Zmatek III.

„Musíme všechno vyzkoušet, jestli funguje…“

„Musíme.“ Milan stáhl z Dana svetr, pak ramínka lacláčů a košili.

„Už jsem myslel, že se nedočkám.“ Obě bradavky políbil. Sakra co je? Proč zrovna tyto jsou těmi, po kterých tak touží? S Danovou pomocí se osvobodil od svetru a košile. Pak stáhli i zbytek oblečení. Stáli před sebou nazí a hladili svá těla.

„Nepůjdeme nejdřív…“

„Nepůjdeme, chci cítit tvou kůži, ne vůni šampónu, tvůj pot. Možná jsem perverzní, i vůni tvé moče, tak jako kdysi lidé, co měli v sobě kus zvířete. Chci tě ochutnat, jaký jsi. Všechno co mě vzrušuje a nevím proč. Chci tě žárlivě, mučivě, bolestně, žádostivě a ukojeně.“

Milanovy ruce obkroužily celé prsní svaly a rty se přisály k bradavkám. Ruce sjely k pevnému zadku. Mazlily se s oblinami svalů, aby se zmocnily ztvrdlého penisu. Prsty vytvořily závity na napjaté předkožce a předaly tu krásu ústům. Jemné nasávání se změnilo v rychlé. Danovy ruce v Milanových vlasech, sílící přirážení, výkřiky a konečně poslední trhavé pohyby.

„Anděl rozkoše tě obdařil vším, co mi scházelo,“ usmíval se Milan a olízl potřísněný prst.

Doputovali k válendě. Dan se zmocnil pro změnu penisu svého milence a brzo sklízel odměnu. Přesunuli se do koupelny.

„Mám někde dva župany, ale nevím kde.“

„Nechci tě v županu, to je dnes takový nešvar. Každý musí mít župan. Chci úplně něco jiného. Úplné naplnění naší lásky.“

„Tos řekl moc krásně.“

„Umím i říct, že tě chci ojet, ošukat, když se ti stýská po vulgaritě i mnohem hůř, třeba…“

Dan mu zakryl ústa.

„Bojím se.“

„Boj, máš čeho.“

Ale Milan byl jemný a něžný. Trochu ho rozrušilo, že takovou krásu zneužíval kdoví kdo. Ne, je jeho, jenom jeho. Pomalu roztíral olejíček s vůní, kterou nemohl k ničemu přirovnat. Konečně. Dan mu vycházel vstříc. Tohle je ono. Zase si uvědomoval ty bývalé. Jistě, bylo to vždycky skvělé. A dnes? V čem je Dan jiný? Krásou by na Otokara neměl, asi ani na Vaška, přesto je v něm, co nikdo z dřívějška neměl. Nejde to popsat, uchopit, jen vnímat celým tělem – láska.

Přespali na válendě, kterou jen dali ke zdi.

„Chvilku počkej, prý je kousek samoobsluha. Skočím pro něco na snídani. V téhle krabici mám dva svý šálky. Ale nemám příbory, jen na čundr k ešusu, ani nic do kuchyně, všechno si musím sepsat. Nechtěl jsem brát, co je otce. Asi bude naštvanej. Za čtyři měsíce jsem mu tam nechal půlku nájmu, jak chtěl. Taky jsem bez koruny a to jsem měl něco od babičky. Mám i vkladní knížku, tak něco vyberu.“

„A za co chceš kupovat snídani? Tady si vezmi aspoň něco. A s kupováním do kuchyně nespěchej. Doma máme nádobí a příborů mraky. Jednak po nějaké tetě a já mám vybavení, kdybych si to rozmyslel a chtěl se oženit. Tak můžu říct, že se ožením s tebou.“

„To bys řekl vážně vašim?“

„Že jsem teplej, to ví, ale myslí si, že z toho vyrostu.“ Milan se začal smát. „Až se vrátíš, všechno nějak vymudrujeme.“

„Nesu rohlíky, salám, čaj, kávu, cukr, lančmít a brambory.“

Posnídali. Stolek s židlí k jednomu oknu, rozkládací křesílko ke druhému, ke zdi do rohu peřináč a válendu. V druhém rohu skříň na šaty, krabice a bedny s knížkami.

„Bože, to je plocha a prázdná.“

„Ještě jedna válenda a knihovna a je to. Nějakej stolek. Něco najdeme určitě u nás. Půda je plná krámů. Do kuchyně se ti vejde lednička, do koupelny pračka a koš na prádlo.“

„Teď mě z toho polilo horko. Nájem je tady směšnej, to utáhnu, ale netušil jsem, že je to tak veliký.“

„Auta nejsou tak hrozný, ráno mě skoro ani nevzbudily. Párkrát to zarachtalo, vyjeli a bouchli vraty.“

„To je pravda, moc jsem je nevnímal.“

„Vylož si šaty a já umyju linku, stůl, prostě kuchyň, pak se dáme do koupelny, podlahy, oběd a odpoledne můžeme k našim. A ten kamrlík na smetáky je vynikající na kola.“

Před polednem bylo hotovo.

„Nemám olej ani sádlo.“

„Na co?“

„Lančmít.“

„Nakrájíme ho a upečeme v troubě. Zítra ti pomůžu z práce vzít ti sem zeleninu a nějaký nákup.“

„A dnes?“

„Pojedeme k našim a pak zpátky, mám to nařízeno, jsem tu pracovně.“

S úsměvem přistoupil Milan k Danovi a políbil ho.

Sáhodlouhý seznam potravin Milan seškrtal.

„Nebudeš kupovat marmeládu, když jich máme celý regál. Každý rok se dělá od jahod a třešní až po jeřabiny. Sádlo máme ve sklenicích od řezníka. Cukr, sůl, taky máme, jenom to zbytečně ztvrdne. Máma je zvyklá od války dělat zásoby. Nádobí, příbory, to probereme s máti. Plechy jsou tady v troubě a pekáčů máme doma nejmíň pět.“

„Půjdu vybrat peníze do spořitelny.“

„Neplaš se. Po neděli je záloha. Obědy máš v práci. Snídani ti přivezu, na večeři můžeš se mnou. Hlavně si všechno rozvaž, co budeš chtít. Tak jdeme.“

Doma ještě nikdo nebyl. Milan provedl Dana svým zeleným královstvím. U domu velký skleník napojený na topení, spousta zeleninových záhonů, většinou zrytých. Jen růžičková kapusta, kadeřávek, petrželka a pažitka se zimní cibulí svítily v podzimním slunci. Květinové záhony a bazének s násadovými rybkami.

„Vidíš, skalku tu nemám, ale vím o travertinu, pěnovci z potoka. Místní skalničkáři si tam jezdí. Navíc chtějí potok přesunout a to místo zavézt skládkou. Chtělo by to zajet tam na dva dny s krompáči a odvoz by se snad dal zajistit u nás. Když zaplatíme naftu. Můžeme tam v sobotu zajet. Jestli už to nezavezli bordelem. Mohl by nás tam hodit Vašek autem.“

„Ten tvůj bývalý?“

„Jo, neboj se, nic ti neudělá, my si kluky nepřebíráme.“

„V autobusu má dvojsmyslný řeči.“

„Na řeči nedej, neboj, on si užívá až až. Zadem se sem dá zajet s vlečkou.“

První se vrátil otec.

„To je kolega z práce, táto. Ještě se mrkneme do skleníku, jak přijde máma, tak na nás zazvoňte.“

Skleník byl rozdělený na tři části. Na chladné přezimování s muškáty, fuchsiemi, oleandry. Pak o něco teplejší s kaktusy a dalšími tučnolistými a teplou s orchidejemi a tropickými druhy. Dan byl nadšený. Milan mu ukazoval své vzácnosti, ani všechno neprohlédli, když se ozval zvonek.

„To jsem si udělal, aby pro mě naši nemuseli chodit, tak jdeme.“

Nahoře se pozdravili a posadili v kuchyni.

„Mámo a tati, mám tu kolegu z práce. Má stejnou školu jako já. Dělá v našem komunále a povede vazárnu. Dostal svobodárku od podniku a chybí mu věci, kterých my máme plno, chci mu pomoct, to pak domluvíme. Ale ať víte, jak to je celý, známe se od prázdnin, Dan je stejnej jako já a chodíme spolu. No vlastně, už víc jak chodíme. Tak doufám, že mu pomůžeme.“

„Proboha chlapci, vždyť vám to může ublížit, víte, jací jsou lidi a teď zvlášť.“

„Mami, my to nikde nevykládáme, ale chci, abyste to věděli. Vždycky jsme si všechno říkali. A já už jinej nebudu.“

„Budete si muset dávat pozor, to snad víte. Samozřejmě pomůžeme. Stejně jsem něco takového čekal. Ale mluvit ti do ničeho nebudeme.“

Milanův otec vstal a přinesl skleničky a láhev slivovice.

„To je z našich trnek, tak, kluci, ať vám všechno vyjde.“

„Jistě chlapci, Dane, co můžeme pro vás udělat? Odpusťte, jsem z toho zmatená. Pochopila jsem, že jste se nastěhoval, a co vám tedy chybí? A vy tam chcete bydlet oba?“

„Mami, každej budeme bydlet zvlášť, nejsme padlí na hlavu. Jen se navštěvovat. Dan nám pomůže se zahradou a uděláme si skalku. Všechno domluvíme o víkendu, pokud není zase nějaká pracovní nařízená sobota. Teď, jestli můžeš, uděláš nám něco k večeři?“

„Máme bůček po studenu, to víte, Dane, jaký je problém s masem. Pokud vám nebude vadit?“

„A Danovi nevykejte, je to ještě mladíček.“

„Já jím všechno a moc děkuji.“

„Budete potřebovat i nějaký nábytek? Kolega v práci musí vystěhovat byt po nějaké příbuzné. To je dnes na denním pořádku. Není úplně starožitný, jen předválečný a prý jako nový. Hlavně je tam velká knihovna se zašupovacími skly, z toho má strach, že ji nikdo nebude chtít. Každý teď chce sektorové sestavy ze skříněk. Domluvím to zítra večer, mohu?“

„Jasně, to bude skvělý, Dan má knížky zatím v bednách.“

Ten vyndal seznam, co spolu napsali. Milan četl a odškrtával, co je.

„Snad tři maličkosti, jinak všechno máme. Večer vezmeme dvoukolák a větší věci naložíme, co se nerozbije.“

Stejně trvalo po večeři víc jak hodinu, než se vše zabalilo do novin a hader. Pár sklenic a hrnků pak vezmou zvlášť.

U Dana doma si po vybalení otevřeli sedmičku vína.

Dan měl v očích slzy.

„Máš neskutečný rodiče. Jaks to tak na ně najednou vybalil, myslel jsem, že nás vyženou. To musel být pro ně šok.“

„Zas tak velkej nebyl. Pořád jsem říkal, že si najdu kluka. Zkusíme nejdřív Igora, na nábytek a travertin, pak šéfa. Bude sice vánoční vazba, ale jen zelený věnečky a svícny. Na to je čas. Tak ať se daří.“

Jak je krásný po dlouhém milování jen tak u sebe ležet, něžně se dotýkat všech míst předešlé lásky, vnímat druhého jako sebe sama.

„Můžu rozložit křesílko.“

„Nemůžeš, nepustím tě. Tolik společných nocí nebude. A ty, co budou, tě chci mít co nejblíž.“

Všechno se vyřídilo až neskutečně snadno. V sobotu odstěhovali obrovskou knihovnu, stůl, židle a velký rozkládací gauč. V neděli jeli na travertin. S Vaškem Felicií. Už jim přišel pomoct se stěhováním. A nebyl sám. S ním rozkošný blonďáček z posledního ročníku ekonomky.

„Vzal jsem si příklad z vás,“ smál se Vašek. „Seznámili jsme se u Ota a nějak jsme zjistili, že ty ostatní k tomu nepotřebujeme. A je nám fajn ve dvou. Fery je blázen do smradu z benzínu jako já, teď jsme přesedlali z motorky na Feldu. Topení tam je, tak vyrážíme, kde se dá. Můžeme po svátcích někam společně. V zimě kola nejsou to nejlepší. Když už, tak čtyři s boudou.“

Bylo krásně, okolo nuly. Sluníčko pak trošku vzduch prohřálo. Igor vzal Jaryna, pro něj to bylo veliké dobrodružství jet někam s chlapama. Bývalá část potoka tvořila esovitou proláklinu. Potok napřímili a začal se sem navážet komunální odpad. Nahoru se naveze zem a přibude velký kus pole.

„Normálně se tu vždycky vylamovaly jen části, ale tady to vezmeme celé, kraj už je zasypaný bordelem. Za zimu všechno zavezou.“

Kluci se střídali, čtyři odkopávali co největší kusy a dva vynášeli pěnovec na vlečku. Vařil se na ohýnku grog a opekly klobásy. Do odpoledne se vybralo pěkných kousků přes tři čtvrtě vlečky.

„Ještě hodinku a máte kamení na druhý Tatry,“ ukazoval Igor. „V týdnu vám na zahradu hodím škváru a polámaný cihly z bouračky z šop u hřbitova. Jako drenáž do spodku. Stejně bych to musel někam odvézt.“

Na zahradě kameny složili. Milanova maminka je pozvala na teplou sekanou. Nejvíc nadšený byl Jaryn. Hned nabídl klukům pomoc při sestavování skalky.

„Je neuvěřitelný, co jsme všechno stihli před svátky. Taky díky všem ostatním. Vašek s Frantou jsou velicí pohodáři, zkusíme s nimi někam vyjet?“

„Jenom aby v tom nebyl jinej důvod. Dva hezcí blonďáci.“

„Jako že bych s nima…“

„Dělám si legraci. Pokud odešli z Otokarova ráje, tak to myslí spolu vážně, teď určitě. My jsme zblblí do kytek, oni do motorů. Vyjet někam můžeme. Kdy pojedeš za babičkou?“

„Myslím ten týden před svátky. Jel bys se mnou? Babička by měla radost, myslím, že i máma. Ale až to zjistí otec, v nejlepším případě se mnou nebude mluvit. Snad nějak škodit, k tomu by se nesnížil.“

„Dnes doufám zůstaneš u mě? Topit nemusíš, žádný mazlíček tě nečeká.“

„Mazlíčka mám tady. Nebo ne?“

Krásný večer, dlouhé milování. Tolik štěstí a lásky.

Zatažené ráno moc příjemné nebylo. Jel Andrýsek a věštil, jak dnešní den bude úplnou katastrofou. Kluci se samozřejmě smáli. Vůbec netušili katastrofu, která zasáhne i do jejich životů. Zatím se nic nedělo. Šéf se vyptával, jak všechno proběhlo. Bylo hodně vazby a hřbitovní vazárnu právě zrušili. Většina se starým zahradníkem šla do důchodu a sem jen přeřadili tři děvčata a jednu vazačku. Šéf je hned ráno svolal a oznámil jim, že Dan teď je pověřený vedením vazárny. Už si vším prošel a je s jeho prací spokojený. Celé, teď jeho, osazenstvo mu blahopřálo. Hned se pustili do výroby podložek pod svícny. Ty lepší a malé měly základní dřevěný ovál nařezaný z břízy a akátu, aby vynikla kůra. Pak dřevěná prkýnka s tenkými hranolky a hrotem na svíčku, dole se slámou nebo mechem. Taky svícny dvou- a tříramenné. Kulaté, nebo céčka. Ta byla velice žádaná. Půlvěneček byl přibitý k dřevěnému podkladu, vše obalené chvojím, nazdobené malými šiškami a lesními plody. Zavěšený zvoneček, nebo vánoční skleněná koule a nahoře, nebo dole po stranách svíčky. Milanova skupina se věnovala zálivce a dočištění přestěhovaných kytek z pařenišť. Konečně troubil šofér, co vezl oběd. Kluci měli žemlovku. Ta se teď dělala často. Bylo plno padaných jablek. Když paní Jana vyvolávala, kdo chce kávu nebo čaj, ve dveřích se objevil Tomík jen ve svetru a přeskových papučkách, celý uplakaný se chytil Milana za ruku.

„Prosíme, pomoz nám, u nás jsou policajti, zavřeli nás do ložnice, všechno nám berou, Jirku chytili, ale já zatím utekl.“

„Cože se děje?“ šéf slyšel, co klučina ustrašeně vykládal.

„Milane, Dane, vemte ho ke mně do kanceláře.“

Chlapec se rozklepal zimou.

„Dane, prosím, přines mu čaj a určitě zbyl kus žemlovky. Obědval jsi?“

„Ne, rozbili nám kachlový sporák.“

„Bezpečnost?“

„Nemají uniformy, ale Dagmara říkala, že táta vzal kramle, už se nevrátí, nikdy, a všechno nám vezmou a vystěhují nás. Vzali nám i kola a všechny peníze i za věnečky a asi nám vezmou i králíky a slepice.“

„Vzal kramle, to jako emigroval?“

„Myslím, že to říkal ten, co vyslýchá mámu, ale ta jen brečí a holky taky.“

„Najez se, zavolám na podnik. Máme podnikového právníka, zajedeme tam. To se mně nějak nezdá.“

Právník, tak okolo třicítky, přijel velice rychle. Přisedli si k němu do podnikové Volhy a vyjeli k hájovně. Už z dálky viděli skříňový Robur a dvě černé Volhy.

Hned je zastavil jeden z mužů. Řekl, že někoho zavolá. Přišel už od pohledu krajně nesympatický člověk, zřejmě po padesátce, s mírně vystouplou čelistí a větším, přitom tenkým nosem.

„Tady nemáte co pohledávat a mařit úřední výkon, nařízený prokurátorem po řádném soudu.“

Právník mu ukázal svoje doklady.

„Komunální služby nemají s tímto případem nic společného. Zajišťujeme zde nemovitý a movitý majetek, aby nebyl užíván osobami v rozporu se zájmem společnosti. Přesně podle nařízení prokurátora. Dotyčná osoba, Josef Kelča, byl odsouzen k propadnutí veškerého nemovitého a movitého majetku za několik trestných činů. Opuštění vlasti, setrvání v cizině bez povolení, svévolné opuštění zaměstnání, rozvracení pracovní morálky, předání dokumentů cizí mocnosti a další. Dopustil se protiprávního jednání a na základě trestně právního rozsudku, podle § 47 zákona 86 / 1950, § 51 / 52 zákona 140 / 1961 a tak dále, veškerá jeho vlastnická práva přechází na stát.“

„Ovšem jak jsem vyrozuměl, je zde jeho žena a děti již déle jak deset let.“

„Žádná jeho žena tady není. Paní Růžena Vlachová není vedena v žádně kupní smlouvě na majetek. Ani jako družka. Je sice matkou jeho dětí, ale to je věc sociální. Nikoliv naše. Bude jim po rozhodnutí, kdy se převede veškerý majetek na okresní národní výbor, kde bude nabídnut k prodeji, přidělen byt. V současné době ještě zajišťujeme možné ukryté finanční, nebo jiné rezervy, protože stav movitých věcí neodpovídá výdělkům obviněného. Máme právo se domnívat, že další movitý majetek je zde ukrytý.“

„Z jakého důvodu jste chlapcům vzali kola a prý i finanční hotovost?“

„S vámi se nehodlám bavit, soudruhu.“

„Tak se na to ptám já, ta kola jsou dar, a peníze výdělek za práci na Dušičkách v našem podniku,“ řekl právník.

„Podáte soudní cestou doklady ke koupi, vyjádření právně ověřené prodejcem a u finančních prostředků stejně.“

„To vám ovšem mohu doložit ihned. Všechno je řádně zapsáno ve výplatních listinách,“ rozčílil se vedoucí.

„Jistě, podejte to k soudu a bude-li věc uznána, peníze se vrátí. Myslím, že jsem vám věnoval až moc času, soudruzi.“

„A z čeho teď mají žít, když jste jim zabavili peníze. Je tady devět dětí, které se ničím proti republice neprovinily.“

„To není moje věc. Obraťte se na sociální odbor.“

Z domu se vracelo několik mužů. Jen zavrtěli hlavou a rozešli se k autům. První vyběhl z domu Jirka a hnal se ke klukům.

„Nemá cenu se tady bavit, s idiotem,“ dodal právník, když soudní vykonavatel odcházel.

„To jsem neslyšel, soudruhu. Nemyslete si, že si jako právník můžete dovolit všechno.“ Zalezl do jedné Volky a celá kolona se rozjela k městu.

„Kurevskej hajzl,“ ulevil si šéf.

„Bohužel, tohle je známá firma, i prokurátor. V osmašedesátým je chtěli vyhodit, teď jsou na koni a mstí se, kde můžou,“ postěžoval si právník.

„Trochu se znám s okresním tajemníkem Strany, dělali jsme mu zahradu u domu a na chatě. Sjedu se zeptat, co je možný udělat.“

„Moc iluzí si nedělej, všichni se ho bojí.“

Přišla k nim uplakaná matka.

„Nevím, co dělat. Pojďte se podívat. Těšili jsme se na krásné Vánoce. Nemáme ani na jídlo.“

„Přivezu sem někoho ze sociálního. Pak vás hodím zpět.“ Právník odjel.

V domě byla neskutečná spoušť. Všechno vyházené ze skříní, oblečení, školní sešity a knížky, vytrhané kusy podlahy. V kuchyni rozbité kachličky na kamnech všude, kde se jim zdálo, že jsou dutiny. Na několika místech rozkopaná zeď. Dagmara s většími děvčaty sešívaly rozpárané polštáře a peřiny. Ve spíži plno potravin vysypaných. Mouka, cukr, kroupy. V prádelně chyběl měděný kotel a bylo rozbito kus zdi.

Všichni se pustili do uklízení. Přijel právník se silnější paní v umělém kožíšku.

„Vyzvedla jsem pět set korun, no, ale nevím, jestli to pak nebudete muset vrátit. Je to hrozné, to vidím, ale nemůžeme nic dělat, dokud nebudeme mít podklady od soudu, a to může trvat do jara. Kolem emigrace jsou jen samé problémy. Zatím snad ostatní zůstane. Všechno se posuzuje případ od případu a není v tom jasno. Snad až dostanete náhradní byt, ale to nebude spíš jak na jaře, jak už jsem řeka. Ostatní je zatím, jak bylo. Všechno se vyřeší, jen klid, přes svátky se ničeho nemusíte obávat. Byt dostanete.“

„Milane, zůstaň tady, já vezmu i Dana k obchodu něco nakoupit. Domů snad dojdete pěšky. Zkusím tajemníka. Zítra vám sem, paní Růženko, pošlu dva kluky z truhlárny na podlahy a máme i kamnáře, podívá se na kachlovej sporák. To vyřídím s ředitelem. Klid, zatím vám nic nehrozí, peníze vyřešíme ještě před svátky, kola později. Stejně napadne sníh. Zítra nechte děti doma. Do školy zavolám. Dejte nám nějaký tašky. Tak nebojte, všechno se vyřídí.“

Milan byl neskutečně otřesený. Jistě, otce vyhodili, ale nechali ho učit. Jeho se normalizace nijak nedotkla. Jen známých. Ale tohle je něco jiného. O čem slyšel vyprávět z padesátých let. Ve městě bylo pár domů nebo bytů emigrantů, ale nikdo jiný tam nebydlel. Vždycky takový byt nebo dům někdo koupil. Pokaždé kovaný soudruh. A za pár korun. Vzali i kola z bazaru a Dagmaře i její mamince stříbrné medailonky, co měly na krku.

„Děcka,“ ozval se Dan. „Nadílka. Mikuláše ještě není, ale ta hodná paní, co tu byla, a pánové vám posílají něco dobrého. Nesmíte ale plakat a zlobit maminku. Už je dobře.“

Vyndal na stůl tabulky čokolády, oplatky a každému pomeranč. A taky masové konzervy, kávu a čaj.

„Neskutečný hovada. Vůbec jsem netušil, že takoví lidé existují. Zůstaneme dnes u mě, je to blíž, venku přituhuje, bude sněžit.“

Přišel za nimi Jirka s Tomíkem.

„Jdeme se rozdělit,“ Tomík vztáhl k Danovi ruku s pomerančem. „Klepneš mi toho kubánce? Nejde oloupat.“

Konečně se všichni rozesmáli.

„To víš, že ti ho klepnu. Je sice trochu zelenáč, ale jsou šťavnatý a jen si je snězte, my doma máme taky.“

„Tak oplatku,“ nabízel zase Jirka.

„Jen se najezte a Tomík je hrdina, všechny vás zachránil. Jenom co nožky, nenachladil ses?“

„My jsme otužilí,“ smál se.

Když se kluci vraceli tmou, než začala civilizace, drželi se za ruce. A pak ještě kousek pod lampami. Nakonec tak došli až k Danovi. Nahoře bylo krásně teplo. Když si lehli, dlouho se mlčky drželi. Vzájemně se podržet, podpořit jeden druhého.

„Snad všechno dobře dopadne. Bylo to dost hrozný poznání.“

„Nejhorší je, že jejich otec je úplně stejnej hajzl. Tohle musel vědět, že nastane. Nenechal jim nic, naopak je připravil i o střechu nad hlavou. Ty větší si budou dnešek pamatovat do smrti. Náš šéf něco vymyslí. Je taky komunista, ale spíš je, jak se říká, jen u nich. I ten podnikovej právník vypadá dost slušně. Jenže vidíš, toho zmetka prokurátora se všichni bojí. Uvidíme zítra.“

Nezvyklé světlo je ráno probudilo. Hned na parapetu viděli sníh. V noci ho napadlo nejméně pět šest čísel. Andrýsek tvrdil, že se na to vysere, není odhrnuto, není posypáno, když jel brzo ráno, bylo to o hubu. U kombinátu řekl, že pokud si z točny neodklidí sníh, nebude tam zajíždět. Jejich vedoucí už je čekal.

„No není to tak nejhorší, ale budeme muset všemu pomoct. Teprve jsem se dozvěděl, o co vůbec jde. Ten jejich povedený otec přešel s celou partou ke konkurenční americké firmě. Takže ta naše přišla o zakázku. Do podniku vzkázal, že se nevrátí. Prý tam má už několik let další rodinu a děti. Peníze, kola i co zabavili jiného se vrátí, ale spíš to nebude jak z jara. Paní Vlachová si musí na okres dát žádost o koupi hájovny. To tam protlačí náš právník. Má tam známou. A to dřív, než si tam prokurátor dohodí svého známého. Cena bude sice velmi nízká, ale samozřejmě, kde by na to vzala. Takže ještě letos ji přijmeme do pracovního poměru, třeba jen na částečný úvazek. A musí do ROH. Za rok bude mít možnost požádat o bezúročnou půjčku. A ta se hned použije na koupi. Bude přesně na částku a výdaje kolem. Je to tak na půl legální, ale určitě to vyjde. Bohužel ji bude muset splácet, ale to už půjde z platu. Poslední dítě dá do jeslí nebo školky, to už je jedno a bude dělat na celý úvazek. Může být ve vazárně. Za pár let splatí, v čem už přes deset let bydlí. Ale nebudou se muset nikam stěhovat. Mají králíky, slepice, zahradu, to by někde v paneláku neměli a mačkali by se v bytě bez jakéhokoliv zázemí. Už tam jeli spravit podlahu a sporák. Víc udělat nejde. Finance okolo dětí vyřeší sociální, jenom všechno bude trvat. Myslím, že by bylo dobrý o tom promluvit s ženskýma. Na Mikuláše za chvíli a na Vánoce by každá mohla něco přinést. Holky to chytne u srdce. Jistě, tady moc velký výdělky nejsou a každej má hluboko do kapsy, ale stačí málo. A vypadá, že Mikuláš bude jezdit na saních.“

Kluci děkovali.

„Myslím, že tady jí práce vadit nebude. Nakonec žádnou jinou možnost nemá.“

„Tentokrát je Mikuláše v neděli. Mohli bysme jim ho udělat na hájovně. Vašek Mikuláš, Fery anděl, ani se nemusí líčit, a my čerti.“

„No probereme to s nimi. Jestli někam nejedou jinam na nadílku.“

Zbytek týdne jezdili kluci k Milanovi. Ten řezal dřevo na cirkulárce a Dan ho házel a pak rovnal ve sklepě. Na Mikuláše se domluvili. V pátek a sobotu zajedou na chatu Františkova strýce na Chvalčově a v neděli připraví v hájovně dětem nadílku. Předtím Milan s Danem vyzvěděli od maminky nějaké hříchy na každého potomka, aby je pak Mikuláš předčítal. V podnikové půjčovně zajistili ty nejhezčí kostýmy a masky. Čerti byli zvlášť povedení.

Sněžilo, sněhu napadlo hodně, ale už ve čtvrtek přestalo, byla mírná zima, sem tam i slunce. V pátek po druhé hodině pro kluky přijel Vašek s Ferym. Kostýmy si nechali na kombinátě. V neděli se tam i převlečou.

Začal pořádný provoz, ale za městem postupně slábnul. Z Bystřice pod Hostýnem, kde viděli kostel na přilehlém vrchu, to bylo jen kousek. Chata stála asi v polovině boční cesty mezi několika dalšími, všechny schované za vysokými ploty ze stříhaných smrků.

„Moc pěkně nevypadají, dole už začínají pelichat, ale je to přece jen soukromí.“

„Myslím, že mimo nás tu nikdo nebude. Majitelé z okolí jsou starší a v zimě sem jezdí jen málokdy.“

Chaty byly do tvaru Áčka, střechy až k zemi. Dole garáž v kamenné podezdívce. Pak malá terasa, větší obývací místnost s velkými krbovými kamny, sociální zařízení, za malým barem kuchyňka. Příkré schodiště a nahoře dvě ložnice, akorát na velkou postel, v bočním sešikmení skříňky a malý servírovací stolek. Prostředkem mezi ložnicemi vedl široký komín ze šamotek s průduchy na teplý vzduch. V obou ještě byla elektrická topidla. Ty šel Fery hned zapnout, jen co v garáži sepnul jistič. Pak šel pustit vodu.

„Musíme ji nejdřív odpustit. Čerpadlo je u sousedů a vedení je víc jak metr v zemi. Nikdy voda nezamrzla. Jen ji musíme, než pojedeme, zase vypustit. Tady by při velkých mrazech zamrzla a praskla, když se netopí. Nejvíc teplo tu bude, až budeme odjíždět, to se rozehřeje komín a bude teplej tři dny. Ale všechno je malý. Ještě pustím zářič v koupelně. Lednička se na zimu odveze, aby ji nikdo neukradl. Zatím tady žádné vloupání nebylo, ale kus dál za hotelem jo.“

Vynosili zásoby. Vašek tvrdil, že na něj jde chrapot, a hned otevřel vodku.

„Máme na dnes bedýnku chlebíčků od Feryho mámy a vidím, jak se dívám, hlady neumřeme.“

Dan povyprávěl něco o sobě. Až na jeho začátky. Jen o bramborové brigádě a pak o příhodách společných s Milanem.

Feryho příběh byl trochu smutnější. Teď žil s matkou, co byla zubní laborantkou. Rodiče se rozvedli. Otec to nesl špatně a začal jim dělat problémy. Pomluvy, zalomený klíč v zámku, v noci rozbité okno, pomalované schránky, spíš doslova klukoviny. Žádný den netušili, co provede. Pak se všechno zhoršilo.

„Bylo to strašný, máma odemkla, vešla a měla celou ruku a kostýmek na sobě od krve. Honem zavřela, zamkla a sesula se k zemi. Slyšel jsem otce, jak řve a mlátí do dveří. Já míval docela závratě, ani jsem nechodil na balkon. Ale v té hrůze jsem slezl na balkon pod námi, a ještě jeden, skočil do trávy a utíkal do hospody zavolat esenbáky. Máma byla pořezaná, odvezli ji do nemocnice. Otce pak zavřeli a nařídili nějakou léčbu. Já o tom nechtěl nic slyšet. Ale asi tím šokem, pocit mých závratí zmizel. To jsem byl první rok na ekonomce. Hned jsme se pak přestěhovali hodně daleko, vlastně zpátky, odkud pochází máma. Tady jsem se seznámil s klukem z konzervy, no s ním jsem šel k Otokarovi, poznal jsem Vaška a je mně s ním dobře. Vím, že jste byli nejenom kamarádi,“ otočil se k Milanovi. „Jsem vůl, neřekl jsem něco, co jsem neměl?“

„Neboj, taky to vím. Každý jsme někoho měli. Můžeme být rádi, že jsme snad poznali i něco víc, než jenom si udělat dobře. Já to tak cítím.“

„Vážně kluci?“ Vašek se smál, přitáhl si k sobě Feryho.

„My s Vaškem jsme si od začátku říkali, jak si každý někoho najdeme. Já měl štěstí o něco dřív, ale vidím, že nás rychle doháníte.“

„Jen abychom nedopadli jako komunisti: Dohnat a předehnat kapitalisty, to je náš cíl.“

„Někteří je hodně předehnali. Když si vzpomenu na hájovnu.“

„Doufejme, že všechno dopadne dobře. Ale teď jen pozitivní zprávy. Pustíme si magnetofon.“

„Jen ne Beatles,“ smál se Milan.

„Proč?“ řekli téměř jednohlasně Dan s Ferym.

Oba jejich partneři jim vyprávěli o jejich prvních návštěvách u Otokara.

„Ale nebýt jeho, tak bych tě, Vašku, nikdy nepoznal,“ řekl Fery.

Bylo k půlnoci, když se šli podívat na verandu. Nebe o hodně jiné než ve městě. Plno hvězd. Dole pod nimi jen kus cesty s několika světly a sem tam svítící okno v chalupách, táhnoucích se podél říčky Bystřičky.

„Tmavé před námi je Kelčský Javorník, za ním jsou Rajnochovice, v dálce světlejší obloha vlevo je Bystřice pod Hostýnem, kterou jsme projížděli, a za našimi zády, kam odsud nevidíme, je Hostýn. Rozhledna císaře Františka I., pak velké keltské oppidum, to bude zasněžené a bazilika Nanebevzetí Panny Marie. Dá se tam i vyjet autem, ale cesta se moc kroutí, nevím, jak vypadá v zimě. K rozhledně je to vzdušnou čarou tak málo přes kilometr. Po pěšinách lesem dva. Myslím, že tam zajdeme pěšky.“

„Jak to tu tak znáš? Vlastně máš tady strýčka.“

„Pocházíme odsud, jen máma se vdala do Čech, a když jsme tak dopadli, šli jsme co nejblíž. Jsou tu myslím i nějaké běžky. Nevím v jakém stavu a sněhu zatím moc není. Nejvíc ho prý bývá od ledna.“

Vrátili se ke kamnům.

„Vašku, moc dík, že jste nás vzali. Je fajn mít kolem sebe spřízněné duše.“

„Myslím, že budeme taky rádi, zase někam vyjet. Ve víkendy, který bude mít Vašek volný a nepojedeme na motorce. To by taky šlo, né?“

„Zatím máme jen kola a až časem našetříme spíš na auto.“

„Milan není příznivcem mašin. Jednou jsem ho vytáhnul jen kousek na Slovensko a vypadal, že bude marodit,“ smál se Vašek.

„Je tady krásně, viď?“ ptal se Dan, když si šli lehnout.

„Je, ale hlavně že tu mám tebe. Nechceš zahřát?“

„Chci. Neznám nic krásnějšího.“

V garáži si ráno každý vzal přírodní krásnou hůl, dole s přidělanou kovovou špičkou. A byli za ně rádi. Cesta, kterou šli k rozhledně, byla místy velice strmá a sníh odfoukaný. Taky pod velkými smrky nebylo bílo. Nacházeli plno zbytků napůl suchých hub. Rozhledna byla kamenná věž, dole s kapličkou. Ale pro veřejnost uzavřená. Využívala ji televize pro dálkový přenos signálu. Z kdysi rozlehlého hradiště vyčnívaly zbytky mohutných valů. Tady bylo všechno pokryté sněhem. U kostela i v něm byla spousta lidí. Vždyť to bývalo kdysi nejslavnější poutní místo na Moravě. Byla tu restaurace a dřevěné stánky. Všude plno. Jídlo měli s sebou, ale skočili si na Becherču.

„Becherovka je přímo lék na nachlazení, samý bylinky,“ uculoval se Vašek. „Překvapuje mě to množství lidí, vidím, že přicházejí i od Křížové cesty a od pramene. No my máme pramen tady, třináctej. Lidi tu jsou pobožní. To se komoušům nepodařilo zlomit. Tak nadělali stánky a prodává se tu kdejaká píčovina. Kšeft je kšeft.“

Posilněni si šli prohlédnout baziliku. Vraceli se přes keltské valy, kde se usadili na chvíli na kmeni padlého stromu a poobědvali. Chleba s máslem, salám a natvrdo vařená vejce. Vrátili se před čtvrtou. Sešli dolů do Chvalčova a v hotelu si dali grog a zákusek.

„Ráno sjedeme autem do Bystřičky a zajedeme se podívat na zříceninu hradu Obřany, můžeme ještě ke studánce dvou Františků. Táborského, to byl spisovatel a básník, a Ondrúška, malíře. A provede vás třetí František. Ve škole máme taky moc Františků, proto mi říkají Fery. Ale nejvíc je Jardů, Honzů a Josefů.“

„Abysme pak stihli zpět, převléct se a udělat nadílku v hájovně.“

„Neboj, Vašku, mám všechno spočítané.“

„No jo, ekonom.“

Ještě si po cestě užili koulování a za tmy, při osvětlení vytaženém z garáže, postavili sněhuláka. Krásný večer, vyprávění a začínající noc plná vášnivého milování.

Ráno bylo nutné vypustit vodu, vypnout elektřinu. Už se sem nebudou vracet. Ještě nanosit dovnitř nové dřevo, za to, co se spálilo, a vyjeli kus za Bystřičku, kde blízko dosti strmého kopce zarostlého stromy byla zřícenina hradu.

„Hrad byl postavený v polovině čtrnáctého století a vlastně na černo. Proto měl být rozbořen. Ale zůstal jen nedostavěný. Po husitských taženích už zůstal opuštěný. Ještě je zřícenina dalších Obřan u Brna.“

Přesto se dochovalo z hradu poměrně oproti jiným dost zdí. Byl na protáhlém hřebeni, na východní straně zbytky hradního paláce a hradeb, které nebyly zřejmě zcela dostavěny. Na západě zbytek oválné věže donjonu, nebo bergfritu. Zeshora byl krásný rozhled na Hostýn, Javorník a celé okolí. Zasněžená zřícenina vypadala velmi romanticky. Ke studánce se nevydali, pomalu sešli k autu a jeli zpět. V Holešově U pivovaru poobědvali.

Na kombinátě je čekalo překvapení. Ve vazárně byly nachystané hromádky a u nich tašky se jmény, tak jak napsal Milan seznam. Jedna byla také označená maminka. Šampon, voňavka, mýdla, hřebeny, ale i praktické prášky na praní, šňůry a kolíčky na prádlo, rukavice, ponožky, podkolenky. Podobná byla i hromádka pro nejstarší Dagmaru, už je to mladá slečna. Dál hlavně ovoce, sladkosti, pro malé hračky, i nějaké oblečení. Kluci knížky o zvířatech, autech, pěkné torny pro pionýrské táborníky. S nožíkem, otvírákem na konzervy, buzolou a dalšími drobnostmi.

„Holky to přehnaly, ale tady je napsáno, že je to Mikuláš, na Vánoce budou taky pamatovat. Myslím, že s dárky od nás se všechno do tašek ani nevejde. Tak jdeme se strojit. Malé děti chodí brzo spát.“

Nejjednodušší byl anděl. Fery si oblekl plášť s křídly a do svých zlatých vlasů třpytivou čelenku s hvězdičkou. Plášť si bude muset pak obléct, až přijedou, aby se křídla nepokrčila. Taky Mikuláš si sundá mitru. Nalepit vousy a dál zase plášť. S pekelníky byl problém. Kluci se museli svléknout do slipů, aby se vlezli do krásných chlupatých kombinéz, nalíčit obličeje a přidělat paruky s rohy. Topič, co měl službu, se válel smíchy. Přinesl fotoaparát, co tady nechal šéf, aby je vyfotil.

„A vemte ho i s sebou, ať se holky pak pobaví.“

Nachystali dárky a jelo se. Akorát se začínalo stmívat. Fery si oblékl křídla, Mikuláš nasadil mitru a vzal hůl. Čerti měli pekelné vidle a řetězy. Zazvonili venku andělským zvoncem. Všichni seděli v kuchyni. Větší děti už Mikuláše s anděly a čerty viděly, ale u nich doma nikdy nebyli. Čertů se nejmenší bály a schovávaly se k mamince. Mikuláš pak přednesl svou řeč a o každém se zmínil, v čem se zlepšit. Anděl s čertem roznesli dárky, kam venku přidali i něco od maminky. To už šla bázeň stranou.

„Ty vole,“ divil se Jirka. „Nemohli jsme vás s Tomíkem poznat. Mikuláše jsme už viděli, ale anděla neznáme. Je strašně krásnej, fakt jak malovanej v kostele. To je taky váš kamarád?“

„Jasně a bude i váš.“

Všichni se chtěli vyfotografovat a hlavně s andělem.

Když šly mladší spát, ještě dlouho poseděli. Mamince pořád tekly slzičky.

Při návratu na kombinát začalo sněžit. Musí všechny kostýmy složit a připravit k vrácení. Odveze je šofér, co vozí obědy. Ještě se vysprchovat, smýt všechny šminky a lepidla. Jeli pak rovnou k Milanovi. Když Vašek s Ferym odjel, padaly obrovské vločky. Kluci stáli chvíli před vrátky, dívali se k nebi, kde se skutečně roztrhla mikulášská peřina.

„Zůstaň tak, Dane. Máš na nose krásnou vločku.“

Milan si ho přitáhl blíž a rozpouštějící se vločku slíbal. Nezůstalo u jednoho polibku.

„Někdo nás může vidět,“ chtěl se z objetí vymanit jeho protějšek.

„Tak ať. Buď nám bude přát, nebo pukne vzteky.“

Když rozžali v kuchyni, byla na stole veliká plná červená punčocha. A na ní lísteček.

„Od Mikuláše, pro Dana a Milana.“

„Tu si pamatuju z dětství. Bože, to už je nejmíň tolik let, kolik je tobě, Dane.“

Ten se začal smát.

„Zase se nedělej tak starým.“

„No jo, vždyť mám krásného zajíčka, nebo kolouška? Podíváme se, co nám svatý muž nadělil.“

Pomalu vyndávali obsah. Všechno bylo po dvou.

„To jsou určitě pánské parfémy z Tuzexu, mýdla, šampony, kapesníčky, ale taky čokoládové kočičí jazýčky, žvýkačky, ještě jsou tu nějaké jiné bonbony a dvě plechovky Lentilek. A něco v růžovém sáčku. Tak ten je jen jeden.“

Milan rozvázal tkaničku a začal se smát.

„Bože, mě klepne. To je určitě tátův nápad. No má nás přečtený. Tuzexový prezervativy a nějakej olej a gel. To mu určitě někdo koupil. Nedovedu si ho přestavit, jak stojí u pultu a říká, co chce.“

„Ale aspoň vidíš, že mu nevadíme. To vědět můj otec, jakej jsem, dal by tam odjištěnej granát. Nedá se, budu ho muset navštívit před svátky. Myslím, mu nechám udělat dárkovej koš. Spíš mu ho vezmu do kasáren. Klíče jsem dal do schránky a doma určitě nebude. A zajedeme k babičce. Řekne mi o mámě. Máme na to jen dva víkendy. Třetí máme službu Vánoce a čtvrtej Novej rok.“

„Kde máš babičku?“

„Bydlela s mámou v Pardubicích. Jen je v důchoďáku, máma tam sice bydlí, ale přes víkendy určitě někde jezdí s estrádou, nebo co to je. Máme kde přespat. Babičce vezmeme až v Pardubicích koš a odsud nějaké ovoce, když to půjde.“

„Ne, nepůjde. Máme plnej sklep a perfektní odrůdy. Jablka i hrušky. A taky zavařený jahody a maliny. Asi by bylo lepší jet hned za týden. Kdo ví, jaký bude počasí. I když Pardubice jsou na hlavní trati.“

Nahoře, v Milanově pokoji, ještě trochu oslavili Mikuláše.

„Nemuč mě, chci být v tobě, ne u tebe.“

„Koloušci a zajíčci mají rádi pelíšek, stočí se do klubíčka a spí.“

„Uteču ti k Otokárkovi.“

„To můžu taky a mohl bys mě tam sbalit.“

„Už se stalo. S nikým bych se o tebe nedělil. Můžeme zkusit gel.“

Teď se mu Dan natočil.

„Jseš mučitel. Jak mně budeš pořád uhýbat, tak si mě nepřej.“

Místo výhrůžek si jen přitáhl svůj protějšek blíž a hladící ruce obkroužily lopatky, sjely k zúženým bokům. Danovo tiché zaúpění, Milanovy vzdechy, všechno se sladilo do jednoho rytmu. Nejkrásnější nadílka.

V pondělí se moc do práce nechtělo. Jezdil Vašek, seděli hned za ním a vyprávěli si o cestě a chatě. V práci museli povyprávět o nadílce v hájovně.

„Nebojte, všechno je nafocený, hned s tím sjedu, stejně jedeme na podnik na schůzi,“ ukazoval vedoucí a hned po ránu i s účetní zmizeli. Před polednem přijela skříňová Ifa s topením pro bramboříky a poinsettie, neboli vánoční hvězdy do Brna. Ukecali Milana o nějaké bílé a žluté. Ve velkých balících se přivezlo jmelí, třídilo se a zlatilo. Oblíbená činnost Jaryna. Ve vazárně vrcholila výroba svícnů. Céčka obalovali chvojím na hájovně. Kluci se dohodli, pojedou hned v pátek ráno. Koš nechají udělat v Pardubicích. Ale i tak budou pěkně vytížení. Zavařeniny, ovoce, bábovka. Taky tři barvy vánočních hvězd a trojí vonící bramboříky. Ty ještě dobře zabalit. Sice zatím bylo přes den jen kolem nuly, nebo mírně pod, ale ráno okolo sedmi. Oba měli plné batohy a ještě plné tašky. A to museli některé věci s díky odmítnout, co jim chtěla nabalit Milanova maminka.

„Ještě že jsme jeli teď, je plno,“ pochvaloval si Dan.

V Pardubicích to měli jen kousek od nádraží, na Palackého ulici, za války těžce poškozené. Maminka s babičkou měli byt v Přednádraží, což byly čtyřpatrové cihlové bloky někdy z konce padesátých let. Byt byl ve druhém patře. Malá kuchyně, obývací pokoj a ložnice. Sporák byl vypnutý, stejně jako lednička, i jistič v předsíni. Topení stažené na minimum. Bylo vidět, že tady nikdo nebyl delší dobu. Pustili hlavně topení a vydali se do města. Začal protivný vítr. Ve větším lahůdkářství si nechali připravit koš. Sladkosti, olejovky, vaječný koňak, griotku. Sladké víno. Kubánské pomeranče. Šli si sednout do mléčného baru. Koktejl, pár zákusků.

„Dřív bydlela babička v domku, ale už na všechno nestačila. Kdo ví, jestli tam vydržela moje skalka. Někdy v létě tam můžeme zajít.“

Vyzvedli koš a byli rádi, že mají k bytu blízko.

„Zítra si vezmeme taxíka, jednak je to daleko a máme toho moc,“ mínil Dan.

Koupili si filé, brambory a cibuli. Olej tu byl i mouka a strouhanka. Dan všechno překontroloval, jestli je vše použitelné.

„Doma budeme muset vyrazit na ryby.“

„To můžeme, i jak budeme v práci o službách.“

„Kapra vždycky vozím Vaškovi, našim, sousedům, přibude nám Feri a taky hájovna, tak tam to může být jakákoliv rybička, jak říká Jirka. Teď bude všude plno rybářů. Ale mám návod na spešl těstíčko. Uvidíme, abychom nakonec taky neměli jen filé.“

„Máme už takovou předehru na Štědrý den.“

„Po večeři si můžeme udělat taky předehru, jak je to v tom vtipu.“

„A to je?“

„Přijde pán ke slečně a říká jí, jak je krásná a jestli by si s ním zahrála na telefon. Slečna se ptá, že takovou hru nezná, jak se hraje. Je to velice jednoduché, vy si lehnete a já si na vás vytočím pár čísel.“

„Co jsem taky mohl od tebe čekat, nemravo.“

Venku pěkně vyfukovalo.

„Budeme válendy muset dát k sobě, nebo se chceš zase mačkat na jedné?“ uculoval se Dan.

„Tyhle vypadají nějak tence. Taky jsme unavení cestováním, dáme je k sobě. Ale to neznamená, že si na telefon nezahrajeme.“

Ještě než posnídali, skočil Dan do telefonní budky objednat taxi. Pak všechno snesli dolů pod schody. Když přijel řidič, divil se jejich nákladu a ještě víc, když zjistil, kam jedou.

„Tak to jsem ještě nezažil. Kolikrát tam někoho vezu. Spíš s kytkou, nebo bonboniérou a jedou své drahé obrat o to, co jim zbude z důchodu. Paní magistru znám, myslím, ve městě není nikdo, kdo by ji neznal. Do lékárny chodí každý.“

Taky jim všechno pomohl vynosit do patra a šel paní magistru pozdravit.

V pokoji byly čtyři babičky. Právě po snídani seděly na postelích. Mezi okny stolek a čtyři židle, dvě polohovací křesílka. Čtyři skříňky a noční stolky. Dan se objímal s babičkou a Milana představil jako spolupracovníka a kamaráda.

„My jsme tady čtyři bábinky. Andělka,“ ukazovala babička na malou drobnou, pořád ještě černovlásku.

„Květuška,“ naopak vysoká paní, prošedivělá blondýna, „a Evička.“ Bělovlasá, usměvavá, stejně jako paní magistra.

„Jaruško, půjdeme na chodbu, ať si můžete popovídat.“

„Kdepak, jednodušší bude, když tam zajdu já s Danečkem, za chvíli jsme zpátky.“

Jen vyšli ven, stal se Milan terčem spousty otázek.

„Tak vy jste taky zahradník? Daneček tu dlouho nebyl. To jsou nádherné bramboříky a ty hvězdy, takové barvy jsem ještě neviděla. Budeme tu jako v ráji. Bramboříky a primulky dáme na chodbu, mají rády chladněji, že pane Milane. Mívali jsme doma mučenky, voskovky, asparát a kaly. A to krásné ovoce. To je i pro nás? Jaruška na nás vždycky pamatuje, za ní pořád někdo chodí. I tady ji mají všichni rádi. Víte, že za války schovávala léky pro děti? Po válce dostala nějaké vyznamenání…“

Milan nestačil odpovídat. Byl si ale vědomý, že pro ně je každá návštěva vzácností a hlavně si mají s kým popovídat.

Nahlédla ošetřovatelka.

„Děvčata, to máte Ježíška. Jen si něco nechte na Vánoce a ještě takové dva mladíky, za chvíli bude oběd.“

Když se Dan vrátil, jeho babička se na Milana usmívala.

„My teď budeme obědvat. Zajděte si s Dankem taky na oběd, je to kousek. Bude se stavět nový domov, Na Dubině. Ale kdo ví, jestli se toho dožijeme. Tak dobrou chuť a odpoledne nashledanou.“

Kus dál byla menší restaurace Pod platany.

„Jídla jako u nás v závodce. Dáme Moravského vrabce s knedlíkem a zelím.“

„Šlo to,“ konstatovali oba u piva.

„Máme se stavit až po druhé hodině. Po obědě si chodí lehnout. Venku je docela proti včerejšku slušně. Projdeme se.“

Včerejší vítr nadělal malé závěje.

„Máma tady byla před čtrnácti dny. Nechal jsem pro ni mou adresu. Prý se za babičkou zastaví mezi svátky.“

„Jen mě napadlo jak to, že jsi dělal školu v Brně, když jsi z Pardubic.“

„Já jsem odnikud. Tady jsem se jen narodil. Stěhovali jsme se snad čtyřikrát. Než jsem si někde zvykl, tak znovu. A mezi tím u babičky. Tu svobodárku, co teď mám, to je vlastně můj první skutečný domov.“

„A druhý máš u nás, ne?“

Kluci se zastavili a políbili.

„Ani ses nepodíval, jestli není někdo blízko,“ pousmál se Dan.

„Tady nás nikdo nezná, tak co.“

Hezké odpoledne strávili s babičkami. Sestra Adélka všem uvařila kávu. Odcházeli až těsně před večeří. I kluky dojalo, jak měly všechny v očích slzy. Slíbili, že se po Novém roce zastaví.

Kousek od bytu, kde se zrovna stavěly nové paneláky, se zastavili ve vinárně. U vína a slaných mandlí se hezky sedělo v příjemném prostředí. Byla zde už vánoční výzdoba, řetězy, větvičky, jmelí a skleněné baňky.

„Škoda že jsem nepotkal mámu, nechal jsem mou adresu u babičky, chtěla ji, tak třeba napíše.“

Milan musel myslet na Dana. Mimo milující babičku nepoznal skutečnou rodinu. Mámu skoro vůbec, otec neměl čas. To on byl neustále s milujícími rodiči. Pomohli postavit skleník. Mohl trávit spoustu času na rybách. Ani jim nevadila jeho orientace, jen si mysleli, že se ožení jako většina, aby měl pokoj od nenávistných lidí.

„Nějak ses zamyslel?“ tázal se Dan, v ruce sklenku.

„Někdy si člověk neuvědomuje, co vlastně má. V hlavě mám kolikrát neskutečnej zmatek.“

„Nejsi sám. Ale myslím, že od toho je právě mít někoho druhýho. Kdyby si lidi víc pomáhali, nezáviděli a byli i tolerantní, já vím, to nikdy nebude. Ale přesto, bylo by tak snadný žít líp.“

„Asi půjdeme k tobě. No vidíš. Kam vlastně půjdeme? Je to byt mámy nebo babičky, ale ani jedna tam nebydlí.“

„Máš pravdu,“ usmál se Dan. „Babička už tam nikdy bydlet nebude a máma, ta bydlí na jevišti, na prknech jejího malýho světa. Jejich zájezdovej autobus, pokaždý jiná šatna, jinej hotel, ale asi je šťastná, nemám jí to za zlý. Ani otci. Zvykl jsem si za všechny roky. V ničem jsem nestrádal. Jen asi v tom, co vidím na hájovně. Mimo babičku jsem nepoznal cit. Jako, že někam patříš, že tě někdo potřebuje, spoléhá na tebe. Nemůžu zapomenout Tomíka, když přiběhl v zapínacích papučkách, aby pomohl ostatním. Hergot, my se snad tady rozpláčeme.“

„Asi půjdeme, tak nějak jsme se našli. Pocit, že někoho máme, na koho je spolehnutí, nám už myslím nechybí, Dane.“

Sněžilo. Když vyšli nahoru, oklepali pár vloček ze svých zimníků. Milan si utíral zamlžené brýle.

„Ten kousek cesty jsme nějak promrzli. Trošku se ohřejeme ve vodě, ne?“

Milan si přitáhl Danovu nohu. Teď mu nic nebrání líbat tak svůdně vykrojené prsty. Narůžovělé nehty, jak hlavičky roztomilých panáčků, se snaží uniknout jeho ústům. Marně. Zmocňoval se jednoho po druhém. Vystouplý kotník a mírně ochlupená lýtka. Znovu zpět. Na druhé noze už také čekají na dnešní líbánky. Dan se zpočátku spíš styděl, i když si musel přiznat, jak ho tahle hra vzrušuje. Přivykl si. Zcela se poddával vzrušujícímu chvění, co se šířilo až do slabin. Když si ho Milanovy ruce přitáhly blíž a sjížděly ke stehnům, to se už nedalo vydržet. Někdy si ho jeho milenec otočil a zvídavé prsty projížděly mezi půlkami, aby uvolnily místo jazyku. Většinou pak zvolili široké pohodlí na válendě. Tentokrát klasickou devětašedesátku.

„Chvilku odpočineme. To víš, už jsem starší pán a musím nabrat nových sil,“ zubil se Milan.

„Do důchoďáku máš hodně, hodně daleko. Nebo že bych klesl na příčce šukatelnosti. Dnes nebude telefon?“

„Ne. Máme ještě nějakej hlt vína? Jsem nějak na suchu, bez šťávy.“

„Moje ti nestačila?“

„Toho zas tolik nebylo.“

Smáli se. Dan přinesl malý zbyteček.

„To je jenom jeden hlt.“

„Budeme raději spát, ráno se vracíme.“

„Budeme,“ Milan si stáhl Dana na svůj klín.

„Ještě že milování má svý meze. Lidi by jinak nedělali nic jinýho, jak souložili.“

Po návratu zůstali tentokrát u Dana.

„Máme už jen jeden víkend před svátky. Můžu tě poprosit o pomoc se zateplením skleníku doma? Dávám tam rohože ze slámy a na ně z rákosu. Na boční okna mám rámy se slámou. Pomáhal mi vždycky táta, tak teď…“

„To je přece jasný a můžeme vymyslet skalku, rád bych zase měl Ramondie a Haberlee. Jsou úžasný v úplně kolmých štěrbinách. A taky malé kapradiny. Teď přes týden budeme stejně do večera, ale myslím, že svícnů je už dost. Jen je dozdobit. S šéfem jsem domluvil nějaké skleněné ozdoby pro hájovnu. Odepíšeme je u svícnů.“

„Nemáme nic pro kluky. O ostatní se určitě postarají ženský v práci. Viděl jsem hezké verneovky a taky nářadí pro malé rybáře. Jsou tam pruty, navijáky, struny, prostě všechno. Přihlásí se do rybářského kroužku, to bych domluvil. Mohli by chodit na Jezírka, to mají blízko, chodí tam i děda, kterýho znají, dá na ně zkraje pozor.“

„Budou určitě nadšení. Kola jim snad zjara vrátí. A ve financích se rozdělíme. Můžeme tam na Štědrý den odpoledne. Když to půjde, tak na kolech. Mrznout moc asi nebude, jenom jestli nenapadne sníh. Ten kousek cesty z hlavní myslím v zimě moc neudržují.“

Víkend věnovali zateplení skleníku a zbytky cihel posloužily jako základ připravované skalky. Spali u Milana. Pro kluky už bylo zabaleno dvanáct verneovek a dvě sady všeho potřebného pro rybaření. Sami se dohodli i s Vaškem a Ferym jen na knížkách. Ti také poslali klukům knížku o zvířatech v Africe a o mořských živočiších.

V práci byl pěkný frmol. Skoro všechny svícny odvezli do Brna. Bude se dělat až do čtvrtka do večera. Na Štědrý den už budou mít všichni mimo kluků a topičů volno. A většina i mezi svátky a koncem roku. V úterý jel Igor do trhu, prodala se všechna vazba i většina pozdního zelí a růžičkové kapusty, založené v japanech. Z hájovny přivezl hromadu céček.

„Tam snad dělají i v noci. A chodí tam kamnář, co jim opravoval kachlovej sporák. Teď spravuje elektriku a přivezl jim šnekovou pračku z bazaru. I nějaký kokosový běhouny mezi postele. Nemohl jsem to tam ani poznat. Je to starej mládenec, no starej, má okolo čtyřicítky, třeba to vezme vážně.“

Ženské to hned komentovaly, že si paní Růženka zaslouží chlapa, co by se o ně staral. Taky že od jara dá poslední holku do jeslí a bude na kombinátě. Hned domlouvaly, co kdo přinese pro děti na hájovně.

„Hlavně abyste pak všechno na hájovnu odvezli, šéfe a šéfe,“ smála se Tonička. „No jo, já mám teď dva mladíčky. A jsem na roztrhání. Zalívat, do vazárny, uklízet. Holky vazbu mrskají, ale pod sebou mají chlívek.“

„Taky jste, babi, nemusela chodit. Po Dušičkách jsem myslel, že přijdete až zjara.“

„Ba ne, Milánku, víte, jak přestanu chodit do práce, tak si lehnu a umřu. A zatím pod drn nespěchám. Co bych doma dělala se starým dědkem. Ten akorát že doma topí, aby mu nebyla zima. A večer jde na jedno. To mu zima nevadí. A tady je samo mládí. Nebojte, mám v merku, kdy zalít bramboříky. Přijdu mezi svátkama.“

„Myslím, že jsme trochu perverzní, těšit se ve svátky do práce.“

Milan chystal ve čtvrtečním večeru všechno, co nesmí ráno zapomenout. Většinu už odvezli dny před tím. Dan nechal otci koš s lahůdkami v kasárnách. Pro sichr zůstali od pondělí odpoledne vždycky u vody a v bazénku vazárny byl pěkný kapřík, dva jelci, ty vezmou na hájovnu. Vaškovi rodiče, Feryho máma, sousedi i doma už bylo rozdáno.

„Dařilo se, ale co když na Štědrý den nic nechytíš? Budeme bez ryby. Neměl bych vzít zmražené filé nebo hejky?“

„To se mně ještě nestalo. Vidíš, že berou.“

Pěkně naložení v páteční ráno vyjeli na kolech do práce. Byl sice pracovní den, ale každý, kdo mohl, si vzal dovolenou, kdo nemohl, se hodil marod. Lidé hlavně pobíhali po obchodech a sháněli to, co neměli. I tak zásobování nebylo nic moc, přestože se tvrdilo, jak je na svátky vše připraveno. Jako vždy, kdo neměl známé, nebo nevystál frontu, měl smůlu. Jen ryb ve velkých kádích bylo dost.

„Nedívej se tam, my si rybu chytíme,“ káral Milan Dana, který naznačoval, že by malého kapříka mohli koupit.

V kombinátě nebyl nikdo, jen topič. Právě zauhloval dva kotle, třetí zatím nejel, nebylo potřeba.

„Kluci, jen se tak po hodince mrkněte, já přijedu po obědě.“

Byli domluvení. Stejně budou zdobit stromeček. V jídelně dali, co bylo třeba, do ledničky.

„Ženský jsou praštěný, to ani neuvezeme. Je to sice od nich hezký, ale aby neochuzovaly vlastní rodinu.“

„To snad ne a můžeme vzít dvoukolák za moje kolo. Všechno nachystáme, a jak se vrátí topič, sjedeme tam na chvíli.“

Pak každý prohlédli část skleníků. Jen se přestříkly množárny a rychlení šeříku. Zakládal se postupně, aby i tak vykvétal. Něco se řezalo teď, další bude před koncem roku a tak až do MDŽ.

„Na poledne nám maminka udělala polévku, salát máme hotový. Rybičku usmažím. A neusmívej se. Jdu omrknout vodu. A jestli nám tam někdo nesedí. Všechno si nachystám do boudy k čerpadlu.“

Milan se oblékl, vzal si vaťák a ušanku, pruty, tašku a šel k vodě. Dan zatím upevnil stromek, pěknou jedličku a dal ji do jídelny. Tam už jeden stromeček byl, co si udělaly holky z vazárny. Byl celý vyvázaný ze smrkových větviček. V podstatě neměl kmínek. Takový se zde dělal i loni. Ozdob bylo plno. Používaly se na svícny. Dan ještě nezačal se zdobením, když ve dveřích najednou uviděl Milana s obrovskou štikou.

„Tos tak rychle chytil? A nebrali jsme hořavky z bazénku.“

„Měl jsem ji tady schovanou,“ smál se. „Chytl jsem ji na umělou rybku s kotvičkami. Když jsem byl u vody, tak jsem nahodil u tůně, kde jsme chytali úhoře. Pak jsem párkrát cuknul a bylo to. Máme večeři. Hned ji udělám. Chceš ji staženou nebo s kůží?“

„Co já vím, budeš ji péct, nebo smažit?“

„Na Štědrý den smažit. To je tradiční a je lepší jak kapr. Z půlky budou řízky s kůží a z půlky stažené. Uvidíš, co ti bude chutnat víc. Až se zahřeju, půjdu ještě na kapra do hájovny. Druhý prut jsem ani nerozbalil.“

Milan šel rybu připravit. Za chvíli byl zpět. Dan ohřál polévku. Pak oba vyrazili k vodě. Na obou prutech násada z voňavého těstíčka.

„Už jsem trochu pokrmil, určitě se něco sjelo.“

Dobře půl hodinku nic. Když se chtěl jít Dan ohřát, byly záběry na obě udice. Milan si nejprve poradil s jednou a dal ji Danovi.

„Trošku povol, přitáhni. Řeknu ti.“

Sám se pustil do zápolení s druhou rybou.

„Podle záběru tohle je něco většího, nejspíš kapr.“

Na Danově prutu byl velký jelec, určitě ke dvěma kilům. Milan chytil parádního kapra okolo tří kil.

„Tak vodičko, děkujeme, nezklamalas jako vždy. Máme ryb pro všechny dost, jdeme se nachystat a pojedeme na hájovnu.“

Mezitím se vrátil topič. Až se kluci vrátí, půjde taky domů. Má dvě malé děti.

„Je dva pod nulou, žádnej vítr, udělej, Dane, ještě kytku pro maminku a jedeme.“

V půli cesty chtěl Milan Dana, co vezl za sebou vozík, vystřídat, ale ten nechtěl.

„Spíš jsem zpocenej jak zmrzlej, nechci najednou schládnout.“

Na hájovně bylo veselo. Měli tam gramofon a puštěné vánoční písničky a koledy. Malé děti se těšily v kuchyni, starší zdobily vedle v pokoji, kde spávala Dagmara, stromeček. Dárky se zatím odnesly do komory. Šla je přivítat maminka z kuchyně od přípravy salátu. A s ní kamnář Karel, jak se jim představil. Paní Růženka ho pozvala, ať není na Vánoce sám. Taky přinesl gramofon a velkého kapra. To budeme mít ryb, radovali se kluci.

„Strýček Karel přinesl celou sklenici majonézy do salátu,“ chlubil se Tomík. A strýček hned přispěchal s rumem, aby si s chlapci připil.

„No trochu mě z té drobotiny už dneska bolí hlava. Ale myslím, že takové Vánoce ještě neměli. Co jste přivezli, se nám nevejde ani pod stromeček. Byl jsem tady hned druhej den, co odjeli ti hajzlové. No však víte. Dva dny jsem předělával kamna, truhláři tady opravovali podlahy a kus stropu nahoře, kde jsou kluci. No, snažil jsem se trochu pomoct. Máme v práci z jedné provozovny vyřazený kotlík na teplovodní topení. Tady topí v pěti kamnech a teplo je jen v kuchyni. Už jsem to domluvil za cenu šrotu. Jsou i vyřazený radiátory. Tak pomalu přes zimu všechno nachystám, zjara se zapojí a příští zimu můžou topit. Jen jestli to neurve nějakej komouš.“ Všichni je zvali, ať zůstanou na večeři, zvlášť kluci.

„Nemůžeme, jsme vlastně v práci.“

Rozloučili se a jeli zpátky. Topič poděkoval. O půlnoci asi budou muset přiložit, pak vše vydrží do rána.

„Dane, prosím, obejdi všechny skleníky, jestli je všude zamčeno. U zelinářského hangáru na konci se jinak při větru otvírají vrata. Jdu smažit štiku.“

Dan se po nějaké době vrátil.

„Víš, kolik je tady, kde se topí, vrat a dveří?“

„Nevím, tak třicet?“

„Třiapadesát, jako ve starém hradě. A ještě jsou další mezi skleníky a plno dveří v chodbě a spojováku. A prohlídl jsem i teploměry. V pohodě. A venku šest. To už moc neklesne. Spíš bude sněžit.“

„Oželíš polívku, rybí? Já ji nemusím a tys říkal, že ji taky nemusíš. No můžeš nandávat salát. A pusť nějaké vánoční písničky na magiči. Pivo je ve druhém bazénce, doufám, že nebylo u ryb?“

Z jednoho stolu v jídelně si udělali vánoční. Uprostřed trojramenný svícen. Větvičky chvojí, jmelí, malá červená jablíčka na stopečkách se stříbrnými a zlatými stužkami. Vedle na stole stromek holek z vazárny a jejich jedlička. A pod stromečkem dárky. Vzájemně knížky. Domluvili se. Cesta, dárečky, koš babičce, Danovu otci, i Milanovým rodičům, a plno dárků na hájovnu. Něco se kupovalo Danovi do bytu. Úplně se finančně vyčerpali. Bylo toho moc najednou. Dan všechno zapisoval a tvrdil, že zůstává dlužný. Milana tím naštval.

„Nejsme manželé, co si dělají nějaké smlouvy. Ale taky přátelé a jednou za rok to zase taková hrůza není. Teď se uskromníme. Obědy budou až po Novým roce, tak po svátcích chleba s kyškou. Nebo vezmu pruty a samý ryby.“

„Chutná ti štika s kůží, nebo bez?“

„Oboje a půlka nám zbude na zítra.“

„Proto jsem taky usmažil jen půl. Dodělat jde vždycky. Ať máme čerstvou.“

„A ryba má plavat. Po pivu, pak ovoce, cukroví. Máme tu od našich holek, z hájovny, od Vaškových rodičů, od Feryho mámy, od našich, z toho se zdujeme. A vínečko. Než se vrhneme na dárky, skočíme do kotelny.“

„Knížečky, krásný, Danečku. Tady máme zase něco od našich. Takový ty serepetičky do vany, na vlasy, doufám, že tady nejsou další šprcky. Máme tady košile, rukavice a plno potřebných věcí. Při tom jsem říkal, že se letos ve všem omezíme. A společnej pytlík lahůdek, plus celej, pravej, maďarskej, uherák. Tohle jsme nevezli Dane. Tos přidal?“

„Jo, od babičky. Přišlo mi to včera do práce a musel jsem pošťačce ukázat občanku. A hned jsem volal od vedoucího do domova, aby dali vědět, že balíček došel. To byla prosba v tom větším balíčku, když jsem ho otevřel. Tak to rozbalím, je to pro nás oba.“

Dan rozpáral zalepení na krabičce.

„Je tady ještě jeden dopis.“

„Můj milý Dane, jsem ráda, že jsi i ty, pokud to jen v dnešní době jde, šťastný. Dárek mám připravený dávno, teď jen chyběl monogram. Snad balíček dorazí do svátků. Buďte, chlapci, spolu šťastní, a kdyby vám vaše láska nevyšla, zůstane aspoň malá vzpomínka na to, co bylo mezi vámi hezké. Vaše milující babička.“

Dan otevřel malou kazetku. Uvnitř byly dva velké pečetí prsteny s monogramy z masívního zlata.

„Když jsme tam byli, mluvila se mnou, že nám něco pošle, ale musí se to dodělat. Byla tebou nadšená. Bude to mít velkou cenu, ale odmítnout takový dárek nemůžeme. Běžně to nosit nepůjde. Schováme si je. Já s tvým monogramem, ty s mým. Musíme jí hned v pondělí napsat.“

„Je úžasná. Doufám, že nám láska vyjde a nebudeme se po čase jen dívat na prsteny.“

Kluci si je nasadili a připili si. Pak je sundali zpět do krabičky. Šli se pomazlit s bramboříky. Venku před skleníkem bylo vidět část měsíce za mraky. Sem tam se snášely ojedinělé vločky.

„Myslíš, že jsme šťastní? Asi jsme, máme štěstí, to obyčejný, lidský, ale kolem je plno těch, co ho neměli. Nějak přestáváme vnímat cizí utrpení a bolest. Kdyby nebylo pár přejících lidí kolem, jak by dopadli na hájovně. Vzali jim i ty stříbrný řetízky za pár korun, ale nejhorší, že by se pořád jen báli, co bude dál. Určitě nejsou sami, co tak dopadli. Ten Karel vypadá jako slušný chlap. Třeba tam zůstane a pomůže jim.“

„Vždycky jsem nechápal, jak všechno zvládají. I my doma vždycky musíme peníze rozdělit na hromádky. Všichni to tak dělají. Teď máme tři platy, tak i něco ušetříme. Hlavně se snažíme nešetřit moc na jídle. Když jsem byl na vojně a tátu vyhodili, půl roku byl bez platu.“

„To já nepoznal. U babičky mně nic nechybělo, něco poslal táta, něco máma. A pak chvíli s otcem, to byl v Brně a zase u babičky. Kolem bytu všechno platil, a když jsem něco potřeboval, sice to vždycky probíral ze všech stran, ale nakonec povolil. Tam mně chyběl spíš lidský kontakt s rodiči.“

Pomalu se vraceli.

„Určitě se otepluje. Ráno bude klouzačka.“

Pustili si magnetofon. Vánoční písničky Gotta, hity šedesátých let. Dominika od Čeřovské, Roň slzy Přenosilové, Kubišové Nechte zvony znít. Plakalo bejby se Spáleným, Paní v černém od Flamenga. Pásek s ploužáky Elvise, Paula Anky a další.

„Odežeň mě od cukroví, moc ho nejím, ale o Vánocích ho přímo žeru. Nebudu pak mít chuť na tebe,“ smál se Milan.

„To asi nehrozí, už tě znám, miláčku.“

„Bože, tak krásně mně říct. Jdeme na to, ne?

„Kdy přijde topič?“

„Říkal po sedmé, teď ještě přiložíme.“

„Musíme ráno dát ty prašťáky od sebe a radši zamkneme, aby nás nepřekvapil.“

Ráno když vstali, bylo po sněhu. Akorát topič se objevil až k osmé.

„Kluci dík, na silnici to jde, jinak držkopád.“

„Vánoce opět na blátě. Pojď si na cukroví.“

„Jenom to ne, mám s sebou kus tlačenky. Cibule tu je a ženský tady mají ocet.“

„Nebo v poledne máme rybu.“

„Tu jsem měl včera. Stačí mi filé, co je občas v závodce. A to si radši dávám něco jinýho.“

Šlo se zalévat.

Někdy okolo jedenácté se ozval zvonek. Dan byl nejblíž. Před bránou stáli kluci z hájovny.

„Jdete akorát na oběd, chlapci.“

„My vám taky neseme kapříka a salát,“ ukazoval tašku Tomík.

„A cukroví a koláče a jdeme za všechny moc poděkovat.“

To už přicházel Milan.

„Pojďte, kluci, do jídelny. Já budu smažit štiku, tu si dáte vy a my si při tom toho kapra trochu osmahneme, aby byl teplý.“

„Vidím, že jste celí v novém.“

„Dostali jsme strašně, strašně, strašně moc dárků. A máma říkala, že ty verneovky jsou od vás, a vážně budeme moct chodit na ryby? Ty udice jsou tak krásný a olůvka, špunty, háčky.“

„Jen se přiznej, Tome, že ses na jeden hned chytil,“ smál se Jirka.

„Vy tu máte cukroví?“ divil se Tomík.

„Až po obědě, jo?“

„Ohřívat to v troubě nemá cenu, hodím kapří řízky na pánev.“

Když pojedli, rozdělili chlapcům jedno pivo.

„Kluci, každý vezmete pivo a zaneseme ho pánovi, co topí ve velikánských kotlích.“

„My budeme mít taky kotel, říkal strýc Karel, jen musíme počkat, jestli nám ti zasraní komunisti nevemou domek,“ chlubil se Tom a všichni se smáli.

„Ty vole, ty kotle jsou obrovský,“ divil se Jirka.

Topič jim ukázal lopatu na navijáku, se kterou se nahrnuje uhlí. Pustil na chvilku rošt, na kterém hořelo, svezl je ve výtahu na popel.

„Maminka tu není, tak bude káva a vaše koláče.“

„Žůžo a nemůžeme rači si vzít z toho cukroví? Některý takový nemáme.“

„Jistě, vezměte si, co chcete,“ uculoval se Dan.

Znovu se ozval zvonek.

„Teď to bude určitě kytka,“ Dan šel ke bráně.

Taky byla, do porodnice. Šťastný tatínek ani nešel, jen šněroval směrem od auta, v ruce láhev vodky, odkud volali jeho kamarádi.

„Chlapec se snažil, trojčata. Holka a dva kluci.“

Dan ho musel zachytit. Povykování osádky vozu vylákalo ven i Milana a Jirku s Tomíkem.

„Já myslel, že tady bude nějaká mladá květinářka, ještě že jsem vzal flašku místo bonbonů.“

Dostal kytku z Anthurií a frézií a z frézií kytičky pro ošetřovatelky.

Konečně káva, koláče a pro kluky cukroví.

„Tomíku, skoč pro toho pána do kotelny.“

„Vodku necháme tady na nějaké slavení.“

Jak přišel topič, Dan už naléval hrníčky.

„To si dám říct a koláče jsou skvělý.“

„Máma dělá moc dobrý koláče. Strejda Karel přinesl kbelík tvarohu a povidla jsem míchal já,“ chlubil se Tomík. „Jenom kotlík nám ukradli i kola a vůbec všechno,“ posmutněl.

„Neboj, zjara vám je vrátí, a když ne, koupíme jiný,“ chlácholil ho Milan.

„Kluci, unesete ryby?“

„Jo, neboj, Milane. Tahle taška má popruhy, dám si ji na záda. Tomík vezme cukroví a kytičky za okno, jsou zabalený a nemrzne.“

Za chlapci z hájovny brzo zmizel i topič. Ještě bylo světlo od zbytků sněhu na polích. Pomalu procházeli spojovákem.

„Vidíš, tady jsi stál na žebříku ve vietnamkách a já byl celej ujetej z tvých prstů.“

„A už nejsi?“

„Ne, teď už jsem z tebe celýho.“

Dan vyšel ze sprchy a froté osušku natáhnul na prašťáky.

„Máš strach, aby na dekách nebyly stopy?“

„Jistě, připadnu si jistější.“

Naklonil se, natahoval jeden cíp.

„Počkej. Nehýbej se. Zůstaň tak,“ řekl Milan.

Sundal obmotaný ručník. Stáhl svůj. Přistoupil za něj a lehce ho sevřel v bocích. Pak už jeho milenec cítil trochu drhnoucí pronikání.

„Doufám, že ti nepůsobím bolest, ale nemůžu se ovládnout. Jsem jako divoký zvíře.“

Najednou se začal Milan kroutit.

„Sakra, áááh, to je bolest.“

Vysunul se, chytil za lýtko, pak za stehno. Dan se otočil.

„Křeč, chytla mě kurevská křeč.“

Prohnul párkrát chodidlo a hýbal prsty. Na nohu se postavil zpříma. Dan se sehnul a začal mu ji masírovat.

„Dík, seš zlatej. To mám za tu moji nedočkavost. Jo, ještě chvilku.“

To už ležel a Dan si přiklekl nad něj.

„Od rozdělané práce se neutíká,“ smál se.