Seminář jednoho mládí 3

Bylo mně už šestadvacet, když mně přišlo, že život funguje jak přesýpací hodiny, co nejdou otočit. Čas utíká rychleji jak jemný písek v nich, a než se člověk naděje, je horní baňka prázdná. Z kluka se stává muž a z uniklé kořisti lovec. Ještě pár let a seminář mládí končí, protože mládí bude v hajzlu, ale můj život byl stále jako na houpačce. Možná to bylo tím, že mě pořád zajímala hlavně láska. Jenomže láska a mládí k sobě patří podobně jako jezdec a kůň. Stále jsem měl před očima tu barevnou fotku, co jsem viděl na internetu, jak krásný mladík obtažený jen v kožených kalhotách vedl koně úvozem. Hnědák byl pod sedlem z černé kůže ozdobené kovovými cvoky. Oba s kůží na holém těle si byli něčím podobní, a i když to byli hřebci každý jiného druhu soupeřící spolu rychlostí a rozumem, spojovala je krása. Z toho obrazu vystupovala erotika jako dráty z deštníku, jenomže láska je něco jiného, je to pavoučí síť, do které se zamotáš, je to plachá laň, párkrát jsem ji zahlédl, nebo alespoň přelud jejího ladného pohybu, který ale vyprchával a mizel v dáli jak fata morgána v poušti, sotva jsem se k němu přiblížil. Nepomohl by ani lovecký pes ženoucí se za její stopou, ale přesvědčte mládí, ať se neúčastní těchhle parforsních honů, to je stejně nesmyslné jako zakázat artistům žonglování nebo létající hrazdu.

Ale ještě před tím přišlo moje divoké období. Zažil jsem pár známostí na jednu noc, ale v skrytu duše stále doufal, že mám ještě něco hezkého před sebou a že mě to pravé déjà vu teprve čeká. Vzpomínám si na Emila, na toho vystajlovaného mladíka původem ze Zlína. Potkali jsme se na diskotéce a já měl za to, že patřil ke snobské mládeži z vyšších kruhů, zkrátka k těm nemálo šťastlivcům, co se narodili se zlatou lžičkou v ústech a nakupovali v Paříži jen to nejluxusnější zboží, jak nádherně byl oblečený. Šli jsme pak po flámu k němu domů a on mě překvapil tím, že měl v garsonce elektrický šicí stroj, na kterém si ty kreace jako od Diora dokázal sám ušít. Také mně ukazoval album s fotkami, na nichž bylo patrné, že byl výstřední už od raného mládí, což ve Zlíně muselo působit, jako když dráždíš býka muletou.

Emil měl nádhernou postavu, vytříbený vkus a šikovné ruce, ale byl to snílek s hlavou v oblacích, co čekal na svého prince, takže jsem u něj neměl šanci. Navíc byl posedlý strachem, že něco chytí, takže mně ani nedovolil, abych ho kouřil. Směl jsem ho jen hladit a honit, a já přitom tolik toužil vzít to jeho krásné přirození do pusy. Jenomže aby se naše sny začaly plnit, nestačí jen usnout. Ráno se Emil trapně rozhlížel, jako by říkal: „Někdo z mých snů?“ Bohužel, byl jsem tam jen já, kluk, co byl pro něj jen momentální náplast na bolest, kterou ze sebe strhl hned po probuzení jediným bolestivým škubnutím.

Vystřídal ho policejní vyšetřovatel s bulharskými kořeny, co dálkově studoval práva. Napsal jsem na Xku, že hledám parťáka na fébiofest s gay filmy, a on mi odpověděl, že by šel. Dali jsme si schůzku u metra na stanici Vyšehrad. Myslel jsem, že pokecáme někde u piva, a jestli si sednem, zajdeme spolu do kina. Dopadlo to jinak. Pozval mě k sobě do jednopokojového bytu v prvorepublikovém domě a otevřel láhev červeného. Vyprávěl mi o Sofii a vůbec o životě na Balkáně a taky o tom, jak se tam vede teplým. Z jeho povídání se zdálo, že život tam byl jeden velký karneval a milovat se s chlapem bylo tak snadné a snad i běžné, jen se k tomu nikdo nesměl hlásit veřejně. Taky mně pustil video z nějakého megakoncertu na stadionu se slavným travestitou v hlavní roli. A při tom mě začal hladit. Po další sklence jsem se uvolnil a on mě svlékl do naha. Potom mně vzal péro do pusy a kouřil tak krásně a jemně, že jsem to vydržel až do půlnoci a lístky na film propadly.

Jindy mě zas v podniku začal balit číšník na baru. Byl vyšší, štíhlý a v mládí musel být krásný jako princ Trávníček. Ani teď nevypadal špatně, jenom na tom jeho účesu mi pořád něco nesedělo. Dal mi vizitku a pozval na návštěvu k sobě. Moc se mi tam nechtělo, ale nakonec zvědavost zvítězila. Bydlel v šestém patře v novém bytovém domě ve dva plus jedna s terasou, který měl zařízený starožitným nábytkem. V první chvíli jsem se zděsil toho nepořádku, přestože mu bylo něco přes třicet, bordel tam měl, jako kdyby neuklízel snad sto let. Když jste si chtěli sednout, nejdřív jste si to místo museli uklidit. Rozhodně jsem měl rád uklizeno. Úklid doma mi dával pocit pořádku v hlavě a naopak, ale on to tak zjevně neměl. Ale naučil mě vařit výbornou milánskou polívku. Pak otevřel šáňo. Než došlo na sex, chtěl se mnou všechno technicky probrat. Stál hlavně o anál. Přišlo mi to divné bez předehry, tak jsem ho obejmul a vjel mu do vlasů. Vtom mu z hlavy sklouzl skalp a já měl v náručí holohlavou figurínu z výlohy.

„Tys nepoznal, že nosím paruku?“ divil se potěšeně mému úžasu.

„No něco se mi nezdálo, ale nepoznal jsem to!“ přiznal jsem barvu. Ze sexu samozřejmě sešlo, kdo by taky po takovém leknutí chtěl strkat péro Fantomasovi do análu.

Po nějaké době jsem se vzpamatoval. Už mě nebavilo trávit čas touhou po tom, co nemám, chtěl jsem žít přítomností jako ostatní lidi, sportovat nebo aspoň chodit do fitka, hrát squash, golf, nebo dělat nějaké hobby, třeba pěstovat zeleninu, květiny na zahrádce, starat se o psa nebo chovat slepice. Zabývat se zkrátka jinými věcmi než jenom city a pudy, třeba paraglidingem a vznášet se, zamýšlet se nad filozofickými otázkami, environmentálními problémy, hladem a chudobou v Africe, protesty proti globalizaci, nebo raději patřit k nějakým aktivistům, co se přivazují ke komínům jaderných elektráren. Jenže když jste jednou gay, můžete se snažit vylézt sebevýš nebo utéct sebedál od své přirozenosti, stejně zase jednou sklouznete po zadku do průměru, zpátky do toho teplého růžového bahna.

Uvědomil jsem si to, když jsem jel přecpanou tramvají Prahou a stál v uličce nad jedním mladíkem, co seděl na krajním sedadle jen v trenkách a sportovním dresu a mezi nohama svíral balón. Vypadal jak Ronaldo zamlada a měl nádherná stehna, tmavá, hladká a klukovsky štíhlá, prostě děsně sexy a mě najednou napadlo, jak by to bylo krásné, kdybych mohl jít do pokleku a položit si hlavu do jeho klína místo toho basketbalového míče. Ta touha byla tak silná, že jsem na chvíli rozuměl všem sexuálním delikventům, kteří svůj chtíč nezvládli, ale taky jsem si uměl představit ten mazec, co by potom nastal. Nejdřív by se mě ten týpek snažil odstrčit, ale vzápětí by mě uhodil do tváře a pak by mě skopnul do uličky, kde by se na mě s křikem „ty úchyle“ vrhli ostatní chlapi a mlátili by mě a kopali a častovali nadávkami, až bych se na další zastávce zbitý a zkrvavený s obtížemi vypotácel z tramvaje, a to bych ještě mohl mluvit o štěstí, že jsem neskončil v poutech těch, jejichž smyslem je pomáhat a chránit!

Vtom jsem najednou u Holešovické tržnice zahlédl ty dva kamenné býky u vchodu do bývalých jatek a ze zvědavosti raději vystoupil. Chvíli jsem obdivoval kamenné symboly chovu a řeznického řemesla (které se mi z duše protivilo), ale hlavně jsem si prohlížel jejich velké vytahané koule a říkal si, že by tihle býci mohli být i v erbu našeho teplého světa plného samců, pohlaví a páření, a začaly mě napadat nové, skryté významy, dokonce i jakýsi buzní žalm. „Nezralé mládí bylo můj pastýř, dávalo mi prodlévat na holandách a v darkrumech, vodilo mě po gay podnicích s touhou milovat se, mou duši to stále více pohlcovalo a táhlo do kalných vod až kamsi ke dnu,“ běžela mně v hlavě modlitba a já si řekl: „Tak dost! Už z toho blbneš!“ a přešel po nově zbudované lávce do Karlína, kde jsem znal několik friendly podniků, protože domů se mi nechtělo.

Toulal jsem se ulicemi a občas nakoukl do nějakého baru, ale nikde se mi nelíbilo, protože všude bylo pusto prázdno, až to skončilo kalbou jako zamlada v jedné hospůdce na Sokolovské ulici, kde se ke mně přidružil mladý Peruánec, co trochu uměl česky. Byl sice malý, ale hezký a já chtěl, aby nebyl v tom cizím městě úplně sám, a tak jsem mu dělal společnost. On mně za to vyprávěl o životě v Jižní Americe a přitom mě hypnotizoval veselýma černýma očima a taky mně dal recept na kořalku, kterou u nich v Peru vyráběli ze zkvašených vajec a dalších roztodivných přísad. Dokonce mi napsal recept na ubrousek a přitom mě neustálým připíjením „salut“ nutil ke konzumaci becherovky jako nějaký placený společník na baru. Že nejen indiánům chybí enzym k odbourávání alkoholu jsem zjistil, až když jsem se v nočních hodinách probral vsedě, opřený o kandelábr kdesi na zastávce tramvají, měl jsem okno, v kapsách pomeranče a úporně mě bolela hlava.

Ta pomíjivost života byla trochu šok a dost to zabolelo, ale pak ji vystřídala otázka, co bude dál? Jenže to nevymyslíš! Naštěstí jsem ještě stačil dokončit VOŠku, hlavně proto, abych nemusel makat, a taky abych vyčerpal podporu od státu, jenže teď už byl konec s flákáním a nezbývalo, než začít někde pořádně zařezávat. Mojí první štací byla kombinovaná funkce, návrhář, prodavač a aranžér v jednom značkovém kuchyňském studiu, kam chodilo poměrně málo zákazníků, protože jsme byli hodně drazí, a proto většinu příchozích tvořili buď čumilové, nebo lidi, co se přišli inspirovat. Ti, co kupovali naše kuchyně, doma stejně nevařili. Ale práce to byla zajímavá. Kreslil jsem na počítači interiéry, a i když to byla skládačka z katalogu, na kreativitu tam bylo vždycky dost prostoru. Taky jsem objížděl zákazníky a zaměřoval byty, objednával zakázky u výrobce, jindy zase domlouval dopravu nebo montážní skupinu, nebo dekoroval hotovou kuchyň. Občas jsem řešil i nějakou reklamaci, vystavoval faktury a vedl zbývající papírovou válku. Vím, nabral jsem si toho jako vůl na rohy, ale práce mě bavila, což můj šéf hojně oceňoval hlavně po bujarých víkendech.

„Jsem opilec a vrah,“ zpytoval svědomí a při tom si za pracovním stolem fénoval blonďatou přehazovačku na čerstvě umyté hlavě ve společné kanceláři, což měl být jakýsi rituál očisty, nebo spíš výtah z kocoviny.

„Zase jsem se opil a zabil všechny naděje!“ proklínal nahlas svoji nespolehlivou povahu, ale já věděl, že je to jen póza, vždycky se u toho totiž šibalsky usmíval a mně bylo jasné, že to za týden udělá znovu, protože „pařit a nahánět kundičky“, jak sám říkal, bylo největší potěšení v jeho životě.

Většinu pracovní doby jsem byl na prodejně stejně sám, protože šéf měl toulavé boty a spoustu dalších kšeftů, proto obyčejně kolem oběda nasedl do svého černého jaguáru a zmizel z dohledu.

Odpoledne k nám chodil stále častěji jeden zákazník. Bylo mu tak pětatřicet, byl usměvavý, vyšší, s nezvykle klukovskou postavou na svůj věk a neměl móresy zbohatlíků. Nejezdil mercedesem, neměl zlatý řetěz na krku ani pitbula na vodítku, natož arogantní chování, takže se mi zdál hned od začátku trochu podezřelý. O kuchyň se zajímal jen zběžně, i když jak tvrdil, chystal se zařídit si novou existenci, ale víc než na plánek se přitom vždycky koukal na mě. Stále častěji jsme sklouzávali k osobním tématům a jen tak si nezávazně povídali o životě, který vedeme, a sondovali jeden druhého a občas se mi zdálo, jako by ten pohledný, černovlasý týpek se mnou trochu flirtoval, až mě jednoho dne pozval na rande. Pamatuji si ten večer, jak jsme se spolu toulali Prahou a povídali si o všem možném a pak skončili v nějakém podniku s výhledem na Vltavu.

Bohdan byl fyzik, co se před nedávnem vrátil z Miami, kde byl téměř rok pracovně na stáži. Všiml si mě v krámě a „zapálily se mu lýtka“, jak sám říkal. Seděli jsme na terase a vypili už spolu dvě sedmičky bílého vína a pořád si měli co povídat, takže jsme vydrželi až do zavíračky. Ani pak se nám domů nechtělo. Obloha byla stále ještě plná hvězd a noc se už nezdála chladná a nepřátelská, ba naopak bylo nezvykle teplo a kdesi v dálce vesele jiskřil ohňostroj a my v duchu oslavovali s těmi, co jej odpálili. Vedli jsme se za ruce a procházeli nazdařbůh uličkami Starého Města a nechali se kolébat mírnou opilostí. Co jsme cítili? Byl to chtíč? Touha? Určitě ne láska, nemělo to jméno, ale bylo to silné. Za sebe mohu říct, že jsem chtěl být pořád s ním. Skončili jsme u mě na ubytovně v Nuslích, i přes přísný zákaz jakýchkoli návštěv. To už skoro ranní milování bylo trochu nejisté a rozpačité, jako by to u nás obou bylo naše poprvé. Když ode mne Bohdan odcházel, za tmavými siluetami pražských věží se čím dál častěji rýsoval bledý pruh nebe. Po chvíli začalo svítat.

Ten den jsem prožil v práci jako náměsíčný, pořád jsem se usmíval a tonul ve vzpomínkách, ale jen jsem se k večeru vrátil na ubytovnu, vystartovala na mě vrátná-gestapačka s fotkou z Polaroidu, jak Bohdan vylézá oknem v přízemí.

„Pane Adame, porušil jste pravidla a máte dvacet čtyři hodin na vystěhování!“ oznámila mi komisně.

Běžně nevstávám rád, ale tenkrát jo, měl jsem totiž hrozný sen, zdálo se mi, že jsem vyhrál konkurz na sportovního komentátora v Rusku. Já, který o sport nikdy ani nezavadil, se musel najednou učit jména ruských hokejistů a párovat je s čísly na dresech, jako třeba Fjodorov, Kovalčuk nebo Ovečkin, a cestovat s jejich mančafty na zimní stadiony ve čtyřicetistupňových mrazech po celé širé zemi. Bydlel jsem ve vymrzlém paneláku se společnou kuchyní jiné rodiny, pil čaj ze samovaru, procházel obchody s poloprázdnými regály a ubohým sortimentem a poslouchal vládní propagandu o tom, jaký nádherný život vedeme v míru. Taky jsem chodil na ambasádu a dožadoval se repatriace do vlasti, jenže jsem neměl žádné doklady, a protože mně mezitím narostl plnovous a chodil jsem v ušance a v dlouhém kabátě a na nohách jsem měl válenky, nikde mně nechtěli věřit a všude mě měli za vyčuraného Rusa, co se chce dostat na dekadentní západ. Ta úleva a radost, když jsem se probudil!

Řekl jsem si, že musím oslavit svobodný život, a jak jinak, než dobrou pozdní snídaní. Žádné domácí „patlámo“, ale poctivé preso double a teplý croissant s máslem a jahodovým džemem a k tomu sklenici fresh pomerančového džusu, který vám někdo přinese na stříbrném podnosu. Jenže sám si to člověk neužije, a tak jsem pozval i Milana. Seděli jsme v boxu u výlohy do Vodičkovy ulice a vychutnávali dobroty, které nám servíroval uhrančivý číšník, probírali zážitky uplynulých dnů a přitom sledovali cvrkot lidí a tramvají na rušné ulici, který v tom odhlučněném prostoru připomínal barevný, němý film. Vtom jsem ztuhnul a zmohl se jen na větu: „Vidíš to, co já?“ Přímo proti nám totiž, jako by snad chtěli projít výlohou, šel manželský pár se dvěma dětmi a ten chlápek vypadal úplně stejně jako můj Bohdan. Trvalo to jen chvíli a pak všichni společně zmizeli v davu, ale já zůstal jako opařený.

„Co má být? Svatá rodina, panna Maria s Josefem a dva Ježíškové!“ komentoval Milan situaci.

„Ale ta podoba?“ doznívalo ve mně překvapení.

„Každý máme nějakého dvojníka!“ řekl Milan a tím to bylo odbyté.

Necítil jsem žádnou lítost, tohle místo nebyl domov, jenom noclehárna, kterou jsem si neoblíbil. Druhý den jsem si vzal volno na stěhování. V klidu jsem si sbalil oblečení, kytky a pár knížek do krabic od banánů a zavolal taxíka. Nový podnájem mně sehnal Milan, dělal asistenta v realitce, která částečně patřila jeho příteli Davidovi. Milan tam byl recepční, bral hovory od klientů a přepínal je makléřům nebo naopak, vařil kafe, množil dokumenty na kopírce nebo dělal poslíčka na katastrální nebo stavební úřad a taky měl na starosti inzerci. Moje nová bytná u nich uklízela. Žila se svým synem v třípokojovém bytě na Jiřáku, a protože byla gamblerka, věčně bez peněz, ráda pronajala neprůchozí synův pokoj, který stejně nevyužíval, protože ve svých třinácti letech seděl věčně polonahý v obytné hale a permanentně čučel na telku. Bohdan sice navrhoval, abych se přestěhoval k němu (možná cítil vinu), ale mně se to zdálo předčasné.

První den jsem se nemohl odlepit od okna nového bytu. Díval jsem se na nezvyklé panoráma žižkovské věže. Mně se ten obrovský, stříbrný „Bajkonur“ líbil. Nezbedná děcka po něm lezla nahá nahoru a dolů, stál jsem v okně a prohlížel jsem si tu věž, dokud se úplně nesetmělo a ona si nenatáhla neonový svetr v národních barvách. Potom jsem stáhl roletu a zamknul tmu do pokoje. První noc v novém, měl bych si pamatovat, co se mi bude zdát, možná se to vyplní.

Seděli jsme asi po týdnu v té samé restauraci jako poprvé, ale nevstoupíš dvakrát do téže řeky! Někam se nám vytratila romantika. I když mně Bohdan přinesl květiny a já byl z toho hodně překvapený, i on vycítil tu změnu.

„Stalo se něco?“ zajímal se.

„Ne, jenom to bohužel nemá kouzlo jako minule!“ usmál jsem se smutně.

„To je škoda, netušíš proč?“ tvářil se Bohdan zklamaně.

„Život prostě není pohádka. Pokud ztratíš o půlnoci střevíc, jsi na mol, nebo sjetý!“ řekl jsem a on se rozesmál.

„Co tím chtěl básník říct?“ zeptal se po chvíli.

„Viděl jsem tě s rodinou!“ vyjelo ze mne.

„A tááák!“ pronesl důrazně a zůstal civět s pootevřenou pusou. „Asi telepatie, ale zrovna jsem měl v plánu ti o tom říct!“ oznámil po chvíli.

Jestli jsem čekal, že bude mlžit, zapírat, nebo dokonce lhát, spletl jsem se, ale bylo vidět, že s tím zápasí. Vjel si rukou do vlasů, pak srovnal příbory a odkašlal si, jako by se chystal přednést školní báseň, o níž věděl, že je trochu trapná.

„Manželce jsem o všem řekl, rozvádíme se!“ konstatoval nakonec věcně.

„Ale kvůli mně se rozvádět nemusíš!“ vyjel jsem, protože jsem se lekl, že bych měl jeho rodinu na svědomí.

„Rozvádím se, protože jsem gay a už nemůžu žít dál ve lži,“ upřesnil Bohdan klidným hlasem.

Najednou mně přišly všechny moje problémy banální a vůbec jsem si neuměl představit to peklo, kterým on pravděpodobně procházel. Vyschlo mi z toho, až jsem vypil půl skleničky vína a ani si s ním nepřipil.

„Vyděsilo tě to!“ uhodl Bohdan. „Předpokládám, že nemáš moc chuť v tom pokračovat,“ konstatoval.

„Sám nevím, co chci!“ přiznal jsem a on jenom přikývl. Jako by se přede mnou otevřela Macocha problémů a já neměl „výšky ani hloubky“ rád, točila se mi z nich hlava. Necítil jsem se připravený k výchově potomků, navíc hned z fleku devítiletých, pak tu byla jeho žena a její pochopitelná nenávist ke mně, stěhování nebo tahanice o majetek, jeho příbuzní, kteří mě určitě neskousnou, a kdo ví, co dalšího nepříjemného nás ještě čeká.

„Jedu teď na pár dní do Milána, můžeš o tom zatím přemýšlet,“ dodal Bohdan.

„Uvidíme se potom, až se vrátíš,“ slíbil jsem neochotně a dobře tušil, že si to moc neužiju, protože celou tu dobu bude na mě čas cenit zuby a budu si lámat hlavu, které z těch špatných rozhodnutí je to lepší.

Ale následující týden byl tak rušný, že jsem na přemýšlení neměl moc času. Nejdřív zavolal Milan, že zajedeme do nového aquacentra, kde Víťa teď vedl saunové programy. Docela jsem to uvítal, i když to bylo trochu z ruky, ale zase to bylo zadara. Bylo tam plno, spousta mladých lidí, asi podnikatelé nebo přepracovaní manažeři, seděli nebo polehávali nazí na dřevěných stupních, pod sebou bílá prostěradla a potili se za doprovodu relaxační hudby nebo světových hitů. Sledovali Víťu, jak baletil jen v kiltu kolem rozpálených kamen, která navíc měnila barevnou atmosféru ve velké ceremoniální sauně. Víťa točil ručníkem nad hlavou jako kovboj lasem na Divokém západě a pak po nás vystřeloval horké vlny jako z praku. Taky poléval rozžhavené kameny vodou a pokládal na ně sněhové koule, do kterých mixoval exotické vůně, třeba pinii, levanduli nebo mátu. Celých třináct minut trvalo to jeho mučeníčko horkem a pak jsme se rozběhli do sprch, abychom se vzápětí vrhli do ochlazovacího jezírka. Následovala zasloužená úleva a bodání tisíce malých jehliček a nakonec oddych na lehátku.

„Hele, ten je, co?“ pokynul jsem hlavou na půvabného mladíka, co právě vystupoval z ochlazovacího jezírka.

„Řekl bych Venuše, ale vidím pindíka!“ dodal Milan a oba jsme se začali smát.

Vtom se k nám přibližoval Víťa, nesl nám drinky. Asi vytušil téma našeho rozhovoru, protože se uculil a pronesl: „Mládí a krása jako kravský hovno jsou. Dvakrát, třikrát zaprší a nenajdeš ani jedno!“

„Tys tomu dal korunu!“ rozkuckal se Milan z drinku a oba jsme se začali smát. Byl jsem rád, že jsem tam byl s kamarády a ne s Bohdanem, který by jistě dokázal definovat míru neuspořádanosti nebo změřit množství energie uložené v termodynamickém systému, ale nebyla by s ním taková prča jako s klukama.

Pár dní nato následovala oslava narozenin Milanova přítele Davida. V té restauraci, kde jsme měli připravený stůl asi pro dvacet lidí oddělený jen jakousi skleněnou polopříčkou, byl docela cvrkot, protože tam byli vyhlášení dobrým jídlem i pitím, hlavně plzeňským z tanku a poctivou českou kuchyní. Sešla se tam spousta jeho kamarádů a známých, a to už bylo přitom asi třetí kolo oslav, které David ke svým čtyřicátinám pořádal. Já tuhle akci zrovna nemusel, s většinou lidí jsem se totiž neznal, byli starší, a tak mě moc nezajímali. Jenom ten koloušek, co opožděně vstoupil s kyticí, stál za pozornost. Jednak byl hezký, ale hlavně to byla nepřečtená kniha, jakási libri prohibiti, ve které jsem toužil zalistovat. Pozoroval jsem ho a nemohl z něj spustit oči. I když jsem si dělal vědomé pauzy a nutil se dívat na chvíli jinam, aby to nebylo nápadné, můj zrak pokaždé sklouzával k jeho tváři. Čím mě tak přitahoval, že jsem se na něj musel pořád dívat? Jen tím, že byl mladý a pohledný, nebo v tom bylo něco hlubšího?

Seděl jsem šikmo proti němu zrovna ve chvíli, kdy na něj najížděla Davidova kamarádka Andula, taková sportovní blondýna a neřízená střela s křivýma nohama, ale sexappealem dračice. Byla možná o deset let starší než on, ale to jí vůbec nebránilo klopit s ním do sebe panáky a mě napadlo, že pokud ten kluk včas neuteče, vycucne mu Andula nejen sperma, ale možná i morek z kostí. Za chvíli spolu taky skutečně zmizeli a mně bylo jasné, že mu teď někde v kanceláři pomáhá vyplavovat endorfiny, zatímco já si budu muset smutek z masturbace vyžrat sám až do konce. Pak jsem se chvíli věnoval programu, rozbalování kuriózních darů pro Davida, které vystřídalo vyprávění košilatých vtipů.

Chtělo se mi čurat, vyrazil jsem tedy na WC a kupodivu ten týpek stál zrovna u žlábku. Smál se na mě a drze koukal a já nevěděl, jestli to mám přičítat alkoholu, jeho povaze nebo obojímu.

„Myslel jsem, že makáš na Andule!“ zažertoval jsem.

„Naštěstí ta kráva odpadla!“ řekl a provokativně se přisunul blíž. „Všiml jsem si, žes po mně koukal!“ dodal a naklonil se ke mně, zatímco já rudnul studem.

„Tady bych to neřešil,“ dodal jsem a spěšně si zapnul kalhoty, protože někdo zrovna přicházel. Vrátil jsem se do salonku, kde zábava vesele pokračovala a Ivoš, jak se ten hoch jmenoval, si automaticky přisednul na vedlejší židli. Koukal na mě drze a vyzývavě, jako by ta skeč na vécku pořád ještě neskončila.

„Co tě tedy bere?“ zeptal se spiklenecky.

Neměl jsem chuť povídat si s ním teď a tady zrovna o sexu.

„Víš snad, co myslím, ne?“ upřesnil sebevědomě a já cítil, že jsem z něho zmatený.

„Nejsem na boty, ponožky, nohy, piss, špinavý prádlo, SM a ani nic horšího, takže si ušetříme spoustu času, pokud něco takovýho praktikuješ a hledáš!“ utnul jsem to téma.

Ivoš se jen spontánně zasmál, to tedy fakt uměl jako málokdo.

„A co tvoje hobby a koníčky?“ přesměroval jsem řeč jinam.

„Mám tolik koníčků, že nestíhám ani jeden. Obdivuji adrenalinové sporty, na které postupně ztrácím odvahu. Dělám hlavně modeling. Tahle tvorba mě naplňuje a udržuje veselého,“ rozpovídal se.

„Tak jak to vidíš kámo, bavíš se?“ vzal mě po chvíli kolem ramen Milan, který měl celý ten kolotoč na starosti a jako správný hostitel postupně obcházel hosty.

„Super akce. Ale nejvíc mě baví ten mladej!“ usmál jsem se a kývnul na Ivoše.

„Je dost svůdný a taky nebezpečný! Tak dej bacha, aby sis nezadřel třísku!“ řekl Milan pochybovačně.

„Proč myslíš?“

„Je trochu profík, říká se o něm, že občas šlape!“ pošeptal mně Milan důvěrně.

„A není to jen pomluva?“ díval jsem se na něj, hezkým lidem je vždycky co závidět. „Myslíš, že to má zapotřebí?“ divil jsem se. Milan jen bezradně pokrčil rameny.

Byl jsem už doma v pronajatém bytě a zase se kochal výhledem na věž, když se mi náhle vybavilo jméno té mojí úchylky. Efebofilie, to bude asi ta správná diagnóza, napadlo mě najednou. Podle Googlu je to náklonnost či reaktivita s erotickým rozměrem vůči dospívajícím chlapcům od čtrnácti do devatenácti let, ale já to mám posunutý asi tak od sedmnácti do sedmadvaceti, ale záleží případ od případu.

„Jenže co s tou anomálií teď? A můžu za své pocity?“ ptal jsem se sám sebe. Nevěděl jsem, jak řešit tu permanentní zamilovanost, tu čistou radost i bolest duše, kterou mně osud připravoval v genetickém koktejlu a dávkoval ve chvílích, kdy jsem to nejméně očekával. Je to normální, nebo bych měl absolvovat nějakou sexuologickou léčbu? A dá se ta deviace, nemoc nebo co to vlastně vůbec je, nějak léčit? Jak se mám přeprogramovat na kluky, co o mě stojí, a přestat myslet na ty, u nichž nemám šanci, abych se netrápil a nehledal pořád v kalných vodách, netrpěl výčitkami a nemusel se neustále dostávat z morální kocoviny?

Pár dní jsem nad tím přemýšlel, pořád mi to vrtalo hlavou, až jsem jednoho podvečera vylezl z metra na hlaváku. Zívla na mě obrovská hala s podlahou z šedivé žuly, nad hlavou červený strop s pestíky zářivkových světel, nikde žádné místo k usednutí, jen čelní prosklená stěna a v ní troje posuvné dveře, které nasávaly lidi dovnitř nebo je vyplivovaly ven. Špinavý předprostor v podobně zanedbaného parčíku nazývaný Sherwood obývali bezdomovci, feťáci, žebračky z Balkánu, zlodějské bandy a jiné pochybné existence. Bylo to místo, kam člověk nešel, pokud zrovna nemusel. Lidé procházející oběma směry s kufry na kolečkách spěchali, aby ten úsek měli co nejdřív za sebou. Chvíli trvalo, než jsem se v tom bizarním světě zorientoval, ale mezi těmi kuriózními figurami nešlo Ivošovo ztepilé držení těla přehlédnout, stejně jako do fialova odbarvenou kštici. Jemné rysy mu vdechovaly auru urozenosti a on se mezi tou lůzou vyjímal jako nahý v trní.

„Tak je to pravda!“ řekl jsem si a cítil, že pomalu chladnu jak kamenná pec, do které se nepřikládá. Zároveň jsem se snažil nepozorovaně zmizet, protože jsem neměl chuť na pohádku o čekání na bratrance. To mohl být kluk sebemladší a sebekrásnější, pokud se prodával, neměl u mě cenu zlámané grešle a to jeho kouzlo osobnosti bylo najednou rychle pryč. Jako by mně naráz spadly růžové brýle a já už v tom přitažlivém magnetu mládí neviděl žádnou vnitřní krásu, která mně ve spojení s tou vnější ještě před chvílí brala dech a podlamovala kolena. Konečně jsem v něm viděl to, co doopravdy byl, tedy dobře vypadající kurvičku.

Stál jsem už na druhé straně metra na cestě domů a cítil průvan, který vytvářel přijíždějící vlak, až mě z přemýšlení vytrhlo mechanické: „Ukončete prosím výstup a nástup, dveře se zavírají!“ Udělal jsem pár kroků a na poslední chvíli vběhl do vagonu, div že mě nepřivřely posuvné dveře vozu, který okamžitě pokračoval v jízdě, ostatně jako život sám.