Seminář jednoho mládí 4

Když se Bohdan vrátil z Milána, rozjel naše randění naplno. Stále častěji na mě čekával před studiem a pak jsme se jen tak toulali Prahou, jindy jsme si zašli na večeři nebo mě pozval na koncert či hudební vystoupení. Já mu to oplácel lístky do divadla. Měl jsem rád veselohry a taky moderní balet.

Ze začátku jsem našemu vztahu nepřikládal příliš velký význam, Bohdan byl přece o deset let starší, říkal jsem si, je to dobrá chemie, etapa kamarádství, která časem vyprchá, nechám tomu volný průběh. Najednou jako mávnutím proutku zmizely z ulic krátké rukávy a kraťasy, listí na stromech zlátlo, hnědlo a snášelo se k zemi, přicházel podzim. Neměl jsem rád to melancholické období, kdy stromy zvedaly holé paže k nebi, jenomže kalendář neměl slitování, bylo čím dál hůř, až začala topná sezóna. Tehdy se naplno projevily slabiny mého podnájmu. Moji bytnou pro dluhy odstřihli od energií. Vyřešila to tím, že zažehla věčný oheň na plynovém sporáku, ale musely zůstat otevřené dveře mezi pokoji. Na všech plotýnkách vstávaly namodralé vlasy hrůzou, kuchyň byla přetopená, v ostatních místnostech chladno. Tehdy mně Bohdan podruhé navrhl, abych se přestěhoval k němu. Koupil byt ve Stodůlkách, panelák jedna plus jedna s velkým obývacím pokojem, který v jedné třetině přepažil skříněmi a závěsem, až vznikla jakási samostatná ložnice. V té větší části trůnila nízká sedačka s křeslem a lampou, naproti ní televize s velkou obrazovkou, pod oknem komoda po babičce ve stylu art deco.

Hodně jsem váhal, jestli do toho jít. Náš vztah připomínal nezralé maliny, sice hezké na pohled, ale pořád trochu tvrdé a bez cukru. Nakonec jsem podlehl jeho přemlouvání, a tak jsme v tom skromném, ale útulném bytě začali spolu žít. Já se staral o kytky a prádlo, taky vařil v nevelké kuchyňce a uklízel, Bohdan nakupoval, protože měl k dispozici služební Volvo XC60, a občas mě vystřídal u plotny, aby něčím překvapil. Někdy jsme spolu jeli na výlet, ale každý druhý víkend musel za klukama. Moji přítomnost si jeho žena nepřála a já měl tím pádem volno pro sebe, ale nijak zvlášť jsem si to neužíval. Cítil jsem se rozpolcený. Možná kdybych měl nějaké koníčky, třeba rybaření, tak bych to uvítal, ale takhle jsem si připadal jak Jekyll a Hyde, co žije dva životy, jeden s Bohdanem a druhý bez něj. Proto jsem se pokoušel s kluky sblížit, i když oni se mně vyhýbali.

Jednu neděli jsem Bohdana přemluvil, ať s nimi přijde na oběd. Uvařil jsem špagety s krevetami a bazalkou. Šok jsem zažil hned v předsíni. Ti skoro jedenáctiletí kluci byli stejně vysocí jako já a měli o číslo větší nohu. Jmenovali se Aleš a Eda. Podali jsme si ruce a řekli si ahoj, ale jinak se pořád dívali stranou nebo do mobilu. Konverzovali jenom s tátou, pokud se tak dají nazvat jednoslovné odpovědi na půl pusy. Neměli mě rádi, cítil jsem tu jejich nenávist, přirozeně nechápali ani Bohdana, jak mohl vyměnit mámu za kluka, co vypadal jak starší brácha, a taky se za nás styděli. Prostě jenom tolerovali, co nemohli změnit. Časem přišly i další komplikace, které Bohdana dost rozhodily. Hlavně neustálé výčitky od jeho rodiny, hádky se ženou, tahanice o výživné nebo majetek. Ale nejhorší bylo, když ho Bohdanova matka vydědila z rodinné vily, prý ze strachu, aby se zas nezamiloval do nějakého chlapa a nepřipravil vnuky o střechu nad hlavou.

Nežili jsme si zas tak špatně, chodili jsme často do společnosti a taky za kulturou. Přečkali jsme nudnou zimu v Praze, strávili týden na lyžích v Alpách, ale i tak se do našeho vztahu začal vkrádat stín nedorozumění způsobený rozdílem našich povah a taky vzděláním. Bohdan byl totiž mnohem chytřejší než já. Pracoval ve vědě, které jsem nerozuměl, a on neměl chuť ji se mnou moc rozebírat. Pochopil jsem jenom, že zkoumají nějaké fyzikální děje a ty se pak snaží přepsat do matematických rovnic, ale proč, nebo co s nimi dál dělají, mně unikalo. Bohdan měl klouzavou pracovní dobu, ale od vědců se nedá očekávat, že dostanou nápad od sedmi do tří. Někdy to vypadalo, že se jen tak válí na sedačce, ale já věděl, že se trápí myšlenkami nebo nápady, které ho neustále přepadaly, jindy zase v noci vstal a čmáral výpočty a grafy do tlustého bloku třeba až do tří do rána a ty pak konzultoval na Skypu v italštině nebo angličtině s kolegy v Miláně, Římě, Miami nebo Londýně.

Potom se ale najednou všechno změnilo. Jako by z ničeho nic vyrostla mezi námi neviditelná zeď, jejíž tloušťka se neustále zvětšovala. Bohdan mě přestal brát na setkání s kolegy a taky je už nevodil k nám domů, možná proto, že jsem mezi ně nezapadal. Neuměl jsem cizí řeči jako oni, nemohl jsem vést disputace o vědeckých objevech, zkrátka neměl jsem si s nimi co povídat a oni mě měli za prosťáčka, podržtašku nebo pucfrau v Bohdanově domácnosti. Doufal jsem, že se to snad časem zlepší, ale nestalo se. Bohdan chodil domů stále víc nahodile, buď byl se svými dětmi, nebo odjížděl na služebku či zůstával u nějakých kolegů a kamarádů, nepátral jsem po tom, i když červ pochybností ve mně hlodal. Když přišel, našel mě většinou uklízet nebo zírat na bednu. Už jsme spolu ani nespali, žili jsme po půl roce jako dva bráchové nebo studenti ve společném podnájmu. V práci jsem se nikam neposouval, přestávalo mě to bavit, cítil jsem se vyhořelý a nevěděl jak dál.

Zachránilo mě až znovu propukající jaro. Nezvykle teplý konec dubna a svěží zelený jarník, co si příroda natáhla, lákal k posezení v lesoparku za domem. V trávě vyrazily první kytky, v záhonech narcisy, nakonec rozkvetly tulipány a chystaly se i kosatce. Zrovna jsem se kochal jejich barvami, protože lemovaly téměř celé jezírko v parku, když na jeho hladině přistál gumový míč s Pepou. Otočil jsem se. Asi tříletý hošík cupital ke mně a ukazoval prstem do vody.

„To je můj balon, sakla, ale my žíkáme do pytle!“ prozradil mi důvěrně.

Musel jsem se usmát, automaticky jsem se natáhl do jezírka a podal mu jej.

„My tam sedíme s maminkou!“ ukázal prstem na druhou stranu, pak vzal míč a odběhl k lavičce, kde mladá žena četla časopis. Jak je milý, napadlo mě a chtěl jsem odejít, když jsem si všiml, že na mě mává nějaký muž s kočárkem. Otočil jsem se, jestli to náhodou nepatří někomu za mnou, ale byl jsem tam sám. Že by nějaký bývalý známý nebo spolužák? Trapné, že si na něj nevzpomínám. Neurčitě jsem se usmíval a popošel k němu. I on se usmíval.

„Známe se z nemocnice!“ připomněl, když zachytil mé váhání.

No jasně, byl to ten zdravotní bratr, co při mně stál už na příjmu a pak o mě pečoval na áru. Jenže přibral deset patnáct kilo a ztratil křehkost anděla. Jenom ten piercing na rtu, prstýnky blonďatých vlasů a soucitný pohled modrých očí zůstaly.

„Koukám, že jsi šťastně ženatý a máš dítě!“ pronesl jsem obdivně.

„No nevím, jestli šťastně, ale za Kristýnku jsem moc rád. Díky ní mám naplněný smysl života!“ usmíval se. „A co ty, jak se ti daří?“ zajímalo jej.

Co jsem mu měl říct o svém životě? Že se v něm plácám jako kapr ve vyschlé louži a čekám na déšť, který nepřichází?

„Mám se dobře, ale blbě to snáším!“ zažertoval jsem.

„Tak ať se to brzy změní k lepšímu!“ přál mně srdečně a mile se usmíval.

„Děkuji!“ díval jsem se za ním, když odcházel, čekal bych, že anděl se vznese k nebi nebo rozplyne v dáli, ale tenhle mizel pomalým krokem i s kočárkem za velkým rododendronovým keřem.

‚Vidíš, další týpek, ve kterém ses spletl, ale kdo ví?‘ napadlo mě.

Když jsem vstoupil do našeho bytu, už v předsíni mě zahřál pocit domova. Přezul jsem se a vešel do obýváku, kde zrovna Bohdan balil kufr. Ten příruční z Ameriky, co se vešel akorát do letadla.

„Zase někam frčíš?“ zeptal jsem se.

„Tentokrát ne! Budu pár dní u kamaráda. Má hroznou depku, zjistili mu, že je HIV pozitivní. Musím mu pomoct to nějak schroustat, Adame!“ řekl věcně.

Nevěděl jsem, co na to říct, ohromeně jsem civěl do blba, probralo mě až cvaknutí zámku vchodových dveří. Bytem se jako povodeň rozlila prázdnota a pohoda byla ta tam. Najednou jsem tam nevydržel zůstat sám, potřeboval jsem s někým komunikovat. Zavolal jsem Milanovi, jestli by nešel na jedno.

„Zase jsi s nervama v prdeli?“ zeptal se narovinu.

„No jo, koukám, že mě máš přečtenýho!“ musel jsem se pousmát.

Když jsme se potkali na Masaryčce, Milan mě objal pevně a celou náručí tak, jak se objímají stromy, ze kterých chcete čerpat energii, jenže on mně tu sílu chtěl naopak předat. Voněl drahým parfémem a na sobě měl bohémské oblečení ze Zary. Streetové široké džíny černé barvy a lesklé kecky doladěné alobalovým bomberem. Tolik mu to slušelo, až jsem zalitoval, že jsme spolu nic neměli, ale byl by to skoro incest po tolika letech bratrského pouta.

„Vypadáš děsně cool!“ nešetřil jsem uznáním.

„To mě balíš, nebo co?“ zeptal se Milan trefně a oba nás rozesmál.

U Červeného jelena jsme měli kámoše, pingla, co nám vždycky v té turisty nadupané hospodě našel stůl. Po prvním pivu se mi rozvázal jazyk a já na Milana vybalil, co mě trápí.

„Bohdan někoho má!“ řekl jsem a čekal překvapený výraz, ale on nehnul ani brvou.

„Popravdě, už jsem něco slyšel od Víti, viděl je totiž vrkat v Piánu, ale nechtěl jsem tě znepokojovat! Myslíš, že to ustojíš?“ zeptal se po chvíli.

Přikývl jsem. „Co mi zbývá!“

Pak odněkud připlul s tácem piv náš známý a bez gongu nás hodil do druhého kola.

„Já mám pro tebe taky jobovku,“ zatvářil se Milan tajemně. „Ten tvůj bejvalej se vrátil!“

„Kterej?“ nechápal jsem.

„No přece ten herec!“ zakoulel očima.

„Jenis? Přijel z Ameriky?“ nechtělo se mi věřit.

V noci se mi o něm zdálo, dokonce jsem cítil jeho parfém, který používal. Chodili jsme spolu po Praze jenom my dva, protože jsme byli Mormoni na misii. Přečurali jsme tím církev i samotného Boha, ve kterého jsme moc nevěřili, ale nebyl to nakonec od něj dar, že nám umožňoval být pořád spolu a každou noc se milovat? A nic za to nechtěl, jenom jsme museli chodit upravení v bílých košilích a černých kalhotách, navštěvovat domácnosti a zvěstovat lidem tu novinu, že zhruba před dvěma tisíci lety se narodil Ježíš, a rozdávat brožurky.

„Viděl jsem ho v jedné hře. Měl tam sice jenom čurdu, ale byl to on!“ dušoval se Milan.

„K ne-u-vě-ře-ní!“ parodoval jsem Richarda Müllera, abych zakryl, jak moc to se mnou zamávalo. „A jak válčíš ty?“ přehodil jsem výhybku na něj, jako by se mě ta minulost už skoro netýkala.

„Vždyť to vidíš sám, pořád dobrý, David mě rozmazluje!“ smál se Milan jako měsíček.

Zvládli jsme spolu pět kousků, semleli všechny známé a taky kdejaký drb a pak rozjetí jak Pendolíno chtěli ještě pokračovat v jednom gay baru, jenže tam měli nějakou soukromou akci a tudíž pro veřejnost zavřeno.

„Serem na to, jedem chlastat k nám!“ došla Milanovi trpělivost a mávl na taxíka. Bydleli s Davidem v Dejvicích ve funkcionalistické vile z dvacátých let, kde měli pronajaté celé patro.

„Neztrácíte se tady? Se musíte hledat, ne?“ vypadlo ze mě, když jsem uviděl ty prostory.

„Už jsme si zvykli. Doufám, že se nebudeme muset stěhovat. Teď by nám to všude připadalo malý,“ řekl David, který mně rozkládal sedačku v obýváku.

„Půjčím ti pyžamo, ale můžeš spát nahý, Davidovi to jistě udělá radost, až se půjde v noci napít do kuchyně!“ provokoval Milan. Sklidil za to od něj plácnutí po zadku. Pak jsme dali ještě panáka vodky Staličnaja, přelízli si zuby a šli na kutě.

Ráno jsem jako vždycky vyrazil na devátou do práce. Lidi moc nechodili. Pár čumilů, potom dva influenceři, co hledali designovou kuchyň, v níž chtěli vyrábět videa o vaření. Odpoledne jsem v jednom zákazníkovi poznal obvoďáka, co měl ordinaci přímo nad náma. Byl to asi čtyřicetiletý chlap, co musel být v mládí moc hezký. Vedl se s mladší blondýnou a vybírali židle k jídelnímu stolu. Tu zaujal plastový model polokřesla od Vitry.

„Je to dobrá volba, co myslíte?“ zeptal se mě doktor.

„Vzhledově super, ale sedák i opěradlo jsou ze sklolaminátu a to není moc příjemný materiál pro dlouhodobé sezení!“ řekl jsem popravdě.

„Skvělá rada, já jí říkal, že jí z toho oleze prdel!“ usmál se na mě lékař.

Chvíli jsem odolával té trýznivé touze vrátit minulost, pak mě ale nohy samy zanesly k divadlu, kde měl Jenis údajně hrát. Připadal jsem si jako stalker, ale nikdy jsem ho nepotkal. Až jednou, seděl na zábradlí před divadlem, jako by na někoho čekal. Když se naše pohledy setkaly, dalo se z nich vyčíst překvapení, úlek, obavy i radost.

„Ahoj Jenisi. Doneslo se mi, že jsi v Praze. Chtěl jsem tě vidět,“ přiznal jsem barvu.

„A d a m e – t y  b l á h o!“ stupňoval úžasem hlas. „Tebe bych vážně nečekal! Myslel jsem, že se pořád zlobíš. Nebo přišels vyčítat?“ zeptal se po chvíli, když rozdýchal moment překvapení.

„Ne, jenom pochopit!“ řekl jsem a cítil, jak mi u toho buší srdce.

„Tak abychom šli na kafe, ne?“ navrhl Jenis a já souhlasil, protože na tuhle chvíli jsem vlastně neustále čekal.

„Snažím se moc nevzpomínat!“ řekl Jenis úvodem, když jsme si objednali. „S Vencou, s tím klukem, co byl za tebou v baru, kde jsi tenkrát brigádničil, jsme zrovna řešili dost vážnou krizi. Pak přišel s tím, že má rakovinu slinivky. Nevěřil jsem tomu, myslel jsem, že mě vydírá, ale lékaři mu dávali tři měsíce života. Příbuzní v Americe mu nabídli zázračného léčitele. Venca si od toho hodně sliboval. Prostě, tonoucí se stébla chytá, ale měl přání, abych jel s ním. Poslední přání, chápeš? Netušil jsem, jak se s tebou rozloučit, a už vůbec ne, jak moc to bude pro mě těžký. Venca nakonec vydržel devět měsíců, ale ze mě se stal málem alkoholik. Zlomilo mě to, jako bych zestárl o deset let!“ konstatoval věcně.

„Chtěl bych vrátit čas, abys tu tenkrát zůstal se mnou!“ řekl jsem a on jenom přikývl.

„Musel jsi mě proklínat! Nejsi zatrpklý?“ zeptal se.

„Ne, jenom jsem se nemohl sebrat a přestal věřit na lásku!“ řekl jsem. „Ale na tebe myslím pořád. I na to, co bylo mezi námi! Pokud bys to chtěl vrátit…“

„Kdybych tušil, co chci, byl bych šťastný muž, Adame,“ skočil mi do řeči. „Je to smutné, ale všichni máme své závislosti, své kostlivce ve skříni, své touhy, pokušení a sny, umíme lhát, umíme být krutí, nebo podat pomocnou ruku. Každý se čas od času cítíme deprimovaně, každý má svůj vnitřní boj a s věkem se to jenom zhoršuje,“ filozofoval Jenis, jako by neslyšel moji nabídku.

Potom mu zazvonil telefon.

„Ahoj,“ řekl komusi na druhém konci. „Jo, čekám, jsem v kavárně naproti divadlu, tak se zastav!“ dodal a položil mobil zase před sebe.

Myslel jsem, že budeme sami, ale najednou stál u našeho stolu mladý pankáč. Tipoval bych ho na devatenáct, ale bylo mu prý pětadvacet. Štíhlý, vyšší, celý v černém, na hlavě číro jako jasná deklarace antifašistického a antimilitary světonázoru.

„To je Robert – a to Adam!“ představil nás Jenis vzájemně, i když já z jeho přítomnosti žádnou radost neměl. Jsem málo asertivní, měl jsem mu říct, ať nás nechá o samotě!

Místo toho ze mě vypadla dvojsmyslná lichotka: „Máš zajímavou image!“

„Jo, je to dobrý repelent na zakyslý důchodce!“ usmál se kluk. „Havraní modro-černá barva je symbolikou smrti a vážnosti, tedy vyjadřuje přesně to, co si myslím o této povrchní a do morku konzumní, stupidní společnosti: Zvoní jí hrana a smrt klepe na dveře!“

„Do čeho děláš?“ zeptal jsem se, protože na herce jsem ho netipoval, i když jinak byl hezký.

„Jsem dělník vědeckotechnické revoluce, co dostal od přírody víc chytrosti, než je běžné, a přináší lidstvu elektronické vynálezy zkázy, po kterých ve své pošetilé lenosti tak tuze touží,“ líčil se sebevědomou ironií svoji práci, ale já stejně nerozuměl.

„Informatika, ale hlavně umělá inteligence,“ upřesnil Jenis, když si všiml mého zvednutého obočí. 

„Hele, znáte ten fór?“ zeptal se Roman formálně a vesele pokračoval: „Wikipedia: ‚Já vím všechno.‘ Google: ‚Najdu všechno.‘ Facebook: ‚Já znám všechny.‘ Internet: ‚Beze mě jste v prdeli.‘ Elektřina: ‚Tak se uklidníme, jo?!‘“

Jenže nikdo se nezasmál, vyznělo to trapně jako vtip, co vypráví rozmazlené děcko a ostatní ho nevnímají.

Potom Roman vstal.

„Objednej mi kafe a cíga, jdu se vychcat!“ řekl Jenisovi.

„Vy spolu chodíte?“ zeptal jsem se, když se vzdálil.

„Nejsem si jistý, ale občas spolu šukáme!“

„Připadá mi divnej, takovej mimozemšťan!“ řekl jsem, vyvedený z rovnováhy.

„V tom jsme si podobní. Je mi fuk, z jaký je planety, k sexu nepotřebuji chems, ale sympatie!“ dodal Jenis.

‚Co to mele?‘ napadlo mě, díval jsem se na něj a najednou jsem měl pocit, jako bych nepotkal originál, ale narazil na jeho dvojníka. Tentýž obličej, úsměv, tytéž havraní vlasy, římský nos i uhrančivý pohled černých očí, ale povahově někdo úplně jiný. Zabolelo to, jako by se mi na hrudi otevřel nový vřed. Cestou domů jsem pořád přemýšlel, kde se stala chyba, ale byl to labyrint úzkých chodbiček, ze kterého jsem nemohl najít cestu ven.

Na konci pracovního týdne jsem si myslel, že se Bohdan konečně vrátil, ale on si ve skutečnosti přišel jen přebalit kufr. 

„Adame, musíme dát řeč!“ pronesl vážně a posadil se proti mně do křesla. „Dal bych si frťana, ale ještě pojedu!“ řekl a pak se na mě dlouze zadíval. „Taky cítíš, že poslední dobou nežijeme spolu, ale vedle sebe? Alespoň já to tak vnímám! Asi jsi pořád v minulém vztahu nebo co, protože tvoje já mně neustále uniká. Měli bychom to asi zkusit každý sám, protože nám dvěma to neklape! Nedávno jsem u nás ve výzkumáku potkal kluka, se kterým jsme si sedli. Myslím, že i ty bys měl uvažovat podobně a taky se poohlédnout po novém bydlení. Ale nemusíš spěchat, celý měsíc budu u Petra, ale od srpna bychom se sem rádi společně nastěhovali.“

„Nevím, co na to říct!“ vydechl jsem, zaskočený jeho upřímností.

„Nevadí, někdy i společné ticho je fajn,“ usmál se Bohdan. Ještě chvíli povídal o nějakých banalitách, které jsem stejně nevnímal, potom vzal kufr a zmizel.

Dobrý, dostal jsem elegantní kopačky a vyhazov z bytu s měsíční výpovědní lhůtou. Bylo těžké to zpracovat! Vyšel jsem do ulic. Vždycky když na mě život naložil nějakou kládu, musel jsem to rozchodit. Vyrazil jsem mezi domy kolem centrálního parku a Nepomuckého rybníka až do Prokopského údolí. Najednou jsem byl obklopený skálami a jezírky s hlubokými vápencovými lomy plnými drobných zkamenělin. Po pár krocích se přede mnou otevírala stále nová zákoutí a všude mě objímalo ticho doplněné zvuky okolní přírody. Jako bych ani nebyl v Praze. V té oáze zeleně mně to velkoměsto přišlo najednou strašně uspěchané a já zatoužil po změně. Nechtěl jsem brečet Milanovi na rameni ani trpně čekat, až mně vyprší zlatý padák z Bohdanova bytu, a taky jsem zatoužil vypadnout z toho teplého mikrosvěta Prahy. Proto jsem se hned po návratu domů ponořil do zájezdů cestovních kanceláří last minute a zelený ostrov Korfu byl jasnou volbou.

Neuteklo ještě ani čtrnáct dní, když se nám pod nohama objevila ranvej letiště v Kerkiře, která se z té výšky podobala jedné zapomenuté parpadeli mezi mořem a prudce se zvedajícím pohořím. Málokdo z cestujících si byl jistý, že se pilot na ni trefí, já ale zůstával klidný, případný nezdar by totiž vyřešil všechna moje trápení. Jenže za chvíli přišel frenetický potlesk převážně českých pasažérů a mně bylo jasné, že se ten obtížný manévr jako vždycky podařil. Lidé se zvedali, brali si svá příruční zavazadla a sunuli se k východu, aby si v příletové hale vylovili z cirkulující strouhy zavazadel svoji bagáž. Jakmile jsme vyšli z letištní haly, ovanul nás fén horkého vzduchu, byla už tma a město připomínalo vánoční strom ověnčený statisíci umělých světel. Před halou čekali zástupci cestovních kanceláří, mávali cedulkami, až to vypadalo, že došlo k naplnění hesla delegáti všech zemí spojte se, jenže ve skutečnosti se každý staral jen o svoji klientelu. Většinou to byly samé ženy nebo slečny, jen u našeho stánku stál pohledný mladý muž.

„Beránek Adam,“ artikuloval jsem zřetelně své příjmení a jméno a pozoroval jej, jak intenzivně pátrá ve svém dlouhém seznamu. Ručička mého gay radaru se při tom vychýlila na úplné maximum.

„Jo, ty jsi ten Holiday Inn,“ odfajfknul si mě. „Bydlím ve stejném hotelu, takže ti budu plně k dispozici!“ usmál se na mě a podal mi ruku na tykání. „Jsem Lukáš! Je to čtvrté nástupiště, bus pět set pět, hned za tím bílým mercedesem!“ ukázal propiskou.

První probuzení bylo famózní. Z prostorné terasy jsem viděl písečnou pláž lemovanou palmami, moře přecházelo z tyrkysové do tmavě modré barvy, na horizontu se rýsovalo pohoří, nad kterým se rozpalovalo slunce a nad vší tou nádherou viselo blankytně modré nebe. Prostě Karibik za rohem! A což teprve když jsem se po snídani ponořil do osvěžujícího moře. Potom dlouhá polední siesta a zase lenošení nebo koupání a k večeru návštěva malebného městečka. Řekli byste ráj na zemi, co víc si přát? Jenže mně už na té procházce městem došlo, že vidím v restauracích posedávat většinou páry, nebo dokonce party skvěle se bavících lidí, jen já jsem jako bludná ovce pořád sám. A tenhle pocit byl jako můj stín a už mě neopustil. Nedal jsem si ani večeři, ač jsem se chystal na mořské plody, ale najednou se mi samotnému stolovat nechtělo.

Ráno jsem na snídani pozoroval našeho delegáta a vysílal k němu prosebné SOS, ať si přisedne a zachrání mě před dalším atakem deprese. Nejdřív se zdálo, že to nezachytil a s plným talířem zamířil ke třem gráciím, se kterými trávil čas už včera na pláži, potom ale na poslední chvíli udělal vpravo v bok jako lampasák na přehlídce a přistoupil k mému stolu.

„Můžu?“ usmál se zdvořile a mě zalila vlna štěstí.

„No jasně!“ oplatil jsem mu ten úsměv vděčně.

„Ty jsi vegan?“ zeptal se, když mi kradmo nahlédl do talíře.

„Ne, jen jsem nějak neměl chuť!“ vysvětloval jsem, i když najednou bych si dal i půlkilového stejka z argentinského bejka, jak se mi rychle vrátil apetit. Pozoroval jsem Lukyho a všechno na něm se mi tak líbilo. Šibalský úsměv se mu ze sevřených rtů propisoval do dolíčků na lících, pod hustým obočím mu v černých očích doutnaly jiskřičky smyslnosti. Krátký sestřih hnědých vlasů s ofinou do čela i ležérní tričko a kraťasy v černožluté barvě s motivem čínského draka podtrhovaly orientální půvab. Na krku měl zlatý křížek a byl to ten nejsvůdnější mandarín, jakého jsem kdy potkal.

„Tak už ses tu rozkoukal a zabydlel?“ zeptal se mě plnou pusou.

„Jo, je to tu moc hezký, ty obrázky fakt nelhaly!“

„Znám tady kouzelná místa, kam tě můžu vzít, jestli budeš chtít,“ navrhl Lukáš a já horlivě přitakal.

„Už se těším!“ řekl jsem a dokonce cítil i motýlky v břiše při představě, jak spolu ležíme někde na soukromé pláži.

„Tak vyrazíme třeba hned zítra! V poledne musím ještě na letiště vyzvednout Marka. To je můj kluk. Co jsem tady, jsme se neviděli. Těším se na něj jak malé děcko na bonbóny!“ vyznával se mi, aniž tušil, že po mně střílí jedovaté šípy.

„To jsem nevěděl, že jsi zadaný!“ řekl jsem zklamaně a vtom mu to došlo.

„Promiň, já zase netušil, že bys mohl být… jsem vážně občas pitomý!“ omlouval se.

Pokrčil jsem rameny. Je to přesně jako v tom vtipu, kde mladá dívka sní o seznámení s klukem, jenže hezký, mladý a inteligentní chlapec už svého hocha má.

„Nebuď smutný, i ty někoho najdeš! Jsi přece tak hezký…,“ začal mě Luky chlácholit.

Jasan, na každý pytel záplata, jak říkala moje babička.

„A musí to vyjít, vždyť devět z deseti mužů mě doporučují!“ zasmál jsem se trpce a odsunul talíř.

„Je prima, že to bereš s humorem!“ dodal Lukáš, ale cítil se dál provinile, i přesto, že nic nespáchal.

Po té studené sprše jsem se šel raději projít k moři. Pláž byla dlouhá skoro dva kilometry, ale i tak jsem ji přešel dvakrát sem a tam, než jsem se posadil na lehátko naproti dřevěnému molu, kde skotačila skupina chlapců různého věku, snad od čtrnácti do dvaceti let. Ti kluci se smáli, hecovali, strkali do sebe a skákali do vody, nebo z ní vylézali do člunu, jako by o něj bojovali, až to připomínalo olejomalby Henryho Scotta Tukeho, jen s tím rozdílem, že tihle hoši nebyli nazí. Měli na sobě plavky nebo šortky různých střihů, barev i délky, chvíli jsem je pozoroval, všichni byli tak přitažliví, nemohl jsem se jich nabažit. Uvědomil jsem si, že ve svých barevných snech jsem vždy miloval tmavé kluky s vyrýsovaným tělem a andělskou tváří, ale v ponuré realitě potkával spíš vyzrálé chlapy nebo vycmrdlé, nevýrazné blonďáky bez obočí s narůžovělou pletí plnou akné, které bych nedokázal milovat, ani kdyby k tomu sami byli svolní. Potlačovaná vášeň znovu napadla můj mozek a já se zase cítil jako hladové dítě, co zírá bez peněz do pekařského krámu. Byl jsem osamocený, chtěl jsem objetí, ale vracela se mi jen ozvěna mé touhy. Vtom mi jeden z těch kluků vztyčeným prostředníčkem poslal vzkaz, že tenhle obchod je pouze pro bílé. A já byl bohužel černý jak viks! Černý skrz naskrz jako krém na boty za časů mého dědy. Ne na kůži, ale černý věkem, s černou duší a černými myšlenkami. Tenhle apartheid v běžném životě spolehlivě funguje. Pro lidi, jako jsem já, neexistuje bezpečné místo na tomto světě. Mohu jen doufat v lepší posmrtný život, protože už nemám sílu bojovat za svůj sen. Nikdo mně ale nemůže říct, že jsem se nesnažil. Hledal jsem lásku už na tolika místech, ale přes všechny pokusy nenašel muže svého života. Prvním a jediným byl Jenis a ani jemu jsem nestihl dát sbohem. Možná i proto jsem udělal tu pitomost.

S vypůjčeným paddleboardem jsem se vydal na otevřené moře. Musel jsem pádlovat vkleče, protože poté, co jsem polkl hrst barbiturátů, bych ve stoje stejně neudržel rovnováhu. Pádloval jsem možná půl hodiny a najednou se mi v paměti začaly vynořovat puzzle vzpomínek. A já byl zase kluk na prázdninách u babičky. Běžel jsem za koňským povozem, abych se zadarmo svezl, brouzdal se potokem a hledal pstruhy pod kamenem, prodíral se džunglí kukuřičných polí nebo vyšlapával stezky v obilných lánech a samopalem z ulomené větve hlídal území před vetřelci z horního konce.

Když už jsem byl dost daleko na otevřeném moři, upustil jsem pádlo z rukou, odepnul si bezpečnostní lanko u kotníku a vklouzl do vody. Chvíli jsem plaval prsa, pak odstrčil prkno a přitom pozoroval, jak se ode mne rychle vzdaluje. Každou vlnou tak o sedm metrů. Už bych ho nedohonil. Byl jsem asi dva až tři kilometry od břehu a mé plavecké maximum bylo tak tři sta metrů. Moře bylo klidné, nikde v dohledu žádná loď ani plavec, jako kdyby vyvěsili černou vlajku. Asi vlivem těch prášků se mně okolní svět pomalu halil do mlhy, plavání mě unavovalo, hučelo mi v uších, chtělo se mi spát. Pak se mi najednou na poslední chvíli rozjasnilo v hlavě! Vzpomínky kamsi odskočily a jediné, co jsem cítil, byl hrozný, nepopsatelný strach. Strach tak velký, až jsem se probudil.

Ležel jsem otlačený na dřevěném lehátku, kluci už dávno zmizeli, jako by se do země propadli, jenom loďka se dál pohupovala uvázaná u mola. Vysoko nade mnou rozdělovala stíhačka bílou čárou nebe napůl. V poledním žáru všichni drželi siestu, posvátné ticho narušoval jen křik racků. Vstal jsem, protáhl se a pomalým krokem zamířil k hotelu. ‚Měl bys být rád, že to byl jen sen! Že žiješ, že jsi pořád na tomto světě,‘ napadlo mě, ale žádnou radost jsem z toho necítil.

‚Bože, proč musíme většinu života prožít bez lásky?‘ ptal jsem se v duchu, ale nikdo neodpovídal.