Seminář jednoho mládí

Vy, co máte od pánbíčka bystrý rozum, nebo alespoň „sicflajš“, a tím pádem jste skončili na nějakém gymplu či jiné střední škole, si neumíte představit, jak drsný může být pro citlivou duši kluka život někde na učňáku. Ze začátku to byl takový šok, až se mně zdálo, že jsem se octnul v bažině mezi krokodýly. Všude číhaly rozevřené predátorské čelisti plné velkých, ostrých zubů, proto jsem o nějakém coming outu nikdy ani neuvažoval. Ti hoši se moc s přemýšlením netrápili a taky se s ničím nepárali, vždycky šli přímo na dřeň. Pamatuji si, jak jednoho drobného spolužáka hned první den, co vyfasoval pracovní kombinézu, posadili třeťáci na hoblici a přibili ho hřebíky přes ty volné montérky k ponku. Chudák se musel vysoukat úplně nahý, aby se osvobodil, protože byl naostro. Nikdo ho ale nelitoval, všichni se jen smáli, když se zableskla jeho holá bílá prdelka.

„To sedí, leží, běží a má to luft!“ řezal se smíchy šéf grázlíků Výskala a plácal se při tom do stehen. Tím představení skončilo a všichni se zas rozešli za svou prací, jako by se nechumelilo. Věděli, že brzy bude šance na další lotroviny, a dokud netekla krev, nikdo žádnou šikanu neřešil. Praxe se po týdnu střídala se školou, ale my nešli do učení proto, že bychom toužili po vědění, to byl spíš protimluv.

Naše třídní byla původem Ruska, přišla z průmyslovky, a i když měla o učňáku nelichotivé reference, takovou zvěř rozhodně nečekala. Na dobré známky nebo průměr se tu nehrálo, o pochvaly téměř nikdo nejevil zájem a taky je nebylo za co udělovat, a ona si připadala bezbranná, jako by byl její pedagogický kalašnikov nabitý jen samými slepými patronami. Jenomže na konci roku se situace změnila. Z ničeho nic propukla ostrá střelba. Ten den, co vlítla do chlapecké třídy k truhlářům na vysokých, růžových podpatcích, byla skutečně rozčilená.

„Po páté vyučovací tu zůstanete, budeme mít mimořádnou třídnickou hodinu!“ oznámila nahlas autoritativním hlasem a všem bylo hned jasné, že se nejedná o žádnou prkotinu. Dokazovala to i tím, že o nikoho nezavadila ani pohledem, a jak do třídy vpadla, tak z ní i vyrazila, a ještě za sebou práskla dveřmi.

„Tak, hošánci, pochlubte se, kdo zadělal na průser tentokrát?“ vyhrkl na třídu spolužák Jehlička, který měl s Müllerkou největší zkušenosti, protože kvůli ní opakoval ročník. Většina kluků z toho byla paf, už proto, že absolutně netušila, o co „gou“, někteří se tvářili hloupě, jiní tajemně, ale všichni svorně mlčeli. Jen pár zasvěcencům se pomalu scvrkával žaludek, ani oběd jim nechutnal, a to bylo kuře à la KFC!

Z obav to dopoledne snad i čas zrychlil svůj normální krok, a tak než se kdo nadál, bylo dvanáct čtyřicet pět a to už třídní vstupovala do dveří podruhé. Ani za tu dobu z jejího obličeje nezmizel naštvaný výraz. Zapsala do počítače a pak zase rázně vstala. Chvíli nervózně procházela mezi lavicemi. Byla to hezká ženská, dá se říct kočka, mohlo jí být něco kolem pětatřiceti, pořád štíhlá, s krátkým sexy účesem odbarveným do rezava. S módou byla jedna ruka, navíc silná osobnost, co chtěla hrát v orchestru první housle. Ti oprsklejší jedinci ji u tabule pohledem svlékali a v duchu si představovali, jaké by to s ní asi mohlo být. Konečně přešla zpátky ke katedře a vytáhla ze složky několikastránkový arch popsaného papíru. Štítivě ho uchopila za rožek mezi ukazováček a palec a nabídla jej třídě jako předmět doličný. Mlčela, a ti, co už tušili, o co jde, se studem zavrtávali do země. Jak pohybovala rukou, aby všichni viděli, vynikly její dlouhé, růžově nalakované nehty i zvonivá bižuterie kovových náramků na zápěstí.

„Kdo to četl, ten se postaví!“ pronesla najednou nekompromisně. Nastalé ticho působilo jak nervový plyn, otravovalo ovzduší. Po delší pauze se první zvedl Ovsík, tušil, že už je stejně dávno provařený. Pak se přidávali další, asi pět kluků neochotně vstalo, nakonec i já.

„Pánové,“ pokračovala Müllerka a nechala nás stát, „vás, kteří jste se bavili tím, co je napsáno v tomto odporném pornografickém škváru, je mi opravdu upřímně líto! To nemáte v hlavě nic jiného než zvířecí sex? To si myslíte, že podobné excesy,“ třepala ve vzduchu pokrčeným a usmoleným dopisním papírem, „jsou smyslem života? Myslela jsem, že jste generace, která už má dostatečné informace o sexu, a tak ji neudivuje, že jsou mezi námi lidé s jiným zaměřením. Doufala jsem ale, že dokážete podobné věci přijmout bez urážek, předsudků a diskriminace! Navíc, je nutné se tím zabývat v hodinách matematiky a dělat z toho kabaret? Život se netočí jen kolem sexu! Nebo si myslíte, že hlavně proto fungují vaši rodiče, starají se o vás a vaše sourozence, dřou a plahočí se každodenně v práci?“ Pak si dala na chvíli pauzu a pokračovala: „Někde jsme holt ve výchově udělali chybu! Myslela jsem, že když už jste ve třetím ročníku a je vám osmnáct a některým i devatenáct, že už dokážete sami zhodnotit, co je únosné řešit ve škole a co ne, ale zmýlila jsem se. Ten, co tu ohavnost přitáhl do hodiny, a vy, kteří jste to četli, počítejte, že s tím seznámím vaše rodiče a taky vám navrhnu trojky z chování. A zařídím vám přednášku o sexu. A jestli se i tohle mine účinkem, jste ztracené existence, za které se mohu jen stydět!“

Když jsem ji poslouchal, pozdní lítost rozpouštěla mé dobré, zlaté srdce rychleji než lučavka královská. Zpytoval jsem svědomí, ale co se stalo, nešlo odestát. Ostatní z toho měli hlavně prču! Jakmile úča opustila třídu, propuklo veselé šílenství. Někteří se smáli, jiní přehrávali pantomimu s honěním péra, ječeli u toho a s oplzlostmi se přímo roztrhl pytel. Kdo se chtěl blýsknout, vytasil se s nějakým vtipem o homosexuálech. Až jsem se zalekl toho výsměchu a útoku mačo světa.

„Co seš tak vyděšenej?“ divil se Výskala. „Nejsi taky hulibrk?“ vyprskl.

Zavrtěl jsem hlavou.

„Tak se vzchop, člověče, svět patří těm, co se z něho neposerou!“ dodal pobaveně a plácal mě při tom po ramenou.

Kluci si ten malér s třídní nebrali osobně, zírali na mě, jako kdybych já byl jeho příčinou, jenže já k tomu přišel jako slepý k houslím.

Ovsíka, který pořád vyrušoval, přesadila sama Müllerová, prý pro klid duše, do mé lavice. Pak jsem si všiml, že se furt tlemí a něco čte.

„Co to máš?“ zašeptal jsem zvědavě.

„Taková prasárna, brácha to dotáhl ze šachty. To víš, horníci z Ostravy!“ uchichtnul se pohrdlivě.

Měli jsme na další hodinu Kalábovou. Byla to bejvalá úča ze základky, ne nepodobná suché tresce, co si zástupy u nás přilepšovala k důchodu. Možná naivně věřila, že někoho baví ty její počtářské fóry! Mě by zajímalo, kde to pořád brala. Jen co vešla a zapsala, vybalila na třídu další z nich.

„Napište si – ananas je dvakrát dražší než borůvky. Stojí o čtrnáct korun víc,“ diktovala.

Ozvalo se nesouhlasné mručení.

„Pánové tam vzadu, nebudu to znova opakovat!“ upevňovala si autoritu. „Kolik stojí ananas a kolik borůvky?“ položila otázku.

Mezitím Ovsík dospěl k závěru, že už je čas podělit se o zážitky, protože najednou přesunul ten ušmudlaný dopis na moji polovinu lavice.

„Tak si to přečti, Adame, je to docela hustý!“ dodal významně.

„Označíme si ananas A a borůvky B,“ napovídala Kalábová postup. „Potom vytvoříme rovnici. Jak bude znít celá rovnice, Beránku?“ obrátila se na mě.

„Aáá rovná se dvě béé,“ řekl jsem znuděně otráveným hlasem, protože mě ani za mák nezajímalo to její podělaný ovoce teď, když jsem měl v ruce takovou bombu.

„Výborně,“ pochválila mě, „a teď vypočítáme A a dosadíme do naší rovnice,“ napovídala těm pomaleji chápajícím, jenomže já ji už dávno neposlouchal, protože jsem byl myšlenkami v úplně jiném světě. Ve světě, kde se mísil erotický rajc se studem jak cola s červeným vínem. Opájel jsem se tou omamnou směsí, až jsem byl z toho úplně zpitomělý a ztratil pojem o čase. Teď už to samozřejmě s odstupem vidím všechno jinak a nejraději bych vás toho obscénního čtení ušetřil, ale zase nechci, abyste si mysleli, že jsem zkažený, úchyl nebo tak něco, nebo že šířím pornografii, protože bez znalosti toho dopisu jen obtížně vyhodnotíte celou situaci a asi mě i těžko pochopíte.

Začínal oslovením:

„Ahoj, Borku!“

A pokračoval:

„Tak ti musím zase vylíčit, co se u nás včera odehrálo. Jak víš, byl jsem pořád doma kvůli té pitomé karanténě a děsně jsem se nudil. Měl bych se sice učit na tu blížící se bakalářku, ale znáš mě a víš, že já na učení moc nejsem. Ještě tak na koleji, ale tady se na to nedokážu soustředit. Čekal jsem Rosťu, že zapaříme a zašukáme si a tak, ale ten kretén zase někde skončil zhulený a já byl zrovna nadržený jako včelí královna. Chvíli jsme si psali s holkama na WhatsAppu, ale taky byly nasraný a nudily se, nemělo to cenu. Zrovna jsem chtěl zajít někam splašit jointa, když vtom někdo zazvonil. Šel jsem otevřít a tam kluk. Takových devatenáct, dvacet, víc mu nebylo. Prý jestli nám jde elektrika, že on doma nesvítí.

‚Tak zkus znovu nahodit jistič!‘ poradil jsem mu.

‚Jakej jistič?‘ koukal nechápavě.

Byl úplně blbej, nepoužitelnej pro život, něco jako íťa z fildy nebo rozmazlenej ňuňánek, ale hezkej! Skoro metr osmdesát, snědej, štíhlej jako proutek, zvlněný kaštanový vlasy a s kolouščíma očima, jako ten kluk z reklamy na Kofolu.

‚Tak pojď dál,’ řekl jsem a ukázal mu, kde je v paneláku pojistková skříň. ‚No a ty jističe tahem dolů shodíš a opačně zas nahodíš, abys jako nakopnul okruh. A buď se to rozchodí, nebo je v hajzlu hlavní vedení, ale to už je práce pro elektrikáře.’

Nevěřícně na mě stočil ty své tázavé oči.

‚Tak si to zkus!’ vybídl jsem ho.

Vylezl na štafle a já si všiml, že je jen v trenkách, co se mu zařezávají do koulí. Borku, ty štíhlý, hladký klučičí nohy! A ta malinká, kulatá prdýlka! Hele, já nevím, co to bylo za zkrat, ale já z něho byl najednou úplně hotový, tak moc mě ten kluk přitahoval.

‚Takže dík,’ řekl a váhavě sestupoval, já ho ale přidržel, aby jako nespadl z těch štaflí, a při tom jsem ho hladil na těch dlouhých, holých klučičích stehnech. Koukal vyjeveně a nervózně těkal očima, asi tušil, o co mi jde, ale nevěděl, jak na to reagovat.

‚Kam chvátáš?’ zeptal jsem se.

‚Nikam!’ řekl ustrašeně.

‚Tak vidíš! Klidně zůstaň, si tu se mnou chvíli povídej, ne?’ navrhnul jsem.

‚O čem?’ uvažoval nahlas.

‚Co já vím, o životě přece, nebo můžem mlčet, nebo poslouchat hudbu, jestli chceš?’ přesvědčoval jsem ho.

Neřekl ani bé, vyděšený zajíc, jen naprázdno polykal a já na to konto zapnul reprosoustavu od Sonosu. Směs starých fláků z devadesátek i nového milénia vytunila obývák. To ho překvapilo.

‚Ten zvuk je vážně pecka!’ uznal obdivně.

‚Dobrý, co? Taky si můžeme dát trochu vína,’ řekl jsem a nalil nám do skleniček Cabernet od Ludwiga, co jsem z nudy před chvílí otevřel.

‚Tak na zdraví!’ ťukli jsme si. ‚Já jsem Karel.’

‚Erik!’ zazubil se a usrkl.

‚Nechceš si trsnout?’ snažil jsem se ho po chvíli zvednout na ploužák Enriqua Iglesiase z gauče.

‚S klukem jsem ještě netancoval,’ váhal.

‚Tak aspoň to konečně zažiješ!’ přitiskl jsem se na něj.

Měl jsem na sobě jen nátělník a bílé šortky a on mně z výšky koukal na bouli. Tancovat neuměl, ale cítil jsem, jak mu tvrdne péro.

‚Už jsi měl kluka?’ zeptal jsem se.

‚Já ještě neměl vztah! Ani s holkou,’ dodal.

‚Myslel jsem sex!’

‚To už vůbec!’ zavrtěl hlavou.

‚Nevadí, všechno je jednou poprvý!’ uklidňoval jsem ho.

‚Jsem panic, co si pořád namlouval, že bude asi bi,’ řekl provinile.

‚No jo, člověk míní a život mění,’ uklidňoval jsem ho. ‚A líbal ses už někdy s klukem?’ sondoval jsem. ‚Myslím doopravdy, s jazykem v ústech a tak?’

Koukal vyjeveně, plachý introvert, zmatený z toho všeho.

‚Nevzpomínám si,’ přiznal stydlivě.

‚Takže nevíš, o co přicházíš,’ řekl jsem pobaveně a názorně mu to předvedl. Vjel jsem mu nejdřív rukama do vlasů a přitáhl si ho k sobě. Ucítil jsem jeho dech, pak se naše ústa propojila. Byl tak sladký a nemotorný k tomu. Zůstal jak opařený, jak mu tělem projelo slastné zachvění. Jako by mu realita vyrazila dech.

‚Jsi OK?’ ujišťoval jsem se. ‚Mám toho nechat?’

‚Ne, to nesmíš!’ usmíval se jak měsíc.

Tak jsem zvedl ruce. Nejdřív nechápal, o co mi jde, ale nakonec mně přece jen přetáhl ten nátělník přes hlavu a já před ním stál jen v šortkách. Okamžik stál a nevěděl, co říct.

‚Teda, jsi vážně fešák a tak sexy!’ vydechl vzápětí.

‚Blázínku, co bych měl potom říct já o tobě?’ smál jsem se na něho.

Nakonec se osmělil a začal mně lízat bradavku.

‚Pomalu!’ vedl jsem ho. ‚Jemně! Taky si to sundej,’ stáhl jsem tričko i jemu a začal ho hladit na prsou a plochém bříšku plném malinkých buchtiček k sežrání.

Pak jsem si sundal šortky. Zíral, jako by cizí péro takhle zblízka ještě neviděl. Oči mu plály touhou a strachem. Stáhl jsem trenýrky i jemu. V pohybu mu překážel velký pták nalitý krví. Tak dvacet na pět, řekl bych. Přitiskl jsem ho horkého mezi naše břicha a dál jsme spolu tancovali. Při tom jsem mu rukama hnětl ten jeho nádherný, malinkatý zadeček. Ztěžka dýchal, jako by lezl na Everest. Tak jsem ho opřel o stěnu a svezl se mu k rozkroku. Borku, já už něco viděl, ale takové nádobíčko aby pohledal. Byl krásně vzrušený, celý penis v ukázkovém postoji, jak voják od hradní stráže a pak prohnutý do oblouku nahoru. Korunovala ho zarudlá jahoda, co jsem si dal do pusy. Nejdřív lehce špičku penisu mezi rty, a potom jako když si celý banán narveš rovnou do krku. Zasténal rozkoší. Kouřil jsem ho a snad nikdy mě to tolik nebavilo. Slinil jsem ho, aby klouzal, olizoval a sál a on se mi hrabal ve vlasech, hekal, vzdychal a cukal sebou, jak ho ta rozkoš nadnášela. Pak jsem zabořil nos do jeho koulí, co omamně voněly pižmem. Šourek měl velký a hladký a já ty jeho varlata vcucával střídavě do úst, jako by to byly olivy v mořské řase. Pak jsem mu jazykem dráždil uzdičku. Vtom začal hekat a cukat sebou. Vzal jsem mu penis do ruky a párkrát pohonil. Prohnul se jak luk a zasténal a dva výstřiky vyrazily za sebou. Ten první až k jeho bradě, druhý mně na prsa. Cítil jsem se jak naspídovaný. Musel jsem to jeho semeno slízat. Bylo husté, bílé a sladké, takové Salko náctiletého kluka. Pak ho přepadl stud a začal se omlouvat.

‚Ale, nech toho, prosim tě,’ uťal jsem ty jeho kecy a podal mu víno, ‚raději se posilni na druhý kolo! Nebo chceš jít?’

‚Můžu zůstat?’ zeptal se s něhou v očích.

‚Budu rád!’ neskrýval jsem nadšení.

Zapálil jsem cígo i jemu, ale kuckal, jako by to zkoušel poprvé.

‚Tak se s tím netrap!’ řekl jsem a típnul tu marlborku zpět do popelníku.

Leželi jsme nazí na sedačce, zaboření do polštářů, opření o sebe a zhluboka oddechovali. Ani mně nepřišlo, že se známe teprve pár chvil. Vnímal jsem ho, jako by už nějaký pátek patřil do mého života, dívali jsme se skrz okno do zeleného parku za domem a připadali si povznesení a nad věcí, jako bohové někde na Olympu. Po příjemné chvilce uvolnění se mu péro začalo znovu nalévat krví. Překvapeně zíral, jako by nevěřil, že se to skutečně stalo, pak se ale usmál a pokrčil rameny.

‚Asi to nebude s těma holkama tak vážný,’ zasmál jsem se pobaveně.

Pak jsme si dali šedesát devítku. Hele, Borku, já nechci, aby mě tam lidi měli za kurvu, jinak bych řval na celej panelák, že by to slyšeli až v devátém patře, takovej to byl orgasmus, když do mě vnikl! Nekecám, tolik vášně jsem fakt nečekal! City už vůbec ne! A proto ti vlastně píšu. Nejdřív jsem si myslel, že bys mohl přijet na pár dní, naši jsou stejně pořád na chatě, takže bys tu mohl v klidu bydlet s námi dvěma. Říkal jsem si, že si uděláme božský víkend a dáme švédskou trojku, ale teď ti nevím. Najednou mám toho hocha prostě plnou hlavu. Všude vidím jeho kukuč pod kudrnatými vlasy a už z něho asi magořím! Vždycky jsem byl kluk, co chtěl jen upustit páru, ale teď potřebuji obejmutí a pocit, že ten druhý je tu pro mne. A taky chci, aby někdo vyžadoval moje objetí. Ty brďo, asi jsem se zamiloval! A taky žárlím! No, ještě se s tím budu muset poprat, ale věř, naráz jsem v pohodě i bez brka. Tak to snad chápeš, ne?

Zatím čus, Karel."

Ten dopis byl pro mě šok, co jsem nějak neuměl zpracovat. Alespoň ne tak rychle, jak si situace vyžadovala. Byl to výbuch sopky, o jejíž existenci jsem jen tušil. Hučelo mně z toho v bedně i v klacku. Znovu jsem se k němu chtěl vrátit, že si ho střihnu ještě jednou, třeba už bude míň výbušný a já mu líp porozumím. Ale ďábel si to nepřál, ďábel vzal na sebe podobu Kalábové, co mně najednou vytrhla ten dopis z roztřesených rukou.

„Copak to tu máme?“ zaskřehotala vítězoslavně nad svým úlovkem.

„Vraťte mi to, prosííím!“ zaječel jsem zděšeně a cítil, jak se mně prudce rozbušilo srdce.

„Máš počítat, Beránku, a ne číst romány!“ ohradila se Kalábová proti mému protestu. „Tak kolik stojí ten ananas a kolik borůvky, co?“ tahala ze mě výsledky.

„Ananas dvacet osm a borůvky čtrnáct korun,“ opakoval jsem nahlas nápovědu a cítil, že mě sevřely obruče strachu a roztřásly se mi kolena. Z toho leknutí jako by mě boxovací pytel udeřil přímo do hlavy. Viděl jsem dvojitě, ale přesto jsem dokázal rozpoznat, že Kalábová čte ten dopis, co jí nepřísluší, dopis zednářské lóže pánů kluků, a pak ohromená pomalu sedá na židli za katedru, ale nešlo s tím už nic udělat.

Viděl jsem Ovsíka, jak se drží za hlavu a syčí: „Tos posral, kámo!“

A pak ta stará panna zrudla jako krocan a řekla: „Tak tohle ať si s vámi dořeší vaše třídní!“ A sklapla ten dopis mezi desky a se zvoněním spěšně odkráčela do sborovny. Uměl jsem si živě představit, jak si ho tam ti učitelé budou teď pohoršeně jeden po druhém číst. To bude mazec! Asi nás nakonec exkomunikují z výuky a upálí na školním hřišti! Ale nedalo se nic jiného dělat než čekat, jak dopadne ten koncil učitelského sboru.

Je až s podivem, že v době emailů a esemesek píše ještě někdo klasický dopis. Byl jsem z jeho obsahu celý vykolejený. Nemohl jsem se na nic soustředit a sám jsem si připadal jako náměsíčný. V uších mně znělo jen troubení jelenů v říji. Takže jsou na světě kluci, kteří to mají podobně jako já! Jenom je najít, potkat. Neměl jsem talent na matiku, zato jsem měl představivost. A ten dopis, to byl scénář k filmu, co teď neustále běžel v mojí hlavě. Od toho okamžiku jsem chtěl změnit řemeslo a stát se režisérem. Líbilo by se mně točit podobné filmy a mít na place plno mladých herců i komparzistů, co by mně sami lezli do postele, jen aby urvali nějakou tu roli. Nechal jsem se unášet smyslnými představami, bohužel to byly jen mé divoké sny a fantazie! Ve skutečnosti byl sex s klukem pořád spíš setkání s mimozemskou civilizací, o níž vědělo jen pár zasvěcenců mého věku, a ti se ještě skrývali. Hanba, ponížení, strach i vzrušení, to byly hlavní ingredience, co dochucovaly mé nezralé mládí. Ale stejně jsem se těch hříšných myšlenek nedokázal zbavit. Jenže je těžké jít do školy s prázdnejma koulema, když bydlíte na intru. Ani nejlepším kamarádům jsem se se svým blouděním nedokázal svěřit. V hloubi duše jsem cítil, že se jen obtížně přizpůsobuji okolnímu světu. Byl jsem v něm nesvůj, protože když nemáš lásku, nemáš ani sebevědomí, a když si nevěříš, jde všechno do háje.

Zkoušel jsem někoho najít na iboys, ale neměl jsem odvahu dát tam své fotky, a tak jsem neuspěl. Na xchatu byli jen pošuci nebo kecálisti, většinou staří. Taky jsem chodil po Praze a hledal sobě podobného. Přece nemohu být sám? Ani mě nenapadla seznamka v mobilu. To by mě doma zabili! A kdyby to zjistili spolužáci, to peklo bych nepřežil! Bylo mně už osmnáct a ještě jsem s nikým nespal, byl jsem pořád panic, a už mi to lezlo na mozek. Chtěl jsem kluka, chtěl jsem lásku a taky jsem chtěl zažít sex. Jen to musel být někdo hezký, aby se mi neprotivilo se s ním líbat. Nejraději bych bral studenta, nebo chlapíka, co má ve tváři alespoň stopové prvky kluka. Chtěl bych ho najít i pro život. Chvilku být sám je relax pro duši, ale jak je to dlouho, člověk si připadá zbytečný. Kdybych věděl kam, šel bych, ba přímo i běžel za štěstím.

Ze zoufalství jsem obrážel i veřejné záchody, protože to co kdyby se nedalo jen tak odbýt. Jenže jsem potkával samá individua, ze kterých mně bylo na zvracení. Navíc samí staří, aspoň třicet, čtyřicet i víc roků. A jak byli oškliví! Zarudlé tváře plné beďarů, chlípné pohledy s otazníkem, z nosů jim lezly černé chlupy, obtloustlí, funící slizouni a někteří dokonce už plešatí.

Tak proto jsem koukal na Mikulíka od nás ze třeťáku, když jenom v plavkách hrál plážový volejbal u aquacentra? Byl jsem z něho úplně paf! Měl postavu jak bronzový vítěz od Šturzy. Jednou jsem s ním byl po fotbale dokonce i ve sprše. Když stáhl trenýrky od dresu, jeho tanga vykrajovala pod vyrýsovaným bříškem a nad dlouhými klukovskými stehny bermudský trojúhelník nabitý tajemstvím. Sundal i ty a pustil na sebe horkou vodu a já se musel tvářit, že je mi jedno, že ho ty pramínky olizují, kde se jim zachce. Nejtěžší bylo dělat, že nekoukám. Když se sklonil, v áčkovém pilíři rozkročených nohou se pod nádhernou prdelkou houpala hruška šourku. Ten obraz mě uhranul. Kdybych měl to tělo i s duší, co k němu patří, už bych si nic od života nepřál! Ale to se spíš pruhovaná zebra z rovinatých plání v Serengeti přestěhuje do nejbližších hor, než by si on všiml mé lásky a opětoval ji.

V pátek jsme končili v poledne, protože jsme odjížděli domů a už nás nikdo nehlídal. Párkrát jsem toho využil a zkusil i podniky, o nichž jsem si vygooglil, že tam chodí gayové. Dodal jsem si odvahy krabicovým vínem od Vietnamce a popíjel ho celé odpoledne na lavičce v parku. Vzpomínal jsem přitom na babičku a na její pořekadlo „čistá voda rozumu nezkalí“, až jsem se zřídil jak Dán a musel zase počkat, než to ze mě vyprchá.

V šatně nad schody do suterénu seděl starší pán. Soucitně si mě prohlédl. „Jestli ti můžu radit, mladej,“ řekl dobrácky, „jdi raději někam jinam, jsou tam jenom tři starý vydry!“ Poděkoval jsem mu úsměvem.

Když jsem vcházel do toho poloutajeného světa čtyřprocentní menšiny, připadal jsem si jako archeolog, co sestupuje do pohřební komory. Doprovázely mě obavy a všude kolem bylo přítmí, neonové barvy, hlasitá disko hudba a kouř, co mě štípal do očí. Ostýchavě jsem si přisedl k prázdnému baru a objednal si Jägermeistera na kuráž. Nebylo příjemné být tam sám, byl jsem nejistý a ustrašený. Nevinnost se ve mně mísila se zvědavostí. Mladý barman přede mne postavil pití a dál pulíroval sklenice a rovnal je do polic. Na obrazovce nad ním běželo ztlumené porno, které podbarvovala „Dlouhá noc“, a mezi prázdnými stoly pobíhalo zvědavé štěně Jacka Russella. Neměl jsem s kým navázat kontakt, když nepočítám ty tři lesby, co klábosily u piva. Z nudy jsem si opět zapálil, abych si dodal sebevědomí, ale nešlukoval jsem to. Asi do hodiny se ale podnik začínal plnit a najednou jsme si všichni v těch malých prostorách připadali nějak blíž. Tři páry stejnopohlavních dvojic se v rytmu tance ploužily po maličkém parketu. Dva univerzitní studenti vedle mne se na sebe zamilovaně dívali. Cítil jsem, jak mě bolestivě žahla krása toho menšího.

„Po škole jdou kecy, musíme být opatrní!“ upozorňoval velký.

„To jo, kdyby mě s tebou načapal fotr, tak mě asi vykostí!“ reagoval ten drobný pohledný a oba se tomu srdečně smáli. Jak jsem jim záviděl! Láska jim půjčovala růžové brýle, přes které bych se tak rád díval na svět i já. Nechtěl jsem je pořád šmírovat, a tak jsem se zaměřil na barmana, jak vítá nově příchozí a krouží kolem hostů s grácií, tak přirozeně a lehce jak kolibřík, co opiluje květy. Já nikdy nebyl takhle uvolněný.

Pak mě někdo oslovil z druhé strany baru.

„Nedáš panáka?“ ptal se mladý kožeňák.

„Ještě mám!“ pozvedl jsem sklenici a to mu stačilo, aby se přisunul blíž.

„Jak by ses definoval?“ zeptal se.

„Definoval?“ nechápal jsem.

„Jsem pěkně perverzní, miluji to!“ vysvětloval.

„Sorry, tomu nerozumím!“ odtáhl jsem se.

„Ty ses naštval?“ ptal se.

„Ne, nenaštval!“ ujišťoval jsem ho.

„Fakt ne? Tak si pojď trsnout!“ dotíral dál.

Když jsme s kožeňákem šlapali zelí, nebyla mezi námi žádná chemie, nic vzrušujícího, jako to prožíval ten kluk v dopise, co jsem na něj pořád myslel. Byl to tanec ztroskotanců z lítosti a osamění.

„Můj sen je čekat na tebe spoutaný s roubíkem a kápí. Myslím, že zbytek si domyslíš,“ začal znova.

Měl jsem toho dost. I když v tom baru bylo asi jediné místo široko daleko, kde jsem mohl být sám sebou, já se tam najednou cítil strašně osamělý. Neuměl jsem si užít tak jako jiní spontánní radost pod anonymní maskou. Ještě chvíli jsem dával čas naději, že potkám někoho jiného, s nímž chci sdílet tento bizarní svět, ale když nikdo nepřicházel, zasekl se orlí dráp výčitek do mé zmučené duše a vytáhl mě odtamtud ven. Čekal jsem úlevu a osvobozující pocit, ale teprve v temných ulicích nastalo to pravé peklo. Nejely žádné spoje a čas se nekonečně vlekl. Do pěti do rána jsem bloumal noční Prahou a vyhýbal se podnapilým stínům. Zoufale jsem toužil po své posteli a taky se dušoval, že tohle se stalo naposledy!

Chvíli jsem pak sekal latinu, ale nevydrželo mně to dlouho. Když jsem asi po čtrnácti dnech opět vyšel ze squatu veřejných záchodů plných zápachu z chcánků, špíny, použitých kondomů, odrbaných zdí, tagů a sprostých nápisů, bylo zrovna po dešti a nad Prahou se rozkročila duha. Obrovský barevný oblouk v barvách gay vlajky, který nedržela žádná lana ani příhradová konstrukce prutových nosníků. Možná to byla výzva prozřetelnosti, abych přešel na druhou stranu k heterákům, jenže nikde nebylo předpolí, kudy se dá na ten barevný most vejít. Anebo si život ze mě dělá prdel? To spíš, vždyť od puberty mě mučí, nejdřív pochybnostmi a teď touhou. Život není fér, nutí mě žít v utajení a ve strachu a jednou stejně, než vyjdu z těch záchodů, nasprejuje nějaký zlomyslný skin pod tu duhu obrovský nápis „Adam je gay“, aby to viděla celá Praha. A jak pak budu žít s tím cejchem?

Šel jsem od těch záchodů po mlatovém chodníku čerstvě posečeným parkem ronícím vůni trávy, nad hlavou zelené patro z kaštanů prosvětlené sluncem, a přemýšlel, jak dlouho to bude trvat, než najdu toho správného kluka a jestli vůbec. Prošel jsem kolem piedestalu Stalinova pomníku, kde obrovský metronom krájel čas na dortové klíny a kde na žulovém plácku výrostci na skateboardech vykružovali elipsy a nekonečno a taky obratně vyskakovali na hrany kamenných schodů. Sledoval jsem to freš mládí, jak skáče salta, a chvíli si představoval, jak by bylo krásné, kdyby tu ti kluci jezdili jen tak, jak je pánbůh stvořil – nazí! Proč mě tolik bolelo, když jsem pozoroval tu nedostupnou krásu? Jako by má duše měla nemoc motýlích křídel. Bolel mě každý dotek i otření se pohledem o ně. A přesto jsem nemohl odtrhnout zrak, kochal jsem se tou pomíjivou krásou, až do chvíle, než jeden z nich vysekl ladnou kružnicí tečnu k místu, kde jsem stál, a řekl: „Co tak čumíš, vole?“

A já, probuzen ze snu, zaskočený, vnitřně zahanbený a taky odhalený, raději pokračoval dál po žulových schodech dolů, až k zebře u Čechova mostu a potom přes Vltavu až do Pařížské ulice.

Občas, když jsem procházel touto honosnou ulicí plnou výloh luxusního zboží bez cenovek od světových značek, hrál jsem si na pracháče, co nakupuje věci, které se mu líbí nebo ho zaujaly. Třeba džínsy suprového střihu v Dieselu, nebo extravagantní boty od Jimmy Choo, tričko s nápisem Dolce & Gabbana, či kožený pásek ve francouzském butiku Hermes. Navrch jsem to doplnil Rolexkami a zlatým řetězem od Cartiera, až ze mě byl vymazlený Dandy, kterému mohly závidět buzny v celý Praze. Tak brutálně mi ten outfit seděl k těm mým do blond odbarveným vlasům i k té černé náušnici s křížkem, stejně jako k černě nalakovaným nehtům, jenže mně ta exhibice modela od Armaniho vydržela jen na konec Pařížské ulice a pak to dopadlo jako v té pohádce Císařovy nové šaty, ale nevadilo mně to. Spíš mě jen mrzelo, že jsem v té mondénní ulici nepotkal někoho mladého ze stejné krevní skupiny, mimo jednoho starého slizouna, co na mě dělal oči. A podobně to dopadlo i v tlačenici na Staroměstském náměstí, kde se lidé proplétali, strkali a naráželi do sebe a stejně si byli vzdáleni miliony světelných let. A přitom tam muselo být spousta podobných jako já, jenom jsme o sobě nevěděli. Všichni raději spěchali, aby nebylo poznat, že nemají žádný cíl, kdo ví, co všichni hledali, možná nějakou náhražku za lásku, nebo smysl života, spasení, anebo stejně jako já cítili touhu po klukovské lásce a jiném životě.

Musel jsem tu frustraci ze vztahů zapudit, zahnat, vykompenzovat nebo aspoň přebít. Šel jsem jako ve snách dál Melantrichovou a ulicí na Můstku až na Příkopy, a tam jsem zahlédl známé logo McDonaldu, ten žlutý dvouobloukový most z bramborových hranolků ve tvaru písmene M a pod ním nápis „i‘m lovin‘ it“, a najednou se ve mně z ničeho nic probudil příslovečný vlčí hlad. Dost možná, že to byl jen Pavlovův reflex, takové to podvědomé slintání, nebo zdravá chuť k jídlu, nebo mě jen honila mlsná, už přesně nevím, protože já už to dál neanalyzoval, nač bych se taky trápil, prostě jsem vešel dovnitř a vyťukal si v nabídkovém displeji velké hranolky s tatarkou.

Věděl jsem, že jsou nezdravé a kalorické, plné éček a solí, smažené v přepáleném tuku, a bylo mně jasné, že je to v podstatě jed pro můj organismus, ale ochotně jsem páchal pomalé, rituální harakiri jejich pojídáním jako nějaký masochistický samuraj, no co, na co se pořád šetřit, když z toho jen občas krásného, ale většinou podělaného života stejně nevyváznem živí.