• P.Waits
Stylklasika
Datum publikace3. 5. 2024
Počet zobrazení889×
Hodnocení4.84
Počet komentářů9

Před pravdou můžete nějakou dobu zavírat oči, ale skutečně uniknout jí tím nelze. Vysvobození přináší pouze smíření, nebo smrt. Čekáním na to druhé bohužel strávíte celý život, který jste jinak mohli věnovat něčemu mnohem smysluplnějšímu a nepochybně i zábavnějšímu.

Piercing 041

Z post orgasmického rauše se jako první probral zjevně vším tím testosteronem, dopaminem, endorfinem a kdoví čím ještě dalším paradoxně nejméně odrovnaný Tom.

"Je ti něco?"

Zahuhlal Tom až trochu nabručeně zpoza Ernesta, zatímco se z něho nemotorně snažil nazdvihnout. Jeho otázka však zůstala bez odpovědi, pokud by za ni tedy nepovažoval další dávku neartikulovaných hrdelních skřeků a přerývaného hýkání. To že si Jindřich zvládl konečně nabrat do plic něco okysličeného vzduchu, totiž jeho záchvat hysterického smíchu spíš přiživilo, než utlumilo.

piercing 042

I ve chvíli kdy se Tom s hlasitým brbláním svalil z Ernestových zad a ten se vzápětí nad Jindřichem vzepřel na pažích do polokliku, se nedokázal přestat svíjet smíchem a trvalo mu ještě nejméně minutu, než se alespoň trochu utišil.

"Začínám chápat ten nápis, co máš na dveřích, vstup pouze pro dospělé a na vlastní nebezpečí, tohle tu pořádáš pro klienty často?"

Pohled na Ernestův pobavený výraz ho konečně přiměl soustředit se na dýchání a přestat se smát. To že se už neřehtal jako osel a definitivně se více méně uklidnil, ho naštěstí nepřipravilo o dobrou náladu, a dokonce ani o schopnost pohotově zareagovat.

"Ne, jen pro ty, co si řeknou, a nikdo jiný si zatím neřekl! Jste první."

Napadlo ho dokonce, že by se měl alespoň na vteřinu zatvářit dotčeně, nebyl to přece on, kdo je svedl, to on byl sveden. I když poctivě musel na druhou stranu uznat, že příliš práce s tím sváděním skutečně neměli, zdali vůbec nějakou. Vzápětí si uvědomil, že záchvat osvobozujícího smíchu, který nedokážete zastavit, přestože vás bolí a především se společensky právě vůbec nehodí, neměl už celé roky. Než se jeho život od základů změnil, stávalo se mu to celkem často, nejméně jednou za čtvrt roku donesl ze školy poznámku nekontrolovatelně se v hodině smál a odmítal s tím přestat, jako by to šlo, přestat, když se vám prostě chce, a jemu už se přes deset let nechtělo, až dnes. Ernest nad ním se zhoupl na paty, nabral z Jindřichova břicha na prsty mazlavé zbytky vlastního, před chvílí vypuzeného sekretu a vložil mu je do pootevřených úst.

"To je asi docela dobře, s nějakou flundrou pelešivou by to určitě nebylo tak strhující…"

S okouzlující nevinností při těch slovech sledoval, jak si Jindřich smyslně olizuje zvlhlé rty, zatímco znovu nabíral na prsty další dávku mazlavé hmoty z jeho břicha.

"…a vášnivé," dodal pohotově Tom i s polibkem, který dal Jindřichovi dřív, než si ten stihl ze rtů setřít další díl vlhkosti. Poživačně jim to celé dovolil ještě několikrát zopakovat, něžná pozornost, které se mu od nich dostávalo, mu byla příjemná a přesvědčovala ho o tom, že udělal dobře, když se nechal vtáhnout do jejich hry, ať už tím ve skutečnosti sledovali cokoliv.

Piercing 043

Nakonec však Ernestovi došla šťáva, a když se mu začal v marné snaze ještě nějakou najít šťourat v pupíku, Jindřich se zpod něho raději s úsměvem vykroutil a posadil se.

"Měli bychom dokončit tu načatou práci, teda tu, za kterou mě tu platí."

Zaklátil uvolněně nohama ve vzduchu, zadíval se významně do Tomova rozkroku a vzápětí s teatrálním výskokem hupl zpátky na zem. Tom se sice zatvářil trochu odmítavě, právě proběhlý akt ho nejspíš připravil o větší část původního nadšení, ale ve chvíli, kdy zaregistroval Ernestův pobavený výraz, se na mezi tím uvolněné lehátko bez námitek poslušně vyšvihl. Jindřich se sehnul a trochu zbytečně, vlastně jen ze zvyku, prohmatal místo, kde kroužek pod žaludem procházel do močové trubice, a když se znovu narovnal, potutelně se na Toma usmál.

"Vím, že Ernest to nechtěl, ale já bych tam nějakou tu kuličku možná přece jen nechal, přišla mi docela praktická."

Oba současně se rozesmáli. Ernest do něho navíc i přátelsky šťouchl a promnul špičku Jindřichova uvadajícího upatlaného penisu mezi prsty.

"Koukám, že se učíš rychle, dej mu tam, co uznáš za vhodné, nedopřát potěšení i jiným by ode mne bylo příliš sobecké, nějak se s tím vyrovnám…, za přiměřené odškodné samozřejmě."

Jindřich to nechal bez komentáře, nebyl si úplně jistý, co tím přesně Ernest myslí, respektive jakým přesně způsobem byl či nebyl v tom, co bylo řečeno zahrnut i on, a protože Tom nic neříkal, tak zatím raději mlčel také. Výměna kroužku proběhla rychle a bezbolestně, znecitlivující gel by možná ani nebyl třeba, přesto ho Jindřich použil, už jen proto, že Tomovo náčiní kromě toho, že bylo až neprakticky povadlé, neslo i jisté známky čerstvého opotřebení, které volaly po ošetření, a ten gel kromě svého primárního účinku byl i mírně hojivý.

"K obezřetnému použití to bude za pár dní, chvíli to bude trochu tlačit, ale myslím, že to povolí rychle a na velikosti bych už nic dál neměnil, tohle bude tak akorát."

Řekl to do podivně napjatého ticha plného neurčitého očekávání, které se místností rozhostilo, když pracoval. Tom jen zamyšleně poděkoval s tím, že to je fajn, seskočil z lehátka a oba se s Ernestem začali oblékat. I Jindřich posbíral svoje porůznu rozházené svršky a pomalu se ustrojil.

Piercing 044

Teprve když všichni tři tak trochu rozpačitě zůstali stát již opět oblečení uprostřed místnosti, zašátral Tom v zadní kapse kalhot a vytáhl pomuchlaný papír, který nesmyslně opatrně rozložil.

"Sundal jsem to u vchodu z nástěnky, když jsme přišli. To je tvoje?"

Jindřich nechápavě přitakal. Inzerát na byt k pronájmu tam skutečně umístil on, šéfová mu to dokonce sama navrhla, když spolu minulý týden probírali, jak dlouho bude ještě moci zůstat, než mu začne praxe.

"Jo, to jsem tam dal já, končí mi škola, po promoci musím z kolejí, a protože jsem si vybral všeobecné praktické lékařství a kolečko mám na obyčejné poliklinice, tak místo na lékařské ubytovně nedostanu. Ty dávají nemocnice jen svým a já už vlastně do žádné další jít ani nechci, užil jsem si jich až dost."

Už tak od druháku na gymplu věděl, že chce být obyčejný obvoďák, léčit lidi, ne jen jejich nemoci, znát je, zdravit se s nimi na ulici, nemocnice mu vždy připadala jako neosobní továrna na instantní zdraví. Jenže to v jeho případě znamenalo, že si musí najít bydlení sám. Atestačních míst pro mladé lékaře bylo u praktiků už tak zoufale málo, natož aby byly i s ubytováním, mohl být rád, že se mu povedlo si vůbec někde kolečko domluvit. Navíc posledních deset let bydlel střídavě v děcáku, pak na internátu a později na kolejích, což pokaždé byla prostě jen ubytovna na dobu určitou, jen postel, teplo a světlo. Zoufale toužil mít opět něco jako domov.

"Chtěl bys jít bydlet k nám?" zeptal se se svým roztomile zpěvným přízvukem do nastalého ticha Ernest. Jindřich bez rozmyslu překvapeně vyhrkl:

"To nejde, to nemůžu, já…"

Ta nabídka ho zaskočila, ačkoliv vlastně nevěděl, co čekal. Když se oblékal, přemýšlel o tom, co by mělo přijít teď. Pozvání na večeři, rande ve třech, potom snad opět skvělý sex, a dál? Nevěděl, další situace, na kterou ho škola nepřipravila. Rozpačitě se odmlčel.

"Počkej, nic neříkej. Na tom, že ti to nabídneme, jsme se s Tomem domluvili ještě dřív, než jsme dnes začali. Máme docela velký dům, můžeš tam mít soukromí, jaké budeš potřebovat."

Mluvil pomalu, přesně tak, jak mluví každý cizinec, když se soustředí, aby to, co chce říct, vyjádřil přesně a správně. Rozeklaného Jindřicha to zasáhlo jako rána do podbřišku.

"Ne tak jsem to nemyslel, chtěl bych to a soukromí je to poslední, co bych od vás dvou žádal, jenže…"

Moc, moc by to chtěl, ale stejně tak chtěl i něco jiného, něco, co si předsevzal už dávno.

"Tak v čem je problém," vstoupil mu netrpělivě do řeči Ernest.

"V tom, že sis ten inzerát nepřečetl celý," dokončil původní myšlenku opatrně Jindřich.

"Hledám bydlení pro dva."

Nemohl jinak, jedna jeho část sobecky toužila jít okamžitě s nimi, hodit všechno za hlavu, chytit konečně vlastní život za pačesy a už ho nepustit. Ta druhá mu říkala, že to nemůže udělat, že jí to nemůže udělat, protože by to byla zrada a on by si to pak do konce života vyčítal.

Piercing 045

Stejně jako bude navždy litovat toho, že právě teď odmítá je dva. Jenže pokud měl vybírat mezi svými touhami a slibem, který dal, nemohl volit jinak.

"Takže ty někoho máš a…," vyhrkl na podobnou eventualitu zjevně nepřipravený Ernest. Jindřich se na něho smutně usmál a přerušil ho:

"Ale ne, sám jsi přece říkal, že nejsem žádná flundra pelešivá, nikoho nemám, už proto, že mě vlastně nikdo nechce, všichni se mě bojí. Hledám bydlení pro sebe a pro sestru. Co jsme zůstali sami, žije u tety, ale necítí se tam dobře, a já za ní nesmím přijít ani na návštěvu. Roky se napůl tajně scházíme jen po parcích a po kavárnách, protože tetě nesmím na oči. Sestra bude naštěstí za měsíc plnoletá a bude moct konečně odejít, chci se o ní postarat, chtěl jsem, už když mi bylo osmnáct, ale sociálka to tehdy nedoporučila a k soudu to pak už nešlo, neměl jsem totiž ani na pořádného právníka."

Ernest se na něho nechápavě podíval.

"Ty jsi přišel o rodiče?"

Jindřich dosud přesvědčený o tom, že oba dávno vědí, kdo je, mu jeho nechápavý pohled překvapeně vrátil.

"Ano, zemřeli, když mi bylo patnáct. Myslel sem, že to víte. Tom přece…"

Zahlédl, jak se doposud jen zamyšleně přikyvující Tom nadechuje k odpovědi, Ernest byl však rychlejší.

"Nikde jsme si tě neprověřovali, dělal jsem si legraci, že jsi čerstvě dostudovaný pan doktor, nám řekla slečna na recepci, když jsem z nástěnky sundával ten inzerát…"

Tom položil Ernestovi ruku na rameno, vtlačil ho do židle a sám se posadil na vedlejší, Ernest se však ani tím zastavit nenechal.

"Já tomu stejně nerozumím, proč bys za ní nemohl chodit, je to tvoje setra a žije u tvojí tety…"

Tom, nyní mírně pobledlý, konečně promluvil.

"Erne…, zastav prosím… On má pravdu."

Zvedl hlavu k Jindřichovi a dlouze se na něj zadíval.

"Nejdřív to byl jen neurčitý pocit, tehdy jsi byl ještě chlapec, nebyl jsem si jistý, až dokud jsem ti nestáhl to tričko…, a to už bylo trochu pozdě to zastavit, odpusť."

Vstal a plaše se k Jindřichovi přiblížil.

"Jsem rád, že jsi to nezastavil…," hlesl třesoucím se hlasem Jindřich a nesměle náhle rozpačitě před ním stojícího muže objal.

Piercing 046

Tom ho v náruči pevně sevřel a Jindřich se o něho úlevně opřel. Když se od sebe opět oddálili, Tom si ho podržel za ramena a téměř hrdě si ho prohlížel.

"Za těch deset let jsi dost vyrostl a zesílil, určitě nejméně tak dvacet centimetrů a nejméně stejně tolik kilo, dneska už bych tě sám asi neunesl. A taky sis změnil jméno, pokud se nepletu, zmátlo mě to, abych pravdu řekl."

Omluvně se usmál a pak znovu zvážněl.

"Oni se s tím nikdy nesmířili, viď?"

Jindřich rozpačitě pokrčil rameny a pohrdavě se ušklíbl.

"Nesmířili, neuvěřili, nezapomněli…, neodpustili…, vyber si, něco z toho to určitě bude…, a máš pravdu, jméno jsem si změnil hned, jak mi bylo osmnáct, a příjmení se zbavíme, jen co to bude moct udělat i Kristýna."

Původně se jmenoval Mojmír, po otci, nedokázal to jméno snést, natož dál nést. Tom, který ho pustil už v okamžiku, kdy se Jindřich v odpovědi na jeho otázku s odporem zatřásl, se znovu posadil.

"Nikdo ti neměl co odpouštět, udělal jsi, co bylo třeba, ve skutečnosti jsi větší hrdina než já, ten metál jsi měl dostat ty, já jsem jen dělal svoji práci."

Mluvil příkře a úsečně, způsobem a slovy, která před ním na to téma ještě nikdo nepoužil, Jindřicha to podivně popudilo.

"To si myslíš ty…"

Odsekl mu stejně příkře a stejně úsečně. Tom se v židli prudce nadzvedl, a pokud by ho Ernestova ruka pohotově nestáhla zpět, nejspíš by i vztekle vyskočil.

"Ne, to říkal vyšetřovací spis, a že to policajti prověřovali hodně důkladně, to mi věř! Jediný, co se jim na tom nezdálo, byl motiv, ale pokud šlo o skutkový děj a jeho průběh, důkazy byly jasné."

Ernest mu jemně, ale i rozhodně položil ruku na předloktí a pevně ho stiskl. Zklidňující účinek gesta byl téměř okamžitý, ještě dříve než se na něho Tom zjevně omluvně ohlédl, začalo z něho napětí viditelně ustupovat.

"Mimochodem, ta koupelna a sprcha, cos jí nasměroval na dveře…, to by v tu chvíli nenapadlo každýho," dodal už viditelně smířlivě a uznale u toho jeho směrem i povytáhl obočí. V hlavě stále napjatého Jindřicha to však v té chvíli zaúčinkovalo jako rozbuška.

"Zabil jsem tátu, to je prostě fakt a Kristýnka teď žije u jeho sestry, protože jinak by musela do děcáku jako já, mě si vzít odmítli, protože jsem…"

Tom mu prudce skočil do řeči:

"Tátu jsi nezabil a na to slovo ani nemysli, zastavil jsi ho potom, co naopak on zabil vaši matku a vás dva se chystal upálit. To jsou fakta, taková je pravda!"

Nechtěl na to slovo myslet, přesto pokud by ho Tom v poslední chvíli nepřerušil, by ho nepochybně i použil. Zabil vlastního otce…, je vrah, otcovrah… Zatmělo se mu před očima, pak jako by se mu před nimi začal znovu odvíjet začátek podvečera před deseti lety, vyděsilo ho to.

"Co ty o tom víš, ten motiv, co ho policie nikdy nepochopila, ten jsem byl já, rozumíš, já!"

Náhle si uvědomil, že říká věci, které ještě nikdy nahlas nevyslovil, a teď je neříká, ale křičí, navíc Tom to ví, i když tomu říká zastavil, tak ví, že ho praštil, i když o tom nikdy nikomu neřekl, nikdo se ho na to neptal, a on to přesto ví. Zatočila se mu hlava, sedl si zprudka na zem a rozplakal se.

"Nikdy jsem o tom s nikým nemluvil, ale mohl jsem za to já…"

Oba si k němu přisedli. Tomovy těsné kožené kalhoty sténavě zaskřípaly a on namáhavě hekl.

Piercing 047

Jindřicha to přes vše, co právě cítil, přimělo se na něho podívat a usmát se. Tom jeho pohled zachytil a už mu nedovolil ho opustit, dvěma prsty mu zlehka podržel bradu a pevně se mu zahleděl do očí.

"A co kdybys to řekl mně, nejsem policajt, už nejsem ani hasič, přes rok jsem v penzi, ale tehdy jsem tam byl a myslím, že vím, co se tam stalo, přesto by mě zajímala i tvoje verze."

Jindřich si ho přes zakalené oči nedůvěřivě prohlížel. Ernest se posunul těsně vedle něho a položil mu ruku na předloktí, přesně tím stejným způsobem, který před malou chvílí mohl Jindřich sledovat, když takto zklidňoval emocemi vybuzeného Toma. Z mohutné dlaně volně položené na jeho holé kůži se začalo šířit něco jako teplo a spolu s ním i pocit dlouho nepoznaného bezpečí.

"Slibuju, že to nikomu neřekneme. Že mám pravdu, Tome? Ať už to bude cokoliv!"

Ernestův hlas zněl vyrovnaně a důvěrně, měkký přízvuk mu dodával něhu, která byla tak nesourodá s tím, jak vypadal, až se Jindřich musel znovu proti vlastní vůli usmát. Tom, který Jindřichovi stále hleděl do očí, to pochopil zjevně jako jeho souhlas, přikývl, pustil Jindřichovu bradu a ruce si opřel o kolena.

Piercing 048

Rozhostilo se ticho, jako by se snad i sám čas potřeboval nejprve nadechnout. Nenaléhali, přesto to ticho záhy Jindřichovi začalo připadat tíživé, místnost jakoby díl po dílu vyplňovala prázdnota, nicota, kterou náhle měl potřebu vyplnit.

"Ten večer jsem doma oznámil, že sem teplej, přišlo mi to správné, říct pravdu, ve škole byl dopoledne nějaký poradce a vysvětloval nám, že se nemáme bát s rodiči mluvit o svých pocitech, tak jsem to udělal…“

Odmlčel se, slova mu v hlavě začala vytvářet obraz, kterého se už deset let bál, bdělá noční můra, kterou až dodnes zaháněl prací nebo studiem, nyní ji však nebylo čím nahradit. Ernestova ruka dosud volně položená na jeho předloktí ho pevněji stiskla. Tom nehybně seděl naproti němu, měl přivřené oči, přesto Jindřich cítil, že se na něho dívá. Připomněl mu barvami zářící sošku meditujícího Buddhy, která stála na stolku vedle křesla, do kterého ho pravidelně každý měsíc usazoval jeho terapeut.

Piercing 049

Tento Buddha však byl z masa a kostí, měl těsné kožené kalhoty a pod napnutým tričkem se mu rýsovaly svaly, které ještě před chvílí Jindřich lačně objímal. Prohlížel si jeho paže a uvědomil si, že právě tyto ruce, nyní pokojně ležící v klíně, jehož se před okamžikem nedokázal dostatečně nabažit, ho kdysi pronesly plameny, nevzpomínal si na to, přesto věděl, že se to stalo.

Piercing 050

Obraz v jeho hlavě se začal formovat do slov a slova do vět, začal je opatrně vyslovovat.

"Otec se děsivě rozčílil, začal na matku řvát, že to je její vina, že ze mě vychovala buzeranta, pořád dokola to stále hlasitěji opakoval. Nejprve jenom plakala, pak vstala, sestru poslala pryč, ze zásuvky vytáhla paličku na maso a bouchla s ní do stolu. Když se otec rozčílil, tak to tak dělala, vždycky, pokaždé okamžitě zmlkl, stejně jako tehdy. Snažil jsem se říct, že jsem si jen dělal legraci, že to není pravda, ale umlčela mě a otci chladně odpověděla, že ze mě nic vychovávat nemusela, protože jsem se tak narodil, protože to mám po něm, protože ona dobře ví, co se děje v té sauně, kam on chodí každou sobotu odpoledne, když říká, že jde hrát šachy… Pak ji uhodil, pokusil jsem se ji bránit, ubalil mi takovou, že jsem se sklátil na zem a na chvíli ztratil vědomí, když jsem se probral, tak už hořelo, matka ležela kousek ode mě, v kaluži krve, měla rozbitou hlavu…"

Zarazil se, právě se pomalu blížil k hranici, za kterou se dosud ještě nikdy neodvážil, červená čára, před kterou se zatím vždy zastavil, byla už blízko.

"Potom jsem uslyšel rány, bušil na dveře sestřina pokoje, sestra uvnitř křičela, pak rány utichly, když jsem se tím směrem podíval, viděl jsem ho, jak na ty dveře něco leje, nejdřív mě napadlo, že je chce ochladit, ale byl to ve skutečnosti nějakej líh nebo co, jenom se to ještě víc rozhořelo."

Odsud až po okamžik, kdy se se sestrou ocitl v koupelně a volal stodvanáct, si oficiálně nic nepamatoval, i ten důvod otcovy nepříčetnosti samozřejmě vysvětloval jinak, ve verzi pro vyšetřovatele a terapeuty matka otce jen obvinila z nevěry.

"Vzal jsem do ruky první věc, která mi padla do oka, palička na maso, ležela vedle matky, neviděl mě, opatrně jsem se proplížil kolem zdi, asi by si mě nevšiml, i kdybych to neudělal, vypadal, že je úplně mimo."

Červená čára se právě ocitla za ním, přesto ucítil potřebu mluvit dál, setřást ze sebe tu tíhu, ať už budou následky jakékoliv.

"Praštil jsem ho zezadu po hlavě. Upadl, ani nezasténal, naštěstí se skácel ke straně, kdyby padl před ty dveře, tak bych ho asi ani nedokázal odvalit, volal jsem na Kristýnu, ať mi otevře, že musíme pryč, ale ona jenom křičela, musel jsem je vyrazit, byly rozpálenější, než vypadaly, popálil jsem si rameno, na to si ale nepamatuju, to až v nemocnici. Popadl jsem ji a chtěl s ní utéct, chodba ke vchodovým dveřím ale byla už plná kouře, hořelo tam, skříně, oblečení, něco kapalo ze stropu, možná bych to dokázal proběhnout, ale i s malou jsem se bál, i kdybych ji vzal do náruče, tak…"

Znovu ucítil atak paniky, která ho tehdy zachvátila. Sevřelo se mu hrdlo a rozbušilo srdce, z Ernestovy ruky však k němu zároveň stále proudilo teplo, které ho uklidňovalo, potřeba vstát a začít nervózně bezcílně chodit sem a tam, kterou až doposud tyto vzpomínky pokaždé vyvolávaly, tentokrát nepřišla.

Piercing 051

Zadíval se znovu na Tomovy ruce, vzájemně propletené prsty a velké spojené dlaně mu připomínaly misku, místo, kam se pokládá oběť a kam by snad nyní mohl konečně odložit i svoje břemeno, nebo alespoň jeho část.

Piercing 052

"Nevěděl jsem, co mám dělat, v první chvíli mě napadlo okno, v obýváku ale už taky hořelo, a v kuchyni byla máma, Kristýnka pořád plakala, tamtudy jsem ji nemohl vzít, pak mi navíc došlo, že jsme v pátým patře. Začal jsem panikařit, bylo mi horko a pálilo mě v krku, potřeboval jsem se napít, naštěstí, při myšlence na vodu mě napadla ta koupelna. Vběhl jsem tam, nic tam nehořelo, Kristýnku jsem položil do vany, zamkl zevnitř, nevěděl jsem, jestli se třeba ještě neprobere, otevřel jsem okýnko, puštěnou sprchu nasměroval na dveře, z mobilu zavolal na stodvanáct, a i když se ta paní na dispečinku se mnou pořád snažila mluvit, tak jsem stejně nakonec asi znova odpadl, probral jsem se až v sanitce. Nejsem žádný hrdina, já jsem za to mohl, byla to moje vina."

Buddha doposud mlčky bez hnutí sedící se svěšenými rameny naproti němu náhle prudce otevřel oči, napřímil se jako kobra a pak pevným panovačným hlasem vyštěkl:

"Nebyla!"

Místností to zarezonovalo jako výstřel z děla. Obrazy v Jindřichově hlavě náhle zmizely. Tom se nadzvedl, a aniž by se na Jindřicha přestal byť jen na drobný okamžik upřeně dívat, si sedl na paty.

"Sestra si to už možná ani nepamatuje, dětská paměť je milosrdně selektivní, ale psycholožka ji tehdy dokázala vyzpovídat hned druhý den. Až na pár podrobností, které můžeš vědět jen ty, to dohromady s důkazy sedí do puntíku."

Na okamžik se odmlčel.

"Kromě toho, že ty jsi ho skutečně nezabil, našli jsme ho jako prvního, hned za vchodovými dveřmi, myslím, že se pokoušel dostat ven, ale byly zamčené a nedokázal už najít klíč. Po pravdě, i kdyby ho našel, neměl šanci je otevřít, zámek už byl napůl roztavený. V každém případě ta rána do hlavy nebyla to, co ho zabilo, otrávil se oxidem uhelnatým."

Zachytil Jindřichův pochybovačný nesouhlasný výraz a sebejistě se ušklíbl.

"Můžeš si vyžádat pitevní zprávu, jako doktor by si jí měl rozumět."

Jindřich z nějakého důvodu nepochyboval, že mu říká pravdu. Ostatně skutečně by si ji mohl vyžádat a skutečně by rozuměl tomu, co tam patolog napsal. Navíc to vlastně vysvětlovalo úplně všechno, tedy hlavně to, proč se ho na to nikdy žádný vyšetřovatel neptal. Pokud by příčinou smrti byla rána tupým předmětem v zadní části hlavy, ta otázka a nejen ona by nutně padnout musela. Přesto však cítil rozladění a vztek, tentokrát však sám na sebe.

Piercing 053

Nadzdvihující se Ernest, který zjevně měl schopnost i z malých náznaků vycítit, jak se kdo právě cítí, a především i co v tu chvíli zrovna potřebuje, ho cvrnkl prsty do brady a bezelstně se na něho zazubil.

"Jestli to celé dobře chápu, tak ti s Tomem vděčíme za víc než jen za dva piercingy a jedno velice příjemné odpolední povyražení."

Jindřich se k němu nechápavě otočil. Než se však stihl zeptat, jak to myslí, odpověděl mu Tom:

"Má pravdu, bez tebe bych nikdy nenašel odvahu ho oslovit a nejspíš bych býval ani neletěl na Guyanu hledat svého otce, takže bych k tomu neměl ani příležitost."

Nohy si opět překřížil pohodlně před sebe, Jindřicha nadechujícího se k námitce zastavil gestem dlaně a bez toho, aby čekal na jeho reakci, okamžitě spustil.

"Máma mě měla za svobodna, bylo jí už skoro čtyřicet, když jsem se narodil, a otce nikdy neuvedla. Když jsem se na něho jako dítě ptal, odpovídala pokaždé, že je dávno mrtvý a příbuzné že neměl. Že to nebyla pravda, jsem samozřejmě tak trochu tušil, ale jaká byla skutečnost, jsem zjistil až po její smrti. Když jsem vyklízel její byt, našel jsem i dopis pro mě. Ne že by se snad omlouvala, to skutečně ne, ale vysvětlení v něm bylo. Učila na vysoké, mimochodem na medicíně, byla viroložka, mým otcem byl jeden její kolega, kterého prostě za tím jediným účelem svedla, chtěla s ním otěhotnět. Emigroval pár měsíců po tom, aniž by tušil že s ním čeká dítě, dokonce mu s tím ještě i pomohla."

Jindřich nechápal, proč mu to vlastně říká, přesto z nějakého nepojmenovatelného důvodu visel očima na jeho rtech a lačně poslouchal.

"Zkoušel jsem ho kontaktovat na adrese, která byla na dopisech, co mámě tu a tam psal, a které jsem našel pečlivě svázané mezi jejími písemnostmi. Usadil se nejprve v Německu, ale jako emigrant mohl bez nostrifikace pracovat jen jako ošetřovatel, a protože Francie tehdy nabízela speciální podmínky pro téměř jakékoliv lékaře ochotné odjet pracovat do některých zámořských teritorií, mimo jiné i na Guyanu, využil toho a zakotvil nakonec tam. Moje dopisy však zůstávaly bez odpovědi a já se smířil s tím, že o mě asi nestojí. Jenže pak jsem potkal tebe a dostal ten metál, kterej jsem neměl ani komu ukázat. Nejdřív jsem se litoval asi jako každej, ale pak mi tak nějak došlo, že si za to můžu sám, protože jsem vlastně zbabělec, i když mám glejt na hrdinu. Hubenej patnáctiletej klučina se svýho zdivočelýho fotra nelekl a já…"

Rozpačitě si poposedl tak blízko k Jindřichovi, jak to jen šlo, prsty mu vsunul do mezery pod pokrčenými koleny a zapřel se mu za lýtka.

"Tak jsem se tam nakonec vypravil zkusit ho najít. Našel jsem ale už jen jeho hrob, zemřel na malárii sotva dva měsíce po mámě, aniž by se byl dozvěděl, že tu kdysi dávno nechal syna. Rodinu tam neměl, ale mezi vesničany byl podle všeho oblíbený, alespoň starosta to říkal, vzpomínal na něho jako na veselého a vždy k pomoci ochotného muže, i když to byl prý jinak trochu podivín. Nakonec mě poslal za jednou místní léčitelkou, se kterou se prý přátelil. Ukázala mi jeho deníky, byly česky, když zjistila, že z nich dokážu číst, půjčila mi je, a navíc mi řekla, že když mu, až je přečtu, budu chtít napsat dopis, anebo si i něco přát, tak se prý spojí s jeho duchem a předá mu ho. Ne že bych tomu skutečně věřil, ale za tři dny jsem jí je donesl zpět i s dopisem, jestli ho opravdu dostal netuším, ale…“

"Jistěže ho dostal!" vstoupil mu až trochu popuzeně do řeči Ernest. Tom jen pokrčil rameny a shovívavě se na oba podíval.

"Podle mě nad ním jen chvíli něco mumlala a pak ho neotevřený hodila do ohně, ale nebudu se hádat, ostatně jako francouzský kulturní atašé máš přes šamany a kouzelnice z Guyany jistě lepší kvalifikaci než já."

S trochu provinilým výrazem si spěšně přitáhl Ernestovu hlavu k sobě a dlouze ho políbil, nejspíš proto, aby mu tím zabránil cokoliv dalšího dodat, ale Jindřicha to gesto přesto dojalo.

"Chtěl jsem říct, že ze tří věcí, které jsem si tehdy přál, se…," překvapeně se zarazil a pak se na Jindřicha spokojeně usmál, "…se dvě už splnily a je mi upřímně jedno, jestli v tom byla nějaká kouzla, nebo ne."

Jindřich si nervózně poposedl, přestože úplně nerozuměl, co přesně tím Tom myslí, došlo mu, že se ta pomlka měla něco společného právě s ním.

"Mimochodem, byla to jeho teta, takže to náhoda nemohla být určitě."

Pohodil s úsměvem hlavou směrem k Ernestovi.

"Jenže na to jsem přišel až při další návštěvě a to už mě měl dávno bezpečně obtočeného kolem prstu. Koho by to ovšem taky napadlo, Moreau se tam jmenuje každý druhý."

Přátelsky Ernestovým směrem našpulil rty a ten se na něj v odpověď zářivě bíle usmál.

"Cos mu napsal, co sis přál?" osmělil se zeptat stále trochu zmatený a navíc i zjihlý Jindřich.

"Nic zvláštního, slíbil jsem mu, že ty jeho deníky nechám zredigovat a vydat, ale přestože byly skutečně zajímavé, stejně jako byl jeho život, přál jsem si zároveň, abych tak jako on nemusel žít i já. Chtěl jsem najít lásku…, nějakou rodinu…, a jednou, až přijde čas, tak umřít doma. To druhé přání si dalo deset let načas, bylo ostatně hodně troufalé…, tak teď jen doufám, že to třetí vydrží čekat alespoň stejně dlouho…“

Jindřich konečně pochopil, proč mu to Tom vlastně asi všechno vypráví, a v duchu se zastyděl. Vlastní sebelítost mu najednou přišla bezvýznamně malicherná a vlastně i hloupá. Jeho dávná bolest není středobodem světa, a i kdyby snad byla, tak pouze toho jeho. Život se nezastaví jen proto, že vám je zrovna blbě, a když, tak taky jen ten váš. Na každého totiž někde čeká štěstí, dokonce je většinou vždy i někde opodál, jen se k vám nikdy nepřipojí, to vy musíte jít s ním.

Ozvalo se nesmělé rozpačité zaklepání na dveře, Jindřich se podíval na hodiny, bylo tři čtvrtě na osm.

"Už jsme skončili, za minutku jsme tam," zavolal směrem ke dveřím, zatímco se nejistě pokoušel vstát. Dřív než se stihl přetočit na kolena, měl před obličejem čtveřici napřažených rukou. Na okamžik zaváhal, pak vzpažil a nechal se se zhoupnutím postavit na nohy.

Piercing 054

Epilog

Dnes žije Thomas Adam spokojeně i se svojí rodinou v jedné úředně bezejmenné vesnici uprostřed deštného pralesa Francouzské Guyany, které místní říkají prostě domov. Nový atak nikdy ne zcela vyléčené rakoviny plic sice místní léčitelka zastavila, návrat zpět za oceán mu však důrazně nedoručila, protože tak daleko prý duše předků nedohlédnou. Henri Adam tam proto přijal volné místo vesnického lékaře a tu a tam prý stále turistům omámeným atmosférou bývalé trestanecké kolonie, které neuspokojí motýlek vytetovaný na zápěstí místním umělcem, udělá i nějaký ten piercing. Ernest Moreau odešel z diplomatických služeb, za svůj rodný region byl zvolen poslancem místního parlamentu a spolu s Jindřichovou sestrou Kristýnou, dnes již Christine Adam, pracují v regionálním kulturním středisku, kde mapují a zaznamenávají původní etnografii dříve, než ji definitivně pohltí moderní svět. Christine pak vedle vědeckých publikací nedávno vydala i kritiky oceňovanou knihu povídek sepsanou na motivy deníků Tomova otce a vyprávění Ernestovy tety. Kdy se naplní třetí Tomovo přání, je tak stále nejasné.

***

Popisované postavy a události jsou zcela smyšlené a neinspirované jakýmikoliv skutečnými postavami či událostmi, je to opravdu jen pouhá pohádka pro dospělé. Nabude-li snad čtenář přesto jiného dojmu, jedná se téměř jistě o důsledek přirozené lidské touhy po lásce, rodině a domově. Tento stav je u většiny postižených naštěstí přirozený a není třeba se ho obávat.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (26 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (24 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (26 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (25 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (34 hlasů)

Autoři povídky

Celé jménoPavel Waits
Věk53

Na každého někde čeká štěstí, dokonce většinou vždy i lelkuje někde opodál, jen se k vám nikdy nepřipojí, to vy musíte jít s ním.

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+2 #9 Piercing IV.kapa3 2024-05-14 03:33
p.Pavle zese a jistě nejsem sám co se opakuje napsane s rozvijejici se dynamikou v každém díle a bylo to dobře promyšlene na dnešni dobu kde se vytráci porozuměni a láska je to super pohlazení po duši a je tam napsane i pokrytectví toho Jindrova otce jake je i v dnešní době ublížil cele sve rodině jen jak se dozvěděl o tom jaky je jeho syn a tak je to i v jinych rodínnách co to nepoberou hlavně aby se o nas nemluvilo že mame gaye no ale nakonec to dopadlo krásně a přejme jim dlouhý a lasky plný život to je to nejduležitější a zdraví nejcennější
děkuji za takové povidky a myslím že mluvím za nas co je víc co se jim to libilo D Ě K U J I
Rom
Citovat
+3 #8 Odp.: Piercing IV.P.Waits 2024-05-10 16:24
Děkuji za veškeré reakce a příznivé přijetí, potěšilo mě to. Už proto že původním záměrem bylo napsat dílko hravé a vhodné především pro efektní vizualizaci a jako obvykle se mi z toho v průběhu psaní vyklubalo něco mnohem složitějšího a tentokrát i tíživějšího (sám nevím proč), ale když už se to začalo klubat, nedokázal jsem přestat a téma jsem dokončil i s vědomím, že to nebude nutně jen lehké oddechové čtení. Doufám, že si v tom každý něco pro sebe dokáže najít a nikoho to snad neurazilo byť skutečná erotika je pouze v jednom z dílů.
GD sestra je prostě jen pomocná postava kterou jsem nerozvíjel více než bylo pro příběh nutné, protože mojí ambicí v tomto případě nebylo napsat román, ale pouhou povídku. Jistě by se ten příběh dal rozvinout do většího formátu, ale potom by už jen stěží unesl označení erotický a bojím se že by začal nudit.
Honzo byla to vcelku oprávněná domněnka, původní konec jsem přepsal, byť nebyl zcela pesimistický tak mi ve výsledku přišlo že si pár spokojených let zrovna tihle kluci zaslouží.
Saaviku, maličké nebo i větší dobrodružství v deštném pralese může kdokoliv přidat, pokud by někdo chtěl tak copyright je volný, jen mě samotnému nepřišlo že by bylo ještě co dalšího dodat tak abych se neopakoval, což v případě někoho jiného platit nutně nemusí.
Citovat
+6 #7 Odp.: Piercing IV.HonzaR. 2024-05-07 18:16
Protože tě tak trochu už znám, skutečně mě ten poslední díl strašil celou dobu, dokud mi v mailu nepřistál. Ty víš proč, viď, a určitě jsi s tím sám koketoval. Nicméně je dobře, že to mělo šťastnej konec. Takže já myslím, že to skončilo tak akorát včas. Doufám, že se dočkám dalšího příběhu z tvojí klávesnice.
A osobně, fakt mi dělá radost, že ti to psaní kdysi jeden drzej fracek neznechutil.
Citovat
+2 #6 Odp.: Piercing IV.GD 2024-05-07 12:38
Pavlíku, Pavlíku co jsi mi to udělal? :lol: Tenhle díl se mi uhnízdil v hlavě, mele se tam a musím si to číst zas a zase. Nevracím se ke starším povídkám/dílům moc často, obzvláště ty bez erotiky, ale tady nemůžu jinak.
Popsal jsi něco co mnoho lidí trápí, ne-li všechny, tak perfektně až to bolí. Každý má svoji bdělou noční můru, která pochází z něčeho co člověk prožil a v rámci toho něco udělal. Třeba i celý život se trápí, že udělal něco špatně a zbytečně. Něco podobného je případ když je člověk jaký je a považuje své vybočení z davu za špatné. Co si budeme povídat mezi námi našincemi, že? Pak je třeba takový lidi jako je Tom a Ernie, nebo poznání výší Moci, která miluje každého jedince takového jaký je až k sebeobětování Díky za to jak píšeš a obzvláště momentálně co jsi pustil do světa.

Trochu mi uniká příběh sestry. To musela být asi silná vazba, když si odjela do Afriky zřejmě hned po 18tinách. Vím, je to okrajová postava, ale zmínka v epilogu taková jaká je mne překvapila. Možná byla malá, abych si dokázal srovnat v hlavě a strávil tu drobnost jak žije a proč na černém kontinentu. Možná je to jen můj hnidopišský nedostatek a zvědavost co jsi ve mne (vz/pro)budil snad nad všechny meze.

Souhlasím se Saavikem. Copak se asi děje v pralese?🤣👨‍❤️‍👨
Další souhlas s Eradii ohledně obrázků.👍
Citovat
+7 #5 Odp.: Piercing IV.HRÁŠEK 2024-05-07 10:26
Nějak takhle si představuju povídku. Že tě vezme za srdce už od začátku, nemůžeš přestat a když dočteš, tak si představuješ, co by tak asi mohlo být dál a jak se vyvíjel další osud hrdinů. Díky, opravdu.
Citovat
+6 #4 Odp.: Piercing IV.Eradia 2024-05-06 21:17
Ach, tak to bylo o něco temnější než jsem čekala. Překvapil si mě, i když náznaky tam celou dobu byly.
Jsem ráda, že jsem si počkala a nechala si vše najednou na klidný večer. Měla jsem tak možnost vychutnat si promyšlený, propracovaný, chytrý a sexy text. 🙂
Většinou nemám ráda zbytečně moc slov, ale tvé košatění specifické dané osobě si užívám a čtu opakovaně.😉
Ilustrace pecka, hlavně tvá rafinovanost nechat díky tmavším barvám vyniknout jejich ozdůbky.
Díky! 🙂
Citovat
+7 #3 Odp.: Piercing IV.Saavik 2024-05-06 20:18
Tak jo, bylo to super.
Víš co je ale s podivem? Že kdykoliv děcko udělá něco "mimo normu" většina otců hned ví, že za to může matka. U nás to bylo stejně, u mnoha mých kamarádů taky. Jeden z nich to bohužel vzdal, což mne bolí ještě po deseti letech...
Četlo se to opravdu moc pěkně, sex mi v podstatě nechyběl, nebo, lépe řečeno, v téhle kapitole by, aspoň tedy mně, přišel malinko navíc.
Ale nějaké malé dobrodružství v pralese, to by v další kapitole klidně být mohlo. I když pavouci, hadi a kdoví jaká milá zvířátka asi nejsou nejlepší afrodiziakum....
Citovat
+7 #2 Odp.: Piercing IV.Tamanium 2024-05-05 20:14
Těžko psát komentář. Už minule jsem psal, že je vypiplaný každý slovo, málem i písmenko. To téma sexu už jsme si užili minule a teď došlo k uzavření příběhů.
A bylo to hodně výživný, musel jsem to trochu rozdejchat. Všichni mají minulost a u někoho je dost pohnutá, někdo se s ní vyrovná a někdo ne.
Někde jsem četl, že všechno má dobrej konec a jestli to dobře nedopadlo, tak ještě není konec, jestli to je pravda, nejsem si jist. Tady to pravda je.
Obrázky jsou kapitola sama o sobě. :-)
Citovat
+7 #1 Odp.: Piercing IV.GD 2024-05-05 06:27
Tak tenhle díl byl teda hutný. Musel jsem ho číst dvakrát, zatím, abych ho trochu pobral. Nebyla tam ani kapička sexu/erotiky, ale emocí až moc. Musím se přiznat, že mi to primárně nepřišlo na škodu, obzvláště při kvalitách autora. Pavle je vidět, že jsi to měl promyšlené a dokázal to dostat do písmenek. Obrázky byly každým dílem lepší a lepší.
Díky moc.
Citovat