Seminář jednoho mládí 2

Konec školního roku se kvapem blížil a kauza s erotickým dopisem pomalu vyprchávala. Na třídní schůzku přišli jen rodiče, jejichž děti kázeňské ani prospěchové problémy neměly, a ředitel zabil dvě mouchy jednou ranou tím, že zorganizoval pro všechny žáky přednášku o sexu a nemoci AIDS. Přednášejícím byl pětačtyřicetiletý farář českobratrské církve evangelické, který bez kolárku působil jak latentní homosexuál a připadal nám všem vzdálenější než signály jiné civilizace z kosmu. Všechno to vzalo pomalý valčík do ztracena, protože ve škole hledali způsob, jak se vyhnout problémům, a pak nám jednoho dne rozdali vysvědčení a my se rozletěli do všech koutů vlasti jako hejno splašených vrabců a už nikdy jsme se neviděli.

Já po prázdninách nastoupil na umprumku na design nábytku, protože jsem pochopil, že pokud chci v životě najet na dálnici, musím mít alespoň maturitu. Ze začátku jsem byl nadšený, že to vyšlo, a připadal si jako umělec, co vyhrál konkurz na Sixtýnskou kapli, ale už po pár týdnech mě to hrdopyšství přešlo. Asi taky proto, že jsem si už od začátku musel vypomáhat brigádami, hlavně po odpolednech nebo víkendech, protože finanční situace v naší rodině byla na pováženou. Pracoval jsem ve sboru „kosmetiček podlahových krytin“, jak nazýval pan Daňhel skupinu tvořenou převážně čupr babkami, a pokud tam byli nějací kluci-brigádníci, byli zaručeně teplí. Pan Daňhel seděl pevně se svými sto deseti kily za volantem podlahového mycího stroje s akumulátorem a drandil dlouhými chodbami Kongresového centra sem a tam, a za ním se táhla široká mokrá stopa jako za splašeným hlemýžděm. Jen kde se nevešel, nastoupila naše četa se smetáky a mopy. Hlavně po různých akcích, jako byly hudební koncerty, kongresy nebo taneční vystoupení, jsme uklízeli kila odpadů – kelímky, petky, tácky, ubrousky či vajgly smíšené s popkornem – do igelitových pytlů, až to vypadalo, že odstraňujeme následky nějaké cunami, která se ale v různě dlouhých intervalech neustále vracela.

Teď jsme tam byli dva kluci z „našeho družstva“, co se různě střídali, a velmi rychle jsme se skamarádili. Milan měl ostravský akcent, pocházel z Frýdku-Místku a utekl ze zemědělky, kde se provalilo, že je gay, a kluci ho proto šikanovali. Rád zpíval a snil o tom, že bude jednou hvězda. Bavil ho pop, rock a vše, co se dá poslouchat, jenom nesnášel dechovku, což uráželo vkus pana Daňhela, protože ten dechovky přímo zbožňoval. Pan Daňhel navíc fandil sportu, měl nás rád, jenom litoval, že jsme s ním jeho sportovní vášeň nikdy nesdíleli. Vždycky když jsme ve fotbale, tenise nebo jiném sportu vyhráli nějaký důležitý zápas, zapnul přehrávač na cédéčka a osolil to v šatně na plné koule, až si Milan zacpal uši dlaněmi a utíkal se zašít na záchod. A pak říkal: „Já nevím, ale mně se z té jeho dechovky chce vždycky srát!“

Milan měl často astrální a lucidní sny a doma si mysleli, že je náměsíčný. Byl velmi hezký, takový útlý holčičí typ s pronikavým pohledem, co by se mi zamlouval, jenže on byl na starší chlapy, a ještě museli být chlupatí. Nosil delší zvlněné vlasy barvy ostravského uhlí a z děravých riflí mu vyčuhovala opálená kolena, což působilo děsně sexy. Občas jsme po práci zašli na jedno nebo do nějakého klubu, nebo jsme navštívili nějakého jeho kamaráda a ten se pak stal i mým kamarádem. Třeba Víťa, co prodával značkové tenisky na Václaváku a byl z té práce děsně otrávený, protože musel stát celý den u regálu a vbízet se každému zákazníkovi a tlačit ho, aby se rozhoupal a koupil si to zboží. Nejvíc mu ale vadilo, že musel být pořád v trenkách s lampasy, což byl povinný dress code pro prodavače, a vystavovat ty své bílé neopálené nohy, až si připadal jako nějaký prostitut z Hlaváku. A tak když si konečně našel jinou práci, nechal všechny kamarády odejít z té prodejny ve značkových teniskách za tři tisíce bez placení a říkal: „To mají za to, ty korporátní svině!“

Ve škole se mi líbilo a kromě jazyků, kde to trochu drhlo, jsem to dával i na lepší průměr. Bylo mně už devatenáct, a tak jsem nemusel na intr, našel jsem si podnájem. Kluky jsem už tolik neřešil, bral jsem to jako život v semináři, jakýsi slib čistoty, takový dobrovolný celibát, co mi má přinést soustředění, klid a vyrovnanost. Stoicky jsem se prostě stáhl z toho hříšného světa. Ne že bych si spolužáků vůbec nevšímal, ale vnímal jsem spíš jejich osobnost než to fyzično, a když už jsem byl hodně nadržený, vždycky zbýval ten nejsnazší způsob, jak vzít štěstí do vlastních rukou. To, že jsem byl gay, ale neznamenalo, že mě zajímal jen sex. Kdybych byl na ženský, nabalil bych si přírodu. Trávil bych s ní každé letní odpoledne, válel se s ní v trávě, dojímal se na horách nebo ji držel kolem pasu a pozoroval západ slunce. Na světě je přece tolik krásných věcí, není to jen o péru.

Milanovi se můj asketický život nezamlouval. Byl pařmen a po čase mě začal tahat po různých buzincích, kde měl spoustu všelijakých kamarádů, většinou pinglů za barem nebo na obsluze. Uměl s nimi nenuceně konverzovat, nikdy se neostýchal jako já a všude byl jako doma. Taky mně pořád někoho dohazoval a hučel do mě.

„Hele třeba támhle ten v té kostkované košili, jmenuje se Ondra a je herec v jednom pražském divadle, ale nejvíc ho vytěžují v dabingu. Já se s ním kdysi tahal, je trochu narcis, ale spravedlivě musím uznat, že jinak byl fajn, byla s ním sranda a na péru jezdil líp než Váňa na Železníkovi.“

„Ježíši, Milane, mně přece primárně nejde o sex. Co bych z toho měl, kdyby mezi námi nepřeskočila jiskra?“ vysvětloval jsem mu.

„Už bys nemusel stříkat do kapesníku!“ smál se Milan.

„Já prostě nemám ty tvoje mrdavý oči a taky mám malý sebevědomí, a navíc jsem nenapravitelný romantik a snílek, co asi není tak úplně sexy, a takového tady asi nikdo nehledá,“ řekl jsem na svoji obhajobu.

„Co kecáš, ty vole, dyť jsi hezkej!“ oponoval Milan. „Že nejsi můj typ, páč vypadáš jak děcko, a navíc jsi holátko, ale spousta chlapů právě z takových ogarů, jako jsi ty, serou Magi v kostkách! Dokonce vím o jednom, co se na tebe furt vyptává, a já mlžím, aby ses nenasral, ale kdybys chtěl, dohodím ti křena třeba do půl hodiny!“ přesvědčoval mě.

A já dodal: „No jo, možná jsem hezkej, ale nejsem Troye Sivan!“ Což nás oba rozesmálo.

Nicméně jedna jeho rada mi vcelku utkvěla v hlavě: „Prosím tě, najdi si někoho normálního, chytrýho, veselýho, samostatnýho, s koníčkama, obouchanýho životem, co se nenudí, umí se o sebe postarat, netrpí na deprese a nefňuká, jak to má těžký. Mladšího, ale ne zas tak moc, ať už má něco našukáno, je vyklidněnej a rád by měl někoho stálýho vedle sebe. Hlavně žádnýho unylýho ploužáka nebo zženštilýho, bo si mě nepřej!"

Když jsme se jednou rozjaření a trochu pod vlivem vraceli z vyhlášeného gay podniku v centru, povídá Milan: „Musíme se stavit za Víťou!“

Víťa teď dělal sekuriťáka v nově otevřeném obchodním domě a občas nám na tajňačku vynesl i nějaké to zboží. Většinou to byly samé hadry, ale protože moc neřešil velikosti a my mu říkali „ber hlavně emka, ty vole“, jen máloco nám z toho sedělo a byl potom problém to někde udat. Možná si říkáte, že jsme byli pěkní hajzlíci, ale byli jsme jen malí zlodějíčci v tom velkém zlodějském systému globalizace, co se snažili nějak přežít.

Milan mu napsal esemesku.

„Kurva vy se máte!“ řekl Víťa na uvítanou závistivě. „Paříte ve Valentinu, chlastáte, zatímco já tady musím vartovat! Rád bych si taky dal na celej víkend ptáka do něčí prdelky, kterou bych za tu dobu tvrdejma přírazama, stříkáním nebo třeba i pissem pořádně zničil!“ roztoužil se před náma jak schizofrenní chovanec na útěku z Černovic.

Milan vytáhl z batohu igelitku a podal mu ji.

„Radši se nauč pořádně číst, ty vole, oboje levisky jsou dětská velikost!“ řekl nasraně.

„Myslíte si, že mám čas to ještě studovat, že je to tak jednoduchý tady něco šlohnout, aby na to nepřišli?“ ohradil se Víťa a vyčítavě po nás koukal, ale já jen bezmocně krčil rameny. „Až budu v šintoistické svatyni, koupím obětní destičku a napíši tam: ‚Přeji si, aby Milan s Adamem byli menší kreténi!‘“ dodal na svoji obhajobu, pak se zakřenil, típl vajgla a zmizel v nákupáku.

Najednou jsem měl tyhle dva kamarády a s nikým jsem se tolik nenasmál jako s nima. Courali jsme se spolu městem, vysedávali v kavárnách, vymetali hospůdky, občas zašli i do kina nebo procházeli galerie a já si konečně život užíval jako ti Amíci, co přilítali do Prahy bez zavazadel jenom v kraťasech (jenže s nabitou kreditkou v zadní kapse) a říkali: „Bože, tady je krásně, tady je tak úžasně, jenom nám nepovídejte, jaké máte platy!“

Při jedné takové spanilé jízdě centrem jsem kluky zatáhl i do Jakubské ulice, kde měl prodejní galerii ukrajinský malíř Ohnishenko a kam jsem občas chodíval, abych se zadarmo nalokal krásy. Z těch jeho pláten vonících barvami ve stylu nového impresionismu vyzařovala divokost Krimských Tatarů stejně jako tragédie Kyjevské Rusi nebo kruté rány osudu, a já si pokaždé říkal, že kdybych uměl psát, jak on umí malovat, vypovídal bych se ze všech svých traumat, bolestí i mindráků a možná by z toho navíc i něco hezkého vzniklo. A taky jsem si sliboval, že až budu mít zbytečné peníze, koupím si ty obrazy. Potom jsme přešli do Ungeltu a sedli si do zahrádky na kávu a pozorovali proudící davy, ve kterých jsme ignorovali všechno kromě hezkých kluků, kteří jen v tričku a kraťasech do hněda opálení defilovali sem a tam před našimi zraky jako před porotou. Nemluvili jsme, ale všichni tři jsme mysleli na totéž, protože po ulici jako kdyby projížděl kropicí vůz s testosteronem.

„Patnáct až dvacet let, to je ten nejlepší matroš, nejkrásnější věk,“ řekl najednou Víťa zasněně. „Už vědí o životě své, jsou plní nestydaté rozkoše, jejich obličeje, úsměvy, těla, penisy, zadečky, výstřiky semene i vůně jsou tak dráždivé a probouzí ve vás touhu je osahávat a taky použít.“

„Člověče, jsi hotový básník!“ neskrýval jsem uznání.

„A taky pěkný prase!“ dodal Milan a všichni tři jsme se rozchechtali.

I když jsem byl pořád ještě nepolíbený panic, stále jsem zastával názor, že co je v domě, není pro mě. Přišlo mně to tak nějak samozřejmý a ani mě nenapadlo, že by mně ta zásada mohla někdy v budoucnu komplikovat život. Jenže pak se do našeho domu přistěhoval nový podnájemník a najednou bylo všechno vzhůru nohama. Jmenoval se Jan, ale říkali mu Jenis, bylo mu pětadvacet a byl student posledního ročníku na DAMU. Navíc byl moc hezký, ale na mě měla jeho přítomnost stejný vliv jako globální oteplování na ledního medvěda, ztrácel jsem pevnou půdu pod nohama, zmenšoval se mně životní prostor. Bohužel Jenis nebyl žádný ochránce přírody, spíše naopak, proháněl se ve svém Peugeotu 207 naší čtvrtí, jako by mu celá patřila. Byl tak hlučný a nápadný, že si ho každý musel všimnout, ale jemu to nevadilo. Zřejmě rád provokoval! Vždycky jsem poznal, že je doma, podle toho citrónově žlutého fára, co stávalo dole před barákem.

Chodil jsem nahoru zásadně po svých, už kvůli kondici a taky trochu kvůli té klaustrofobii, co jsem měl z malých uzavřených prostor, a on vždycky, jako by na mě číhal, stál v pootevřených dveřích bytu (kde bydlel s dalšíma dvěma kámošema) a přidrzle se na mě usmíval. Z očí mu vyzařoval přímo nestydatý flirt. Jako by říkal „však já tě dostanu“, parchant jeden! Ta jeho povýšenost mě docela iritovala.

A nebyl jsem sám, koho štval, i můj spolubydla ho nesnášel! Tuhle povídal: „Tak jsem šel domů a ten hošan ze čtvrtýho se zas rozcapoval před naším vchodem i s tím vyzývavým bourákem. Kdyby mohl, vjel by až do výtahu, dveře otevřený, že jsem nemohl ani projít, já myslel, že se stěhuje, a on nesl jednu papírovou tašku. No chápeš to? A jak byl vystajlovaný! Určitě dýluje drogy, nebo má papínka, co jede v nějakých sviňárnách, krade nebo čerpá dotace nebo něco podobnýho, kde by jinak bral prachy na takový život? Hlavně se s ním nezapleť, Adame, a drž se od něj dál, pokud nejsi zvědavý řešit nějaký průsery!“ varoval mě.

A tak vždycky když jsem stoupal do schodů, schválně jsem při tom koukal do mobilu, abych jako neviděl, že ten provokatér stojí zase ve dveřích a měří si mě od hlavy k patě. Bylo lepší ho nevidět, než se nechat drtit jeho krásou! Vypadal charismaticky, hotový Drákulův syn na maturitním tablu s punkovým hárem havraních vlasů, římský nos, výrazně rovné obočí a uhrančivý pohled jakoby podmalovaných očí, co jednoho rozhodí, ale hlavně úsměv, potutelný úsměv, ten mě fakt přibíjel na kříž! Ale stejně to nevystihuje, co ten chlap se mnou dělal, a navíc byl podobný jednomu moderátorovi z České televize, i s tím tetováním pod uchem.

„Tě bůh, Adame!“ zdravil mě jak horník na šichtě.

Kývnul jsem jen hlavou.

„Nezajdeš na cígo?“ zeptal se.

„Jsem nekuřák!“

„Tak na skleničku?“

„Jsem abstinent!“

Určitě je to chorobný lhář a lovec zářezů, říkal jsem si v duchu.

Ale on se pořád usmíval a sledoval mne, jak vystupuji do posledního patra, jako bych měl na sobě skotský kilt naostro.

„Snažíš se nenavázat kontakt s nepřítelem?“ zeptal se, když jsem odemykal dveře. „Nebo tě něco žere?“ přihodil otázku, když se nedočkal odpovědi, ale to už bylo na mě moc.

‚Tak hele, nemám v hlavě zase tak nasráno, jak to možná na první pohled vypadá a jak je mému věku většinou přisuzováno, ba dokonce se možná najde o nějaké to IQ navíc, takže se mnou jednej trochu na úrovni prosím!‘ obul jsem se do něj alespoň v duchu.

Jenže druhý den to bylo zase jako přes kopírák.

„Ahoj,“ smál se a bylo v něm tolik života a já nechápal, co mě na něm tak prudilo. Asi ta zvířecí krvelačnost, potřeba ulovit maso, zatímco já byl pravý opak, byl jsem jak kapka jedu, kdyby potřeboval, otrávil bych ho na počkání.

„Nechtěl bys mně konečně o sobě něco říct?“ zeptal se najednou nečekaně a pozoroval, jak jsem k němu váhavě sestupoval o patro níž.

„A co jako? Že jsem líný jako prase, bordelář, co se rád hádá a nemá rád lidi? Ale jinak jsem sluníčko!“ uchichtnul jsem se, ale věděl jsem, že jestli to takhle půjde dál, skončím na antidepresivech a asi zase začnu jezdit výtahem. „To se ptáš jen ze zdvořilosti?“ rýpnul jsem si do něj.

„Vůbec ne, ty mě vážně zajímáš!“ usmál se tak upřímně, až z toho povolily ledy. Tak jsme se konečně přestali štengrovat, sedli jsme si na schody a normálně jsme si povídali.

„Mám rád výlety do přírody, miluju vodu, slunce, hezký místa a okamžiky, na které se nezapomíná. Kamarádi říkají, že jsem trochu divoký. Rád nosím kraťasy, skate hadry, v létě běhám nejraděj bos, mám rád taky umění a historii, dost muziku, ale jsem děsně velký snílek. Miluju kafe, špatně spím, ztrácím klíče, chodím pozdě a kradu tužky… a nežiju v tomhle světě. Stačí?“

„Fííí-jůůů, a já myslel, že jsi nafrněnej jak modelka z Instáče!“ zasmál se Jenis šťastně.

Potřetí mě málem nabral, jak zastavil to své fáro těsně za mým zadkem, když jsem se coural poslední den ze školy.

„Čau Adame!“ hulákal rozjařeně, měl bejsbolku na frajera kšiltem dozadu, na očích sluneční brýle, na sobě bílý triko a kraťasy a nepřetržitě žvýkal jak masné plemeno hereford.

„Nastup si, vezmu tě do Harfy!“ vyzval mě samozřejmě.

„Obchodní centra jsou pro mě jak pro faráře bordel!“ odmítl jsem. „A navíc, smrdím korunou!“

„To je obzvlášť sexy!“ zasmál se on.

‚To víš, že jo, místo utrácení za hadříky se raději pořádně nažeru!‘ hrál jsem si v duchu na drsňáka.

„Půjčím ti zlatou kartu!“ lákal mě Jenis.

„Není třeba, žrádlo nakupuji v akci, hadry když už, tak ty nejlevnější. Když se oblíknu a vyrazím ven, tak se rozestupují davy. Lidé nevědí, jestli jsem kluk, nebo mimozemšťan! Ani za zlatý prase!“ ohrnul jsem nos nad tím nápadem.

„Tak dobrá, ať je po tvém,“ usmál se Jenis a otevřel dveře vozu, jako bych byl nějaká celebrita, „vyrazíme do přírody!“

Kupodivu, nechal jsem se ukecat a přisedl k němu do té otevřené káry se sklopenou střechou, ze které sice dýchal půvab buržoazie, ale byl to model z roku 2003, dnes už v podstatě naleštěný šrot. Vyjeli jsme z Dejvic přes kulaťák a pak kamsi na Roztoky, a najednou jsme byli v krajině, kde jsem to skoro nepoznával. Všude jen lesy, zeleň a kopečky, mezi kterými se občas zaleskla modrá stuha Vltavy. Po půlhodině jsme sjeli z hlavní silnice na vedlejšku a potom zas na polní cestu, která oddělovala od sebe dva velké lány, vlevo kukuřici, vpravo obilí.

Jenis náhle u božích muk zastavil. Než jsem se vzpamatoval, přeběhl na mou stranu, vzal mě za ruku a táhl do obilného lánu. Asi po třiceti metrech hodil šipku do žita a i mě tím strhl s sebou k zemi. Pak začal válet sudy, až vznikl asi dvoumetrový kruh.

„Co blbneš? Nejsme přece děti!“ hlesl jsem v úžasu.

„To ne, děti se nemilují!“ kontroval Jenis s úsměvem a začal ze sebe shazovat oblečení. „Taky si to sundej, jinak to bude kousat!“ doporučil.

Chvíli jsem nevěřil, že se to skutečně stalo, pak jsem si ale řekl: ‚Tohodle anděla ti seslalo samo nebe, tak přestaň přemýšlet a raději si to pořádně užij!‘ Krása jeho dokonalého těla mě zbavila poslední špetky rozumu, proto i já ze sebe stáhl tričko a kraťasy. Po prvním polibku jsem si uvědomil, jakou trýzní žízně jsem až dosud trpěl. Vyprahlí po štěstí líbali jsme se a objímali v kruhové, slámově zlaté aréně, vyzdobené sem tam modrou chrpou nebo červeným vlčím mákem, zalité sluncem. Nad námi nebe jak v Provence, po kterém plulo velké dopravní letadlo, a k tomu vůně chleba, hmyzí orchestr a zpívající ptáci. Sjížděl jsem pohledem Jenisův rošťácký úsměv a najednou jsem skrz zjevení lásky uviděl i tu svatozář kolem jeho hlavy stejně jako grafickou zkratku andělských křídel, která ho vynesla do bohémského nebe. Jenže i další smysly chtěly jíst! A tak jsem líbal a hladil každičkou část jeho těla, celé to kouzelné dílo přírody, nejvíc ty pevné kulaté půlky hoperského zadku, který mě tolik rajcoval. Ležel jsem na něm nahý a pronikal do něj, jeho tělo vyzařovalo měkké teplo, pulzovalo dechem mládí, vonělo a nabíjelo energií a já si přál, ať tohle nikdy neskončí. Jestli platí, že kdo chce zapalovat, musí hořet, divil jsem se, že to obilí ode mne pořád ještě nechytlo. Milovali jsme se dvakrát za sebou, a když jsme se konečně rozhodli zvednout, cítili jsme se blažení a svobodní jak drzí sígři, co napáchali škody na cizím majetku a nikdo je u toho nechytil. Vraceli jsme se tou samou cestičkou s chutí zakázaného ovoce, kde po nás zůstával zválený kruh obilí posvěcený spermatem, jako by tu přistálo maličké ufo, a mně se chtělo tančit.

Od toho dne jsme s Jenisem podnikali různé akce, chodili spolu na výstavy nebo vernisáže, toulali se městem, občas mě bral i do divadla, kde měl na letní scéně pár štěků, a taky jsme jezdili na Slapy nebo na štěrkáč a blbnuli spolu na paddleboardu a užívali léto. Scházeli jsme se buď u něj, nebo u mě, podle toho, kde byl zrovna čistý vzduch, a tam jsme se milovali a já cítil, že tohle je přesně ten život, jaký jsem vždy toužil žít. Bylo mně krásně, byl jsem zamilovaný, a i když jsem občas žárlil na jeho profesi, na všechny ty akce a mejdla a taky na ty známé a kamarády, kteří se na něj lepili jako hmyz na mucholapku, tak chodil jsem s hercem a musel jsem se s tím nějak srovnat. Párkrát jsem ho taky zastihl, jak ležel ve scénáři a podtrhoval si věty, nebo kreslil na okraj neumělé piktogramy zvířat charakterizující postavy, které hrál většinou v pohádkách, ale v skrytu duše toužil po charakterní roli.

„Nějakého hajzla,“ jak říkal se smíchem, jenže já věděl, že k tomu musí nejdřív dozrát.

A pak přišlo to parte, že umřel táta, a všichni mě litovali a já nechápal proč. Je to smutné, ale konečně jsem si oddechl, protože jsem se za něj celý život styděl. Bůh mě za to potrestá. Nebyla to žádná nevyléčitelná nemoc, co mu vzala život, spíš potupná smrt, přejelo ho opilého auto, když v ranním šeru a mlze přebíhal silnici. Měl jsem stažený zadek jen z toho, že se domů musím vrátit, jako by to mělo být napořád. Náš život tam tenkrát nebyl žádný plezír. Táta byl pořád nalitý a navíc děsně hrubý, dělal ostudu celé rodině, naši se buď hádali, nebo spolu nemluvili, nakonec se rozvedli. Nic jsme si nemohli dovolit, pořád chyběly peníze. Zažil jsem jen křik a rvačky, které mohly klidně skončit domácí zabijačkou, třeba když táta žduchl dědu, až spadl na podlahu, ale ten naštěstí umřel mnohem později na celoživotní dřinu a neléčenou cukrovku.

Taky jsem cítil to opovržení okolí, jako bychom byli póvl, navíc špatní křesťané, ale v dětství nic nemůže mrzet víc jak to, že vás kluci nechtějí vzít do party. Když skončila puberta, připadal jsem si jak Marťan, co nestihl před odletem nastoupit do talíře, a tak jsem jen omylem zůstával v prostředí nasáklém prací, vínem a folklórem. Popravdě byl tam i sport, hlavně fotbal, ale ten mně nikdy moc nešel. Zato mě vždycky bavilo pozorovat klukovské nohy dorostenců v trenkách. Na každé straně jedenáct párů, to byla pastva pro oči. Z místních hochů testosteron taky přímo stříkal, jenže nic z toho barevného, veselého a smyslného života nebylo určeno pro gaye. I v lidových písních toužili mládenci vždy jen po své milé, o klukovi tam nikde nebyla řeč. Hoši se před děvčaty neustále natřásali jak bojovníci na kohoutích zápasech, ve vinných sklípcích vedli ustavičné kecy o tom, jak se jim dostat pod sukně, nebo si zvedali ego historkami, kdo kterou přefikl.

Ano, byl jsem spíš introvert. Koukání po babách, neustálé řešení holek mě nudilo. Nejen že jsem se nebavil, ale ještě jsem si musel dávat pozor, abych se nepodřekl. Opatrný jsem musel být hlavně při pití, abych to nepřehnal a některému z těch fešáků neprojevil city a nebyl pak pro smích, vždyť ve víně je pravda. I mě by bavil tanec a zpěv, jenže když to šlo jen s děvčaty? Pak už zbýval jen tanec s motykou ve vinohradě, což jsem přímo bytostně nenáviděl. Byl jsem vysoký a štíhlý a babička říkala, že jsem kočárový kůň a ne valach určený do tahu. Z toho místa nebylo kam utéct, vesnici obklopovaly vinice učesané do řádků jak vodníkovy dredy a bylo mezi nimi vidět na kilometry daleko. Země moravská, domov můj! Jenže já musel pryč za každou cenu! Zůstávat tam byl rozsudek smrti. Na vesnici musíte zapadnout, jinak se tam nedá žít.

I teď jsem cítil, že to rozhodnutí odejít až do Prahy bylo správné, protože mně to umožňovalo utéct co nejdál od svého dětství. Viděl jsem známá místa i obličeje, ale žádný sentiment ani lítost mě nelámaly. Ani když jsem potkal Danovy rodiče, se ve mně nic nepohnulo. S Danem jsem ještě na základce zažil první sexuální experimenty. Byl bisexuál a já jeho kamarád s výhodami, se kterým si mohl občas ulevit. Dan vedl ve škole fotokroužek a měl tam vždycky spousty erotických materiálů včetně všelijakých prasáren.

„Koukni na ty frndy,“ podal mně štos fotografií s ženskými genitáliemi, abych se naladil, ale se mnou to nic nedělalo. Těšil jsem se jen na to, jak si zase společně vyhoníme.

Občas se mi zdálo, že se na mě jeho rodiče dívali dost nevraživě, jako kdyby něco tušili. Chodili jsme s Danem na tajňačku do jejich domu, přestože měl zakázáno vodit mě k nim. Neznal jsem důvod toho zákazu, možná si mysleli, že jsem to já, kdo kazí jejich syna, i když ve skutečnosti to bylo spíš naopak, nebo znali něco nehezkého z historie naší rodiny, ale ať už to bylo cokoli, ponižovalo mě to. Když jsme jednou vstoupili do jejich rodičovské ložnice vybavené manželskými postelemi s vysokým čelem, které byly zastlány sněhově bílými peřinami, přepadla nás touha. V místnosti byla ještě rozložená přistýlka, na kterou jsme se nedočkavě vrhli jako dva rozzuření psi a oddali se milostnému zápasu. Ve vteřině jsme byli úplně nazí, a když jsme byli v nejlepším, propletení jak vánočka, pohnuly se na postelích načechrané peřiny a pod nimi se zvedli do strnulého sedu Danovi rodiče a nevěřícně na nás zírali. I my v tom tichu civěli na ně a nešlo říct, která dvojice byla překvapená víc. Když jsem je potkal, vždycky se mi vybavil ten divoký sen a já cítil provinění, jako by se to stalo doopravdy.

Stáli jsme v obřadní síni v černých oblecích, co vypůjčil Jenis v kostymérně, a černých brýlích jak mafiáni na pohřbu kmotra a já cítil vztek z té lživé smuteční řeči o bodrém člověku, co miloval život a harmoniku a taky ajzlboňácké cestování na režijku, a nemohl to vydržet do konce. Pálily mě pohledy vzdáleného příbuzenstva. „Tak to je on?“ říkali si. Jak to jen šlo, musel jsem utéct a byl jsem Jenisovi vděčný, že tam byl se mnou. Cestou zpátky jsme kdesi u lesa zastavili, abychom se převlékli do civilu.

„Budem držet smutek?“ zeptal se Jenis, zrovna když jsme byli jen ve slipech.

„Moc tomu nevěřím!“ usmál jsem se lascivně a rozprostíral deku, což nás oba pobavilo.

Hodně jsem si polepšil, když mně Milan dohodil ten nový džob. Už jsem netancoval s koštětem, byl ze mě barman, co míchal drinky Aperol Spritz, Daiquiri, Bloody Mary nebo Gin Tonic, vařil kafe nebo otevíral šáňo a rozléval panáky značkového rumu. Designový podnik, příjemné prostředí, intimní osvětlení podkreslené relaxační hudbou, kde jsem pozoroval lidi, usmíval se na ně a za plat a dýška plnil jejich přání, nebo si jen povídal na baru, to mě hodně bavilo. Poznal jsem různé týpky, mladé kluky, ze kterých vystřeloval ohňostroj naivity, i starší chlapy prosáklé pesimismem, a všichni mě považovali za svého kámoše nebo alespoň známého, kterému museli vylít srdce. Bavili mě veselostí nebo krmili moudrem, jako třeba Fredy, ten feminní blonďák středního věku, kterého jsme měli za štamgasta, protože byl na baru pečený vařený.

„Když jsem byl mladý, na štrychu stačilo rozepnout poklopec a vždycky se našel někdo, kdo v něm zalovil. Dneska sedí člověk u netu, měsíc někoho omračuje intelektem, tají i to, že se chodí vysrat, a nic z toho. Tomu říkám úpadek!“ perlil.

Do té nové práce jsem začal jezdit na kole skoro patnáct kiláků tam a patnáct zpátky a brzy to bylo na mé postavě dost znát. A pak jsem si všiml toho sexy boye v riflích a červené košili. Chodil skoro každý den těsně před zavíračkou, dával si jen colu a pošilhával po mně vyhladovělýma očima. Buď byl z ČOIky, nebo že bych se mu líbil? Znáte ty paradoxy, jsi plonk – nikdo tě nechce, jsi zadaný – porvali by se! Ale stejně ho čekalo odmítnutí, tak ať je aspoň zdvořilé. Asi neměl odvahu jít na to zpříma, ale nedivil jsem se, ne každý umí v podniku balit chlapa. Tak jsem ho oslovil při kasírování.

„Hele zdá se mi, že mě sleduješ, nechceš si náhodou promluvit?“ zeptal jsem se.

„To bych rád, ale raději někde venku,“ kladl si podmínku.

„Dobrá, tak za dvacet minut na lavičce pod tím bezem naproti v parku,“ navrhnul jsem.

Byl poslední host, zavřel jsem bar a domluvil se s kolegyní, že zbytek tentokrát poklidí sama. Převlékl jsem se do cyklistického, nasadil přilbu a vyrazil na to zvláštní rande. Prohlížel si mě a jako by mě málem nepoznával, když jsem si přisedal vedle něj.

„Jsem samý ucho!“ snažil jsem se mu ulehčit začátek rozhovoru.

Odkašlal si a chvíli otálel.

„Chtěl jsem ti vlastně jen říct, že už dva roky tvoříme s Jenisem pár!“ vypustil ze sebe konečně větu a já zapomněl dýchat.

Co to mele za nesmysly?

A proč mi to vykládá?

Naše pohledy křičely mlčením, vyzařovaly napětím, které mezi námi panovalo.

Seděl tam a díval se na mě masožravým pohledem a já cítil zběsilou chuť se na něj vrhnout. Kdybych měl bazuku, vymazal bych ho z mapy světa.

„Měli jsme chvíli krizi, ale už jsme to překonali. Vím, že jste spolu měli románek,“ pokračoval ve vysvětlování.

A pak jsem ucítil tu křeč v žaludku. Postupovalo to pořád výš, něco jako pálení žáhy, jenže mnohokrát silnější, a najednou mě ta bolest zaplavila celého.

„Nedivím se, že máš zlost, ale potkal jsem kluka, jakého jsem už dlouho hledal, dávno před tebou a nedám si ho jen tak vzít!“ argumentoval kluk.

„A proč mi to Jenis neřekl sám?“ divil jsem se.

„On neměl sílu ti to říct! Říkal, že se bojí, že uděláš nějakou hloupost!“

„Takže zbabělec, nebo jen hedonistický nomád, co náhodou prošel mým životem?“ zeptal jsem se, ale nedostal jsem žádnou odpověď.

„Musíš se s tím smířit! Jsi mladý, určitě si někoho najdeš!“ chlácholil mě kluk. „My spolu stejně za čtrnáct dní odlítáme do Států,“ oznamoval, jako by mi podával lék na bolest.

Přišlo mi to kruté a bezcitné nejen od nich obou, ale hlavně od života.

„A tobě nevadilo, že tě podváděl?“ zeptal jsem se ještě.

„Nevadilo! Žádné perfektní vztahy totiž neexistují. Jde o to najít někoho, kdo se k tobě hodí a kdo by akceptoval i tvé chyby a prošel s tebou vším, aniž by se tě vzdal,“ filozofoval kluk, ale já už ho dál neposlouchal. Najednou už to nebyl žádný sexy boy, ale mrak, co mi zakryl slunce, otravný ovád, co mě pronásledoval jak paparazzi hvězdu namočenou do skandálu. Polykal jsem lžíce vzteku, Jenis mi naráz všechno vzal a ani mobil mi nezvedal.

Vždycky jsem si říkal, že pokud se mně něco takového stane, budu vraždit! Ale ne, hlavně Jenise jsem pořád ještě nedokázal nenávidět a tím to bylo těžší! Potřeboval jsem hněv a vztek, aby odplavil tu bolest, jenže nic takového nepřicházelo. Jen lítost, zklamání a beznaděj. ‚Prožil jsi opravdovou lásku, a i když byla krátká, nikdo ti ji nemůže vzít,‘ běželo mi v hlavě, a pak jsem jako robot nasedl na kolo a vyrazil do kopců.

Přemýšlel jsem, kde se stala chyba. Možná je to tím, že jsem tak submisivní, říkal jsem si a každá vzpomínka na Jenise zabolela, jako bych si přisedl do pozadí zabodnutý trn. Jenže touha jak hladové podsvinče dál hledala svůj struk. Chtěla se napít z obručí objetí, z polibků, z vůně v rozkroku, ale zůstaly jen vzpomínky na to, co jsem s ním zažil. Nevím, kam jsem jel, ani jak dlouho, nevnímal jsem krajinu ani svět kolem sebe. Potřeboval jsem tu bolest z hrudi přesunout někam jinam, do lýtek, do stehen a potom i do plic, a taky přetrhnout to pouto, které jsem si s Jenisem tak snadno a rychle vytvořil. Věděl jsem, že to nebude snadné, ale ta námaha alespoň trochu vyčerpávala tělo a tím ulevovala duši. A pak mě napadlo, jestli už Jenis nedozrál do role hajzla? Ne, neuvěřím, dokud mně to neřekne on sám. Z očí do očí. Přece nebudu věřit člověku, kterého ani neznám!

Čerpal jsem z té myšlenky novou naději a říkal si, že to zvládnu, že to přemůžu, ale netušil jsem, že metastáze zrady zasáhly už všechny orgány a pomalu je vyřazovaly z provozu. Až nastal masakr. V zatáčce, která vynášela, mě tak razantně předjížděla dodávka, až mě bezohledně vytlačila ze silnice. Najednou jsem ztratil vládu nad svým tělem a ucítil ten astrální zážitek, o jakém kdysi vyprávěl Milan. Nejdříve se ale se mnou začal točit celý svět, motal se pořád dokola, jako bych padal kamsi hluboko dolů, až jsem se propadl do očistce, odkud se lidé většinou nevracejí. Kdo ví, možná jsem byl i v samotném pekle, protože teprve po nějaké době jsem ucítil to oddělení mentálního a fyzického těla. Bylo to jako ve snu a přitom tak reálné. Sledoval jsem, jak ležím na lehátku, vznášel jsem se nad svým tělem a pozoroval, jak muži v žlutých vestách nakládají to lehátko do sanitky. Na obličej mně přiložili kyslíkovou masku a pak mě odváželi s blikajícím majákem a zapnutou houkačkou neznámo kam. Ta cesta spíš připomínala jízdu dlouhým tunelem, ale potom mně v pokoji s bílým stropem zdravotní bratr, co vypadal jak anděl strážný, rozstříhal můj nový cyklistický trikot nůžkami a mladá doktorka mně píchla do žil adrenalin.

„Dávkujte mu to každou půlhodinu, je to proti šoku!“ přikázala a já pozoroval ty lidi, jak systematicky hledali další zranění, zlomeniny a pohmožděniny na mém těle, jak desinfikovali odřeniny, ale nikdo z nich se kupodivu nestaral o to, co mě bolelo ze všeho nejvíc, o mé zlomené srdce. Pořád je zajímalo jen to fyzické tělo, a tak jsem začal křičet na ty postavy ukryté v džungli chirurgické zeleně.

„A kdo bude konečně léčit moji duši?“

Jenže oni byli jak buldoci zakousnutí do své práce a vůbec mě při tom nevnímali. Nebo mě už neslyšeli? Každý z těch specialistů provedl rutinně a bezchybně svou práci a hned zase spěchal k jinému případu, jenom ten blonďatý anděl s prstýnky ve vlasech a piercingem na rtu, co při mně stál už na příjmu, se o mě staral dál. Občas mně utřel pot z čela, nebo lehce tiskl ruku a řekl „to se poddá“, jindy zas „to se vsákne“, až jsem mu odpustil i ten rozstříhaný trikot. Bohužel anděl neměl moc času, zvláště tam na áru, ale když ho měl, sedl si na okraj mojí postele a povídal mně krátké příběhy z nemocnice, aby mě zabavil a rozptýlil. V těch příbězích chyběly ženy a to mně dávalo falešnou naději, ‚třeba je taky náš‘, říkal jsem si v duchu a hltal každý jeho pohled, který na mě působil podobně jako hulení, chtělo se mi smát.

Zvykl jsem si na něj za tu dobu natolik, že když mně jednoho dne řekl „tak zítra tě už převezou na normální pokoj“, neměl jsem vůbec žádnou radost, ba naopak cítil jsem zklamání a taky jsem si uvědomil, že je se mnou něco v nepořádku. Ne na těle, ale na duši. Zase mě totiž přepadl stres z toho, že jsem poznamenaný nenaplněným životem, protože mně nic neříkají ženy, ale hlavně – nebaví mě život bez andělů! Jenže co s tím, ksakru? Zdá se, že nezbývá, než jako doposud dál veslovat proti proudu, pryč od toho, co mě nabíjí a přitahuje, a hlavně co nejdál od peřejí depresí, za nimiž čeká už jen vodopád sebevraždy. Měl jsem to říct u vizity, možná by mně s tím doktoři pomohli, jenomže já se styděl a taky mě odrazovala představa jejich potlačovaného výsměchu. Prostě jsem nedokázal uvěřit, že někdo hetero, kdo si něčím takovým nikdy neprošel, může upřímně pochopit všechny ty pocity, vzlety a pády, které jsem prožíval. Snad jenom Milan a Víťa se mohli na chvíli proměnit v laické kněze schopné naslouchat mojí zpovědi, a tak jsem byl upřímně rád, že jsem tyhle dva kámoše měl, i když tu svátost přijímání mně nakonec stejně dát nemohli.