Motýl v síti IV.

Auto měl zaparkované hned za blokem starých garáží, jeho modrá Tesla vypadala na okraji sídliště jako pěst na oko. Když bylo nepochybné, že právě k ní míří, Vojta jenom hvízdl: „Wow, tak tohle bych od tebe nečekal.“ Vypadal najednou jako nadšené dítě.

„Ty nechodíš dolů do garáží? Jezdím s ní do práce skoro denně.“

Za život vystřídal spoustu aut, žádné ho nikdy tak nebavilo jako tohle, v mnoha ohledech ho iritovalo, ale přesto se ho nemohl nabažit. Předpokládal, byť bez nějaké osobní dlouhodobé zkušenosti, to auto měl mnohem déle, než trvaly oba jeho vztahy, že to s ním bude jako s partnerem, občas vás pěkně štve, ale stejně ho milujete.

„No já jezdím metrem, do garáží nechodím.“

Malinko, ale jenom opravdu malinko se na okamžik cítil skoro provinile, a tak se smíchem opáčil na obhajobu: „Mám ji jako alibi sám před sebou, když už nejezdím tím metrem.“

Vojta se na něj usměvavě podíval a s přehrávanou intonací a stejně teatrálním kroucením hlavou k němu pronesl: „No my jsme teda firma, já metrem a moji zaměstnanci jezdí tímhle.“

No možná tím zaměstnancem už dlouho nebude, i když jinak než jak předpokládal ještě ráno, ale na to je ještě čas, to si musí promyslet. Jeho poznámku tedy jenom rozverně odsmečoval: „Pouze jeden zaměstnanec, pokud je mi tedy známo, a pakliže bys chtěl zabíhat do dalších podrobností, tak ti ještě k tomu ani ne před hodinou pěkně nařezal, tak si raději sedej opatrně.“

Cesta do centra se odbývala konverzací o elektromobilitě, samořiditelných autech a všech těch vizích z budoucnosti. Byl to spíš Vojtův monolog. Chrlil ze sebe gigabyty informací o budoucnosti autoprůmyslu, autonomních systémech řízení, létajících autech a podobných z jeho pohledu utopických šíleností, většině z toho moc nerozuměl, ale byl rád, že nemusí mluvit. Zjistil, že se mu líbí ho poslouchat, nezáleželo na tom, co říkal, vnímal primárně to mladické nadšení, entuziasmus a energii. Tu energii, kterou už sám trochu postrádal a bolestně si to uvědomoval.

Tohle je budoucnost, kluci jako on jsou budoucnost, bez ohledu na to čím se bude za pár let jezdit nebo lítat, nebude to už on, kdo to vymyslí a protlačí. Část jeho osobnosti se s tím ještě nechtěla smířit, ale racionálně věděl, že čas jeho vlastního mladického nadšení již dávno uplynul.

Možná i proto podvědomě vzal tuhle práci, ještě chtěl u něčeho nového být, ještě se nechtěl zastavit a jenom bránit dobyté pozice před dravým mládím. Vzal v duchu na milost i toho arogantního fracka, kterého poslali na jeho místo z Londýna, třeba to tak mělo být a je to tak správně, nakonec i díky němu je nyní zde, v kabině přeplněné jiskřivou vášní, s klukem, který mu náhle dává prostou svojí přítomností a nakažlivou bezprostředností zapomenout, jak starý už se občas ve skutečnosti cítí. Jeden ze způsobů, jak se úplně nezakopat ve vlastní minulosti, byl mimo jiné koupit si tuhle Teslu, vlastně si ji tak úplně nekoupil, ale rád si ji vzal za víc než přívětivou cenu ze svého posledního zaměstnání.

Ten namyšlený frajírek, který ho nahradil na jeho pozici, ji pohrdavě nechtěl, nechal si dovézt svoje Bentley, nejspíš proto aby měl stejné jako jeho aristokratický otec. Nakonec všichni jsme jenom synové svých otců, kteří nám buď dovolí, nebo nedovolí je přerůst. Zalitoval, že Vojtova tátu nikdy nepozná, podle syna soudě, to musel být skvělý chlap.

Tesla měla mimo jiné vymoženosti i tu výhodu, že mu umožňovala zaparkovat, kde chtěl, to se teď v centru hodilo. Vzal ho do své oblíbené restaurace, občas sem zašel na oběd i jenom tak sám, nikdy se nemohl nabažit toho výhledu na řeku a Hrad. Číšník ho znal, požádal ho o stůl, který měl nejraději. Nebýt epidemie bylo by tu v pozdním září v sobotu odpoledne beznadějně plno a bez rezervace by měl nejspíš smůlu i jako letitý kunčaft, nechávající vždy více než velkorysé spropitné. Letos to bylo jiné, jeho oblíbený stůl s výhledem na Malostranskou věž a Hrad byl stejně jako většina dalších volný.

Objednal si obvyklou drasticky předraženou francouzskou minerálku s plátkem citronu navíc a domácí limonádu, o kterou si řekl Vojta, nyní nerozhodně listující jídelním lístkem. Uvažoval, jestli se stydí něco si vybrat, protože cenovky nejsou zrovna ve studentské hladině a on podle všeho zatím nepřestal uvažovat jako obyčejný student a nebo prostě nerozumí všem těm divným dovětkům a kudrlinkám, kterými tu názvy jídel trochu zbytečně oplývaly a kterým občas nerozuměl ani on, byť se stravoval i v lepších podnicích a na lepších adresách. Tak či onak mu to přišlo roztomilé a rozhodl se že ho vysvobodí: „Necháš mě něco ti objednat?“

Jeho úleva byla až hmatatelná: „Moc rád to nechám na tobě.“

Objednal jenom jednoduché tagliatelle s kuřetem, smetanou a rucolou. Chtěl se ho na spoustu věcí zeptat, nevěděl, jak začít, nevěděl ani, jestli se má ptát, zájem a zvědavost v něm bojovala s obavou, že pak bude muset odpovídat na otázky i on. Na otevírání třináctých komnat nikdy moc nebyl, tedy pokud šlo o ty jeho.

Povídali si o banalitách, o krásném babím létě, o lodích, které poloprázdné pluly kolem, o nepřítomných turistech. Oba museli cítil jak opatrně kloužou vně kruhu intimity a ani jeden z nich nechce vstoupit první. Vysvobodil je číšník s jídlem. Jedl pomalu, díval se na pohyby svého spolustolovníka, všímal si věcí a detailů, které dosud nevnímal. Má elegantně dlouhé prsty, nezvykle dlouhé k tomu, že není extra vysoký. Ta bradka mu taky moc sluší, nejraději by ho za ni rozverně zatahal a se smíchem předstíral útěk před jeho odvetou jenom proto, aby se mohl náhle zastavit, nechat ho do sebe narazit a sevřít pevně do náruče. A i jen o malý kousek delší pohled, než jaký si na decentně vykukující zámotky chloupků v jeho rozhalence dopřál, by ho dokázal znovu snadno rozpálit.

Sledoval, jak namotává široké nudle s pomocí lžíce na vidličku. Místo aby je i se lžící vložil jako několikrát před tím do úst, zaklonil hlavu a spustil si je pomalu do otevřené pusy. Nepochyboval, že mu došlo, jak ho pozoruje, a záměrně ho dráždí. Způsob, jakým si oblízl ze rtů pár kapek smetany, působil v té chvíli jako esence čisté sexuality. Buď je zatraceně zkušený svůdce, nebo o tom možná ani neví. V každém případě on sám nevěděl záhy kam s očima, aby na něm nevisel pohledem jako zamilovaný mladík. Rozhodl se, že ho za to trochu vytrestá, a zeptal se ho, jak se mu sedí.

„Moc dobře, mám tu excelentní výhled.“

Dvojsmyslnost odpovědi na jeho dvojsmyslnou otázku byla zjevná, protože když to říkal, díval se upřeně nikoliv někam do dálky přes řeku směrem ke Karlovu mostu, ale ostentativně vyzývaně přímo na něj, témeř jako by mu počítal šediny ve vousech, bude asi muset zase začít chodit pravidelně na barvení. Sakra, kluk umí bejt pohotovej, odpovídá skoro stejně jako jeho bývalka. Pokud mu před chvílí přiznal maturitu ze svádění, nyní by mu k tomu s klidným svědomím přidal i titul nezbedného bakaláře v oboru pohotových odpovědí. Usoudil, že o sexu se asi pro začátek bavit půjde, po tom, co spolu dělali, bylo nakonec jasné, že tahle soukromá dvířka tím byla otevřena a nikdy se již nezavřou.

„Líbilo se ti to?“ vhodil otázku mezi ně a vyčkával, zda dostane odpověď nebo další dvojsmysl.

„Líbilo se mi to s tebou.“

Odpověď doslova vystřelil, na první pohled bez přemýšlení, ale on ji na první dobrou pochopil jenom jako další dvojsmysl.

„Vždyť jsi mě u toho ani neviděl.“

Vojta na něm ulpěl dalším dlouhým upřeným pohledem, vložil do úst poslední sousto, pomalu odložil příbor, rty tentokrát místo sexy oblíznutí pečlivě osušil ubrouskem, napil se, nepokoušel se skrývat, že si bere čas na odpověď.

„Víš, já jsem si celou dobu představoval, že jsi to ty.“

Hned tomu neporozuměl, nebo se zdráhal tomu porozumět.

„Já? Jak já?“

Trvalo několik vteřin, než mu to konečně došlo a pochopil zamýšlený smysl věty. Mezi tím Vojta, nyní již osmělený tím, že to vyslovil, pokračoval: „Líbíš se mi od první chvíle, co jsem tě viděl. Máma z tebe byla naštěstí při pohovoru nadšená, takže jsem neměl žádnou velkou práci s její pomocí Libora přetlačit, i když sejčkoval, že nikoho starýho nechce a že nás budeš jenom zpomalovat. Byl jsem moc rád, že to tak nebylo, naopak jsi všechno spíš urychlil, jak jsi na nás tlačil, a k tomu se tak hezky chováš k mámě i ke Klárce…, ona je trochu trhlá, ale je to moje kamarádka už od školky, prostě já…”

Díval se na něho a z toho proslovu se začal cítit dost nejistě, nebyl zvyklý, aby ho někdo za takové samozřejmosti vynášel do nebe. Chovat se pozorně a mile ke vzdělané a pracovité starší dámě, mu nepřišlo jako něco hodného větší pozornosti i za předpokladu, že by náhodou nebyla zároveň šéfovou matkou. Pokud šlo o Kláru, nemusel by být ani dvacet let ženatý s psychiatrem, aby poznal, že trhlá je jenom eufemismus k lehčí formě autismu. Ovšem i pokud by přistoupil na tu zbytečnou hru se slovíčky, tak je tedy trhlá, ale taky by se pro každého ochotou roztrhala. Sem tam sice něco špatně založila, ale to si s ní pokaždé vyřešila Jana, on naopak ocenil její excelentní fráninu, a že když bylo potřeba, tak na hodiny nekoukala a to jí minimálně dvakrát pokazil rande.

Vojta viditelně hledal správná slova, kterými by pokračoval, vypadal podobně nejistě jako při listování jídelním lístkem. Nyní ovšem nevěděl, jak by ho mohl vysvobodit z proudu slov, do kterého se zachytil a který nepochybně směřoval do vod, ve kterých se sám také pohyboval jenom hodně nejistě. Vojta nakonec k jeho překvapenému údivu nechal jedinou větou rozbouřené vody slov prostě rozestoupit jako Mojžíš Rákosové moře.

„Na té seznamce jsem ti napsal, protože sis byl podobný.“ Rozesmál se zdánlivé nelogičnosti té věty, loknul si ze sklenice své domácí limonády a pokračoval: „No prostě ten chlap na profilu vypadal jako ty… A taky se vlastně potom choval jako ty a mluvil jako ty a já jsem měl pocit, jako když si povídám s tebou, tak jak bych si s tebou asi rád povídal…, no prostě já nevím, jak to říct.“

Chtěl na to něco odpovědět, ale nepřišel na to co, a než si to stačil rozmyslet, tak Vojta až překotně opět pokračoval: „Nevěděl jsem, že jsi to ty, to zase ne, ani ta včerejší posilovna mě netrkla, prostě jsem si jenom představoval tebe, a pak když jsi to byl ty, byl jsem z toho trochu rozhozenej, ono jako když zjistíš, že něco, co si moc přeješ, se stane, tak je to prostě divný, přišlo mi to jako nějaký kouzlo, víš?“

Trochu se začal stydět za to, co mu prováděl, jako ne za ten seřezanej zadek a prostříknuté mandle, za to ani dost málo, už proto, že to se mu beztak tolik líbilo, až se z toho udělal, ale za to, jak ho vodil za nos, tak za to se trochu styděl, teď zrovna jo. Ten kluk místo aby mu chtěl rozbít hubu, mu tady v podstatě vyznává lásku, trochu neobratně, ale zato s bezelstnou upřímností, která až zahanbovala.

Díval se na jeho ruce položené na stole, přemýšlel, zda jsou tam proto, že chce, aby mu do nich vložil svoje, nebo se možná prostě jenom opírá o stůl? Ne, dlaně mu míří nahoru a elegantně dlouhé prsty směřující k němu jsou už na jeho pomyslné polovině stolu, uvědomoval si přesně, co mu tím jeho protějšek nabízí a k čemu ho tím vyzývá. Již téměř samovolně ten pohyb i udělal, v poslední chvíli ho něco v něm samotném zastavilo. Když teď vloží svoje dlaně do těch jeho, nebo se i jenom dotkne těch prstů, nebude to moct vzít jen tak snadno zpět, to nejsou slova, to není jen tak obyčejný sex. Dlaň vložená do dlaně je závazek, vykouřený péro, je prostě jenom umoření chtíče, ale prsty, které se vzájemně propletou nad deskou stolu u společného oběda, jsou slib, lekl se toho. To, co ho zastavilo, byl jeho vlastní strach. Měl na sebe vztek, bude mu padesát a najednou se trapně bojí dotknout kluka o rok staršího, než jsou jeho vlastní děti. Nezmohl se na nic lepšího než na: „Objednám kafe?“

Vzápětí jen smutně sledoval, jak se Vojtovy ruce stáhly ze stolu zpátky na područky.

„Jo, jo, kafe.“

Věděl, že ten okamžik nabízené intimity a splynutí je pro tuto chvíli pryč. Rozestouplé vodní masy se uzavřely a cesta z vyhnanství do země zaslíbené zmizela utopena v záplavě dávného strachu, jako by snad ani nikdy neexistovala. Rozhovor se vrátil k banalitám. Ty ruce, které mu k tělu nabízely i duši, držely najednou docela obyčejně šálek cappuccina, téměř jako by se nic z toho ani nestalo. Zaplatil, nabídl mu odvoz domů, odmítl ho. Ne nijak uraženě nebo zle, chce se prý projít a pak pojede metrem a taky nechce, aby ho matka případně viděla s ním přijet. Věděl, že je to jenom výmluva, ale přijal ji vlastně vděčně. Rozloučili se kousek od restaurace, prostě mu jenom podal ruku.

„Díky za pěkné odpoledne, uvidíme se.“

Otočil se a odešel.

Díval se za ním, jak svižně šlape přes poloprázdný Karlův most, čekal, jestli se třeba neohlédne, ale nic, až téměř před Mosteckou věží se přece otočil. I na tu dálku si vyměnili pohledy, ale nezastavil se, šel pozpátku, ještě se přerazí blázen. Aniž by přestal couvat, zamával směrem k němu, pak se s poskočením otočil zpátky po směru chůze a začal klusat pryč. Stál tam ještě nejméně minutu a přemýšlel, co se všechno dnes stalo, co vlastně viděl, co cítil a co z toho třeba jenom vidět chtěl. Připadal si najednou nahý a obnažený až na kost, ta pevná skořápka, kterou si kolem sebe léta budoval a která ho dosud dokázala bezpečně chránit před všemi nezvanými city, se v jediném odpoledni babího léta nečekaně snadno a rychle rozbila. Stačilo jemné poklepání na to správné místo a ze zdánlivě pevného obalu zbyla jenom ubohá hromádka střepů u jeho nohou.

Původně zamířil domů, ale cestou si to rozmyslel.

„Siri, call Kat.“

Virtuální asistentka tupě a poslušně vykonala jeho příkaz. Za dvacet minut seděl v kuchyni, která dlouhá léta byla i jeho kuchyní, a nad obrovským šálkem zeleného čaje se svěřoval jedinému opravdovému příteli, kterého kdy měl.

„Co vlastně po mně chceš, rozhřešení nedávám, nejsem kněz. Když to shrnu, tak jsi ho drsně ošukal a on překvapivě neutekl, místo toho ti vylil srdíčko a ty teď nevíš co s tím.“

Na to, že jí opravdu neřekl žádné intimní podrobnosti, to shrnula vcelku přesně.

„Sakra, příští rok mi bude padesát a jemu je o rok víc než klukům, možná nám šikanoval děti na pískovišti a jde po mně jak motýl po nektaru.“

Cítil se ze všeho nejvíc zmatený, ten jeho plán přece skvěle vyšel, tak proč se mu z toho teď klepou ruce a do řeči se mu plete ten zatracenej motýl, to by přece nikdy nepoužil, blbne z toho.

„No a ty se bojíš, velký šéf a mistr světa se klepe strachy, protože se bojí, aby se nezabouchnul, byl jsi vlastně někdy do některého z těch chlapů, co jsi jich za život ojebal, zamilovanej?“

Jako vždy byla přímočará, občas dokázala v jedné větě urazit i osm lidí najednou, věděl, že teď přesně její přístup potřebuje, už proto, že nikoho jiného, komu by se mohl svěřit, stejně neměl. Dlouho mlčel, zdráhal se to vyslovit, pojmenovat nahlas. Nakonec se trochu na sílu přinutil.

„Ne, myslím, že nebyl… Nikdy.“

Po tvářích mu tak nějak samy od sebe stékaly slzy, naštěstí před ní se za ně nestyděl. Ta potvora má zase pravdu, ne, nikdy nebyl zamilovaný, miluje svoje dvě děti, svým způsobem miluje jejich matku, miloval tátu, občas miloval svoji práci, ale jako chlapa, to nikdy. Možná si hledal ty nesprávný, možná to dělal schválně. Vlastně dlouho opravdu nechtěl, protože věřil, že má odpovědnost jinde, a pak už si na to zvykl a prostě jenom nechtěl nic měnit. Stále nejspíš podvědomě vybíral takové, u kterých to nehrozilo, dokonce i když dvakrát zkoušel s někým dýl žít, tak necítil to, co se mu honí hlavou teď.

„Sakra, nechci mu ublížit, ten věkovej rozdíl je moc velkej, nebude to fungovat.“

To už ani nebyla argumentace hodná jeho inteligence a on to dobře věděl, vyslovil to vlastně jenom proto, aby slyšel, jak velká je to blbost, když se to řekne nahlas. Kateřina taky na něj spustila a pěkně zostra.

„Nelži si, jestli někomu nechceš ublížit, tak maximálně sobě. Je to pětadvacetiletý dospělec, pokud tomu rozumím, zná tě skoro rok, i když jste se spolu vyspali teprve dneska.“ S pobaveným ušklíbnutím se nadechla, aby do něj mohla tepat dál: „Vlastně mě překvapuješ, asi fakt stárneš. Rok chodit jen tak kolem chlapa, pokud se ti líbil, nebýval tvůj styl.“

Hrozná ženská, stejně ji ale miluje.

„Má vysokou z techniky, takže předpokládejme umí i trochu počítat, skutečnost, že padesát mínus dvacet pět je dvacet pět, mu není nejspíš neznámá, a i přesto tě chce, takže ho asi jeho vrstevníci nedokážou uspokojit, ať už mentálně nebo fyzicky, a nebudem si zastírat, že máš v obou směrech jisté přednosti.“

Seděl a ani nedutal, dostávala se do ráže a to nemělo smysl ji s něčím přerušovat.

„Když to shrnu, nastavil ti dřív, než zjistil, že jsi celkem dobrá partie, vlastně to pořád asi ani v úplnosti neví, takže o prachy mu nejde. Technicky vzato je to tvůj šéf, takže kariérní postup jako motivaci můžeme taky vyloučit. Zbývá tedy jenom možnost, že se nechal obloudit tvým sexy mozkem nebo luzným zjevem, mimochodem…,“ udělala významnou pomlku a trochu se zaklonila, jako by na něj zaostřovala, „jestli máš doma rozbité zrcadlo a v poslední době jsi neviděl, jak v té upnuté košili vypadáš, můžeš si půjčit moje. V každým případě by za to většina chlapů tvého věku, ať už tak nebo tak, upsala duši ďáblu, tak co jako řešíš?“

Nenechala ho na otázku ani odpovědět, s pravděpodobností hraničící s jistotou ji jako otázku ani nezamýšlela, protože litanii rovnou sama doplnila: „Nakonec ty jsi v tom věku už měl dvě děti.“

Přes slzy se začal smát. Skutečnost, že se o rok spletla, raději pominul.

„Ale moje děti měly tebe, to je něco jinýho.“

Hodlal jí přátelsky zalichotit, ačkoliv to tak vlastně i vždycky cítil. Bohužel jí tím jenom nahrál na další popichování.

„Tak přebalovat už ho asi nebudeš, to jednou spíš on tebe, a ostatní otcovské povinnosti jsi plnil vzorně.“

Přebalování mu opravdu nešlo, dodnes se mu zvedal žaludek, když si na to vzpomněl.

„No tak ti děkuju za pochvalu a za rady, podle tebe mu mám teda jako dělat tátu a ještě si to pochvalovat. A jak to, že jsi tu vůbec sama?“

Chtěl změnit téma, alespoň dočasně.

„Ani jeden z našich dvou darebáků se neobtěžoval navštívit starou matku už třetí víkend po sobě, jestli dobře počítám, že prej byli v práci a teď se někde promořujou se svejma holkama na Lipně, no aspoň že nejsou promiskuitní po otci.“

Změna tématu nepomohla, ta bestie vždycky dokázala najít způsob, jak si ho dobírat, ještě že má ten její drsný humor vlastně rád.

„Mimochodem, zrovna nedávno jsem jim vyprávěla, jak jsi už od porodnice kontroloval, jestli nejsou přerostlý po tobě.“

Sobecky se zasmála vlastnímu vtipu, který byl ještě k tomu částečně pravda, a rovnou zase pokračovala.

„A Naďa odjela k rodičům, víš, že mě ani jeden z nich moc nemusí, tak máš štěstí, že jsem ji nechala jet samotnou a můžu ti tu dělat psychoterapii.“

Zmohl se alespoň na trochu chabého vzdoru: „No děláš to jako zkušenej psychoanalytik, nic neporadíš, necháš mě, abych si to srovnal sám, a ještě si mě dobíráš, doufám, že za to nakonec nebudeš ještě chtít platit.“

Občas si říkal, jak je vlastně možný, že má pořád pacientů dost.

„O prachy tě stáhnou kluci za mě, to se nebojím, možná jsi k nim zbytečně velkorysý a nemysli si, že nevím, že za ně platíš nájem, ale abys neřekl, tak ti poradím, nakonec na to mám školy. Chlap má v padesáti dvě možnosti, buď se z toho věku zblázní, poplašen nastupujícím stářím uteče od ženy a dospívajících dětí, najde si mladší model, získá tím pár let k dobru a pak ho v plné síle těsně před důchodem klepne z vyčerpání. Nebo neudělá nic, rychleji nebo pomaleji ale nakonec jistě zestárne, zdědkovatí a nakonec v osmdesáti chcípne zapškle nudou. Jsou z toho i výjimky, ale není jich moc a většinou se týkají jenom exotů zažraných do své práce nebo nějakýho potrhlýho koníčka, což není tvůj případ. Každá varianta má své plusy a minusy. Ty máš kliku, že jsem tě už před lety vyhodila a děti máš dospělý. Mimochodem když jim stáhneš apanáž ve prospěch svého nového objevu, tak budu jenom ráda.“

Byla úžasná, jak dokázala s lehkostí proplétat úplně odlišné agendy, ten nájem jim opravdu platí, sám jim to nabídnul, když jim skončila škola. Sehnat v pandemii hned po škole práci nebylo nic extra jednoduchého, takže oba přes léto se svejma čerstvejma titulama z práv poctivě pinglovali a on jim jenom trochu vypomohl s náklady. Opravdu se snažili, nevychovali je zase úplně špatně. S tím hledáním práce jim nakonec pomohl přes svoje konexe taky. Oba nastupují od října, už na řádná koncipientská místa. Marek do advokacie a Matouš do notářské kanceláře. Snad jí to kluci hned nevyslepičej, protože pak k tomu bude ještě poslouchat, že jim nevýchovně umetá za jejími zády cestičky. Teď poslouchal, jenom jak rozvádí ty svoje vztahové teorie, a i to bylo až až.

„Ty od nikoho neutečeš, jednoduše nemáš od koho, nikdy jsi si nepořídil ani kočku, takže tohle morální dilema máš vyřešený a maximálně si nabiješ citově hubu, tak ti radím, že to riziko za možnejch pár let něčeho, co by mohl konečně být tvůj vlastní život, stojí. Při kondici, v jaké se udržuješ, se dá navíc předpokládat, že tě možná ani neklepne nějak moc předčasně, i když co vlastně je předčasně, stejně nikdo neví. Taky je samozřejmě možný, nebo možná i dost jistý, že to nevyjde a nebo vyjde, ale kluk ti za pár let zase zdrhne, ale to nic nezmění na tom, že když to neuděláš, budeš toho stejně do smrti litovat…, pokud se ti tedy opravdu povedlo se konečně na stará kolena zaláskovat.“

Sedla si a vzala ho za ruku, náhle tak nějak zvážněla a téměř i jakoby zestárla.

„Udělej to, když ne pro sebe, tak pro mě a pro naše děti, dej tomu šanci, prosím.“

Nechápavě hledal v jejích náhle zamlžených očích nějaký záchytný bod, který by mu pomohl pochopit, proč mu právě tohle nyní říká. Nadechla se, vložila i svoji druhou ruku do jeho dlaní a s trochu třepotajícím se hlasem, na který u ní nebyl moc zvyklý, tiše, jako by mu sdělovala nějaké tajemství, které by nikdo jiný neměl vyslechnout, pokračovala: „Nechci, abys jednou nenáviděl mě i naše děti, celý život se toho bojím, celý život se bojím, že mi jednou vyčteš všechny ty roky, které jsi nám obětoval, i když jsi nemusel.“

Na jeho pootevřená ústa přiložila prst, viděla, jak se nadechuje k odporu, a zastavila ho.

„Podvedla jsem tě, když jsem si tě vybrala jako otce svých dětí, udělala jsem to, i když jsem předem tušila, že to dopadne tak, jak to dopadlo, nakonec i proto jsem si tě tehdy vybrala. Myslela jsem si, že s tou vinou už umřu, a teď možná nebudu muset. Jsi ten nejlepší a nejobětavější chlap na světě, a jestli se našel někdo, kdo to vidí i přesto, že děláš většinou všechno proto, aby si toho nikdo nevšiml, tak mám ještě šanci. Pokud tě prokoukl a vidí toho skvělýho kluka, kterýho jsem před pětadvaceti lety viděla já, a nabízí navíc lásku, jakou já jsem nikdy nemohla, nemáš právo ho odehnat, i kdyby jsi to měl risknout jenom kvůli mně, prosím…“

Lokla si z hrnku, do kterého dle svého zvyku pravidelně dolévala fujtajblové červené, které by se on zdráhal nazvat i slovem víno. Protřela si oči a vstala.

„A teď dopij ten čaj a koukej napsat tomu svýmu zajíčkovi, dokud o tebe ještě stojí, a zkus to stihnout, dokud ještě tobě stojí bez dopomoci.“

Hubatá Katka, která měla na všechno rychlou odpověď, byla zpět, ta dvířka, za kterými byla ta skutečná Kateřina, matka jeho dětí, o jejíž existenci téměř nikdo nevěděl, se zase uzavřela.

Byl rád, nechtěl ji vidět nešťastnou ani smutnou, tím způsobem, kterým toho byli oba schopni, se milovali a pokud považovala za nutné mu říct to, co mu právě řekla, skončila s tím akorát včas, aby se před ním nerozplakala. Dobře věděla, že citové vydírání nesnáší, a vždy úzkostlivě dbala, aby se nepřipodobnila jeho matce, která v tom oboru naopak vynikala.

„S ohledem na tvůj věk ti doporučuju s tím moc neotálet.“

Stačilo už jenom aby doplnila: Howgh, domluvila jsem! Ale to by nesměla být ona, aby to ještě nezazdila.

„A já jdu dopsat sloupek, měla jsem tu ptákovinu do Mojí Psychologie odevzdat už v pátek a teď to z tebe budu muset navíc celé přepsat, čím větší blbost, tím líp mi za to totiž platí a tohle je fakt dobrý.“

Zakuckal se dopíjeným čajem, až ho vyprskl část zpátky do hrnku.

„Změň aspoň jména a profese, zrůdo.“

Odjížděl v mnohem lepší náladě, byl rád, že se tu zastavil i že byla Katka sama, sice byla vlastně psychiatr, ne klinický psycholog, ale byla víc jak dvacet let jeho žena, a i když s ní technicky spal jenom pětkrát, což bylo nakonec víckrát než s většinou jeho chlapů, tak nikdo na světě ho neznal líp.

V přihrádce dveří u spolujezdce našel Vojtovy slipy, musel je tam strčit po cestě do centra, nezaváhal a přivoněl. Voněly mu, moc, opravdu moc mu voněly, položil je na sedadlo spolujezdce a představil si, že tam znovu sedí i on, a ta představa se mu líbila. Dosud chladná kabina auta se v jeho hlavě znovu vyplnila jiskřivou mladickou energií, hladově ji nasával, dokud nevyplnila každé prázdné místo i v jeho polopustém nitru. Ještě cestou se rozhodl, že ji poslechne a napíše mu, ani nevypnul auto, sotva co zaparkoval u svého boxu, začal psát. Několik verzí smazal, nakonec vynechal všechnu omáčku a napsal to tak jasně, jak si jenom troufl.

#Můžu dostat ještě šanci, nebo už je pozdě? Václav#

Zastrčil kabel od wallboxu do zásuvky a zamířil k výtahu, odpověď přišla ještě dřív, než mu auto stihlo nahlásit zahájení nabíjení.

#Je sakra pozdě, čekám už celou věčnost. MOTÝL#

Tupě přivolal výtah, sakra, byl až úplně nahoře. Civěl do telefonu a nerozuměl tomu, je to odmítnutí nebo není, jakej motýl, motýl byl stopka, to má jako znamenat, že konec nebo že má nechat toho, co dělá, přivolaný výtah se mezitím otevřel a zase zavřel. Znovu zmáčkl přivolávací tlačítko, nastoupil, navolil sedmičku, kabina se rozjela, zatímco on stále civěl do telefonu a snažil se tu zprávu pochopit. Zamířil ke svému bytu, v posledním patře byl už jenom jeho ateliér, tedy ve skutečnosti to byl 118 metrový apartmán s 30 metrovou terasou, kolaudačně maskovaný jako dva ateliéry. Pořád civěl na tu zatracenou zprávu. Otevře si láhev, aby trochu spláchnul ostych, a prostě mu zavolá.

„Kde jsi sakra byl, čekám tu už hodinu a půl.“

Vojta se s úsměvem od ucha k uchu ztuhle zvedal z jeho rohožky. V první chvíli měl pocit, že vidí ducha, ve druhé mu došlo, jak si musel Vojta připadat odpoledne, když si stáhl šátek, zase ho dostal, sakra po kolikáté dneska už?

„Co tady děláš, ty jsi tu na mě čekal?“

Otázka to byla veskrze zbytečná, ale jako u právě prvně v životě zamilovanýho skoro padesátníka u něj byl tento projev mírné infantility nejspíš přirozený a omluvitelný. Bez ohledu na lehké zatmění mozku, ale přesně věděl, co mu chce říct.

„Motýlku, já jsem se…“

Nedořekl, nedostal šanci, motýlkovy dlouhé prsty se ovinuly kolem jeho tváře a jeho jazyk se mu vedral do úst. Líbal ho vášnivě a dlouho, tak dlouho, dokud se mu nepodvolil a pak ještě notnou chvíli.

„Já vím, já taky, jinak bych ti přece nenechal ten klíč.“

Skoro na ten klíček zapomněl, sakra, v duchu jenom zakroutil hlavou. Dostal ho, má ho na lopatkách, a nejspíš to ten nádhernej hajzlík dokonce i ví.

„Jo a Motýlku mi říkal táta, když jsem byl malý.“

Nevzpomínal si, jestli ho někdy někdo dokázal dojmout a vzrušit zároveň.

„A víš, co dělají starší muži se vzácným motýlkem, když se jim nějaký chytí do síťky?“

Vojta na něho potměšile mrkl a rukou se mu začal dobývat do kalhot.

„Napíchnou ho na špendlík a uvězní do krabičky?“