Piercing I.

Každý z nás se jednoho dne nevyhnutelně potká se svým osudem. Jaké to setkání nakonec bude, záleží především na tom, zda před ním prcháte, nebo mu jdete naproti. Potkat svůj osud je totiž něco zcela jiného než se jím nechat překvapeně dostihnout.

Jindřich si procvakal prsty, ze stolku i lehátka setřel desinfekci a otevřel dveře na chodbu. Bylo po šesté a měl vlastně už končit, trochu se ale během dne zdržel, a venku tak čekali ještě dva zákazníci. Oba měli termín už dobře před půl hodinou, naštěstí byli společně, jeden na výměnu, druhý na novou ozdobu, a netvářili se nijak naštvaně, zdržení je zřejmě nijak nerozhodilo.

Ostatně na první pohled patřili k sobě a vypadali, že se navíc vcelku dobře baví. Nepřehlédlo by se to, ani kdyby snad tu společnou rezervaci neměli, špitali si právě něco zjevně hodně veselého s hlavami tak na těsno, že by i stoletá jeptiška poznala, že mají doma sdílenou ložnici a nepochybně se v ní nevěnují výhradně spánku a modlitbám. Jinak sem však tak trochu nezapadali, chlapa v drahém obleku tu prostě příliš často nevidíte, natož hned dva najednou. Ne že by si pro piercing chodili výhradně adolescenti, třicátníci a dokonce ani padesátnicí nebyli ve skutečnosti žádná rarita, ale málokdy vypadali jako atlet nasoukaný do outfitu v ceně menšího ojetého auta.

Když tu začínal, tak ho zpočátku dost překvapovalo, kolik chlapíků občas i ve věku jeho profesorů zatouží téměř na stará kolena po nějaké té intimní ozdůbce. Kolegyně, se kterou se střídal, mu ale s úsměvem vysvětlila, že tihle nenápadní tatíkové jsou často pod košilí a kalhotami o dost zajímavější, než by se na první pohled zdálo, a svoje krize středního věku zhusta léčí kromě sportovních aut, steroidů a transplantace vlasových folikul i pod jehlami, a to nejen těmi tetovacími. Postupem času jí musel dát za pravdu, hned po uších, nosech, obočí a rtech čerstvých dospělců, byly téměř nejběžnějším druhem jeho zákazníků bradavky, penisy a šourky mužů, které už nepochybně něco zažily.

Jestli si tím chtěli vracet mládí, udělat se zajímavějšími na plavečáku, někoho na to sbalit v sauně nebo prostě jen odvést pozornost od ochabující pružnosti kůže, počínajících pleší, prvních šedin ve vousech či poklesávajících očních víček, se mohl jen dohadovat, ale bylo mu to nakonec jedno. Nic mu do toho nebylo, a protože svoje nádobíčka navíc celkem pochopitelně vždy raději svěřili do rukou vcelku seriózně vyhlížejícího mladého muže než rozjívené holky s rozeklaným jazykem, mohl se díky tomu vyhnout i práci, kterou z důvodů osobních preferencí nijak zvlášť nevyhledával. Bez ohledu na to, že byl skoro doktor a z čistě profesionálního hlediska by mu pohlaví mělo být lhostejné, tak ho umisťování ozdůbek na dámské intimní partie skutečně moc nelákalo a celkem rád je odkazoval ke kolegyni na protisměně, což mu ona oplácela stejnou mincí v případě silnějšího pohlaví. Starší zákazníky měl i nejen díky tomu opravdu rád, byli většinou příjemní, občas nesmělí a překvapivě stydliví, občas naopak trochu namachrovaní a následně nemile překvapení tím, že perforace skutečně bolí, ale žádný ho nikdy ani nenaštval, ani si na něho nestěžoval, což se u mladších ročníků jinak tu a tam stávalo. Překvapivě totiž bývalo snazší vysvětlit skoro padesátníkovi, že špička jeho mužské chlouby okruží z desítkového drátu skutečně neabsorbuje, než přimět netrpělivého mlaďocha pochopit, že půldruhapalcový disk do ušního lalůčku mu na prvním sezení neudělá a občas bohužel ani na sedmém, protože na to prostě nemá dost masité uši.

Dva chlápci, kteří minimálně věkem už Ježíše Krista určitě překonali, by ho tudíž za normálních okolností nijak nepřekvapili, ovšem tihle dva sem nezapadali skutečně hodně, oblek nejméně jako od Knizete se v chodbě tetovacího a piercingového studia opravdu nevidí každý den. Asi by to nepoznal, pokud by ovšem jednou z jeho životních štací nebyla mimo jiné i prádelna a čistírna nejluxusnějšího hotelu ve městě, kam chodíval na prodloužené víkendové směny, aby si trochu přivydělal. K čemuž se byl nucen uchýlit poté, co ho jednoho prosincového podvečera před třemi lety ředitelka diecézní charity načapala ve skladu za kuchyní se spolužákem v situaci, kterou nešlo vysvětlit jakkoliv jinak než jako bohapustou sodomii, a on se díky tomu z pýchy jejího studijního fondu rázem proměnil v jeho bezbřehé zklamání. Tato politováníhodná nevděčnost ji navíc rozlítila natolik, že ho ve spravedlivém rozhořčení nejprve knokautem shodila ze schodů do sklepa, aby následně zavrávorala a své odhadem tak minimálně metrákové tělo s hysterickým jekotem složila na to jeho. Naštěstí pro oba dopadli pouze na hromadu ne právě svěžích brambor, takže incident, kromě definitivního utvrzení v tom, že tělesná blízkost ženy skutečně není nic, oč by do budoucna usiloval, pro něho tehdy skončil jen pohmožděnými žebry, zlomeným malíčkem, okamžitým nepodmíněným vyhazovem z bohabojného internátu a poznáním, že všeobjímající Boží láska není ani zdaleka tak všeobjímající, jak by snad její název napovídal, a už vůbec není určená pro každého.

Na kolejích naštěstí pro kluka z děcáku muselo být místo vždycky a proděkan se pro jistotu na nic neptal. Jindřichova obava, že ta prudérní semetrika někde zatahá za nitky a pokusí se mu škodit, se naštěstí také nenaplnila, snad proto že v jejich kruzích by se podobný skandál rovnal reputační sebevraždě, snad proto, že ho tím okamžikem prostě vymazala jako všechno, co se kdy do výkladní skříně její bohulibé nadace přestalo hodit. Ani on se nesnažil se jí nějak pomstít, na pohotovosti svedl svoje zranění na nešikovné nohy a o žádný další kontakt se nepokoušel. Nicméně faktem bylo, že hubený sirotčí důchod jako jediný pravidelný příjem nestačil ani jeho jinak vcelku skromným potřebám a nezbývalo, než si ke studiu medicíny najít i nějakou tu práci. Než shodou více méně šťastných náhod zakotvil tady, vystřídal pár míst, na která by se asi jinak než jako zoufalec nepochybeně nedostal ani na exkurzi, nočními směnami na jatkách počínaje a omýváním mrtvol v pohřebním ústavu konče. Málokteří z jeho spolužáků, povětšinou šlechtěných a opečovávaných potomků z dobrých rodin, jakým ostatně kdysi býval i on, by pochopilo byť i jen polovinu položek z jeho pracovního životopisu, pokud by tedy někdy nějaký snad sepisoval a sám je v něm pro jistotu nevynechal. Občas mu to během těch let přišlo trochu líto, ale dnes je za to všechno vlastně docela vděčný, tedy hlavně za to, že vděčný nikomu být nemusí.

"Dobrý večer, pánové, omlouvám se za zdržení, nabral jsem přes den trochu skluz…"

Chlapíci se od sebe lehce odtáhli a přestali se chichotat, úsměv ve tváři jim však zůstal i v okamžiku, kdy oba vstali a vykročili k němu.

"Ahoj, Jindra, předpokládám?"

Přikývl na souhlas a vydal se je znovu každého jednotlivě pozdravit, dříve než stihl udělat druhý krok, mu však už stála v cestě napřažená ruka mladšího z mužů.

"Já jsem Ernest. Máme u tebe termín na moji hruď a jeho chloubu."

Jindřich do nabízené pravice vložil dlaň a vzápětí překvapeně sykl, pevný sebevědomý stisk ho překvapil. Muž si to uvědomil a ruku v okamžiku povolil, ne však pustil.

Oproti očekávání mluvil téměř bezvadnou češtinou, Jindřich zaregistroval pouze mírný měkký přízvuk, určitě ne však východní, ten z nemocnic dobře znal, navíc v jeho tváři nebylo po slovanských či středoasijských rysech ani stopy, což se ovšem na druhou stranu nedalo u černocha ani příliš očekávat.

"Pardon, byli jsme na ruské ambasádě a asi jsem se ještě dostatečně nepřeladil, na ně totiž nic jiného než drtivý stisk opravdový dojem neudělá."

Omluvně se na Jindřicha usmál a uvolnil místo svému společníkovi.

"Já jsem Tom a on občas neodhadne, jak moc může normálního bělocha ještě zmáčknout, musíš mu prominout."

S pobaveně pokrčeným obočím se při tom otočil zpět ke svému partnerovi a přátelsky do něho šťouchl ramenem.

"Jednou počítám rozmačká i mě, ale jinak je to ovšem jemný distingovaný francouzský diplomat, nemusíš se bát, neublíží ti, a když budeš potřebovat, tak ti ho i podržím."

Kolem očí se mu udělaly veselé šibalské vrásky, nejspíš od toho jak si zpoza přimhouřených víček Jindřicha hodnotitelsky prohlížel.

Nebylo v tom nic vulgárního, ale že si ho právě až trochu okatě vyhodnocoval příručním osobním gaydarem, o tom nemohlo být pochyb. O čem ovšem začal pochybovat, tak jestli ta poslední věta ve skutečnosti náhodou nezněla tak ti i podrží, nevyslovil to totiž úplně zřetelně. 

"Francouzština mě ve škole bohužel minula. Ale sestra je zapálený frankofil, chce jít od září francouzštinu a francouzskou literaturu dokonce studovat. Můžu vás někdy seznámit."

Kontroval mu záměrně stejně okatě Jindřich. Muž na to nijak nezareagoval, stále tiskl Jindřichovu ruku a pátravě si ho přeměřoval, jako by i jemu snad bral míru na nějaký ten luxusní oblek. Pak lehce naklonil hlavu stranou a volnou rukou si významně promnul vousy. 

"Hmm…, no…, se sestrou by ses nám asi moc nezavděčil, řekl bych, Ernest se navíc narodil na Guayaně, jeho francouzština má svoje specifika a určitě to není žádný jazyk Moliérův, ale nemusíš se bát, za těch deset let, co ho znám, se naučil česky určitě lépe než já francouzsky. Nepochybně si budete rozumět."

Téměř neznatelný pohyb prstů v okamžiku, kdy to říkal, dával Jindřichovi jasně na srozuměnou, že jeho rychlotestem na heterosexualitu nejspíš neprošel a byl právě naopak zařazen na seznam potencionálních cílů, Jindřichovi to kupodivu až překvapivě nevadilo.

Ruku mu sice tiskl o poznání jemněji než jeho partner, ale ani u něho nebylo pochyb o tom, že s jeho případným rozmačkáním by to neměl nikdo tak snadné, jak se pokoušel naznačovat, a Jindřich se cítil jeho zájmem spíš poctěn než uražen. Oba ostatně ze všeho nejvíc připomínali zápasníky ve slušné formě a Jindřich se trochu mimoděk začal těšit, až je s ohledem na to proč k němu přišli, uvidí odstrojené. Poněkud neprofesionálně možná i o něco víc odstrojené, než by bylo bezpodmínečně nutné. Ostatně černého diplomata pod rukama téměř jistě ještě neměl a nikdy není na škodu si zopakovat něco z anatomie, trochu i zalitoval, že tu objednávku nemají obráceně.

"Jak na vás tak na oba koukám, pánové, tak ta saka bych doporučil tu nechat a asi nejen ta saka."

Starší z mužů si ho tázavě prohlédl. Jindřich vybaven úspěšně získaným zápočtem z psychologického minima pro studenty všeobecného lékařství nezaváhal a přehodil výhybku na jejich styl konverzace, pokud mu začali tykat, neviděl důvod proč je nenásledovat, diplomat nediplomat.

"Minimálně u tebe se to myslím neobejde bez krvavé oběti a toho obleku by nepochybně byla škoda, krev se z téhle směsi vlny a přírodního hedvábí dost špatně čistí."

Tentokrát si ho překvapeně prohlíželi oba, překvapeně a zkoumavě. Sebezáchovně je ovšem nenechal, aby se ho zeptali, odkud to ví, bez ohledu na to, že mu byli na první pohled sympatičtí, to byli pořád jen zákazníci, na žádné důvěrné osobní hovory neměl chuť.

"A tebe budu potřebovat i bez košile…"

Prohodil proto vzápětí s hranou nenuceností k mladšímu z mužů.

"…nechci, aby sis ji zbytečně potrhal, až se mi budeš svíjet pod rukama."

Odlehčený styl konverzace mu vyhovoval, ze zkušenosti věděl, že se to vždy vyplatí, a tak se ho podržel. Oba muži se na sebe vzájemně podívali a Ernest se zvonivě rozesmál.

"No tak svlíkat, brouku, vypadá to, že začíná jít do tuhýho."

Lehce sevřenou pěstí naznačil šťouchnutí o partnerovo rameno a začal mu pomáhat z obleku. Jindřich si u staršího z mužů mimoděk všiml drobného zaváhání, téměř hmatatelně cítil, že by si to nejspíš celé nejraději rozmyslel, přesto dal nakonec ruce lehce za záda a nechal si od svého společníka sako sundat. Pak se k němu otočil, rošťácky si ho přitáhl za vousy a vlepil mu zcela bezostyšně pusu.

„To ještě ne, to teprve až se svlíkneš taky, vrabčáku.“

Jindřich nedokázal udržet dekorum a tlumeně vyprskl.

"Jestli si to tady, pánové, ještě před tím než vám to minimálně na pár dní překazím, chcete rozdat, tak můžu na chvilku odejít."

Oba odstrojující se muži k němu zvedli hlavu a ten, co se představil jako Tom, jeho směrem šibalsky mrkl a pobaveně se podíval na svého partnera.

"To by nemuselo být bezpodmínečně nutné. Co myslíš, Erne?"

Erne si Jindřicha na oko vážným ve skutečnosti však rozverným pohledem změřil od hlavy k patě a pak uznale povytáhl obočí. 

"Taky bych řekl, nějaké uplatnění bychom pro něho určitě našli."

Jindřich cítil, jak se začervenal. Překvapeně si uvědomil, že by asi, kdyby na to přišlo, nebyl na první dobrou vlastně tak úplně proti, za jiných okolností samozřejmě, tedy ne že by to byl jeho běžný šálek čaje, ale tihle dva…, bylo na nich něco sice jen obtížně pojmenovatelného, ale v každém případě povážlivě přitažlivého, přestože i Ernest byl jistě nejméně o dekádu starší než on a k tomu byl i… Na přednáškách nebo na kolejích samozřejmě nepotkával výhradně našince, směsice studentů medicíny byla vlastně docela pestrá, od Asiatů přes Indy až po nepochybně čistokrevné Afričany s ebenově černou pletí a bělostně zářícími zuby, ale nikdy ho ani nenapadlo uvažovat o nich jako o objektech erotického zájmu, až dnes… Rychle tu myšlenku raději zase zaplašil, slíbil si, že až do státnic si dá od chlapů pokoj, a byl odhodlaný to dodržet.

"On vás ten humor přejde, uvidíme, jak se budete oba tvářit za chvíli."

Zaznělo to proti jeho původnímu záměru možná až trochu výhružně, i když to tak v žádném případě nemyslel, oba muži každopádně ztichli a poslušně se začali svlékat. Nakonec proti němu oba stáli jen ve spodním prádle a Ernest dokonce i bez trička, které jinak oba pod košilemi původně měli. Normálně stačilo, když si chlap na piercing rozepnul poklopec a kalhoty stáhl tak nanejvýš do půlky stehen, pokud šlo o bradavky, tak rozepnutá košile byla většinou taky OK, ale nevadilo mu to, byl na ně na oba jednak docela sexy pohled a trochu jim ubrat sebevědomí mu navíc přišlo jako docela dobrý nápad. Ačkoliv s tím to nejspíš nebylo tak horké, ani jeden se netvářil nijak stydlivě a Jindřich musel navíc uznat, že neměli ani proč se tak tvářit.

Popravdě oba momentálně ze všeho nejvíc vypadali jako reklama na luxusní pánské prádlo, navíc zatraceně sexy reklama. Přiléhavé krátké spodky z něčeho, co téměř nepochybně bylo tou nejvybranější egyptskou bavlnou, doplňovaly z bot vyčuhující černé ponožky přichycené nad lýtky pánskými podvazkovými přezkami a to, co se oběma pod jemnou elastickou látkou rýsovalo v rozkroku, taky nepůsobilo jako něco, co by mohlo mít potenciál snižovat sebevědomí kteréhokoliv muže bez ohledu na jeho věk nebo rasu. Jindřicha maně napadlo, že ten, kdo přišel na to, aby reklamu na pánské prádlo dělali výhradně sotva plnoletí mládenci prostí nejen jakéhokoliv tělesného tuku a ochlupení, ale většinou bohužel i veškerého živočišného sexappealu, byl pěkný blbec. Při představě, že minimálně v jednom případě budou muset ty spodky dolů, se v duchu spokojeně ušklíbl a pokynul jim směrem ke dveřím do pracovny lomeno aplikovny, jak svému jinak obtížně pojmenovatelnému pracovišti eufemisticky sám pro sebe říkal.

"Předpokládám, že půjdete oba najednou, nebo se mýlím?"

Nemýlil se, místnost byla naštěstí dost velká i pro pět lidí, takže dva skoro zápasníci a jeden průměrný skoro doktor se dovnitř vešli vcelku bez obtíží.

"Kdo jde první?"

Tom, tedy ten starší z obou vtipálků, právě vypadal, že mu konečně došel humor, a kývl směrem ke svému Ernovi.

"Já myslím, že on, pokud budu potřebovat křísit, tak ať to má hotové alespoň jeden."

Ernest si s úšklebkem poslušně sedl na lehátko, udělal si pohodlí a sebevědomě se vyprsil.

Jindřich vzal z police šupleru a s předstíraným profesionálním zájmem s prsty zabořenými na vystouplých bradavkách skutečně pečlivě a opakovaně přeměřil stávající činky. Málokdy měl možnost sáhnout si na tak žádoucí pracovní materiál, z pečlivě zakráceného ochlupení směrem k němu trčely pěkně vyvinuté tmavé špičky tuhých bradavek a téměř vyzývaly k polaskání. Práce, kterou odvedl jeho neznámý předchůdce, byla na první pohled bezchybná a pravděpodobně již i dost stará, místa pro zvětšení otvoru bylo víc než dost.

"Co tam dáme? Teď je tam mizerných tři šest a dost se to tam viklá, takže nějakou pětku nebo rovnou šestku?"

Ernest si oba hroty poživačně promnul a dlouze se zadíval na svého přítele. 

"V plánu byly pětky, ale jestli myslíš, že to půjde i víc, tak to nechám na tobě. On se za větší určitě zlobit nebude."

Jindřich hrdiny obvykle moc nemiloval, jejich sebevědomí bývalo zhusta položené o dost výše než jejich práh bolesti, ale tentokrát měl pocit, že by to nutně nemusel být ten případ. Ne snad proto že by mu Ernest připadal nějak výjimečný, pokud šlo o snášení bolesti, na to prozatím neměl dost empiricky získaných dat, ale z toho, co viděl a víc než pečlivě i prohmatal, dokázal celkem dobře odhadnout, že tyhle bradavky bývají nejspíš v dobrých rukou častěji, než je u mužů jinak obvyklé.

”Tak pětky myslím ani neucítíš, to by sis možná mohl vyměnit klidně i sám, tohle je tam počítám pěkných pár let a vypadá to celkem volně…“

Na okamžik se zarazil sám sebou překvapený z toho, jak se chystá větu dokončit, ale po půlvteřině rozmýšlení ji dořekl přesně tak, jak původně zamýšlel.

"…navíc odhaduju, že si s tím někdo pravidelně hraje a možná tomu i trochu pomohl nějakou extra dokoupenou technikou."

Lehce vystouplé a až příliš dobře ohraničené dvorce totiž svědčily i pro poněkud sofistikovanější hrátky s použitím nějakých těch pomůcek, nebylo by to ostatně prvně, co něco takového viděl.

Už před drahnou dobou zjistil, že všelijakých udělátek na nipple play se dá v každém sexshopu najít přehršel, a sám od té doby na sobě některé i pravidelně zkoušel, namlouval si sice, že jen z profesionálního zájmu, ale pravda byla samozřejmě malinko jiná. Ve skutečnosti ho to docela vzrušovalo a taky chtěl mít odjakživa větší bradavky, než jakými ho příroda obdařila. Oproti podtlakové stimulaci na péru, s jehož rozměry na rozdíl od drobných plochých knoflíků na hrudi naštěstí neměl důvod být nespokojen, to navíc mohlo i trochu fungovat, a mít je potom citlivé i na sebemenší dotek, bylo pro následnou honičku prostě fajn. Oba muži se na sebe podívali a pak se směrem k Jindřichovi s hranou provinilostí usmáli. 

"Bé je správně, i když to tam jinak skutečně mám už tak dvacet let."

Uchechtl se nakonec se spikleneckým úsměvem Ernest a vyslal směrem ke svému partnerovi sevřenými rty naznačený polibek. 

"Dlouho jsem neměl potřebu to měnit. Ale od té doby, co máme doma nějaké nové hračky a snažíme se…"

Zničeho nic se v polovině věty nejprve rozpačitě zarazil, pak zatřásl hlavou, jako by chtěl něco zahnat, a natáhl ruku ke svému partnerovi, ten ji přijal a viditelně stiskl.

"… prostě mám pocit, že je to čím dál tím volnější a potřebovalo by to trochu víc utěsnit."

Původní věta zjevně zůstala nedokončena a Ernestův úsměv přišel v té chvíli Jindřichovi poněkud křečovitý, atmosféra v místnosti na okamžik ztratila jiskru a zcela nepochybně i zvážněla.

"Chápu, velké jsou na to až dost a tohle se tam skoro ztrácí, pravidelný podtlak to samozřejmě vždycky uvolní.“

Odpověděl Jindřich profesionálním konstatováním, ze kterého nešlo poznat, co si momentálně myslí. Nečekaná změna atmosféry mu svým způsobem přišla vhod, dosavadní bezprostřednost a otevřenost obou mužů, stejně tak jako jejich na první pohled zjevná nesourodost, ať šlo o věk nebo o barvu Ernestovy kůže, ho totiž nachytala trochu nepřipraveného, stejně jako neskrývané projevy vzájemných citů. Díky tomu že minimálně prozatím ustaly, se mohl opět soustředit především na to, proč tu byl.

"Mám tu jedny šestky, co jsou spíš tak pět a půl, cítit to asi bude, ale nic to nepotrhá, zkusil bych je."

Ve společnosti neskrývaně se milujících lidí se vždy cítil nesvůj a nemusely to nutně být ani láskyplné polibky dvou chlapů jako hora, do rozpaků ho dokázala přivést i dívka sedící v parku na klíně svého mládence. Nejspíš to bylo proto, že pokud si pamatoval, tak jeho rodiče se na veřejnosti téměř nikdy ani nedotýkali, natož aby se snad dokonce líbali, a když byl malý, matka mu navíc před podobnými pohledy divže vždy rukou nezakrývala oči, téměř jako by na tom bylo něco nečistého. Otočil se směrem ke stěně se zásobníky a předstíral, že hledá to, o čem mluví. Ve skutečnosti nic nehledal, kde co má, věděl i poslepu, potřeboval si v hlavě srovnat sám sebe. Dostal právě pořádnou facku od vlastních předsudků a zaskočeně přemýšlel, kde se v něm ta prudérnost a možná i latentní rasismus berou. Myšlenka, že je to možná dědičné a má to po otci, ho naplnila odporem. Stále otočený zády se zeptal:

"Jak dlouho jste spolu?"

Odpověď, podle hlasu od Toma, přišla až nečekaně pohotově a ochotně.

"Loni v listopadu to bylo deset let. Proč se ptáš?"

Jindřich vytáhl pinzetou ze skleněné lékovky dva stříbřité kroužky a otočil se.

"Promiňte, že to říkám, ale vypadáte spíš jako čerstvě zamilovaní."

Tom obešel křeslo a objal Ernesta zezadu kolem ramen.

"To se tak občas stává, když začne docházet čas, který ještě zbývá. Zdá se ti to divné po tak dlouhé době a v našem věku k tomu?“

Jindřich se cítil zaskočeně a hlavně trapně. Nemyslel si, že je to na něm až tak moc vidět, byť to skutečně byla pravda. Ti chlapi ho proti jeho vlastní vůli přiváděli do rozpaků.

"Ne, to ne, jen mě to zajímalo, omlouvám se, jestli jsem vás urazil."

Zalhal, byl si toho vědom, ale musel, styděl se přiznat, že se nemýlí, skutečně se mu to v první chvíli zdálo divné, dokonce přímo nepatřičné, stejně tak však i povážlivě přitažlivé. To že si o sobě pyšně myslíte, že jste své předsudky dávno setřásli, totiž nutně neznamená, že to tak skutečně i je, a čelní střet se skrytě spící částí vašeho já, vás potom dokáže i celkem zaskočit. Měl co dělat, aby se všemi těmi vzájemně protichůdnými pocity nějak prodral ven, hrozilo totiž, že se v nich ztratí. 

Tom s rukama volně položenýma na Ernestových prsou se na Jindřicha shovívavě pousmál.

"Neurazil a nemusíš se cítit hloupě, to já se omlouvám, vím, že se nechováme zrovna patřičně, alespoň ne podle zdejších měřítek."

Ernest se v lehátku zaklonil a drobným, téměř neviditelným posunkem si řekl Tomovi o polibek, který vzápětí také dostal. Když se Tom znovu narovnal, zadíval se na Jindřicha způsobem, který ho zmátl, působilo to, jako by se snažil na něco si vzpomenout.

"Býval jsem hasič a záchranář, a když jsme se s Ernem prvně setkali, měl jsem za sebou právě jeden ne úplně hezký zásah…, ne že by nebyl úspěšný, to ne, dali mi za to dokonce metál, ale dotklo se mě to víc, než by asi mělo. Byl to požár a ty jsou samozřejmě vždycky zlé, ale když jsou v tom děti, a navíc je to na první pohled zjevné žhářství…"

Jindřich se nervozně rozkašlal, hovory o požárech mu nebyly příjemné. Na rameni měl jizvu, která mu minulost, na kterou chtěl jednou provždy zapomenout, připomínala stejně spolehlivě jako i fakt, že se mu to téměř jistě nikdy nepodaří. Tom zachytil jeho poplašený pohled a až téměř omluvně se mu zadíval do očí.

"Neboj, žádné hrdinské historky z práce, málokdy je na nich něco veselého k vyprávění, dokonce i když uděláte všechno správně. Ty dvě děti, co jsem odtamtud dostal, byly možná nezraněné na těle, ten kluk měl jen lehce popálené rameno, jinak byly v pořádku, ale jestli to platilo i o duši, na to bych si skutečně nevsadil."

Prohlížel si Jindřicha skutečně dlouze a pátravě. Trvalo několik nekonečných vteřin, než s tím přestal, a tentokrát o poznání vážněji a tišeji začal znovu mluvit.

"Podstatné je na tom vlastně jen to, že když jsem šel přebírat tu medaili, tak na pozvánce stálo, že si s sebou můžu vzít dva lidi, a já ty dva lidi neměl. Bylo mi pětatřicet a neměl jsem nikoho, kdo by na mě mohl být hrdý, otce jsem nikdy nepoznal, máma umřela necelej rok před tím a já byl sám. Neměl sem totiž koule ani na to, abych to, že jsem na chlapy, řekl byť i jen vlastní mámě, natož komukoliv jinýmu, místo toho jsem se vlastně celej život jen bál, že na to někdo přijde. Takovej jsem byl hrdina. Bál sem se bejt ten teplej hasič."

Od adorace k lynči je vždycky blíž, než bys řekl švec, pomyslel si Jindřich, sám si ostatně nejméně dvakrát vyzkoušel, jak snadno se lze z obdivovaného premianta proměnit ve vysmívaného vyvrhele.

"No a pak, nějaký tři tejdny na to, si vedle mě v letadle, v práci mi totiž nařídili nucenou dovolenou, sedl ten nejvíc sexy chlap, jakýho jsem kdy viděl, a já prvně v životě našel odvahu pokusit se někoho sbalit i jinak než na hodinu někde v klubu nebo v nějaký anonymní sauně."

Ernest zvedl obě ruce a jejich prsty se vzájemně propletly do sevření.

"Byla to čistá postupka a já díky tomu přišel na to, že nikdy není pozdě začít skutečně žít. Tedy kromě toho, že mě teď konečně umluvil, abych si výměnou za jeho zvětšená kůzlátka nechal provrtat kašpárka. Ale lásce se holt občas musí přinášet i oběti, jinak to není ono. Proto jsme nakonec taky tady, že jo…"

Jindřich si tím, proč tu vlastně opravdu jsou, přestával být tak úplně jistý. Přičemž reálná možnost, že by se asi klidně nechal svést chlapem, který by věkem možná mohl být jeho táta, vůbec by mu nevadilo hupnout na to dokonce i s černochem a to klidně obojí najednou s trojkou jako bonusem navrch, byla ve srovnání se zmínkou o požáru jen pouhým drobným překvapením na cestě sebepoznávání. Na druhou stranu však pochybnosti zároveň i okamžitě zaplašil, jakkoliv ho poznámka o popáleném rameni neznámého patnáctiletého kluka skutečně znejistěla, cokoliv jiného by znamenalo začít věřit buď v osudové náhody, nebo se nechat minimálně zblbnout sebestředností, a ani k jednomu přirozeně neinklinoval. 

***

Popisované postavy a události jsou zcela smyšlené a neinspirované jakýmikoliv skutečnými postavami či událostmi. Nabude-li snad čtenář přesto jiného dojmu, jedná se téměř jistě o důsledek nadměrné konzumace audiovizuálních materiálů s nevhodně zvoleným obsahem, jako je například severské krimi, tuzemské nekonečné seriály a veškeré druhy pornografie s jinou než young adult tématikou. Tento stav je u většiny postižených pouze dočasný a po úpravě životosprávy zpravidla sám bez následků odezní.