Piercing II.

Bezvýhradně věřit, že vše, co se nám v životě děje, má nějaký osudový význam, je nebezpečné. Slepě se však spoléhat, že skutečnost je vždy až trapně prostá, je na druhou stranu jen spolehlivým receptem na to, jak po celý život nevycházet z údivu.

Když jednou něco vypadá jako kachna, kejhá to jako kachna a kolíbá se to jako kachna, tak to taky skoro určitě je kachna, v tomto případě tedy jeho už týdny nevybouřené hormony. Toho chlapa dneska určitě vidí prvně už proto, že na někoho takového by jinak zapomněl, jen pokud by u toho setkání zrovna byl minimálně v bezvědomí. Taková je prostá pravda a všechno ostatní je jen výplod jeho přebujelé fantazie a basta.

"Pustíme se do práce, nemáme na to celý den."

Zavelel, když sám sebe definitivně přesvědčil, že jediný důvod, proč mu jeho rozjitřená představivost začala právě teď spřádat v hlavě nepravděpodobné nebo rovnou úplně nesmyslné konstrukce, je ten, že je nadržený jako trosečník po dvaceti letech na pustém ostrově a oba dva se mu nehorázně líbí.

"Přesně tak, já tu mudruju jak na přednášce a Ernova kůzlátka tu zatím marně stojí," přitakal mu až podezřele ochotně Tom a plácl Ernesta dlaněmi do prsou, až to mokře plesklo.

"Ještě by to vypadalo, že se tady fešáka snažíme zdržovat schválně. Určitě ho už někdo čeká s večeří anebo rovnou s rozestlanou postelí."

Rozverně na Jindřicha mrkl, přisunul si jednu z židlí stojících u dveří o kus blíž a pohodlně se posadil.

"Jediný, co na mě čeká, jsou skripta, instantní nudle a stoletá erární matrace."

Ušklíbl se polohlasem tak trochu sám pro sebe Jindřich, natáhl rukavice, roztrhl sterilní obal šperku, kleštěmi uvolnil spojovací kuličku a na jeden z obnažených konců připojil konicky se rozšiřující váleček roztahováku. Špičku natřel vazelínou a vše odložil na předem připravenou sterilní gázu. Pak se otočil k Ernestovi a bez zbytečných otázek mu s pomocí kleští připravil současnou ozdobu na vyjmutí, prstem nabral další vazelínu a s lehkým zakroužením v otvoru, aby se ještě trochu promazal, ji vytáhl. 

"Jdeme na to."

Protáhl špičku taperu tak daleko, jak to bylo bez odporu možné, přidal ještě poslední špetku vazelíny a s výstražně povytaženým obočím zvedl oči k napjatému Ernestovi. Zákazníků se těsně před vlastním výkonem už na nic neptal, kromě toho jediného.

"Připravený?"

Současně s Ernestovým "OK" zkušeným pohybem, dost rychlým na to, aby Ernest neměl čas jakkoliv zreagovat, ale zároveň i dost obezřetným a připraveným kdykoliv se zastavit či vrátit, protáhl celou sestavu otvorem v bradavce, dokud uvnitř nezůstal pouze samotný kroužek.

"Jsme tam."

Zahlásil do tlumeného zaskřípání Ernestových zubů, odpojil roztahovák a mezi volné konce okruží vložil s pomocí kleští kuličku.

Tak trochu očekával nějakou další sexistickou průpovídku, ale žádná se tentokrát kupodivu nedostavila.

"Dáme i tu druhou, nebo máš dost?"

Nepředpokládal, že by Ernest hodlal před svým partnerem od opakování procesu na druhé straně hrudi zbaběle ustoupit, ale zeptat se prostě škodolibě musel.

"Žádný problém, můžeme třeba hned, skoro jsem to necítil," odpověděl mu rádoby pevným, ve skutečnosti však poněkud zjihlým hlasem viditelně momentálně dost zkrotlý Ernest.

Orosené čelo a prsty křečovitě svírající opěradla lehátka ho i bez toho nejméně o oktávu posunutého hlasu usvědčovaly ze zjevné lži, ani diplomatická imunita nikoho před bolestí zjevně neuchrání, ale Jindřich tomu rozuměl a neviděl jediný důvod, proč mu před jeho partnerem kazit umělecký dojem.

To, že zněl jako kontratenorista v nejlepší formě, bylo jednak nepochybně pouze dočasné, a navíc to skutečně zvládl dobře. 

"Šlo to jako po másle, to se pozná pořádnej chlap…, a zjevně i dobrá dlouhodobá příprava."

Neodolal dodat jízlivě, aby ho trochu zpražil, anebo alespoň poškádlil.

"Takže sfoukneme i tu druhou, ať kolega zbytečně nečeká."

Poněkud pobledlý kolega sice momentálně vypadal, že by si zjevně počkal docela rád, ale po chvilce zaváhání zakýval na souhlas i on a potěšeně si prohlížel Ernestovu nově umístěnou ozdobu.

"Jo, jo, protáhni ho, ať už to má za sebou, nakonec není to na rozdíl ode mě žádná prvnička…, něco o tom vím."

Jindřich potlačil chuť hlasitě se rozesmát, jen tak tak že mu druhé okruží, které právě připevňoval do koncovky roztahováku, nevypadlo z ruky.

Dříve než stihl něco chytrého odpovědět, však vyplázl Ernest směrem k Tomovi jazyk a s úšklebkem ho zpražil sám.

"Neboj, tvoje premiéra se už taky blíží, jako stará nedeflorovaná panna každopádně neumřeš."

Jindřich to už nevydřel a rozesmál se.

"Pánové, snažit se mě rozchechtat není od vás ani trochu taktické, doufám, že si to uvědomujete."

Vytáhl z Ernestovy levé bradavky stávající činku, promázl otvor vazelínou a tentokrát bez varování mu tam jediným pohybem protáhl předem v ruce nenápadně připravený taper i s novým kroužkem. Ernest bolestivě zavyl a následně úlevně vydechl.

"Sakra, sorry, já už budu hodný."

To ti tak určitě věřím, pomyslel si Jindřich, a aniž by si dával nějak obzvláště záležet na ohleduplnosti, stáhl z kroužku roztahovák a protočil ho až téměř ekvilibristiky v prstech.

"Není třeba. Pokud tedy nechceš deflorovat ještě něco dalšího."

Opáčil mu pobaveně s obzvláště dobře vyvedeným důrazem na slovo deflorovat Jindřich, zatímco uzavíral volné konce lesknoucího se okruží kuličkou.

"Hochu, to, co bych si od tebe chtěl nechat ještě deflorovat, myslím nemáš v ceníku, takže pro dnešek je to u mě všechno."

Ernestovu až překvapivě pohotovou a opět už i neskrývaně svádivou poznámku nechal Jindřich raději bez odpovědi, jednak protože si o ni tentokrát sám a poměrně vědomě koledoval, a navíc mu představa, že by mu tohle chlapisko snad hodlalo nastavit, kromě toho, že ho zaskočila, i znovu nepříjemně důrazně připomněla vlastní nadrženost.

Za jiných okolností by ho ten hoch asi docela pěkně dopálil, ale dnes mu to jednak svým způsobem lichotilo a především to znamenalo, že konverzace se podle všeho vrátila do nyní mu kupodivu mnohem bezpečněji se jevících škádlivých vod. Poodstoupil, prohlédl si znalecky výsledek, škodolibě zastříkal obě Ernestovy bradavky desinfekcí a spiklenecky na něho mrkl.

Na potem se lesknoucí tmavé kůži vypadaly stříbřité kroužky skutečně dobře, dalo by se snad dokonce říct, že přímo vyzývavě.

"Vypadá to výborně, větší je prostě lepší. Až si to sedne, užijete si s tím oba spoustu zábavy."

Úklonem hlavy naznačil Ernestovi, aby uvolnil místo na lehátku, a otočil se k Tomovi.

"A teď ty. Trenky dolů, zadek nahoru."

Do lechtivé slovní ekvilibristiky se ponořil se zjevnou úlevou, a dokonce až tak moc, že zapomněl i vydesinfikovat lehátko, což byla jinak operace, kterou vykonával více méně automaticky. Uvědomil si to, až když si tam Tom holým zadkem sedal, usoudil ovšem, že je to v tomto případě asi skutečně jedno, a nechal to tak. Nicméně rukavice si vyměnil, už proto, že stávající byly kluzké od vazelíny a to teď právě nepotřeboval.

"Tak se na to podíváme. Smím?"

Otázka to byla asi zbytečná, ale byl zvyklý se před prohmatáváním intimních partií klienta vždy raději znovu zeptat. Tom k němu poněkud nejistě zvedl oči, a když pochopil, kam otázka směřuje, pohodil hlavou směrem k Ernestovi.

"To se zeptej jeho."

Ernest se na Jindřicha doširoka bělostně zazubil a blahosklonně mu pokynul na souhlas.

"Je celý jen tvůj."

Jindřich si v duchu pomyslel, že tihle dva se asi jen tak něčím rozhodit nenechají a o studu pravděpodobně slyšeli naposledy někde na základce. Lehce rozevřel Tomova stehna, stáhl předkožku a podržel mu penis u uzdičky. Prohmatal předmětné místo, sklonil se a pak raději zase hodně rychle narovnal.

Tomův penis jednak začal poměrně jednoznačně tuhnout a kolem špičky i vlhnout, což nebylo při jeho práci zase až tak neobvyklé, navíc ovšem i voněl, tedy Jindřichovi voněl. Vzrušilo ho to, což se mu, pokud si vzpomínal, při téhle příležitosti snad ještě nikdy nestalo. Těsné kalhoty a volná zástěra sice jeho profesní čest od trapasu uchránily, ale i tak ho to zaskočilo. Viděl a držel takových už desítky ne-li stovky, a ani tento nebyl na první zběžný pohled ničím výjimečný. Měl celkem normální velikost, odhadoval tak někde k osmnácti možná devatenácti v plné připravenosti, běžný tvar, ani moc tlustý, ani moc tenký, ani moc rovný, ani moc zahnutý, žalud tak akorát, hladce oholený, stejně jako opravdu pěkný plný šourek, ovšem jinak skutečně nic mimořádného, anatomicky více méně běžná konfekce. Jenže jak známo celek je vždy více než jen prostý součet jeho jednotlivých částí, a navíc ta vůně, ta byla až nebezpečně žádoucí. Nejspíš kompatibilní feromony, tedy zjevně víc než jen kompatibilní, pravděpodobně směs namíchaná tak akorát pro něho. Jenže od toho tu nebyli, navíc jeho Erne stál metr od nich, víc než pobaveně si je oba prohlížel a Jindřich si ani zdaleka nebyl jistý tím, zda do onoho součtu částí, které mu v těsných nohavicích momentálně způsobují nepohodlí, nepatří také on. Respektive si byl téměř úplně jistý, že to, co ho ve skutečnosti tak rozrušuje, jsou ti dva pohromadě. Pro jistotu přestal v hlavě filosofovat a vrátil se zpět ke svému profesionálnímu standardu.

"Na levou nebo pravou stranu od uzdičky?"

Tom se viditelně zamyslel, pak náhle vyprskl a pohodil hlavou k Ernestovi.

"Na opačnou než má on, nechci bejt jako jeho klon."

Jindřicha to sice znovu pobavilo, ale moc mu to zároveň nepomohlo.

"No a to je která?"

Zvedl oči s otázkou nejprve k Tomovi a pak k Ernestovi.

"Já nevím, musím se podívat," vyhrkl překvapeně Ernest a bez rozmýšlení si stáhl spodky ke kolenům.

Vzápětí už stál těsně u Jindřicha a nastavoval mu v prstech prohnutý úd. Že i on je poněkud překrvený a v ne úplně klidovém stavu se nedalo přehlédnout. Stejně jako fakt, že to, co Jindřichovi ukazuje, je vcelku výstavní kus, žádný extrém, ale také nic, na čem by nadrženému klukovi, pokud je shodou okolností taky na kluky, neulpěl zkoumavý zálibný pohled.

Nebyl dokonce ani tak tmavý, jak by Jindřich očekával. Na až překvapivě růžové špičce se čněl nejméně pětkový, ale spíš šestkový stříbrný kroužek bez kuličky a vyzývavě se směrem k Jindřichovi kýval. Byl napravo.

"OK, takže nalevo."

Vydechl Jindřich poněkud se začínající ztrácet v záplavě rychle se střídajících vizuálních a čichových vjemů.

"Co tam dáme pro začátek? Předpokládám, že na konci tam chceš zhruba to samé, co má Ernest…"

Tom kývnutím přitakal na souhlas.

"Tolik tedy k tématu klonování," neodpustil si rýpavou poznámku Jindřich, než opět s hranou nezúčastněností zdánlivě nevzrušeně pokračoval.

"… předem říkám, že najednou to nedoporučuju. Pokud to budeš chtít, udělám to rovnou na pětku, dá se to, ale osobně bych to rozložil na dvakrát možná i na třikrát a nechal to před tím pokaždé přiměřeně odhojit."

Mohl to samozřejmě udělat klidně rovnou, pěkně vyvinutý a zdravě vypadající žalud by to nepochybně snesl, nebylo to nic nebezpečného, ale byl si najednou úplně jistý, že tyhle dva chce určitě vidět znovu, za měsíc za dva, to už bude mít po státnicích… Raději se otočil, našel příslušný kroužek, z autoklávu vyndal zahnutou dvojku jehlu, přijímací aplikátor a roztahovák. Vše pečlivě vyrovnal na předem připravenou novou čistou gázu a teprve potom se již trochu zklidněný obrátil zpět k lehátku. Tom si nervozně poposedl a s pohledem zabodnutým na aplikátor, což nebylo nic jiného než šikmo seříznutá kovová trubička se zaoblenými hranami, o jejímž účelu v kombinaci s vedle ležící dutou jehlou nemohl mít dokonce ani největší laik pochybnosti, nejistě pronesl: 

"Ty jsi odborník, nechám to na tobě, hlavně ať už je to dneska za mnou." 

Jindřich nenápadně nabral na prst znecitlivující gel, který si nedávno donesl z nemocnice a předstíraje, že ještě jednou prohmatává operační prostor ho rozetřel kolem Tomovy uzdičky. Bylo to sice normálně na předpis, ale v nemocnici si s tím sestry na směnách kromě bolavých zad běžně mazaly i otlačené nohy, takže pokud se jedna tuba nenápadně vytratila, neměl to nikdo jak zaznamenat, natož ji postrádat. Někteří jeho kolegové by to nejspíš považovali za rouhání piercingovému bohu, ale jemu to jako nic zas až tak hříšného nepřišlo, obzvláště když bylo jasné, že Tomovi s Ernestem jde o zábavu a ta ozdůbka má plnit zcela jiný účel, než dokazovat statečnost jejího majitele. 

"Dobře, dáme tam pro začátek trojku, což není ani moc tenké, aby se to zařezávalo nebo zarůstalo, ale zase ani tak velké, aby se to zbytečně dlouho hojilo."

Na souhlas tentokrát nečekal. Tom se na něho ovšem stejně šibalsky usmál.

"Trojka bude určitě fajn, sice bych uvítal spíš trochu zábavnější, než nabízíš, ale když jiná není…"

Jindřich okamžitě trochu zalitoval toho znecitlivujícího gelu, ne že by mu ty neustálé narážky byly nějak zásadně nepříjemné, ale potřeboval se soustředit na práci, která ho čekala, a jeden i druhý tenhle týpek ho rozptyloval víc, než se komu podařilo za posledních pár let.

"Pokud ti to nebude vadit, tak si tě na tu trojku položím."

Ernesta dělal v sedě, v jeho případě to bylo pro oba pohodlnější, pro novou aplikaci a ještě k tomu do penisu, měl ale zákazníka raději v leže. Otázku tak položil více méně jen jako řečnickou, aniž by čekal na odpověď, sešlápl pedály a lůžko se s pomalým vrněním motorků začalo rovnat a zvedat. Ernest stál stále sotva metr od něho, spodky měl sice už znovu natažené tam, kam patřily, ale zvýšené pnutí v rozkroku mu kryly jen hodně symbolicky a Jindřicha to společně se všudypřítomným testosteronovým odérem stále povážlivě znervózňovalo.

"Budu potřebovat trochu prostoru, jestli se chceš dívat, tak z druhé strany, prosím."

Řekl to možná až trochu moc komisně, protože Ernest se beze slova postavil na opačnou stranu lehátka, aniž by mu přitom věnoval pohled. I Tom ležel jako zařezaný a ani nemukal.

Pohled na jehlu mu podle všeho sebral nejen erekci, ale i humor. Penis mu schlíple ležel mezi poloroztaženými stehny a téměř jako by věděl, co se na něj chystá, se snažil předstírat, že tu snad ani není. Podobné triky na Jindřicha ale samozřejmě neplatily, co si jeho majitel objednal, to taky dostane. Promazal aplikátor vazelínou, zasunul ho opatrně do močové trubice k místu, kde plánoval vpich, prstem zkontroloval, že je ve správné poloze, vzal ze stolku jehlu, a jak byl zvyklý, naposledy se zeptal.

"Připravený?"

Z hlavy lehátka se ozvalo tlumené leč překvapivě odhodlané "jo".

"Pevně se přidrž, teď to trochu štípne."

Jehla prošla tkání přesně tam, kde měla, a skončila zasunutá hluboko v dutině aplikátoru přesně tak, jak plánoval. Z Tomovy strany se to celé obešlo jen lehkým, zpola zadržovaným stenem, následovaným úlevně vydechnutým "wouu". Zda byl tak odolný, nebo to před Ernestem držícím ho pevně za ruku předstíral, se těžko odhadovalo a svoji roli pravděpodobně sehrál i znecitlivující gel, ačkoliv v takové situaci nemohl být samozřejmě stoprocentně účinný. 

"Jsme tam, teď už jen nasadím kroužek, protáhnu to a zavřu."

Snažil se postupovat co nejrychleji, adrenalin, který tělo do krve vyplaví při prvním nárazu bolesti, má tendenci se celkem rychle vstřebávat a čemu prvních pár minut pomáhá, to následně začne naopak komplikovat. Protáhl nově vzniklým otvorem roztahovák, kroužek si připravil těsně za něj a rychlým nacvičeným pohybem ho bezprostředně za vytahovaným kovovým válečkem vysunul ústím močové trubice opět ven.

"Ještě kuličku a je to hotové."

Náhle neočekávaně ucítil, jak se Tomova hrud s několika dlouhými nádechy pomalu zvedá. Už si myslel, že je něco špatně, zkazky o infarktech při aplikacích považoval sice spíš za zveličené pohádky pro začátečníky, ale jeden nikdy neví. Nicméně bál se zbytečně. Ozvalo se jen: 

"Můžu se nejdřív podívat?"

Dříve než Jindřich stihl zareagovat pedálem, chytil Ernest Toma za paži a pomohl mu do sedu. Tom se zahleděl do svého rozkroku a vzápětí uznale na Jindřicha.

"Pěkné a skoro to nebolelo."

Ještě aby to bolelo, pomyslel si spokojeně Jindřich, dal jsem si sakra záležet, abys byl za hrdinu.

Nahlas ovšem samozřejmě řekl něco úplně jiného. 

"Bez ohledu na to, co se obecně soudí, je tam, kde se to propichuje, tkáně jen opravdu hodně málo, je to vlastně jen silnější kůžička. Za záchranářskou karieru si nepochybně utržil už i větší rány."

Neviděl žádný důvod, proč mu kazit dobrý pocit, anebo se chlubit vlastním medicínským peřím, obzvláště když to v jeho případě bylo zatím jen sotva nasazené chmýří. Nadzvedl Tomův penis mezi prsty a nasměroval jeho spodní část tak, aby Tom mohl vidět, jak vypadá místo vlastní perforace. Tom se na svůj penis zadíval až trochu smutně.

"A to máš pravdu, pár mnohem větším šrámů na těle mám a ostatně nejen na těle, tohle proti tomu vlastně ani zdaleka tolik nebolí, a ani tolik nekrvácí."

Jindřich se jeho směrem jen sebevědomě ušklíbl. Neměl rád krev, byť si trochu v rozporu s tím přivydělával perforováním lidských těl. Zastával názor, že není řezník, aby kolem něho musela stříkat červená. Na medicíně se jí samozřejmě vyhnout nešlo a pohled na ni mu naštěstí nijak nevadil, dokonce mu nezpůsoboval ani regresivní ataky, ačkoliv terapeut v děcáku ho s tím strašil léta, tak traumata z dětství se v jeho případě vztahovala k úplně jiným položkám, než byl pohled na krev. Jestli mu na ní něco skutečně vadilo, tak to byl její pach, odér hemoglobinu rozkládajícího se teplem.

"Pravděpodobnost, že při tom napíchnu nějakou větší žilku sice nějaká je, ale není o moc větší, než že si při plavání vyvrtneš kotník. Nemělo by to krvácet. Na cestu domů ti to ještě přetáhnu gázou, ale jen pro jistotu v zájmu toho luxusního prádla."

Tom si nervozně poposedl, jednu ruku si položil na stehno a druhou zachytil Jindřichovo předloktí dřív, než se otočil.

"Před půl rokem jsem ukončil poslední cyklus chemoterapie, onkolog říkal, že jsem vyléčený a že by to nemělo mít žádný vliv, ale asi bys to měl vědět."

Mluvil úsečně a bez zjevných emocí jako někdo, kdo popisuje nedávno překonané nachlazení. Jindřich si proto v první chvíli ani plně neuvědomil přesný význam toho, co slyšel. V hlavě mu automatizovaně spěšně naskakovaly příslušné odstavce ze skript a namemorované odpovědi k otázkám u příslušných zkoušek.

Zběžně si Toma znovu prohlédl, tentokrát však nikoliv jako objekt erotického zájmu, ale jako potencionálního pacienta. Žádné zjevné známky přetrvávajících komplikací po chemoterapii neviděl, přesto se zeptal: 

"Jaký karcinom a stadium?"

Snažil se, aby to znělo pokud možno věcně, nebyl však zcela úspěšný, prvotní více méně profesionální medicínskou reakci totiž vzápětí vystřídalo rozladění, které nepochybně nedokázal zcela skrýt. Kdyby mu to řekl předem, ten piercing by mu samozřejmě neudělal, což byl nepochybně i důvod, proč si to nechal pro sebe, to bylo zřejmé. Proč měl ovšem nutkání mu to sdělit teď, tomu Jindřich nerozuměl.

"Malobuněčný karcinom plic, lokalizovaný, bez metastáz, včasný záchyt. Chodíme naštěstí pravidelně na prohlídky, není to u nás nic tak neobvyklého. Nepřestaneme hasit jen proto, že hoří nějakej svinčík a že hoří dost často."

Uvědomil si, že na něj nedokáže mít vztek, ostatně kolegové v tatérně by mohli vyprávět, kolik vyléčených a často i nevyléčených onkologických pacientů se z rozličných motivací ocitlo na jejich křeslech. Kérka nebo piercing, co na tom vlastně záleží. Možná jich tu taky pár měl, jen mu to nejspíš neměli potřebu sdělovat. Ostatně sám o tom mnohokrát přemýšlel také, jen dosud nikdy nepřišel na nic, co by dokázalo překrýt nejen jizvu vypálenou na rameni, ale i to, čím skutečně byla. Tedy to, čím byla pro něho, pro ostatní to byla prostě jen dávno vyhojená rána, na kterou se sice tu a tam někdo tázavě podíval, ale ve skutečnosti nebyla ničím mimořádná. Jen zvrásněný nepravidelně zbarvený flek o velikosti menšího tácku od piva, který klidně mohl být i jen trochu větším mateřským znaménkem, pro něho to však bylo vypálené stigma, cejch, který mu stále připomínal, kým je.

"Je to čistý hypoalergenní titan, bez barviv a příměsí, nemělo by to dělat potíže, pokud by se to přesto tak do dvou týdnů zdálo neodhojené, vyndej to a zajdi si ke svému doktorovi."

Ernest stále stojící vedle lehátka se při tom nervozně ošil, přitáhl Toma k sobě a obrátil se k Jindřichovi.

"Hele, tohle vypadá skoro jako podkova. Měl bys mu tam dát spíš uzavřený kroužek, nerad bych se do něho nechtěně zahákl a tu parádu mu utrhnul."

Neznělo to zle ani naštvaně, přesto drobný náznak podrážděnosti v jeho slovech přeslechnout nešlo. Odhadoval, že možná nebyl ani příliš vědomým, nejspíš prostě instinkt.

Navíc si byl skoro jistý, že dilema kroužek nebo podkova je jen zástupný problém, stejně jako pravým terčem Ernestovy podrážděnosti téměř jistě nebyl Jindřich, ale Ernest sám. 

"Neboj, podkovy na Alberta většinou právě proto nikomu nedávám, pokud je vysloveně nechce. Je to kroužek, jen do něho přijde opravdu velká kulička. Bude to vypadat trochu divně, ale nelekej se, je to jen pro teď, potřeboval jsem něco s větší mezerou, jednak aby to šlo snadno protáhnout, a především aby to nemohlo projít do močové trubice a něco tam podráždit. Příště ji nahradím něčím menším."

Jindřich si mimoděk uvědomil, že asi ani sám neví, ke komu z nich vlastně právě mluví, respektive že mluví evidentně k oběma najednou byť v jednotném čísle. Přišlo mu to zvláštní, jednak to, že to dělá, ale i to, že o tom vůbec uvažuje.

"A to bude kdy?"

Ozval se pravděpodobně náhle poněkud opomenutě si připadající Tom. Jindřich díky tomu opustil myšlenky na to, jak a s kým že to vlastně hovoří a co to znamená, nebo neznamená.

"Ty jsi nějaký nedočkavý, odhaduji tak asi měsíc, možná šest týdnů. Každý se hojí jinak."

Opatrně umístil kuličku na její místo, zabalil Tomův penis do volné gázy, přichytil vše náplastí, aby to cestou v prádle drželo, a rozhodl se, že pro dnes už toho bylo dost.

"Každopádně se můžete obléknout, pro dnešek jsme hotoví."

Počkal, až si Tom opatrně navlékne spodky, otevřel dveře a vypustil je ven. Pokud snad čekal nějaké další narážky a lechtivé poznámky, tak se tentokrát nedočkal. Zdálo se, že pro tuto chvíli toho měli dost i oba vtipálci. Vcelku nevzrušeně se oblékali a předstírali, že si Jindřicha nevšímají, i když to nebyla tak úplně pravda, minimálně Ernest si inzertní přerovnávání rozkroku před definitivním zapnutím kalhot neodpustil a po očku nenápadně sledoval, zda se Jindřich dívá. Pravdou bylo, že se Jindřich neježe díval, ale oplatil mu vzápětí stejnou mincí. V rámci přípravy na konec směny a odchod domů si sundal zástěru a ostentativně si v rozepnutých polospuštěných kalhotách tričko upravoval o dost déle a o dost pečlivěji, než by bývalo bylo nutné. Dal si u toho docela záležet, aby o jeho záměrech nemuseli pochybovat, že má stále ještě mírné pnutí a na boxerkách mokrý flek, se snažil spíš ukázat než skrývat. Dělal to málokdy a v práci vůbec, ale tentokrát usoudil, že by nebylo správné nechávat je v nejistotě. Nebo si alespoň namlouval, že by to nebylo správné, ve skutečnosti samozřejmě ani neuvažoval o tom, že by zrovna tihle dva měli právě poruchu na gaydaru. Jen z důvodů, které sám neuměl moc dobře vysvětlit, chtěl, aby až za pár týdnů přijdou znovu, a tak nějak sebevědomě nepochyboval, že skutečně přijdou, byly už od začátku karty na stole položené lícovou stranou.

Když se oba oblékli, doprovodil je na recepci, nadiktoval recepčnímu položky k vyúčtování, pak předal letáček s pokyny, jak se o čerstvé přírůstky starat, a rozloučil se ještě dřív, než jim recepční stihl vytvořit účet a zkasírovat je. Jednak u účtování a placení býval nerad, měl pocit, že to narušuje vztah mezi jím a jeho zákazníky, a také usoudil, že pro dnešek už není co dalšího krom podání ruky smysluplně nabídnout. Zdálo se naštěstí, že to oni cítí podobně, potřásání rukama na závěr bylo sice o poznání vřelejší, než bývalo běžné, loučili se jako staří známí, ale kromě neplánovaného objetí se to obešlo již bez tajemných narážek i svádivých poznámek. Domů tak Jindřich odcházel sice o krapet zmatenější, než by býval ráno čekal, ale zase se sebeuspokojujícím pocitem, že se jednak něco důležitého naučil, nebo možná naopak odnaučil, a především s poznáním, že na věku a rase mu u chlapa evidentně záleží o dost méně, než si až dosud myslel. Kdyby nic jiného, tak i to bylo dost, tolik toho už o životě věděl.

Horší ovšem bylo, že v hradbě, kterou léta budoval a uvnitř které stále hořely plameny, jichž se bál, se toho podvečera objevila trhlina a den za dnem se proti jeho vůli zvětšovala. Faktem, o kterém nemělo smysl polemizovat, totiž bylo, že ho tehdy před deseti lety z hořícího bytu opravdu někdo v bezvědomí vynesl.

Nutkání zjistit, zda by tím dotyčným skutečně mohl být on, odolával tři týdny. Odvahu procházet deset let staré stránky webů, které o tragickém požáru tehdy psaly ať už stručně a věcně, nebo s bulvární senzacechtivostí, ovšem hledal marně, věděl samozřejmě, že existují, ale až dosud nikdy neměl chuť ani sílu je číst. Zkusil to však jinak, hasičů nebo záchranářů vyznamenaných v rozmezí několika měsíců po tom, co k tomu došlo, zase nemohlo být až tolik a také nebylo, dali se spočítat na prstech jedné ruky. Žádného Toma, Tomáše nebo třeba Thomase mezi všemi těmi odkazy, které mu internet nabízel, však nenašel. Pomalu se smiřoval s tím, že nic nezjistí, že ho ve skutečnosti jen falešně vybudila jeho rozjitřená fantazie a on, byť mu to oproti jeho původnímu očekávání přišlo líto, se buď mýlí, nebo si to Tom dokonce jen vybájil. Překvapivě ho ta myšlenka popudila, cítil se oklamaný a podvedený, i když vlastně neměl proč. Začal znovu až trochu zuřivě hledat, porušil i svá vlastní pravidla a přečetl dokonce dva články z kategorie těch, kterým se původně chtěl vyhnout, pod jedním z nich pak v hodně nečekané formě našel, co hledal. To, že nebyl původně úspěšný, totiž nespočívalo v tom, že by Tom fabuloval, to jen on hledal příliš velkou rybu v příliš mělkých vodách.

Prezident republiky udělil medaili za hrdinství nprap. Mgr. Tomáši Adamovi za hrdinství při záchraně lidského života. Příslušník HZS zachránil letos v srpnu s nasazením vlastního života z hořícího bytu osmiletou dívku a patnáctiletého chlapce…

***

Popisované postavy a události jsou zcela smyšlené a neinspirované jakýmikoliv skutečnými postavami či událostmi. Nabude-li snad čtenář přesto jiného dojmu, jedná se téměř jistě o důsledek nadměrné konzumace audiovizuálních materiálů s nevhodně zvoleným obsahem, jako je například severské krimi, tuzemské nekonečné seriály a veškeré druhy pornografie s jinou než young adult tématikou. Tento stav je u většiny postižených pouze dočasný a po úpravě životosprávy zpravidla sám bez následků odezní.