Motýl v síti III.

Vzbudil se před osmou jako každý den. Vyhrabal se z postele, udělal ranní hygienu, u kávy přečetl zprávu od Vojty, kupodivu mu přál jenom dobré ráno, ani nevyzvídal. Sám měl do jedné hodiny naplánováno nemálo příprav, tak odpověděl jenom do té míry mile, aby bylo jasné, že z něj až do dvanácté nic nedostane.

Ze dna skříně vytáhl stařičké kožené kalhoty. Naštěstí už mu zase pár let jsou, vlastně dost volné mu jsou, jak zjistil, když si je zkusmo navlékl. Pohledal ještě pár dalších pomůcek, jako byla jedna pěkná kožená pouta, nenápadná pevná plácačka, na první pohled celkem neškodná, ale zkušenost z půlročního vztahu se SUBíkem mu leccos dala, pokud šlo o odhad v tomto směru, tahle holka bude dneska hrát hlavní roli. Našel i stylový kryt přes oči a perfektní fetišistický náhubek skoro přes celý obličej, v dnešních časech by se to dalo nosit i na veřejnosti jako hodně stylový respirátor. S těmi měl pro dnešek extra zákeřný plán. Svorky na bradavky už byly jenom taková třešnička na dortík, Vojta má krásný bradavky, desítkou z deseti mu je ohodnotil už na první fotce a včera v reálu ve fitku by přidal klidně ještě dva body navíc, byl by hřích je trochu nepotrápit.

Po delším hledání našel i harnesy pro sebe, ale nakonec je nechal být, snažil se je povolit, jak to šlo, ale byly mu malé, nejspíš ani nejsou původně jeho anebo možná nějak moc cvičí. Vlastně nebudou na nic třeba, alespoň ne dneska. Naházel to všechno do tašky, přihodil několik svých opasků, ty se budou hodit minimálně na připoutání toho hrdiny.

Když v garážním komplexu, kde bydlel, sedal do auta, uvědomil si, jak se svět změnil. V dobách jeho mládí byla taková garáž na okraji sídliště žádaná komodita a hotové jmění, dnes už to dávno není pravda. Nebyl tam tak půl roku, neměl důvod, vlastně ji už dávno neprodal jenom z trochu iracionálního sentimentu. Byla to jediná památka, pokud se to dá o staré sídlištní garáži vůbec říct, která mu po tátovi zbyla, vyjma nějakých fotografií a jedněch starožitných hodinek po dědovi, ty mu dal táta, když ještě žil. Všechno ostatní stihla matka po tátově smrti prodat, nebo přepsat na bráchu, aby z toho on nic nedostal. Na tuhle garáž naštěstí prostě zapomněla, a tak ji nakonec zdědil, bratr se její poloviny bez boje vzdal. Udělal to nejspíš v záchvatu špatného svědomí, nakonec kdyby on chtěl, mohl mu převod matčina bytu zkusit trochu zkomplikovat, lhůta na přezkum tehdy ještě neuplynula.

Vykašlal se na to, žádné její peníze nechtěl, za tu energii to ani nestálo, a nejspíš by je stejně dal na charitu, takže u bratra vlastně byly správně. Jejich matka propadala s věkem čím dál bigotnější víře a po tátově smrti se to zhoršilo ještě víc, bratr byl sice blbec, ale k tomu dědictví se dost protrpěl. Jenom ty cesty do kostela dvakrát týdně musely být celkem utrpení, o modlení před jídlem ani nemluvě. Skutečnost, že on je na chlapy, brala jako trest boží a týrala za to sebe a bohužel i všechny kolem. On měl vlastně štěstí, prostě odešel z domu a nikdy neměl důvod se vracet. Matka s ním už pak promluvila jenom jednou, ani na promoci mu nepřišla. Když se narodili kluci, naivně věřil, že by se to mohlo trochu otupit, ale nestalo se. Když jí radostnou novinu plný emocí zavolal ještě z porodnice, místo alespoň gratulace mu vyčetla přetvářku a že tu hroznou lesbu, to myslela Kateřinu, nikdy nechce vidět a její vnoučata to nejsou a nikdy nebudou.

„Zůstal mi jenom jeden syn, a ty to nejsi.“ To by se nedalo zapomenout, i kdyby to nebylo to poslední, co mu kdy řekla. Nepromluvila na něj ani na tátově pohřbu.

Táta…, no táta byl úplně jiný, měl sice svoje zásady, ale matčina Boha k tomu nepotřeboval. Vlastně nechápal, co ho vedlo k tomu, že si zrovna matku vzal, ale nakonec sám si pamatoval, že ji to náboženské nadšení začalo chytat až nějak po čtyřicítce, když on byl naštěstí už jednou nohou z domu. Hlavní a vlastně jediná zásada, kterou mu táta od mala vštěpoval, byla spravedlnost a ohleduplnost, k druhým i sobě. Proto si pak u piva, táta byl pravda tehdy trochu naměkko po jeho promoci, dokázali vyříkat i ty jeho chlapy, včetně toho, že od něj nikdy žádná vnoučata mít nebude, což vnímal jako to, co na tom tátu vlastně jediné trápilo.

Holt heteráci tak nějak potřebují ten pocit z pokračování rodu. Když mu nakonec, ne úplně předpokládatelně, dal rovnou dva vnuky najednou, stal se z něj šťastný a pozorný děda. Kluci ho milovali a on je ještě víc. Vytrácel se pod všelijakými záminkami z domu a navštěvoval je několikrát za měsíc. Kluci si ho naštěstí užili přesně v tom věku, kdy je správný děda tím nejlepším, co může takového kluka potkat. Nakonec i s jejich matkou vycházel víc jak dobře, Kaččina přímočarost byla prostě všeobecně odzbrojující.

Matka se toho časem samozřejmě domákla a začala mu dělat pokaždé strašné scény, to se bohužel dozvěděl, až když táta skončil ve špitále s infarktem, jinak by se ho býval pokusil přesvědčit, aby od ní odešel k nim. Chtěl to udělat alespoň potom, ale už nedostal příležitost, táta se z toho špitálu už bohužel živý nedostal. Mrzelo ho to, to ho z celého jeho života mrzelo úplně nejvíc, byla hloupost se z toho obviňovat, ale stejně to nedokázal občas nedělat.

Nebýt faráře a jeho „Vstup do domu Páně není odepřen nikomu“, nechala by je matka vyhnat i z toho zatracenýho kostela. Když šli s klukama a Kačkou před obřadem k tátově rakvi, dívala se celou dobu ostentativně na druhou stranu. Zůstali všichni pro jistotu v poslední řadě s tátovými hospodskými kamarády, otec se musel v rakvi hanbou propadat i tak. Od té doby už matku nikdy neviděl a bratra až u notáře, že máma umřela, se dozvěděl až z obsílky k dědickému řízení. Zbyla na něj jen tahle zapomenutá garáž. Táta by se trochu divil, k čemu ji chce dneska použít. Tati, promiň…

Bylo už skoro deset, když otevřel zámek, šlo to ztuha, ale podařilo se. Trochu to tu bude muset poklidit, odfoukat prach, přerovnat a zkontrolovat tu lavici, která bude mít dneska možná hosta, jakého ještě nezažila. Obával se, jestli se tu o takové, ještě téměř letní sobotě nebude motat nějaký sídlištní kutil, ale bylo tu ticho a pusto. Kutilové už postupně vymírají, asi by mu to mělo být skoro líto, strávil tu s tátou jako kluk nemálo víkendů a vzpomínal si, že tehdy tu snad nikdy nebyli sami, teď to jinak smutné pusto ovšem uvítal. Jediné co bylo trochu slyšet, byl občasný provoz na nedaleké silnici. Když přípravy dodělal, bylo už skoro poledne, začal psát zprávu pro Vojtu.

#Posílám souřadnice místa, kam dorazíš. Je to řada garáží, správnou poznáš podle staré velké samolepky Castrol Oil a loga ruské automobilky Lada. Pokud nevíš, jak to vypadá, tak strýček Google ti jistě pomůže.#

Tak to bychom měli. Odpověď přišla za tři minuty.

#Našel jsem to na mapě, to trefím.#

Úmyslně mu nedal souřadnice a adresu včera, počítal s tím, že kluk není hlupák, a kdyby měl dost času, mohl by někde zapátrat v mapách katastru, najít komu tu ta která garáž patří a on by měl po plánu. Takhle kluk bude ve stresu, že to nestihne, a nikde pátrat nebude. Pojistil to ještě další zprávou.

#Čekám tě přesně v jednu, pokud budeš mít zpoždění, tak každá minuta tě bude mrzet a bolet.#

Trocha stresu mu neuškodí, i když raději přihodil mrkacího smajlíka.

#Ano, Pane, budu tam přesně.#

Docela by ho zajímalo, co se asi klukovi teď honí hlavou. Přidal ještě jednu zprávičku, schválně tak, aby se nejspíš musel ještě převlíknout.

#Je teplo, takže tričko a šortky na OSTRO ti budou stačit, nemám chuť tě svlíkat jako cibuli.#

Teď mu dá třičtvrtěhodinku a pak má připravenou další, pokud to mapová aplikace spočítala správně, tak mu bude cesta MHD z domova v sobotu těsně po poledni včetně všech přestupů trvat třicetosm minut a pak bude muset od zastávky ještě tak sedm minut jít pěšky.

Natáhl se na lavici, pod hlavu stočil deku, odpočíval a trochu vzpomínal. Za půl hodiny si natáhl na ostro kožené kalhoty a začal psát další, už poslední zprávu.

#Dveře u té správné garáže budou pootevřené a na klice bude pověšený černý šátek. Až dorazíš, tak si s ním zavážeš oči tak, abys nic neviděl, a vejdeš dovnitř. Další instrukce už dostaneš osobně a očekávám, že budeš poslouchat na slovo, jak jsme se domluvili. STOPKA je MOTÝL.#

Jedna hodina se blížila, sundal triko, dal si dvacet kliků, trochu napumpovat svaly neuškodí a lepší afrodisiakum než čerstvý pot beztak neexistuje. Pro jistotu nasadil masku přes obličej, kdyby si snad kluk neuvázal ten šátek pořádně, ať už omylem nebo úmyslně. Předpokládal, že mu to trochu změní i hlas, jistota je jistota. Plán nebyl vlastně moc složitý, neměl komplikované scénáře rád, skoro vždycky se zvrtnou a skončí v nejlepším případě jenom trapností, ale to že Vojta hned neuvidí, s kým se spustil, bylo pro jeho provedení stěžejní. Třináct nula čtyři se otevřely dveře a Vojta nejistě prošel dovnitř. Bez trička, v šortkách a těch zatracených kristuskách, které ho v létě tak dopálily. Šátek přes oči, v ruce košili.

„Tak tě vítám.“

Stál hned za vraty garáže, nechtěl, aby ho Vojta viděl, pokud by snad neměl ten šátek úplně dobře uvázaný. Udělal krok ke stojícímu mladíkovi, záměrně tak aby byl slyšet, nechtěl ho nějak vystrašit. Opatrně vzal košili z jeho ruky.

„Jak vidím, ušetřil jsi mi část práce s odstrojováním.“

Košili odhodil na ponk vedle vchodu a pomalu se tělem přitiskl k mladíkovým zádům. Chtěl, aby ho cítil, aby mohl odhadovat, jak postava, která se ho dotýká, odpovídá té, kterou viděl na fotkách, instinktivně napnul prsa, aby je jeho protějšek mohl cítit.

Objal ho zezadu rukama, zatnul bicepsy a hladil mladíkovo břicho, jeho ruce pomalu putovaly po trupu stále výš, mířil k jeho nezvykle mohutným trčícím bradavkám, promnul je mezi prsty, byly ztuhlé jako celé tělo, kterého se dotýkal. Připomínalo mu sochu, nevydržel to a stiskl bradavky silněji, v odpověď ucítil zatnutí prsních svalů, ale žádný jiný odpor. Vytáhl speciální masku přes oči.

„Neboj, jenom ti trochu pojistím pohled.“

Velice pečlivě mu ji přiložil a celkem pevně zatáhl přezkou na zátylku.

„Nechci, aby tě něco rozptylovalo.“

Odpovědí bylo jenom slabé špitnutí: „Ano, pane.“

Pořád stál ještě za ním, rozepnul mu šortky a nechal je spadnout na zem. Byl na ostro podle instrukcí, odhalil se mu holý zadek, na který už dva dny myslel, přitiskl se k němu. Jeho kožené kalhoty byly v oblasti rozkroku už příjemně napnuté, rukama nahmatal mladíkův podbřišek a pevně si ho přitáhl k sobě.

„Stůj a nehýbej se.“

Pomalu uvolnil sevření paží, až ho nakonec úplně pustil, posunul rohožku, kterou měl na tento účel připravenou, před mladíka.

„Začít máme tím, že budeš půl hodiny klečet a zpytovat svědomí, je to tak správně?“

V odpověď se ozvalo opět pouze kňíknutí: „Ano, pane.“

Lehce ho zezadu přidržel a jemně naznačil zatlačení směrem dolů.

„Tak si klekni.“

Mladík si opatrně klekl, rohožka ho viditelně zaskočila, ale jinak nereagoval.

„Zmáčkl jsem ti stopky.“

Opravdu tu minutku, co si na to přinesl, poctivě natáhl a dal si záležet, aby to klečící delikvent dobře slyšel.

„Ano, pane, děkuji.“

Bylo mu ho trochu líto, snaží se být vzorný, ale nemá šanci, nevydrží na tom klečet víc jak patnáct minut, to měl vyzkoušené. Nyní měl konečně čas si ho pořádně prohlédnout, je fakt pěkně stavěný, vlastně celkem mužný typ a pěkně ochlupený, tmavé chlupy na hrudi, hustý porost nad rozkrokem, výrazně osvalené nohy i zadek. Stáhl mu šortky, které byly dosud stále uvízlé u kotníků a rázem mu tu klečel zcela nahý kluk, zavázané oči, zamčený rozkrok, který si ze zvyku kryje rukama, sakra, vypadá sexy.

Ruce mu jemně posunul za záda a pomalu na ně nasadil kožená pouta. Opět se nesetkal s žádným náznakem odporu. Rozkrok se mu odkryl, CB běžný typ chastity, nejspíš nějaká ta základní varianta asi model 3000, nic extra slušivého, funkci to plní, ale esteticky nijak moc nenadchne, ten nad očekávání pěkný kašpárek by určitě zasloužil lepší. Solidně vyvinuté, oholené kulky pod ním ale visely pěkně. Neodolal a dvakrát mu po nich zespodu opatrně jemně plesknul prsty, mladík v reakci instinktivně jemně sykl, nebo možná taky jenom rozkošnicky vzdechl, rozeznat to moc nešlo. Raději toho nechal, nebude si narušovat plány, i když se mu to líbí a nejspíš nejen jemu.

Vytáhl z kapsy svorky, jednu mu připnul a mírně přitáhl šroubek, jenom tak aby svorka držela, prozatím ho nechtěl vystrašit nějakou nečekanou bolestí. Držel a ani necekl, udělal to samé na druhé, s potěšením viděl, jak mu jde jeho oběť s bradavkou naproti. Obě svorky spojil řetízkem a mírně přitáhl, dokud se neozvalo bezděčné syknutí, to bude stačit, tohle je spíš na ozdobu a sexy dojem. Opřel se o jeden z pracovních stolů, tak aby si mohl vychutnat ten pohled. Odhadoval, že kolena zapřená do tvrdé rohožky už ho musí hodně tlačit, dával tomu tak ještě pět minut. Původně očekával, že se bude cítit provinile za to, co mu dělá, ale nic takového se nedostavovalo, možná způsob, jakým mladík zatím spolupracoval, jeho samotného uklidňoval. Díval se, jak přenáší váhu z jednoho kolena na druhé, ale tím, jak jednomu trochu ulevil, druhé o to více zapřel, už to nebude trvat dlouho.

Netrvalo ani dvě minuty, než si sedl na paty a tiše hlesnul: „Už to nevydržím, pane.“

V první chvíli ho napadlo, že by ho měl napomenout a vypeskovat za chybějící omluvu a prosím, ale bylo mu ho líto, už tak se mu hlas zřetelně třásl obavou. Průpovídku o chybějící omluvě spolkl a dodal jenom faktografickou informaci, už tak to bylo nejspíš až dost.

„Chybí sedmnáct minut, co s tím uděláme?“

Spíš formálně, aby ho potrápil, dotáhl minutku na sílu a s pobavením sledoval, jak sebou při vynuceném zazvonění časomíry cukl. Nechal mu trochu času na odpověď, i když ve skutečnosti žádnou nečekal. Také žádnou nedostal, doplnil tedy v souladu se svým plánem sám.

„Budu ti muset zvýšit následující trest, to je ti doufám jasné!“

Tentokrát odpověď přišla, ale byla stejně jednotvárná jako všechny předešlé.

„Ano, pane.“

Skoro začínal mít pocit, že neumí říct nic jiného, ale bavilo ho to.

„Postav se!“

S rukama spoutanýma za zády se mladík nemotorně postavil. Všiml si, že se potí, byl nejvyšší čas to posunout dál, dřív než tu sebou šlehne. Vzal ho za ruku, opatrně, jednak ho tím měl v úmyslu trochu uklidnit a pak stejně musel, bylo potřebné ho odvést těch několik kroků k lavici, na kterou ho měl v úmyslu nechat položit.

„Pojď se mnou.“

Odvedl ho před kdysi jídelní, dřevěnou lavici a rozpojil pouta, aby mu uvolnil ruce.

„Před tebou je lavice, lehni si na ni.“

Vzal ho za zápěstí a dlaně mu položil na lavici. Mladík pochopil, co se po něm chce, a nasunul se na lavici. Ruce měl příhodně natažené směrem dopředu, takže mu nemusel ani nic říkat, pouze připnul pouta k nohám lavice.

„Nadzvedni zadek.“

Do mezery, kterou mladík poslušně vytvořil, vložil přeloženou deku, čímž se zadek přirozeně mírně vyšpulil. Jedním opaskem zafixoval úroveň pasu, další použil na upevnění v úrovni stehen a posledním znehybnil nohy v kolenou. Na kotníky použil kožená pouta, která natěsno připevnil k nohám lavice, stejně jako byly zafixované ruce. Nyní měl vše dokonale připravené. Obdivoval důvěru, se kterou se mladík nechal připoutat od chlapa, kterého nikdy neviděl, to jeho nutkání muselo být neskutečně veliké. Znovu si v duchu řekl, že kluk má vlastně štěstí, že narazil na něj a ne na nějakého magora. Smotaný ručník, který si s sebou také přibalil, mu dal před obličej, aby se měl v případě potřeby do čeho zakousnout, nemohl mu dát roubík, pokud neměl zároveň ztratit možnost komunikace, a to opravdu nechtěl. Pohladil mu zadek, ucítil, jak ho zatnul, má ho opravdu dost svalnatý, masitý a přitom pevný, tohle si minimálně on pěkně užije.

„Sto ran už jsi tedy držel, takže tím začneme, ověříme, jak to s tím je.“

Nečekal na odpověď, prostě si naplánoval, že mu naloží, co si včera hrdinně řekl, přesto odpověď dostal, stejnou jako všechny předcházející.

„Ano, pane.“

Sakra, on snad dneska nic jiného neřekne. Vzal poslední opasek, který tu měl, a začal. Napřáhl se a švihl. Nijak jemně ani nijak extrémně moc. Rána s mlasknutím dopadla na zadnici, vteřinu počkal na reakci, ale jediná, kterou pozoroval, byl zatnutý zadek. Přidal další – opět bez znatelné reakce. Znovu se napřáhl, tentokrát už bez čekání pokračoval a přidal další tři. Trestanec ani nehlesl, přidal tedy již v pravidelném rytmu dalších šest. Jediná změna, kterou pozoroval, byly ruce, kterými se mladík začal držet okrajů trestné lavice. Tak jo, vypadá, že přeci jenom něco vydrží, nasadil tempo a vysázel mu dalších dvanáct mlaskavých ran. Přesunul se na opačnou stranu, tak aby ho mladík slyšel přecházet. Opět mu dal nejdříve jednu ránu, ozvalo se jenom zasyknutí, a tak se už bez zdržování rytmicky pustil do dalších, až napočítal pětadvacet. Syčení se stupňovalo, tělo před ním se pod ranami napínalo, zadek se po náloži již začal pěkně červenat.

Vrátil se zpět na druhou stranu, tentokrát již nebral moc velké ohledy a sázel mu jednu za druhou plných pětadvacet bez přestávky. Jediné, na co se soustředil, bylo, aby pokryl co možná nejvíce plochy už pěkně zrudlého zadku a dopady aby nekončily na stále stejných místech. I tak se nevyhnutelně a přes veškerou jeho snahu sem tam již objevila i mírná podlitinka. Nedalo se tomu úplně vyhnout, a tak se jenom následně snažil ta místa již víc zbytečně nedráždit. K syčení se přidávalo občasné zaskučení au, au, ale zatím nic víc, kromě zrychleného dýchání žádné prosby, aby přestal. Měl původně obavy, že bude řvát jak na lesy, překvapil ho, hodně příjemně ho překvapil. Začal z toho už sám cítit rameno, ještě že už mu zbývá jenom posledních pětadvacet. Při přesunu na opačnou stranu se na chvilku zastavil a pohladil ho po hlavě, nic neřekl, jenom mu prohrábl vlasy a na vteřinku se v nich prsty zastavil. To ovšem neznamenalo, že by mu chtěl něco odpustit, bez okolků mu vysázel poslední várku do stovky, výsledkem byl kompletně červený zadek protkaný několika proužky drobných podlitin. Slyšel hluboké rytmické dýchání, dal mu klamnou naději, že je to všechno, odložil řemen a čekal.

Zatímco se mladík vydýchával, stáhl ze sebe kalhoty, jednak byl zpocený a také se mu už péro bolestivě tlačilo ven. Díval se na připoutaný hlasitě oddychující objekt před sebou a přejížděl si kládu. Mohl by toho už asi nechat, ale ještě se mu nechtělo, kluk by si měl ještě trochu užít. Pokud by nějak víc trojčil, nejspíš by ho i nechal, ale takto to vypadalo, že by ho spíše zklamal, pokud by to nyní ukončil.

„No a teď ohodnotíme tvůj pozdní příchod a nezvládnuté klečení. Navrhuji pět ran za každou minutu, souhlasíš?“

Odhadoval, že po sto ranách, které právě obdržel, nebude schopen dopočítat, co to znamená, měl pravdu, ozvalo se jenom tiché a odevzdané: „Ano, pane.“

Ty jeho slovní projevy jsou dnes fakt dost bez invence. Malou vinylovou plácačku už měl v ruce, sedl si obkročmo na mladíkova záda, svůj zpocený rozkrok mu záměrně připlácl na kůži, uvolnil si s plesknutím varlata a nepokoušel se skrývat, že onanuje, právě naopak. Pohladil mu nástrojem půlky, aby mu dal možnost odhadnout, co bude následovat a připravit se na to. Pak spustil další kolo.

Sázel pravačkou na spodní část zadku před sebou jednu ránu za druhou tak rychle, jak mu to jen šlo. Za zády se ozývalo nepřerušované chrčení a záškuby trupu, který svíral pod svým zpoceným zadkem, neklamně svědčily o extázi, kterou jeho oběť prožívá. Po padesáti ranách se sám potřeboval trochu nadechnout, při honění péra a lískání teď již viditelně zmalované zadnice, současně zapomněl sám dýchat a ten jinak sexy náhubek mu taky moc nepomáhal.

Jakmile si znovu doplnil kyslík, pustil se do další várky ran, s honěním raději přestal, cítil, že by nemusel vydržet a vypustil by se možná dříve, než zamýšlel, a to nechtěl. Vychutnal si poslední část výprasku, i když se soustředil, aby dobře vnímal reakce delikventa pod sebou, co kdyby přeci jenom nebylo všechno v pořádku. Cítil, jak je celé to krásné tělo křečovitě napnuté, viděl, jak se jeho zmítající se nohy marně snaží vyprostit z úvazů, ale přitom jde dopadajícím ranám v podstatě naproti a hlavně neřve. Slyšel stále jenom hodně soustředěné dýchání, hlasité odfukování a krátké mohutné nádechy mezi ranami, byl si jistý, že nesou stále stejné známky nepokrytého vzrušení jako na začátku, ten kluk si to nepochybně užíval bez ohledu na to, že už ho každý úder musel pořádně bolet.

Sto, skončil, z jeho pohledu v nejlepším, jestli to má tak i ten pod ním, se asi brzo dozví, nicméně nic se nepokazilo, ačkoliv kluk si nejspíš pěkných pár dní při sezení užije a to mu posledních pět ran vlastně ještě odpustil ve prospěch zaokrouhlování. Odložil plácačku, obě dlaně položil na nejmasitější část mladíkových půlek, nasával teplo, které z nich stoupalo, cítil, jak ještě před pár minutami jemná pokožka pomalu tvrdne a tělo pod ním naopak zvolna napětí ztrácí. Za minutu či dvě se mu začne vracet krevní oběh do nohou a organismus začne zpracovávat přehršel adrenalinu a celý ten hormonální koktejl, kterým se pokoušel vzdorovat bolesti. Odhadoval, že to je něco jako probouzení, otvory v náhubku nasával intenzivní směs pachů, které ve stresu dokáže lidské tělo vyprodukovat. Za roky občasných zkušeností se sadomasochistickými hrátkami věděl, jak voní strach a napětí. U každého jiný, ale vždy znovu a znovu stejný pach strachu, tento ho mátl, asi takové mladé tělo dokáže omámit víc, než by čekal, nebo je to opravdu magor a neměl strach. Každopádně jemu se vrátila erekce.

Vstal, bezděčně ho opět pohladil ve vlasech a pomalu mu začal povolovat úvazy. Mladík uvolněný ze znehybnění na pokyn nejistě vstal, sledoval jeho lehký třes v nohách, pro jistotu ho objal, bez slov přitiskl své nahé zpocené tělo a topořící se rozkrok k němu. V odpovědi se mu mladíkovy ruce rozpačitě ovinuly kolem pasu, vnímal, jak se o něj úlevně opřel. Nechal ho v objetí bez pohybu několik dlouhých vteřin možná minutu, zdálo se to jako dokonalá věčnost a byla v tom i obapolná úleva, téměř symbióza protikladů, i jemu se ulevilo. Ne tak ovšem jeho rozkroku a nebylo fér nedat mu, co si zasloužil, když už je to beztak skoro na cestě ven. Uvolnil si jednu ruku z objetí, shodil deku z lavice na podlahu a zároveň mu mírným zatlačením naznačil, aby si klekl.

Mladík se mu k nohám spíš svezl, ruce přesunul na jeho boky a s pootevřenými rty evidentně dychtivě očekával jeho úd. Sice je zbitej, ale stejně se chová jako nadržená čubka, uklidnilo ho to. Ten je dobře při smyslech, není třeba si odpírat potěšení. Přejel vlhkou špičkou ztopořeného ptáka po suchých rtech, mladíkův jazyk mu s hbitostí obkroužil žalud, ruce dosud se přidržující jeho boků si ho mírně přitáhly v zjevné prosbě o hlubší zásun. Ochotně mu vyhověl, nejdříve opatrně, jemně vklouzával a zase vyklouzával z těch lačně ho nasávajících úst a s každým novým zásunem se systematicky posouval dál do hloubky. Někde ve třech čtvrtinách své délky narazil na konec mladíkova patra, jemně ale rozhodně přitlačil, ale dal mu i nezbytných pár vteřinek na to, aby si pro něj uvolnil hrdlo. Nechtěl být násilný, nikdy nezapomínal na rozměry své výbavy, ale na druhou stranu zahnutí jeho ocasu bylo pro tuhle polohu ideální a chtěl mu dát poznat Gatsbyho celého už proto, aby ho malinko vyškolil.

Tuhle hru s ním zopakoval ještě několikrát, pokaždé zajel o trochu hlouběji do krku. Rytmus jeho zasouvání se dokonale sladil s mladíkovým nadechováním, hrdlo bylo měkké a poddajné, několikrát ucítil polykací reflex, právě když už byl tak hluboko, jak to jenom šlo, a jeho vyvrcholení to pokaždé o něco přiblížilo. Po několika dalších takových zásunech mu v ocasu zaškubalo, a pokud se nechtěl vypustit přímo do toho ochotného krku, musel ven. Měl v úmyslu potřísnit svojí dávkou ta sexy chlupatá prsa a sledovat, jak jeho sperma stéká po břiše dolů až tam k tomu uzamčenému pokladu.

Dopadlo to ovšem jinak, než plánoval, nebyl sám, kdo cítil cukání předcházející ejakulaci. Ruce, které se ho dosud v bocích jenom přidržovaly, ztuhly a pevně ho přidržely tak na půl cesty uvnitř. Překvapený ztratil nad procesem kontrolu a sperma se začalo valit v proudu ven z jeho údu přímo do mladíkových úst. Jako každý chlap v okamžiku ejakulace se tomu poddal. Ruce, které křečovitě svíraly jeho boky a zadek, povolily teprve, když se mladík začal soustředit výhradně na polykání té záplavy. Sevření se natolik uvolnilo, že ho ještě stihl před posledním z následných otřesů vytáhnout a zbytek dávky dopadl přesně na mladíkův rozkrok. I tak měl s polykáním dost práce, přeci jenom včera se nevypustil a teď si několik dlouhých minut honil péro nad jeho skvostným zadkem. Vyšťavený se sesunul do staré dřevěné tonetky a pozoroval to mladé čuně, jak se zakloněnou hlavou polyká jeho sperma, snad aby mu už ani kapka neutekla.

Sundal si ten zpropadený náhubek, teprve teď si uvědomil, jak mu to ubíralo kyslík. Několika hlubokými nádechy doplnil do plic zásoby čistého vzduchu. Bude ho potřebovat, vrchol jeho zákeřného plánu má bez ohledu na bezprostředně proběhlý orgasmus teprve přijít, a to právě teď. Oběť jeho potměšilosti už dopolykala všechno, co z něj vytáhla, unavené péro mu povadle leželo přes okraj sedáku tonetky a čas odhalení se blížil. Původně měl v plánu ho ještě před koncem osvobodit z jeho vězeníčka a nechat ho vyhonit se s šátkem na očích, ale za tu lumpárnu, se kterou se zmocnil jeho spermatu, si nic takového nezaslouží, nechá ho, aby se před ním odhalil pěkně potupně zamčený. Ať už jejich první setkání z očí do očí dopadne, jak chce, stejně už se z toho nedá rozumně vycouvat, tak ať to skončí alespoň s plnou parádou. Ješitně se našteloval na židli, zatnul všechny svaly, co mohl, obzvláště se soustředil, aby co nejvíc vynikl pekáč buchet na břiše, na který byl extra pyšný, bylo to trochu iracionální, ale nedokázal se ovládnout, aby to neudělal. Zhluboka se ještě jednou nadechl a vydal pokyn.

„Ten šátek z očí a klapky si už můžeš asi sundat, pokud tedy chceš.“

Mladík začal uvolňovat přezku na zátylku, byla opravdu hodně natěsno, aniž by ji rozepnul, to nakonec netrpělivě stáhl z hlavy celé najednou i s propoceným šátkem.

„Díky, už to začínalo trochu tlačit.“

Trvalo několik vteřin, než po téměř hodinovém pobytu ve tmě jeho oči přivykly opět světlu, dalších několik vteřin nejspíš zaostřoval na postavu, která seděla před ním, a další vteřinu nebo možná dvě trvalo, než přiřadil a pochopil, co se skutečně právě všechno odehrálo.

Bezpečí anonymity bylo pryč, Václav si uvědomil, že to platí i pro něj, dokud měl Vojta zavázané oči, cítil se v bezpečí, teď byl před ním nahý a ten pocit se zdaleka netýkal výhradně jeho unaveně ležícího péra. Mladík, se kterým si dosud hrál, se proměnil zpátky ve Vojtěcha Charváta a on byl zpátky jeho provozní ředitel Václav Bernard osobně.

Mladý pan Charvát civěl, nevěřícně civěl, vypadal, jako by zkameněl.

„Do prdele, to není možný!“

Zaznělo to jako hlas z plechovky od piva, hrdlo měl ještě zjevně trochu ochraptělé jako jasný důsledek dokonalého servisu, který mu právě poskytl.

„Jestli tě navedla máma, tak vás zabiju.“

Čekal od něho všechno možné, ale obvinění, že se spolčil s jeho matkou za účelem jeho zprznění, tedy ne.

„Matkou? Co to má společného s tvojí matkou?“

Stala se z toho až bizarní umělecká kompozice. Nahý Vojta stále klečel, tedy spíš seděl na patách a on mu taktéž nahý, se stále nesmyslně zatnutými břišními svaly, odpovídal ze staré odřené tonetky. Takový například Auguste Renoir by to jistě dokázal moc pěkně zpracovat, jmenovat by se to mohlo Muži po sexu a vystavené ke konci 19. století na tom správném pařížském salonu by to vzbudilo nádherný skandál nejméně na tři měsíce.

 Muži po sexu, Auguste Renoir (napodobitel)

Rozesmál se, hlasitě a upřímně, vstal, zvedl Vojtu ze země a objal ho.

„Chceš se napít?“

Otázka znovu zůstala bez odpovědi, jenom opět tiše a tentokrát prosebně špitl: „Neřekneš nic mámě, prosím?“

Místo odpovědi mu podal láhev s vodou.

„Napij se, je teplo a strašně ses zpotil.“

Odhadoval, že ještě pořád není ve své kůži. Počkal, až hltavě dopil téměř celý obsah půllitrové lahve s Colou, a teprve potom mu odpověděl.

„Nevím, co všechno jí nemám říct, ale neřeknu jí nic, stačí?“

Konverzace o matce mu začala být nepříjemná, a tak mu chytil do ruky jeho stále zamčené nádobíčko i s klíckou.

„Chceš se udělat?“

Mladík už se konečně přestal dívat jako v transu a místo toho se mu dostalo tázavého pohledu.

„Jako ještě jednou?“

Teď to nedávalo smysl zase jemu.

„Jak ještě jednou, ty už jsi byl?“

Sakra, copak by si nevšiml?

„No byl, tam na té lavici.“

Pohledem ukázal na potem promočenou deku na zemi, kterou měl při výprasku podložené citlivé partie, omluvně a trochu i spiklenecky se ušklíbl.

„To mokré není jenom pot.“

Rezignoval, pokud se mu udělal přímo při tom výprasku, tak není co dál řešit a nejspíš to bude menší průšvih, než čekal. Přičichl k ruce, kterou ještě před okamžikem objímal jeho rozkrok.

„Jo, všechno tu smrdí sexem, chtělo by to sprchu, ale ta v tomhle apartmánu bohužel není.“

Vojta se znovu usmál od ucha k uchu a tu ruku mu drze sebral, aby čichem zkontroloval, jak moc to tím sexem smrdí.

„Ne, ještě ne, mně to pěkně voní.“

Rezignoval ještě víc, buď je kluk pořád v šoku, nebo je to cvok.

„Máš hlad? Já obrovskej, můžu tě pozvat na pozdní oběd?“

Zareagoval až překotně, jako by ho možná jenom předběhl, bylo jasně patrné, že se mu ulevilo a že ani on ještě nechtěl, aby se rozešli zase každý za svým.

„Jo, můžeš, mám vlastně hlad jako vlk, od rána jsem z nervozity nic nejedl.“

S potěšením zjišťoval, že kluk začal komunikovat standardně a nezůstal u toho ano pane/ne pane.

„Tak ukaž, sundám ti tu blbost a půjdeme.“

Vojtovy ruce se svezly v nečekaném obraném gestu do rozkroku.

„Chtěl bych si to nechat, chci jít s tebou takhle, prosím.“

Už jenom odevzdaně v duchu povytáhl obočí. Kluk chce holt nenasytně pokračovat se sexuálním drážděním, no proč ne, když se mu to takhle líbí a jinak se bude chovat normálně, tak mu asi může vyhovět.

„Když jinak nedáš.“

Vojta se spokojeně uculil a hodil k němu notně nahraný psí pohled.

„A vyměníš mi zámek za svůj?“

Pomyslel si něco o otravném hmyzu, ale protože už chtěl z té vydýchané garáže konečně vypadnout zase na vzduch, smířlivě začal vzpomínat, kde by tu něco takového jako malý zámeček mohlo být.

„Ale jo, když ho tedy najdu, někde tu nějaké zámečky byly.“

V šuplíku s tátovým všeobecným drobným dílenským nepořádkem jich našel rovnou několik takových, co pasovaly do otvoru v klícce. Přecvakl plastový zámeček a nahradil ho kovovým s klíčkem, musel uznat, že to vypadalo o poznání lépe. Vojta si spokojeně prohlédl svůj rozkrok.

„Tak a teď jsem už opravdu tvůj.“

V tu chvíli mu došlo, že to celé byla na něj taková malá rychlá past. Ztratil na chvilku ostražitost a ten kluk ho okamžitě dostává jeho vlastními zbraněmi nejspíš tam, kde ho chce ve své chtíčem poháněné touze mít. V duchu se zamýšlel nad tím, jestli mu to vadí.

Když na sebe natáhli hadry a on zamykal garáž, všiml si, jak má Vojta vyboulenou kapsu u šortek.

„Co to s sebou ještě taháš v té kapse?“

Měl v úmyslu ho vzít do své oblíbené restaurace a nestál o nějaké další překvapení.

„Slipy, musel jsem si je sundat cestou tady za garážema, když jsi mi psal, tak už jsem byl u metra, abych ušetřil nějaký čas. Taky jsem si vzal košili a ty jsi psal tričko, tak jsem si ji raději sundal předem, s tím už se nedalo nic dělat.“

Musel uznat, že je kreativní, o tom, že ho čím dál tím víc bavil ani nemluvě, sakra je s ním sranda. Usmál se na něj.

„Jsi borec.“

Místo odpovědi mu Vojta vlepil pusu, jenom takovou letmou, na kterou se nedá nijak zareagovat, a udělal to tak přirozeně, že mu v prvním okamžiku ani nepřišlo, jak moc familiární a osobní to bylo.