Dárek… (1/4)

Ta střevní chřipka byla dárkem od Vesmíru, pomyslí si, jako si to pomyslel už několikrát předtím a jako si to pomyslí ještě tolikrát, tolikrát v budoucnu, a chvilku zůstane ochromený úžasem nad tím uvědoměním, že to tak opravdu je. Že mu Vesmír daroval tohle. Že mu daroval tohle přátelství – jako omluvu za všechny ty roky utrpení, jako poděkování za to, že to s ním, s Vesmírem, nevzdal. Že to nevzdal se samotným životem. Že to nevzdal se sebou. I když nejednou chtěl… a ještě chtít bude.

„Děkuju,“ řekne nahlas. Děkuju, Vesmíre, děkuju, Viléme.

„Prosím tě, nemáš vůbec zač,“ usměje se Vilém, který si to poděkování úplně celé přivlastní, protože o jeho rozhovorech s Vesmírem nic neví. Zatím.

„Ale mám! Bez tebe by mě… Vůbec by mě nenapadlo ani jenom uvažovat o stěhování, natož abych to fakt zrealizoval. A hlavně, bez tebe bych si to nemohl dovolit,“ sklopí rozpačitě hlavu. Stále ještě totiž není tak úplně smířený s tím, že mu Vilém, student třetího ročníku na vysoké škole, který sám nemá peněz nazbyt, teď, dva měsíce po prázdninách, které ho jistě finančně vyšťavily, a zároveň měsíc před Vánocemi, které ho taky jistě finančně vyšťaví, půjčil tolik, aby to stačilo na kauci ve výši trojnásobku měsíčního nájemného. Pořád se stydí za to, že někdo jenom o jediný rok starší ty peníze dokáže vydělat, dokáže je ušetřit a dokáže je půjčit, aniž by mu významně chyběly, zatímco on, ve svých dvaceti letech, toho schopný není… Odhodlaně ale hlavu zase zvedne a zadívá se Vilémovi do očí. To nevadí, teď ty peníze možná nemám, ale budu je mít – a splatím ti to. Splatím ti to všechno, Viléme, do poslední koruny. Jednou. Nějak.

Vilém se na něj usměje, jako kdyby mu četl myšlenky, nebo jako kdyby mu bylo úplně jedno, jestli ty peníze ještě někdy uvidí – to v případě, že myšlenky číst neumí. Kuba si může vybrat – a vybírá si, že to Vil umí. On totiž umí všechno.

Dokázal mu to už tolikrát – a naposledy právě teď, při tom stěhování.

Kuba se snažil moc si na své aktuální bydlení nestěžovat, čas od času něco nadhodil, jenže v jeho podání to vyznělo spíš jako historka věnovaná k dobru pro pobavení. Vilém ale nebyl hluchý ani slepý a všiml si, že je Kuba poslední dobou nějak víc unavený, víc roztěkaný, víc podrážděný.

„Tak to vybal,“ postavil před něj jednou půllitr Kofoly na barový pult s takovou razancí, až část tmavé tekutiny vyšplíchla ven, a zkoumavě se na něj zahleděl. „Co se děje? A jestli řekneš, že nic, tak to rovnou zvednu,“ ukázal na ten půllitr, „a vyliju ti to na hlavu!“

„Ts, to je chování,“ hudral Kuba, „máte tu někde nějakou knihu stížností? Jsem nespokojenej s chováním jednoho číšníka, haló!“

„Já se tě ale neptám jako nějakej barman, ptám se tě jako tvůj kámoš!“ upozornil ho Vil.

„A proč máš na sobě teda barmanskej stejnokroj?“ zkusil z toho Kuba ještě na poslední chvíli vybruslit, ale na to Vilém už nic nedodal. Jenom se rozhlédl po hospodě, a když se ujistil, že nikdo momentálně nic nepotřebuje a v nejbližších minutách ani potřebovat nebude, naklonil se nad barový pult, lokty se o něj zapřel a tvář si opřel do dlaní, připravený vyslechnout si všechno, s čím se Kuba vytasí.

„Spusť,“ vyzval ho, ačkoliv tahle slovní výzva už nebyla vůbec potřeba, Vilémův upřený, soustředěný pohled plný zájmu Kubu vyzýval i beze slov.

A tak spustil. Rozpovídal se, že sousedi žijící nad ním jsou čím dál hlučnější, ostatně je to ten typ sousedů, u kterých se pozná dopředu, že budou pravděpodobně hluční, už jenom když se na ně člověk podívá. Svěřil se, že poslední dobou jich v tom bytě bydlí snad deset, nebo aspoň to tak Kubovi podle míry hluku a kakofonie různých hlasů připadá, a že když jedna část té skupinky usne nebo odejde, tak druhá se probudí nebo vrátí, a že v jeho bytě tím pádem není prostě nikdy ticho.

„A podle všeho, co jsem zatím zjistil, to nemá řešení,“ povzdychl si unaveně. „Oni vyloženě neruší noční klid, nepouštějí nahlas telku, nedělají párty, takže si na ně nemůžu oficiálně stěžovat. Prostě jenom dupou, překřikují se těma svýma typicky hlučnýma hlasama, který se ke mně dolů v těch nočních hodinách nesou tak jasně a zřetelně, že mám dojem, že stojím přímo mezi nima. Taky evidentně pořád dokola šoupou nábytkem, pořádají tam asi dennodenní a nočnonoční mnohahodinový závody ve skoku přes švihadlo a dost možná tam mají soukromou bowlingovou dráhu, nevím, nedokážu to odhadnout, co přesně se tam děje, jenom vím, že nikdo jinej z baráku s tím problém nemá. Je to něco, co se nerozlíhá do vedlejších bytů nebo nahoru, ale jde to jenom dolů, ke mně, nebo minimálně nikdo další ze sousedů nepřizná, že to taky slyší, protože nikdo se s nima nechce dostat do křížku, že jo. A další věc, co vím jistě, je, že se u toho zaboha nedá spát.“ A jako na zavolanou se jeho tělem prohnala vlna únavy tak mocná, že vyústila v mohutné, nepotlačitelné zívnutí.

Vilémovy oči se ještě chvíli vpíjely do těch jeho, tak zářivé, tak útěšlivé, tak chápavé… tak Vilémovy… A pak se Vilém narovnal v zádech, vzal ten půllitr, který pro Kubu teprve před chvilkou načepoval, notně si z něj upil – a odhodlaně prohlásil: „Okej. Tak tě přestěhujeme.“ Načež natáhl ruku, hmátl pod bar, podal si mobil – a začal do něj něco vyťukávat.

„Co děláš?“ zbystřil Kuba a nadzvedával se, aby dohlédl na displej.

„Hledám ti byt,“ oznámil mu Vilém suše.

„Šibe ti?“ vyjevil se Kuba. „Víš dobře, jak jsou teď nájmy drahý! Můžu být rád, že utáhnu tuhle svou jedna plus jedničku!“

„Tuhle svou špeluňku, chtěl jsi říct,“ opravil ho Vilém nevzrušeně, aniž by uhnul očima od mobilu. „A když utáhneš tuhle, utáhneš i jinou. Na jiným místě. Na lepším místě. Mnohem lepším.“

„Na lepším místě budou chtít lepší peníze!“ A taky by to lepší místo mohlo být příliš daleko od téhle čtvrti – od čtvrti, kde je to kousek do téhle hospody a kde je to kousek do vysokoškolského areálu. Takže by to vlastně ve výsledku nebylo zase o tolik lepší místo.

„Uvidíme!“ nenechal se Vilém odradit, a tak nad ním Kuba jenom mávl rukou, a než vycucal svou Kofolu, už spolu neprohodili ani slovo. Nevadilo jim to. Byli zvyklí spolu mlčet. Byli zvyklí spolu vlastně i být a přitom nebýt – v ty dny, kdy byla hospoda i zahrádka plná a Vilém se musel hodně otáčet, než aby měl čas se Kubovi věnovat, a ten tak jenom seděl u baru nebo u nějakého zastrčeného stolku, upíjel svou Kofolu nebo pivo, to podle toho, a byl rád, že může s Vilémem strávit pár chvil aspoň takhle.

Druhý den se i přes Vilémovo zvolání uvidíme! neviděli, ale třetí den, když měl Vilém večer zase směnu a Kuba se naopak ze své práce vracel po půl deváté domů, úplně vyšťavený, a stavil se v hospodě jenom proto, aby Viléma pozdravil, sáhl Vil znovu pod pult – a vytáhl dva listy papíru plné nahuštěného textu a barevných fotek. „Sem se přestěhuješ,“ ukázal prstem na první z nich a upřeně se na Kubu zahleděl. „Nebo sem,“ přemístil ukazováček o pár centimetrů vedle.

„Tebe to ještě nepřešlo?“ pozvedl na něj Kuba obočí, ale zvědavost mu nedala, a i když to původně neměl v úmyslu, vyšplhal se na jednu z volných stoliček u baru a papíry natočil k sobě. Jako první mu oči zaletěly ke kolonce adresa, a když zjistil, že oba byty se nacházejí jenom kousek odsud, ulevilo se mu a hned byl ochotnější přečíst a prohlédnout si i zbytek.

Ten zbytek už, pravda, takovou úlevu nepřinesl. Nebo tedy přesněji: jakákoliv úleva a jakékoliv příjemné pocity, kterými se Kuba užuž opájel, když si četl o vybavení bytů a když si prohlížel fotky a když si představoval, jaké by bylo tam bydlet, se rozplynuly, sotva došel očima dolů a dočetl se, kolik by ta sranda stála. Vratná kauce, provize… Uvnitř sebe zalapal po dechu, navenek se ale pouze zatvářil odmítavě. Zavrtěl hlavou a posunul ty papíry zpátky k Vilémovi.

„Díky, a jsi hodnej, že sis dal takovou práci, ale ne.“

„Ne? Co ne? Vysvětli mi, co znamená to tvý ne!“ dožadoval se Vilém.

„Co potřebuješ vysvětlovat na něčem tak jednoduchým, jako je ne?“ ušklíbl se Kuba a užuž se měl k odchodu, jenže Vil se hbitě naklonil přes pult, popadl Kubu za předloktí a počkal si, dokud se mu nepodíval do očí.

„Potřebuješ spát a odpočívat. Potřebuješ být co nejvíc v pohodě,“ řekl potichu, ale pevně. Víc nebylo potřeba dodávat. Oba věděli, na co Vilém naráží.

Na chvíli se odmlčeli. Kuba sklopil oči, pohledem hypnotizoval Vilovu dlaň svírající jeho paži. „Jsem v pohodě,“ hlesl nakonec značně nepřesvědčivě, a protože to nepřesvědčilo ani jeho samotného, doplnil to: „Jsem v pohodě, jenom nejsem poslední dobou moc vyspanej.“

„To je, řekl bych, v přímým rozporu.“

„Vile…,“ začal ve stejnou chvíli, kdy ho Vilém oslovil:

„Kubo. No tak. Tohle je to nejmenší, co pro sebe můžeš udělat. Tak přestaň hledat důvody, proč to nejde.“

Kuba si povzdychl, pak ty papíry natočil k Vilémovi, a aniž by byl schopný zvednout k němu hlavu, ukázal na ta čísla dole – a lopotně ze sebe vydrmolil těch sedm slov: „Kde bych na to asi tak vzal?“ Tolik se za to styděl! Styděl se za to, že pro Vila, studenta na vysoké, který si přivydělává jako číšník v hospodě, to bylo „to nejmenší“, ale pro něj, kluka pracujícího na plný úvazek, většinou možná spíš na nadplný úvazek, to byla nepřekonatelná bariéra.

„No ode mě, půjčím ti!“ přestal ho Vilém přidržovat za předloktí a mávl rukou, jako kdyby se za tou pětkou ve spodní části papíru skvělo o několik nul míň.

„Sakra, Vile, nemůžeš nad takovouhle cifrou mávat rukou, jako kdyby tam bylo o několik nul míň!“ vyjel na něj Kuba lehce podrážděně.

„A ty zase do prdele nemůžeš z takovýhle cifry dělat překážku, která ti brání přestěhovat se z toho tvýho tmavýho, věčně vlhkýho, pořádně nevybavenýho a teď navíc nepřizpůsobivě hlučnýho kamrlíku někam na lepší místo, jako kdyby tam bylo o několik nul víc!“

Ještě chvíli se na sebe přes ten barový pult jenom dívali… a pak se začali hihňat. Rozchechtali se tak moc, až z toho Vilém dostal škytavku, což je rozesmívalo ještě víc… A nakonec se shodli, že vlastně už ani nevědí, kolik za tou pětkou těch nul doopravdy je a co přesně každá ta nula vlastně reprezentuje, a jak dlouho bude každému z nich trvat, než si tu kterou nulu vydělá…

„Takže co,“ zeptal se nakonec Vilém, když se dosmáli a trochu se uklidnili, „zaujalo tě něco z toho? Nebo budeme hledat dál?“

„Zaujalo,“ uznal Kuba, „ale Viléme, vážně nemusíš…“

„Zaujalo, tečka,“ vybral si Vil jenom tu první část odpovědi, zbytek zahodil. „Takže tam zavolej nebo napiš a domluv si prohlídky, pokud možno tak, abych tam mohl zajít s tebou, můj rozvrh znáš. Omrkneme to tam – a pak se uvidí!“

A tentokrát se vidělo. Vidělo se hned druhý den, protože během odpoledne stihli prohlídku bytu číslo jedna i bytu číslo dva, jak si je sami pro sebe označili, a Kubovi se víc líbila jednička a Vil nechtěl říct, kde se mu líbilo víc, prý aby Kubu neovlivňoval, jenže z toho Kuba usoudil, že se Vilémovi tím pádem líbila víc dvojka, a začal svoje dojmy přehodnocovat.

„No, mně se popravdě líbí oba tak nějak stejně,“ přiznal Vilém nakonec, „proto jsem ti je taky předvybral. Ono jich bylo v nabídce víc vhodných, ale tyhle dva na mě udělaly nejlepší dojem.“

„Hm, no to mi to moc neulehčuješ,“ podrbal se Kuba ve vlasech.

„Já ti to taky kruci nemám co ulehčovat, ty tam budeš bydlet!“

„A ty to platíš!“

„Neplatím. Jenom si dočasně hraju na banku.“

Kubovi cuklo v koutku úst. „To jsi teda divná banka, když za svou půjčku nechceš ani úroky.“

„Jsem prototyp nevyděračský a nevydřidušský banky,“ bavil se Vil.

To už se Kuba smál docela nepokrytě: „To je slušnej oxymorón!“

Jenže než svoje úvahy stihl rozvést, Vilém ho poplácal po zádech: „Hele, přestaň řečnit a už se nějak rozhodni! Nebo ti oba ty byty někdo vyfoukne a budeme muset celý tohle martýrium podstupovat znovu!“

A tak se Kuba rozhodl a vybral si byt číslo dva, načež mu Vilém vytrhl z ruky papír s jedničkou, zmuchlal ho do kuličky a dal si extra záležet, aby se mu ve tváři nepohnul ani sval, když prohlásil: „Super, tak sláva! No mně se sice o malilinko víc líbila ta jednička, ale jsem si jistej, že ani tak neděláš chybu!“

A Kuba po něm skočil a chtěl mu ten zmačkaný papír vyrvat z dlaně, ale Vilém se samozřejmě nedal a Kuba se rozčiloval a pak už se rozčiloval i Vilém a po dalších deseti minutách rozčilování a dohadování Kuba do té realitky přece jenom zavolal a byt číslo dva si rezervoval. A v dalších letech, při různých vhodných i naprosto nečekaných příležitostech, bude zkoušet upřímně i pokoutně z Viléma vytáhnout, který ten byt se mu opravdu líbil víc, ale Vil si bude svoje tajemství střežit, protože každý má přece nárok na nějaké tajemství, čímž bude napůl žertem, napůl vážně pokaždé argumentovat.

A tak jako mu Vilém pomohl si nové bydlení najít, tak mu pomohl i dát výpověď z toho současného nájmu, protože Kuba na to papírování moc není, a pak sehnal auto, aby mu pomohl poodvážet těch pár krabic s jeho věcmi. Vilém prostě zvládne všechno, zařídí všechno, umí všechno. Je to totiž Vilém.

„Fakt nechceš pomoct ještě s něčím?“ zeptá se teď, zatímco těká očima mezi Kubou a několika krabicemi navršenými uprostřed obývacího pokoje.

„Ne, ale děkuju. Vážně. A ty peníze ti začnu splácet hned příští…“

„To už jsi říkal,“ plácne ho Vilém něžně do zad, aby to jeho kolovrátkovité drmolení přerušil.

„Co přesně?“ zakření se na něj Kuba.

„Všechno,“ oplatí mu Vilém tu grimasu. „Asi tak stokrát. No, tak v tom případě asi pojedu, neva? Jsem domluvenej ještě s Veru, že ji někam vezmu, když mám k dispozici to auto…“

„Jasně, jeď – a užijte si večer!“ popřeje mu Kuba dobrosrdečně.

„No hlavně ty si ho užij! Víš jak, první noc v novým bytě – co se ti zdá, to se ti splní! Tak si dej sakra záležet, ať ty sny stojí za to!“ mrkne na něj Vilém a zvedne se k odchodu. „Zítra mi poreferuješ!“

„To víš, že jo!“ směje se mu Kuba do zad, když ho doprovází ze svého nového obýváku do své nové předsíňky.

„No to vím, že jo!“ zahlaholí Vilém, načež se v předsíňce zprudka otočí, tak prudce, že do něj Kuba málem vrazí. „A Kubo, kdyby cokoliv, cokoliv, tak mi zavolej, jasný?“

„Jo,“ zahuhlá Kuba mírně neochotně, ale hned o něco živějším hlasem dodá: „Ale neboj, bude to v pohodě! Je to tu skvělý.“

„I tak! Prostě kdyžtak zavolej, žádný výmluvy.“ A Vilém si počká, až Kuba přikývne, a pak přikývne taky. Dvojí přikývnutí, dvojité stvrzení toho, že oba vědí, co se skrývá za tím kdyžtak, co se skrývá za tím kdyby cokoliv. Pak už jejich zvážnělé tváře zase zkrásní úsměvy, oba si navzájem popřejí dobrou noc, příjemný večer a hezké sny – a Kuba za Vilémem zavře dveře.

A zamkne. Klíčem – i na řetízek. Spokojeně si oddychne. Cítí se tu bezpečně. Žádné kdyžtak a cokoliv dnes nepřijde. Ví to. Dnes ne.

***

Ještě o půl roku později je Kuba tím svým novým bydlením nadšený. Nemůže si pomoct, ale na tváři se mu sám od sebe zjeví úsměv, už když si odemyká vstupní dveře do domu, a to i přesto, že se zrovna vrací od Viléma, který teď moc dobrou náladu nemá: navzdory své veskrze veselé a optimistické povaze se propadl do skepticismu, a to jenom proto, že ho za týden čekají jeho první státnice, bakalářské.

„A zároveň poslední, Kubo! Přísahám, že dál studovat nebudu, byl bych debil, kdybych tohle někdy dobrovolně podstoupil znovu!“ opakuje mu Vilém posledních asi čtrnáct dnů několikrát za den, někdy se stopou zoufalství v očích, ale jindy, jindy se mu v očích zrcadlí spíš vzdor, jako kdyby vyzýval Kubu i celý zbytek světa, aby ho přesvědčovali a přesvědčili o opaku. A Kuba se té role rád znovu a znovu ujímá a přesvědčuje Viléma, že samozřejmě zvládne tyhle i všechny příští státnice, že má jenom nervy kvůli možná příliš vysokým nárokům a očekáváním některých lidí z okolí a že jednou se tomuhle svému panikaření bude smát.

„No nevím,“ vrtí Vilém hlavou, ale v jeho tváři je poznat, že se mu přece jenom trošku ulevilo, že je přece jenom trošku nalomený v té nedůvěře v sebe a svoje schopnosti, „a co budeš říkat, když ty státnice nakonec fakt nedám?“

„Že v září už to dáš stopro,“ odpovídá Kuba. Nebo: „Půjdu si promluvit s někým z tý komise a zeptat se jich, jestli jim nehráblo, když někoho tak skvělýho nechali rupnout.“ Nebo: „No tak si vybuduješ firmu i bez titulu, no bože. Nebudeš první ani poslední úspěšnej podnikatel, kterej nemá vysokou, Vile.“ Nebo taky: „No co, no, tak se prostě odstěhuješ z kolejí a nastěhuješ se ke mně. Já se s tebou nepřestanu bavit jenom proto, že už mi nepůjčuješ skripta z knihovny.“ Nebo občas, výjimečně, protože mu to přijde už příliš osobní, jako by se tím vlamoval do Vilémova soukromého života způsobem, který mu nepřísluší: „Tak co? Vaši tě budou mít pořád rádi, Veru tě bude mít pořád ráda a já tě budu mít taky pořád rád, takže klídek.“ Netuší, že ze všech těch ujištění, která mu znovu a znovu dává, Vilém nejvíc prahne právě po tomhle posledním, právě po té poslední větě.

Zatímco Vilém se posledních několik měsíců věnuje dopisování své bakalářské práce a přípravám na státnice, i Kuba svůj volný čas věnuje studiu. Jenže jeho studium je jiné než to Vilémovo; je nenucené, dobrovolné v každém smyslu toho slova. Studuje ze zvědavosti, zvídavosti a zájmu, ne proto, aby získal povinný počet kreditů a zápočtů a aby nepropadl u zkoušek.

Studuje díky tomu, že ho Vilém zhruba před rokem a půl, to se spolu znali teprve pár měsíců, vzal do univerzitní knihovny. Měli spolu domluvený sraz a Vilém si tenkrát na poslední chvíli vzpomněl, že musí vrátit do knihovny nějaké knížky. Protáhl tam tedy Kubu s sebou, a než si u přepážky vyřídil, co potřeboval, Kuba se užasle rozhlížel kolem sebe, fascinovaný tím množstvím odborných knih natěsnaných do zdánlivě nekonečného počtu regálů a polic.

„A to není všechno, spousta knih je ještě dole, ve skladech,“ prozradil mu Vilém a Kuba měl dojem, že se mu z toho skoro zatočila hlava. Ne že by nikdy nebyl v knihovně, ale za prvé, nikdy ne v tak velké, a za druhé, představa místností a místností napěchovaných beletristickými knihami ho žádným způsobem nevzrušovala. Ale tohle… Vnímal tyhle odborné svazky a skripta jako takové zhmotněné vědomosti a znalosti lidstva. Sem lidstvo došlo. Tohle jsme my, tohle je naše historie a přítomnost, tohle umíme a známe, z tohohle vycházíme. A přišlo mu najednou škoda, že on sám se na tomhle nepodílí vůbec nijak. On k tomu nejenom nijak nepřispěl, jak by taky mohl – a tak vysoké cíle si opravdu, opravdu nekladl –, ale co hůř, on z toho ani nijak nečerpá… Nic z tohohle všeho nemá. Se svými devíti lety na základní škole a pak čtyřmi roky na učňáku si připadal, že zná tak… jeho mysl milující čísla mu hned nabídla výsledek… žádná celá nula nula nula nula nula jedna procent toho, co je tady uloženo. Zhruba tak nějak. A to je tak málo, tak žalostně málo…

„Myslíš, že…,“ začal, pak si odkašlal – a pak už nebyl schopný pokračovat, styděl se vyslovit svou žádost nahlas, přišlo mu příliš troufalé a nepatřičné něco takového žádat.

„Co?“ vybídl ho Vilém.

„Ale nic, půjdeme?“ usmál se na něj a vykročil k východu, jenže už tehdy Vilém dobře znal ta Kubova ale nic.

Vztáhl tedy ruku, chytil Kubu za zápěstí a zadržel ho. „Co jsi chtěl říct?“

Kubovi se do toho pořád nechtělo, jenže už tehdy dobře znal Vilémovu schopnost vytáhnout z něj odpovědi na otázky, které nebyly v zapovězeném území. A tahle nebyla v zapovězeném území, takže stejně dřív nebo později by Vilém tu odpověď získal… A tak si Kuba povzdychl – a dořekl to: „Myslíš, že bych si tu mohl taky nějakou knížku půjčit?“

Vilém na něj pár vteřin jenom koukal. Snažil se přijít na to, proč zrovna tuhle otázku nechtěl Kuba položit a proč ji nakonec položil s takovým téměř vyplašeným, posvátným výrazem v očích… A když na to přišel, nebo si aspoň myslel, že na to přišel, popadl Kubu za ruku a zavedl ho mezi regály, jako když starší brácha vede mladšího brášku do obchodu, aby mu mohl koupit nanuka. „Hmm, a co by tě zajímalo? Mrkej, tady na zdi visí seznam jednotlivých oddělení…“

Původně byli domluvení, že spolu zajdou na hambáč, ale nakonec se až do zavírací doby knihovny procházeli mezi policemi, listovali knihami, bavili se o vědě a o životě a o studiu a o práci a o výzkumech a o historii a o bádání a Kuba si střádal na hromádku osm knížek, které mu Vilém nabídl zapůjčit na svůj studijní průkaz. „Víc mi jich nedají,“ pokrčil omluvně rameny, „nějaký mám ještě na koleji kvůli tomu rozdělanýmu projektu…“ Netušil, že Kuba by byl v tu chvíli vděčný i za jednu jedinou.

Od té doby je Kuba pravidelným návštěvníkem univerzitní knihovny.

„No možná spíš přepravidelným,“ smál se jednou Vilém.

„A to znamená co?“ vytáhl na něj Kuba obočí.

„To znamená, že tak často jako ty tam žádnej student nechodí, nechodil a ani nikdy chodit nebude!“

„Kecale,“ nevěřil mu Kuba.

„Požádej si tam o práci. Budeš mít přístup i ke knížkám, ke kterým se jinak běžně nedá dostat, protože je na ně dlouhej seznam čekatelů…“

Kuba ale jenom mávl rukou. „Nepotřebuju si přečíst zase úplně všechno. To, co mě zajímá, dostupný je.“

Co se týče jeho práce, tak ta současná mu vyhovuje. Změnil ji po Vánocích, pár měsíců po tom přestěhování do nového bytu. „Když už změna, tak pořádná!“ pobízel ho Vilém, aby se k té změně rozhoupal. „Nebuď blázen a konečně se na toho svýho šéfa vyser, podívej, jak jsi pořád vyšťavenej!“

„Jenže já si nemůžu vybírat, Viléme, nemám co nabídnout!“ odporoval mu zarytě.

„Zaprvý máš co nabídnout a zadruhý, i kdyby sis nevybíral, i kdybys vzal to první, co se naskytne, bude to lepší než tohle! Neštvi mě už!“

A ukázalo se, že měl Vilém pravdu. Zase. Kuba teď pracuje ve velkoskladu a práce je to sice namáhavá, ale přece jenom lépe placená, a hlavně – je to tam perfektní, co se týče pracovní doby a plánování směn. Ví, že když je na rozpisu napsáno „Jakub – do 18:00“, tak že nejpozději v 18:10 už bude vycházet z areálu ven, a ne jako v minulém zaměstnání, kde z něj za tu almužnu, co mu dávali, chtěli sedřít kůži a do šesti znamenalo minimálně do půl deváté. Minimálně.

Díky tomu teď není tak unavený a má dost času i elánu nořit se ve svém samostudiu hlouběji a hlouběji. Kvůli knížkám, které nejdou půjčit domů distančně, ho Vilém do knihovny čas od času protáhne, nebo mu rovnou půjčí studentskou kartičku a nechá ho, aby tam hodiny a hodiny seděl nad literaturou, která ho zajímá a baví.

„Víš, že plno těch věcí najdeš i na netu, že jo? Nemusíš trávit tolik času zavřenej tady,“ upozornil ho Vilém už několikrát, ale Kubu baví listovat těmi skripty, obracet stránky, fyzicky vdechovat tu vůni všech těch vědomostí, informací a znalostí.

Vilém se naoko tváří, že to Kubovo okouzlení skripty a bažení po informacích nechápe, často si ho kvůli tomu dobírá a přehnaně u toho koulí očima, ale ve skutečnosti ho tahle Kubova fascinace fascinuje. Je neskutečně rád, že mu pomohl tohle v sobě objevit, a cítí se hrdě a zároveň zvláštně poctěně pokaždé, když si od něj Kuba půjčuje studijní kartičku. Sice ví, že by bez problémů mohl Kubu do té knihovny zaregistrovat, i když není student, protože ten poplatek pro nestudenty je úplně směšný a může si ho dovolit každý, ale nenavrhne to, neudělá to, protože tohle je něco, co je jejich, jejich a napůl – i ta studijní kartička i ta knihovna; a navíc mu ta kartička jaksi zvláštně umožňuje sdílet s Kubou svoje studium, stejně jako Kubovi zase umožňuje sdílet s Vilémem svou vášeň a touhu po vědomostech. A ani Kuba to nikdy nenavrhne a neudělá, i když samozřejmě má ten ceník univerzitní knihovny před očima pokaždé, když do ní vstupuje, a o tom, že je za poplatek přístupná i pro nestudenty, dobře ví, ale bere to jako něco, co je jejich, jeho a Viléma, a nechce se o ty společné chvíle při předávání kartičky nebo při potkávání se před knihovnou nebo při společném studiu uvnitř připravit.

Vilém se občas zvědavě podívá ve školní aplikaci do seznamu svých vypůjčených knih, ať už těch distančně, nebo prezenčně, vyzobává z něj ty, o které se zajímal Kuba, a při pročítání jejich názvů žasne, znovu a znovu žasne. Postupně se Kubův zájem přesunul od světových dějin a práva k informačním technologiím, o které se, jak si Vilém namlouvá, Kuba zajímal proto, aby aspoň zevrubně porozuměl tomu, co studuje Vilém – protože se nakonec ukázalo, že to není Kubova cílová záliba. Ne, teď se už několik měsíců, vlastně od nástupu Viléma do třeťáku, zaobírá pouze ekonomií, ekonomikou a financemi.

„Poslyš,“ ponoukal ho Vilém nedávno, „kdyby ses přihlásil na vejšku, mohl by ses tohle všechno učit taky, úplně stejně, jako teď – akorát na konci bys z toho měl titul.“

„Nech toho, Vile!“ vrtěl Kuba se smíchem hlavou, aniž by odtrhl oči od skript. „Vysoká není nic pro mě.“ A tím to považoval za uzavřené a odmítal o tom s Vilémem dál debatovat. Ta představa sebe, jak studuje vysokou školu, mu přišla stejně absurdní, jako kdyby za ním přijel americký prezident a oznámil mu, že se mu dostalo toho privilegia letět s dalšími pěti pečlivě vybranými pozemšťany příští rok na misi k Jupiteru – bylo to jednoduše příliš absurdní, příliš nemyslitelné a nesmyslné, možná hloupý omyl, možná hloupý vtip, každopádně shrnuto podtrženo hloupost, nad kterou nemá vůbec smysl ztrácet čas.

„Kubo, já to ale myslím vážně,“ durdil se Vilém po čase – a to už k němu Kuba oči zvedl. Seděl zrovna na svém oblíbeném místě v hospodě a četl si, zatímco usrkával Kofolu, a Vilém poletoval kolem a obsluhoval hosty, ale když měl volněji, přisedl si ke Kubovi a trochu Kofoly mu upil.

„Já taky,“ ujistil ho Kuba. „Na studium nemám hlavu. Tohle,“ kývnul bradou ke svým rozečteným skriptům, „není studium, to mě jenom baví, zajímá… Za to, že tě něco jenom baví a zajímá, ti nikdo žádnou zkoušku nebo diplom nedá.“

Vilém se k němu naklonil přes stůl a zadíval se mu do očí tak pozorně a soustředěně, jako kdyby ho Kuba poprosil, aby mu pomohl vytáhnout pod víčkem zachycenou řasu. „Sakra, kdo a proč ti nalil do hlavy takový nesmysly? Kdo ti nakukal, že ty něco nezvládneš? A proč jsi tomu proboha uvěřil?!“

Ale Kuba jenom posmutněle zavrtěl hlavou a sklonil oči zpátky ke knize, tohle byla otázka ze zapovězeného území. A tak se Vilém nakonec s povzdychnutím zase zvedl a nechal Kubu, ať si čte, ale když od něj odcházel, položil mu dlaň na rameno, jako by tím razítkoval svůj soukromý slib: Však já na to časem přijdu. Ty mi to časem řekneš – a já ti dokážu, že je to blbost.

A Kuba vztáhl ruku a na chvilku položil svou dlaň přes tu Vilémovu, na pidikrátkou chviličku, bylo to jako takové vydechnutí slůvka ano. Dobře.

A když se jejich dlaně zase odloučily a Vilém odběhl na další kolečko po place, Kuba ještě dlouho hleděl ne do knížky, ale skrz knížku, písmenka se mu před očima rozmazávala a on si pomyslel, jako už několikrát předtím a jako si to pomyslí ještě tolikrát, tolikrát v budoucnu: ta střevní chřipka byla dárkem od Vesmíru.

Pamatoval se na to, jako by to bylo včera. Aby taky ne – bylo to hodně, hodně intenzivních několik dní! Byly to dny plné bolesti, strachů, naděje a úlevy, zlomové dny plné starého i nového, známého i zatím nepoznaného, dny plné konců a začátků, dny, kdy se všechno promíchávalo a slévalo, a z té směsi povstával on, Kuba; pořád svůj, a přece čímsi jiný.

Do tohohle města, na tohle sídliště a do té své původní špeluňky, jak tomu bytu říkal Vilém, se přestěhoval teprve před pár týdny. Neměl nic a nikoho, neznal nic a nikoho, začínal mu nový život, opravdový život – nové prostředí, nové bydlení, nová práce, úplně první práce v životě –, a aby toho nebylo málo, vzbudil se jedno úterní ráno ve čtyři hodiny a kdesi v oblasti břicha ho tížil kámen, který podezřele bublal. Kubovi byla zima a cítil se příliš zmrzlý a taky příliš malátný na to, aby vylezl z postele, a tak chvíli přesvědčoval sám sebe, že se mu to zdá, nebo pokud se mu to náhodou nezdá, tak že to zaspí, když znovu usne, jenže jeho tělo se nemínilo nechat přesvědčit jeho myslí o tom, že tenhle boj je možné vybojovat pouze silou vůle. Kubovi nakonec nezbylo, než nejenom vylézt z postele, ale taky se urychleně v předklonu dobelhat na záchod, kde několik následujících minut vlekoucích se spíš jako hodiny strávil velice intimním seznamováním se záchodovou mísou; už po třech minutách se objímali jako staří známí, po dalších dvou jí do ouška šeptal modlitby a po dalších třech fňukavě sliboval, že už nikdy, nikdy nebude nic jíst. Jenom ať už tohleto prosím skončí.

Nebralo to konce celé úterý. To úterý strávil psychicky v nějakém mimosvětě, fyzicky pak v horečkách v posteli, v křečích na záchodě, nebo rychlejším či pomalejším ploužením se mezi těmito dvěma ústředními body jeho bytu, které, ač vzdálené jeden od druhého jenom pár metrů, předstíraly ten den, že je od sebe dělí minimálně několik astronomických jednotek.

Ve středu se situace malinko zlepšila. Ráno mu opět bublalo v břiše, opět se cítil unavený a malátný a i bez teploměru poznal, že má teplotu pořád zvýšenou, přesto mu bylo jaksi nedefinovatelně líp a on se tím pocitem nechal omámit. Mezi postelí a toaletou už nezela miliony kilometrů široká propast, ale nádherných odhadem padesát metrů, které byl on ochoten jednou za čas v předklonu absolvovat – narovnat se nemohl, na to ho břicho přece jenom ještě pořád podivně tlačilo… Přesto si místo vody uvařil na pití hrnek hořkého čaje, protože měl dojem, že potřebuje cítit na patře i něco jiného než to vodové nic, a ono bublání v břiše mylně zaměnil za kručení v břiše, které se rozhodl utlumit dva dny starým rohlíkem. Pak dolezl do postele, zavřel oči, na víčka se mu okamžitě začaly promítat zmatené sny…

A pořádně se ani nestačil pochválit, jak tuhle svou střevní epizodku bravurně a bez číkoliv pomoci zvládl, ani se nestihl zaradovat nad tím, jak lahodně najednou chutná hořký čaj a dva dny starý rohlík, když se ta pračkoždímačka v jeho nitru roztočila znovu. Byt se zase nafoukl do olbřímích rozměrů a záchodová mísa se znovu přítulně culila, zatímco Kuba do ní ze svých útrob propouštěl každý vypitý doušek toho nechutně hořkého čaje a každé snědené sousto toho nechutně suchého rohlíku, dlouho, nekonečně dlouho a trpělivě, tak dlouho, dokud svatosvatě neodpřísáhnul, že už opravdu, opravdu nikdy nebude pít nic než obyčejnou vodu a jíst nic než vzduch.

Ve čtvrtek se situace zase malinko zlepšila. Počkat, ale nemyslel si tohle i včera? Není to zase jenom iluze? Jenže on neměl sílu zkoumat, jestli to je iluze, nebo není. V břiše cítil podivně prázdný kámen, tíživý, ale – a to bylo hodně pozitivní – nebublající. Teplotu měl, tím si byl jistý, a spát se mu taky pořád chtělo, jakkoliv se mu zdálo, že už musí být za ty dva předcházející dny vyspaný na měsíc dopředu. Jenže k té únavě a malátnosti se přidala i celková slabost a točení hlavy, a jeho najednou přepadl strach: co když tu někde omdlím – a umřu? Zrovna teď, když jsem začal novej život? A zrovna takhle, jak bych si to sám nikdy nevybral? Bude trvat týdny, než mě tu někdo najde, vždyť ani nikomu nechybím, do práce jsem volal, že dám vědět, až mi bude líp, takže prostě budou čekat na můj hovor, anebo taky možná nebudou, seženou si za mě náhradu raz dva… Možnost číslo jedna se nabídla sama: dopravit se někam na pohotovost, k lékaři, a nechat si pomoct. Jenom Kuba sám znal ale důvody, proč tahle možnost číslo jedna byla zároveň nemožnost. No a pak tu tedy zbývala akorát možnost číslo dvě: pomoct si sám. Znovu. Jinak. Líp. Bez černého čaje a bez suchého rohlíku.

Poradil se se svým sice starým, přesto chytrým mobilem. Průjem, zvracení, jak se dát dohromady. A ze všech těch asi patnácti nejčastěji se opakujících rad mu tělem nejvíc zarezonovalo slovní spojení poctivý vývar. Zavřel oči a zavzdychal: bože, jak on by si dal misku poctivého vývaru! Jenže sám si ho neuvaří, vždyť to ani neumí, a i kdyby to uměl, musel by jít nejdřív nakoupit suroviny. Nemyslitelné, vždyť by do toho obchodu ani nedošel, natož aby se tam procházel mezi regály… Ne, už jenom ta představa byla příliš vyčerpávající, jakkoliv věřil, že uvařit si nudlovou polévku s kousky zeleniny a masa nemůže být nic, co by, opět s podporou mobilu, nezvládl. Takže si ten vývar objedná? To by mohl. Je sice zrovna poledne, dovážkové služby budou zahlcené a potrvá to minimálně hodinu, možná víc… Ale po něm se nebude chtít nic víc, než aby sjel výtahem dolů si tu krabičku vyzvednout. To by šlo, to zvládne.

Ale ještě než si na netu našel stránky rozvážkové služby, jako šlehnutí bičem mu hlavou zarezonovalo ještě něco: vždyť máš přímo naproti baráku hospodu! Tam mají vývar pořád. Jenom se převlíkneš, sjedeš výtahem do přízemí, uděláš těch pár kroků přes silnici… a za deset minut ti ta miska bude vonět pod nosem. Ach bože…

Ta představa byla tak lákavá, že ji okamžitě začal realizovat. Opláchl si tvář studenou vodou, na prst si vytlačil trochu zubní pasty a tu potom jazykem převaloval v puse sem a tam, zatímco se oblékal do čistého prádla; vyčistit si zuby běžným způsobem by ho stálo příliš mnoho sil, sil, které bude potřebovat na to, aby do té hospody došel, zároveň si ale uvědomoval, že jeho ústa aspoň nějaký kontakt se zubní pastou vonící mentolem potřebují, pokud hodlá vyrazit mezi lidi. Pětkrát se ujistil, že si do kapsy riflí strčil klíče od bytu a peněženku, měl dojem, že mu hlava nějak nemyslí, a pak, po dlouhých třech dnech, které mu připadaly spíš jako tři týdny, vykročil z bytu ven… a vyčerpaně se opřel o zeď, zatímco mačkal výtahové tlačítko.

Uf, první třetinu cesty mám za sebou, vydechl si a dovolil si pousmát se, když dole otvíral vchodové dveře a nadechoval se čerstvého vzduchu. Teď přejít přes cestu – druhá třetina, a dojít tamhle k tomu volnýmu stolu a sednout si a přivolat číšníka. A bude to.

Číšníka nakonec ani volat nemusel, číšník se u jeho stolu zjevil sám.

Dárek od Vesmíru.

Vilém.

„Pěkný poledne, co to bude? Z meníčka už teda nemáme dvojku a u trojky místo kaše jsou hranolky, nebo kdybyste chtěl…“

„Vývar,“ utnul ho Kuba skuhravě. „Prosím vás, jenom ten vývar. A taky, no,“ styděl se, strašlivě moc se styděl, ale musel se zeptat, aby věděl, kam má utíkat, kdyby se náhodou v odhadu svého aktuálního zdravotního stavu zase spletl, „kde tady máte záchody?“

„Ehm, seš v pohodě?“ přešel Vilém z vykání do tykání a upřel na něj svůj jiskřivý, pronikavý, zkoumající pohled, aniž by v té chvíli kdokoliv z nich tušil, že v následujících letech a desetiletích ho na něj bude upírat ještě nespočetněkrát.

„Jo, jsem, zatím, jenom potřebuju… tu polívku, prosím,“ vyhekal ze sebe Kuba a trochu se u toho kroutil a taky mu na čele rašily krůpěje potu, protože ta cesta ho opravdu vyčerpala a ten prázdně-tuhý kámen v jeho břiše jako kdyby zase nějak podezřele ožíval.

„Jasně, tak vydrž,“ řekl Vilém a Kuba je dodneška ochotný přísahat, že neuběhlo ani pět vteřin – a najednou před ním stála nejenom polévka a lžička zabalená v ubrousku, ale taky sklenice s Coca Colou.

„To asi… není pro mě…?“ zvedl Kuba hlavu, v očích otazníky.

„Je,“ opravil ho Vilém. „Cola je prej taky dobrá na nevolnost, ale měla by se teda pít pomalu, po locích… Zkus a uvidíš. A kdyžtak záchod je hned za dveřma napravo, kdyby něco,“ ukázal palcem přes rameno, ke vchodu do vnitřních prostor hospody.

„Tak děkuju,“ pokusil se Kuba o úsměv.

„Není zač, nech si chutnat,“ popřál mu Vilém a zase se vzdálil.

Ukázalo se ale, že nikdy nebyl dost daleko. Nejdřív se jen tak mimochodem u Kuby stavil, v rukách prázdné talíře od vedlejšího stolu, aby se zeptal, jestli se ten vývar dá jíst („Jo, je výbornej, děkuju!“), podruhé pak asi po deseti minutách, když si všiml, že má Kuba misku pořád z jedné třetiny plnou, aby nadhodil, že studená je ta polévka absolutně o ničem a že mu donese ještě jednu vařící porci („Ježíši, ne, děkuju, jste hodnej, ale to už bych nedal!“).

Napotřetí, po dalších deseti minutách, si přišel vyzvednout prázdnou misku. „Tak co, je ti líp?“ nedokázal se nezeptat.

„Jo, je, děkuju,“ věnoval mu Kuba úsměv.

„Vypadáš líp!“ oplatil mu ho Vilém. „O trochu…“ A na Kubovo zvednuté obočí dodal: „No předtím jsi byl úplně průsvitnej. Teď už jsi jenom bílej.“

„No, haha,“ pobavilo to Kubu, „tak snad i takhle malej progres je dobrý znamení!“ A protože pod tím Vilémovým zkoumavým pohledem dost znervózněl a nevěděl, kam s očima a kam s rukama, natáhl se po skleničce a ucucl si trochu Coly.

„Nechceš přinýst ještě něco?“ nechtělo se Vilémovi od toho zatím ještě Kubova stolu nějak odejít.

„Ne, děkuju, já zaplatím – a půjdu,“ uteklo Kubovi na konci věty cosi jako vzdychnutí a pohled se mu samovolně stočil doleva, přes cestu, k jeho paneláku. Bylo mu sice po tom skromném, ale výtečném obědě opravdu pocitově o něco lépe, i tak ale přeměřoval očima tu vzdálenost a odhadoval, za jak dlouho ji překoná… a za jak dlouho se bude moct zase stočit do postele do klubíčka.

„Okej, no a nechceš třeba ještě jednu porci tý polívky s sebou domů? Na večer?“ nabídl Vilém.

Kuba pomalu přenesl pohled z protějšího domu do Vilémovy vyčkávavé tváře. „Hmm, to není špatnej nápad, tak jo! Díky moc!“

Když se Vilém se spokojeným úsměvem otáčel, nemohl si pomoct, aby nenápadně neprotočil oči. Ten se dneska snad uděkuje, pomyslel si pobaveně, ale zároveň mu to vlastně nějakým způsobem přišlo sympatické. Tomu klukovi zjevně nebylo vůbec dobře, a přesto neměl potřebu si to vybíjet na ostatních, štěkat po nich nebo jim nerudně odsekávat, ne, on se naopak snažil být laskavý a milý a ohleduplný, takový, jak potřeboval, aby se ostatní v tuhle chvíli chovali vůči němu. A Vilém mu to ochotně dopřával.

Když se k němu vrátil s termomiskou zabalenou v sáčku a s účtenkou a nahlas z ní přečetl cenu, Kuba se zmateně zarazil: „No moment, to je nějak… To je jenom za jednu tu polívku!“

„No však!“ zatvářil se Vilém jako potměšilé neviňátko. „Však sis původně objednal jenom vývar, ne? Tak zaplať za vývar. Zbytek je na účet podniku.“

Kuba na takovéhle situace nebyl zvyklý ani ve stavu, kdy byl stoprocentně fit, natož teď, kdy mu hlava fungovala v podivně zpomaleném režimu, a tak hned nevěděl, jak se s tím popasovat. „Ale to… to přece… ne, já chci… zaplatím to všechno,“ zakoktal se, ve tváři rudý částečně z rozpaků, ale částečně taky z přívalu… nedokázal to ani pořádně definovat. Byl to vděk zkombinovaný s potěšením z toho, že se k němu někdo chová takhle pozorně a hezky… Nebyl na to zvyklý.

„Tak dobře,“ naoko kapituloval Vilém, „tak to teda zaplať všechno, když na tom trváš. Dělá to…“ – a znovu zahlaholil tu dvojcifernou sumičku, která se skvěla na účtence. „Hotově, nebo kartou?“

„Kartou,“ špitl Kuba, konsternovaný do té míry, že nebyl schopen ničeho jiného než zopakovat poslední slovo, které zaznělo, ačkoliv byl původně připravený zaplatit hotově, protože chtěl tomu usměvavému, pohotovému, starostlivému a jak se zrovna ukázalo, tak taky neskutečně laskavému číšníkovi věnovat aspoň pár korun dýško a při platbě kartou dávat dýška neuměl.

„Tak… tak já půjdu,“ odstrčil se po úspěšném proběhnutí transakce i s židlí od stolu a zvedl se na nohy, a zatímco si zastrkával peněženku do kapsy riflí a levačkou se natahoval po tom sáčku s polévkou, troufl si zvednout k Vilémovi oči, ačkoliv ještě pořád neměl vůbec rozmyšlené, co by měl říct dalšího, protože další děkuju mu přišlo žalostně málo, a za já vám to nějak vrátím se skrývaly věci, které si vůbec neuměl představit, jak by asi tak měly vypadat.

Jenže už v příští vteřině to všechno přestalo být důležité, protože mu znovu tak podezřele a současně tak důvěrně známě zabublalo ve střevech… a na čele se mu zaperlily kapky čerstvého potu. „Ehm, já, no,“ položil pomalu sáček s polévkou zpátky na stůl, „já si to tu ještě na chvilku nechám a jenom si odskočím…“ Mluvil stejně pomalu, jako pokládal na stůl tu polévku – s rozmyslem, protože v mezičase mezi těmi jednotlivými slovy zkoušel vyhodnocovat, jak daleko ten záchod je a jestli tam stihne doběhnout vzhledem k tomu, že běhu není momentálně schopný, a co se mu nabízí za další varianty.

Vilém si samozřejmě všiml, jak Kuba během vteřiny zbledl o několik odstínů, a zaregistroval tu váhavost v jeho hlase i úspornost v jeho pohybech, a protože jeho vyhodnocovací schopnosti nebyly na rozdíl od těch Kubových ničím oslabené a utlumené, zareagoval okamžitě. „Pojď!“ vyhrkl, a ještě ani nedořekl to poslední písmenko, a to už Kubu chytal kolem pasu, a sice se vší opatrností, přesto rychle a rázně ho na ten záchod dovedl. Stihli to tak tak – sotva ho Vilém vmanévroval do volné kabinky do podřepu, z Kuby už za doprovodu dávivých zvuků všechen ten tolik pochvalovaný vývar i těch několik hltů dobře míněné Coly letěly ven.

A Vilém tam celou dobu stál, tiskl mu rameno a povzbudivě mu ho mnul palcem, tak jako by držel za rameno jakéhokoliv jiného svého kámoše a jako by jakýkoliv kámoš v podobné situace stál nad ním, aniž by tušil, že Kuba to takhle nastavené nemá, že u něj nikdy nikdo nebyl, když mu bylo špatně, a že ho tak Vilém nevědomky přivedl do další situace, se kterou Kuba vlastně vůbec neví, jak naložit a co si počít. Jediné, co si dokázal připustit, bylo, že mu ta Vilémova přítomnost, nebo obecněji, přítomnost starostlivé lidské bytosti, je jakýmsi zvráceným způsobem i v takto trapném okamžiku příjemná.

Když se Kubovo trhavé lapání po dechu zpravidelnilo a roztřeseně natáhl ruku, aby spláchl, Vilém ho bez řečí chytil pod paží, veleopatrně ho vytáhl na nohy, a když se ujistil, že tímhle pohybem nespustí další kolo dávení, doprovodil Kubu k umyvadlu a přičinlivě pustil vodu. Kuba si opláchl tvář a vypláchl pusu… a teprve teď si začal naplno uvědomovat přítomnost někoho dalšího… a všechny trapné, potupné důsledky, které z toho poplynou.

„Bože, to je ostuda,“ vzdychl už dopředu zahanbeně a sám netušil, jestli to vydechl nahlas, nebo jenom ve své hlavě.

„Klídek,“ zareagoval Vilém a snažil se znít co nejvíc uvolněně, aby tím uvolnil i svého hosta, „tady jsi v hospodě, na tohle jsme tu zvyklí…“

„No, nevím,“ zabublal Kuba nepřesvědčeně do dlaní plných vody, ale s náznakem aspoň malilinkaté úlevy musel uznat, že něco na tom číšníkově postřehu přece jenom je.

„To neva, hlavně, že já vím,“ dovolil si Vilém pobavený tón ve své snaze udělat všechno pro to, aby byl Kuba co nejvíc v pohodě a co nejmíň ve stresu. „Poslouchej, pojď si ještě na chvilku sednout, já se rozhlídnu po place a uhasím to, co nejvíc hoří – a co kdybych tě pak doprovodil domů? Bydlíš jenom tady přes ulici, že?“

„Co…?“ zkoprněl Kuba v půli pohybu a vykulil na něj přes zrcadlo oči. „Jak… jak to víte?“

Vilém už to nevydržel a zvedl oči v sloup, zatímco zastavoval teď už zbytečně tekoucí vodu. „Předně, co kdybys mi začal úplně normálně tykat? Nebo to vypadám tak staře?“ zakřenil se na Kubu taky přes zrcadlo.

„Ne, to… ne, vypadáš…,“ zadrhl se Kuba, přestal se sklánět nad umyvadlem a zkusil se narovnat v zádech, co mu to jeho rozbolavělé vnitřnosti dovolily. Vypadáš dobře! Vilém opravdu vypadal dobře a vypadal samozřejmě mladě, prostě obyčejný kluk jako on, takhle od pohledu, jenže zároveň… Zároveň tady pracoval jako číšník! A někdo, kdo obsluhuje lidi a plynule s nimi komunikuje a vyřizuje objednávky a roznáší jídla a kasíruje peníze, Kubovi přišel jako někdo mnohem starší, někdo, s kým je téměř nepatřičné jednat jako s nějakým… obyčejným vrstevníkem. A tedy komu je nepatřičné jenom tak z ničeho nic začít tykat.

„Víš co, pojď si sednout, ať se mi tu nesložíš,“ přerušil Vilém to jeho zaváhání, jemně ho uchopil v pase a začal ho vyvádět z toalet ven, „dořešíme to pak.“ A Kuba se odvést nechal; znovu, po kolikáté už dneska, konsternovaný tím, co se to kolem něj a s ním děje.

A tak jak se nechal odvést, tak se nechal i usadit zpátky na své místo, kde na něj pořád ještě čekala k odnesení připravená polévka a nedopitá Cola, a kde se vzala, tu se vzala, stála před ním najednou i sklenice s vodou, Vilém Kubovi jenom znovu stiskl rameno a odběhl, aby prošel plac a zjistil, komu dalšímu je potřeba něco přinést nebo odnést.

Kuba se zatím snažil popadnout dech i ztracenou rovnováhu po tom náhlém střevním extempore, samy od sebe se mu začaly zavírat oči a on si představoval, jaké to bude, až si konečně lehne do své postele… Vypadalo to, že, ztracený ve svých představách, začíná užuž usínat, když si Vilém znovu přisedl vedle něj a decentním odkašláním ho z toho podřimování probral.

„Ehm, vnímáš mě…? Hele, k tomu tykání – já jsem Vilém, čau,“ usmál se a přátelsky kývnul. „Když se mi představíš taky, tak tím bysme oficiality mohli mít za sebou a mohli bysme…“

„Vilém…?“ zopakoval po něm Kuba a zaznělo to téměř zasněně. „To je… to je takový hodně vznešený jméno… na číšníka…“ Napůl už pořádně ani nevěděl, co to vlastně říká, a v té horečce, která se do něj znovu zakusovala, si vůbec neuvědomil, že by to mohlo znít i docela urážlivě, ale napůl si za tím stoprocentně stál.

„A čím bych se měl podle tebe živit,“ uchechtl se Vilém pobaveně, „mám se stát, nevím, rytířem? Bude to dost vznešený pro moje pitomý jméno? Každopádně neboj, on ten číšník není nafurt, doufám teda! Mám to jako brigošku, ať se pak na kolejích můžu víc rozšoupnout, víš jak… V září mi zase začíná škola, jdu do druháku…“

„No jo vlastně,“ vypadlo z Kuby a zavrtěl nad sebou hlavou, protože teď, během chvilkového zaktivování mozkové činnosti, mu došlo, jak urážlivě předtím ta jeho poznámka opravdu vyzněla. Okamžitě se strašlivě zastyděl – za ten svůj mylný předpoklad, že všichni lidi v jeho věku jsou na tom jako on, a sice že po ukončení středoškolského studia už pro ně neexistuje nic jiného než každodenní docházení do nějaké ne moc dobře ohodnocené práce a vydělávání si na nájem, na chleba… a celkově na přežití dalšího měsíce. A dalšího. Ne, byla tu i další sorta jeho vrstevníků, a sice ti, kteří měli jiné, dalo by se říct vyšší cíle, ti, kteří se rozhodli zkusit se svým životem ještě něco udělat, předtím, než případně definitivně zakotví v nějaké továrně… skladu… nebo hospodě… A Vilém byl očividně součástí téhle další sorty. Vilém měl sny, plány a cíle. A Kuba ho nejenom na základě prvního dojmu nesprávně zaškatulkoval, ale ještě se s ním o to podělil…

Vilém ale nedal Kubovi příležitost, aby se v těch rozpacích máchal dlouho. „Hm, a svoje jméno mi řekneš taky? Nebo je tajný? Nebo jak?“ zazubil se na něj.

„Kuba,“ hlesl Kuba, na víc slov neměl energii.

„Těší mě, Kubo,“ zvládl Vilém držet ten rozhovor na alespoň té nejzákladnější úrovni za ně oba. „Fajn, takže tykání máme vyřešený, a co že ses mě to ještě ptal? Jo, jak vím, kde bydlíš? No, když ses sem,“ kývnul hlavou k paneláku na protější straně ulice, „stěhoval, měl jsem zrovna směnu. A tý pomalovaný dodávky, ze který jste ještě s jakýmsi dědulou tahali krabice, si nešlo nevšimnout, tak jsem si tě tak nějak zapamatoval… A dnes jsem tě zahlídl o něco dřív, než jsi sem došel, jak přicházíš odtamtud, a dal jsem si to dohromady, že seš zároveň kluk z tý dodávky,“ pokrčil rameny. „Takže jestli v tom něco hledáš, tak v tom nic nehledej, prostě shoda náhod… No, a teď k tomu podstatnýmu: seš schopnej se zvednout na nohy a opřít se o mě? Jako ne že bych tě odsud vyhazoval, ale doma v posteli ti určitě bude líp než tady…“

„To bude,“ uznal Kuba, „ale to nemusíte… teda nemusíš… Já se tak za čtvrt hodiny seberu a…“

„Za čtvrt hodiny už budeš dávno spát,“ mávl Vilém rukou a rovnou se postavil. „Tak pojď, zvedej se,“ jemně Kubu podepřel a začal mu pomáhat na nohy, „dobrý? Netočí se ti hlava? Co břicho, dá se to? Jo a tu polívku tu nechám, akorát by nám teď překážela, kdyžtak ti večer donesu čerstvou porci… Nebo spíš něco úplně jinýho, když ti tahle hovězí nesedla…“

Kuba poslouchal to Vilémovo konverzování a doufal, že zvládá správně reagovat – přikyvovat nebo vrtět hlavou, zatímco se poddával jeho vedení. V břichu ho pořád cosi divně tížilo a tlačilo, nepůsobilo to teď akutně, ale přesto se kvůli tomu nemohl pořádně narovnat, nemohl moc přidat do kroku – a byl rád, že v tomhle stavu nemusí jít, respektive se šourat domů sám. Bylo příjemné se o někoho opřít, bylo uklidňující vědět, že nespadne, že nezakopne, že ho nesrazí žádné auto, které by v tomhle podivně zamlženém stavu přehlédl… Každý krok ho vysiloval a on si po chvilce troufl zavřít oči, protože bylo příliš namáhavé nechat je otevřené.

„Který patro, Kubo?“ ozvalo se vedle něj najednou a on oči zase otevřel a překvapeně si všiml, že stojí u nich v domě před výtahem, aniž by si uvědomoval, jak k tomu paneláku došli a jak se dostali skrz vchodové dveře dovnitř.

„Šestý,“ vydechl… a v tu chvíli ucítil, jak se mu zase přitížilo. Po kolikáté už? A jak dlouho to ještě bude trvat? Odhodlaně se nadechl a zatnul svaly, když, zavěšený do Viléma, vstupoval do výtahu, přesto to zhoupnutí kabiny způsobilo, že se všechny zbytky jeho jakž takž vydržitelného stavu rozbily, promíchaly – a slepily do stavu nevydržitelného.

„Už tam budeme, vydrž… Dýchej zhluboka, pusou! Zhluboka, víc zhluboka… Kde máš klíče? Ukaž… Doleva nebo doprava? Vydrž, Kubo,“ instruoval ho Vilém, který samozřejmě nepřehlédl, jak okamžitě po rozjetí výtahu Kuba zbledl a zezelenal a zprůsvitněl, to všechno dohromady, jak vytřeštil oči a jak začal lapat po dechu. Nějakým zázrakem se jim povedlo trefit ke Kubovi do bytu a najít ty správné dveře od záchodu bez nehody – a teprve pak si zopakovat to, co si nechtěně nacvičili už na toaletách v hospodě.

Jenže tentokrát to, k Vilémovu neskonalému šoku, mělo totálně jiný závěr. Zase počkal, až se Kubovo splašené nadechování uklidní a až natáhne ruku ke splachovadlu, zase ho podepřel pod paží, a zase ho hodlal doprovodit k umyvadlu, jenže se nejdřív musel zeptat: „Koupelna je vedle?“ Bylo mu jaksi hloupé potulovat se s ním po jeho bytě bez jeho výslovného dovolení – nebo alespoň přikývnutí…

Ovšem Kubovi poté, co se křeče v jeho útrobách umírnily, a po té Vilémově otázce naplno došlo, co se stalo, co se děje: někdo s ním je v jeho bytě! Cizí kluk je s ním v jeho bytě! Další chlap je s ním v uzavřeném, těsném prostoru!!! Ne! Ne ne NE!!! Už ne!!!

A vládu nad jeho tělem i myslí převzaly jeho instinkty: vší silou, kterou byl ve svém zbídačelém stavu schopný vyvinout, se Vilémovi vytrhl, odstrčil ho od sebe, aby kolem něj mohl proklouznout z toalety do předsíně, a potom před ním začal couvat jako vyděšené zvířátko. „Běž… běž pryč, jo? Běž pryč. Běž prosím tě pryč!“ volal a prosil, v očích panika.

„Co… co blbneš?“ nepobíral Vilém, co se to děje, jenže místo aby se přemístil ke vchodovým dveřím, nebo ještě lépe za ně, začal bezelstně Kubu následovat hlouběji do bytu. „Slyšíš? Kubo, co je?“

Pro Kubu to bylo jako zhmotněná noční můra. Noční můra, o které doufal, věřil, že ji už nikdy znovu nezažije. Vyšší a silnější kluk ho pronásleduje, vyšší a silnější kluk je s ním osamotě v uzavřeném prostoru, ze kterého není úniku… „Ne, ne, běž pryč! Běž odsud pryč!!!“ dál před Vilémem couval, oči rozšířené hrůzou, aniž by věděl, kam couvá, aniž by tušil, co má dělat dalšího, jak se má bránit, jak se má ubránit. Docouval takhle mimoděk do koupelny – a příliš pozdě si uvědomil, že sám sebe tak nahnal do pasti, ze které se nedostane. „Jdi pryč! Jdi… jdi…“ Ta poslední slova už ani nekřičel, ta poslední slova škemral.

Vilémovi to došlo tak náhle a s takovou razancí, že se mu z toho reálně zamotala hlava. „Ty se mě bojíš?“ Zůstal stát mezi dveřmi, ostatně ta koupelnička byla příliš malá na to, aby se do ní vešli oba, a i když Kuba už nic dalšího neříkal, tak ten strach, co se mu zračil ve tváři, na Viléma tu odpověď vyloženě ječel. „Panebože,“ polkl vykolejeně a zoufale si vjel rukou do vlasů, protože nic ani vzdáleně podobného ještě nikdy nezažil, a tak netušil, jak jednat, co říkat. „Chci ti jenom pomoct, neblbni!“ Sakra, ale nějakej násilník nebo vrah by těžko řekl něco jinýho, že?! „Já ti přece nic neudělám…“ Kurva, podle toho, jak se na mě dívá, tak už to musel slyšet mockrát… A mockrát to nebyla pravda…

Nakonec si znovu prohrábl rukou vlasy… a dřepl si, aby se nad Kubou, který se ztěžka opíral o umyvadlo, tak netyčil. „Kubo, kruci, můžu udělat něco, aby ses mě tak nebál?“

„Jít pryč…“

„A něco jinýho?“ nedal se Vilém, protože se mu od Kuby nechtělo, ne teď, ne když byl v tomhle stavu.

A Kuba mu shlédl do očí, do těch pronikavých očí, ve kterých se zračila zase ta starostlivost jako prve v té hospodě, a zase ten zájem… a ta laskavost… A najednou se v něm něco zlomilo, najednou se v něm všechno zlomilo – a on se svezl na podlahu a vysíleně, vyčerpaně se rozbrečel. „Já už nemůžu, já už prostě nemůžu…“ Neměl sílu, neměl už prostě sílu na nic, nedokázal se ani udržet na nohách, natož aby zvládl řešit tohle! Neměl sílu dál Viléma vyhazovat ze svého útočiště a už vůbec neměl sílu ho nevyhodit, neměl sílu se bát, ale už vůbec neměl sílu se nebát… Neměl už prostě sílu.

„V klidu, jo? Neboj, nějak to zvládneme, neboj se,“ začal na něj Vilém mluvit tichým, konejšivým hlasem. Klekl si k němu, pomalu, neskutečně pomalu a opatrně ho objal, opřel ho o sebe a začal ho hladit po zádech, zatímco druhou rukou už vytahoval z kapsy mobil, aby zavolal své spolužačce a zároveň kolegyni Simoně, jestli by nemohla okamžitě zaskočit v hospodě místo něj, protože vrcholí polední špička a šéf ho jinak zastřelí, jestli tam nenakluše on, a on tam naklusat nemůže, protože tu řeším jednu nouzovou situaci, Simi, já ti to pak vysvětlím a samozřejmě ti to vynahradím, slibuju, máš to u mě, díky, jsi zlato, pa.

A pak všechno přebral do svých rukou, a to doslova – vzal třesoucího se a vzlykajícího Kubu do náručí, odnesl ho do pokoje, který byl zjevně obývákem i ložnicí dohromady, položil ho do postele a sundal mu boty, rifle i triko. Donesl mu z kuchyně sklenici s vodou a pomohl mu se napít, z koupelny přinesl mokrý ručník a otřel mu slzy z tváře a taky pot z čela a z krku a z hrudníku, a pak ten ručník promáchl a namočil ho do studené vody znovu a nechal ho Kubovi položený přes čelo a přes spánky.

Kuba byl napůl při vědomí a napůl úplně mimo, v jednu chvíli měl dojem, že slyší větu půjčím si klíče, a pak měl několikrát dojem, že slyší klapnout dveře, ale než se stihl vyděsit, že možná zapomněl zamknout nebo dokonce zavřít a že se mu teď po bytě prochází bůhvíkdo cizí, tak už se nad ním zase skláněla povědomá postava a chtěla po něm, aby otevřel pusu a spolkl nějaké pilulky, a jeho oči se ptaly, co to je, a povědomý hlas řekl byl jsem v lékárně, tohle by mělo pomoct, a on to spolkl, i když si kdysi přísahal, že už nikdy nespolkne nic, co mu bude cpát do pusy někdo cizí, ale ten kdosi, ten kdosi s tím rytířským jménem v tuhle chvíli jaksi zvláštně nebyl cizí, a taky mu nic do pusy necpal, ne, on mu ty tabletky jemně vložil mezi rty a pak mu přidržel u pusy skleničku s vodou, aby je mohl zapít.

Když se na chviličku probral o několik hodin později, aniž by věděl, že uplynulo několik hodin, všiml si, že Vilém sedí u jeho nohou na židli, kterou si zjevně přinesl z kuchyně, a dovolil si jedno dlouhé, překvapené vydechnutí, než se zase propadl do spánku. A to překvapení pramenilo z toho, že poslední roky a roky si kolem sebe stavěl bariéry, upevňoval je a navyšoval, znovu je zpevňoval, opatroval je a opravoval, pořád a pořád a pořád, aby se přes ně nikdy nedostal nikdo cizí, nikdy nikdo, a najednou se tu objevil kluk, který je všechny odfoukl, jako kdyby je netvořilo nic jiného než jenom pár otepů slámy, a ten kluk teď seděl přímo vedle Kuby, nechráněného a nezabezpečeného, prostě byl vedle něj, u něj, s ním. A co víc – neubližoval mu, pomáhal mu.

Ta střevní chřipka – a tohle přátelství – byly dárkem od Vesmíru, pomyslí si teď znovu, jako si to pomyslel už mockrát, pak si uvaří kafe, překontroluje si mobil, jestli mu Vilém v tom mezičase, co od něj z kolejí odešel, nestihl poslat další ze svých napůl zoufalých, napůl schválně přehnaně dramatických zpráviček o tom, jak se na ty státnice vysere a před tu komisi vůbec nepůjde, a ve skriptech věnovaných globální ekonomice si nalistuje kapitolu, u které včera skončil.

***