Dárek od Vesmíru pro nás… (3/4)

„To je paráda,“ povzdychne si Vilém, téměř slastně přivře oči a směrem ke Kubovi pokyne skleničkou se zelenkavým mojitem. „Dík, že jsi mě sem vytáhl, fakt díky, vím, že seš teď s časem na štíru… Ale tohle byl super nápad. Mám pocit, že všechny ty mý starosti odbublaly,“ uchechtne se.

„Jo, no, akorát pozor, ony mají druhej den tendenci se vracet,“ usměje se na něj Kuba a taky si upije svého naoranžovělého drinku.

„Seru na to, dnes je dnes!“ postaví Vilém téměř prázdnou skleničku na okraj vířivky a spokojeně zakloní hlavu. „Jestli mi zítra bude mizerně a bude mi chybět, tak ať. Ale teď mi nechybí.“

Na to už Kuba nic neřekne, ostatně on tu není od toho, aby něco říkal. Tohle je Vilémův večer, Vilémův prostor, ať už k vymluvení se, nebo k mlčení, které snad aspoň na chvíli přinese aspoň náznak úlevy…

S Vilémem se totiž po téměř tříletém vztahu rozešla jeho přítelkyně Helena. Kuba si všímal už delší dobu, že to mezi nimi nějak skřípe, ale pořád doufal, že se jim to podaří zachránit, protože Helenu měl rád – a měl rád Viléma v Helenině společnosti. Jenže když mu pak Vilém prozradil pravý důvod rozchodu, došlo mu, že tohle zachránit nešlo: Helena už prostě chtěla zakládat rodinu a mít děti, kdežto Vilém se na něco takového ještě absolutně necítil.

„Je mi dvacet sedm, proboha! Doteď mám v živý paměti všechny ty klukoviny, co jsem se jako malej navyváděl, a přijde mi, jako by to byl sotva rok, co jsme se s klukama nadšeně překřikovali, že už nejsme cucáci šesťáci, ale že chodíme už do sedmý třídy, bože… Absolutně se necítím na to, aby mi takoví nějací caparti mýho ražení pobíhali po bytě a já se o ně staral!“ napůl se rozčiloval, napůl si zoufal, když si s Kubou těsně po tom rozchodu volali.

A Kuba v tomhle Viléma chápal – a bylo mu jasné, že pokud se na to být tátou necítí, zatímco Helena už mámou být chce, tak že takovýhle vztahový zádrhel prostě žádné konstruktivní řešení nemá.

„Sakra, to mě fakt mrzí, Vile,“ pronášel zdrble pořád dokola, protože vůbec netušil, co by měl říkat jiného. Pak s ním další večer absolvoval tah znovu svobodnýho kluka po pražských barech a další večer se pro změnu sešli u něj v bytě, „U mě nemůžeme, Kubajz, mně ji tam prostě všechno připomíná, to je děsný!“, a pouštěli si nejoblíbenější díly svých nejoblíbenějších sitcomů.

Na dalších několik dnů se Vilém odmlčel s tím, že ví, že se Kuba potřebuje učit na státnice a že on se s tou svou samotou už nějak sžívá a „Už jsem v pohodě, neboj!“, ale když mu dnes Kuba volal, protože potřeboval trošku rozptýlit od nervů ze svých prvních státnic, a zjistil přitom, že Vilém je dost bez nálady a že jeho jindy tak veselé klábosení zní tentokrát jaksi pochmurně, rozhodl se, že místo snahy si vtlouct do hlavy o trochu víc vědomostí radši vymyslí pro Vila nějaký program, který by ho z té pochmurnosti aspoň na chvilku vytáhl. A zarezervoval pro ně vstup do tohohle malého wellness studia.

Teď pozoruje, jak Vilém naproti němu se zavřenýma očima relaxuje, a do jeho přemýšlení, jak jinak by ještě mohl Vilovi pomoct cítit se líp, se vloudí i vzpomínky – konkrétně na den, kdy on sám zakusil to blaho horké masážní koupele poprvé.

Bylo to před dvěma lety, kdy se oba dost úspěšně zabydlovali v té nové éře jejich životů – Kuba se vnitřně cítil jako vítěz díky ukončení prvního roku studia na vysoké a Vilém pro změnu díky završení prvního roku stráveného u svého vysněného zaměstnavatele.

„No, a proto ti volám,“ hlaholil Vilém jednou večer nadšeně do telefonu. „Pozítří odjíždím na další služebku, tentokrát do Frenu, na celej týden – a jelikož ty už máš po zkouškách, tak co kdybys tam jel se mnou?“

„Cože?“ nechytal se Kuba. „A co jako budu s tebou dělat na tvý služebce?“

„Hele, tak ještě jednou a polopatě: firma mi platí týdenní pobyt v dvoupokojovým apartmá v podhůří Beskyd, chápeš? Zaplacený to mám od neděle do soboty. Čili přijedeme v neděli, uděláme si nějakou túru… Já pak přes týden budu mít jednání s klientem, no ale ty se zatím můžeš procházet po horách, no a odpoledne pokaždý něco podnikneme, je dlouho světlo, budeme mít plno času. Je to takovej malej sympatickej hotýlek, bude se ti tam líbit, uvidíš! A mají tam dokonce i vlastní wellness!“

„Ehm, víš, že zrovna na to mě nenalákáš,“ zabručel Kuba.

„A proč vlastně ne? No tak holt pár hotelových hostů uvidí, že máš na zádech nějaký jizvy, no a? Kubo, sakra, přestaň se za ně už tak stydět. Vždyť nejsi první ani poslední, kdo měl nějakej úraz nebo nějakou nehodu… Nejseš nakažlivej ani nic podobnýho, aby ses tak musel stranit lidí, prostě máš jenom zjizvený záda, no bóže!“ rozohnil se zčistajasna Vilém, ani on sám moc nechápal, co to do něj zrovna v tu chvíli vjelo.

Kuba tenkrát ta jeho slova úplně přešel, ale Vilém mu přesto zasel do hlavy nějaká semínka – a minimálně jedno z nich začalo klíčit. Prozatím ale Kuba nadhodil: „A proč s sebou radši nevezmeš Helenu? To zní jako něco, co by se jí mohlo líbit!“

„To si právě nejsem moc jistej,“ zapochyboval Vilém. „Ona se sama po horách procházet nebude, takže by se tam každej den až někdy do čtyř nudila… Navíc pro ni už mám k našemu osmiměsíčnímu výročí jinej dárek – a taky to zahrnuje cestu z Prahy a dvě noci strávený v dost luxusním prostředí; Víkend na zámku se to jmenuje… Takže s ní pojedu na zámek – a s tebou do Beskyd. Hm?“

Kuba už byl docela nalomený, přece jenom se mu vyhlídka na týden strávený v horách na úplně druhém konci republiky, kde ještě nikdy nebyl, líbila. Byl už sice domluvený na brigádě, že po těch třech týdnech, ve kterých se na prodejně stavoval jenom sporadicky, aby měl co nejvíc času na přípravu na zkoušky, tam začne zase docházet pravidelně, věděl ale, že šéfová mu problémy dělat nebude… „Hmm, no ale pojedeme tam vlakem!“ zkusil si vymínit jednu podmínku. „Protože jezdit s tebou autem je za trest! A je to děsně daleko!“

„Ježíši, Kubo,“ Kuba úplně slyšel, jak Vilém na druhé straně telefonního spojení kroutí očima, „nepojedu na služebku vlakem, když mám k dispozici auto! Nebo počkeeej… Jo že ono to bylo nenápadný nadhození, abych tě nechal řídit?“ Vilém se chápavě usmál. Dobře si totiž všímal, jak se Kuba od chvíle, kdy si udělal řidičák, začal zajímat o auta – a že Vilémův služební Karoque se mu dost líbí.

„A nechal bys?“ opáčil Kuba, v hlase jemný, nevinný úsměv.

„Kousek jo,“ slíbil mu tedy Vilém; i když na Kubu zrovna neviděl, tak si dokázal velice dobře představit, nebo spíš vybavit ten jeho kukuč, to napjatě bezelstné očekávání, s jakým by na něj upíral pohled, kdyby tohle řešili osobně – a někomu, kdo se takhle tvářil, prostě neuměl říct ne. Kubovi neuměl říct ne. Téměř v ničem.

Ten týden v Beskydech si užili se vším všudy a na všech frontách. „No řekni, kdy naposled jsme zažili takovouhle pánskou jízdu?“ vyptával se Vilém skoro každý večer, spokojený sám se sebou a s tím, jak to celé šikovně vymyslel a zorganizoval.

„Takhle dlouhou ještě nikdy,“ odpověděl Kuba napoprvé, načež za pár dnů to zaměnil za: „Takhle parádní ještě nikdy“, aby dal Vilémovi najevo, že to opravdu celé šikovně vymyslel a zorganizoval.

A jestliže si to parádně užíval hned v těch prvních dnech, tak poté, co se uprostřed týdne nechal ukecat a zašel s Vilémem do hotelového suterénu vyzkoušet wellness služby, si to začal užívat úplně božsky, a sice proto, že se tam zamiloval.

Zamiloval se tam do vířivky. Zjistil totiž, že ta horká voda tryskající v různé intenzitě a pod různými úhly umí úplná kouzla s jeho rozbolavělými zády nebo ztuhlými svaly; a že to šumění a bublání umí odšumět a odbublat spoustu jeho nepříjemných úvah; a že po několika hodinách strávených v té příjemně teplé vodě vdechováním příjemných vůní různých esenciálních olejů se cítí lehoučký a volný a svobodný, a navíc krásně svěží, i když zároveň líně malátný…

„Proč jsi mi neřekl dřív, jak moc je to skvělý?“ vyčítal hraně Vilémovi, že se v těch předchozích letech pokaždé tak rychle smířil s Kubovým „ne, tam nikdy nevkročím!“ a nenaléhal na něj intenzivněji, ale oba přitom věděli, že v těch předchozích letech by žádné intenzivnější naléhání ten správný efekt nemělo. Kuba totiž musel do toho smíření se se svými jizvami na zádech nejdřív dozrát.

A to dozrávání nebylo vůbec snadné a nenáročné; oba dva je to stálo spoustu nervů a bolesti, než se dostali sem, do vířivky, ve které mohl Kuba sedět téměř nahý, aniž by se za to, jak vypadá, před Vilémem nebo před kýmkoliv jiným styděl…

Vilém v průběhu těch let našlapoval kolem tohoto tématu sice opatrně, přesto jej ale čas od času nadnesl, dál totiž razil svou teorii, že mluvení a sdílení je lék. A tak to téma nadnesl i jeden večer, v době po Kláře a před Helenou, kdy většinu volného času trávil buď v práci, nebo s Kubou. Ten večer spolu koukali na nějaký film, kde se hlavní hrdinové, čtveřice přátel z vysoké, postupně propárovali – a chodili pak na hromadná rande, jezdili spolu na dovolené, uspořádali si i dvojitou svatbu…

„Něco takovýho by se mi líbilo,“ prohodil Vilém a přihnul si piva.

„Co, takováhle double svatba? Pro dvě stě hostů? No tak na to zapomeň, že na takový monstr akci bych ti dělal svědka!“ ohradil se Kuba pobaveně.

„Však ne, ty bys nebyl svědek! Ty bys byl ten druhej ženich!“ protočil Vilém oči nad jeho nedůvtipností.

„Jo takhle! No tak to jo, tak to sni dál,“ hodlal Kuba to téma uzavřít.

Ale Vilém se nedal: „No dobře, uznávám, že double svatba už je přehnaná, ale tobě by se nelíbilo, kdybysme randili s holkama, který by si navzájem seděly, takže by jim nevadilo pořádat všelijaký akce a jezdit na výlety ve čtyřech?“

„Hmm, a jenom ve třech by to nešlo? Protože Viléme, nemysli si, že si nevšímám, jak se mi čas od času snažíš někoho dohodit, ale já o žádnej vztah prostě nemám zájem. Tak se s tím smiř.“

„Ale proč?“

„Jaký proč? To musí být na všechno nějaký proto? To prostě nestačí jenom nechci – a hotovo?“

„Jasně že stačí,“ usmál se na něj Vilém a omluvně ho pohladil po koleni. „Já po tobě nechci žádný argumenty, abych ti je pak mohl vyvracet, neboj. Jenom mě prostě zajímá ten důvod, to je celý… Copak tobě vážně nikdo nechybí? Nějaká ta druhá polovička? Holka – nebo kluk?“

„Vážně ne,“ pokrčil Kuba rameny.

„Hele, a… nekecáš mi trochu? Že jako ve skutečnosti to není tak, že bys nechtěl s nikým randit, ale že… no prostě že se ti ani nechce nikoho hledat, protože se stydíš za ty svoje jizvy?“ zabrousil Vilém na tenký led, ale měl dojem, že zrovna teď je ta správná chvíle, aby s Kubou zrovinka tohle zkusil probrat.

„Už to děláš zase,“ pousmál se Kuba. „Už zase pokládáš otázku, na kterou si rovnou odpovídáš. Takže to tu ani nemusím být, co? Akorát že já tu bydlím, haha…“

„No počkej, to mě jako vyhazuješ?“ cítil se Vilém trochu dotčeně.

„Nevyhazuju,“ jemně do něj Kuba drcnul loktem. „Jenom se trošku bavím na tvůj účet.“

„A zároveň se snažíš utýct od nastolenýho tématu.“

„Ale nesnažím,“ vzdychl si Kuba, ačkoliv uvnitř sebe věděl, že se přesně o to tak trochu snažil. „Ale jak říkám, v podstatě už sis odpověděl sám.“

„Aha,“ tohle nečekané přiznání Viléma trochu zaskočilo, „takže jsem to trefil? Ty se nechceš s nikým dát dohromady, protože si myslíš, že by mu ty tvoje jizvy vadily?“

„Není to jedinej důvod. Ale jeden z důvodů to je,“ uznal Kuba.

„Hmm, jasně, a proto se mnou nikdy nejdeš na bazén nebo do sauny, že, žádný já jsem na plavání a horkou páru nikdy moc nebyl, co?“ zapadlo Vilémovi na správné místo další puzzle.

„Ale já jsem na plavání a horkou páru vážně nikdy moc nebyl!“ zacukaly Kubovi koutky.

„Dořekni to celý,“ pobídl ho Vilém, aby pokračoval; tu jeho snahu to opět trochu odlehčit opět nevzal v potaz.

„Fajn, ať je po tvým,“ zakoulel na něj Kuba očima, ale zároveň se zapřel do gauče o něco pohodlněji. „Vážně jsem na plavání nikdy moc nebyl, ale jinak máš pravdu. Nedělá mi dobře představa, že bych svý nahý záda komukoliv ukazoval. To přece není tak nepochopitelný, ne?“

„Je to nejenom nepochopitelný, ale především hloupý a zbytečný!“ byl Vilém s odpovědí rychle hotový.

„Tak ať,“ předstíral Kuba, že je mu to jedno, ve skutečnosti ho ale zamrzelo, že ho Vilém nechápe.

„Jak se ti to vůbec stalo…?“ troufl si Vilém se zeptat. Už po několikáté.

Kuba najednou ucítil, jak v něm začíná cosi podivně pěnit. „A co na tom záleží?“ houkl na Viléma mírně podrážděně. „Ty jizvy budou pořád stejně hnusný, nebudou vypadat líp nebo přijatelněji jenom proto, že se dozvíš, jak jsem k nim přišel!“

A s tím se užuž chtěl zvednout z gauče a ten jejich společný večer ukončit, ale Vilém ho nenechal: posunul se těsně k němu a paži přehodil kolem jeho ramen. „Kubi, no tak, nebuď naštvanej. To jsem nechtěl, naštvat tě, fakt ne…“

„Já vím,“ povzdychl si Kuba a zvláštně uklidněný Vilémovou blízkostí cítil, jak z něj to podráždění zase odchází. „Však já taky nejsem naštvanej na tebe.“

„A na koho teda?“

„Na ně…“

Vilém už žádnou další otázku nepoložil, naopak – téměř začal zadržovat dech. Zavnímal totiž, že Kuba se přece jenom dostává do své svěřovací nálady, a nechtěl ho od toho žádným způsobem odradit nebo ho nějak vyplašit.

„Na Jardu a Jarmila,“ doplnil nakonec Kuba potichu, fascinovaný tím, že ještě po tolika letech nedokáže jejich jména vyslovit bez jakési naučené úcty… a bez odporu a znechucení. „Byli to bráchové, dvojčata, chodili se mnou do třídy… Děsní hajzlíci, chovali se, jako by jim celá škola patřila. Celá škola – a my všichni, co jsme tam chodili, taky. A asi to tak nějak i bylo, protože jejich fotr byl váženej občan toho městečka, vysokej politik, kterej tu školu docela sponzoroval, takže pak hodně mluvil i do spousty věcí… A ti dva měli už dopředu jistý, že jim všechno projde.

Měli kolem sebe partu pár kámošů, se kterýma šikanovali ostatní, no netroufali si zase bůhvíjak moc, ale i tak nám ostatním uměli znepříjemnit den, když chtěli… Rychle jsme přišli na to, že když jim všechno odkýváme, když se přizpůsobíme, když se podřídíme, tak že to sice v tu chvíli bude nepříjemný, ale pak od nich budeme mít zase pár dnů klid. Jenže v devátý třídě, byli jsme zrovna celá třída na exkurzi v jedný továrně, začali mít zase ty svoje kecy, a zrovna si vybrali mě… A já jsem zrovna neměl náladu je poslouchat. A tak jsem jim řekl, ať už konečně drží hubu. A Jarmila to nasralo tak moc, že do mě zprudka strčil – bohužel na dost pitomým místě, protože jsem to neustál a proletěl jsem zádama napřed takovou skleněnou stěnou.

Bolelo to děsně, nebudu kecat, že ne, ale víš, co bylo mnohem horší než ta bolest? Nejhorší bylo pak ležet v nemocnici, nemoct se pořádně ani přetočit na posteli – a do toho tam naběhl ředitel školy s fotrem těch kluků a s kýmsi z tý firmy, a všichni tři se do mě pustili, že jsem tam způsobil obrovskou škodu a že ti kluci si na mě stěžovali, že je pořád obtěžuju, a že to dospělo tak daleko, že se mi museli bránit, chápeš, oni mně, a že proto do mě pak tak nešikovně strčili – protože jsem je vlastně vyprovokoval a oni neměli jinou možnost… Zíral jsem na ně a připadal si, že se museli zbláznit, že jim prostě v tu chvíli muselo přeskočit, protože jinak přece není možný, aby všichni tři něčemu tak absurdnímu věřili, jenže pak mi došlo, že to naopak myslí smrtelně vážně, že opravdu v jejich hlavách je ta jejich verze naprosto uvěřitelná a v pořádku a jediná možná… A přišlo mi najednou, že se světem je něco strašně moc špatně… a že v takovým světě už asi ani nechci zůstávat.“

Vilém sebou šokovaně cukl: „Cože? Až tak?!“

„Jo, až tak,“ přikývl Kuba nevesele. „Chtěl jsem to zabalit, přišlo mi, že takovejhle život je zbytečnej, že můj život je zbytečnej… Ale pak jsem si řekl, hele, seš v devátý třídě, ještě to pár týdnů vydržíš a zbavíš se jich. No, a pak jsem přišel na učňák… a tam…“ Nasucho polkl. „No prostě, tam to bylo svým způsobem ještě o dost horší a já jsem začal uvažovat o sebevraždě zase, ale asi jsem na to moc velkej slaboch, protože žádnej ten můj nápad, jak to udělat, mi nepřišel… prostě proveditelnej. Tak jsem si v hlavě radši vystavěl další takovej termín, do kterýho musím vydržet – do osmnácti, s tím, že jakmile odmaturuju, tak se odstěhuju co nejdál od toho všeho a od nich všech a že pak to prostě už bude nějak… lepší…“ A aniž by nad tím přemýšlel, opřel si úplně automaticky hlavu o Vilémovo rameno. Protože Vilém byl důkazem, že se vyplatilo si počkat na to lepší, že se vyplatilo to nevzdat. Vilém je dárek od Vesmíru za to, že jsem to nevzdal.

Vilém na sebe Kubu natiskl pevněji; na jednu stranu proto, že Kuba potřeboval obejmout, ale zároveň proto, že i Vilém sám potřeboval obejmout. Nechával sebou protékat všechno to, co se právě dověděl…, a měl dojem, že asi vyletí z kůže. Že já se ho ptal, že já se ho kurva ptal! Že já ho furt nutím do těch odpovědí, přitom je sám ani nezvládám poslouchat… A teď mi to, co mi řekl, bude strašit v hlavě už navěky, do prdele práce, nadával sám sobě, ale to především proto, že tu nebyl po ruce nikdo jiný, komu by mohl nadávat, na kom by si mohl ten svůj vztek a tu nekonečně tíživou frustraci vybít.

To je celý tak na hovno, tak na hovno! Mě tak sere, že jsem tam tenkrát nebyl, abych tomu všemu nějak zabránil! Kdybych s ním býval chodil do třídy, mohl jsem si ty kluky podat! Nebo jsem to aspoň mohl všechno uvíst na pravou míru, nemlčel bych, jako zjevně mlčeli ostatní spolužáci, ale křičel bych na všechny dospělý v celým tom podělaným městě, že ten ředitel a ten fotr těch kluků jsou sprostí hajzli. A že já jsem kurva místo programování radši nestudoval práva! Všechny ty svině bych si teď našel a užaloval bych je k smrti! No ale tak co, ještě pořád je můžu umlátit klávesnicí, když na to přijde, snažil se sám sebe nějak utěšit, nějak ten vztek v sobě přetlačit hloupým vtipkováním, upozadit ho aspoň na chvíli, aby mohl svou plnou, ničím nezkalenou pozornost věnovat Kubovi. Je stejně úžasnej – po tomhle všem, co se mu stalo, je pořád tady, a je tak skvělej a fajn, usměvavej, odvážnej… Úžasnej. A bezděky si opřel hlavu o tu Kubovu… a pak trochu změnil polohu a celý se naklonil, jenom proto, aby si mohl Kubu přitáhnout do náručí a držet ho ještě pevněji. A v tomhle sousoší protkaném vzájemnou podporou a hlubokou pospolitostí mlčeli ještě několik minut, než pak Vilém prohlásil, že by měl jít už vážně domů, protože je pozdě, a Kuba mu řekl, že u něj samozřejmě může přespat, a tak toho Vilém využil, protože tu noc se mu od Kuby chtělo míň než kdy jindy.

Tenkrát se Vilém zařekl, že už nikdy nebude před Kubou nadhazovat nic o nějakém bazénu nebo sauně, jenže s postupem času, když živost toho Kubova vyprávění trochu vybledla, mu to stejně nedalo a občas to téma nadnesl, jako takový lakmusový papírek, aby poznal, jestli i u Kuby se jeho postoj k tomuhle všemu nemění a jestli už nezapočal onen hojivý proces spojený s tím, že se Kuba z toho svého traumatického zážitku vymluvil. A jelikož mu už asi na nějaké podvědomé úrovni přišlo, že to hojení trvá přespříliš dlouho, odhodil všechny ohledy, když pak zval Kubu na ten týden do Beskyd, vychrlil na něj naplno, že už toho studu za zjizvená záda bylo dost – a k překvapení jich obou to zafungovalo.

Od té chvíle, co se Kuba v podhůří Beskyd zamiloval, to byl on, kdo Viléma čas od času lanařil, aby si spolu zase zašli do nějaké vířivky zabublat; a Vilém tuhle novou Kubovu lásku kvitoval mimo jiné i proto, že tak měl vystaráno, co se dárků pro Kubu týče – poukaz do nějaké sauny s vířivkou, kde si člověk mohl zarezervovat dvě tři hodiny a věděl, že tam nepotká nikoho dalšího, mu udělal radost vždycky, zvlášť když jinak představovaly vstupenky tohohle typu docela zásek do jeho v té době pořád ještě dost napjatého rozpočtu.

Ten týden v Beskydech si tedy užili se vším všudy a na všech frontách a takovou zlatou tečkou pro Kubu bylo, když ho pak Vilém opravdu nechal řídit skoro až do Prahy svoje firemní auto.

„To je boží kára, ten Karoque,“ pochvaloval si jízdu Kuba.

„Že jo? Já jsem s ním taky spokojenej,“ přitakával mu Vilém. „Doufám, že mi ho šéf nevymění za jiný, až za necelý čtyři roky skončí leasingová smlouva…“

Ani jeden tehdy netušil, že už za tři roky z toho auta zbude jenom hromada šrotu.

A že se ten den blíží, netuší nikdo z nich ani teď, když nechávají horké, perlivé bublinky promasírovávat své svaly a prohřívat kosti a uzdravovat Vilémovo zlomené srdce, zatímco k tomu popíjejí barevné drinky ozdobené veselými paraplíčky.

***

Kuba odevzdaně zavrtí hlavou a znovu dlouze zmáčkne startovací a zároveň vypínací tlačítko firemního notebooku, opět se stejným výsledkem: modrá obrazovka září do zšeřelé kanceláře a nápis na ní oznamuje, že probíhá příprava aktualizací, nevypínejte počítač, dokončeno 0 %. Akorát že ten nápis to oznamuje už dobře patnáct minut a počítač nejde vypnout, ani když se o to Kuba usilovně snaží. Vilém by si s tím určitě poradil, pomyslí si – a na tváři mu samovolně vykvete úsměv, tak jako pokaždé, když si na Vila vzpomene. A myslí na něj často, připomíná mu ho totiž kde co; nikdy dřív by si to neuvědomil, nebo pokud by si to uvědomil, tak by si to nepřipustil – že si nosí Viléma tak často s sebou v hlavě, ve svých myšlenkách, ba dokonce že s ním čas od času vede i imaginární rozhovory, když třeba Vilém není zrovna po ruce a on potřebuje vnitřně nějak povzbudit, nebo ho napadne něco vtipného, co by ovšem nikdo jiný nepochopil… V poslední době si to ale uvědomuje – i připouští. No tak mi prostě můj nejlepší přítel chybí, no.

Po dalších pěti minutách nad počítačem zlomí hůl, sbalí si to nejnutnější – a kancelář opustí. To nejdůležitější, s čím se pachtil poslední asi dvě hodiny, nakonec stihl dokončit – a sice vytvořit, graficky vystajlovat a vytisknout jeden dárkový poukaz – a to, že nedodělaná práce bude muset počkat až do pondělí, ho nijak netrápí.

Netuší, že na druhém konci Prahy zrovna Vilém ve své kanceláři zavírá webový prohlížeč, kde se úplně bezděky začetl do článku pojednávajícím o počtu a objemu fúzí a akvizic v ČR za první čtvrtletí. Prostě uviděl ta slova fúze a akvizice, která mu okamžitě připomněla Kubu a jeho zálibu v těchto ekonomických pojmech i jeho drcení se na zkoušky a státnice, při kterém mu občas dělal společnost, a tak si ten nadpis rozklikl, protože měl dojem, že když si bude číst o něčem, co Kubu zajímá a čím se živí, bude mu určitým způsobem blíž. No tak mi prostě můj nejlepší kámoš chybí, no.

Pravda je, že poslední zhruba dva roky už na sebe oba nemají zdaleka tolik času jako dřív, a ani jeden z nich se s tím zatím očividně nesmířil. Kuba se stal promovaným inženýrem, jak mu Vilém nadšeně zpíval ještě asi týden po promocích pokaždé do telefonu místo pozdravu, a jelikož už během posledních dvou let studia pracoval na dohodu jako asistent jednoho experta seniora specializovaného na fúze, akvizice a rozdělování společností, tak po vystudování v té práci rovnou zůstal, jenom povýšil z asistenta na experta juniora, což s sebou kromě vysokého platu přináší i vysokou (nejen) časovou náročnost. No a Vilém i po určitých peripetiích dál pracuje u svého vysněného zaměstnavatele, taky povýšil, ale, jak Kubovi často opakuje, „Do experta mám daleko a do tvýho platu tuplem; ale moc ti to přeju, Kubo, fakt moc!“. Popravdě mu vyhovuje, že nemusí trávit v práci tolik času – zbývá mu tak čas na Moniku a na všelijaké akce, které ona pro ně oba nadšeně organizuje. Některých se účastnil i Kuba, ale většinou jde o program přesně pro šest lidí: Moniku s Vilémem – a její dvě nejlepší kamarádky a jejich manžely. Kuba má ty nové lidi, co mu Vilém zkusil procpat do života, celkem rád, ale jak Vilémovi jednou přiznal, necítí se v jejich hromadné společnosti až tak dobře, „Je jich jaksi všude plno, je jich příliš – a na mě je to prostě moc, promiň, Vile!“.

Teď jdou ale oba z práce se skvělou náladou, protože je pátek – a zítřejší odpoledne, večer a noc mají rezervované jenom sami pro sebe: Vilém chce s Kubou oslavit svoje třicetiny. A samozřejmě Kuba chce s Vilémem oslavit jeho třicetiny. Ani jeden si neumí představit, že by spolu tak významný mezník ve Vilově životě neoslavili.

Vilém už je dle svých slov sice přeslavený – absolvoval už jednu rodinnou oslavu, kam byla samozřejmě pozvaná i Monika, pak oficiální narozeninovou besídku v práci, poté neoficiální pařbu s kolegy a pak večírek, který Monika pro změnu zorganizovala a kde nemohli chybět ani další čtyři společní přátelé – ale na to soukromé a oproti všem těm hlučným akcím příjemně tiché posezení s Kubou se těší přímo neskutečně.

No a Kuba se taky nemůže dočkat, a to i přesto, že ho Vilém svým typicky rozhlaholeným hlasem přes telefon pořád něčím rádoby odrazoval: „Vstup do mýho bytu ti ale umožním jenom po důkladným prohledání! Chci mít jistotu, že s sebou neneseš vůbec žádný dárky!“ Nebo: „Ne že zase skončíme u toho pátýho dílu šestý řady HIMYMu! Přiznej se, že se těšíš, že si to dáme zase několikrát po sobě? No tak nedáme! Ne, ani jednou! Mám vymyšlenýho něco jinýho, na co se s tebou chci podívat…“ Nebo: „Hele, a co mám ještě nakoupit na zobání kromě oliv? Mám zelený takový ty obří, pak samozřejmě černý, pak malý zelený s mandlema, černý s mandlema, zelený s feferonkama, jo a taky olivy naložený v ginu… Co? Jasně že si pamatuju, že nemáš rád olivy, ale kámo, ty budeš slavit třicetiny až za rok, víme? Takže teď to bude moje olivová párty!“ Kuba se do telefonu pro změnu hraně rozčiloval – a oba dva si tohle svoje škádlení užívali, protože je aspoň na chvilku vracelo zpátky, do těch když ne přímo bezstarostných, tak ale jaksi snadněji žitelných studentských let.

V sobotu Vilém otevře dveře skoro dřív, než Kuba stihne zazvonit. „Řeklo se žádný dárky!“ vyhrkne místo pozdravu, tvář rozzářená, v očích radost.

„Zaprvé se to neřeklo, jenom ty ses to snažil vyhlásit, a za druhý – tohle nejsou dárky! To je pití! A kousek dortu,“ dere se Kuba dovnitř.

„Myslíš, že tě zvu na oslavu a nemám tu žádný pití, nebo co? A jakej kousek dortu? Kde je zbytek? To za mnou jdeš rovnou z nějaký jiný oslavy narozenin?“

„Osle,“ vrtí Kuba hlavou, tvář rozzářená, v očích radost.

Pak oba chvíli mluví úplně o ničem a přitom o všem, spokojení, že se zase jednou slyší jinak než přes telefon a vidí se naživo, a Kuba tak může obdivovat, jak se Vilém sebejistě pohybuje po kuchyni, zatímco dochystává poslední občerstvení, a Vilém pro změnu může pokukovat po Kubovi, jak se uvolněně opírá o futra a jak mu sluší to třídenní strniště a jak vypadá o tolik sebejistěji a vyzráleji, než když pro něj takhle podobně chystával něco k jídlu před skoro deseti lety, když se poznali a Kubovi nebylo dobře. Ta jeho střevní chřipka tenkrát byla vlastně štěstí v neštěstí, protože mi ho přivedla do náručí – a do života, uvědomí si najednou, a to uvědomění mu proteče hrudníkem jako hrnek teplého mléka s medem.

No a pak stojí v obýváku naproti sobě, v rukou skleničky se šampaňským – a Vilém překvapeně povytáhne obočí: „Ty vole, chápeš, že už je mi třicet?!“

„Popravdě nechápu, zvlášť, když ses těch třicetin málem ani nedožil!“ zareaguje Kuba spontánně, čímž mezi ně nechtě a neplánově předestře vzpomínku na chvíle, kdy si oba sáhli na dno.

Bylo to pár měsíců po tom Vilémově rozchodu s Helenou; v době, kdy pořád ještě nebyl ve formě, pořád ještě se hledal – a nenacházel.

Kuba se otřese, když si vzpomene na ten telefonát… a na tu svou zběsilou jízdu městem… a na to, s jakou úlevou pak Viléma drtil v náručí, i když ho to v tu chvíli asi hodně bolelo… A na to, jak na něj byl potom doopravdy naštvaný. Asi den.

„Achjo, já jsem takovej vůl!“ opakoval Vilém celou cestu, co ho Kuba vezl z nemocnice k němu domů.

„Jo, to do prdele seš!“ pěnil Kuba.

„Bože, jsem fakt kretén! To jsem totálně podělal!“ opakoval Vilém u sebe v bytě.

„To teda jo!“ nedokázal se Kuba přeladit.

„Do háje, Kubo, mohl bys mi říct i něco jinýho, něco svýho, než mi pořád jenom přitakávat?“

„Nemohl! A všimni si, že tohle přitakání nebylo!“

„Hm, tak hlavně, že se dobře bavíš,“ odfrkl Vilém.

Jenže Kuba byl všechno možné, jen ne dobře pobavený. Byl samozřejmě příšerně, příšerně naštvaný, zároveň ještě pořád neskutečně vyděšený a roztřesený, a zároveň už vládu nad jeho fyzickým i emočním tělem polehoučku přebírala nesmírná úleva a vděk za to, že to dopadlo, jak to dopadlo a že se Vilémovi, až na pohmožděniny, naražená žebra a pochroumanou ruku od airbagů, jako zázrakem nic nestalo…

Vilém si totiž vyrazil s kolegy na párty kamsi za Prahu. Služebním autem. Alkohol tam tekl proudem. A jeho pak nenapadlo nic lepšího, než že se ještě tu noc potřebuje vrátit do Prahy. Kuba potom o pár dnů později viděl fotky toho, co z Vilémova služebního Karoque zbylo – a zatímco nasucho polykal, aby udržel žaludeční šťávy, co mu začaly užuž stoupat do krku, na místě, znovu a znovu se utvrzoval v tom, že za tím, že tohle Vilém přežil, je zázrak, zásah Vesmíru, nic menšího než zázrak. Děkuju, Vesmíre. Děkuju, že jsi mi ten dárek, který jsi mi dal, zase nesebral.

Tu noc Kuba u Viléma přespal, i když nic dalšího už neřešili a nevyřešili; Kubovi se povedlo Viléma nějak přesvědčit, že to nejlepší, co pro sebe teď může udělat, je pořádně se vyspat. Zůstal s ním i celý víkend, objednával jim jídlo, skočil mu do lékárny pro nějaké prášky na bolest, seděl vedle něj, když Vilémovi volal jeho rozčilený šéf, i když později Vilém opatrně oznamoval do telefonu své mámě, co se stalo… Rozebíral s ním tu nehodu a její následky a důsledky ze všech stran, a v mezičase, kdy už toho měli oba dost, se snažil Vila aspoň trochu a aspoň občas přivést na jiné myšlenky tím, že s ním probíral jeho pracovní projekt týkající se vývoje jakési nové aplikace využívající umělou inteligenci, nebo tím, že pečlivě vybíral filmy, na jaké by se spolu mohli podívat, tak, aby se tam pokud možno nevyskytovala žádná auta, žádné nehody a žádný alkohol, což byl docela oříšek.

„Bože, Kubo, já jsem vážně kolosální vůl,“ opakoval Vilém o několik dnů později, když seděl s hlavou v dlaních u Kuby v bytě a líčil mu, co všechno musí kvůli té autonehodě absolvovat a zařizovat a jaký dopad to má a teprve bude mít na jeho život. „Vyšetřují mě policajti, splácet tu škodu budu kdovíjak dlouho, což bude veselý obzvlášť teď, když se můžu rozloučit s jakýmakoliv prémiema, celkově v práci jsou kvůli tomu samozřejmě příšerný opletačky – ženský z personálního mě vraždí očima a správce vozovýho parku mi nemůže přijít na jméno, a ještě za mnou byl šéf a vykládal mi, jak jsem ho příšerně zklamal, a díval se u toho na mě, jako kdybych mu přejel vnoučata, takže si asi budu k tomu všemu muset hledat i nový zaměstnání, a to mi řekni, kdo zaměstná takovýho losera?“

„Tak to by stačilo,“ rozhodl se Kuba, že nastal čas udělat tomu Vilémovu sebeobviňování a zoufání si přítrž. „Nejsi žádnej loser, jasný? Prostě jsi udělal chybu. Jo, byla to pitomá a svým způsobem neomluvitelná chyba, ale zároveň je to takovej druh chyby, která nikoho, ani tebe, díkybohu nestála zdraví nebo život.“

„Já vím, ale…“

„To není žádný ale, Vile! To je na tom to nejdůležitější, chápeš? Že se nikomu nic nestalo.“ Hlavně teda tobě ne. „A že zároveň jsi dostal takovou lekci, že už nikdy žádnou podobnou blbost neuděláš. Slib mi to.“

Vilém Kubovi oplácel jeho upřený, naléhavý pohled a snažil se v jeho očích zahlédnout nějaké stopy po odsouzení, po zklamání… Byl si jistý, že tím, že si sedl opilý za volant, v Kubových očích neskutečně klesl, ba dokonce měl dojem, jako by ho tou svou nerozvážností jakýmsi nedefinovatelným způsobem zradil. Jenže nic z tohohle v Kubově pohledu neviděl; neviděl tam nic než zájem, starostlivost a hřejivou náklonnost. Ne, v jeho očích se ani po tomhle Vilémově nepochopitelném a neomluvitelném kousku, který vyvedl a kterým se shodil sám před sebou a podle svých úvah i před celým světem, nic nezměnilo.

„Kubo, po týhle lekci už nesednu za volant nikdy nijak!“ dušoval se Vilém.

„Ale no tak, to se poddá, neboj,“ usmál se na něj Kuba a povzbudivě ho pohladil po koleni. „Všechno se to poddá. Jako jo, tak ženský od vás z personálního budou mít plno papírování a vysvětlování navíc, stejně jako ten váš správce vozový flotily, ale to jsou všechno malý věci! Doneseš jim kytku nebo lahev vína a omluvíš se za způsobený nepříjemnosti – a budou zase v pohodě, uvidíš. Policajti na tebe taky akorát udělají bububu, žádnou vážnější dohru to mít nebude, když jsi to akorát napálil do jednoho stromu, ale nezničil jsi ani žádnej majetek, ani jsi u toho nesmetl nějaký další auto, nedej bože někoho nezabil. A s tím splácením tý škody ti samozřejmě vypomůžu, jak to jenom půjde – za prvý mi teď v tý nový práci platí i jenom na dohodu dost slušně, a za druhý, můžu s tou pomocí vlastně začít hned.“ A s tím se zvedl, přešel ke svému stolu, zalovil v šuplíku… a vytáhl obálku. Tu obálku. Obálku s penězi, kterou mu Vilém a jeho rodiče věnovali v den Vilémových promocí.

„To… to je…,“ poznal ji i Vilém a pohnutě polkl. „Ty ji pořád máš? Tys ty peníze nikdy nevyužil?“

„Využívám je teď,“ usmál se Kuba a napřáhl ruku k Vilémovi, a když se chvíli nic nedělo, nekompromisně tu obálku vsunul Vilovi do dlaně a tu dlaň mu stiskl. „Ty je využiješ. Beztak jsou a vždycky byly víc tvoje než moje.“

„No to… to ale… to není vůbec… Ale já ti je vrátím, slibuju!“

„Uvědomuješ si, jak absurdně to zní?“ bavil se Kuba. „Budeš mi vracet tvoje peníze? Vile, prostě to ber, že jsem byl taková tvoje záložna a ty peníze jsem ti u sebe na pár let schoval, to je celý.“

„No to není celý!“ nesouhlasil Vilém. „A vůbec, pojď sem, ty moje záložno,“ láskyplně se na Kubu usmál a rozevřel náruč, aby mohl Kubu obejmout. Přišlo mu to v tu chvíli výřečnější než veškerá další slova, která by se ve svém podivně dojatém stavu pokoušel vyplodit.

Během dalších dvou let samozřejmě Vilém ty peníze vydělal zpátky a Kubovi je chtěl vrátit – a Kuba je samozřejmě odmítl přijmout; tak se nakonec dohodli, že je schovají na horší časy, a vložili část těch peněz na termínovaný účet a část do investičního portfolia v té nejlepší možné kombinaci, jakou pro ně Kuba, finanční expert, propočítal a našel. „Za třicet let si za to koupíme letenky na Mars, když všechno dobře půjde,“ smál se.

„A když nepůjde?“ dobíral si ho Vilém.

„Tak holt jenom na Měsíc, no, lepší než drátem do oka!“

Tohle všechno jim teď běží hlavou, když stojí naproti sobě se sklenkami šampaňského v ruce a uvědomují si, že kdyby se ta Vilémova nehoda odehrála jenom o vteřinu jindy a jinak, býval by se svých třicetin nemusel vůbec dožít. Kuba si na rozdíl od Viléma uvědomuje ještě něco navíc: pokud by se svých třicetin nedožil on, nebyl bych tu dnes ani já. Bez něj ne. Takovej život by neměl smysl.

Lehce ale zavrtí hlavou, aby tyhle myšlenky zaplašil, protože ke dnešnímu dni se ani trochu nehodí, a s už dopředu natěšeným úsměvem si sáhne do zadní kapsy kalhot. „Vím, že jsi nechtěl žádný dárky, ale jeden pro tebe stejně mám.“

„Kubajz!“ Vilém od něj bezděky o krok ucouvne. „Ne! Proč? Já přece nic nepotřebuju, nechci, všechno mám!“

„Já vím – a tohle je navíc k tomu všechno. A máš smůlu, protože už je to zaplacený, zařízený a dokonce i domluvený s tvým šéfem. Teda jako samozřejmě můžeš i tak říct, že nechceš, ale žádný jiný výmluvy typu to nejde ti nesežeru.“ A s tím mu podává malou čtvercovou obálku.

„Tak teď jsi mě normálně až vyděsil,“ postaví Vilém skleničku na stůl, převezme od Kuby tu obálčičku, lehounce pomačkanou tím, jak se kroutila a vlnila v Kubově kapse, a posadí se s ní na gauč, „jak to jako myslíš – domluvený s mým šéfem? Co se na mě máte co domlouvat? Jo jasněěě, já už vím, co tam je – letenka na Mars, že jo? Jednosměrná!“ Dobrosrdečně s Kubou žertuje, ale přitom se vnitřně připravuje na to, že s největší pravděpodobností vyloví něco na způsob poukazu na nákup nějakého prvotřídního, vzácného rumu, přičemž na tom poukazu bude uvedená nesmyslně vysoká částka pět, nebo dokonce možná i deset tisíc korun – a on mu ho bude muset šetrně, ale vlastně přitom i docela nešetrně, ač obrazně omlátit o hlavu.

To už ale z obálky vytahuje do čtverečku složené dva listy papíru, kde nahoře na první stránce se skví nápis Perly jihovýchodní Asie, pod ním větším písmem Thajsko, Laos, Kambodža, a pod těmi třemi názvy vzdálených exotických míst je krásným fontem vyvedeno: Procestuj svůj vysněný kousek Země za 21 dní.

„Děláš si ze mě prdel?“ těká Vilém očima mezi těmi papíry a Kubovou tváří, načež znovu sklopí hlavu a začte se do dalšího textu, což je podrobnější itinerář celého zájezdu doplněný spoustou lákavých fotek.

„Nedělám,“ pokrčí Kuba rameny a se spokojeným úsměvem sleduje všechny ty překvapené, nevěřícné a přitom už dopředu nadšené grimasy, které se Vilémovi nevědomky promítají ve tváři. „Je to podle mě ušitý úplně na míru pro tebe, aspoň teda z toho, co jsem si za ty roky, kdy jsi o tom čas od času básnil, vydedukoval… Ten zájezd je částečně organizovanej, ale přesto je tam spousta prostoru na to, aby sis mohl prochodit a projezdit Thajsko a ty další země podle svých představ.“

Vilém chvíli nemá slov, jak je z toho všeho konsternovaný, a když je konečně zase schopný mluvit, zní to, jako kdyby se na Kubu obořil: „Ježíši, jako jo, vypadá to parádně, ale Kubo, sakra, já mám dobrou představu, kolik to asi tak muselo stát… Jsi vůbec normální? Nemůžeš mi přece dávat takhle drahý dárky!“

„Můžu,“ řekne Kuba jednoduše, protože takhle jednoduchá ta pravda je. On totiž skutečně může. Jeho plat je momentálně dost vysoký na to, aby mohl Vilovi takových zájezdů koupit třeba pět – a přesto by mu to neudělalo žádný zásek do rozpočtu. Doteď nechápe a nachází se téměř permanentně ve stavu užaslého údivu z toho, jak je něco takového možné, jak se to stalo, že on, kluk, který podle všeho a všech měl být rád, když si vydělá aspoň na suché rohlíky, přišel k takovéhle příležitosti, k takovéhle práci, k takovému platu, ale i přesto, že to nechápe, se to očividně děje – a on toho hodlá využívat plnými doušky, což pro něj v tuhle chvíli znamená především vracet a oplácet Vilémovi všechnu pozornost a podporu, kterou od něj celých těch skoro deset let přijímal s oprávněnou obavou, že mu to nikdy vrátit moct nebude. „A, no, Vile, koupil jsem to zatím jenom pro tebe, protože mi přišlo, že bys mohl ocenit vyjet si tam sám, projít si to po svým, nemuset se na nikoho ohlížet, pojmout to jako takovej i trochu sebepoznávací zájezd, když je ti těch třicet… Ale jestli chceš, tak mám v tý cestovce zarezervovaný ještě jedno místo – pro Moniku. A myslím to smrtelně vážně, že to zaplatím i jí, prostě je to dárek pro tebe, a pokud si ho víc než sám užiješ s ní, tak je to automaticky součást toho dárku a nechci slyšet absolutně žádný námitky! Jediný, co chci slyšet, je, jestli tam mám zavolat a dokoupit to, nebo jestli mám tu rezervaci zrušit.“

Vilém si olízne rty – a svou žádost na Kubu vychrlí co nejrychleji, dřív, než si to stihne rozmyslet, dřív, než mu to stihne být trapné nebo žinantní: „Jo, zavolej tam a kup to. Ale pro sebe. Já tam chci letět s tebou.“

Teď je na Kubovi, aby na Viléma zůstal konsternovaně hledět. Jakkoliv v práci mu to pálí a myslí neskutečně rychle a jeho mysl dokáže vždycky nahlédnout několik tahů dopředu a vybrat tak nejlepší možné řešení, tak teď těch několik posledních týdnů, kdy plánoval a připravoval tenhle dárek pro Viléma, ho ani jednou jedinkrát nenapadlo, že by se na tu cestu mohl vydat s Vilémem on. Že by o to Vilém stál. Tohle je Vilémův sen! Vždycky své snění začínal slovy „Jednou bych rád procestoval Vietnam“, a tak Kubovi přišlo automatické, že tím myslí „rád bych si to tam prolezl sám a po svém“, což se poté, kdy je ve vážném vztahu, mohlo jaksi logicky a přirozeně změnit na „rád bych si to tam prolezl po svém, se svou láskou po boku“. Kubova jindy tak předvídavá mysl mu tentokrát nedala nahlédnout, že to slovní spojení „se svou láskou“ by nejenom šlo zaměnit za „se svým nejlepším kamarádem“, ale že na tom navíc v situaci, kdy jsou nejlepší přátelé už téměř deset let, vlastně ani není nic k divení…

„Ale já… jsem s tím vůbec nepočítal,“ hlesne Kuba vykolejeně.

„Já taky ne,“ mrkne na něj Vilém, „a přesto to vypadá, že za,“ rychle se podívá do papírů, „za tři týdny letím do Asie! Kubí, no tak, nenech se prosit… Prosííím! Jako jo, jasně, užiju si to tam i sám, to samozřejmě jo, ale s tebou víc, to je bez debat… A vím, že tvoje vysněná destinace to není, ale zase viděl jsi přece všechny ty fotky, bude to tam úžasný, uvidíš!“

A lanaří ho dalších pět minut, než Kuba konečně přikývne. „No tak jo, tak já se teda šéfa v pondělí zeptám, jestli mě pustí…“

„Prosím tě,“ drcne do něj Vilém nadšeně, „nejenom že tě pustí, ale ještě ti zaplatí, aby ses za ty tři týdny fakt vrátil, ty pako!“

„Jestli ty to nevidíš moc růžově,“ usmívá se Kuba, „pořád jsem tam jenom na juniorský pozici!“

„Oba víme, že je to jenom trapný slovíčkaření a že ve skutečnosti olizujou každej den všech deset, že tě můžou mít v týmu,“ uzavře tu debatu Vilém, pak jim rozlije do skleniček zbytek šampaňského, natáhne se ke stolu pro chlebíček – a začnou spolu natěšeně plánovat a rozebírat, jak tu dovolenou pojmou, co určitě Vilém nechce vynechat, o co nejvíc stojí Kuba a podobně. Pak plynule přejdou ke sledování nových filmů, dopřejí si ale i pátý díl šesté řady HIMYMu, u čehož se tak odbourají smíchy, že si to nakonec musejí pustit ještě podruhé, aby z toho aspoň něco měli, a v noci si pak spolu lehnou do Vilémovy široké postele, natočí se k sobě a v té tmě se jeden druhému zahledí do očí, jako na to byli zvyklí v dávných dobách, kdy ještě Vilém obýval pokojík na koleji.

„Díky, Kubo,“ šeptne Vilém. „A nejenom za ten dárek, i když teda to je fakt něco, no prostě splněnej sen… Ale i za celej dnešek, za to, žes se mnou ty mý narozky oslavil. A za to, že prostě seš.“

„Já děkuju tobě, za to, že seš! A děkuju Vesmíru už deset let. Za to, že mi tě daroval, víš,“ rozhodne se Kuba Vilémovi tohle své malé tajemství prozradit.

„Co…? Jakýmu Vesmíru?“ nechápe Vilém.

„No… Víš, jak jsem měl tenkrát tu střevní chřipku? Kvůli který jsem si přišel k vám do hospody pro vývar? Tak tu střevní chřipku beru jako takovej dárek od Vesmíru. Že jako za to, že dětství jsem měl takový, jaký jsem měl, tak při vstupu do dospělýho života mi Vesmír daroval ten nějakej divnej vir nebo co to bylo, díky kterýmu jsem poznal tebe. Takže přeneseně mi vlastně daroval tebe.“

„Počkej, a neměl by se mě ten Vesmír nejdřív zeptat, jestli mě může někomu darovat?“ snaží se Vilém odlehčit tu vážnou a svým způsobem i dojímavou chvilku, ale nakonec se dovtípí, že pro vtipkování tu v tenhle okamžik není dost prostoru. „Ne, já… V tomhle případě jsem poctěnej, že mě Vesmír daroval zrovna tobě. A že zároveň mně daroval tebe, víš? A přitom já si to ničím nezasloužil, já jsem měl dětství krásný a pohodový…“

„Ty si všechny dárky zasloužíš prostě proto, že jsi, jakej jsi,“ udělá mu v tom Kuba jasno.

„To ty taky,“ ujistí ho Vilém.

„Hmm, to tak úplně ne, já jsem… já nejsem… já jsem… poskvrněnej, víš,“ dostane ze sebe Kuba nakonec ztěžka to slovo, které mu přijde tak odpudivé, ale které má zároveň sám se sebou už napořád spojené. Takhle se totiž vidí, ještě pořád se tak vidí, když na sebe myslí v tomhle duchu, z tohohle úhlu pohledu. Poskvrněný, špinavá špína, nečistý.

„Cože? Co to meleš?“ zhrozí se Vilém a jeho pravačka se automaticky natáhne, aby mohl Kubu pohladit po paži. „Jsi úplně… úplně normální,“ těžko se mu hledají vhodnější slova, „jsi úplně stejnej jako já, jako kdokoliv jinej, a jenom proto, že ten… že ten chlap tenkrát tě… ehm…“

„On… on se mnou měl nejenom sex, ale on… mě zároveň i nakazil,“ rozhodne se Kuba vyrukovat i s tímhle posledním stínem ze své minulosti, s tím, který před Vilémem schovával, protože ačkoliv mu věřil, vždycky mu věřil, tak zároveň se šíleně bál jeho reakce. Špinavá špína. Poskvrněnej. Nechával si to pro sebe, aby od sebe Viléma neodehnal, neodpudil, jenže teď, když s ním Vilém chce sdílet svůj dávný sen, když si právě a jenom s ním po boku chce svůj životní sen splnit, má dojem, že mu to přiznání vlastně nějakým způsobem dluží. Aby se případně Vilém mohl rozhodnout, že přece jenom radši odcestuje s Monikou nebo sám…

„Měl jsem syfilis,“ dokončí Kuba to doznání a celý se už dopředu napne a obrní, aby ho příliš nebolelo to, jak se od něj Vilém v následujících vteřinách odtáhne. Ne, neudělá to okatě, Vilém by to nikdy neudělal nápadně, udělal by to nenápadně a decentně a dost možná i podvědomě, ale udělá to, odtáhne se, a to ještě v tom lepším případě; v tom horším mu rovnou vynadá, jak si mohl Kuba dovolit mu něco takového tajit tak dlouho, že mu to měl přece říct hned ten den, kdy za ním Vilém stál a držel ho za rameno, zatímco on vracel záchodové míse svůj vytoužený oběd…

„To… ježíši, Kubo, to je mi moc líto,“ pronese ale Vilém potichu, rukou mu z paže sjede do pasu a přitáhne si ho do náručí. Je mu to opravdu líto, je mu to líto šíleně moc… Je mu líto, že tohle všechno musel Kuba prožít, a zároveň je mu úplně stejně líto, že on v té době, kdy se tohle Kubovi dělo, chodil spokojeně do své třídy na svou střední školu a během odpolední s klukama řešili, kam si vyjedou na koloběžkách a jestli mají holky pozvat do kina nebo na zmrzlinu, a zároveň ho štve a považuje za nespravedlivé, že ho ten Kubou zmíněný Vesmír nenasměroval, aby se na těch koloběžkách proháněl někde blíž Kubovi, někde, kde by si mohl všimnout chlápka, kterej si Kubu někam odvádí; nebo když tam ten Vesmír nenasměroval jeho, protože bydlel desítky kilometrů daleko, tak tam přece mohl nasměrovat kohokoliv jiného, kdo by Kubovi pomohl, jenže to ne, Vesmír prostě dopustil, aby ten chlap… aby… „Sakra, to je vážně… to je vážně takovej hajzl!!!“ A sám v tu chvíli neví, koho považuje za většího hajzla, jestli toho chlapa, nebo ten Vesmír. I když Vesmíre, ty máš jediný štěstí, že kromě tý hnusný pohlavní nemoci jsi pak na Kubu seslal tu střevní chřipku – a dovedl ho do tý hospody, když jsem měl zrovna směnu! To máš vážně jediný štěstí, to budu brát jako polehčující okolnost! Ovšem ten chlap žádný takový štěstí nemá; já si snad budu muset zaplatit nějakýho soukromýho detektiva, aby mi ho vypátral, jinak nebudu mít už nikdy klid…

Kuba sebou nejdřív nechá protéct tu mocnou vlnu úlevy z toho, že Viléma ani nenapadlo se odtáhnout, naopak, tiskne si teď Kubu k sobě snad ještě pevněji, než to dělal kdykoliv dřív; teprve pak se pustí do pokračování: „Ono ve výsledku to vlastně bylo dobře, víš, protože díky tomu se na to celý přišlo… a skončilo to. Jenže stejně mám dojem, že od tý doby… že už prostě nikdy nebudu úplně zdravej. Úplně čistej, jestli mi rozumíš.“

„Vlastně rozumím… a přitom ne,“ huhlá mu Vilém do vlasů. „Protože ty jsi úplně čistej, Kubo. Jsi – a tečka! Tohle, co mi tu popisuješ, je tvoje minulost, to máš dávno za sebou. Nemusíš si to v hlavě a v myšlenkách vláčet pořád s sebou. Nech to už prostě jednou provždy spát… Vždyť se na sebe podívej, kde dneska jsi, co všechno máš, čeho jsi dosáhl. Proč tu minulost pořád necháváš, aby ti ty dobrý pocity, zaslouženě dobrý pocity ze sebe samýho tak kazila? A aby ti pořád ještě házela klacky pod nohy?“

Kuba o jeho slovech chvíli přemýšlí, než se ohradí: „Ale to přece není pravda, já na to zase tak často nemyslím a žádný klacky pod nohy mi…“

„Že ne?“ skočí mu Vilém do řeči a kousek se od něj odtáhne, aby se mu zase mohl zahledět do očí. „Tak proč vedle sebe ještě pořád nikoho nemáš? Já ti řeknu, proč!“ dostane se do ráže a Kuba se jenom pousměje, protože tahle Vilova schopnost odpovídat si na otázky, které si sám položí a které se ho přitom vůbec netýkají, mu úsměv na tváři vykouzlí pokaždé. „Protože jsi sám sebe přesvědčil, že jsi nečistej, že nejsi hodnej toho, abys měl s někým vztah, že to tomu druhýmu přece nemůžeš udělat, aby měl vztah s někým jako ty… Úplně tě slyším! Ale Kubo, to jsou všechno totální pitomosti, jasný? Nemůžeš se uzavřít před světem jenom na základě svých domněnek. Ostatně, přede mnou ses taky neuzavřel. A vidíš? Dneska spolu slavíme mý třicetiny. A nikdy jsem tě kvůli ničemu, co jsi mi o sobě řekl, neposlal do háje. Tak proč by to dělal někdo jinej?“

„Protože ty jsi výjimečnej,“ nejde Kuba pro odpověď daleko.

„Ale hovno jsem výjimečnej, jsem úplně normální – a to je právě to! Jo, existuje i pár nenormálních lidí, kteří by byli schopní se ti kvůli tomuhle všemu nějak vyhýbat nebo třeba posmívat, ale já věřím tomu, že většina nás je normálních. A že v tobě uvidí přesně to, co v tobě vidím já. Jenže to bys to taky musel někomu dalšímu dovolit, víš, musel bys k sobě někoho pustit a nechat ho, ať sám přijde na to, jak jsi skvělej…“

Kuba se ve Vilémově náruči ošije. Nesouhlasí s Vilémem, ne tak úplně, přesto ale jako kdyby, opět, došlo právě k zasetí určitých semínek… a některá z nich jsou užuž připravená klíčit… „Hele, a neslavíš náhodou narozky ty? Neměl bych náhodou dělat takovýhle přednášky o životě já tobě?“

„To bys teda neměl! A vůbec, já ti nedělám přednášky. Jenom… já bych prostě jenom chtěl, abys byl šťastnej.“

„Ale já jsem šťastnej, Vile, vážně, vždyť mně nic nechybí!“ přesvědčuje ho Kuba. „Mám toho víc, než mě kdy napadlo, že bych mohl mít. Na povídání mám tebe, nebo pak pár lidí v práci, ti jsou taky fajn, no a co víc potřebuju? Já… no prostě sex se mi hnusí, takže jestli narážíš na to, že k sobě mám někoho pustit se vším všudy, tak o to stejně nemám zájem.“

„No ale… jenže… Prostě nikdy jsi ten opravdovej sex nezkusil. Sex z lásky. Zjistil bys, že je to něco úplně jinýho, než když…,“ snaží se Vilém nějak vymáčknout.

„Zkusil jsem toho dost,“ namítne Kuba tiše a Vilém sebou až trhne, když si uvědomí, jak pravdivé to je. Zkusil toho už dost. Až moc. Příliš.

„Já… promiň, tak jsem to nemyslel,“ omluví se Vilém okamžitě.

„Já vím, že ne,“ ujistí ho Kuba a pak, protože mu přijde, že na tohle téma už bylo řečeno vše, zkusí ještě před usnutím převekslovat hovor úplně jinam: „Hele, a můžu se tě na něco zeptat?“

„Jasně že jo!“ Vilém se napjatě zavrtí, zvědavý, co by mohlo Kubu v této souvislosti zajímat.

„Kterej ten byt se ti tenkrát při tom mým prvním stěhování líbil doopravdy víc? Byt číslo jedna, nebo byt číslo dva?“

***