Zmatek II.

Dan zašel do bazaru a přinesl na lístečku hned několik nabízených kol.

„Taky mi říkali, že je líp si to vyzkoušet. Jedno děcko je v sedmi na deset a naopak.“

„Moc díky, něco vymyslím.“

Myslel kola jako překvapení, ale raději tam s kluky zajde. Vezme si ve středu odpoledne volno a počká na ně u školy. Zašel hned za traktoristou, ať to vyřídí na hájovně, až se tam bude stavovat z trhu.

U oběda sledoval Dana. Dnes měl košili a vypadal nějak smutně. Na jeho jo, ano, jistě, si už zvykl. Kdo ví, jestli tady vydrží. Vojáky neustále převelují, i když na otci už závislý není. S holkama se docela shodnul, u legrácek se i smál, ale nijak, pokud nemusel, je nevyhledával. Viděl, že nejvíc mu vyhovuje vazárna. Dokonce si vzal i náprstek a špendlil slaměnky na věnečky. Moc se tím nemluvou zaobírá. Jenže zrak několikrát sklouznul zcela automaticky do míst krásné prsní bradavky. Krásné? Jako by se o tom chtěl znovu přesvědčit. S Vaškem se nakonec domluvili na dalším víkendu. Taky si o Otokárkovi něco zjistí. Dva kluci z konzervatoře bydleli na privátu jen kousek od Vaška a jezdili často autobusem.

Ve středu se Milan svezl do města s šoférem, co jim vozil obědy. Kousek od školy si sedl na lavičku. První uviděl Jirku. Zamával mu a ukazoval na školu. Pak se objevil i Tom. Hned se k němu rozběhli.

„Čau, půjdeme na ryby?“

„Ne, skočíme se na něco podívat.“

Když byli u prodejny, za výkladem mimo všechno možné, bylo i velké pánské kolo a dětské. Tomík nadšeně ukazoval.

„Možná nám kolo na Vánoce koupí máma, když vyjdeme. Jako na Ježíška.“

„A co kdyby Ježíšek přišel už dnes?“ usmíval se Milan. „Jdeme dovnitř.“

V prodejně byla jen nějaká starší paní a zkoušela si zimní kabát.

„Jo vy jste ten zájemce o kola? Něco vám ukážu.“ Prodavač zašel za plentu a přivezl dvě úplně nová kola.

„Jedno je nevhodný dárek, bylo už moc malé a tady to větší je taky nové, jízdně bez vady. Jen se nepovedl lak. Vidíte, na první pohled si toho nikdo nevšimne. Je takový zvarhánkovatělý. Na nosném rámu. To je ovšem o něco dražší, než co jsem vám napsal. Kluci, zkuste si vlézt na kola. Vidíte, myslím, že s nohama je to dobré. Nakonec sedlo se dá zvýšit nebo snížit.“

Prodavač šel zabalit paní zimník a vrátil se k nim.

„Když chceš poznat, co je dřina, kup si kolo Ukrajina, a když letět jako šíp, kup si kolo Favorit. Tohle není ani jedno, ale nemusíte se bát, šlape se lehce a kostra je stabilní, žádná kastrolková ocel,“ smál se.

Milan vše v duchu přepočítával. Jeho kolo vyšlo na dva tisíce, ale je kvalitní. Obě nové za necelou tisícovku to jde. Zaplatil. Kola měla i pumpičky a v brašničkách nějaké nářadí, ventilky a nalepovací terčíky na duše.

„Tak, kluci, vezměte kola a jdeme.“

Kluci se nevěřícně dívali, ale Tomík se první odhodlal. Venku se ptal Milan:

„Umíte vůbec na kolech jezdit?“

„Jo, to nás kámoši naučili. Ty nám je půjčíš?“

„Ne, jsou vaše, jen musíte opatrně kvůli autům, to až jak řekne maminka. Bude mít o vás starost.“

„Díky, Milane, nemohl bys být náš táta?“ obrátil se k němu Tomík a chytil ho za ruku.

„Tátu máte, jen pracuje daleko v zahraničí. My jsme kamarádi, víš, Tome?“

„Nemáme žádnýho tátu. Ani si nás nevšiml. A máma mu musela dát na vlak do Prahy, všechny peníze prohrál. Slyšel jsem je. Jenom vždycky vykládal, jaký jsou tam, co pracuje, palmy a velbloudi, moře. A že doveze bony. Nechci takovýho tátu. Igor říkal, že zeleninu nám vozí proto, žes to zařídil ty. A máme od tebe rybičky skoro každý týden. Nemůžeme jít k tobě bydlet?“

Tom ho stále držel za ruku.

„Mám tě rád, Milane. Moc rád. Půjdeš s náma?“

„Asi ano. Jen vám nebudu stačit pěšky,“ usmál se.

„My půjdeme s tebou a kola vyzkoušíme až doma.“

Kluci mu ukázali zkratku mezi zahradami k hájovně. Když přišli, kolem se shromáždilo plno větších holek. Milan tušil, že asi nastane problém, ale vyřešil ho Jirka.

„Naučíme vás taky na kole, nebojte.“ Kluci hned jezdili dokola a holky běhaly za nimi.

„Pane Milane, to nemůžeme vzít. Ryby nebo zelenina, to je něco jiného, děkujeme. Ale za kola jste musel zaplatit, nám na něco takového nevychází.“

„Nebojte, nezchudl jsem. Vždyť kola jsou z bazaru a udělají radost.“

Raději se rozloučil. Kluci k němu přiběhli. Jirka ho objal a Tomík ho za ruku stáhl a políbil. Proboha, jen aby si jejich matka něco nemyslela, že je úchyl a kluky si chce nějak naklonit. Udělal jsem dobře? Vzpomněl si na staré pořekadlo že každý dobrý skutek je nakonec potrestán.

Jelo se zase do trhu. V pátek a sobotu jsou veliké pohřby. Půjde pomoct do vazárny. Věnce nadělají předem, tedy zeleň. Zítra se jen vypíchají hlavy. Stoupl si kus od Dana. A ženské jim nestačily navazovat chvojí. Tohle mu jde, pomyslel si. Jak by mu šla pořádná píchačka? No fuj! O čem přemýšlí. Jako sexuální objekt ho předem vyloučil. Ale když viděl, jak zaráží do slaměného těla zašpičatělé kolíky, jaké by bylo zarazit vlastní do něj? Už od začátku se mu jeho zadeček líbil. Jenže přes víkend nikam nezapustí, až za týden. Má službu oba dny. Ani neví s kým. Vždycky k zahradníkovi nebo vyučené zahradnici někdo další z ženských. Šel se podívat na rozpis na tabuli. S ním byl napsaný Dan.

„Pane vedoucí, není tam Dan napsaný omylem? Má školu jako já.“

„To má, ale neví, co všechno je nutné udělat. Někdo ho musí zaučit. Co bys dělal, kdyby ti zkurvil bramboříky?“

„No jo, máte pravdu.“

U oběda se zeptal.

„Jak se sem dostaneš v sobotu, Dane?“

„Na kole.“

„Já taky a rovnou tu zůstanu do neděle. Dole, jak bereme vodu, to zkusím večer a do půlnoci na úhoře. Letos docela z jara šli. Určitě tady jsou a velcí.“

„Párkrát jsem byl na rybách. Jen se dívat. S našim bývalým sousedem. Ale otec to neměl rád. Ten by v tanku i spával. Nemůže přežít, že mám modrou. Pořád z toho viní máti. Rozvedli se. Je klavíristka. Jezdí po republice s estrádou. Tak jsem zůstal u otce. Ale jak našetřím na trochu nábytku, jdu pryč. Už jsem si zažádal. Ředitel v komunálu mi slíbil, že něco sežene, když budu ve vazárně. Až tady bude nová. Do jara musím vydržet. Na zimu bych nechtěl pod most.“

Usmál se.

„No to ti nezávidím. A konečně ses rozmluvil. Řeknu ti upřímně, žes mě s tím jo a ano docela štval.“

„Promiň, to je obrana proti otci. Když mu tak odpovídám, naštve se a přestane mluvit. Jinak slyším každý den, že na zahradníka chodili dřív jen ti, co nezvládli ani zedničinu. Krypli a dementi.“

„No trochu má pravdu, taky tady máme Jaryna. Má sice o kolečko míň, ale většího dobráka bys nenašel, teď marodí.“

„Byls ses podívat na kola?“

„I nakoupil, kluci si je zkusili, paráda, o tom ti povím pozítří, budeme mít moře času. No dorazíme věnce.“

V pátek nebylo nikoho, kdo by nespěchal domů. Jejich vedoucí s účetní se vypařili hned po svačině, kterou každý žmoulal u práce. Jeden traktorista jel s vlečkou, haprují brzdy. Pak zmizel Igor, co jezdil do trhu a do hájovny. Zelinář Jožin, který zastupoval vedoucího, si vybíral náhradní volno a pak se všechno trousilo, zbyli jen ti, co čekali na autobus, a odpolední služba, což byly dvě ženské, bydlící blízko, co se střídaly a chodily až po obědě. Spouštěly pak vzduchy na pařeništích, svinovaly stínovky a zavíraly větrání skleníků. Na zastávku přijel autobus.

„Trochu zalaškovat by se večer dalo, ale smůla. Jedeme už večer do Fulneku,“ sděloval Vašek.

„To chceš říct, že týden jezdíš s autobusem, večer vylezeš, sedneš na Kalifornii a jedeš někam do Prčic?“

„Do Fulneku, to je o něco blíž jak Prčice. Jo, na mašině je úžasná svoboda. A proč všichni říkají do Prčic a ne třeba do Chropyně?“

„Do Chropyně se jezdí na móresy. A jaká svoboda, všude to stojí za prd. Svoboda by byla, kdybych si mohl zajet třeba do Mnichova.“

„Jenže tam jsou krvežízniví imperialisti, revanšisti, neofašisti a podobná svoloč,“ chechtal se Vašek.

„Krvežíznivá svoloč jsou komáři na Jezírkách. Měl by ses tam jednou se mnou vypravit.“

„A co bych tam dělal, jsem příznivcem akce. Když to rozpálím na sto třicet, to je fofr.“

„Jasně ale třeba do krematoria. Radši biju vodu.“

„Prostě jsme každej jinej, žít spolu, to by nešlo. Zato v posteli je to furt o kousek lepší jak s tím naším motýlem. Určitě tam někoho zlanařil. Jo a taky jsem zjistil, proč ho vylili sem. Nic politickýho. Přešmikl syna nějakýho cenzora z televize a dalších pár s vysoce postavenýma papínkama. Tak je tu z trestu. Ale už prý tu jeden z těch kluků za ním byl. Celkem se ani nedivím. Mladej zajíček musí být z něj v sedmým nebi.“

Kolem prošel ke dveřím Dan.

„Tak zítra, ahoj.“

„To je ten tvůj spolupracovník? Docela mlaďounkej kousek. Jak to má hozený?“

„Copak já vím?“

„Rozhodně lepší jak kupovat kola těm kloučkům z hájovny. Ještě tě může matka udat, že jsi pedofil.“

„Vašku, někdy mě fakt sereš. Kdybys viděl, jak tam všichni žijí a jakýho mají hajzla otce.“

„Nerozčiluj se, tak si pořiď vlastní. Baby se o tebe budou rvát.“

Milan se jen zaškaredil.

„Tak se nenasírej, byla to sranda. Ale nejseš záchrance chudých. A toho Dana zkus, když budete v práci sami.“

Že něco takového vůbec Vaškovi říkal. Jo, v posteli jim to jde, ale jinak? Dřív si rozuměli víc. Za týden si bude muset s kluky promluvit. Jenže co když se na něj upnou ještě víc? Nemůže z hlavy dostat Tomíka, jak objímá hrníček kávy. Údiv, radost za dva doušky něčeho tak běžného. Co si člověk vůbec neuvědomí. Vždycky mu tahle vzpomínka vtiskla do oka slzu. Na konečné se rozloučil s Vaškem, byl celý nesvůj. Doma si připravil pruty, návnady. V zahradě měli docela velký bazén, kde míval hořavky a běličky jako návnadu. Když potřeboval pár chytit, použil malý čeřínek. U kraje byla leklá rybka. Vezme ji jako návnadu na úhoře.

V bráně ho vítal jeden z topičů, teď noční hlídač, pan Zavadil, dřív horník. Smáli se mu, že bez uhlí nemůže být.

„Pane Milane, v noci jsem zase vyháněl lidi z květáku. A to je ještě malej. Byli tam s vozíkem. Když si někdo vezme jeden dva, čert to vzal, ale nakrást a pak to prodávat, to je sviňárna. Už aby byl sklizenej. Vedle je plno přerostlejch okurek a ty nikdo nechce ani na krmení. A ten novej už přijel na kole, je v šatně.“

Když vešel kolem kanceláří do spojováku, Dan už na žebříku s plošinkou zaléval na horní polici Asparagus plumosus. Nádherné veliké trsy jemné zeleně. Taky dostávaly pořádné krmení. Jen se pozdravili.

„Fajn, včera to holky nedodělaly, jsem rád, že sis toho všimnul.“

Když procházel kolem něj, viděl, že má jen vietnamky. Hezké prsty na nohou, na tom docela ujížděl. Byly jen kousek od jeho úst. Přitáhnout si je a… Ještě kus dál je pořád viděl před sebou. Dokonce i v šatně. Vidina Danových prstů ho rozrušila. A vzrušila. Natolik, že zašel na záchod a musel ulevit vzrůstajícímu tlaku. Přitom na první pohled si ho zařadil jako průměr. Hezký a rozhodně ne jeho typ. Jeho typ? Blonďatý Vašek, bronzový Otokar, nahnědlý Dan? Musel se zasmát. A totálně natvrdlý Milan. Co je jiného? Hledí na kluka a nic. Pak uvidí jednu bradavku a je v háji. Teď pár prstů a udělá se z toho. Musí se jít uklidnit k bramboříkům.

Najednou měl za sebou Dana.

„Všechno jsem prošel. Přestříknul jsem obě množárny. Je zalito. Co mám dělat teď? Bramboříky jsou krásný. Už na škole nám říkali, že tady jsou jedny z nejlepších. Myslel jsem, že tu bude nějakej starej mistr.“

„Byl, šel do důchodu a tohle je takové dědictví. Vidím, že tebe bere docela vazba.“

„Jo, ve škole hned na začátku jsem viděl film o největším japonském mistru ikebany Sofu Tešigaharovi. Mě to tak nadchlo, že jsem poprosil ing. Urbana, jestli by mně to mohl promítnout ještě jednou. Ukázal mi, jak se film pouští na promítačce, a já si ho pustil ještě třikrát. Když viděl můj zájem, sehnal mi jeho knihy. Byla to japonsko-anglická verze. Tak jsem u toho ležel se slovníkem. Pak sestra spolužáka dělala angličtinu, něco mi přeložila. To už je skutečné umění, ale i filozofie.“

„Jenže tady to moc neuplatníš. Znáš to. Co největší kytku za co nejmíň. Tři květy s kusem klacku a stéblem trávy, to nikomu nic neříká. Byl jsem na poslední vazačské soutěži. Víš, jaká byla zadání? Svatební kytice, kytice k MDŽ, věnec k památníku Rudoarmějce, výzdoba stolu k výročí Velké říjnové revoluce a přišel k nám Děda Mráz. Tam by ses s ikebanou neuživil.“

„Neměl bych jít na slaměnky? Do pondělí se některý otevřou.“

„Tak se dají na spodní okraj, nevyvíjej iniciativu nesprávným směrem. Všechno si s tebou projdu, ať víš, co se bude dál dělat, pak si dáme oběd, koláč ke kávě a půjdeme nachystat moje místo u vody. Na noční lov úhořů.“

„A jak v noci uvidíš?“

„Mám špunty natřený fosforeskující barvou.“

„Mohl bych tu zůstat a podívat se? Úhoře znám jen z fotek a prý má jedovatou krev, jak zmijí jed.“

„To má, ale nesmí se ti dostat k tvé krvi. Do oka nebo nějakýho poranění. A teplem se jed rozloží, je to nejlepší rybí maso. Zůstat tu můžeš, topiči mají za šatnou dva prašťáky, takový válendy. Tak jdeme na prohlídku. Milan ukazoval další pařeniště, kde byly mladé rostliny primulí obconik a malacoidesek. Taky cinerárie, azalky, vánoční kaktusy, myrty a rozmarýny. Do dalších přijdou nasadit do květináčů hyacinty, tulipány, narcisy a krokusy pro rychlení na Vánoce, ale hlavně zase pro MDŽ. Do jednoho okurkáče založí na podzim šeřík pro zimní květy. Obešli květinářská pole. Akorát poledne.

„Co máš k obědu?“ ptal se Milan.

„Chleba a konzervu, večer salám a zítra to samý. U nás se nevaří. Otec jí v kasárnách nebo v důstojnickém klubu, taky někdy v restauraci. A já si, když jsem doma, něco uklohním. Koupím knedlík a na něj vajíčko, nebo v bufetu guláš do zavařovačky. Něco i uvařit umím od babičky, ale pro jednoho nestojí zato se s něčím dělat.“

„Já tu mám polívku s kapáním, dušený kuře ve smetanové omáčce, ale s rohlíkama. Knedlík by se blbě ohříval, pokud ti to nevadí, je toho dost, večer a zítra budeme mít ryby. Konzervy ti vydrží a salám v lednici taky. Pak koláče.“

„To jsi měl určitě i na zítra, tak…“

„Teď jsem ti říkal, že večer a zítra budou ryby, nebo je nejíš?“

„Naopak je mám moc rád, dávám si filé, když je. Ale co když nic nechytíš?“

„Tak dojde na tvý konzervy a salám.“

Oba se rozesmáli.

„A v bazénku ve vazárně se nám chladí pivo.“

Po koláčích a kávě si šel Milan upravit místo pro rybolov. Byla tam docela slušná tůň, kde se u dna drželo bahno. Ideální místo pro úhoře. K vodě vedly schody a dřív tam byly napevno roury k čerpadlu, na polní závlahu. Jenže roury někdo ukradl. Teď se k vodě musela při zalévání rozmotat hadice na konci s filtrem a po skončení zase všechno svinout a dát do boudy za plot k čerpadlu. To bylo vždycky úkolem Jaryna, který si takové zodpovědné práce považoval. U vody byl sloupek na zachycení hadice a lavička, ke které nasadili trsy ostřic.

„Tak jdeme na to, přeladím brýle. Místo pracovních si dám rybářské.“

Rybářské měly konce postranic, co sedí na uchu, propojeny silným páskem s gumou. Při naklonění nad vodu, při zachycení u nahazování nespadly. Jako brýle na potápění.

„Už jsem na rybách o dvoje brýle přišel. Jedny mi spadly, kde byl proud a v zimě. Další odletěly do rybníka a už jsem je v bahně nenašel. Tohle jsem si nechal udělat přímo v Optice.“

Přinesli si s sebou pivo.

„Mám z domu pár malých mirabelek, zkusíme jelce.“

Kluci si začali vyprávět. Zatím o sobě moc nevěděli. Milan, jak to měl těžké, než se rodiče smířili, že bude jen zahradníkem. Při tom ho od mládí k lásce ke květinám podporovali. Jen spíš doufali, že půjde na vysokou. Otec byl ředitel školy. Teď po normalizačních čistkách je učitelem.

„Tak to jsem měl stejné. Otce málem kleplo. U nás celá rodina je jeden velikej omyl. Máti je klavíristka, zpěvačka a herečka, ale vlastně taková komediantka. Jezdí po republice se skupinou podobně šáhlých, ale jsou šťastní. Kabaret, estráda, krátké hry. Nikdy nepochopím, jak se dali s otcem dohromady. Ten zná jen tanky, tanky, tanky a vůbec nic jinýho. Že má nějakou manželku a syna? Od mala mě vychovávala babička. Otce jsem viděl třikrát do roka a máti taky. A když jsem chtěl na školu, teprve si vzpomněl, že existuju. Odmítl jsem vojenskou, naštěstí mě ani neodvedli, tak to byla dobrá záminka. To byl zrovna otec v Brně. Chvíli u otce, chvíli u babičky. Máma by zase chtěla, abych šel na konzervatoř. Ta ovšem pochopila rychle, že jsem absolutní dřevo. Akorát se oba mí rodiče setkali, strašně pohádali a rozvedli. Poslední rok před maturitou babička ochrnula a musela do domova důchodců. A otec si mě zase, než dodělám školu, vzal k sobě. Dva úplně cizí lidi. Než jsem si zvykl, už jsme se stěhovali. Já se šel přeptat sem na komunál, tak jsem tu. Otec je naštěstí většinou pryč, jinak bysme se ustavičně hádali. Půl bytu máme prázdnýho, nikoho tady neznám.“

„Teď znáš mě, né?“

„Moc ne. Viděl jsem, že tě štvu.“

„Jasně, přímo jsi mě sral. Ale to už jsme vyřešili, tvoje jo, ano, snad, a máme jelce!“

Milan zasekl a po chvíli pěkný kousek vytáhl. Dali ho do saku připlého u sloupku.

„Příště si můžeš zkusit trošku ho povodit. Večeři už máme. Co bude víc, dáme do bazénku ve vazárně. Zítra večer to vezmu přes hájovnu. Kluci budou nadšení z rybičky.“

„To jsou ti, cos kupoval kola, nějaká přízeň?“

Milan mu povyprávěl o hájovně, o Jirkovi, který si chodil na amerikány za dědou, co chytal blízko něj.

„Pokud večer někam nespěcháš, můžeme tam sjet oba.“

Vyprávěli si o škole, kdo z učitelů a mistrů tam byl. Většina byla stejná.

„Půjdeme dělat večeři. U boudy je kbelík. Naber trochu vody, do ní sak. Máme tři jelce na mirabelky a dva okouny na hnojňáka. Jeden jelec nám bude stačit, ostatní dáme do bazénku jako pojistku na zítra, já vezmu pruty.“

Vyšli po schodech, všechno si zamkli v boudě a vzali jen ryby. Jelce udělal Milan, jak měl rád, po mlynářsku na másle. V jídelně to krásně zavonělo.

„Chleba moc nejez, každej máme půlku jelce, chutná?“

Milan přinesl z hangáru misku rajčat.

„Ty žlutý podlouhlý jsou k rybě nejlepší.“

„Takhle jsem jedl rybu naposledy u babičky.“

Do jídelny nahlídla paní Květa, co byla zavírat větrání na sklenících a sklápět pařeniště.

„Pane Milane, podle vůně cítím, že braly? No já rybám moc nedám, z vodní havěti mám nejraději kulaťoučkýho pašíka. Jdete na noční. Tak ať vám berou.“

„Na úhoře mám zvláštní prut. Abych nemusel přestrojovat. Silnější strunu, všechno pevnější. A rychle ho musí člověk dostat z vody, hned po zaseknutí. Jinak podplave, zakroutí se tam a zpátky, cukne a je pryč. Ještě počkáme, dáme zatím těstíčko na kapra. Z řeky je lepší než z Jezírek, kde je stojatá voda. Jenže tam je zase klid, tady jsme vidět na kilometr daleko. Ale komárů je tu minimum. Všechno má svoje.“

Ještě bylo pořád světlo, když se vypravili znovu k vodě. Kapříci stávkovali, chytli ještě jednoho jelce, dvě větší podoustve a několik menších, které pouštěli.

„Nevím, kdo vymyslel takové blbé jméno, tady jim říkáme podružstev. Latinsky Vimba vimba. Vždycky jsou v celých hejnech. Chuťově jsou výborné.“

Konečně se stmívalo. Milan použil jako návnadu polovinu leklé rybičky.

„Úhoř to ucítí z daleka, pokud tu jsou, budou u dna.“

Dan taky uviděl svítící špunt. Už v šeru bylo vidět nazelenalé pruhy.

„Možná tady přímo nejsou, ale návnada je přiláká. Nachystej baterku. Musí se hned zabít a vykrvit.“

Dan sledoval splávek. Zatím se nijak nehýbal a vypadal na temné vodě docela strašidelně.

„Na rybách nikdy nevíš, jak dopadneš. Ale abych nechytil vůbec nic, to se mi stalo jen snad třikrát. Protože měním návnady a chytám cokoliv. Dokud jsem nedával ryby do hájovny, tak jsem kolikrát všechno zase pouštěl. Někdo jde jen na určitou rybu. Jsou kapraři, štikaři, jiným vůbec o maso nejde a jen si chtějí užít lovu. To jsou sportovní rybáři. Promiň, já ti tady vykládám o rybách a možná tě ani nezajímají a raději bys seděl někde ve vinárně, nebo se svíjel na čajích.“

„Nebudu sedět jak pako u dvojky vína, když tu nikoho neznám, a já ani moc tančit neumím. Pošlapal bych holkám nohy. Hudbu mám rád, jenže poslouchat ji sám, je spíš smutný. Mám spoustu desek nahraných na magiči. Ale když si něco pustím, určitě se objeví otec a vyšiluje nad úpadkem kultury. Mu se prostě nelíbí nic. Začne uřvanou západní dekadencí a skončí u džín a dlouhejch vlasů. Hlavně mně připomene, že už budu vydělávat, tak zaplatím polovinu nákladů z bytu. To mě vyjde mnohem dráž, než kdybych měl garsonku. Máme obrovský byt, ale prázdný. Nikdo k nám nechodí.“

Z dalšího rozhovoru je vytrhl pohyb splávku. Jak se rozjel, Milan zasekl a rozvrčel se naviják. Prut se prohýbal a bylo vidět, jaký ryba klade odpor. Tady naštěstí nejsou žádné kořeny. Dan rozžal velkou baterku. Viděl hadovité tělo v trávě. Milan vyběhl po schůdkách, prut podal Danovi. Z kapsy vyndal kus flanelové hadry, chytil rybu u žáber, vyhákl ji a pak s ní vší silou praštil o tvrdý povrch cesty. Úhoř sebou ještě párkrát mrsknul. Celý byl ulepený vším, co bylo na cestě.

„Pojď, musím ho hned vykrvit.“

V boudě vzal kladívko a hřebík a rybu přiklepl za ocas na stěnu hlavou dolů. Přidržoval si úhoře hadrou.

„Asi je ti divný, proč jsem s ním tak praštil o zem. Musí se přerazit mícha. Jinak se ti kroutí ještě na pánvi. Teď pěkně vyteče krev, odříznu hlavu, vyvrhnu ho a stáhnu. Stahování je taky problém, ale mám tu kombinačky. Jinak vidíš, je hrozně slizký, proto hadra. Je to samice, má určitě metr. Samci jsou tak do půl.“

Nakonec se na druhou půlku rybičky chytil ještě jeden okolo šedesáti centimetrů, to už bylo k půlnoci. Odnesli všechno od vody a chystali se k spánku. Dan se šel do šatny vysprchovat. Milan by byl zvědavý, ale nakonec si netroufl. Kdo ví, jak na tom je. Budou spolu v práci a nemá cenu si něco pokazit. Není všem dnům konec. Zatím si všechno připravil na zítra a vlezl také pod sprchu.

Oba se vzbudili hned ráno před šestou. Květě, co přišla vzduchovat, vyjela z ruky zarážka a půlka dlouhého horního hřebenu sjela dolů. Ještě že se žádná skla nerozbila. Vstali a šli snídat.

„Co čaj a koláče? Jsou i na svačinu. Moc se nenaper. Bude lahůdka v poledne. Ale zaskoč, prosím tě, pro jeden květák a vytáhni tam pórek a ze dvě cibule.“

Dan prohlížel okraje záhonů, a kde bylo sucho, zalil.

„Ženský zalívají vedle sebe, kecají, uprostřed je bažina a okraje mají suchý. Zalívat tu umí jenom Tonička. A ta už je v důchodě snad od války.“

Asi po jedenácté šli připravit úhoře.

„Uděláme si oba a můžeme si vzít domů.“

Dan očistil a nakrájel zeleninu, přidali papriky a rajčata. V teplé vodě rozehřál Milan skleničku s máslem a kořením, co si připravil doma. Oba stáhnuté zvenku i zevnitř důkladně tou směsí potřel. V sáčku měl napůl uvařené malé brambory. Ryby položil na hřbet a obsypal je různou zeleninou. Brambory rovněž potřel a vyložil jimi celé vnitřky úhořů. Jeden za druhým. Velký plech byl úplně plný. Pak zbytkem másla pokapal zeleninu. Ještě pár lžic vody a všechno zakryl alobalem. Měli tady velkou starou samostatnou troubu.

„Ryba se udělá brzy, ale brambory, když byly větší, to někdy nestihly. Tak je trochu uvařím a všechno se pěkně propeče i se zeleninou. Ještě to chtělo plátky špeku, ale na ten jsem zapomněl. Alobal pak sundám, aby se všechno upeklo do zlatova.“

„To bude jídla nejmíň pro šest lidí.“

„Neboj, polovinu toho sežereme a zbytek domů.“

Ovšem všechno bylo jinak. Před polednem někdo zvonil u brány.

„To bývá obyčejně někdo, kdo zapomněl na kytku, skoč tam, prosím, Dane, a hned mu ji uvaž. A nezapomeň napsat paragon, mohl by to být taky kontrolor z podniku.“

Místo zapomnětlivého gratulanta se ve dveřích objevil Jirka s Tomem. Ten taky se k němu vrhl a objímal ho.

„Kluci, co vy tady?“

„Máma zkoušela džem a povidla. Napekla hromadu buchet a poslala nás. Říkals, že budeš v práci.“

„A máme postaráno, co s pečenými úhoři,“ prohodil Milan k Danovi, co právě vešel do dveří.

Všichni si ohromně pochutnali. I tak zbylo dost, co poslali na hájovnu, stejně jako plno ryb v bazénku.

„Ušetřili jste nám cestu, zvládnete to domů sami?“

„Sem jsme také jeli sami a pojď se podívat, Milane, co nám ušila máma na kola.“

Pod malými nosiči přidělané vyztužené tašky, z každé strany jedna.

„Budeme jezdit na kukuřičné klásky, jsou lepší jak okurky a ty vlasy a slupky mají rádi králíci.“

„Jen ať vás nechytí někdo ze statku.“

„Neboj, loni jsme nosili plné batůžky. Teď si tam dáme úhoře.“

„Ještě vám dám s sebou rajčata a papriky, ať jste vytížení, ale nejdřív si dáme kávu a ochutnáme buchty, vy taky.“ Milan se musel smát, když viděl malého Tomíka, jak se mu rozzářily oči. Kluci se zdrželi, šli si prohlédnout skleníky a Dan jim udělal krásnou kytku pro maminku a pro všechny sestřičky po třech karafiátech. Jeli pak všichni čtyři až skoro ke zkratce mezi zahradami.

„To jsou správní hoši. Ti se tedy neztratí. Nezlobíš se, Milane, že jsem se tak vetřel? Bylo tu fajn, doma jsem sám a samoty mám až po krk.“

„Tak můžeme něco proti samotě vymyslet. Nejsou jenom ryby. Určitě neznáš okolí. Kola máme, mám stan. Než začne být zima. Porostou houby. Nebo se stavit ve vinárně, co?“

„To raději pod stan. Na vinárnu moc s láskou nevzpomínám. A dík!“

Než doma pozaléval zahradu, bylo skoro tma. Mohl by sem vzít Dana, žádnou zahradu nemá, ukázal by mu své květinové a zelinářské království. To Vaška nikdy netáhlo. Co nesmrdělo benzínem nebo naftou. V pátek se dohodli, že zajdou k Otokarovi, prý to vyřídí. Najednou cítil, že se ani moc netěší. A možná tam bude i nějaký mladý maso z konzervatoře, nebo už Otokar zalovil i ve vodách jiných škol. Místo stoprocentní píchačky, po které by dřív skočil všemi deseti, vidí před očima Danovu bradavku a nohy. Jenže u Dana zatím nic neví a pořádně odpustit ventil jednou za čas není na závadu. Nejen jednou za čas. Třeba teď by souložil, až by brečel. Půjde se udělat do vany. Taky ji napustil s mořskou pěnou z Tuzexu. Jsou tam léčivé soli a balzámy a kdoví co. Hezky voní. Ale místo vidiny nějakého pořádného grupáče u Otokara viděl zase růžovou bradavku a nohy k zulíbání.

„Do prdele,“ ulevil si, „to vypadá, jako bych se začínal zamilovávat do kluka, kterej nakonec bude homofobní heterák.“

Týden ubíhal rychle. Jezdil Andrýsek, byl naštvaný, že začne kurevský počasí. Na středu se domluvili i s kluky z hájovny, zajedou na Jezírka. Komáři se začínali ztrácet. Samičky budou hledat úkryty k přezimování. Ani nebylo třeba se mazat sajrajtem. Sem tam zbloudilou plácli rukou. Všichni tři nerybáři si vyzkoušeli nahazování i chvilku si rybu povodit a vytáhnout. Hned jak přijeli, pokrmili. Sjela se dvě hejna plotic červenooček a perlínů zase červeno ploutvých.

Brali jako diví. Tady je nikdo nechytal. Ale kluci byli nadšení. Jednak že si užili rybolovu a budou z nich zavináče.

Dana si hned oblíbili. K večeru sjeli na hájovnu. Dan vzal kávu a trubičky se šlehačkou.

„Tak to je k zešílení, tolik děcek. Už jenom všem vařit, prát, dělat úkoly, vypravovat je do školy. A všude se motají ty malé holky. Dagmara je sice pěkně komanduje, ale jinak by to nešlo. O tolika dětech najednou jsem akorát četl.“

„Nechceš si takový zvěřinec pořídit?“

„To mě rozhodně nečeká.“

Milan se už chtěl zeptat proč, ale pak si svou otázku rozmyslel.

Začalo období, kdy je nejvíc práce. Všichni budou dělat přesčasy. Sklízela se podzimní zelenina, všechno z pařenišť bude přesunuto do hangárů a rozjedou se naplno Dušičky. Na dotaz Dana, jestli by si poslední volný víkend někam nezajeli na kolech, Milan váhal.

„V pátek něco mám, ale v sobotu dopoledne se můžu u tebe zastavit, jestli chceš?“

„Jistě, tak v sobotu.“

Doma o všem přemýšlel, nebude čas a pak už nebude počasí. Ani teď za nic nestojí. Sedl na kolo a zajel k Vaškovi.

„To už nemůžeš vydržet do zítřka?“ smál se Vašek.

„Ne, spíš se jdu omluvit na zítra, něco mám domluveného.“

„Ty vole, už jste si s Danem zapíchali, tak ho vezmi s sebou.“

„Nezapíchali, ani nevím, jak na tom je, tak to chci zjistit.“

„Kdyby nic, tak jsi vítaný. A teď?“

„Musím se nachystat, příště.“

„No to je snad vážný, abys nelitoval.“

Vyjel, staví se u Dana, že můžou zítra hned z práce. Na zvonku hledal jméno. Jo, čtvrtý patro. Zrovna se snažila projet s kočárkem nějaká mladá maminka. Pomohl ji držet dveře a prošel dovnitř. Vyjel výtahem a zazvonil.

„Milane, tak tebe bych nečekal.“

„A čekáš někoho?“

„Koho tak asi, kde máš kolo?“

„Zamklý u zábradlí.“

„Nepojedeš hned zpátky?“

„To podle tebe jak máš čas.“

„Sjedeme dolů, dám ti ho do kolárky, mohla by ti z něj zbýt jen zamknutá kostra.“

Nahoře ukazoval byt.

„Dlouhá, úzká chodba na nic. Toaleta, koupelna s vanou, taky větší kuchyně, než bývá, ta je na jih. Tři pokoje na sever. Tohle by měl být obývák. Skleněná skříň na sklo a porcelán. Jenže je všechno v bednách. Rozkládací stůl, gauč a židle. Přes půlka je prázdná. Vlevo má otec ložnici. Jen postele, skříň na šaty. Většinou tu nespí. A vpravo jsem já. Válenda, peřiňák, skříň, rozkládací křeslo, psací stůl, dvě židle. A hromady krabic s knížkama a vším možným.“

„V pokoji jsem si všiml nádherné krajinky na tufu s vodopádem.“

„Teprve jsem všechno předělal, je to na sever. Tak kapradiny a malé bromélie a tilandsie. Ostatní je z akvaristiky. Tuf je na velké míse s vodou. Filtr, čerpadýlko. Ještě si chci udělat miniaturní japonský chrám z tenkého bambusu a špejlí a taky mostek. Jenže ke mně se tuf nevleze, clonil by stolku, otec tu opičárnu nechce a tady to nikdo nevidí. Mám tu víno, dáme si skleničku a nevadí, že v kuchyni? To je jediný místo, co je celý zařízený.“

V kuchyni si sedl Milan na rohovou lavici, Dan na židli.

„Nemůžu si na tyhle kuchyně zvyknout. Všude stejný, v Aši nebo Košicích, menší nebo větší, ale na jedno brdo. Nic moc se z toho nevykouzlí. Zkusím za ředitelem, do Vánoc bych mohl sehnat garsonku, slíbil, že to bude možný. Tady být přes svátky sám, to je na palici. Otec je vždycky v kasárnách. Taky si můžu vzít služby v práci. Tam jsou aspoň kytky.“

„Přes svátky bys mohl být u nás. To člověk nemá být sám.“

„Má být s rodinou, musím zajet k babičce do důchoďáku před Štědrým dnem. Vzít jí nějaké dobroty a popovídat s ní. Určitě máte své známé nebo rodinu.“

„Příbuzní daleko. Známých pár. V podstatě k nám chodí jen Vašek s rodiči. To je řidič, co s ním vždycky vykládám. Známe se od školky. Jinak nikdo. Když byl ještě otec ředitelem školy, to bylo jiné. Dnes se lidi bojí.“

Povídali o všem možném.

„A kam se zítra vydáme?“

„Na jedno kouzelný místo, kde jsem pár let nebyl. Taky je možný, že už kouzelný nebude.“

„Tak najdeme jiný, máme kola né?“

Zašli do kolárny, Milan vyjel k domovu. Udělal dobře? Najednou jako by z něj něco spadlo. Jistě, zítra večer si Vašek a kdoví kdo u Otokara užijí. Jindy by se nemohl dočkat. A teď se těší na výlet s klukem, o kterém ani neví, jestli je teplej. Který je v jeho pořadí šukatelnosti na… Posledně si říkal na sedmém místě. Začal se na kole smát. Pár chodců se za ním nechápavě ohlíželo. Kašlu na hranice, je mi s ním dobře. Obyčejně dobře. Takový pocit ještě nezažil. Když si doma šel lehnout po nachystání všeho na cestu, znovu cítil něco rozlévajícího se celým tělem. Ne obrovské vzrušení, kterému tak často propadal. Marně hledal slovo, jakým nazvat svůj stále intenzivnější pocit. Mít Dana vedle sebe, držet ho třeba jen za ruku a říkat mu: „Mám tě rád.“ Takovou děsnou banalitu, co by dřív nevypustil z úst jinak než z legrace. Copak se s Vaškem neměli rádi? Možná Dan na kluky ani nebude. Ne, žádná myšlenka ho nemůže odradit od zítřejší cesty.

V práci byli všichni jako na trní. Poslední volný víkend před Dušičkami. Taky šéf všechny, co měli kola, a dnes to byla většina, hned po obědě pustil.

Kluci si ještě prohlédli vybavení. Stan, spacáky, kotlík, ešusy, čutory, malý plynový vařič, doplnili zeleninu, špek, sádlo, pár konzerv. Na grog rum a na další zahřátí vodka.

„Jsme vybavení jak na týden,“ usmíval se Dan a neskrýval svoji radost.

Vyjeli k železničnímu mostu, přejeli lávkou na něm ke druhému břehu, který se už plnil rybáři. Dál mezi poli, loukami, přes několik vesnic. Dokoupili ještě chleba a pletýnky. Lesy se trochu zvedaly. Stromy byly vyšší. Mezi smrky se objevily staré modříny, roztroušeně mohutné duby a buky. Kus museli do příkrého kopečku pěšky. Začal bukový les. Najednou se rozestoupil, dostali se na malou skalnatou plošinku. Slunce bude za chvíli zapadat. Kola zapřeli o sebe.

„Pěkný, viď?“

Na všechny strany byl úžasný rozhled. V dálce město plné věží a komínů. Vesnice jako by splývaly podél cest. Pod nimi lesy, začínající se barvit, zatím jen naoranžovělou žlutí, která bude přecházet do ruda.

„Zůstalo to tady naštěstí jako dřív. Sejdeme kousek níž, jižním směrem.“

Ponořili se do bukového řídkého lesa. U malého skalního převisu si postavili kola. Před nimi přehozené lanko přes nízkou větev podrží stan. Hned vedle, když se odhráblo listí, bylo na kamenném podloží ohniště.

„Hodně dlouho tu nikdo nebyl. Ráno zajdeme ke studánce a nasbíráme si houby. Teď už v listí nejsou vidět.“ Všude kolem leželo plno suchých větví. Malý oheň posloužil k opečení špekáčků a svaření grogu. Docela bylo chladno. Podlahu stanu vyložili smrkovými větévkami, které uřezali kousek dál s baterkou. Pak celta a spacáky. Ohýnek rychle uhasl. S grogem si vlezli do stanu. Vůně smrčí a grogu se krásně doplňovaly. Už u ohně si oblékli teplákové soupravy.

„Nebude nám ve spacácích horko?“

„No vysvléct se můžeme vždycky. U babičky jsem míval i stan na zahradě. S dřevěnou podsadou. Párkrát s klukama ze školy jsme byli na čundru. Teď mi připadne všechno dávno. Jsem ti moc vděčný, žes mě vzal sebou.“

„Nemáš za co, tohle je taky taková vzpomínka na mládí.“

„Mládí?“ Oba se rozesmáli.

„Já si nemám na co stěžovat, měl jsem v dětství všeho až nadbytek. Babička byla magistra v lékárně. Lidi ji měli rádi a vážili si jí. I když šla do důchodu, pořád chodila do lékárny vypomáhat. Jak přijela máma, přivezla mně plno hraček. Většinou dětské hudební nástroje. Měl jsem xylofon, harmoniku, kytaru, trubku. Pak poznala, že jsem totální dřevo a nebude ze mě muzikant ani herec. Horší otec, jeho dárky byly tanky, děla, vojáčci, samopaly, pistole a já je vyměňoval s kluky za cokoliv nevojenského. Jedna výměna možná způsobila, že jsem se stal zahradníkem. Tank a letadlo jsem směnil za krabici, kde byl trakař, konev, všechno zahradní nářadí a slaměný klobouček. U souseda mě lákala krásná skalka. Taky si ji udělám, říkal jsem si. Za babiččinou zahradou byla zbořená stodola z pískovcových kamenů. Když žil ještě děda, navezl na nejvyšší místo také kameny a nahoru dal širokou betonovou skruž. Do ní se napustila voda, dole byl kohout, kam se našroubovala hadice a s ní se pak zahrada zalévala samospádem, odraženou vodou. Ve skruži bylo trochu rákosí a malí karásci. Chodil jsem je krmit. Já si řekl, že kolem navezu zem a kameny a budu mít velikou skalku. Dírou v plotě jsem navážel na malém trakaři kameny od zbořeniště. Na hlavě jsem měl slamáček. Přijel otec. Babička nebyla doma. Začal křičet, kdo mi koupil takovou volovinu. Já řekl, že jsem všechno vyměnil. Málem dostal infarkt. Strhl mi slamáček a i s malým trakařem ho pošlapal. Od té doby mně už nikdy žádný dárek nekoupil, jen dával peníze babičce, ať mně něco koupí. A soused, když viděl můj zájem, ještě s dalším kamarádem skalničkářem, mi tu skalku pomohli udělat. Taky jsem se s nimi dostal na skalničkářskou výstavu a koupil si tam Habrlee a Ramondie. Ještě ten rok mi ve škvírách mezi kameny vykvetly a už jsem věděl, že nic jinýho jak zahradničinu nechci dělat.“

„Já taky byl do zelenýho zblblej od mala. Jenže mí rodiče mě ve všem hned podporovali. Mečíky, jiřiny, sukulenty a kaktusy. Taky jsme jezdili na zahrádkářské výstavy, vždycky bylo něco nového, co se dalo získat. Mezi kamarády jsem byl takovej exot. Chtěl jsem ti říct, když teď nemáš zahradu, mohl by sis klidně něco udělat u nás. Naše je velká a v polovině je jenom tráva.“

„Pokud bych nevadil, byl bych rád. Je tolik krásných věcí, ale vidíš i okna v bytě jsou na sever.“

Milan si uvědomil, kde by byl teď doma. A taky že mu nijak nechybí, bez čeho se dřív nemohl obejít. Svítila jim plochá vojenská baterka s krytkou jen na kousek prostoru mezi nimi. Malou páčkou nasunul zelené sklíčko.

„Teď jsme oba zelení dvojnásobně. To máme společné. Myslíš, že už nic jiného?“

Pomalu posunul svou ruku k Danově. Byly od sebe snad dva centimetry. Určitě se taky dívá na jejich zelené ruce. Znova se kousek posunul. Najednou ho polilo horko. Co když přijde odmítnutí. Dotkli se. Rozhodně se posunul i on. Neucuknul.

„Dane, prosím tě, když to cítíš jinak, tak nic se neděje. Já jsem prostě jinej. Nezlob se.“

„Chceš říct, že jsi…, já taky, jen musím v sobě něco překonat špatnýho.“

Jejich ruce se pevně semkly.

„Co špatnýho? I špatný věci se dají vyřešit. Máš s někým problémy?“

„Teď ne, ale dřív. Nějak všechno vyplouvá na povrch. Bojím se o tom mluvit. Bylo mi s tebou krásně. Ale nemůžu ti lhát. Nikdy bys mi nevěřil.“

Dan se trochu vysunul ze spacáku, posadil se a po tvářích mu tekly slzy. Milan si sedl vedle něj, obejmul ho rukou a natočil si ho k sobě.

„Dane, prosím, já jsem taky zmatený, asi jsem zatím nikoho rád neměl. Tak jak to cítím k tobě. Ale nejsem žádný anděl. Vašek byl můj první kluk a do teď jsme byli spolu. A měl jsem i jiný kluky, ale byl to krásnej sex a k tomu dávný kamarádství už od školky. Každej hledáme někoho. Myslím, že všechno ostatní, co nám chybělo, jsem našel v tobě. Přišlo to samo, pomalu, a viděl jsem, že to je podobný i u tebe. A říkal si, zkusím tady, co mezi náma je a co by mohlo být. Jistě pokud něco takovýho necítíš i ty, nejsem žádnej idiot. Nechci tě do ničeho nutit.“

„Jen aby sis o mě nedělal nějaké iluze. Už je to jedno, říct bych to musel. Nejhorší je, za všechno si můžu sám. Přitom jsem nebyl žádný nevědomý tele. Babička měla doma plno medicínských knížek, a když jsem zjišťoval, že jsem trochu jinej, tak jsem hledal odpovědi. Všimla si, co si beru v knihovně, a všechno se mnou probrala. Jen řekla, jak budu mít o to těžší život. Já si vždycky při snění o takovém milování představoval, že jsem ten dole. Všelijak to zkoušel. V posledním ročníku nás hned na podzim poslali na bramborovou brigádu na týden. Všichni hned první den odjeli do ubikací statku, jen já ještě s jedním klukem jsme jeli na vlečce pomoct vyložit pytle. Vozili je na rudlech, nebyla to nijak těžká práce. Vrátili se sami dva a šli do sprch. Pro mě docela problém. Peťa byl krásnej kluk, nádherný černý vlasy. Najednou byl u mě, chytil moje péro a ruku mi dal na jeho. To byla moje první zkušenost. Ze sprch mě zavedl na záchod, opřel o stěnu nad mísou, vzal si preservativ a udělal se ve mně. Tak to pak bylo celý týden a přes hnusný prostředí jsem tomu docela podlehl. Na škole jsem bydlel na internátě a v neděli jezdil domů. Petr přišel s tím, jak jezdí na jejich chatu na přehradě, takových kluků je tam víc a mohl bych si užít i s jinými a někoho si vybrat. Vždycky se tam hodně pilo. Nejdřív tam byli dva jeho kamarádi. Já byl nadšený, jak si užívám milování. Pak jich přibývalo, někteří přijeli na motorce nebo autem a po tom, co se se mnou udělali, jeli zpět. Vůbec jsem o ničem neuvažoval. Opilí jsme byli všichni a střídali se na mně. Končil rok a na maturitním večírku se objevil jeden z kluků, co na chatu jezdili. Nechal jsem se sbalit. Zavezl si mě k sobě a tam teprve přišlo moje skutečně první milování úplně se vším, s líbáním, hlazením, kouřením. Něco úžasně krásnýho, co jsem před tím nikdy neměl. Řekl mně, proč si někoho nenajdu na stálo, on že by měl zájem. A proč dělám Peťovi děvku. S hrůzou jsem zjistil, prodával mě a za pro mne neskutečnou cenu. Taky jen na krátkou dobu, aby k ničemu dalšímu nedošlo. Proto mě kluci jen opřeli o křeslo, nasadili si preservativ a rychle se udělali. A já jen tak na půl. Většinou hned šel druhej, za chvíli další. Vůbec jsem nemohl pochopit, jak bylo něco takovýho možný. Nikdo mě nenutil, já se nechal nadšeně ojíždět kluky, o kterých jsem ani nevěděl, jak vypadali, a ještě za peníze, ze kterých jsem samozřejmě nic nedostal, protože bych si tak uvědomil, že dělám děvku. Celej život se zhroutil. Přijel jsem k babičce. Nebyla doma. Tak se nedá žít. Měla nějaké léky, co byly zamknuté. Snažil jsem se tu skříňku vypáčit, když přišla. Neměl jsem odvahu říct, co se stalo. Myslela si, že jsem se s někým rozešel. Nějak všechno dostávalo jiný smysl. Nikdy nepochopím, proč a jak k tomu došlo. Nemohu nikoho obviňovat, jen sebe. Byla to moje volba. Už si nikdy nebudu věřit. Chtěl bych tvoje přátelství, ale víc ti nemůžu dát. Co jsem udělal, toho se nikdy nezbavím.“

„Chápu tě, bylo to určitě hrozný poznání, ale bylo, je pryč. Přece nad tím nechceš celej život brečet. Vážím si toho, žes mi to řekl, ale vůbec nic to nemění, co k tobě cítím. Sám v tom mám zmatek, ale chci tě. Lhal bych, kdybych říkal, že nestojím i o sex. Toho jsem měl zatím dost. Dal jsem přednost jet s tebou pod stan a to jsem si ani nebyl jistý, že jseš teplej. Nijak na tebe nenaléhám. Taky si rozvaž, jestli mě chceš. Myslím, že nás spojuje spousta věcí. Já se asi neumím vyjádřit. A cos prožil by nemělo být příkopem mezi náma. Teď nic nevyřešíme. Dobrou noc.“

Milan ještě zaslechl „promiň, dobrou“ a najednou si nebyl jistý co dál. Něco takového vůbec nečekal. A může mu Danovo přiznání někdy vadit? A bude vůbec něco mezi nimi dál? Vždyť jen dělal, co se mu líbilo, co chtěl. Nebude to chtít i teď? Může mu věřit? Proč chce zrovna jeho, když se nabízí pohoda u Otokara. Život se mu nečekaně zkomplikoval. V usínání pocítil potřebu blízkosti Dana. Musel se dotknout jeho vlasů. Tohle je láska, kterou zatím nepoznal?

Vzbudilo ho praskání ohně. Vylezl ze stanu.

„Chceš čaj, nebo kávu? Vaří se voda.“

„Oboje, čaj na zahřátí a kávu na chuť. A dáme si chleba a opečený špek, taky na zahřátí, a pak vánočku ke kávě jako moučník. Chci si naše ráno užít jako v hotelu. Hotel Buková hora. I když jsou tu i smrky a modříny. A taky ty. Kluk, kterýho mám rád. Jen nevím, jestli moje city opětuješ?“

„Chtěl bych.“

„To není odpověď.“

„Včera jsem ti říkal…“

„Dnes není včera,“ přerušil ho Milan. „Nebo řekni rovnou, jsem pro tebe hnusnej sráč, sbalíme stan a pojedeme každej hledat někoho jinýho.“

Šel k Danovi.

„Polož ten ešus!“

Chytl ho objal a začal líbat. Necítil odmítnutí. Dan zrudnul, když přestali.

„Bylo to tak špatný?“

„Né, né, ale dej mi čas, prosím.“

„Jestli chceš romantiku, můžeme se procházet dnes při měsíčku.“

„Pro mě to není legrace, Milane. Nebyl jsem na něco takovýho připravený.“

„Já taky ne. Teď nic nevyřešíme. Máš pravdu, všechno chce svůj čas. Jak to vidím já, víš.“

Pustili se do snídaně.

„Po jídle budeme hledat houby. Jsou tady určitě všude a včera jsme nějaký cestou rozšlapali. Tady se nedají sbírat, musí se fakt hledat, mají stejnou barvu jako listí. Jak uvidíš jednoho hříbka, už to jde. A větší dělají v listí malé kopečky.“

Taky chvíli trvalo, než se kluci rozkoukali. Většinou houbu prozradilo nadzvednuté listí nebo bíle svítící požerek od slimáka. Hřiby, suchohřiby a babky s načervenalými kloboučky. Kus dál, kde už byly i smrky a modříny, také strakoše, další klouzci a holubinky. Zašli kus níž ke studánce pro vodu. V listí ji tak tak našli.

„Je vidět, že sem nikdo nechodí, musíme vybrat listí a počkat, až se vyčistí. Bývala tady dřevěná trojhranná trubka ze tří prkýnek. Nádržka z kamene. Po jaru ji vždycky někdo opravil. Je podzim a zřejmě nemá kdo.“

„Nechceš nasbírat nějaké houby domů?“

„Zítra, když najdeme hodně malých, naloží se do sladkokyselého nálevu. Jsou krásnou ozdobou na vánoční bramborový salát. Z kudrnaté petrželky se udělá mech a z něj vykukují hříbky. A tady kousek níž bude spousta dutonohých lišek. Do zítra by zbytečně vadly. Tady nám je nikdo nevysbírá.“

I po cestě od vody nasbírali další houby.

„Nakrájíme je drobněji, aby se dobře opekly. Přidáme špek a zelenou papriku. Nakonec rajčata a vajíčka. Houbový lečo je mnohem lepší než jen smaženice s vajíčky.“

Nasbírali si i listí malin, ostružin a borůvek. K tomu pár šípků na čaj.

„Do lesa pojedeme teď z práce na chvojí, kapradí a na louku s vratičem. Vždycky babičky vaří tenhle čaj a pak ho zkazí rumem. To můžeme taky. Co říkáš? A usměj se, vážná tvář ti nesvědčí,“ culil se Milan.

„Já jen myslím na svůj život. Nic neumím, ničeho jsem nedosáhl, byl jsem děsně naivní a blbej, všechno jsem si posral, teď ani nemám žádnej domov, snad mi vyšla jen práce.“

„Tak si poplakej, co bys víc chtěl? Máš slíbenou garsonku, práci máš, co tě baví, budeš mít na starosti vazárnu, a když bys chtěl, máš i kluka, co tě má rád. To je málo?“

„Máš mě rád? Přes všechno, co jsem řekl?“

„Já asi jo. Asi se tak tomu říká. Mohl jsem včera být ušoustanej až k smrti a dva dni v tom pokračovat. A vyměnil jsem všechno za vidinu kluka, o kterým jsem ani nic nevěděl. Kterej se navrtal do mýho života, i když jsem nechtěl. Kterej se mně ani nelíbil a štval mě. Najednou ti vykoukla bradavka z lacláčů a já byl vedle. Při tom jsem takovejch viděl nepočítaně. Pak jsi stál na žebříku a já měl chuť tě sundat dolů a líbat tvý prsty na nohou. Taky nejsou ničím výjimečný. Jen tím, že jsou tvoje. Nevím sakra, co se děje. Sedím tu s tebou, krájíme houby a jsem z toho udělanej, je mi hezky u srdce, nebo v duši? Nikdy jsem nic takovýho nezažil. Tak to je asi láska, o které jsem jen četl a spíš se tomu smál. S Vaškem jsme si udělali dobře a byl jsem na šukačce docela závislej. Ale nijak dál mimo jsem ho nepotřeboval k životu. Tebe si dokážu představit ve všem ostatním. V práci, doma, na rybách, na hájovně i v posteli. A bojím se, že tam ani nedospějeme. Vím, že takovej je život. Málokomu se podaří chytit štěstí. Ti normální mají tisíckrát víc příležitostí a podívej se, rozvody, nevěra, třetina děcek je nemanželskejch.“

„Jsi ke mně moc hodnej, to si nezasloužím.“

„Sakra Dane, už o tom teď nebudeme mluvit. To si musíš rozhodnout v sobě sám. Než mít nějakej vztah, kterej se za chvíli posere, to raději nic. Jak jsem na tom já, víš. A tobě nechám čas. Jenom né na věky.“

„Díky.“

„Neděkuj, zatím není za co. Přilož větší klacky. Z kotlíku bude pánev wok, musíme pořádně míchat, ať se houby a paprika nepřipálí.“

Milan v hotovém pokrmu udělal v polovině brázdičku.

„Doufám, že ti nebude vadit jíst z kotlíku. Pak tam hned dáme vodu na čaj a ten si nalejeme do ešusů.“

Odpoledne šli umýt nádobí, pro vodu a obnovit studánku. Odkryli kus přítoku a z kamenů vzniklo korýtko. Boky zpevněné dalšími kameny se rychle plnily novou čistou vodou.

„Chtělo by to stříšku. Teď zase všechno zapadne listím. Třeba sem ještě zajedeme po Dušičkách. Podle počasí. Rostou tu obrovská čarovná kola čirůvek.“

U skalní holiny bylo krásné ostružiní. Většina plodů už zaschlých, jen na koncích spíš nakyslé plody.

„Chybí letní sluníčko. Nám bude chybět taky. Ještě že budeme ve sklenících. Vždycky se těším, když je venku bílo, na rozkvétající první primulky a bramboříky. A navíc jemná vůně.“

„Ve vazárně bude samá umělina, sice na vzhled krásná, ale mrtvá.“

„Taky bude pro mrtvé, ale vynahradíš si to na svatebních kyticích. Vždycky se najde pár nešťastníků, co do toho vletí.“

„Vždyť můžou být i šťastní?“

„Ale jo, proč ne, přeju jim to. Když nedopadnou jak na hájovně. Jeden kus za druhým. Co má taková ženská za radost ze života?“

„Ty děti, my je mít nebudeme.“

„Jo, když jsou větší, ale vem si, že denně vyvařuje posraný plínky. Deset let a furt.“

„Nemají pračku?“

„Nemají. Jen troky a valchu. Vodu vaří v kotli a máchají v bazénkách v prádelně.“

„Musí mít nějaké peníze. Přídavky, mateřskou, a hlavně na montážích se vydělává.“

„Jistě, hodně. Jenže z toho nikdo neuvidí ani korunu. Všechno prochlastá a prohraje jejich otec.“

„Neměli bysme jim vzít nějaké houby?“

„Mají taky kolem les, ale rostou tam většinou jen kozáci, křemenáče a holubinky. Hlívy na topolech a vrbách. Můžeme jim nasbírat tady hříbky na sušení, do zítřka vydrží a ráno dál na nakládání, to už se posuneme do lesů s mechem. Po poledni když vyjedeme, jsme před večerem na hájovně. Když na to všichni vletí, mají je nakrájené spíš, než my budeme doma. Jen kluci budou smutní, že jsme je nevzali s sebou.“

Milan byl vždycky připravený. Měl i síťovky a přířezy z lepenky, kterými se vyztužily. Daly se připnout k nosiči i k ruksakům.

„Je to vzdušnější jako košík, jen se s tím nedá chodit po lese. Zítra můžeme zaplnit, než pojedeme, i kotlík a ešusy, liškami.“

Večer si uvařili z konzervy guláš, doplněný opět houbami. Při sběru si docela mákli. Taky se ochladilo. Došlo i na občasný hlt vodky. Zalezli do spacáků a únava jim rychle zavřela oči.

„Myslel jsem, že je jinovatka. Je jen rosa, ale studená jako led. Dojíme vánočku a koláč, všechno sbalíme a spustíme se níž, kde jsou jehličnaté lesy a smíšené břízy s modříny a borovicemi, pojíme dole u silnice a domů.“

Také tak všechno proběhlo. Dole na konci lesa si uvařili polévku z opěnek a pár nudlí na plynovém vařiči a vepřovou konzervu po studenu s chlebem. Aby se moc nezdržovali. Pojedou jinou cestou, než přijeli.

„Naštěstí tu nebudou kopečky do vrchu, spíš naopak. Jsme pěkně vytížení. Jestli nás potkají esenbáci, tak nevím,“ uculoval se Milan.

Jelo se dobře, dělali přestávky a po čtvrté byli na hájovně. Jirka s Tomíkem byli nadšení z tolika hub a celé osazenstvo se dalo do krájení. Museli slíbit, když bude počasí, vezmou je příště s sebou. Teď se budou dělat Dušičky, nebude na návštěvy hájovny ani na ryby čas. Dan jim ukazoval na pár šiškách, co tam měli v pytli na zátop, jak se dělají šiškové věnečky. Kluci přinesli pár drátků.

„To by nám šlo,“ ukazoval Jirka. „Nevzali by nás tam na brigádu?“

„Nevzali, jste ještě děti, ale něco mě napadlo. Kdybysme sem dovezli šišky a drátky a slaměné kruhy. Musím se zeptat šéfa. Ale nic předem neslibuju,“ řekl Milan. A šel se ještě domluvit s jejich maminkou.

Taky všechno ráno probrali. Na půdě šopy je plno pytlů s šiškami, i modřínová vřetena, Douglaska a šištice olše. Ale jaksi nebyl, kdo by se do věnečků pustil, proto ráno vše projednali se šéfem. Souhlasil.

„Chlapi z kotelny nastříhají drát, Igor naloží věnečky, krepák, šišky. Jeden den vás s Danem oželíme, všechno jim ukážete, napíše se práce na jejich matku, a my hotové vykoupíme. Můžete vzít i stužky a drobné přízdoby. Když se to stihne týden před Dušičkami, nabídneme je v Brně a utrhnou nám ruce. Samozřejmě musí být kvalitní, od toho tam půjdete. Myslím, že na tom můžeme vydělat všichni.“

Ještě domluvili ceny.

V úterý ráno je tam hodil Igor se vším potřebným. Po cestě se stavili v řeznictví.

„Dvanáct špekáčků.“

„Je úterý, ještě nám je nedovezli,“ mračila se prodavačka.

„Tak dvě kila trampskýho cigára.“

„To nevím, jestli máme.“ Prodavačka šla do vedlejší místnosti.

„Dvě kila deset. Aby mi tady trocha nezbyla.“

„Jo, vezmu to všechno. A třicet rohlíků.“

„Ježíšmarja, to si kupte v pekárně.“

„Nepojedeme tam zbytečně, když je máte. Teď už jsou všichni v práci a děti ve škole.“

Dan se smál.

„Vykoupili jsme trh.“

Na hájovně všechno ukazovali mamince. Kolem běhaly předškolní děti. Navázali šišky a nechali ji vypíchat věneček. Uvařila se jen polévka z kostí a zeleniny s kapáním, pak si opečou cigáro. Po poledni přijeli první kluci na kolech, pak Dagmara a jedno děvče desetileté a devítiletá dvojčata. Po jídle a opečených cigárech venku se všichni pustili do práce. Kluci dostali rukavice, i ti co budou vypichovat. Ale Jirka je hned sundal. Vše šlo dobře. Milan s Danem pomáhali s navazováním. Menší děti obmotávaly věnečky krepem. Některé šišky byly i pozlacené a postříbřené, nebo nalakované. Jen k vazbě už nebyli lidé. Když kluci večer odjížděli, vzali pár výrobků ukázat ráno šéfovi. Byl spokojený. Jak by docházel materiál, přijede někdo z kluků na kombinát, odvezou hotové a přivezou další šišky.

Jeli také na chvojí, kapradí a na vratič, barvenému se říkalo imram. Kapradí se barvilo zeleně a tmavou červení, imram zůstával žlutý, ale barvil se i stejně jako kapradí. Všichni teď jezdili do práce na kolech a pár děvčat, co dojížděly vlakem, spalo u kamarádek. Dělalo se od nevidím do nevidím. Milan s Danem vždycky tři dny spali v práci a pak jeli na den domů. Poslední dva dny se dělalo jako všude durch. První den se každý někam natáhnul od hromad chvojí až po vatované kabáty v šatnách. Vše bylo hotové, dodělávaly se hlavně objednávky z živých květin, chrysanthém. Věnce, kytice, velmi oblíbené koše a levné květináče. Pekly se klobásy, vařil ovar. A najednou byl konec. Následoval generální úklid. Všechny zbytky se nahrnuly do kotelny ke spálení. Sklidily se poslední rostliny z pařenišť, venku se dosklízelo zelí. Babičky brigádnice přijdou až z jara. Rozepisovaly se služby na prosinec.

„My jsme se s Danem domluvili, můžeme vzít spolu oboje svátky?“

„S jedněma jsem tak trochu počítal, mimo Jožina jsou tu samé ženské. Mají rodiny, no znáte to. A Jožin si chtěl vzít dovolenou, aby se svátkům vyhnul. Samozřejmě to bude zaplacené a v lednu i nějaké volno. Svátky, to je vždycky problém.“

„Můžeme to vzít od pátku, Štědrého dne, to se sice dělá, ale loni si všichni brali volna. I sobotu a neděli, letos to vyšlo blbě. A Silvestr je zase v pátek, Nový rok v sobotu a k tomu neděli.“

„Tak to jste mně vytrhli z paty trn. Jen abyste se na poslední chvíli nerozmysleli.“

„Nebojte, Danův otec bude v kasárnách a naši jedou k tetě,“ to už zalhal Milan.

Domluvili se při Dušičkách. Udělají si malý stromeček a budou tady mít klid. Jsou tu jen topiči, co bydlí blízko, už loni ve svátky vzal Milan za jednoho noc. Oba mají zkoušky k obsluze kotlů, a pokud moc nemrzne, přikládá se až k ránu.

Ještě ten samý den zavolali Dana k telefonu. Šéf se smál.

„Máš na drátě ředitele.“

I Dan se usmíval, přitakal a dlouze děkoval.

„Vezmi hned Milana, Igora s vlečkou a já za váma dojedu s chlapama. Kolik toho nábytku máš?“

„Jen pár kousků a bedny s knížkama.“

„Tak, kluci, valte, máš krásnej dárek k Vánocům. Jen abys je teď nechtěl slavit ve svým bytečku. Služby platí!“

„Stěhuju se na svobodárku. Dostal jsem prej větší byt, jen je nad garážema, kde mají popeláři auta na svoz odpadků, tak prý tam budou rachotit už před pátou. Ale to stejně vstávám. Jedeme stěhovat.“

Dan neskrýval nadšení.

Jeho nové bydlení nebyl panelák, ale zděná budova. Dole garáže a sklady, nahoře chodba a směrem k jihu garsonky. Jeho byla na konci. Za dveřmi další kus chodby, kamrlík, prý pro uklízečku na kýble a smetáky. Dál klozet a koupelna s vanou. Pak taková menší prostora, skoro jako v panelácích kuchyně, jen nijak neoddělená od velké podlouhlé místnosti se dvěma velkými okny. Taky tam byl kus linky, velký elektrický sporák, rovná lavice, stůl a dvě židle.

„Tři okna na jih,“ jásal Dan, když přivezli jeho skromný nábytek.

Provázel je správce budovy.

„Původně tu měla být kancelář, tedy na celé chodbě. Ale postavili další blok a tady udělali ubytovnu. Pokud ti nebude vadit ráno a odpoledne rachocení popelářů, tak je to jednou takový, jak ty před náma. Ale chlapi chtějí mít klid, tak to nikdo nevzal.“

Na konci chodby bylo ještě okno na sever. Ústřední topení a nájem, prý kvůli hluku, za hubičku. Stěhování proběhlo bleskově. Nejhorší byly bedny knížek a tufovou zahrádku musel Dan držet při převozu na klíně. Všechno se zvládlo ještě před večerem.

„No Dane, tady už ti určitě pomůže Milan. Zítra se do toho pusťte. Máte na to dva dni volna. Kdyby se někdo ptal, tak náhradního.“

Igor s traktorem a chlapi s vedoucím odjeli. Za chvíli po odjezdu začalo pršet. Chladivý vítr honil po dvoře chuchvalce listí a dešťové kapky.

Dan si stoupl a šel k Milanovi. Sklonil se, objal ho a políbil.

„To je na uvítanou v tvým bytečku?“

„Ne, jestli mě ještě chceš, tak já chci taky. Nevím, pokud tomu mohu po tom všem, co jsem podělal, říkat láska.“

„To už můžeš dávno.“