Zmatek I.

Léta sedmdesátá – 1971

Autobus městské dopravy objel půlkruh cesty a zastavil u malé stříšky poslední zastávky. I cesta zde končila ve velikých otevřených vratech nového zahradnického kombinátu. Dovnitř se hned nahrnulo asi deset mladých lidí a tři babičky. Všichni se usadili na svých stálých místech. Hned se rozproudil nástupem přerušený hovor. Na sedadlo za řidičem si sedl mládenec s bohatou čupřinou kaštanových vlasů. Z náprsní kapsičky vyndal pouzdro a dioptrické brýle v umělohmotných obroučkách nahradil durkolorovými se zabroušenými skly.

„Co víkend, Milane?“ pootočil se k němu řidič s krátkými blond vlasy, zřejmě stejného věku.

Projížděli mezi poli se zimním zelím, podzimním květákem a zbytky zažloutlých přerostlých okurek nakládaček.

„Houby nerostou, ryby neberou a všichni mě serou.“

„Bóže, i já?“

Zastavili u jednoho domku na začátku ulice.

„Hezkou neděli, milostivá paní Světluško!“ smál se řidič.

Jedna z babiček s plnými taškami slézala ze schodků.

„Ty seš furt samá sranda. Ale zlatej kluk. Minule jel Andrýsek a zastavil až na zastávce a já se táhla s taškama jak stará kráva.“

„Tak co, taky tě seru?“

„Co ti mám říct, Vašku. Dyť to znáš. Doma stejná písnička. Ve tvým věku jsou už všichni ženatí. Ještě si lidi budou myslet, že jsi nějakej vadnej.“

Vašek se začal smát. Zrovna zase zastavili u rohové hospody. Venku byl stojan přecpaný koly. Vystoupili další dvě babičky. „Měj se, Vašíčku! Čaó!“ volaly na něj.

„Nezajdeme večer na Hradby?“

To už autobus zatáčel k vlakovému nádraží, kde se pár dívek chystalo vystoupit. Tady taky hodně lidí nastupovalo. Ještě dlouhou ulicí s činžovními domy někdy z třicátých let, přes most a nahoru městem. Za bývalým klášterem byla na točně konečná. Vystoupili poslední cestující. Tady bude hodinová přestávka.

„Pojď na kafe, aspoň budou mít naši další oběť. Zajímavý, že tobě nevyčítají, že se taky do ženitby neženeš.“

„Protože jsem tam jen chvíli. Taky by na to došlo.“

Vašek v modrých kalhotách a bílé košili s vyhrnutými rukávy ještě zamkl a oba kluci se vydali za klášter, do malé uličky s několika vilkami.

„Mami, udělej nám prosím kafe.“

„Vašíku, slyšela jsem dneska, že v Sokolským je zítra nějaká zábava. Prý tam bude kapela z Prahy. Měli byste, kluci, vyrazit. Plno holek ani nejelo domů a zůstaly na internátě.“

„Vidíš to? Mně z toho jebne. Na rybách je aspoň klid. V pondělí pojedu na kole a zůstanu u vody.“

„A dnes?“

„Tak jo, v sedm u kašny. Furt lepší jak poslouchat naše.“

Milan šel opláchnout hrnky. Je docela horko. Začala škola, jenže kde ta léta jsou. Loni na podzim se vrátil z vojny. A taky do svého komunálu. Vyučil se zahradníkem, pak střední zahradnická škola s maturitou v Brně Bohunicích. Dnes má na starosti květinářskou část skleníků, kus pole, pařeniště. Jeho šéf chce sice výsledky, ale když jsou, do ničeho mu nemluví. Je v podstatě svým pánem. Dvě starší vyučené zahradnice, tři děvčata, jednoho mírně postiženého kluka na těžší práce a tři děvčata ve vazárně. Tak to je jeho království. Na Dušičky, tedy už měsíc předem, pomáhá každý, kdo má ruce. Nejenom zelináři. Šéf je specialista na kytice. Mrská jednu za druhou. Jenže jinak se hrabe v papírech a pořád shání něco, co není. Od uhlí pro kotelnu a náhradní díly pro dva traktory a různé stroje až po nákup a odbyt. K ruce má účetní a prý nejenom k ruce. No co, ať si chlapec vrzne, smál se vždycky Milan, když zůstával naproti u řeky na rybách a viděl je pozdě večer odjíždět. On na tom byl daleko hůř. S Vaškem chodili už do školky a celou základku. Pak šli oba na různá učiliště. Před posledním ročníkem o prázdninách chlapci zjistili, jak na tom jsou. Už to nebylo jen kamarádství.

První uvědomění, první poznávání, první milování. Taky první zmatek v duši. Jejich vztah byl čistě tělesný. A zároveň kamarádský. Nikoliv milenecký. Jeden druhému přál někoho jiného. Nebo ne? Někdy spolu svůj vztah rozebírali. Když přijeli na neděli domů, vždycky si našli místo, kde na to vletět. Spíš živočišná potřeba jejich mladých těl. Každý si někoho našel. Jenže vždycky bylo něco jinak, než oba chtěli. Vzájemně si o všem vyprávěli, porovnávali a stejně to skutečné ukojení bylo jen jejich vzájemné. Tak proběhla i vojna. Občas vyšel opušťák.

„Naše milování je fantastický, ale něco mu chybí.“

„Jo, je takový studený, i když jsme teplí,“ smál se Milan.

„Máme se vůbec rádi?“

„Mít druhýho rád je i něco víc než máme my, jsme jako dva bráši, co spolu souloží.“

„Co když se jeden z nás do někoho zamiluje a druhej ne?“

„Dáme si pauzu. A budeme hledat,“ řekli si před prázdninami. Své krátké dovolené každý využil jinak. Vašek s kamarády na motorce k Balatonu, Milan na rybolov s několika rybáři ve vodách Hronu. Jenže všichni ostatní byli normální. Nic. Vůbec nic. Jsou zpět, utekl měsíc, chodí okolo sebe, žádný nechce začít, přestože ví, jak všechno skončí. Jak jinak než v posteli. Ale možná… Na hradbách je vinárna mladých. Chodí tam Zlatá mládež z města. I když spíš jen bronzová. Malé město není Brno. A Brno není Praha. A Praha je daleko. Oba tohle všechno probírali. Tady se všichni znají. Kde kdo byl kde s kým. I těch pár přihřátých. Mají tu i svého mladého estébáka Oldu. Dbá na to, aby tu nikdo nehanobil naše bratry, vždyť se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak. Sám ovšem nějaký vtip utrousil. Nejdřív si všichni mysleli, tak to je záměrná provokace. Ale nic. Nikomu nešlo na mysl, jakou vlastně ten mladíček tady vyvíjí činnost. Za co ho vůbec platí, neudává, nedonáší, občas v pokojíku pro odpočinek personálu nějakou dívku přehne, ale jen když je svolná. A jsou svolné. Většina zdejších dívčin si jeho klacek vyzkoušela. Pověst nelhala. Je to kus a má výdrž. Jako změnu i kluka, taky žádné násilí. Vašek s Milanem se do řady jeho favoritů nezařadili. Nikdy nenaléhal, stále s úsměvem, u baru i na parketě. Pro všechny byl záhadou. Nakonec byli rádi, že ho tu mají.

Kluci se potkali u kašny. Milan namočil ruku.

„No po pár vodkách by to šlo, jinak už nic moc.“

Začali se oba smát. Před prázdninami se malá skupinka, co vytrvala ještě po zavíračce, až je konečně vymetla uklízečka, rozhodla dát si ranní koupel. Samozřejmě že nikdo neměl plavky. Dívenky většinou ani podprsenky. Jedna hromádka letních šatů, druhá kalhotek. Kluci to namydlili na jednu hromadu. Nejdřív se chovali docela tiše, ale nevydrželi. Navíc v horku mělo celé náměstí otevřená okna. Zřejmě nevnímali nějaké pípnutí. Jen Olda. Vylovil z kapsy odložených džín malou vysílačku.

„Rychle oblíct, jede sem bezpečnost.“

Byli rychlí, akorát kluci bordeláři si v tom přítmí nemohli najít své slipy, tak každý vzal, co mu přišlo pod ruku. Druhý den si pak prádlo vyměňovali na záchodech. Než strážci pořádku dojeli, trousili se od kašny. Bdělí příslušníci viděli, že v kašně žádní naháči nejsou, a jen je vybídli, ať se rozejdou a neruší noční klid. To teprve všichni ocenili jejich estébáka. I v době tvrdé normalizace byly příhody veselé a na tuhle se dlouho vzpomínalo.

„Bože, je tu jak v opiovým doupěti,“ ulevoval si Vašek, když otevřeli dveře. Místnost, dlouhá nudle s uličkou mezi boxy, končila barem, tanečním pláckem, pro nějž by slovo parket vyjadřovalo nedostižný luxus, a miniaturním pódiem, kde se tísnili čtyři muzikanti. Zatím jen postávající. Bubeník se cpal obloženými chlebíčky, basák svíral láhev piva, varhaník měl plné ruce šňůr od zesilovačů a kytarista a zpěvák zasněně vyhlížel dnešní noční kořist. Bylo tu pár nových kousků, bude třeba se postarat o první šmik. Kluci zamířili k jejich občasnému stolu. Nadšené pozdravy sedících spíš vypadaly jako vás tu byl čert dlužen. Taky tím, že po pár zkušebních píchačkách byli známí jako stálouši. Což jejich značně promiskuitním kamarádům vadilo. Hned vepředu u parketu vyčnívala z boxu hlava Mrňouse s jeho dvě stě jedním centimetrem, který šukal se dvěma holkami. Říkal, že jedna baba je na něho krátká. Jinak to byl velmi mírumilovný basketbalista, a pokud pil, neměl dno. Už se blížil i vrchní Benžo. Jinak nikdo ani nevěděl, že se jmenuje Benjamin. Ze servírky Žofie byla vidět jen pěkná prdelka, jak byla skloněná u jednoho boxu.

„Co vy dva? Jak vidím, táhnete pořád starou káru do kopce. Nebo do prdele?“ smál se menší, ale hezký černovlásek, který neustále pomrkával očima. Další dva kluci na sebe házeli cukrbliky, což zřejmě znamenalo, že dnes jsou v tom až po uši. Od stolku naproti jim kynuli známí se sklenkami v rukou.

„Všechno při starém,“ konstatoval Vašek.

„Jo, ale bezpečno,“ dodal černovlásek. „Jura z Mototechny byl týden v Praze a dotáh si tripla. Do teď žere penoš.“

„Vzácná návštěva,“ stál před nimi Benžo. „Co to bude?“

Kluci se na sebe podívali.

„Zkusíme dnes džin, ten jsme dlouho neměli.“

„Jistě, džineček a toníček, už to nesu, chlapci.“

A taky byl v mžiku zpět.

„Benžo, kluci budou i hrát, nebo jen zdobí pódium?“

„Zatím zdobí, jak vidíš. Hapruje jim nějakej kábel, Marťo.“

„Je tady jak na krchově, kopni aspoň do boxu.“

Jako by Marťu slyšeli, ozvaly se první tóny. Milan s Vaškem si přiťukli. Kolem nich, směrem k baru, prošel kluk. Neznámý kluk. Hezký kluk. Co hezký, nádherný. Bílé rifle, bílé boty, jak se říkalo, lékařáky, bílá košile i vestička. U stolů se přeléval šum obdivných hovorů.

„Ty vole, to je klasa. Doufám, že je teplej,“ ohodnotil ho Marťa. „Asi zajdu k baru.“ A hned se zvedl.

„Na každé ruce prstýnek, náramek, náušnička.“

„Tos všechno v té rychlosti viděl, Vašku?“

„My šoféři máme vyvinutej postřeh.“

Dopili. Současně se objevil Benžo s novým džinem a za ním ten bílý krasaveček.

„Hodím vám rovnou lahvinku, ne Oto? A posadím vám sem kámoše, co se přistěhoval.“

Hoch mírně pokrčil koleno, jako by chtěl upozornit, že v rozkroku má víc, než se patří. Pohodil nezkrotnou hřívou nazlátlého bronzu a s úsměvem podával ruku.

„Otokar Březina, jako ten básník. Matka pro něj měla slabost. Učím na konzervatoři, perkuse – bicí. Mohu si přisednout?“

Po všeobecném představování se hodlal usadit.

„Můžu mezi vás, chlapci?“ A aniž by čekal na odpověď, vnutil se mezi Vaška a Milana.

Teď se od baru se sklenkou v ruce vracel Marťa.

„No prosím, zase jdu pozdě,“ smál se.

„Nikdy není pozdě,“ oplácel úsměv jejich návštěvník.

„Otokar, ale říkejte mi Oto,“ dodal směrem k Marťovi.

Muzikanti už zvali na parket. První dvojice se začaly ploužit. To je pro ty, co si během tance ujasňují, jestli na to brzy vletí, nebo ne. Úspěšné dvojice pak hned vyrazí k ní, nebo k němu, eventuálně do hotelu. Vše v naprosté počestnosti. Kluci s klukama, to bývá až k půlnoci. I když se některé dívky otáčely směrem k Otovi, tančit nešel, čímž dal jasně najevo, tady pšenka nepokvete. Nenechal se ovšem ani zlákat k baru hochy z protějšího, taky teplého boxu. Seděl neustále mezi Milanem a Vaškem. Občas se k některému z nich přimáčknul při přípitku a přitiskl nohu k noze. Tak to je jasný, pomysleli si oba. Milan, když byl odpustit, potkal se s Otem. Ten mu jen pokynul, ať chvilku počká. Nejdřív si myslel, že půjde o rychlovku v kabince, což neměl rád. Ale bylo to pozvání za týden.

„Co za týden, máš v pátek večer volno? Můžeme pokřtít můj mini byteček.“

Tak to už znělo líp. Proč ne? Domluvili se, že počká v pět u konzervatoře. Pak pokračovala zábava dál až k půlnoci. Oto se najednou zvedl, řekl jen jejich stolu tak pá a zmizel. Když platili, Benžo je ujistil, že láhev džinu a toniky jsou zaplacené.

Venku se rozloučili i kluci. Vašek pojede s partou motorkářů zítra někam k Lysé pod Makytou. A příští týden jezdí linku do Brna. Tak se ani neuvidí. Milan vyrazí na ryby. Vezme si celtu, přespí venku, konečně trochu klidu.

Oba hoši usínali s vidinami Ota. Milan měl strach, aby ho nebolela hlava, ale nemíchali nic jiného, tak byl fit. Tedy jakž takž. Celtu, skládací trojnožku, lihový vařič, sekerku a malou mačetu měl připravenou na nosiči, jen vzít batoh s proviantem, pruty a návnady. Tentokrát měl speciální těstíčko z perníku, žížaly v trávě v plechové krabičce a další těstíčko na pokrmení. Vyjel k Jezírkům, což byla vlastně původní mrtvá ramena řeky. Kolem byl lužní les a místy mokřiny. Sem lidé moc nechodili kvůli komárům. Byla jich tu mračna. Otrlí odvážlivci měli včelařské klobouky nebo kukly, další vsadili na odpuzující mazání. Taky pomáhala stará ponožka vycpaná mechem a zapálená na klacku. Milan měl kombinaci ode všeho trochu. Poslední dobou používal tajný recept jednoho starouška, který sedával poblíž. Fungoval téměř stoprocentně, jenže neodpuzoval jen komáry. Ale když si člověk na neskutečný puch zvykl, bylo vyhráno. Zato zde čekaly kapitální úlovky. Spát tady, tak to by neriskl. Projede dál poli k Větrníku. Pochopitelně že z něj zbyl jen název a pár kousků želez v betonu. Kdysi zde byl malý statek, snad ještě za Rakouska. Po první světové válce tady nějaký nadšenec postavil větrné kolo, co čerpalo vodu ze studny. Za druhé války tam dopadl dělostřelecký granát. Z budovy zbyl jen roh ze dvou kousků zdí a kousek střechy. Stožár i kolo lidé rozebrali do sběru. Všechno zarostla nízká tráva. V rohu nefoukal vítr ani tam nepršelo. Bylo tam místa nejvíc tak pro dva. Tam sjede navečer. V půli cesty je ještě bývalá hájovna, kde žije rodina, co má nejméně devět malých dětí. Už tam párkrát nechal větší úlovek. Byli vždycky velice nadšení. Něco si nechá na večeři a nedělní ryby pak večer domů.

Když dorazil na své místo, šel pozdravit starého rybáře o kus dál.

„Petrův zdar,“ usmíval se. „Bere něco?“

„Ale jo, něco už mám v saku. Dva kapři, tak akorát. Ještě cejn, okouni. Udělal sis těstíčko?“

„Jasně, vyzkouším.“

Jeho místo bylo mezi vrbami. Už je čas, aby je někdo ořezal. Při nepozorném nahazování se může návnada na háčku zachytit. Hned než sem vjel, se namazal tím protikomářím sajrajtem. Teď ještě trochu přidal. Při nahazování druhé udice už měl na první záběr. Pěkný kapr, tak okolo tří kil. To bude mít na hájovnu.

„Chceš nějaký amerikány?“ volal děda.

„Jistě, cokoliv!“

Amerikáni, to byli sumečci američtí, kdysi u nás vysazení. Teď velice přemnožená plevelná ryba. Kolikrát je rybáři chytali a jen zahazovali někam dál do trávy. Sumečci, ti největší, měli stěží třicet deka, a když se odřízla veliká hlava, bylo to takové nic. Ale po mlynářsku skvělé jednohubky. Navíc děti v hájovně je milovaly. Byli tu ještě asi tři rybáři, co nebyli vidět za křovím, rákosím a trávou. Usoudil tak podle občasných žblunknutí splávků a olůvek. Porybný sem nikdy nechodil, i kdyby věděl, že jsou tu samí pytláci. Mezi mraky komárů se mu nechtělo. Určitě sem nějací neorganizovaní rybáři chodili. Milan taky někdy překročil množství. Rybaření je sice krásný sport, taky jinde si vzal jen něco pro vlastní spotřebu a ostatní zase pouštěl, stejně jako podměrečné, ale tady nemohl nevidět radost dětí, že se jednou zase pořádně nají. Jejich matka měla snad okolo třiceti. Muž dělal na zahraničních montážích, přijel, udělal dalšího potomka a odjel. Protože pil a hrál karty, moc peněz domů nepřivezl. Někdy přišel k vodě i nejstarší chlapec, už páťák. Trošku ho pomaloval proti komárům. Choval se vždycky tiše a byl šťastný, když mu půjčil prut a nechal ho nějakou rybičku vytáhnout. Taky mu ukrojil půlku chleba, co míval z domu, se salámem, nebo máslem a sýrem. Chlapec slušně poděkoval a bylo vidět, jak mu chutná. Dnes ještě určitě něco uloví. Děda zase ryby nosil pár známým a spíš je měnil za jiné potraviny.

Když se vypravoval k Větrníku, kapra měl sice jen jednoho, co se chytil hned, jak přišel, ale hezkého. Ještě dva líny, velkého karase, cejna, tři větší okouny a s úlovky od dědy jedenáct amerických sumečků. Děda už odešel. Hned, jak vyjel z lesa, se utřel do papírové utěrky. Trochu se opláchnul ve vodě, co měl v plastové lahvi. Na hájovně se umyje u studny. Když byl blízko, uviděly ho děti. Nejstarší chlapec Jirka přiběhl celý rozzářený.

„Vezeš rybičky, Milane?“

Nechal si dva okouny a jednoho sumečka na chuť. Ostatní všechno vyložil na stůl venku na zápraží. Pokaždé měl slzy v očích, když viděl zdejší děti, jak se až po ty malé zapojovaly do přípravy. Hned tu bylo prkénko, hadra, aby neklouzalo, voda. Rozřízl břicho, vyndal vnitřnosti, odkrojil hlavu. Jirka z hlav vyřezával hořké žábry a pral je na polévku. Ještě odstranit žluč, střívko a měchýř. Ten si hned menší děti braly a dupaly na něj. Jikry nebo mlíčí spolu s ostatním do polévky. Ty větší už oškrabovaly, kde byly šupiny. Teprve teď přišla jejich matka. Ještě hezká, ale už s vráskami. Taková strhaná. Jak by ne. Při tom všem.

„Odpusťte, bolí mě hlava, ležela jsem. Hned začnu dětem vařit. Jedete domů?“

„Ne, přespím na Větrníku pod celtou. Je teplo a pršet nebude.“

„Moc děkujeme. To jsou pro nás hody. Víte, pořád nám na nic nevychází. Ráno jsem byla v samoobsluze nakoupit. Měli tam levné tvrdé rohlíky. Jenže všechny je vybrala jedna ženská pro králíky. Tak jsem ji poprosila, jestli by mně polovinu nenechala. Začala na mě řvát, že jsme si neměli pořizovat tolik fakanů, že jsem se měla nechat vykuchat, aby se další nerodili. Jedna paní řekla, že za to nemůžu, a nakonec se hádal celý obchod. Honem jsem zaplatila a utekla. Když manžel by to nedovolil, on chtěl moc dětí. Ale je pryč, přijede dvakrát třikrát do roka a tentokrát nepřivezl ani korunu. Peníze mu jdou do banky, vyzvedne je a utratí. Na úřadě mi řeknou, co chcete, když váš muž vydělává pětkrát tolik co jiní. Jenže z toho nemáme většinou nic. To nikdo nevidí. Nezlobte se, že si stěžuju. Děkujeme, nevím, jak to oplatíme všechno, i ty okurky a že jste domluvil zeleninu. Moc děkujeme.“

Když byl trh, jezdilo se s traktorem prodávat to, co zrovna bylo, i květiny. Lidi si rádi koupili zeleninu, o které věděli, že je sklizená ráno a neputuje přes půl republiky jako v obchodech. Přesto často něco zbylo. Do dalšího trhu by všechno povadlo. Tak se zbytky buď rozdaly zaměstnancům, ale většinou vyhodily. Když tam byl traktorista poprvé s Milanem, nemohl ani uvěřit, jak tam děti žijí. Pak už vždycky jel oklikou a neprodané tam složil. Nakonec to řekli i šéfovi. No ta trocha nafty. Tím směrem jsou opravny, kdyby traktoristu stavěli dopraváci. Ještě jim poradil.

Sedl na kolo, okouny a sumečka si už připravil na hájence. On by hlavy a vnitřnosti kromě mlíčí a jiker vyhodil. K jeho noclezišti nebylo daleko. Vždycky si říkal, jak tam jednou přijede a bude obsazeno nějakým čundrákem. Ale nikdy nikdo. Dokonce i suché větve, co si natahal, zůstaly nepoužité. Možná je to poslední velké teplo. Rozdělal ohýnek. Vyndal pánvičku, ve skleničce dvojku máslo, sůl, kmín a trochu mouky. Chvilka a už si pochutnával na jemňoučkém masíčku. Kosti ohni, aby neškodil. Díval se do žhnoucích uhlíků. Rozesmál se. Vzpomněl si, jak mu babička říkala, když byl malý, aby se nedíval do ohně, že se v noci počurá. A hned si taky odskočil. Vybavil se mu Oto. Za týden je jasný šmik. Docela se těšil. A těšení se projevilo. Opřel se o zbytek zídky a sotva oklepaný penis mu rostl pod rukama. Jo, trochu zkroutil do boku předkožku. Fantazie se rozjela na plné obrátky. Už si představoval, jak proniká do Otovy prdelky. Krásné prdelky. Takové k nakousnutí. Cítil, jak se blíží vyvrcholení, a musel si druhou rukou přejet přes tu vlastní. Trochu zakroužil prstem a cítil, jak svěrač povoluje vidinou Otova klacku. Miluje obě role. Stejně jako Vašek. Najednou se trochu prohnul a výstřiky mizely někde v přítmí na opadané omítce. Co Vašek? Nebude ho s Otou podvádět? Zmatek. Dokonalý zmatek. Vždyť se nemají rádi, nebo mají? Je tam jen ten sex, s nejšukatelnějším borcem?

Rozesmál se, jaké krásné slovo si vytvořil. Na kraji u ohně měl ešus, aby si ohřál vodu a trochu se umyl. Rozložil celtu, svlékl se do slipů a trochu si pohrával s představou, že by si ještě mohl zadovádět se svým, ne zcela pokleslým pérem. Už si chtěl stáhnout slipy, když docela strnul. Na opačné straně ohně stál Jirka, v trenkách a tílku. Proboha, snad neviděl a neslyšel jeho úpění. Totálně oněměl.

„Milane, prosím, můžu k tobě? Nevyženeš mě?“

„Proboha, co tu děláš v noci? Máma tě bude hledat.“

„Nebude, ona ví, že jsem šel za tebou. Jen říkala, abych tě moc neotravoval a ve všem tě poslechl.“

Milan se zděsil. Tohle nebyl zmatek v hlavě. Ale výstřel doprostřed čela. Ve všem tě poslechl. Copak je tohle nějaká forma odměny? Myslí si, že je pedofil? Nabízí mu syna, aby si udělal dobře? Zhrozil se, ne, určitě to tak není. To by nemohla udělat. Jenom si to špatně vysvětluje. Znovu se zhrozil. Stojí tu před ním ve slipech a má trochu naběhlé péro.

„Zlobíš se? Můžu zůstat? Máš krásný slipy. Jeden kluk o něco starší je taky má, z Tuzexu. Můžu si šáhnout?“

Tak to bylo na infarkt. Snad přikývl? Každopádně Jiřík obešel oheň a na boku pohladil kousek jeho prádla. V hlavě mu proletělo milion věcí, které se nesmí stát. I ten letmý dotyk ho nevýslovně vzrušil, ale zároveň přibil k zemi. Musí se vzpamatovat. Oblékat se nemá cenu. Jen si pořád opakoval, nesmíš, nesmíš nic na sobě nechat vidět. Umrtvit své představy.

„Já právě pojedl, ale nemáš ještě hlad? Dáme si kousek salámu?“

„To jenom kousek, já mám hlad pořád. A máma říkala, že bych ti neměl tykat, i když to bylo tvý přání.“

„Je to moje přání, s tím se netrap. Jsme kámoši a ti si nevykají.“

Uřízl kus salámu a chleba. Viděl, s jakou chutí se Jirka zakousl.

„Na pití mám jenom pivo, tak trošku jo?“

„Pivo můžu, otec, když přijede a pak je…, no opilej, tak mu vždycky flašku šlohneme a vypijeme s bráchou.“

„Tomu je kolik?“

„Sedm a já mám jedenáct.“

Chvilku vyprávěl o sourozencích, co jsou mrňata.

„Tak půjdeme spát. Já tu celtu přehnu, aby ti nebylo v noci zima.“

„Dobrou, hezký sny.“

Vstal, rozdělal oheň, dal do ešusu vařit čaj. Vzbudil se i chlapec.

„Můžu s tebou dopoledne na ryby? Napatláme si ten sajrajt na komáry.“

„Jistě. Jen k snídani máme zase salám.“

„Ten bych mohl každej den, jen kdyby byl.“

„A co snídáte?“

„Čaj z toho, co roste, kozičky, šípek, lípa. Nebo melta. Chleba, někdy rohlíky, taky buchtu, když upeče máma. A pomazánku z toho, co je levný. Tvarůžky, nebo děláme sýr z mlíka. Kvasnice s vajíčkem. Máme slepice a králíky, v poledne půjdeme k nám na oběd.“

Milan všechno složil a vzal kolo.

„Vyskoč si na štangli, před lesem se namažeme.“

Tentokrát u vody nebyl nikdo. Děda chodí v neděli do kostela a na hřbitov a dál za keře a rákosí není vidět.

Jirka si připravil udici a Milan mu ukazoval, jak na háček s násadou. Kluk docela slušně nahodil. Pak trochu návnady rozhodili kolem. Vyrojilo se hejno hořavek a malých plotic. První zabral americký sumeček. Milan ho nechal Jirkovi, ať si s ním trochu pohraje. Pak malý karas. Chtěl ho hodit zpět.

„Prosím, nech nám ho,“ prosil klučina.

„Je malej.“

„Nevadí, ale má dobrý masíčko.“

Rozhozená návnada přilákala hejno červenooček, plotic. Ty Milan vůbec nebral, nejsou velké a hlavně samá kost. Ale Jirka byl z nich nadšený. Maminka z nich dělá zavináče. Šla jedna za druhou a chytili jich šest.

„Přejdeme na žížaly.“

Sumečci, lín, a konečně pěkný kapřík. Před polednem zabalili udice a vydali se k hájovně. Vyndal se ven ještě jeden stůl a židle. Hned se k nim přidal sedmiletý Tomík. Jinak samá holka, dvoje dvojčata. Devět dětí, ta devátá, zase holka, v povijanu v náručí. Nejstarší děvče, třináctiletá Dagmara, rozdělovala úkoly a nandávala jídlo. Rybí polévku Milan odmítl, tu jedl jen na Vánoce z tradice. Přinesli ji kluci ve velikém hrnci a Dagmar nadělovala. Taky nic nezbylo. Pak smažené větší ryby a kapr ve velikém brutvanu a bramborový salát v plechovém kbelíku. Jen brambory, cibule a sladkokyselá zálivka.

„Trochu si všechno přisol,“ radil Jirka. „Máma kvůli mrňatům skoro nesolí.“

Po jídle donesla Dagmara tři kávy. Milanovi, mámě a sobě. Ostatní si přinesli další kbelík se šťávou a nabírali si do sklenic naběračkou.

„Moc jsem se najedl, výborné,“ pochvaloval, ale zároveň viděl, jak kluci toužebně hledí na hrníček kávy.

„Jsem plnej, kávu si dám až doma,“ přisunul šálek k Jirkovi.

„Díky,“ jen hlesl a nejdřív podal kávu Tomovi.

Ten se zasmál: „Děkuji.“ Trochu se napil a podal zase hrníček Jirkovi.

Ještě se lépe opláchnul u studny a rozloučil se.

„Ale ty sis žádnou rybičku nenechal,“ staral se Jirka.

„U nás o ně už moc zájmu není, nosím je furt.“

Chlapec ještě chvíli utíkal podle kola a mával. Když přijel domů, rodiče byli zřejmě na návštěvě. Osprchoval se, otevřel si pivo a šel na šňůru pověsit celtu.

Šel si lehnout. Včera mohlo všechno skončit katastrofou. Na nic takového nebyl připravený. Vždyť ho má docela rád. Rád? Jak je všechno složité. On nikdy nebude mít syna. Ani manželku. Toho nelituje, ženy mu nic neříkají, ať se snažil, jak chtěl. Žít, jak mu radí rodiče, jen předstírat, to by ublížilo oběma.

Andrýsek je šofér zřejmě dobrý, ale náladovějšího člověka nikdy nepoznal. Jakž takž snesitelně vypadal dvakrát do měsíce. Když byla záloha a výplata. Vždycky k životu potřeboval to, co nebylo. Na konečné, kde Milan nastupoval, už nadával, že je kurevsky. Proč, to nikdo nevěděl. Ještě ani nevyjeli, už mu vadilo, jak poveze zpět nevychovaný a blbý děcka. Aby ho nemusel poslouchat, šel si sednout až úplně dozadu. Většinou jezdili stejní lidé do zaměstnání. V práci měl malý kutlošek až za kotelnou a uhelnou. Sice se tomu říkalo kancelář, ale když by tam chtěli zajít tři pracovníci, jeden by musel stát venku. Oblékl zelené montérky s laclem a spoustou kapes a šel hned zkontrolovat pařeniště s bramboříky. To byl v podstatě hlavní tržní artikl. Jejich, tedy jeho, byly vyhlášené. Jako jedny z mála se vždy po otočení vzhůru nohama udržely na silném polštáři listů, aniž by se jediný zlomil. Všechno bylo v dokonalé přípravě zeminy a každý zahradník si recept střežil. On ho přebral od starého podivína, jeho předchůdce. Ten když míchal zem na cyklámy, dělal to vždycky v neděli, aby jeho masti nikdo další neviděl. Milan věděl, že namíchat obrovskou hromadu, je už nad jeho síly. Nabídl mu pomoc. Nejdřív to nijak nekomentoval, až končili, řekl:

„Tak v neděli, do hrobu si nic nevemu a přines pivo, dvanáctku.“

Vzal jich deset do staré kožené brašny, ve které teď vozí ryby. Dal je hned chladit do malého bazénku na květy ve vazárně. Byla tam jen jedna holka od zelinářů, co pouštěla závlahy na poli. S frézou a valníčkem navážel na hromady kompost, drnovku, rašelinu, listovku, písek, hnojiva, rohovinu. Pak to vypadalo jako tanec šamanů.

„Dvě lopaty, jednu, tři, jednu.“

Pobíhali kolem hromad a vše házeli na jednu uprostřed. Ještě rozhodit granulovaná hnojiva, rohovinovou a kostní moučku. Vznikla jediná obrovská hromada. Starý zahradník vyndal kus půl štrycle chleba a domácí klobásy. Milan sice měl svačinu, ale odmítnout nemohl. Skočil pro piva, vzal rovnou čtyři. Mistr pak z hromady vzal hrst a zmáčkl ji. Rozevřel dlaň. Zemina zůstávala ve tvaru, jak byla sevřená. Pak s rukou mírně pohnul a zmáčklá zemina se rozsypala, aniž by zůstaly nějaké hrudky.

„Teď je to správně. Porostou ti jak blbý. Jen tu hromadu ještě třikrát přehodíš a je to.“

Když pak jel na kole domů, poslední kus cesty se o kolo opíral. Dolezl, ani se nemyl a praštil sebou do postele. Dostal ještě plno rad kolem pěstování. Teď si i sprašuje květy a má vlastní křížence. Zkadeřené, s okem, s intenzívní vůní. Jistě, jen navázal na to, co dělal jeho předchůdce léta.

Prohlížel si dlouhé řady navzduchovaných a přistíněných pařenišť. Bramboříky tam budou do prvních mrazů a pak do studených hangárů. Plnou násadu květů budou mít přesně na MDŽ. Zálibně přehlédl své lány. Má letos extra barvy, půjdou na rvačku.

Uviděl od okurkáčů přicházet šéfa a s ním nějaký kluk, určitě po škole a před vojnou. Hned měl po náladě. Než se tady pořádně rozhlédne a zjistí, že je všechno jinak, než co do něj pár let vtloukali, půjde na vojnu a po ní se na zahradníctví vykašle. Přesně tak to chodí. Ani si moc kluka neprohlížel. Pozdravili se.

„Milane, v třetím tupláku ty kresby na listech, to jsem ještě neviděl ani v Erfurtu. Jo, tady ti vedu Dana, skončil stejnou školu jako ty. Přistěhoval se sem s otcem, kterej je důstojník v kasárnách U hřbitova. Ty už si ho zaměstnáš, já valím na schůzi.“

Šéfík se otočil a byl fuč.

„Kdy nastupuješ na vojnu?“ zeptal se nevrle.

„Mám modrou, něco s chlopní.“

„Máš změněnou pracovní schopnost?“

„Ne.“

„Skříňku ti dali, jak vidím. Máš nůžky?“

„Ve skříňce.“

„Tam jsou ti platný jak zmoklýmu deštník.“

„Skočím pro ně.“

„Jenom tady moc neskákej, spadly by okna. Vidíš na poli ty ženský?“

„Jo.“

„Půjdeš tam a budeš jim vynášet statici na vlečku u frézy. Pak jim můžeš stříhat dráty, až budou navazovat a věšet v šopě. Ony už ti řeknou co.“

Vemeno, pomyslel si. Naboural mu jeho pracovní plán. Samostatně ho zatím nikam nepustí, až uvidí, co je v něm. V něm, konečně se usmál. Zezadu vypadá dobře. Montérky mu neplandají a zadek by nebyl marný. Jak vůbec vypadá zepředu. Byl naštvaný, tak si ho moc nevšiml. Marně se snažil vybavit si ho. No co, vynadívá se na něj až až. Dokončil prohlídku. Zítra z rána se bude muset zalít. Jaryn bude zvedat okna a babča Tonička zalévat. Na tu jedinou je spolehnutí. Přesně ví, jak zalévat. Hlavně mezi zapuštěnými květináči, tak aby voda na hlízách uschla, než začne být teplo. Vzpomněl si na Ota, na Otu? Není Otta ani Otakar. Bože to je jméno. Ale co, jméno vem čert. Hlavně když si pořádně zapíchá a tady je to jasný. Jenže je teprve pondělí. Zašel do květinářského skleníku. Tady v přistínění na zavěšených policích má své bramboříky. Většinou poděděné po předchůdci. Veliké staré hlízy. Vzhledově už nic moc. Ale opylovači, nositelé signálních barev, vůní, zvlněných květů a listů s úžasnými kresbami. Vždycky se tu s nimi pomazlil. Doslova, hladil listy, prstem obkresloval obvod mírně nad zeminu vystouplých hlíz. Když sklepával pyl z květů uzavřených v malých ochranných sáčcích a přenášel ho na blizny matečních rostlin s odštípnutými prašníky a opět do sáčků uzavíral, byl to takový malý, duševní orgasmus. Ale stálo to za to. Pak čekat, jaký rozptyl vlastností se objeví v potomstvu, a ty nejlepší vybíral. Teď ovšem nic nekvete. Některé hlízy ještě spí. Prošel teplou množárnou, plnou řízků fikusů s listy svinutými a svázanými lýkem. Hezké stádečko má žlutě panašovaných. Prošel vysokým spojovacím skleníkem, kde vazačky na žebříku sklízeli z polic asparágus.

„Milánku, nemůžete nám sem hodit toho novýho? Máme tři pohřby. Jedenáct věnců.“

„Je na statici, zajdu tam.“

Nejdřív se stavil ve své kanceláři podívat se, jak má rozepsané práce v týdnu. Jeho zrak padl na pátek. Jak skončí, doma hned do vany. Vezme si ty tuzexové džíny, košili s broží, španělské luftovací polobotky z proužků semiše. Hodně sexy parfém. Asi lahvinku, možná bonboniéru? Ze zasnění ho vytrhl zvuk frézy. Určitě s tím jede ten Dan. Daniel? No co, nažene ho do vazárny a musí si ho prohlídnout zepředu. Vyšel na cestu. Kluk slézal ze sedačky na valníčku.

„Poslyš, jsi Daniel?“

„Ne jen Dan.“

„Holky mají fofr ve vazárně, umíš pohřební věnce? Tady se dělají s velkou hlavou.“

„Snad.“

„Snad, co je to snad. Jako že jo, nebo ne?“ Ten kluk mě sere, pomyslel si.

„Tak jo,“ Dan se trochu usmál.

„Pojď se mnou,“ Milan byl naštvaný, že si ho zase pořádně neprohlédl.

Prošli kolem kanceláří, otevřel do vazárny.

„Vedu vám posilu, tak pojď.“

Couvl, jak kluk prošel, a zavřel dveře. Hnědé, trochu zvlněné vlasy, tmavě hnědé výrazné oči, husté obočí, nos, rty v normálu. Prostě běžný, i když hezký typ. Šukatelnost tak někde uprostřed stupnice. Nemůže se na každého dívat jako na sexuální objekt. Má Vaška a možná přibude Otokar. Otakar, autokar, sakra, už mně z toho hrabe. Šel se podívat na statici. Jo, to by šlo.

„Děvčátka, ještě zítra tatariku, jo?“

„Šéfíčku, jasénka. Ale ráno jdeme řezat salát, no stejně bude rosa. Pojedete do trhu?“

Trh mu připomněl malého Jirku. V neděli nebo sobotu tam zajede na ryby a musí si s ním promluvit. Docela se mu stýská po tom jeho zvědavém ksichtíku. Přemýšlel, jakým by byl otcem, kdyby to šlo. Jenže nejde. Za chvíli bude oběd. Ani neví, co si ze dvou jídel objednal. Ještě zašel k lodi s americkými karafiáty, tedy dvoulodi. Tohle je mladá výsadba, kde se teprve začne sklízet. Bude už potřeba natáhnout další sítě. Venkovní troubení oznamovalo příjezd dvanáctsettrojky. Řidič zanesl do jídelny várnice, naložil prázdné.

„Starej už dnes nepřijede,“ volal na Milana.

To ovšem bylo všem jasné, protože účetní byla také na schůzi. To hned komentovaly ženské. Jedna už nalévala polévku.

„Jestli chce někdo přidat, polívky je dost.“

Znojemská s rýží. No jo, je skoro každý týden, ale jde to. Oběd tu měl už i Dan. S talířkem polévky stál nerozhodně. Milan na něj kývl.

„Sedni si tady, nekoušu.“

„Dobrou chuť.“

„Taky tak. Co věnce?“

„Jo, jde to.“

To je rozprava. S tím se moc nepobavím. A proč taky. Seděl naproti. Po polévce dostali oba znojemskou.

„Rýže je zase jak broky do vzduchovky,“ stěžoval si Milan.

„Jo.“

Bože, měl ho raději nechat si sednout k ženským. Teď si teprve uvědomil, že u dveří nesedí Jaryn.

„Kde je, děvčata, Jaryn? Ráno se musí zalít bramboříky.“

„Prej marod, říkal vedoucí.“

„Kdo bude Toničce zvedat okna?“

„Třeba já,“ ozval se Dan.

„Tak to můžeš, ukáže ti jak.“

„Hm.“

Snad ho praštím. Toho tu mám jako za trest.

„Kolik mám dát vody?“

Ženské zvedaly ruce. Některé už měly hořčičáky a hrnky s čajem nebo kávou připravené.

„Dáš si kávu nebo čaj?“ zeptal se Milan.

„Nemám s sebou.“

„Tak co piješ?“

„Oboje.“

„Ale co si dáš, hergot?“

„Kafe, zítra ho přinesu.“

„Dvě kafča, paní Jano.“

„Dík,“ hlesl Dan.

Milan měl šroubovací skleničku s kávou na stolku. Ještě je tam půl. Přinesená káva mu navodila vinárnu, vinárna Vaška a jeho pátečního možného milence. Ne možného, jistého. A tady má před sebou… Trochu si ho zase prohlédl. Když usrkává z hrnku, ty rty tak špatný nejsou. Začal si je představovat při kouření. Samozřejmě ne cigarety, ale splynul mu s Otokarem. To by byla jiná kuřba. Do prdele, co blbne, už má v hlavě pořádný zmatek.

„No nic, dívenky, jdeme na to.“ Báby by u kafe vydržely do konce směny.

Vstal a vyšel ven. Podívá se do vazárny, když tak s tím holkám píchne, ať pohřebáci nečekají. Jezdí vždycky dřív, než řeknou, čumí tam a významně se dívají na hodinky. Až ve vazárně si všiml Dana, co vešel těsně za ním. Na zdi bylo sedm hotových věnců. Pět dělaly holky, to pozná, ale dvě hlavy jsou naprosto rozdílné. Materiálem i provedením a musel uznat, že líp by to nesvedl.

„No nevím, holkám se líbí.“

„Mají pravdu, ale ještě vám čtyři chybí.“

Kluk se podíval na hodinky.

„V pohodě, ještě posešívám roztřepený karafiáty, budou jak první třída.“

Milan vyšel do spojováku. Potkal vazačky.

„Je dobrej, že?“

„Hlavně aby tu pohřebáci zase neprudili. A ráno všichni na salát.“

Nemůže ho přechválit hned první den, ale musí si, ač nerad, přiznat, že vazač je skvělý. Ještě se zašel pomazlit s chovnými bramboříky. Musí projít pole slaměnek. Byly už na hraně. Budou se muset sklízet každý den. Prošel velikým polem jiřin do vazby. Mezi některými dekoračkami se schoval, jak byly vysoké a květů je neúrekom.

Když přijel autobus, Dan nastupoval s holkami z vazárny. A vystupoval ve středu města. Už o něm nepřemýšlel. Doma měl na stole lístek s prosbou, co nakoupit. Rodiče jeli ke svým známým s něčím pomoct. Vzal tašku a síťovku. Teď bude všude plno lidí. Všechno by mohlo být v nedaleké samoobsluze. Jenže jako vždy, jaksi nebylo. Vyprodali jsme před hodinou, nedovezli, možná zítra, prostě není. Bylo vidět, jak pokladní už skoro naštvaně odpovídá na stejné dotazy. Vrátil se a napustil si vanu. Trošku si pohraje s vidinou Oty. Hrál si rád. Hlavička žaludu vykukovala z vody. Jako by se rozhlížela, která ruka ji uchopí. Ale ruka sáhla po kulaté tubě šamponu. Trochu krému, nadzvednutí, navedení a pomalé zasouvání. Lehl si na bok. Za uzávěr se dalo tohle náhradní dildo pěkně držet a zasouvat. Druhá ruka se ujala osiřelého ptáčka. Když je nouze, není nad svépomoc. Do pátku nevydržím, chtělo se mu křičet. Ale co se dá dělat.

V práci šlo všechno jako na drátkách, Dana moc neviděl. Chodil do vazárny, sklízet statici a slaměnky, zalévat pařeniště. Většinou byl jinde než Milan. Viděli se hlavně u oběda. Přinesl si také skleničku s mletou kávou. Hovoru moc nedali. A byl tu pátek. Bože, jsem nervozní jak puberťák, co jde na první rande. Nakonec koupil dárkové balení dvou sedmiček vína z Rumunska, Chardonnay. Je spíš sladší a snad mu Rumuni nijak neublížili, usmíval se. Taky docela velkou dvouposchoďovou bonboniéru, nekřesťansky drahou. Přece tam nepůjde s holou prdelí. Pomalu se procházel u konzervatoře. Pár chichotajících se dívek, co vyšly ven, si ho prohlížely a slyšel poznámky jako tak ten by šel. Pak do něj málem vletěl docela šukatelný brunet s houslovým pouzdrem. Nebo to byla viola? Konečně. Otokárek byl tentokrát v tesilovém střízlivém obleku, s vázankou sepjatou granátovou sponou.

„Čau, není to daleko, jen trochu překopanej starej barák.“

Dvouposchoďový dům měl vyměněná okna a novou fasádu. Uvnitř staré schodiště s kovaným zábradlím. Vyšli do druhého patra. Na obě strany chodba, kterou osvětlovalo stropní okno asi v polovině. Na každé straně čtvery dveře. Zastavili u posledních vlevo. Hned za dveřmi byla malinkatá předsíň s věšáky, zrcadlem a botníkem. Vedle dveře zřejmě do koupelny a klozetu, rovně do malé kuchyně zařízené jako v paneláku. Za prosklenými dveřmi místnost, v koutě srovnané krabice. Veliké letiště s kožešinou a u něj židle s lampičkou.

„Vidíš, to hlavní mám,“ ukazoval na postel, „ostatní nenakoupeno, nevybaleno. Sedneme si do kuchyně. Ale mám ledničku.“

Milan předal víno a bonboniéru. Oto ho zlehka líbnul.

„Jako bys věděl, co mám rád, nasládlé a sladké. Ještě mám v provozu gramofon a mraky elpíček. Skočím vedle něco pustit. Mám tu komplet Beatles, škoda že je jim konec. Dáme si první Please, Please Me, jestli nevadí.“

„To víš, že ne, dík.“

„Na večeři máme to nejjednodušší, pečené kuře, jen ho hodím do trouby, a chleba. Ohřívaný brambory nebo rýže to není ono. A pak chlebíčky.“

Malé kuře na malém pekáčku vyndal z lednice a dal do trouby. Šel pustit desku.

„A mám tu jen sprcháč, můžeš si zatím odskočit. V předsíni za dveřmi jsou dva župany i pantofle. Nebudeme se tísnit v šatech.“

Milan se jen vysvlékl a opláchl, vždyť se doma důkladně připravoval. Vystřídal se s Otokarem. Zatím dohrála první strana. Když zaznělo Love Me Do, pochutnávali si na kuřátku. Pak víno, přípitek, líbání. Intenzívní, vášnivé. Zašli k posteli. Oto vypnul gramofon. Kdo by obracel desky?

Tak tenhle kluk není ořezávátko. Přesunuli se do klasické devětašedesátky. Krásně tvarované péro, znatelné, ale ne moc naběhlé žíly. Nevyholené, ale sestříhané chloupky pomalu se zvedající k pupíku do tenkého pramínku. Šourek zřasený jako krajka, dosti velké koule. Na hrázi pokračující chloupky až k hladkému análu. Pěkně se rýsující svaly stehen. A ochutnávka? Obkroužil jazykem přečnívající okraj žaludu. Tak tohle by mohl denně. Šukatelnost všech deset bodů. Oba začali přirážet vzájemně do úst. A oba se rychle vzrušili na nejvyšší míru. Už se neudržel a cítil svoje výstřiky. Jeho protějšek po několika přítlacích na hráz ho následoval. Chuť nejprve neznatelná, pak mírně natrpkle nasládlá. Jo, tak to může. Napili se vína.

„Chvilku si zase pustíme Broučky, ne ovšem Karafiátovi.“ Oto šel pustit další desku. „Druhé album vyšlo přesně v den, kdy zavraždili Kennedyho.“

Seděli na posteli a popíjeli. Najednou se svezl k zemi, kde byl jen malý běhoun. Klekl si. Vzal Milanovy nohy a pozvedl je. Otočil ho na břicho. Nohy roztáhl a sklonil se k jeho půlkám. Něco chladivého. Krém nebo olej? Vzrušivá vůně a zvědavý prst. A tohle je ono. Pomalé táhlé nepřerušené vniknutí. Vždyť oba jsou v milování skoro profíci. Léta dřiny. Musel se pousmát. Kolikrát se jen milovali s Vaškem. Nějací další taky byli. Ale při vzpomínkách převládal jednoznačně Venca. Tohle je ovšem jiné. Zcela jiné. Krásně jiné. Jeho osvobozující hekání se rozléhalo prázdným pokojem. Přírazy nabývaly na intenzitě, ještě, a znovu. Už cítil to nepatrné povolení před nastávajícími výstřiky. Teď. Už do něj stříká. A sám k tomu neměl daleko. Byl by hned. Dají si pro opačnou roli pauzu.

A další desku.

„Znáš angličtinu?“

„Jen trochu němčinu.“

„No skoro je to lepší. Beatles, to je revoluce v muzice, ale texty nejsou nic moc. Třeba teď nám Lennon s McCartnym zpívají, jak se nadřou za celej den jako psi, aby mohli cokoliv koupit své dívce. Ani další texty nejsou žádná velká poezie. Donesu něco na zakousnutí.“

Večer zdárně pokračoval. Výměna a neskutečné hlazení, líbání, drobné něžnosti. A ráno repete. Vyšli pak spolu. Otokar cvičit do školy, Milan s představou, že pojede k vodě. U konzervatoře se rozloučili s tím, že si tak krásný večer brzy zopakují.

Milan jen doma řekl, že spal u kamaráda a teď jede na ryby. Vzal si připravené kolo. Taky víc jídla s sebou, hlavně salámu. Než přijel k Jezírkám, bylo poledne. Pomaloval se sajrajtem.

„Která ti přilehla košili?“ smál se děda. „Mám tu pár velkých hořavek, chytal jsem do čeřínku. Nechceš zkusit štiku?“

„Odpoledne, teď mám pěkné dešťovky.“

Taky klasika, okoun, cejn, tloušť a amerikáni. Pak jednu udici předělal na živou návnadu. Ale dnes nic. Ani on, ani děda.

„Já jsem pokrmil, počkej, spustím čeřínek na plotice, ať máš do hájovny.“

Po vytažení se vzaly ty větší, ostatní se zase vysypaly do vody. Něco bude. Ať mají děti kostičku. Vzpomněl si, když byl sám malý, jak se rodiče vždycky kostí z ryb obávali. Kapra dostal rozebraného na malé kousíčky a maminka vše prohlížela s pinzetou v ruce. Musel se smát. Zdejším dětem rozhodně kosti nevadí, umí je vybrat a menším je připraví. Ptal se na to Jirky a ten mu naprosto bezprostředně odpověděl:

„Kosti? Přece nejsme blbí. Když by se zapíchla, stačí chleba, nebo kyselý zelí. Malým kosti vybereme a ty nejdrobnější se dají spolknout. A když jsou v octě, kosti změknou a můžou se jíst. Z plotiček a všeho malého je naložíme s cibulí a kyselým zelím, okurkem, jak budou příště, nechám ti na ochutnání. Jsou lepší než kupovaný zavináče, máma je dělá moc, moc dobrý.“

Když se večer stavil na hájence, byla tam jen nejstarší Dagmara a malá drobotina.

„Máma jela s klukama a holkama na mirabelky, budeme vařit povidla. Udělám vám chleba se sádlem a kávu.“

„Ne, jsi hodná, jedu domů.“

Ale to už viděl kluky s maminkou s dvoukolákem, se kbelíky a dvěma pytli plodů.

„Čau Milane,“ volali nadšeně. „Vezmi si. Žlutý jsou sladký, červený kyselkavý, modrý jak trnky. Ze žlutejch bude džem a z ostatního povidla. Budeme je vařit v kotli a máme vařechu na kliku.“

Musel ochutnat.

„Přijedu, kluci, až za čtrnáct dnů, příští víkend mám službu a budu v práci.“

Zase musel o všem uvažovat. I menší Tomík se ho držel za ruku a šel mu ukázat v prádelně kotel, teď připravený na vaření povidel.

„Musí se vařit moc dlouho, aby se tam nemusel dávat cukr. Máme je ve velkých sklenicích a v putýnce. Potřou se rumem a zadělají masným papírem a měchuřinou,“ ukazoval.

Vracel se skoro potmě. Zase ryby nevezl, ale doma ani žádné nečekali. Věděli, že úlovek nechává v hájovně, a maminka občas poslala plech buchet, nebo pytlík vážených bonbonů. Ráno zajede na ryby k řece. Bude muset hodně níž po proudu. Je neděle, bude tam narváno. Plno místních tam má svoje místa a vzájemně si je hlídají. Tohle neměl moc rád. Hlava na hlavě jako při rybářských závodech.

Z rána jel až naproti jejich kombinátu, jen byl na opačném břehu. I zde bylo na jeho vkus plno. Pokračoval až k mírné zátočině. Tady jsou v trávě kameny, kde se dá sedět. Skládací vidličky na pruty má, není tu žádné křoví, ze kterého by se daly udělat. Sešel i s kolem až k vodě. Všechno si nachystal, nahodil a pustil se do rozjímání. Za pár dnů se toho událo až moc.

Musí si promluvit s Jirkou. Jenže jak. Sám by potřeboval poradit. A k vodě vzít i Tomíka, připadal mu až moc odstrčený. Kluci to tam mají těžké. Holky mají kočárky, panenky, šitíčko, malé nádobí, větší pletou, háčkují, síťují. U kluků neviděl jedinou hračku, třeba koloběžku nebo autíčko. Zase tak velcí nejsou. Podívá se po menších kolech, třeba v bazaru. Ale nemůže se starat o všechny. Mají přece otce. Otce? Který přijede, vyzvedne peníze, utratí, udělá dalšího potomka a odjede? Hned po neděli se podívá po kolech. Zase měl před očima kluky u kávy. Možná pro ně není vhodná, ale ta troška jim neublížila. Nezapomene šťastnou tvářičku Tomíka, když se s ním Jirka rozdělil.

Dan. Má vlastně stejnou školu. Možná ho vzali pro budoucí vazárnu. Stará na hřbitovním zahradnictví se bude rušit. Všechno ustoupí nové zástavbě. Nemluví, vypadá trochu zakřiknutý. Otec důstojník, o matce nikdo nemluví. Zemřela, rozvedli se? Má nějaké záliby? Kamarády asi těžko, když se přistěhovali. Je v něm něco zvláštního, skrytého. Když tak na něj kouká při obědě, je docela hezký. Hranice šukatelnosti se posunula z pěti na sedm. No tím se nebude zabývat. Když u Otokara je snad nad deset. Usmál se. Tohle už dlouho nezažil. Ale tady na malém městě a navíc na konzervatoři. Vždycky tam byli nějací teplí, co pamatuje. Žáci i učitelé. A Vašek? Mají se vůbec rádi? Jejich vztah je čistě tělesný? A s Otou? A chtěl by vůbec být zamilovaný? Desítky otazníků. Co je to zamilovat se?

Z dalších úvah ho vyrušil záběr. Splávek, neboli špunt, červenočerný, pruhovaný, dával vědět, že někdo dole ožužlává žížalu. Pak poskočil a rozjel se. Očekával nějaký odpor. Nic moc. Lín, velký a nějaký líný. Začal trojčit, až když ho bral podběrákem. Dal rybu do síťovaného saku, utáhnul vršek. Dnes to vypadá mizerně. Buď se něco chytí, a když ne, lína večer pustí. Hlavou se rojily myšlenky jako v úle. Přeskakovaly sem tam. Na nic se nemohl soustředit. Vyndal termosku, kde měl studený vinný střik. Sice trochu vyvětralý, ale byl zvyklý. Ještě je pořád dost teplo.

Teď si teprve uvědomil, že si měl nabrat pár mirabelek, chytil by určitě pořádné jelce tlouště, kteří milují peckové ovoce, hlavně třešně, ale i švestky a ostatní. A jako by je tou úvahou přivolal. Zabral a po zaseknutí ho trošku potahal jelec určitě přes tři kila. Toho vezme domů. Další úlovek byly dvě kilové podoustve, neboli zde podružstvy s masitým rypcem. Pak už vše ostatní pouštěl. Do hájovny pojede až za čtrnáct dnů. Tohle bude bohatě stačit pro rodiče i sousedy. Vracel se k večeru.

Vyšel na autobus brzy. Vašek tam vždycky chvíli stojí. Má mu říct o pátečním šmiku s Otokarem? Asi jo, vždycky si všechno říkali a hodnotili. Ale autobus nikde. To se snad ještě nestalo. Najednou přijel o dobrých pět minut později.

„Ty vole, nestíhám. Až ti řeknu, odkud jedu. Teda z garáží,“ začal se smát. „Ale dnešní noc jsem strávil s Otokarem.“

Tak teď se rozchechtal Milan.

„A já páteční noc.“

„Cože? To jsme mohli dát rovnou trojku. Asi si nás chtěl odzkoušet postupně.“

„Máme zpoždění,“ ozvalo se.

„A budeme mít ještě větší.“ Na tohle byl Vašek alergický. Rozjel se a kus točny projel tak, že se pár stojících honem chytalo štangle.

Na konečné se domlouvali.

„Stav se po osmé, to musíme probrat.“

Jeho ženské si už rozebraly zálivku ve dvou květinářských sklenících, ve dvou hangárech karafiátů, v jednom gerber a Tonička šla s Danem zalévat bramboříky do pařenišť, tupláků. Pak se sklidí květy a všichni se vrhnou na slaměnky a další statici na pole. Nenápadně se půjde podívat ze skleníku na Dana s Toničkou. Šlo jim to. Jak se díval zezadu, musel uznat, kluk má docela hezkou figuru. Široká ramena a štíhlý pas. Myslel si, že modrou mají jen takoví chcípáčci.

Tak rozhodně nevypadal. Pomazlil se s bramboříky. Holky z vazárny už počítaly asparágus a karafiáty pro obchod a budou natáčet krepem slaměné věnečky. Pak se každá volná chvíle využije na připichování slaměnek špendlíky. Těchto věnečků dělali obrovské množství. Celé bílé, žluté, červené a pak různé kombinace. Postupně jak všichni končili, přesouvali se na slaměnky. Dan vyjel s frézou. Mimo pozdrav s ním nevyměnil jediné slovo. Všichni se sešli u oběda. Šunkofleky, druhé jídlo masová hašé s knedlíkem. Tu měl stejně jako Dan.

„Moc vábně ta hašé nevypadá, ale dají se přidat knedlíky,“ pustil se do řeči Milan.

„Hm.“

„Sklidili jste slaměnky všechny? I větší poupata na urnové?“

„Jo.“

Myslím, že ho brzo něčím praštím, vola, říkal si Milan v duchu, ale místo toho ho zaujala Danova prsní bradavka. Měl sundanou košili a horní část montérek se posunula. Krásná s velkým dvorcem a růžovoučkým cuplíkem, jen ji stisknout mezi rty. Sakra, ještě si toho všimne. Ale jazyk už dostával chuť na jemné olíznutí. Nemůžu tak zmatkovat. Večer si povykládáme s Vaškem o pichu a samozřejmě si to rozdáme. Zrak však opět sklouzl. Jenže Dan se posunul a krásné divadlo skončilo za zeleným laclem. Paní Jana jim donesla dvě kávy.

„Kde vlastně bydlíš, Dane?“

„Na Karolínce.“

„V tom novým baráku, co je naproti bazar?“

„Jo.“

„Mohl by ses tam mrknout na menší, nebo tříčtvrteční kolo?“

„Na kolik let?“

„Na sedm a jedenáct.“

„Podívám se, ale nejlepší je to vyzkoušet, ty máš tak mladý brášky?“

„Ne, pro známé.“

„Zítra ti řeknu.“

„A mrkni se prosím na cenu.“

„Jo.“

Tak, obsáhlá konverzace skončila. Ještě nachystat nějaké květiny do zítřejšího trhu. Na salát přijedou babičky už v pět na kolech, letní už bude končit. Vedoucí zelinářské party dojede na motorce už před pátou. Jožin. Kousek do důchodu. Ale pořád pěkný kanec. Vždycky si najde nějakou hodně mladou a pak ji píchá v okurkáči, nebo v hangáru mezi rajčaty. Musí říct ještě traktoristovi, pokud zbude salát a hlavně květák a raná kapusta, ať se zastaví na hájovně. Po cestě domů se smáli s Vaškem jejich dobrodružství s Otokarem.

V osm vyrazil k Vaškovi. Bydlel jen kousek. Dům byl vystrčený v poli. Kolem stará zahrada. Kdysi hospodářství. Obytné stavení, naproti chlévy, mezi nimi na konci stodola. V chlívcích králíci, kurník, uhlí a dřevo. Ve stodole Škoda Felicia Super z třiašedesátého roku, se shrnovací střechou, ještě pořád auto na baby. No u Vaška spíš na kluky. A vedle Jawa 350, Californian. Auto poděděné po strýci. Kalifornie z vlastních úspor. Obojí ve skvělém stavu. Na zápraží seděli rodiče.

„Véna je nahoře, zajdi si za ním, Milane.“

Nahoře byly původně dvě místnosti, ale z jedné si udělal koupelnu a klozet. Z koupelny právě vycházel.

„Skočíme ještě na dvě deci dolů. Doufám, že zůstaneš do rána?“

„Že to potřebujeme?“

„Jako sůl.“

Dole se prohodilo pár vět na téma utahování smyčky normalizace. Vaškův otec býval vedoucím prodejny Barvy laky, patřící ke drogerii. Teď jen prodavač. Maminka byla v kanceláři místního komunálního podniku, stejně jako Milanova. V tom pracoval i on. Trochu probrali šuškandu. Lidské vášně cloumají světem. Jako nejkurióznější vztah byl rozhodně uznán nový poměr šéfa pohřební služby s dívenkou v půjčovně svatebních obleků a šatů, která byla přifařená k prádelně. Konečně se chlapci dostali nahoru a mohli si povyprávět své erotické zážitky s Otokarem.

„V pátek já, v neděli ty, s kým šukal v sobotu?“

„Myslíš, že do toho pere každý den?“

„To můžeme zjistit v pátek. V sobotu a neděli mám službu a přespím v práci. Odpoledne budu na rybách.“

„No, můžeme zjistit, čemu nás Oto přiučil, ne?“

Vašek vstal a pustil kazetový magnetofon A trojku. Ozvali se samozřejmě Beatles.

„Hey Jude, don´t make it bad.“

„Jo, taky mě utáh na Beatles. Desek tam má víc jak nábytku. Ale proč neříct, byl skvělej. Jenže je to jako s náma. To není kluk na nějaký zamilování.“

„Taky se ti může stát, že takovýho nenajdeš. A tohle je zatím jistota.“

„Co uděláme s naší jistotou?“

Nebyl to sice úplně stejný rituál, ale každý už za ta společná léta věděl, co na protějšek nejvíc zabere. Udělat se vzájemně co nejlíp, život utíká sakramentsky rychle. A jiných radostí moc není.