Piercing III.

Pokud se osud rozhodne si s vámi zašpásovat, je vcelku pošetilé a především úplně marné se tomu pokoušet vzdorovat. To nejrozumnější, co v té chvíli můžete udělat, je pokusit se užít si to minimálně stejně dobře jako on.

Přestože od Jindřichovy neočekávané srážky nejprve s vlastními poněkud nečekanými předsudky, poté s překvapivými touhami, a následně i se stíny vlastní minulosti uplynuly již více než dva měsíce, vyplněné naštěstí primárně státnicemi, obhajobou a následnou kupou dalšího vyběhávání a oběhávání všeho možného i nemožného, co si pro mladého lékaře zákeřně přichystá zbyrokratizovaný systém zdravotnictví jednadvacátého století, na Toma s Ernestem každopádně nezapomněl. Ba co víc, ve chvílích, kdy si před usnutím osaměle ulevoval, se v jeho mysli jako erotická a víc než smyslná fantazie zhmotňoval obraz právě těch dvou násobně častěji, než kterákoliv jiná podobná představa před tím. Následovaly pak sice vždy i divoké sny, ve kterých ho zachraňoval hasič, jemuž neviděl do tváře, ale na rozdíl od minulosti se nebudil zpocený hrůzou v okamžiku, kdy ho začaly olizovat první plameny, ale vcelku pokojně až ve chvílích, kdy ho tajemný zachránce bezpečně snášel schodištěm od ohně pryč.

Jeho téměř každonoční divoké sny plné žáru a děsu se z noční můry proměnily na něco, na co se sice před usnutím stále ještě netěšil, ale přestal se toho bát. Oheň minulosti ho sice nadále provázel téměř každou jeho nocí, ale tentokrát už pokaždé věděl, že ho nepopálí. Což byl výsledek, ke kterému se žádný jeho terapeut za posledních deset nedokázal ani přiblížit, natož ho dosáhnout.

Když si tedy v pondělí před polednem v knize objednávek přečetl "18.00, Tom, upgrade P.", byl víc než zvědavý, zda je to ten Tom, o kterém si myslí, že by to být mohl, ale protože ještě v sobotu tam nic takového nebylo a objednávat mu klienty po provozní době skutečně nebývalo zvykem, kromě případů, kdy si je zapisoval sám, byl si celkem jistý, že se nemýlí. Nedovedl si moc dobře představit, kdo jiný by byl dostatečně přidrzlý a zároveň i natolik okouzlující, aby dokázal recepční k něčemu podobnému přimět. Dívka za pultem mu na jeho nenápadný a na oko i mírně popudlivý dotaz "co to jako má znamenat, když v šest už má přece normálně končit", také provinile potvrdila, že někdo, pamatovala si jen, že podle hlasu to byl moc příjemný a veselý pán, dopoledne volal a ukecal ji na šestou večer s tím, že pan Jindřich se určitě zlobit nebude, protože o tom ví. Po zádech mu přeběhl vzrušený nedočkavý pocit, který už se ani nepokoušel zahnat, nebo alespoň ignorovat. Uklidnil ji, že se skutečně nezlobí, a dokonce se jí i omluvil s tím, že na to jen pozapomněl.

Ve skutečnosti byl za to překvapení docela rád, už dost na tom, že si ve svém věku připadal jako studentík před prvním rande, ještě aby to měl snášet třeba i celý týden. I těch pár hodin se mu povážlivě zdálo jako celá věčnost, až si sám díky tomu netrpělivému očekávání začal připadat trochu trapně, ačkoliv to bylo svým způsobem vlastně pochopitelné, v mnoha ohledech byl víc nezkušený, než by jeho věku odpovídalo. Čas prvních lásek a platonických poblouznění si odbyl jako čerstvý přírůstek v děcáku, kde ho vzhledem k okolnostem jednak zvládl minout dřív, než si ho sám nějak zásadně všiml, a navíc tam beztak ke sbírání romantických zkušeností, které by mohly uspokojit Romea nehledajícího Julii, ale nějakého toho Honzu, tak nějak nebyla příležitost. Dávno sice už nebyl panicem nepolíbeným, ale pokud šlo o city, byl vlastně pořád ještě více méně nepopsaný list. Všechny jeho vztahy, pokud by vůbec takové označení unesly, byly vždy spíš technicko-živočišného charakteru a hlavně krátkodobé trvanlivosti. Většinou jen trocha vášně, nějaká ta postelová gymnastika a potom, zpravidla nejpozději tak do měsíce, odchod rozchod. Pokaždé stačilo pravdivě odpovědět na pár trochu osobnějších otázek a zájem jeho protějšků vždy spolehlivě a především rychle opadal. Jedna věc je s někým vášnivě kopulovat a druhá vedle něho pak v klidu spát a k tomu druhému se žádný dobrovolník zatím neodhodlal. Nakonec i na kolejích mu raději přidělili samostatný pokoj, a dokonce bez příplatku. Nikdo to nahlas neřekl, ale báli se ho. Persona non grata, jak by to nejspíš odborně pojmenoval Ernest, a třeba ještě i pojmenuje, kdo ví.

Odpoledně mu uběhlo naštěstí vcelku svižně, práce ho o paradoxech života, záhadách lidských feromonů a zašmodrchaném osudu nikým nechtěného sirotka naštěstí nenechala přemýšlet nad míru obvyklou. Když ve tři čtvrtě na šest vyprovázel posledního zákazníka, už tam čekali, oba. Pozdravil je pouze letmo s tím, že se vrátí hned, jak klienta na recepci odbaví, a byl v tu chvíli za těch pár minut k dobru skutečně rád. To, co si na něho dnes připravili, pokud šlo o outfit, překonávalo totiž veškeré jeho fantazie, ať už ty erotické nebo i jakékoliv jiné. Upnuté kožené kalhoty, obtažená trička a kožené bundy doplňovaly polovysoké gladiátorky a podle dvou přileb odložených na recepci bylo víc než zřejmé, že přijeli na motorce nebo možná na motorkách. Ke kompletnímu dojmu oživlé ilustrace z erotického magazínu tomu popravdě chyběly snad už jen příslušně stylové čepice, které ovšem absentovaly pravděpodobně jen proto, že na jednostopou jízdu asi nebyly úplně praktické a pod helmu by se bohužel nevešly.

Na tohle vás ve škole rodinná výchova skutečně nikdy nepřipraví. Příručka o sexuálním dospívání mladých mužů kapitolou se dvěma motorkáři, před které máte chuť si okamžitě kleknout a nechat se zprznit jako háravá fena, z nepochopitelných důvodů nedisponuje. Přestože si v duchu celé odpoledne sliboval, že se bude držet zpátky, cítil, že by nejraději právě tohle teď v celku bez váhání udělal. Jediné co ho dělilo od chutě ponechat volné pole pudům, byl zvuk nejméně dvou tatérských strojků zpoza zdi a dávná vzpomínka na kumbálek za kuchyní diecézního internátu.

Cestou zpět se před posledním rohem ovšem stejně zkontroloval v zrcadle, prohrábl vlasy, narovnal záda a instinktivně se i vyprsil. Od té doby, co tu byli naposledy, se snažil i přes školní a pracovní vytížení chodit do tělocvičny na kolejích nejméně obden a nějaké výsledky to vzhledem k jeho věku samozřejmě mělo. Žádnou extra muskulaturu za těch sotva deset týdnů samozřejmě nenabral, ale minimálně zadek se mu v kalhotách už tolik neztrácel a prsní svaly získaly když ne nový objem, tak alespoň vcelku uspokojivý tvar. To, že nevypadá úplně špatně, si celkem empiricky ověřoval každou neděli na plavečáku, kde ho nápadně nenápadně pohledem sváděli pokaždé nejméně tři chlapi, kteří většinou navíc nevypadali vůbec marně. Nebýt toho že se mu v hlavě usadil obtížně pojmenovatelný pocit nabádající ho ke zdrženlivosti minimálně do doby než, mohl si několikrát asi i docela slušně užít. Neudělal to, a navíc toho ani nelitoval, nevěděl sice, co přesně by to neznámé tajemné než vlastně mělo být, ale byl si jistý, že do doby než to zjistí, chce zůstat tak nějak volný a čistý. Obdařil se v zrcadle sebevědomým úsměvem a zahnul chodbou ke své aplikovně. Stáli opření o stěnu vedle dveří a stejně jako minule si něco zaujatě špitali. Nedokázal si všimnout, zda ho vůbec zaregistrovali. Vyrušil je bez pozdravu, hlučně a z vesela.

"Tak jsem jen váš?"

Přestali si povídat, políbili se, pak oba současně otočili hlavy jeho směrem, a aniž by se od sebe jakkoliv významně odtáhli, ho obdařili rošťáckým vyzývavým chechotem. Jejich bezstarostná otevřenost ho okamžitě začala znovu přitahovat.

"Původně jsem se chtěl zeptat, jak se máte a hlavně jak se vám osvědčila moje práce, ale jak vidím, ptát se nemusím."

Svým způsobem to od něho byl jen hodně levný exhibicionismus, šel si vcelku průhledně pro kompliment a nesnažil se to ani příliš skrývat, ostatně kdyby bylo něco v nepořádku, asi by nepřišli, nebo by naopak přišli mnohem dřív.

"Nemusíš, ale pokud by ses zeptal, tak bych ti řekl, že stejně jako tvoje státnice, tedy na výbornou."

Zahalekal směrem k němu zvesela Tom, zatímco si toporně sedal na židli. Jindřich se zaraženě zastavil a tázavě se na ně podíval, překvapili ho, na tohle nebyl připravený. Ernest směrem k němu vyslal sebejistý úsměv a spiklenecké mrknutí.

"Inu než někomu svěřím svůj největší poklad, tak si ho většinou dobře proklepnu."

Aniž by čekal na Jindřichovu reakci, přiklekl k Tomovi a začal mu nezúčastněně pomáhat z bot.

"To koukáš, jak je ochočenej co?" zazubil se směrem k Jindřichovi Tom a se smíchem podrbal Ernesta pod bradou.

"Přesvědčil mě, abych si dnes na sebe navlíknul tenhle koženej krunýř, i když věděl, že se v tom nedokážu ani pořádně ohnout, tak mě teď musí obsloužit jak starýho dědka."

Jindřich z toho pochopil, že debata o civilní části jeho života tím alespoň pro tuto chvíli podle všeho skončila. Měl sice nutkání se zeptat, co všechno při té lustraci zjistili, ale jednak mu sebeúcta velela to neudělat, a navíc to bylo vlastně jedno, nepochyboval, že věděli, co je zač a to, že i přesto znovu přišli, ve skutečnosti vydalo za jakoukoliv odpověď.

"Jak se to hojilo, nějaké komplikace?" stočil Jindřich konverzaci zpět k původně zamýšlenému tématu.

"Odhojené a k přiměřenému použití to bylo už za nějaké tři týdny a od té doby to spolehlivě pomáhá a slouží, ale víš jak, člověk se namlsá a pak chce víc," odpověděl mu se smíchem Tom, zatímco mu Ernest s přehrávaným hekáním osvobozoval nohy z rozepnutých bot.

"Nebudu popírat, že se díky tomu cítím, jako bych všechno dělal znova prvně, a taky že je to sakramentsky fajn pocit. Dokonce lituju, že jsem se k tomu neodhodlal dřív."

S jasným záměrem narazil při vstávání rozkrokem na Ernestův obličej a zcela bezostyšně si ho tam na vteřinu možná i dvě teatrálně zlehka přidržel. 

"Takže přidáme milimetřík, nebo rovnou dva?" zeptal se Jindřich s rozverným pohledem upřeným na stále ještě klečícího Ernesta.

"Já myslím, že jeden bude stačit, rád si přijdu ještě jednou a pak třeba ještě jednou," odpověděl mu kupodivu znovu Tom, zatímco pomáhal Ernestovi nataženou rukou vstát. Nějakou vtipnou a smyslnou, respektive nejméně dvojsmyslnou narážku Jindřich čekal spíš od něho, zdálo se ovšem, že dnes drží v rukou otěže Tom.

"No tak jdeme na to."

Jindřich jim pokynul do aplikovny a přemýšlel, jaký má ta zcela zjevná změna jejich partnerské dynamiky asi důvod. Stahovat kalhoty si Tom začal ještě dříve, než Jindřich stihl vydesinfikovat lehátko a odrolovat papírovou podložku. Skutečně mu byly hodně těsné, vzaly s sebou při svlékání zároveň rovnou i vše, co bylo pod nimi, což ovšem na druhou stranu byly jen víc než skromné bílé jocksy, jejichž krycí schopnost by s ohledem na nepřehlédnutelnou erekci jejich nositele nepochybně byla jen hodně symbolická. To, že si kalhoty a prádlo sundal bez sebemenších známek studu, a i přes zjevnou erekci je od pasu dolů nahý s klidem pověsil na věšák u dveří, Jindřicha nijak moc nepřekvapilo. Způsob, jakým to udělal, ho ovšem bezděčně přiměl vrátit se zpět ke dveřím a otočit západku zámku do polohy zamčeno. Bez ohledu na to, že tu za pár týdnů bude muset stejně skončit, až tak velký exhibicionista, aby si chtěl po letech znovu zopakovat internátní zážitek, zase nebyl a jen hlupák se nepoučí z vlastních chyb. Tom se mezitím s drobnou a vlastně zcela zbytečnou Ernestovou pomocí obratně vyhoupl na křeslo a oba se na něho pobaveně podívali. Pohodlně usazený Tom si bezostyšně přerovnal pomuchlaný šourek, s ohledem na spolehlivě vzhůru mu trčící péro poměrně nadbytečně roztáhl nohy, povytáhl si tričko a potměšile směrem k Jindřichovi nakrčil obočí. Jindřich dosud předstíral, že jeho erekci nevnímá, a tak, jak měl ve zvyku, požádal o svolení.

"Můžu?"

Tom si po ztvrdlém údu mlčky přejel sevřenou dlaní a obnažený, krví naběhlý žalud i s napnutou uzdičkou nastavil směrem k němu.

Bylo to vyzývavé a sebevědomé, což bylo evidentně i to, co se na Tomovi proti minulé návštěvě nepochybně změnilo, podle všeho co Jindřich sledoval, mu ten kousek kovu dodal ještě o krapínek víc sebevědomí, než jakým už přirozeně disponoval. Ne že by to podle Jindřichova názoru bylo nějak zásadně třeba, ale nesporným faktem bylo, že to jeho péru skutečně seklo. Stávalo se to, nakonec přesně za tím účelem nosí ženy šperky, tyhle intimní ozdůbky možná nejsou vidět na první pohled, ale to ještě není důvod, aby svého nositele občas nezměnily stejně, jako dokáže drahý náhrdelník proměnit domácí puťku ve lvici salonů. Jindřich na předmětné místo bez rozpaků nasměroval lampu a mírně se sehnul. Znovu ucítil tu vůni, byla přesně tak podmanivá, jak si ji od minule pamatoval, a lákala ho snad ještě víc než tehdy. Nutkání okamžitě jí podlehnout a ochutnat, co se mu nabízí, odolával jen s největším sebezapřením.

"To záleží na tobě, ale pokud jde o mě, tak se nemusíš ostýchat," ozval se za jeho zády Ernest a objal ho rukama v pase.

"Je ho dost pro oba."

Přestože to, co se právě dělo, bylo jen vyústěním dávno zřejmého, Jindřich naposledy zaváhal, věděl, že by tohle dělat neměl, alespoň ne tady a ne teď. Zároveň ovšem přistihl svůj jazyk, jak bezděčně sbírá v ústech zbytky slin, kterými si vzápětí zvlhčil zrychleným dechem oschlé rty. V okamžiku, kdy si to uvědomil, pochopil, že je to silnější než on, a přestal tomu vzdorovat.

Sevřel Tomův tvrdý zvlhlý žalud mezi rty, a ve chvíli, kdy zjistil, že chutná leště lépe, než voní, si ho pomalým rozkošnickým pohybem zasunul do úst až po kořen. Spolu s tím, jak si s nosem zabořeným do Tomových slabin nedočkavě a nemotorně stahoval rukavice, ucítil, jak mu Ernestovy prsty rozvazují zástěru, bezděčně sebou zatřásl, aby mu pomohl, a když se uvolnila, nechal ji volně padnout k zemi, aby ji vzápětí odkopl stranou. Pohyb hlavy, který to vyvolalo, při tom vyloudil z Toma sérii vzrušených rychlých vzdechů, společně se kterými se jeho ruce pevně ovinuly kolem Jindřichovy hlavy a jemně mu začaly určovat tempo. Věděl, že je polapen, z téhle křižovatky pro něho dál už zcela zřejmě vedla jen jedna cesta a on po ní půjde až na konec, lhostejno, zda ho zavede do pekla, do země zaslíbené, či jako obvykle jen do nikam.

Se zástěrou jakoby do rohu odkopl i všechny zábrany, které by snad ještě měl, definitivně přestal vzdorovat, podvolil se chtíči a bez rozmyslu si horečně rozepínal kalhoty. Bylo mu v nich těsno a koutkem oka navíc stihl zaregistrovat, že Ernest se těch svých zbavil už před nějakou tou chvílí. Být jediným oblečeným mužem v místnosti plné testosteronu mu přišlo najednou hloupé a nepatřičné. Nevinné kalhoty se v jeho hlavě náhle zhmotnily v symbol trapnosti, pocitu, který neměl rád. Odjakživa chtěl být jako všichni ostatní, zapadnout, nikdy se mu to ovšem dost dobře nedařilo, od té doby co skončil v děcáku, si vždy připadal jen jako nahý uprostřed zaplněného náměstí. Když se od nich s drobnou Ernestovou pomocí, protože on sám měl spoustu práce v Tomově roztouženém, horkém a omamně vonícím rozkroku, definitivně oprošťoval, napadlo ho, že obráceně by to konečně mohlo začít fungovat líp. Nahý mezi nahými, svůj mezi svými, možná, s pocitem osvobozující úlevy je každopádně jediným přesným kopem vyslal do rohu za zástěrou. Tomův pulsující úd ho mezitím kovovým kroužkem setrvale dráždil v krku, bolely ho čelisti, slintal, čas na drobné rychlé nádechy si jen tak tak hledal ve skulinách drobných úlevných okamžiků, které si dokázal ukrást z Tomových jinak jistě ho svírajících dlaní, a přitom si to právě pro to všechno nebetyčně užíval. Lehkost, se kterou se odevzdal bezprostřednosti přítomné chvíle, ho zaskočila, náhle nepotřeboval žádné otázky ani odpovědi, neřešil minulost, nepřemýšlel o budoucnosti, vnímal pouze vzrušená uspokojující se nahá těla, jen tady a teď.

Pak ucítil Ernestův pevný horký penis vtlačený mezi své obnažené půlky a v očekávání toho, co nepochybně přijde, se osvobodil z Tomova sevření, zhluboka se nadechl a prohnul Ernestovi v ústrety. To, co čekal a na co se připravoval, však nepřišlo, místo pulzujícího mužského údu deroucího se do jeho právě podmaněného těla ucítil horké dlaně, které ho rozevíraly, a vzápětí jazyk, který ho začal laskat. Na okamžik si uvědomil, že to je prvně, co si ho někdo takto připravuje, žádný z jeho milenců to nikdy předtím neudělal. Napadlo ho, že možná dosud ani nikdy žádného milence hodného toho označení ani neměl, roztáhl nohy a uvolnil se. Tom využil přerušeného spojení mezi nimi k tomu, aby nejprve sebe a poté i jeho zbavil posledních kusů oblečení, přetáhl mu tričko přes hlavu, na okamžik se při tom zahleděl na Jindřichovo zjizvené, ohněm poznamenané rameno, na památku, která až dosud bezpečně skryta pod látkou jako za oponou mu s bezohlednou syrovostí znovu jako vypálený cejch připomněla, kým také je.

Instinktivně před Tomovou zvedající se paží ucukl, než se však stihl poplašeně schoulit, aby uchránil své nejcitlivější místo, Tom se usmál, tričkem mu setřel potem orosené čelo, poposedl si a pak ho políbil. Nejprve jemně a nesměle, jako by se bál, že mu Jindřich před polibkem uhne stejně jako předtím před dotykem, teprve když se ujistil, že Jindřichovy pootevřené rty po něm naopak lačně chňaply, si ho rukou přitáhl a dobyvačně se mu vedral do úst. Volnou rukou dráždil Jindřichův rozkoší slintající penis a zároveň ho líbal jako ještě nikdo před ním. Ernestův hbitý jazyk si zatím vzadu pomalu uvolňoval cestu stále hlouběji a hlouběji, při tom tu a tam zabloudil po hrázi i o něco níž, dolů až k pulsujícímu šourku a tím i na Tomovy prsty, které se mu při tom pletly do cesty. Jindřich se tím náhle ocitl uprostřed něčeho, co už téměř nedokázal vydržet, znovu a znovu při každém z jejich vzájemných dotyků vzdychal rozkoší a věděl, že chce víc, ještě mnohem víc. Vyprostil se z Tomova sevření a tiše zasténal.

"Já už to nevydržím, chci to, prosím."

Ernest se postavil a objal ho, pak udělal i spolu s ním dva kroky ke stěně, opřel se a nastavil mu hruď. Jeho nevyřčenou výzvu Jindřich hltavě a bez váhání přijal, vzpomněl si na všechny chvíle osamělé onanie v posledních pár týdnech, ve kterých si právě tohle představoval, zdálo se, jako by oba četli jeho myšlenky, jako by znali jeho touhy včetně těch, které snad ani on sám ještě nedokázal pojmenovat.

Ten, kdo do něho nakonec pronikl, byl Tom. Jindřich ucítil ruce položené na boky a pak pomalý, až téměř něžně a ostýchavě se jeho tělem deroucí tlak. Překvapeně vnímal, jak se proti tomu jeho tělo bez odporu a bolesti jen dychtivě a lačně rozevírá, byl to pro něho nový neznámý pocit. Polapen v extázi vášně mezi dvěma téměř dokonalými mužskými těly cítil, jak svět kolem něho přestává mít význam, jako by do sebe v té chvíli konečně všechno dokonale zapadlo. Racionální část jeho mysli se sice ještě z posledních sil snažila ho přesvědčit, že to možná jen on zapadl do mezery, kterou pro něho ti dva přichystali jako past na poloslepého krtka, ale bylo mu to jedno. Jestli byl kořist, nebo snad dokonce i jen pouhá trofej do sbírky, mu náhle přišlo lhostejné. Pohltila ho živočišná pudovost okamžiku a to, zda kontrolu ztrácel, nebo dobrovolně odevzdával, pro něho až překvapivě snadno přestávalo být důležité. Svezl se i s Tomem, který ho stále bezpečně zasunutý uvnitř následoval do kleku, roztáhl kolena od sebe, ruce zapřel do Ernestových boků a vzal ho do úst. Bylo to trochu nepohodlné, ale všechen ten koktejl hormonů, feromonů a podprahových vášní mu bránil nad tím přemýšlet, chtěl je oba, a zdálo se, že oni to dobře vědí.

Tom do něho nyní již bez zbytečných něžností zezadu rytmicky přirážel a jeho téměř strojovou pravidelnost sem tam narušilo jen plácnutí po zadku tu z levé tu z pravé strany. Když Tomova dlaň na Jindřichových hyždích s mokře hlasitým plesknutím přistála prvně, překvapila ho, Ernest mu kvůli tomu na několik vteřin dokonce vyklouzl z úst, ale přestože to zabolelo, ta rána nebyla jen tak na efekt, byla víc než opravdová a šťavnatá, okamžitě se na další začal těšit. Když skutečně po chvíli přišla, hekl tak nadšeně, že jako pozvánku k opakovanému plesknutí by to musel pochopit i ten největší hlupák a to Tom nepochybně nebyl ani dost málo, spíš naopak. Dávkoval mu štiplavá plesknutí sice s až palčivou nevyhnutelností, ovšem v žádném případě ne tak, aby mu skutečně ubližovala. Jindřich ani na vteřinu nezapochyboval, že bolest není tím, co mu mají rány způsobovat, byla to ve skutečnosti jen další rozkoš, kterou měl být pohlcen. Jeho stále ještě ostražitá a nedůvěřivá mysl neuvyklá ztrácet kontrolu mu sice znovu a znovu dokola našeptávala, že je jistě jen další hračkou ve hře zkušených matadorů, jeho vlastní tělo ho však přesvědčovalo o tom, že je jí rád, i kdyby to tak snad skutečně bylo. Vše, co se dělo, nepochybně sloužilo rozkoši a uspokojení chtíče, ovšem stejně tak jejich jako toho jeho.

Když se k tomu všemu navíc Ernestovy prsty začaly systematicky věnovat jeho zcitlivěným bradavkám, přestal definitivně přemýšlet, poddal se živočišné vzájemnosti a propadl se za hranici extáze, kterou si dosud nedovedl ani představit. Začínalo být stále těžší se ovládat, Tomovými přírazy poháněná kinetická energie, které vědomě ponechával svým tělem volný průchod, za něho sice vpředu odváděla většinu práce, na něm zůstávalo jen udržovat rovnováhu a do Tomem zvoleného rytmu se zvládat nadechovat, přesto se mu však i tak začaly samovolně třást nohy a rozjíždět kolena. Ani jeho mladistvé tělo v nejlepší kondici nebylo schopno příval dosud nepoznané vášně absorbovat donekonečna. Jeho počínající extatický třas naštěstí nezůstal nepovšimnut, dříve než definitivně začal ztrácet nad svým tělem veškerou vládu, Tomovo tempo znatelně zvolnilo, až nakonec ustalo úplně a oba z něho opatrně vyklouzli. Úlevně se narovnal a bezprostředně na to se ocitl ve dvojnásobném objetí, které mohlo být stejně tak oporou jako i sevřením bránícím mu vzdorovat. Jejich těla se kolem něho propletla a jeho ústa i šíji a ramena si přivlastňovaly desítky nenasytných něžných doteků i horkých a vášnivých polibků.

Neuhýbal jim a ani jedinou myšlenkou je neodmítal, naopak po nich bažil, hltavě je přijímal a odevzdaně mezi nimi vláčněl, dokud ho společnými silami nepoložili na lůžko. Několikrát tam slastně vydechl a lačně zvedl nohy, aby ať už jednoho nebo druhého mohl v sobě znovu přijmout. Ernest se za ním také svižně a nedočkavě vyhoupl, ne však tak, jak Jindřich očekával, obkročmo se na něho posadil, a dříve než si stihl uvědomit, o co mu jde, byl již jeho stále naběhlý a přívalem vzrušení ztuhlý penis pohlcován Ernestovým tělem. Byť sám byl na rozdíl od svého údu ochablý a zcela nepřipravený, přesto se napůl nevědomky zapřel do lehátka, zafixoval pánev a vyrazil mu naproti. I když něco takového nečekal, o tom, jaké by to bylo ocitnout se uvnitř chlapa, který by ho, pokud by si umanul, nepochybně snadno zvládl rozmačkat, se nikdy neodvážil ani uvažovat, tahle varianta spojení dvou mužských těl, součástí jeho vlhkých fantazií nikdy nebyla, tak tomu ani jedinou vteřinu nezavzdoroval. Nechal se novou realitou pohltit stejně snadno jako jeho penis Ernestovým tělem, ba co víc, záhy zatoužil situaci nejen akceptovat, ale i ovládnout. Bez ohledu na to, že technicky byl stále tím vespod, ucítil náhlý příval sebevědomí, které ho přesvědčilo, že si toho chlapa na sobě chce a může užít i trochu po svém.

Rukama pevně a snad až i trochu panovačně objal Ernestovy boky a jeho pohyby nejprve zpomalil, až jej nakonec i úplně znehybněl. V okamžiku kdy se ujistil, že Ernest jeho vůli neodporuje, se do něho prohnutý jako luk celou svojí délkou sebejistě nasunul a bez pohybu se uvnitř zastavil. Ernest jeho rozkazovačné gesto nepochybně pochopil přesně tak, jak bylo zamýšleno, s pohledem pevně upřeným do Jindřichových očí si téměř úlevně vydechl, ruce si zapřel o Jindřichovu hrud, a aniž by se pokoušel se uvolnit, vyčkával. Jindřichův vnitřní motor se rozeběhl s jistotou a dobyvačnou razancí jako dávno připravený stroj, který jen dlouho čekal na svoji šanci. O co méně to pro něho bylo očekávatelné, o to víc to bylo podmanivější. Ernest Jindřichovo přirážení povolně a zjevně i s uspokojením snášel, jeho slastné vzdechy Jindřicha vzrušovaly možná víc než akt sám, s přibývající sebejistotou se mu zároveň připomnělo, že nejsou sami, očima vyhledal Toma, který je zjevně po celou dobu z boku postavený vedle lehátka pozorně a smyslně sledoval.

V okamžiku kdy se jeho pohled setkal s Jindřichovým, na něho Tom spiklenecky mrkl, odplivl si do dlaně, kterou si masíroval stále v pozoru stojící péro, a pak se s překvapivou mrštností vyhoupl za Ernesta. Ruka se mu ovinula kolem jeho pasu, pak Ernest slastně zasténal a Jindřich si překvapeně uvědomil, že v něm už není sám, měl nečekanou společnost.

Chvíle, ve které Jindřich zpomalil tempo, zatímco si vychutnával pohled na svalnaté předloktí obtáčející se kolem Ernestova výstavního břicha, Tom využil k tomu, aby se dovnitř doslova svezl spolu s ním jako černý pasažér. Jindřich se uvnitř Ernesta udiveně zastavil a pokoušel se z jeho výrazu něco vyčíst, jediné, co ovšem v nepřítomné tváři s očima hledícíma kamsi ke stropu mohl vidět, byla zjevná slast. Vzápětí si uvědomil, že ta skutečně velká spojovací kulička, kterou na Tomův piercing v dobrém úmyslu použil, se mu právě teď krutě vysmívá. Její pravidelný pohyb po jeho sice stále tuhém ale jinak společně s celým tělem více méně paralyzovaném údu ho nad vší pochybnost připravila o možnost zvolit si, kdy a jak vyvrcholí. Pánem situace se stala titanová kulička, kterou prostřednictvím svého penisu ovládal Tom, a Jindřich měl jen dvě možnosti. Smířit se s tím, nebo se tomu pokusit uniknout, další varianta, tedy že by se ze své pozice pokusil situaci ovládnout, nepadala dost dobře v úvahu, na to byl Ernest příliš hmotný a Tom příliš hbitý. Navíc bylo stále obtížnější se soustředit na cokoliv jiného, než byl právě a jen onen pravidelný klouzavý pohyb hladkého kousku kovu po jeho vzedmutém údu. Pohyb tak podmanivý a vyvolávající pocity tak slastné, že se mu nakonec podvolil s dychtivou oddaností. Několikrát se dokonce pokusil se s Tomem sladit v jeden dvoumužný orchestr hrající na Ernesta podle stejných not, ale byl zjevně ještě příliš nezkušeným hráčem, jeho vzrušení brzy přesáhlo míru, zpoza které by ještě bylo návratu, a on se s extatickými záškuby začal zcela nekontrolovatelně vypouštět.

Možná si to jen namlouval, ale měl pocit, že nakonec oba vyvrcholili současně a že Tom předem dobře věděl, co dělá, stejně tak to ovšem mohl být i Ernest, který v té hře ani zdaleka nebyl pouhým odevzdaně statickým nástrojem. Možnost zamyslet se nad tím, kdo koho a jak vlastně udělal, ovšem Jindřich nedostal. Ernest, který podle mazlavého horka rozlévajícího se Jindřichovi po zpoceném břiše nejspíš také právě vyvrcholil, se na něho svalil a hlasitě oddychující Tom ho téměř okamžitě následoval.

Jindřichova touha podlehnout dvěma svalnatým hromotlukům tím dosáhla konečného naplnění, s jehož praktickými důsledky ovšem ve své fantazii tak nějak nepočítal. Hloupě vydechl právě v okamžiku, kdy na něho ne zcela ohleduplně dolehl vyčerpaný Ernest a vzhledem k tomu, že na jeho žebrech se i s Tomem právě polomrtvě povaloval ekvivalent nejméně tak tří pytlů brambor, se nyní nedokázal znovu pořádně nadechnout. Namísto slastného pocitu z dokonalého sexuálního uspokojení se tak jen zoufale snažil roztáhnout hrudník a získat trochu prostoru pro alespoň minimální přísun vzduchu. Připomnělo mu to, jak se podobně rozdýchával, když na něho před lety do sklepa dopadla spravedlivě rozhořčená ředitelka diecézního internátu a do přidušeného kašle se hýkavě rozesmál.

***

Popisované postavy a události jsou zcela smyšlené a neinspirované jakýmikoliv skutečnými postavami či událostmi. Nabude-li snad čtenář přesto jiného dojmu, jedná se téměř jistě o důsledek nadměrné konzumace audiovizuálních materiálů s nevhodně zvoleným obsahem, jako je například severské krimi, tuzemské nekonečné seriály a veškeré druhy pornografie s jinou než young adult tématikou. Tento stav je u většiny postižených pouze dočasný a po úpravě životosprávy zpravidla sám bez následků odezní.