Zmatek IV.

Mezi svátky si většina pracovníků kombinátu brala vždy dovolenou, pokud to jen trochu šlo. Hlavně ty ženy, co měly doma děti. Taky se jen zalévalo a hlavně uklízelo, ať je na Nový rok všude pořádek. Proběhla inventura. Nejvíc položek měla vazárna. Tam byla všechna umělina v krabicích a přepočítávaly se jen načaté. Hnojiva, postřiky, bedny na zeleninu. Rozpracovaná výroba u květin pro MDŽ. Vedoucí přijel ve čtvrtek, posbíral výkazy, co vezl na podnik, popřál všem šťastný a veselý Nový rok a odjel. V pátek už mimo topiče, Jaryna, Toničky s Janou byli jen oba kluci.

„To budete mít, chlapci, čtrnáct dnů v kuse a máte na půlnoc bublinky?“ starala se Tonička.

„Jistě, babi, my to s prací zas tak nepřeháníme.“

„Je to hezký, že jste svátky vzali. Mámy od dětí tak můžou být doma. No my taky pomažeme. Toničku čeká dědeček, mě dvě kočky a Jaryn taky povalí, že Jaryne?“ Jana doutírala stoly.

„Tady je dobře. Cukroví, kafe, pivo. Kdy vletíme, šéfe, na skalku?“

„Až se oteplí, na jaře. Cukroví mu dejte s sebou, Jani.“

„Poveze toho tašku. Ještě jsem mu dala i balíček kávy, Tonička buchty. Nesmíš být tak nenažranej.“

„To pro Pepu, má radost, když něco přivezu, on za to nemože, je cáklé. Tak já jedu, hezké Nové rok.“

Dan ho šel vypustit.

„Dal jsem mu ještě pár krátkých frézií, pro babičku a toho cáklýho bráchu. On nemá rodiče?“

„Nemá babičku, to je jeho matka. To je vůbec tragédie. Jeho rodiče měli kluky jednak velice pozdě a ten starší je úplně debilní a navíc na vozíčku. A jsou prý bratranec se sestřenicí, už v jejich rodinách byly nějaký problémy. Všichni byli proti, aby když už se vzali, měli děti. Jaryn se aspoň o sebe postará, jak jednou rodiče umřou. Do nějakýho ústavu toho druhýho dát nechtějí, ale jsou z toho všichni zblblí. Ani s ním nikam nemůžou jít. Lidi nejsou na postižený zvyklí, bojí se jich. Půjdeme taky, Toničko. A poprosím, můžete nám ustříhnout malou větvičku šeříku? Tonička se bojí říct. Nádherně voní, no na ten Novej rok.“

„Samozřejmě,“ Dan zašel do okurkáče a přinesl dvě kytičky.

„Jsou to jenom zbytky, všechno včera odvezl šéf. Od každé barvy, ale nejvíc voní bílý.“

Popřáli si a ženské šly domů. S nimi i topič. Přijde po půlnoci, aby tu byl na Nový rok. Je totiž pověrčivý a jak na Nový rok, tak po celý rok. Nerad by přišel o práci. Tak budou mít na přípitek o sklenku víc. Teď si dají pozdní oběd.

Milanova máma jim udělala jídlo na dva dny.

„Neriskovala jsem veku, že až půjdu, nebude. Tak jsem ji radši upekla. Všechno máte nachystané, chlebíčky si uděláte čerstvé. Bůčková roláda, obalené řízky, ty si usmažíte, vařený hovězí uzený jazyk, vánočka, vanilkový pudink.“

„Chceš, Dane, k roládě uvařit brambory? Nebo si ji dáme po studenu?“

„Po studenu. Udělám salát. Na záhumenku máme ještě pár rajčat a paprik, vezmu hlávku salátu, v zakládce květák, uvidíš, ani nebudeme potřebovat chleba.“

Na konci velkých hangárů byla vždycky část ponechaná pro manipulaci. Ale místo toho si tam udělali napříč úzký záhon necelý metr šířky, přímo podél topných žebrovic, založený hnojem jako pařeniště, kde se vysadila teplomilná zelenina až v létě a rajčata, papriky, někdy i okurky tam plodily až do ledna. Nebyla to sice žádná obrovská sklizeň, ale zaměstnanci měli občas čerstvou plodovou zeleninu, co v obchodě nebyla. Hlavní propagátor byl zelinář Jožin, který už měl z dřívějška vybrané odrůdy, co zimní krátkodennost snášely. A Milan podědil po svém předchůdci stáleplodící jahody, co plodily celou zimu, jen se musely opylovat štětečkem, když kvetly. Zase jen jako raritka pro pár přátel do přípitkového šampusu. Pro obchod se v květináčích rychlila petrželka kudrnka, pažitka, zimní cibule.

Bůček plněný nádivkou a zeleninový salát s majonézou a trochou šunkového salámu byl skvělý. U jídla vzpomínali na rodiče, na Vaška s Ferim, na osazenstvo hájovny.

„Myslíš, že se kluci večer staví?“ ptal se Dan.

„Z hájovny spíš zítra, to by tu už byli a s Vaškem jsme se nijak nedomlouvali napevno, myslím, že taky zítra.“

„V salátu by byla dobrá hlíva. Neroste tady někde?“

„To by nám řekli kluci z hájovny. Ti ji sbírají. Stejně je zajímavý, kolik lidí chodí v Československu na houby. Snad všichni. Neznám v okolí nikoho, kdo by nešel třeba jen párkrát za rok. Ve Vlastě bylo takové srovnání, kolik je u nás houbařů, zahrádkářů, rybářů, akvaristů, chovatelů psů, koček, slepic, králíků, prostě koníčkářů. Vycházelo na počet, že každý občan včetně nemluvňat je minimálně ve dvou spolcích.“

„A divíš se? Lidem nic jinýho nezbývá. V televizi nic, v kinech zase jen samý ruský voloviny, zůstaly jen koníčky a sport. A ten je až moc zorganizovanej a hlavně samá politika. Na vesnici ještě fotbal a hasiči.“

„A taky když se někde objeví nějaký shluk lidí, už se zjišťuje, jestli za tím není protistátní činnost.“

„Nic se nezměnilo ani s náma. Zase vadí dlouhý vlasy, oblečení, muzika. Vzorem je nakrátko střiženej modrokošilák v tesilkách, co jde budovat republiku jako kdysi v padesátých létech. Jenom nás nezavřou do vězení. Nevím, někdy si říkám, že se bojíme víc, než je třeba. Ale máš odvahu zkoušet někoho provokovat? Zvykli jsme si držet se ve stínu a hrát divadlo pro ty, kteří ho ani nepotřebují. Protože nikdy nevíš, odkud přijde rána. Je snad sobecký, že chceme žít šťastně jako ti normální?“

„Danečku, moc ses rozohnil, skočím pro pivo, trošku tě uhasím.“

„Já moc hasit nepotřebuju, ale počkej, mám pocit, že slyším z venku motorku.“

Taky se rozezvučel zvonek.

„To bude kytka, nebo kluci?“

„Mám tam skočit?“

„Kytku snad zvládnu taky,“ smál se Milan.

Po nějaké chvíli se objevil Vašek v zimní bundě. Sundal si helmu a hnal se k topení.

„Vysvleč se a nepanikař, máme tady čaj? Dane, prosím, postav nám vodu, nebo si s náma dáš kafe?“

„Jsem strašně promrzlej, je tam na nule, ale jel jsem rychle. Byl jsem ve Chvalčově, odjela tam za bráchou Feriho máma, jenom jsem je zbytečně vyplašil. Co mám sakra dělat. Jsem strašnej kretén, nevím, co mě to popadlo.“

„Prosím tě, řekni nám, co se vlastně stalo?“

„Včera přišel dopis od jejich bývalých sousedů. Nechali jim novou adresu kvůli případné poště. Feriho otec byl na léčení a utekl. Někde asi ukradl šaty, prostě najednou se objevil před jejich bývalým bytem v noci. Dole u sklepů našel nějaké kartony od nábytku a krabice, hned po Štědrém dnu. Nanosil všechno před jejich dveře, zapálil a hleděl, jak hoří. Naštěstí z bočních dveří bytu sousedů ho někdo viděl kukátkem, měl telefon a zavolal esenbáky a hasiče. No nějak jsme se o tom dneska bavili a najednou Feri řekl, že by se měl se mnou rozejít, že bude určitě po něm a skončí v blázinci. A já blbec ho chlácholil, že se všechno dědí po dědečkovi, že takový by byly jeho děti, kdyby je měl. Skočil jsem dolů, že udělám pár topinek a falešnej tatarák, a když jsem všechno zanesl nahoru, byl pryč. Bunda, boty, čepice, prostě pryč. Vyšel jsem kolem baráku, do stodoly, venku. Vzal motorku a jel k nim, tam nikdo, u Otokara, nic, jezdil jsem po městě. Pak na nádraží, mohl chytit vlak do Bystřice. Jel jsem tam, vlak přijel, nevystoupil. Ale mohl jet stopem, tak kousek do Chvalčova, ti se chystali do hospody. Zase zpátky, na hájovnu a sem. Jinak tu nikoho nezná, nebo co já vím. Co mám dělat?“

„Měli jste nějaký místo, kam jste chodívali rádi?“

„Nevím, co když si něco udělá? Přitom se těšil sem, že přijedeme na přípitek. Sjedu pro Feldu, pomůžete mi ho hledat?

„My sice budeme mít za chvíli padla, ale vzali jsme i topení. Jeden tady musíme zůstat. Jedls něco?“

„Na jídlo nemám pomyšlení, měl bych jet.“

Rozezvučel se zvonek.

„Třeba je to on!“ vyskočil Vašek.

„Zajdu tam,“ Dan šel ke vchodovým dveřím.

Venku uviděl Feriho.

„Počkej, skočím pro klíče,“ zavolal.

„Máš pravdu, vezmi si věci a pojď do vazárny, překvapíme ho. Kde máš motorku?“

„V kotelně.“

Dan šel otevřít.

„Kde je Vašek a pěšky?“

„Já, je konec. Můžu chvíli k vám?“

„Jasně, pojď do tepla.“

Feri se šel taky hned nahřát k radiátoru. Pak jim vyprávěl, co udělal jeho otec, o tom, jak určitě je také nemocný a musí od Vaška odejít. Seděl, hlavu podepřenou v dlaních a rozplakal se. Najednou ho někdo objal.

„Vaš…?“

„Jo, jsem tady. Nikam tě nepustím. Chci tě, i kdybys byl stokrát blázen. Nemůžeš za svýho otce. Bože, tady je telefon. Musíme zavolat do Chvalčova. Je tu i seznam?“

„Tak jdeme, hoši, do kanclíku,“ odváděl je Milan.

Ten se hned vrátil, v ruce vodku z minulého týdne.

„Bude se hodit a hned Feriho zapřáhni do chlebíčků, já se s Vaškem mrknu na kotle. Stmívá se.“

Znovu se ozval zvonek.

„Skočím tam. Teď to bude kytka.“

Ale s Milanem přišel Karel z hájovny.

„Měli jsme co dělat udržet kluky, přijdou zítra. Já jen přijel na kole, ale už jsem slyšel, že je všechno v pořádku. Tak zase povalím domů. Jo a Růženka posílá novoroční koláče. Máme i kotel a vaříme plno vnitřností, nožek a hlavu, po klucích pošleme novoroční sulc a ovar.“

Milan s ním ještě zašel do zapuštěného zimního skladu, kde byla mrkev, petržel, celer, růžičková kapusta, a Dan přidal pro vůni pár malých větévek šeříku a frezie. Zároveň přinesl i pro ně. Popřáli si a pozdravovali všechny na hájovně.

„Kluci, nebudete mi to věřit, ale mám takovej hlad, že se pustím do mýho andílka.“

Vašek chytil Feriho, posadil si ho na klín a začal ho náruživě líbat.

„Čas utíká moc rychle. Co si dáme, Danečku?“

„Udělali jsme talíře, je tam zbytek nadívaného bůčku, zbytek poledního salátu a zbytek všeho možnýho od obložených chlebíčků.“

„Zbytky? To už nemáme co jíst?“ strachoval se Milan.

„Vždyť jsou to krásný obložený talíře. Takový by nesvedli ani v chlebíčkárně, jdeme na to, kluci,“ zavelel Vašek.

„Nejdřív si dáme na chuť a uvítanou vodečku od trojčat.“

„Jsou tu jen malý štamprlky, nebo hořčičáky. Asi do nich a jenom po palec.“

„Záleží, jestli na placato, nebo na stojáka.“

„Na stojáka ne, z toho jsou prý křečový žíly.“

„Bože, o křečích tu raději nemluvte,“ smál se Milan.

Začal jim vyprávět, jak křeč v noze překazila jejich šmik.

„Nachystáme se, za půl hoďky umře starej rok.“

„Nás bude pět?“ ptal se Vašek.

„Jo. O půlnoci přijde Rosťa, jeden z našich topičů, co bydlí kousek odsud, hodit lopatu do kotle.“

„Ale tam jsme přikládali před chvílí.“

„To je taková pověra. Jak na Nový rok, tak po celý další. Tak aby mu ta lopata zůstala.“

„Většinou všichni hledí lopatu zahodit co nejdál a už na ni nešáhnout.“

„Jenže, bydlí pár kroků, když se netopí, dělá takovýho údržbáře. Brousí motyky, jezdí s frézou, moc se nepředře. Na oběd si skočí domů. Má tu zeleninu, z ní různý zbytky pro prasata. Chová černý vietnamský. Než jde domů, naseče si vozík trávy pro ně. U kotlů je všechno poloautomatický, jsou tu v zimě přesčasy, vydělá si víc jak ve fabrice, kde dělal, když přišel z vojny. Má dvě malý děti, docela hezkou manželku a tchýně s tchánem se v něm jen vidí. Byl by vůl někam chodit. Vidíš, teď je doma. Ale zase nezůstane nic dlužný. Když zabíjí, donese perfektní maso i ostatní, občas králíka, teď v neděli máme od něj krocana. Byl tady na vojně a už tu zůstal. Je někde od Ústí.“

„Tak tomu se říká štěstí. My si taky nemůžeme stěžovat. I když, je to skoro jako manželství. Ale krásný. Až na dnešek. To jsem měl nahnáno. Být to někdo jinej dřív, tak bych si řekl, odešel, no co, až vychladne, tak se vrátí nebo ne. Vidíš, úplně jsem zmagořil já z blonďatýho andílka.“

Ozvalo se zaklepání.

„Tak jsem tady. Hned jsem viděl podle motorky, že máte návštěvu. Já jen přípitek, vhodím dvě lopaty a mažu. Přijeli mí rodiče a máme tam babičku a tetu, s děckama, co už spí, je nás deset.“

Z tašky vyndal Sovětskoje Igristoe a v sáčku velkou misku.

„Až budete později popíjet, tak tohle je na podporu chuti. Čerstvé malé škvarky, obalené v drcených feferonkách, ale jen slabo, není to plamenomet. Budete tu, kluci, pozítří?" otočil se na Vaška.

Ten se podíval na Feriho a pak na Milana.

„No snad.“

„Fajn, to vám sem hodím moráka celýho a víc knedlí.“

Dan s Ferim přinesli další šampus stejné značky.

„Sklenice jsme půjčili od vedoucího z kanceláře, tak opatrně.“

Dan sundal hodinky a všichni počítali s ním. Pak bouchly zátky, přípitek, přání a obě dvojice se políbily.

„Co na to Rosťa?“ ptal se tiše Fery.

„V pohodě, ví to o nás.“

„Letím ke kotlům a pak jsem hned v čudu.“

Kluci se šli podívat. U jednoho kotle byla hliníková nová lopata. Zřejmě jen jako okrasa. Kotelník odsunul horní poklopy, nabral trochu uhlí a vhodil dovnitř. Stejně u druhého, poklopy zasunul, všem popřál, sedl na kolo a byl pryč.

„To mě podrž, vole, kvůli tomu odjede od rodinného stolu?“ divil se Vašek.

„Pověra je pověra, neboj, dožene to, bude u toho stolu dřív jako my.“

„My budeme taky u rodinného stolu,“ říkal Dan, když se vraceli. „Třeba se jednou budou moct dva kluci vzít jako manželé a vzít si i dítě, adoptovat ho a vychovávat.“

„Danečku, slez z toho stromu, to se díváš o sto let dál?“

„O dvě stě. Komunisti z lidí náboženský předsudky nevymyli.“

„Protože je mají sami taky. Ale není to jenom náboženský, ale i výchova doma. Škola, spolužáci, vojna, no nic, nekažme si Nový rok, mám žízeň a hlad na chlebíčky.“

„Na chlebíčky máš chuť, Milane.“

„Možná ty, Dane, máš chuť, já mám hlad. Co vy, hoši?“

„Jasně, máme hlad.“

Všichni se začali smát. Připravené talířky rychle zmizely. Došlo i na chlebíčky.

„Teď neuškodí procházka, ne?“ uculoval se Dan. „Zapomněli jsme na jahody do šampusu.“

„Necháme je na zítra, až tady budou kluci, moc jich není.“

„Z města je vidět jen zář. Spíš slyšíme řeku, taky dělobuchy a rachejtle, to hlavní jsme prošvihli.“

„Nemáš strach, že ti letos nebudou brát ryby, když máš pruty v suchu?“

„Nemám, až se vyspíme, bude ještě celý den prvního ledna.“

„Kdyby mně někdo před půl rokem řekl, jak budu chodit na Silvestra po poli a přikládat uhlí, tak bych myslel, že je to pěkná capina.“

„Mně se tady líbí,“ řekl tiše Fery. „Mám tu ty, co mám rád. Než jsme se odstěhovali, byl Silvestr vždycky horor. Jednou mě táta, to jsem byl menší jak Tomík, zamknul ve sklepě. Máma byla odpoledne s kolegyněma na dvě deci, večer už šla domů. Prý ji sledoval z nějaké zídky. Když přišla, tak mě hledala. Vzal jí klíče a zamknul v bytě. Tak klepala smetákem na sousedy nad náma, ti byli pryč, pak pod náma a přes balkon se domluvili. Zkoušeli otevřít dveře, nešlo to. Soused mě našel ve sklepě, tam urazil zámek a někdo z domu otevřel dveře od bytu a byli jsme u dalších sousedů až do rána.“

„Feráčku, už jsem ti říkal, nevzpomínej na špatný, všechno je pryč.“

„Já vím, promiňte, nějak se mi to vybavilo, vidíš, Vašku, jsem…“

Vašek si ho přitiskl k sobě a začal ho líbat. Druhá dvojice je následovala.

„Půjdeme ještě něco slupnout a spát. Nachystali jsme vám naše ležení a my máme na chvojí celtu a deky ve vazárně.“

„To snad naopak, my jsme mohli sjet domů na mašině.“

„Jistě, nevím, kdo je z vás větší trotl.“

Něco ještě zobli a šlo se spát.

„Nepřipomíná ti něco dnešní naše ležení?“

„Jistě, když jsme spolu spali v bukovým lese pod stanem. Taky na jehličí.“

„Jenže jsme nespali spolu, Dane, ale jen u sebe. To je rozdíl.“

„Když já jsem se strašně bál.“

„Jseš bázliveček jako Fery. Že jsme si s Vaškem našli podobný kluky.“

„Taky jste podobní, zase velcí nebojsové. A v lese jsme byli zelení od baterky.“

Milan vstal, chvíli se rachtal ve skříni. Vyndal zelený krepový papír, udělal z něj širší rolku a nasunul ji na malou lampičku.

„Nechytne to?“

„Je to daleko, zase se neboj. Jsme zelení a na stropě máme kolečko oranžovýho měsíce. Krásná romantika.“

„Skoro jako tam.“

„Jo, přenes se do té doby. Seš přenesenej?“

„Hmm.“

„Jenže já nejsem.“

„Cože?“

Milan ho najednou chytl a sjel hned do jeho rozkroku.

„Musím se ujistit, že tě tu mám. Je to krásný zjištění. Loni jsem tady byl na Novej rok sám. Přemýšlel jsem, jestli si někoho pro příště najdu. Nebo budeme s Vaškem jak staří mládenci, co si občas udělají dobře. A za rok je všechno jinak. Myslím na ty, kteří takový štěstí nemají. Možná teď zrovna nějakýho kluka vyhodili z domu, protože je teplej. Nebo se dva kluci, kterým všechno vycházelo jakou dobu, dneska rozešli. Všechno, co bylo krásný, je najednou pryč. Umřelo. Jako by nikdy nebylo. Úsměvy, polibky, vteřiny nesmírné touhy i její naplnění, najednou nejsou. Kus svýho života vymažou.“

„Někdy je možná lepší něco ze života vymazat. Třeba moje první poznávání. Chtěl bych ho vymazat.“

„Ale to nebyla láska, jen tě někdo zneužil. Raději budeme mluvit o tom hezkém. Co mám zrovna v ruce.“

„Jenom mluvit?“

„Za hodinku se musíme mrknout na kotle. Tak to ještě něco stihneme.“

Nový rok ráno. V tomto roce je všechno poprvé. A jaký bude? Co přinese? Kdo ví. Když snídali, přišel topič, naložil, vyvezl popel. Vašek s Ferim mu pomáhali, ať to má z krku. Dan šel přestříknout šeříky a množárny. Milan si chystal pruty, odpoledne je namočí. Pak šel přehlédnout bramboříky.

„Kde jsou kluci?“ ptal se Dana.

„Šli se mrknout s Rosťou k němu. Jeho tchán prý má v šopě staré motorky.“

„Zlákala je vůně benzínu. Co uděláme k řízkům?“

„Opečené brambory a salát z květáku, to je nejrychlejší a bude toho hodně.“

Vašek už z dálky volal.

„Rosťův tchán má v boudě úplný poklady. Byl fanda do motorek. Má tam z padesátých let dvě BMWéčka, Indiana Chiefa a Triumph Tigera 110, ten je jako novej, toho určitě vezmeme, až řekneme kámošům, urvou mu ruce. Chce všechno prodat a koupit auto. V bazaru by ho oškubali, myslím, že se s ním dá slušně domluvit. Musíme zjistit naše možnosti.“

Po obědě se šlo k vodě. Jen Dan zůstal coby služba. Po druhé přišli kluci z hájovny a hned šli za rybáři. Přijelo i pár zájemců o řezané květiny.

„Máme jelce a podružstvy,“ nadšeně oznamoval Tomík, když se všichni vrátili na grog a svařené víno.

„Kluci, jen ochutnat do hrníčku,“ smál se Vašek. „Netrefili byste domů.“ Ale sám jim trošku vína přilil.

Než šli domů, dostali zeleninovou výslužku za přinesené buchty, sulc, ovar a samozřejmě ryby.

Večer se dopily všechny možné zbytky. K večeři byl po studenu vařený uzený jazyk. Dlouho se vyprávělo. Jak se podaří všem víkend, zajedou zase na chatu do Chvalčova.

„Máme k dobru tři volné dny.“

„Zatím si je necháme, nebo chceš někam zajet, Milane?“

„Necháme si je.“

Poslední noc na chvojí ve vazárně.

„Myslím, že zítra zůstaneme u tebe, Danečku, a naložíme se do vany. Mám pocit, že jsem obrostl jehličím.“

„Musíš být pomalejší, jinak nám sem sjíždí kousky větviček.“

„Nechci být pomalý, mě tvoje prcinka docela vyhecovala. Je to sice hezký, že tady máme Vaška s Ferim, ale sami jsme mohli na to vletět kdykoliv.“

„Vždyť si všechno vynahradíme.“

„Od zítřka už zase jako dřív. Jen my se budeme válet. Musíme tady všechno uklidit. Vrátit do kanceláře sklenice, oddělat do sebe prašťáky za šatnou.“

„Tam už jsme všechno, Dane, uklidili. Tak můžeme pomalu vyrazit.“

„Nemůžete, až po obědě. Dostaneme krůtu, už upečenou, od Rosťovy tchyně.“

Taky před polednem přijel Rosťa s dvoukolákem. Obrovský pekáč, bramborové knedlíky a červené zelí.

„Dobrou chuť, pekla se šest hodin. Je s nádivkou. Všechno mi pak nechte v kotelně, topí Igor, vezmu si to zítra.“

S Igorem byli taky domluvení. Přijede až ke třetí, když pojedou domů. Zase jim pomůže u skalky z jara.

Milan ještě chtěl jídlo přihřát, ale všechno bylo horké.

„Bože, to je snad pštros?“ obdivoval obrovskou krůtu Feri.

„Nesníme ani půlku, ale vezmete si polovinu, co zbude, domů. K tomu si už něco přiděláte. Knedlíků a zelí je na oběd teď.“

„Nádivka je skvělá,“ pochvaloval si Vašek.

„Prý jsou tam vnitřnosti, rohlík, jablko, mandle a koření.“

„Ty jo, Kalča nás neuveze,“ usmíval se Feri.

Po obědě se rozloučili. Ještě všechno prošli, a když přišel Igor, vydali se na kolech domů. Tentokrát k Danovi. Nemrzlo, chvílemi vykouklo i sluníčko. Přesto byli rádi za útulné teplo doma. Milan hned šel napouštět vanu.

Ještě ve vrátnici předali Danovi dopis.

„Píše máma. Byla u babičky. Dárečky nám pošle, ale budou se svojí estrádou dva dny v Přerově. Jestli můžeme, rezervuje nám pokoj v hotelu, kde budou spát. V pátek večer vystupují v klubu ROH pro veřejnost, v sobotu dopoledne pro děti a odpoledne pro zaměstnance podniků. Ráda by tě poznala.“

„No to je skvělý, na kultuře jsme spolu ještě nebyli. Tak pojď do vodičky, moje rybičko.“

Oba milovali vodní hrátky. Dan přinesl malou kytičku šeříku i frézií, zapálil svíčky, nalil do sklenic zlatavý Muškát z Valtic.

„Připadám si jako v americkým filmu.“

„Těch moc nevidíme, v ruským by byla sauna, koště z břízy a stakany s vodkou.“

„To by taky šlo. No na zdraví v Novém roce.“

„Na to už jsme si připíjeli letos mockrát.“

„Na štěstí taky.“

„Pojď za mnou.“ Milan nalil oběma do sklenic. Klekli si naproti sobě. Každý svůj sladký mok podstrčil k protějšímu penisu.

„Vidíš, jak se z vína pěkně zvedají. Aby nám tohle malý zakázaný štěstí vydrželo co nejdýl. Miluju tě, Dane. Už si svůj život nedovedu představit jinak. A ty? Co ty slzičky?“

„Člověk si ani neuvědomuje, co má, když je na tom jako my dva. Připadá mi až sobecký, že jsme šťastní. Když kolem je tolik neštěstí a zničenejch osudů, přestáváš je vnímat. Člověk proplouvá a nevidí, že se jinej topí.“

„Takhle si nesmíš nic brát. Taky mě dostalo, když Feri vyprávěl, co jim dělal léta otec a kam až to došlo. Vidím, co se dělo na hájovně, a snad jsme i pomohli. Můj táta i Vaškův přišli o místa, i když ne úplně. Lidi se naučili mluvit jinak doma než na veřejnosti i v práci. Zkus si někdy poslechnout nějakou řeč třeba k výročí Říjnové revoluce. Všechno je totální hovadina. Tomu nemůžou věřit ani ti, co to říkají. Jsme opravdu všichni tak blbí? Asi jsme. Jenže můžeš se někde ozvat. Prožít mládí v kriminálu? Tak raději mlčíme. A myslíme v duchu, kdy se tohle šílenství posere. Jistě že nic není věčně. Nechci nijak snižovat upálení Palacha ani dalších, o kterých se moc neví, spíš naopak, ctím jejich hrdinství. Ale pohlo to nějak s národem? Nepohlo. Protože máme za zády ruský samopaly? Z východu ještě nikdy nepřišlo nic dobrýho, ani počasí. Tak už jsem jako komouši. Pronáším agitační řeč k ničemu. Nic tady nezměníme. Chybí nám to hlavní – svoboda.“

„Promiň, někdy se nemůžu přes něco přenést. Já si vážím toho, že jsme spolu, a mám tě rád, asi si tě ani nezasloužím.“

„Konec. Ponoříme se do vody. Připusť, prosím, trochu teplé. A pojď mi dát muškátovou pusinku.“

Voda krásně nadlehčuje, hladí svými vlnkami. Milan si svého miláčka obracel do různých poloh.

„Jsem jako na rožni, už sis mě ochutnal ze všech stran,“ usmíval se Dan.

„Kdepak, ještě je plno těch míst, kde jsem nebyl. Nakonec dnes si můžeme prohodit role, to nemíváme tak často.“

„To můžeme, ale až na podruhé. Už jsem si moc zvykl, lásko.“

Přání bylo mnoho, ale dvoje svátky a týden mezi tím je docela vyčerpal. Nezvykle brzy usnuli.

Vzbudil je rachot aut pod nimi.

„To jsou magoři. Víš, kolik je hodin? Čtyři. Snad tak nemíní začínat každý den,“ stěžoval si Milan.

„A to máme dnes volno a mohli jsme se válet v posteli.“

„Vlastně co nám brání?“

„Musíme k tvým rodičům popřát Nový rok.“

„Teď je brzo, pak budou v práci, tam zajdeme až odpoledne. Ale mohl bys, Danečku, ukrojit kus krůty s nádivkou, klepnout kolem nějaký vajíčko, co ty na to?“

„To můžu, tys dělal kuchyňku celý svátky. A pak už začne ráno chleba se sádlem, v poledne oběd ze závodky, večer polívka z toho, co zbude. Nějak jsme moc utráceli a já ti navíc dlužím za plno věcí.“

„Nestraš, ale šetřit budeme muset.“

Dopoledne prolenošili v posteli. V poledne si ke krůtě dodělali brambory. Odpoledne šli popřát k Milanovým rodičům a už tam zůstali. Ráno autobusem do práce. Jel Andrýsek, samozřejmě všechno bylo špatně. V práci nebyl žádný kvalt. Přestěhoval se od hřbitova zbytek vazárny. Dan zavolal ve čtvrtek na napsané číslo mamince do Hranic, kde hráli vojákům a pro cementárnu. V pátek se potkali v Přerově, v hotelu U nádraží.

Danova maminka byla drobná černovláska, vypadající velice mladě. Chvíli poseděli u kávy, pak je zavedla do pokoje, kde budou spát. Předala jim dvě tašky dárečků, oni přivezli bonboniéru a obrovskou kytici.

„Všechno si tady nechte, svezete se s námi autobusem a taky vás vezmeme zpět a můžeme posedět ve vinárně. Poznáte tak moje kolegy a kolegyně. Jsme poměrně velká estráda, je nás dvanáct a jako hosty máme dva akrobaty.“

Kluci se zatím jen pozdravili, nastoupili do autobusu, který je zavezl na místo představení. Měli dvě sedadla ve čtvrté řadě uprostřed, odkud bylo výborně vidět a slyšet. Sál byl plný, přicházeli poslední návštěvníci.

Světla zhasla, ozval se klavír. Zároveň s rozhrnující se oponou nasvítil reflektor klavíristku, Danovu maminku ve žlutých šatech. Hrála a zpívala šanson od Édith Piaf. Část francouzsky, část česky. Na dalším nasvíceném místě se objevil konferenciér a vedoucí souboru. Hra i zpěv skončil a klavíristka se přidala ke svému kolegovi. Oznámili divákům, že je budou provázet celým pořadem, popřáli jim dobrou zábavu. Hned se vpravo vyloupla ze tmy hudební skupina, varhany, basová a sólová kytara, bicí. S nimi jako zpěvačka mladá herečka. Spolu s kytaristou dali veliký hit, My dva a čas. Pak už šla jednotlivá vystoupení podkreslená hudbou a mezi nimi opět známé písničky. Vším provázel konferenciér a Danova maminka. Krátké humorné divadelní scénky, pantomima, akrobaté s kovovým žebříkem, úžasné baletní vystoupení Alexeje a Alexei, jak hlásal venku plakát. Kytarista s rychlými houslemi udivoval Montiho čardášem, kde se střídal se zpěvem Danovy mámy. Tak to bylo něco. Diváci nepřestali tleskat a dočkali se přídavku.

Konferenciér občas pustil nějakou narážku na zásobování, zdravotníctví, školství.

„Smutný muž nám zmizel, tak my máme Smutného pána.“

Nebo: „Pamatujete na Ljudmilu a Olega? Můžete se s nimi potěšit.“

Na kolečkových bruslích, k tomu upravených, vyjela dvojice a předváděla všem z dřívějška známé figury sovětských krasobruslařů, dvojnásobných vítězů olympijských her a několikanásobných mistrů světa, Bělousovové a Protopopova. S klavírním doprovodem klasika, pak v převleku s kapelou jako legrace nešiků. Zase obrovský úspěch. Další scénka, následovaná rychlomalířem. Z obecenstva požádali jednu slečnu a mladíka, aby si sedli na pódium, a na velkém plátně vznikal před zraky obecenstva rychlý portrét několika tahy. Znovu veliký úspěch. Další hity, Léta letí, Lodí bílou, Korunou si hodím, Santa Lucia. Ještě opět akrobaté a žongléři, z cirkusů oblíbené duo Zwei Gumos, což byli dva šašci, kteří vše dělali synchronně stejně. Večer pak ukončili opět konferenciéři u klavíru s písní.

Účinkující byli odměněni potleskem ve stoje a museli přidávat. Podobné pořady se vyskytovaly jen občas v televizi. Pozdější Televarieté s Bohdalovou a Dvořákem vzniklo až za několik let, stejně jako i oblíbený pořad z NDR, Kessel Buntes. Chlapci počkali na ostatní v autobusu, až se převlečou a odlíčí. Nic se nemusí stěhovat, zítra budou pokračovat. V hotelu měli připravený salonek. Danova máma Sonička, jak ji všichni oslovovali, se ještě znovu všem pochlubila synem a jeho přítelem. Nikdo se nad tím nijak nepozastavoval.

„Já budu pořád odbíhat, posadím vás tady k Pepovi a Honzovi. To jsou naši tanečníci, mimové, komici, náš poklad.“

„Jen musíš, Soničko, říct, že nás taky jako poklad vykopali, ale z baletu,“ řekl o něco vyšší brunet Honza.

„Nebýt tvé maminky a šéfa Petra, tak někde v družstvu okopáváme řepu,“ usmíval se blonďák Pepa.

„Já zase všechny obejdu a vrátím se.“

„Prej jste oba zahradníci a děláte v jednom podniku, to jste na tom jako my.“

„Máma říkala, že Alexej a Alexeia jste vy, i Zwei Gumos, na kolečkových bruslích taky i pantomima. Jaký to je tančit holku?“

„Než jsem si zvykl, trochu to problém byl. Hodně na špičkách, dnes to beru s humorem. Nejdůležitější je kostým, aby mně nebylo vidět mezi nohy. Někteří diváci by z toho byli v šoku. Ale museli jsme si zvyknout. Když nás od baletu vyrazili, byli jsme za tohle rádi. Naši bývalí kolegové se nám spíš smáli, je to prý pokleslá kultura. Jistě to není pro jeviště v opeře, ale tady děláme, co chceme. Hlavně jsme spolu a je tady někdy úžasná prča. Místo baletní klasické ztrnulosti je tu víc komediantství. Docela jsme si zamilovali pantomimu a klaunství. Naše blbnutí na bruslích je hodně, ale hodně těžký. Udělat všechno tak, aby se diváci váleli smíchy, je pěkná dřina.“

Servírka zrovna přinesla k jejich stolu dvě sedmičky vína.

„Soni, přípitek!“ volal Honza.

„Už jsem u vás, chlapci. Mám velikou radost, představení se vyvedlo. Jak se ti líbilo, Milane? A zůstaňte ještě dopoledne, jestli můžete. Dětské je také vyvedené. Tam člověk vidí nejlépe, co je dobré a co ne. Děti jsou bezprostřední, neznají faleš. Máme tam mraveniště i s Ferdou a broukem Pytlíkem, prince, princeznu a draka, určitě se vám bude líbit.“

„Jistě, zůstaneme rádi. A dnešek byl skvělej. Nic takovýho jsem zatím neviděl.“

„Tak, chlapci, na zdraví a taky na lásku. Babička mi všechno vyprávěla. Ať vám to všem vydrží.“

Ještě něco vyprávění a Sonička se věnovala dalším z jejich estrády.

„Jsem rád, že je tady máma šťastná. Otec byl a je pořád v kasárnách, babička v domově důchodců, ale mám Milana. Jenom všechno kalí, že se ke své lásce nemůžeme přihlásit, to asi máme stejný.“

„Taky nás tohle mrzí, tady jsme v určitém bezpečí. Ke klasickému baletu se už nevrátíme, tam nám ujel vlak. Tady můžeme vydržet léta. Na tančení vezmou mladší, ostatní tak věkem omezené není. A jsme spolu. Sice nemáme žádný byt, každý jsme hlášení doma u rodičů, kde jsme se vystřídali i mezi svátky. Žijeme v autobuse, na jevišti a v hotelových pokojích. Hudebníci se občas mění. Ale ta klasická šmíra jede dál. Nejde něco takového dělat jako zaměstnání, člověk tím musí žít, tak skol, kluci.“ Honza pozvedl sklenku.

„Přemýšlím, jestli bysme tak dokázali žít jak Honza s Pepou. Já se sice mockrát stěhoval, ale i s nábytkem, kytkama, se spoustou věcí, co tvoří domov. Nic z toho nemají, až možná na pár maličkostí. Ani žádný místečko, kam se schovat, když se nedaří. Jak strašně mně chybí skalka a jsem ti vděčný za možnost, že si ji uděláme.“

„Asi bych co oni taky nedokázal. Musí se mít o to víc rádi.“

„Rádi, mít někoho rád. Myslím, že to může existovat i bez postele. Určitě jsem se do tebe nezamiloval kvůli vzhledu. Ani pro sex s tebou. Jistě, teď to všechno máme a krásný, ale proč tě chci, je jiný. Když jsme spali na houbách ve stanu, bál jsem se, jak všechno po mém odmítnutí skončí. Chtěl tě a nemohl. S tebou jsem měl pocit vyplnění prázdna v mým životě. Mně v něm chyběli rodiče. Pak babička. Byls pro mě jistotou. Vždycky jsem přemýšlel o svých rodičích. Zřejmě je spojoval jenom sex. Bylo to určitě krásný, ale krátký. Navíc ani já jsem nesplňoval jejich představy. Jsou šťastnější bez sebe. Dnes máme všichni tři své životy. Myslím, že i šťastné.“

Dětské představení bylo kouzelné. Tady měli hlavní slovo Honza s Pepou. Některé příhody znaly děti ze Sekorových knížek, ale mnohé si kluci vymýšleli. Ve druhé půli byl v jeskyni i veliký drak a děti volaly, kde se skrývá.

„Děti, to je nejlepší obecenstvo. Nechají se vtáhnout do děje a prožívají všechno s námi,“ smál se Honza.

Ještě společně poobědvali, rozloučili se a šli na vlak.

„To by se určitě líbilo dětem z hájovny.“

„Kluci říkali, že tady budou zase v létě.“

Venku poletoval sníh a mírně mrzlo. Tentokrát šli k Milanovi. Povyprávěli rodičům o estrádě. Pak se ještě šli potěšit do skleníku. Rozkvétaly zeleně růžové zvonečky kalanchoí.

„Musíme si sem zavést lepší světlo. A můžeme se pustit do skalky, když není sníh. Rozvezeme cihly. Určitě máš v hlavě, jak velehory budou vypadat, Dane.“

„Mám, ale aby se alpinum líbilo i tobě.“

„Myslím, že máme dost podobný vkus. A hodně strmých míst na sever. Taky vím, kam na tvé zamilované kytky. Do školek v Olomučanech.“

„Teď už nám začne docela všední život. Hodně práce, málo peněz, občas na ryby. Kam zamíříme na dovolenou?“

„Je leden, Milánku, pokud nechceš na dovolenou, v zimě je moře času.“

„Přece máš nějaký sny?“

„Jo, ale tam se nedostaneme, nejsme ptáci, co můžou za ostnatý dráty. Třeba jen vzít kola a jet na pas blind, tady po blízkých lesích. Jako jsme byli na podzim. Nebo na Slovensko do hor, s Vaškem a Ferim autem. Ty máš nějakou utkvělou představu?“

„Malá Fatra, Nízké Tatry, to by bylo zajímavé i na něco do skalky. Budou semena, plno věcí jde řízkovat. Dá se koupit povolenka na Hron, ať nejsme bez ryb. Zkusíme Vaška s Ferim. Stany jsou, autem by to bylo rychlé. Moc dovolené nemáme, ale můžeme si nastřádat náhradní volno. Zkusíme se domluvit s Vaškem.“

Zatím byla zima celkem mírná, tak se pustili do skalky. Nejdřív si všechno nakreslili, jedna část bude pro vápnomilné rostliny, druhá pro kyselomilné s vřesovištěm. Ve volných víkendech jim s nadšením pomáhal Jaryn. Byl tu grog nebo svařák, po jídle pivo a pak i kafe. Před koncem února už byla hrubá stavba hotová. Jak ještě sedne, doplní se zeminy mezi kameny. Mezi pohořími vedla klikatící se pěšina a z ní nášlapné kameny. Připravilo se i místo pro malé jezírko, odkud povede kaskáda k rašeliništi. V práci se začalo všechno připravovat k MDŽ.

„Letos máme rok o den delší, je i devětadvacátého února. Na našich žních to ale nic nemění.“

MDŽ, Dušičky, a Vánoce jsou u zahradníků obdobím, kdy je nejvíce práce. Do hangárů hned přijde sadba zeleniny. Taky každý den přijelo auto pro bramboříky, obojí primule, cinerárie. Právě dostavěná chladírna byla plná našetřených květů ještě plně nerozvitých karafiátů a narcisů v poupatech. Všude, kde bylo místo, se rychlily krokusy, hyacinty a nízké tulipány. Osmého je ve středu, do pondělí musí být všechno mimo místní prodejny odvezené. Pracovalo se i v sobotu a neděli. V hájovně připravovali krepový papír nařezaný na pruhy, tvořením, prolamováním a řasením okrajů, jednak pro vazbu kytic, ale i pro obalování květináčů.

Milan si už před shonem, který teď všude panoval, vybral další mateční bramboříky a dvě hodiny denně se věnoval opylování. V neděli, co šlo mimo jejich prodejny, bylo odvezeno. Šéf se radoval, že nezbyli žádní mrzáčkové. I když se pár rostlin vždycky nepovede v tom množství, ořezaly se z nich květy a použily do vazby. V hangárech už na uvolněná místa sázel Jožin za traktorem s babosedem balíčkovanou sadbu zeleniny. Některé podniky si slavení posunuly až na pátek, protože to byl sice svátek žen, ale vždycky vše skončilo velkou ožíračkou mužů. Všichni tak měli kytičky nebo rostliny v květináčích objednané na určitou dobu. V pátek ráno byl konec.

„Nemám ještě všechno pohromadě, ale jenom balených hotových kytiček karafiátů, narcisů a frézií se prodalo přes pět tisíc. A bramboříků, kolik máme vyseto? Daly by se na rok o polovinu zvýšit počty?“

„Bez problémů, myslel jsem, že prodáme semenáče po druhém pikírování, máme jich mraky.“

A začalo se konečně slavit i na kombinátě. Zákusky, chlebíčky, vaječný koňak, griotka, vodka, víno. Šéf všem ženám přivezl bonboniérky, dřevěné kořenky a poukázky do obchodu s látkami. Taky květináček vonících krokusů. Slíbil prémie a všem poděkoval. Pak se slavilo až do tmy. Autobus už večer tak daleko nejel a museli až k hospodě. Babičky měly kola, ale jen je vedly.

„Nevím, kdo koho vede,“ smál se Milan.

„Půjdeme k zastávce? Vašek jezdí Brno.“

„Myslím, že se projdeme. Po železničním mostě, nábřežím, nevadí?“

„Ne, tuhle část města ani neznám. Akorát bude všude plno opilců. A za pár dnů je Josefa. To je takový Den mužů, nebo dřív býval. Teď vedou zcela jiná jména.“

„On se vždycky nějaký důvod najde, aby se dalo slavit.“ Oba se smáli a vyrazili k domovu, i když oklikou.

Když přicházeli k vrátnici, viděli, že dole u šaten se ještě slaví.

„Copak tu slaví?“ smál se v bráně Dan. „V garážích jsou samí chlapi!“

„Náhodou jsou tu dvě holky ve skladu a jedna bába uklízečka,“ smál se taky vrátný a nabízel jim šmetrdólky, kterých tam měl celý talíř.

Pomalu se proplížili chodbou. Dnes už měli slavení dost. Milan vyndal z Calexky, nového přírůstku v Danově domácnosti, láhev okurek a paprik Beraních rohů. Vzal dvě skleničky a slil do nich nálev.

„Dáš si taky, né? Mám po tom mixu všeho v hubě jak na dvoře.“

„Pití bylo samé lepidlo. Obdivoval jsem Toničku. S Janou a Květou všechny mladý holky strčily do kapsy.“

„A my? Ještě bych ke spravení chuti potřeboval doušek z tvého kohoutku Danečku.“

Pár dnů se překulilo a bylo Josefa.

„My tu žádného nemáme.“

„Ale máme, Danečku, Jožina.“

„Vidíš, to mě vůbec nenapadlo. Co mu dáme? Ženský určitě flašku, ale dělals někdy kytici pro kuřáka?“

„Myslíš z navázaných cigaret?“

„Já ve škole. Musí se navazovat opatrně, aby se nepoškodily. A z krepu a staniolu se dělají okvětní lístky.“

„Vašek má známou v trafice, něco seženu a splácneme z toho kytku.“

Vůbec ovšem netušili, jak si s kytkou zavaří. Cigarety červené a mentolované zelené St. Moritz, viržinka Villiger, doutníky Guantanamera. Všechno navázané i s malými květy anthurií a plumosusem asparágusem. V krajce a se stuhou. Jožin byl úplně vedle. Jenže šéf si kytku půjčil, objel s ní půl okresu a obden byla fotka v Rudém právu. Začaly se hrnout další objednávky. Takové kytky se sice někdy pro kuřáky dělaly, ale daleko chudší. Každý si dodal kuřivo podle obliby obdarovaného a došlo i na kytice uzenářské, kde květy byly z plátků šunky a salámů. Milan se smál Danovi, že bude konkurovat studené kuchyni.

Sklízel se salát z pařenišť a venku na poli byla vysazená raná zelenina. Jaryn rozvinoval hadici pro polní závlahy a o víkendech jezdil pomáhat se skalkou. Kluci z hájovny vyrazili na ryby. Přes týden na ně dohlížel děda, některé víkendy Milan s Danem, ale přidal se i Vašek s Ferim. Koupili Tigra, Triumph 110 a pořádně ho větrali. Velikonoce připadly na první dubnový týden. Celá čtveřice se vypravila na chatu do Chvalčova už v pátek večer. Vezmou kluky z hájovny.

„Feri s Danem jsou štíhlí a děcka se počítají na kila,“ smál se Vašek.

„Akorát se budeme trochu brzdit, ať nepleteme těm malochům hlavy. A kde budou spát?“

„Dole je moře místa.“

Jirka s Tomíkem byli nadšení a vůbec jim nevadilo, že se nezúčastní šmigrůstu. Zato v pátek večer, když přijeli, potkali velikou skupinu kluků i mladíků s trakaři upravenými jako řehtačky i s ručními klapačkami, kterými se točilo v ruce. Všichni dělali obrovský rámus a chodili dům od domu. Na cestě je zastavili jako ostatně všechna auta. Feri s tím počítal podle loňského roku. Jen myslel, že je potkají u strýčka. Pytlík cucavých bonbonů a starším rum.

„Ti budou zhulákaní,“ smál se Jirka. „V košíku měli samej chlast.“

„A co teprve v pondělí, zajdeme se podívat. Tady se plete obrovský tatar, několik metrů.“

„Trošku dodržíme tradici. Večer máme ryby po mlynářsku, to je postní jídlo a myslím, vadit nikomu nebude. V sobotu beránek, mazanec, velikonoční nádivka, tu si upečeme. Máme ji dvojí. Už přivezli ledničku. V neděli bude od strýce králík. A v pondělí ráno od mé mámy piškotový zajíc politý čokoládou, v poledne všechno možný z vajíček. Máme jich koš. Odpoledne pojedeme domů. Je tu dovezená hromada dřeva, tak ho vyrovnáme pod převisem střechy. Zajdeme do lesa, no jak se nám bude chtít.“

„A vzali jste, Dane, i naše rybičky?“

„Jistě, každý máme dva amerikánce, co jste ulovili.“

V okolních chatách nikdo nebyl, jen v jedné kus za nimi bylo světlo. Před půlnocí šli spát, Jirka s Tomem si vyprosili spát na dekách a kožešinách u krbových kamen.

„Je všechno zavřené a nejsou blízko,“ kontroloval všechno Feri.

Kluci si ještě sedli nahoře u vína. Teď si mohl Vašek s Milanem vzít své miláčky do klína a občas nahradit slova polibky.

„Nevím, jestli jsme udělali dobře s klukama z hájovny. Člověk si musí dávat pořád pozor. Ale když zase vidím, jak jsou šťastní.“

„Vašku, tu chvíli přece vydržíme. Dan s Milanem jsou spolu v práci a taky vydrží, ne?“

„Někdy je to těžký,“ smál se Dan. „Plel jsem pod parapetem a najednou mě zezadu objal Milan, ani jsem nevěděl, že tam vlezl. A šeptal mně do ucha, že by mě hned ojel, a ruku už měl v mých montérkách.“

„Klečels jako fenečka, jenom tě zezadu pojmout.“

„No vidíš, ne že bych to nechtěl taky, ale kolikrát ho musím brzdit.“

„Tak odbrzdíme, moc toho už do rána nestihneme,“ usmíval se Milan.

„Ráno zajdeme popřát do chaty, co se svítilo. Sice přát se chodí až v neděli, ale aspoň uvidíme, co máme za sousedy, tak hezký sny, kluci,“ Feri s Vaškem se zvedli k odchodu.

Feri s Jirkou a Tomíkem už roznášeli kakao a nakrájeli jednoho beránka.

„Tak co, jak se vám, kluci, u kamen spalo?“

„Paráda, Milane, jako v haciendě na Divokým západu,“ nadšeně vyprávěl Tom.

„Donesli jsme si ze sběru Rodokapsy, my tam občas něco neseme a ten pán tam je moc hodnej a můžeme si vždycky něco vybrat. Má tam všelijaký knížky, co zakázali komunisti. A strýc Karel přinesl i zakázaný gramodesky, co se ničily. Kola nám nevrátili, hajzli,“ postěžoval si Jirka.

„Prý se to řeší. Ještě počkáme a když, tak koupíme jiný.“

Po snídani vzali na papírový kulatý tácek malý mazanec a sedmičku vína a vypravili se k chatě o kus dál. Dole bylo zamčeno u vrátek, tak zazvonili. Chvíli se nic nedělo, jen Tomík říkal, že někoho viděl za skleněnými dveřmi na terasu. Všechny chaty byly úplně stejné. Pak vyběhl k vrátkům chlapec tak ve věku Dana nebo Feriho.

Vypadal spíš vystrašeně.

„Hezké Velikonoce,“ volal Feri, „my jsme blízcí sousedé, jinak je všude prázdno, tak jdeme popřát.“

Hoch odemknul a nechápavě se díval.

„Tak, tak, pojďte dál, no my jsme tady, nám chatu půjčil kamarád, teprve přijede.“

„My jsme také u strýce, přijeli jsme večer.“

V předsíňce se kluci vyzuli. Vešli do stejné místnosti, jen trochu jinak zařízené, ale i krbová kamna byla stejná, jen vyhaslá. Feri předal mazanec a víno. Chlapec, hezký černovlásek, s trochu kudrnatými vlasy zašel do kuchyně. Hned se vrátil s blondýnkou stejných let. Hezká tvářička, malý nosík, žádné šminky, přirozeně hezká, jen taky celá vyplašená.“

Hoch se jim představil jako Petr, dívka Jana.

„Proč si nezatopíte? Snídali jste?“

„Včera jsme topili, nechceme moc spálit, ta chata je dědečkova kamaráda, no spolužáka. Udělala bych vám kávu, ale nevím, tolik ji tu není. Nezlobte se, nečekali jsme někoho přijít.“

„Mám lepší nápad, u nás je teplo a máme tam plno jídla, pojďte na snídani k nám. Vždyť je to kousek.“

„Peťo?“ dívka se bezradně podívala na hocha.

„Tak jestli, no jo.“

Všichni se přesunuli do druhé chaty. Příchozí dostali kakao a beránka. Mezitím připravil Feri pro všechny veku s máslem a uzenými šproty. S ozdobou salátovým listem a plátky ředkviček. Jejich hosté se konečně trochu rozmluvili. Jsou spolužáci, budou maturovat a chodí spolu. Chtěli by, ale nemůžou. Kvůli svým rodinám, které se šíleně nenávidí. Při tom byli vždycky přátelé. Až do osmašedesátého roku. Jejich otcové byli ve Straně. Všechno se vyhrotilo, když přišli Sověti. Petrova otce nejdřív vyhodili ze Strany, pak z práce, byl nějakou dobu ve vyšetřovací vazbě. Teď dělá závozníka v Uhelných skladech. Před rokem spolu začali chodit. Dokud to nikdo nevěděl, byl klid. Jistě, jedna dobrá duše se postarala.

„Přišel jsem domů a otec na mě spustil, kde jsem byl. Už ani nevím, co jsem řekl. Nelži, na mě zařval. Já to zopakoval a dostal jsem facku. Pořádnou. Táta mě nikdy neuhodil. Pak začalo peklo. Okamžitě po škole domů. Vymyslel nějakou práci a za všechno tresty. Vůbec jsem ho nechápal. Byl to jiný člověk. Nesměl jsem do kina, na fotbal, za kamarády, přišel jsem o deset minut později, nedostal jsem večeři, ráno snídani. Měl jsem jen školní obědy. Já to nějak snášel, ale Jana prožívala to samé.“

„Nikam jsem nesměla, všechno musela zrušit. Atletiku, divadelní kroužek, turistiku. A jen vyhrůžky, jestli tě s tím hajzlem uvidím, nechám ho zavřít. Nikdy takový nebyl. Taky jsem párkrát dostala. Bil mě deštníkem. Přeložili nás každého do jiné třídy. Ve škole dávali učitelé pozor, abychom se nesešli. Po kamarádovi, co nám půjčil chatu, jsme si jen posílali dopisy. Sehrál to, že se mnou začal chodit, ale i tak jsem moc nemohla ven. Přes něj jsme se párkrát sešli. Až letos to trochu povolilo. Oba jsme s někým jiným, někde jinde. A strašně se bojíme, aby se něco nepokazilo.“

„To je tedy jak ze Shakespeara, tady vám nic nehrozí. To chce frťana,“ konstatoval Vašek a hned přinesl vodku.

„Do maturity musíme vydržet. Pak každý na jinou školu a v jiném městě. O víkendech si najdeme brigádu tak na půl, abychom mohli za sebou a neměli důvod jezdit domů. Můžeme se taky vzít a přejít na stejnou školu. Zítra přijede Jára s Alenou. Oni spolu chodí, ale vymysleli, že já chodím s Alenou a Jára s Janou.

„Tak a co kdybyste si to jednou popletli?“ dodal Milan.

Jana se vystrašeně podívala, ale Petr se zasmál.

„To nehrozí, jsme za ně rádi. Nevím, co bysme dělali. Jen naše rodiče nechápeme. Jistě, lidi se můžou rozejít. Kvůli čemukoliv, prostě se neznáme a konec. Ale proč si škodit a navíc dětem, co s jejich problémy nemají nic společného.“

„Tohle docela chápu,“ řekl Feri a vyprávěl jim o jeho problému s otcem.

„Kde jsou kluci?“

„Venku, šli skládat dřevo, co je na hromadě.“

„Tak půjdeme taky pomoct,“ řekl Petr.

„To můžete a zavezte si pár koleček na vaši chatu, ať se nebojíte zatopit, tady je dřeva na dva roky,“ Feri šel dát péct nádivku.

Jejich návštěvníci šli na dřevo s Vaškem a Milanem. Feri s Danem chystali oběd.

„Nádivky bude dost, rozdělíme ji, aby měl každý z obou.“

„Myslím, že se moc lišit nebudou. To nám snad vyjde i pro ty milence z Verony. Ale zítra dorazí i ti falešní a to bude jeden králík málo na deset lidí. Je pošleme zpátky na chatu a večer můžou přijít, když budou chtít. Ať se trošku užijou a my vyrazíme ke strýci, ať nám ještě jednoho klepne.“

Přiběhli Jirka a Tomík.

„Poslali nás zahřát. Jana je správná holka, taky si musíte takovou najít. Ale kde vezmete čtyři takový baby?“

„Naše holky jsou ještě malý a blbý,“ doplnil Jirku Tomík.

Dan s Ferim se smáli.

„Nebojte, najdeme. Dáme vedle ke stolu ještě ten menší stolek a rozneseme talíře a příbory. Doufám, že jich je tolik.“

„Tome, zavolej na ně z verandy.“

„Konečně vás vidíme s úsměvem,“ vítal dvojičku Dan.

„Nejsme zvyklí mezi normálníma lidma. Někdy je problém vydržet,“ vzdychla Jana.

„Po jídle vás vyženeme k vám, ať si užijete svátků, my skočíme dolů do vsi ke strýci a večer se stavte. Uvidíte, jestli se tu svítí. Ale nemusíte, to je na vás. Kdy přijedou ti vaši náhradníci?“

„Náhradníci, tak to je skvělý, moc dík, večer se zastavíme a Jára s Alenou přijedou hned dopoledne.“

Obě nádivky byly skvělé, kluci z hájovny dostali po půl pivu. Ještě si připili vínem. Chlapci z chaty sešli dolů, k cestě a přes Bystřičku, kde bydlel Feriho strýček. Na Chaloupkách.

„Teď jsme, mami, jedli, kávu si dáme a koláče taky. Jo strejdo, připijeme si, když jinak nedáš,“ smál se Feri.

Samozřejmě slivovice. Všechny rozesmál Tomík, když si chtěl u Dana jen omočit jazyk. Dostal jen olíznout téměř prázdnou štamprli. Vytřeštil oči a honem se pustil do koláče.

Dostali králíka a veliký kus bůčku. Taky radu, jak ho naporcovat a proložit vepřovým. Vraceli se potmě. Strýc přidal ještě víno ze Strážnice. U branky se setkali s Petrem a Janou.

„Už jsme vás vyhlíželi, nevadí?“

„Pořád jsem přemýšlel, co je na nás všech zvláštního,“ uvažoval při přikládání Vašek. „Už mi to došlo, nikdo z nás nekouří. Otec v práci nemohl, Barvy, laky. Milanův otec jako dřív ředitel školy taky nekouřil, Feri byl jen s mámou a Dan?“

„Otec doma ne, a jestli se může kouřit v tanku, nevím,“ smál se, „ale máma kouří.“

„A Jirka už taky kouřil, ale bylo mu šoufl,“ ukazoval Tomík.

„Dostaneš na budku, brácho. Náš otec kouřil, tak jsem to chtěl zkusit a kámoši, co jsou starší, taky hulí.“

Řeč se stočila na Feldu, kterou obdivoval Petr. Kluci se hned pochlubili Kalčou a nově nabytým Tigrem.

Jana si zase povídala o kytičkách se zahradníky. Taky probrali události na hájovně. Došlo i na magnetofon, ale pořád bylo o čem mluvit.

„Tak zítra, jak dojedou vaši kámoši, hned se stavte,“ zval je Milan, když se loučili.

„Kluci, honem na kutě. Jdeme taky.“

Tentokrát obě dvojice hned směřovaly do svých postelí.

„To je hrozný, ani heteráci to nemají někdy lehký. Jistě, vím, co dělal můj otec. Jenže je psychicky nemocný. A před tím byli jejich rodiče přátelé.“

„Taky jsme měli známé, co měli hodně rozdílné názory na politiku. Tak o ní nemluvili. Ale takhle kazit ta nejlepší léta svým dětem, to nechápu. Doufám, že si tady na chatě své lásky užijí. A nerozejdou se kvůli rodičům.“

„Někdy mám taky strach z rozchodu. Nechtěl bych, aby nám pak ze všeho zbyl jen prstýnek od babičky.“

„To bych nechtěl ani já. Musíme věřit v trošku štěstí. Abysme nedostali ponorkovou nemoc.“

„Obejmi mě, ještě víc. Ještě.“

„Teď už jsme jako v ponorce, tam je taky málo místa.“

„Ale krásně.“

„Máš pravdu. Krásně se o sebe třeme, jako rybičky. Vnímat celý tělo druhýho je krásný. Nemusí to být vždycky píchačka hned z kraje.“

„To je hezký, Milane, když něco takovýho říkáš. Při tom ty jsi největší spěchálek a nemůžeš vydržet.“

„Cože, hade. Dnes bude jen tření, abys věděl.“

„A co tvoje ruka dole?“

„Taky se jen otírá a trošku otvírá.“

„To mi nedělej!“

„Proč, je moc rajcovní? Mám chuť tě spoutat, aby ses nemohl bránit a pak tě rozdráždit, až z toho vytečeš. A znovu.“

„Sadisto. Kluci vedle jistě už po milování spí.“

„Tím se neutěšuj. Vaška napadají daleko větší voloviny jak mě. Jednou jsme zkoušeli se přiškrtit. Totiž kus dál bydlel kluk, tak trochu jako Jaryn. Prostě něco mu chybělo a něco přebývalo. Chodil na půdu, udělal si tam smyčku a pak ji utahoval tak dlouho, až se udělal. Jednou to přehnal. Prý mu ještě stálo péro, když přijeli pohřebáci.“

„Fuj, neříkej, že jste se škrtili.“

„Jenom zkoušeli a funguje to. Taky tě kolikrát při šmiku držím za krk a nestěžoval sis. Nebo za vlasy. Docela si představuju Vaška, jak svého blonďatého andílka pěkně svírá pod krkem a přiškrcuje.“

„Docela jsem z tebe vyděšenej, budu se bát.“

„Neboj, ale tys takový aspoň sny nikdy neměl?“

„Až takový rozhodně ne. Ubližovat. Vím, někomu to asi nevadí a vzruší ho násilí a bolest, ale já tohle rozhodně nechci, ani o tom mluvit.“

„Já taky ne. Pustíš mě už do jeskyňky?“

„Nevím, Smolíčku,“ začal se konečně Dan smát.

Hned jak sešli dolů, hlásili jim Jirka s Tomíkem, že už viděli kluka s holkou směřovat k chatě, kde je Petr s Janou. Taky na opačné straně někdo přijel autem.

„Máte určitě hlad, měli jste nás vzbudit.“

„Nemáme, udělal jsem čaj a v ledničce byla ještě nádivka a jsou i buchty,“ ukazoval Jirka.

„Dáme péct králíky, jeden pekáč musíme pak vrátit k strýčkovi,“ Feri je vyndával z lednice. „Na brambory je čas.“

„Jde návštěva,“ volal Tomík.

Jára byl vysoký špinavý blonďák, Alena hezká brunetka, typ panenka. Hezká až trochu uměle. Hned se ovšem zapojili do hovoru a hlavně hýřili optimismem.

„Museli jsme do Valmezu,“ řekl Jára, „k dědečkovi, co mu patří chata. Máme to trochu složitější. Jako v detektivce. Nemůžeme být spolu vidět, když já chodím s Janou a Petr s Alenou. Celá akce se vždycky musí do detailu promyslet. Napsat pro lidi scénář, aby to žrali. Kdyby něco prasklo, tak pro nás by se nic nestalo, ale Petr s Janou by to měli špatný. Až budeme po maturitě a na školách, a hlavně jinde než ve Vsetíně, tak ta komedie skončí. I když pro ně je to spíš drama.“

Návštěvníci přinesli víno, vodku, zákusky, pár věcí na chlebíčky a konzervy, co měli mít na oběd.

„Jíte králíka a vepřový bůček?“ ptal se Feri.

„Jistě, my jsme z paneláků, králíka známe ze Zverimexu,“ smála se Alena.

Odpoledne se dohodli, na výlet je dost mokro a blátivo, ale udělají si na chvíli oheň venku a spálí zbytky z hromady dřeva, co skládali.

„Když se dobře oblečeme, svaříme víno nebo grog, dá se posedět, jen nemáme nic na opékání.“

„Je tady alobal?“ ptal se Jára. „A mřížka nad oheň?“

„Je.“

„Zbylo ze všeho, přidáme z našich konzerv, pár brambor, česnek, cibuli, okurek, alobal dáme dvojitě, takový balíčky, uvnitř se všechno zapeče, chutě se spojí, bude to skvělý a žádný nádobí, může si každej dát svou porci na špalek u ohně.“ Kluci z hájovny s holkami šli rozdělat ven oheň. Dan s Ferim, což tady byl vlastně domácí pán, a Járou se pustili do balíčků, Petr s Milanem nosili dřevo ke kamnům a Vašek chystal víno na svaření s rumem. Pak se všichni přesunuli k ohni.

„Kluci jsou skvělí,“ chválila je Alena. „Myslela jsem, že jsou to od někoho brášci, ale všechno nám povyprávěli.“

Nakonec se u ohně zdrželi až do rozchodu. Balíčky v alobalu byly výborné, svařené víno s rumem taky. Jára s Petrem občas skočili k nim přiložit. Když se loučili, šli je Jirka s Tomíkem vyprovodit.

„Nemáme na zítra tatar, ale máme holky,“ starali se.

Tak šli s Vaškem uříznout s baterkou pro každého na ráno proutek z keřů nad chatou.

Ráno taky proběhla mrskačka, jak náleží. To Petr s Járou měli žíly s sebou. Pak se podělili o velikonočního zajíce politého čokoládou a buchty s mazancem. V poledne se na talířky rozdělilo vše, co zbylo, a hlavně vejce. Vašek hodil s kluky z hájovny čtveřici na nádraží do Bystřice. Ostatní uklidili a jelo se domů. Nejdřív na hájovnu, pak vysedli kluci u Dana a Feri jel k Vaškovi.

„Řeknu ti, nevíme, co máme. Na nádraží se zase rozdělili. Jel Jára s Janou. A Petr s Alenou čekali dvě hodiny, aby nepřijeli zároveň, to je strašná pakárna.“

„Zase kdo by něco takovýho udělal. Pro Járu s Alenou to není moc jiný. Tři měsíce do maturity to vydrží.“

„Naložíme se do vany, Danečku?“

„Nakládají se okurky, na plno způsobů.“

„Tvůj okureček bych už měl nejraději naloženej, nebo i naraženej, co myslíš.“

„Myslíš poslední dobou na něco jinýho?“

„Máš pravdu, nemyslím.“

Ve středu odpoledne, jak se chystali domů, přijel Karel s kluky na kolech.

„Vrátili nám kola,“ zářil Tomík.

„Kola jo, taky peníze za Dušičky, prostě na co byly doklady. Řetízky, úspory na Vánoce, kotel z prádelny ne. Ale právník říkal, ať to tak necháme. Potřebovali se aspoň trochu pomstít. Na okrese nastrčil další tři lidi jako zájemce, pak Růženku. Ti se pak koupě vzdali a ona to koupila přes půjčku z ROH. To už napadnout by nebylo tak lehký. Všechno je vyřízený. Začal jsem už sestavovat kotlík na topení. I tak je to hrozný. Léta bude splácet, co mělo být dávno její. Ale mají domov, na který jsou zvyklí.“

Všichni na kombinátě jim to přáli. Už jsou vyřízené i jesle, kde nebylo místo. Paní Růženka bude moct chodit normálně do práce. Ženské se těšily.

„Danečku, máš něco v pátek? Chci udělat malou oslavu u mě.“

„Feri se učí na maturitu, Vašek jezdí Brno.“

„Jo, to vím, bude to jen naše soukromá.“

„Nemáme svátky ani narozeniny. Výročí, co se známe, bude až po prázdninách.“

„Všechno vím, tak nemáš?“

„Co bych mohl mít? Věděl bys to.“

V pátek se Milan potutelně usmíval, přestože jel Andrýsek a prorokoval, že budou padat trakaře a kurevský počasí vyjde vždycky na něj. U Milana nikdo. Venku se opravdu úplně zamračilo. Vyšli nahoru. Na stole byl ubrus, dvě vysoké sklenice. Milan jen odskočil a přinesl orosenou sklenici šampusu. Dan byl v rozpacích, když si před ním klekl a podal mu krabičku se dvěma stříbrnými prstýnky s očkem.

„Milane, ty přece nejsi romantik, to je vážně, nebo legrace?“

„Naprosto vážně, kdysi se tomu říkalo zasnoubení, prstýnky jsou jen stříbrné plíšky, Rothschild nejsem a stejně je nebudeme moct nosit. Můžu ti ho nasadit, nebo…“

Dan ho vyzvedl a měl v očích slzy. Natáhl svou ruku. Vzájemně si je nasadili. Polibek, přípitek. Venku se spustil liják.

„Mám i pro tebe kytku. Jen teď mokne,“ vedl Dana k oknu.

U skalky byla na bambusové tyčce obrovská koule z mašlí.

„Skalka se mi do pugétu nevlezla. Nakonec kytky jsou náš denní chleba, když to přeženu. Chtěl bych tě poprosit, abys být se mnou vydržel co nejdýl.“

Bouchla zátka, cinkly sklenice, vzájemně se napili.

„Já, Milane, nevím, co říct, to bych nikdy nečekal. Díky lásko, díky.“

„Já bych to od sebe taky nečekal, proto tu nikdo není. Brali by to jako recesi. Zvlášť Vašek. Bude to jen naše tajemství. Přišlo mi to líto, když nám nikdo v lásce nebrání, myslím z blízkých. A jsme jen lidi xté kategorie, to co druzí nemůžeme. My se nemůžeme vzít ani se souhlasem pána jako kdysi v Římě otroci. A co ty slzy?“

„Já za to nemůžu, promiň. Vím, je nám spolu krásně, ale tohle je jiné, moc od srdce.“

„Srdíčko nezlob, máš ho nemocný. A neboj, to ostatní nebude až po svatbě, ale teď hned, když budeš chtít.“

Dan si otřel slzy a přikývl.

Leželi naproti sobě na boku, drželi se za ruce. Milan hladil nohou nohy svého milence.

„Chci si tě vychutnat i očima. Kdybych byl had, viděl bych tě oranžově červenýho.“

Dan se zasmál.

„Tak už tě zase poznávám, miláčku.“

„Jako že řeknu, polykal bych tě půl dne a pak dva měsíce trávil?“

„Tak nějak.“

„Kdepak, chci tě lidsky. Tak jak se o lásce píše v tisících básních. Stejně jsou to jen slova. Vzbuzují touhu, krásnou touhu, a člověk se snaží ji naplnit. Častokrát to nejde. Není s kým, není kde, to my naštěstí máme.“

Klekl si nad svého chlapce. Vyzvedl jeho nohy, chvíli si s nimi hrál, líbal je a přimkl k ramenům. Všechny své doteky už znali. A přece byly vždy jiné.

„Třeba nám prší štěstí.“

„Něco tady krásně voní.“

Dan cítil pomalé pronikání a jeho tělo vycházelo vstříc. Miloval nejprve dlouhá, později se zkracující přerušení, kdy plně vnímal tep obou srdcí. Stejně tak dech a všechna chvění. Pak už nebylo nic než neskutečně krásné vypětí posledních vteřin. Vždycky se snažil svého milence znovu obejmout a sevřít. Ujistit se, že to nebyl jen sen.