Dárek od Vesmíru… (2/4)

„A ještě Simču vlastně, tu bych tam měl taky pozvat,“ připíše si Vilém další jméno na svůj seznam; konkrétně jde o seznam lidí, které hodlá pozvat na oslavu svých třiadvacátých narozenin. „Tu taky znáš, s tou jsem si v hospodě střídal směny, když jsme se poznali,“ opatrně koukne po Kubovi.

„Hmm… No a co Veru?“ nadhodí Kuba.

„Na Veru seru!“ zahlaholí Vilém a rozesměje se tomu jako vtipu desetiletí.

„Haha!“ přidá se Kuba k jeho smíchu, ale ve skutečnosti ho to, že se Vil s Veronikou tak náhle, nečekaně a především ne moc v dobrém rozešel, pořád trochu mrzí. Veroniku si oblíbil a občas si dokonce v myšlenkách pohrával s představou, jak jednou půjde na jejich svatbu a jak Vilovi předtím připraví takovou soukromou, pohodovou rozlučku se svobodou…

„A ještě možná Libora, co?“ mrkne na něj Vilém zvědavě.

„Jaký co? Pozvi si tam, koho chceš, je to tvoje oslava!“ krčí Kuba rameny.

„Na který budeš!“ ukáže na něj Vilém propiskou.

„Nebudu!“

„Budeš!“

„Nebudu!“

„Budeš! To bys mi přece neudělal!“

„Vile!“ ztrácí s ním Kuba trpělivost. „Nezkoušej to na mě zase! Ne takhle!“

„Když já už nevím, jak jinak to na tebe mám zkoušet!“

Kubovi zacukají koutky. „Nijak! Nijak to na mě nezkoušej! Prostě nemám rád velký akce, nemám rád hromady cizích lidí…“

„Až je poznáš, cizí nebudou!“

„Nechci nikoho poznávat!“

„To je pořád dokola!“

„No právě!“

Zničeně se na sebe zahledí přes stůl… a pak se rozchechtají. Hýkavě jako dva připití puberťáci.

„Seš nemožný pako,“ obviní Kubu Vilém.

„Nápodobně…“

Vilém se ještě chvilku pochichtává… a pak zvážní a znovu se na Kubu upřeně zahledí. „Hele, ale teď vážně: proč se s nima tak strašně zarytě nechceš seznámit? O co jde? Bojíš se, že když studují na vysoký a ty ne, tak že si s nima nebudeš mít co povídat? Nebo co hůř, že je nebudeš při těch jejich rozhovorech stíhat sledovat? Protože, Kubo, jestli si tohle fakt myslíš, tak mě ale vážně příšerně štveš! Máš tak neskutečnej rozhled a znalosti, že bys jim v každý konverzaci nejenom stačil, ale s přehledem bys je strčil do kapsy!“

„Už jsi skončil?“ ušklíbne se Kuba pobaveně. „Tak super, protože jinak bych tady ani nemusel být! Zvládáš si totiž sám pokládat otázky – a sám si na ně obsáhle odpovídat! No, ale teď jsem na řadě…“

„Ne, počkej,“ skočí mu Vilém do řeči, „mě ta odpověď vážně zajímá! Proč teda…“

„Smolík!“ ostrouhá mu Kuba mrkvičku. „Teď jsem s otázkou na řadě já – a upozorňuju tě, že já si na ni sám odpovídat nehodlám. Takže: co tak najednou? Proč mě s nima chceš tak mermomocí seznamovat zrovna letos?“

„Cože? Ale blbost, to není najednou,“ oponuje mu Vilém.

„Nekecej! Dřív jsi mě nikam tolik netahal, maximálně jednou za čas jsi něco nadhodil, aby se neřeklo, a po mým zavrtění hlavou jsi mě nechal být, tak proč je to letos jiný?“

Vilém se nad tím upřímně zamyslí: „Hmm, no asi že dřív… Dřív jsme byli taková dost nesourodá parta, no. Studovala tu skvadra různých lidí z různých částí republiky a bavili jsme se tak nějak všichni se všema, což bylo nutný, aby se nám dařilo hladce si půjčovat vynechaný přednášky a dělit se o info ze zápočtů a tak… Ale teď, ve čtvrťáku, už jsme se vykrystalizovali do takovýho zdravýho jádra. Máme hodně společnýho, už se spolu nebavíme jenom z povinnosti. A ti lidi kolem mě jsou holt jako já, takže když je ti dobře se mnou, bude ti dobře i s nima.“

Kuba se na něj přes stůl hebce, hřejivě usměje a ten jeho úsměv jako kdyby říkal: ach, Vile, nikdo není jako ty, nikdo na celým světě se ti nemůže rovnat!

„Prostě,“ dokončí Vilém svou úvahu, „chtěl bych, aby se tyhle dva moje světy trochu propojily. Protože ty lidi mám rád a tebe mám taky rád.“ A taky bych chtěl, abys tu konečně měl i nějaký jiný známý lidi než jenom mě, a chtěl bych, aby oni měli možnost poznat tebe, někoho tak skvělýho a jedinečnýho, usměje se na Kubu, hebce, hřejivě.

„No tak, hmm,“ zavrtí se Kuba na křesle a zamyšleně se podrbe ve vlasech, „když to podáš takhle, tak já to teda ještě zvážím…“

„Fakticky? Super!“ vyjekne Vilém nadšeně a pak, protože kdysi kdesi slyšel, že železo se musí kout, dokud je žhavé, rovnou pokračuje: „A taky, no, víš… Prostě bych tě chtěl někdy seznámit i s našima. Za dva týdny se chystají do Prahy a chceme zajít v rámci těch mých narozenin na oběd, nepřidal by ses?“

Na Kubu je toho ale nějak moc najednou. „Cože? A tohle má být zase co?“ založí si ruce na hrudníku a podezřívavě na Viléma přimhouří oči.

„Co se tak díváš?“

„Co to na mě zkoušíš? To je nějakej tvůj letošní projekt, jak mě socializovat, nebo co? Dostáváte nově zápočty za dobrý skutky?“

„Ne, probůh,“ protočí na něj Vilém oči, „ale holt často o tobě před našima mluvím, tak by tě rádi poznali…“

„Jo? A co jim o mně jako říkáš?“ podráždí ta informace Kubu ještě o něco víc, než už je.

„No, že seš můj nejlepší kámoš a že mě sereš, protože nechceš jít na vysokou, a že díky tobě vyhraju cenu o nejpilnějšího čtenáře knihovny a že…“

Ale Kuba už dál neposlouchá. Přestal vnímat hned u té první odrážky. Nejlepší kámoš…? Sevře se mu srdce i hrdlo. Bože, nechápe, čím si to zasloužil, takové štěstí, takové privilegium! On, zrovna on, který po všech těch neúspěších, zklamáních, nadějích a pak opětovných neúspěších a zklamáních přestal věřit, že bude vůbec kdy něčí kámoš! Natož nejlepší kámoš… Natož na druhou – nejlepší kámoš někoho tak úžasného, jako je Vil! Zalyká se štěstím a vděčností… a štěstím… A nakonec Vilovi slíbí, že na ten oběd s jeho rodiči půjde. Protože tohle přece nejlepší přátelé dělají, ne? Znají se s rodiči svých nejlepších kámošů. A taky samozřejmě plní přání svých nejlepších kámošů.

Jenže pak Vilém odejde zpátky na kolej a nechá Kubu samotného s jeho obavami a strachy… A když přijde noc, tak ta samota a taky ty obavy a strachy a nervozita začnou podivně bobtnat. Jak si myslíš, že tohle může dopadnout? ptají se ho hlásky uvnitř jeho hlavy, které dokážou znít zároveň tak jemně a vemlouvavě – a zároveň tak krutě a zle. Na co si to před Vilémovou rodinou chceš hrát? Co jim chceš předvádět? Co jim chceš ukazovat? Budou zklamaní a znechucení ještě dřív, než tě Vilém vůbec představí – stačí, když tě uvidí vcházet do dveří, ty nulo! Už z toho způsobu, jakým vejdeš, poznají, kdo jsi zač, nebo spíš – že nejsi vůbec nic! Nic nemáš, nic neumíš… Pro jejich syna jsi akorát zátěž! Pro všechny kolem sebe jsi akorát zátěž!

A Kuba najednou pocítí to, co už několik měsíců necítil: tu touhu… tu nutkavou potřebu… tu naléhavou potřebu vzít do ruky žiletku… a ulevit si, ulevit si, udělat těm hlasům uvnitř své hlavy přítrž.

A skoro těm vtíravým, neodbytným, svůdným démonům podlehne.

Skoro.

Na poslední chvíli si ale vzpomene na ten slib, který před více než třemi lety Vilovi dal… A i když téměř hmatatelně cítí, jak se jeho vnitřnosti už dopředu kroutí ze všech těch pocitů zahanbení, studu, pokoření, trapnosti, selhání a zklamání, přesto vezme do ruky mobil… a vytočí Vilémovo číslo.

„Kubi…?“ ozve se po třetím zazvonění Vilémův rozespalý hlas, rychle však začne nabírat na hlasitosti a naléhavosti. „Co je, děje se něco? Jsi v pořádku?“

„Jo… jo, jsem,“ špitne Kuba. „Jenom, chtěl jsem… chce se mi… Myslíš, že bysme si mohli chviličku povídat?“

„Jasně že jo, jenom… Tys chtěl… Na tebe to zase přišlo?“ ujasňuje si to Vilém, už úplně probuzený a čilý. „Dnes? Z ničeho nic? Proč?“

A Kuba se mu svěří. Svěří se mu se svou nervozitou, se svým strachem, s tím, že to, co si o něm budou nebo nebudou myslet Vilémovi přátelé a spolužáci, je mu dost jedno, ale Vilovi rodiče, to je jiná liga… Už teď, aniž by je znal, si připadá, že pro ně nebude a nemůže být… dost.

„Dost co?“ pobídne ho Vilém, mobil v ruce svírá tak pevně, jak pevně by teď chtěl svírat Kubovu dlaň.

„Prostě dost,“ hlesne Kuba. „Dost všechno.“ Vždyť jak by on, kluk z děcáku, kluk, který sám svoje rodiče nikdy nepoznal, protože se ho zřekli, sotva se narodil, mohl být dost cokoliv pro jejich jediného a jedinečného syna?

„Panebože,“ zavře Vilém oči a opravdu neskutečně moc si přeje, aby teď mohl být s Kubou a aby ho mohl obejmout, „ty seš takový pako, že to svět neviděl!“ Chce se mu smát nad Kubovými tak strašně směšnými pochybami a chce se mu brečet nad tak strašně velkou nespravedlností života a chce se mu Kubovi nahlas spílat a nadávat a chce se mu něžně a potichu mu ty nesmysly vymlouvat z hlavy. Nakonec to všechno zkusí zkombinovat: „Když seš kurva dost všechno pro mě, tak seš automaticky dost všechno i pro mý rodiče, sakra! Tak to prostě chodí, jasný?“ pronese polohlasně – a uchichtne se, aby tím zamaskoval, že se mu na konci jaksi podezřele zlomil hlas. Už v tu chvíli, kdy to dořekne, ho totiž mrzí, že to řekl zrovna takhle, protože Kubovi to samozřejmě nemůže být jasný, Kuba přece neví, jak to chodí v normálních rodinách…

Ale tohle si Kuba z toho jeho proslovu vůbec nevytáhne; jeho to Vilémovo napůl naštvané, napůl zoufalé zvolání i přes všechna ta zaklení prostě jenom neskutečně zahřeje.

Na chvilku se oba odmlčí, aby to všechno, co mezi nimi dnes v noci zaznělo, vstřebali… a aby nechali toho druhého, aby to vstřebal…

„Jsi naštvanej…?“ zeptá se nakonec Kuba opatrně.

„Co, já? Ježíši jasně, že ne! To ty bys měl být naštvanej, protože tě nejdřív donutím, ať mi zavoláš, a pak tu na tebe akorát řvu…,“ zavrtí nad sebou Vilém hlavou.

„Vždyť na mě neřveš,“ uklidňuje ho Kuba. „Řekl jsi to moc hezky.“

A zase se oba na chvíli odmlčí.

Pak se dá Vilém z ničeho nic do vyprávění; o svých dětských a pubertálních rodinných zážitcích se před Kubou zmiňoval zatím jenom málokdy, nechtěl ho přivádět do nějakých rozpaků nebo trudných myšlenek, ale teď zavzpomíná, jaké vyváděl vylomeniny, když mu bylo osm, deset nebo třináct let, a vyzdvihne, jak skvěle na to jeho rodiče pokaždé zareagovali, aby Kubovi na příkladech dokázal, že se nemá vůbec čeho bát, protože jeho máma i táta jsou moc fajn a správní, chápaví a starostliví lidi.

Když se pak Vilém několika dotazy ujistí, že už je Kubovi líp a že už ho nic dalšího, o čem by si potřeboval popovídat, netíží, popřejí si dobrou noc… A pak se další hodinu, možná dvě oba převalují v posteli. Ale ne proto, že by na Kubu znovu začaly útočit ty obavy a strachy, ne, v tom Vilémovi nelhal, vážně mu ten rozhovor s ním pomohl. A ne proto, že by se Vilém bál, že Kubovi ve skutečnosti pomoct nedokázal a že Kuba zrovna teď svým slovům navzdory sedí v koupelně na kachličkách s žiletkou v ruce, ne, v tomhle Kubovi věřil. Ale ten rozhovor v nich obou probudil jisté vzpomínky – a ty jim teď nedají spát.

Bylo to asi dva týdny poté, co mu Vilém pomohl vykurýrovat se z té střevní chřipky. Vídali se v té době minimálně jednou denně – nejdřív jenom chodil Vilém za Kubou a nosil mu z hospody porce dietního jídla, pozdravy od kuchajdy Majdy, jak se smál, a taky nějakou čerstvou zeleninu a ovoce z obchodu a doplňky z lékárny, a když se Kuba trochu zotavil, chodil se do hospody najíst osobně. Když se zotavil dokonce natolik, že byl schopný zase chodit do práce, stavoval se v hospodě aspoň odpoledne nebo v podvečer cestou domů, no a když zrovna Vilém neměl směnu, přišel se místo toho o tom, jak Kubovi je, přesvědčit k němu do bytu.

Při jedné z takových návštěv u Kuby v bytě přišlo mimo jiné na přetřes i to, že se Vilém chystá příští víkend zajet domů za rodinou, a z Viléma tak úplně bez rozmyslu vypadlo: „No a ty máš vaše kde?“ Příliš pozdě mu došlo, že Kubova rodinná situace nemusí být tak snadná, snadno sdělitelná a snadno sdílená jako ta jeho, jenže ta otázka už bohužel nešla vzít zpátky.

Kubovi ale bylo ve Vilémově společnosti příjemně a cítil se uvolněně a v bezpečí, a tak ačkoliv se za svůj původ a za svou minulost styděl a nikdy neměl v úmyslu to nikomu vyprávět na potkání, naopak se těšil na to, že v tak anonymním městě, jako je Praha, se pravdu o něm a jeho minulosti nikdy nikdo nedozví, když on nebude chtít, rozhodl se, že před Vilem s tím tajnosti dělat nebude. Konkrétně s tímhle ne. A jestli mu to bude vadit, jestli se se mnou pak už nebude chtít zahazovat, tak radši ať to zjistím co nejdřív, pomyslel si odhodlaně.

„Nevím,“ trhnul tedy rameny. „Nikdy jsem je nepoznal. Já jsem vyrůstal v dětským domově, víš… Potom u jedný náhradní rodiny. A pak zase v domově.“

„Aha, no,“ polkl Vilém rozpačitě, „promiň, nedošlo mi… A chceš o tom mluvit? Nebo nechceš?“ V očích se mu zračila upřímná zvědavost, protože popravdě, neměl nejmenší tušení, jaká je správná odpověď. Neznal nikoho, kdo by na tom byl podobně jako Kuba, a ani ho nikdy nenapadlo, že by někoho takového mohl poznat, takže se nikdy nezajímal o to, jestli se od něj očekává mít nějaké zvláštní ohledy, nebo jestli je naopak potřeba nemít vůbec žádné zvláštní ohledy, aby druhého čistě ten fakt, že jsou vůči němu uplatňovány zvláštní ohledy, nepřiváděl do rozpaků…

„Spíš ne, jestli neva,“ pousmál se Kuba.

„Jasně že neva! Je to tvoje věc,“ ujistil ho Vilém. Ostatně, i přesto, že se o tom Kuba nechtěl bavit, tak Vilém odpovědi na několik palčivých otázek, které měl už delší dobu v hlavě, právě získal… Pak dvakrát polkl, podrbal se za uchem – a dodal: „Hele, jenom, no… Já jsem někdy děsně ukecanej, tak kdybych mlel o něčem, co ti nebude příjemný, nebo kdybych se vyptával na něco, o čem nebudeš chtít mluvit, tak mě prostě stopni, jo?“

„Jo, dobře,“ souhlasil Kuba, ale vlastně v tu chvíli ani moc nevnímal, že s něčím a s čím přesně souhlasil. Důležitější pro něj bylo něco jiného: a sice to, že Vilém se po jeho přiznání, že je z děcáku, nezvedl k odchodu ani nezačal hledat výmluvy, proč už musí jít, naopak – úplně přirozeně počítal s tím, že se spolu budou dál setkávat, že se spolu budou dál bavit. I když Kuba samozřejmě už během těch několika předchozích dnů nabyl dojmu, že Vilém je fajn a pohodový a milý a laskavý kluk, stejně ho teď to opětovné ujištění, že to tak opravdu je a že to i nadále platí a trvá, zahřálo.

Na chvíli ani jeden z nich nevěděl, co říct dalšího.

Vilém přemýšlel, na co všechno se to Kubovo nechci o tom mluvit vlastně vztahuje – jestli jenom na to vyrůstání v domově jako takové a na jeho pocity ohledně toho, že nemá rodiče, nebo jestli to rovnou znamená, že nechce mluvit vůbec o ničem ze své minulosti, tedy ani o tom, na jakou chodil střední školu a jestli ho to bavilo, jaký kdy viděl film nebo jaké četl knížky a jestli má někde nějakou partu přátel, se kterými se občas vídá…

A Kuba, ten měl v hlavě miliony otázek ohledně Vilémova života, jenže mu najednou bylo hloupé některou z nich položit, když sám přitom v podstatě odmítl bavit se o tom svém. Jenže on holt nebyl zvyklý mluvit s lidmi o sobě a celkově mu přišlo, že s lidmi neumí mluvit vůbec o ničem, že prostě neumí správně komunikovat, společensky konverzovat, bavit se.

Přitom nebyl zakřiknutý tichošlápek od malička, ne, jako úplně malý kluk samozřejmě komunikativní byl, účastnil se všech her, které ostatní děti vymyslely, a některé vymýšlel a vedl i on sám, pokřikovali na sebe a smáli se a bylo jich všude plno a vychovatelé s nimi žertovali. Jenže pak přišlo dospívání – a z veselých her se najednou staly kruté hry, z veselého pokřikování se stalo posmívání, ponižování a využívání, a protože se tomu neuměl bránit, tak i zneužívání, zažil zklamání důvěry, znovu a znovu, ztrátu všech iluzí, která přešla do ztráty všech nadějí, a zažil samozřejmě i bolest, spoustu bolesti, té psychické, ale i té fyzické… A tak se jeho kdysi veselá, otevřená povaha přetavila do uzavřené zádumčivosti, svou citlivou duši zamkl do pečlivě budovaných bariér a jeho původní já přes sebe přehodilo ukradené, sice nepadnoucí, ale tak nějak relativně běžně vypadající oblečení, ve kterém, dobře schované a zamaskované, vyrazilo poznávat to, co ze světa a ze života zatím ještě nepoznalo.

Takhle schovaný a zamaskovaný teď seděl Kuba vedle Viléma, a jakkoliv už na tyhle svoje nové hadry byl zvyklý a vlastně se v nich cítil i docela dobře a svým způsobem sebejistě, tak si ale zároveň až palčivě ostře uvědomoval, že před Vilémem si tu svou nažehlenou, aviváží navoněnou košili a sako z tuhé, svazující látky může sundat. Protože Vilém už ho beztak viděl bez toho. Vilém už ho viděl, když mu bylo tak slabo, že nemohl chodit. Vilém ho viděl skrz naskrz propoceného, Vilém ho viděl zvracet, Vilém ho viděl brečet, Vilém ho viděl blouznit v horečce, Vilém ho viděl skoro nahého. A přesto ničeho z toho nevyužil ani nezneužil, neokradl ho, neposmíval se mu, nezbil ho, nevyhrožoval mu, neznásilnil ho, nevydíral ho. A nejenom že nic z toho neudělal, ale on se o něj navíc postaral, a dokonce, aby toho nebylo málo k žasnutí, tak teď, když už bylo Kubovi zase dobře, s ním i přesto nadále zůstával i nadále se s ním scházel i nadále s ním trávil čas. Nemusel. Takže jediné další vysvětlení bylo, že chtěl.

A Kuba najednou pocítil, že taky chce – že mu za to chce dát něco na oplátku. Neměl mu moc co dát. A tak se rozhodl dát mu kousek ze sebe. Bylo to, jako kdyby si to jeho původní, opravdové já uvnitř něj rozepnulo horní knoflíček u té přežehlené a převoněné košile.

Všiml si, jak Vilém těká pohledem po tom malém pidiobýváčku, který byl vlastně zároveň ložnicí, jako kdyby tu místnost viděl poprvé v životě a jako kdyby v ní vůbec bylo co ke koukání… Nebylo. Byl to tak obyčejný pokoj, jak jen pokoj může být. Vzpomněl si, jak jednou se slečnou vychovatelkou a ještě s jedním klukem seděli v čekárně u zubaře – a on na stole mezi časopisy zahlédl jeden s krásnou lesklou obálkou, na které byl vyfocený luxusně zařízený obývací pokoj. Tenkrát mu už bylo, kolik, jedenáct dvanáct? Tenkrát už se uzavíral do sebe, tenkrát už byl opatrný a ustrašený, a tak ačkoliv na té fotce mohl oči nechat, příliš se mu nechtělo se pro ten časopis natáhnout. Nevěděl, jestli to bude stát za to – jestli nedostane vynadáno, co si má co brát do pazourů cizí časopis, nebo jestli se mu ten kluk nezačne posmívat… Ale nakonec to přece jenom nevydržel a ten časopis si ze stolku vzal, aby si ho mohl prolistovat. A zjistil, že si vlastně vůbec nevzpomíná, jakou tahle jeho troufalost měla dohru, možná žádnou, možná nějakou ano, ale to jediné, co mu utkvělo v hlavě, byly ty nádherné fotografie těch nádherných domů a bytů. V té době si udělal představu, jak to asi tak vypadá v bytech a domech ostatních lidí, těch, kteří nežijí v domovech… A zároveň si vysnil, že jednou, někdy, v budoucnu, si svůj obývací pokoj taky takhle nějak zařídí.

Teď tedy právě toho Vilova rozhlížení se a té své vzpomínky na dokonalý obývák využil k prolomení nejen toho oboustranného mlčení, ale taky k prolomení těch hradeb, které se mezi nimi rozprostíraly, k povolení toho škrtivého límečku té tuhé košile.

„Nevypadá to tu nic moc, co?“ začal, aby prostě nějak začal – nějak totiž bylo potřeba začít. Proto nenechal Viléma, který se užuž nadechoval k nějakému decentnímu a uvěřitelnému odporování, nic dodat a rovnou pokračoval: „Ale… je to tu moje, víš? Jenom moje. Nikdo za to po mně kromě nájmu už nic nechce. A nikdo mi sem nechodí. Po maturitě na učňáku jsem pár týdnů bydlel ve startovacím bytě, tak se tomu říká, jenže tam jsem si právě připadal moc pod dohledem pořád, anebo další možnost byla na ubytovně, jenže tam jsou pokoje pro dva nebo pro tři kluky a taky sdílený koupelny, a to taky není nic, o co by člověk stál, když konečně vypadne z děcáku.“

Vilém chápavě přikývl. „Počkej a ten startovací byt, to je teda co?“ zkusil se doptat a potěšilo ho, že konkrétně touhle otázkou nijak nepřestřelil, že mluvit o tomhle Kubovi zjevně nevadí. Rozhovor se mezi nimi začal pomalu, zlehounka rozvíjet jako klubíčko, které někdo obezřetně rozmotává, aby se vlna nikde nezašmodrchala, a v ten den spolu začali opatrně hledat, objevovat a tvořit hranice a hrany toho, o čem je pro Kubu v pořádku si povídat, a toho, s čím se Vilémovi svěřovat nechce.

Kuba se tak postupně dostal i k tomu, že v posledním ročníku na učilišti k němu tak trochu přilnul jeden starší pedagog, hlavně asi proto, že se mu nedávno zabil vnuk v autě – a Kuba mu ho prý něčím připomínal… „Přišel pak za mnou, to už jsem byl teda docela zabydlenej v tom startovacím bytě, a řekl mi o tomhle,“ pokývnul hlavou do místnosti, ve které seděli. „Řekl mi, že se zná s majitelem, kterej sem zrovna někoho hledá, protože ten současnej nájemník se hodlá za dva týdny odstěhovat, a že kdybych chtěl, tak by se u něj za mě přimluvil, protože mě zná a protože ví, že jsem, ehm, snaživej,“ polkl, to slovo mu totiž samo o sobě evokovalo něco jiného, něco nepříjemného. „A taky že ví, že to tady nepodpálím, ani si tu z toho neudělám drogový doupě, haha. A přiznal, že to tu sice není nic moc, ale zase že na druhou stranu chce ten majitel tak nízkej nájem, kterej utáhnu i z minimální mzdy, no a jako bonus že se dostanu do Prahy, což si plno lidí v mnohem lepší situaci, než v jaký jsem já, nemůže dovolit…“

„A to nájemný je kolik, jestli se můžu zeptat?“ zavyzvídal Vilém, a když mu to Kuba sdělil, pokusily se o něj mrákoty. „No, to za takovouhle špeluňku není vůbec tak málo, jak by se mohlo zdát! Trochu mi to přijde, jestli tě ti dva naopak nepodfoukli – věděli, že klasicky přes inzerát by se jim to za tu cenu pronajmout nepovedlo, a tak to nabídli tobě jako někomu, kdo se v tom vůbec nevyzná, a ještě to celý zabalili a převázali mašličkou, aby to vypadalo, že ti prokazují bůhvíjakou službu!“ odfrkl si znechuceně.

„Hm,“ pokrčil Kuba rameny, protože nevěděl, jak to bylo doopravdy, a vlastně, když se nad tím zamyslel víc, tak bylo docela dobře možné, že Vilém uhodil hřebíček na hlavičku, protože lidi kolem něj si s ním vytírali podlahu neustále a on by se vůbec nedivil, kdyby ve své nekonečné naivitě naletěl znovu, i poté, co už opustil brány dětského domova. Jenže na druhou stranu, naletět takhle, to mu nevadilo. To mu totiž na rozdíl od těch předchozích zkušeností neublížilo, naopak! Nebýt toho, že ho jeho bývalý učitel před čtvrt rokem navštívil s touhle nabídkou, tak jeho samotného by vůbec nenapadlo, že by mohl bydlet v něčem vlastním. Chápal, že Vilém nad touhle špeluňkou ohrnuje nos, jenže zároveň věděl, že Vilém nemůže nikdy, nikdy pochopit, jak je to úžasné – mít tyhle čtyři stěny a záchod a koupelnu a dveře na klíč jenom a jenom pro sebe.

Co naopak nevěděl, bylo, že Vilém opravdu ohrnoval nos, ale ne nad tímhle bytem jako takovým. Ohrnoval nos nad jednáním lidí, kteří to dokázali sehrát tak, jako by Kubovi prokazovali ohromnou laskavost, a přitom ho obyčejně a sprostě zneužili, a taky ohrnoval nos nad sebou, nad tím, že on má doma úžasný pokoj, za který rodičům neplatí nic a který si zasloužil jenom tím, že se narodil, a další solidní pokoj má k dispozici na koleji, na který navíc pobírá ubytovací stipendium, zatímco kluk z děcáku musí dát téměř celou svou vydřenou výplatu za tohle a ještě má dojem, že se na něj usmálo štěstí… Zkurvenej svět!!!

Až o pár let později Kubu napadne, že vlastně i tohle byl dar od Vesmíru – tenhle pidibyt na tomhle sídlišti, protože co by mu to bylo platné, kdyby mu Vesmír seslal tu střevní chřipku, a on si pak šel pro jiný vývar do jiné hospody, ve které by ho obsloužil jiný číšník?

A ještě o něco později dojde tohle samé i Vilémovi.

Ale zatím bylo na takovéhle úvahy ještě brzy, zatím se teprve seznamovali a poznávali, a když si tedy Vilém postupně udělal tu nejzákladnější, zevrubnou představu o Kubově životě, zkusil pár dnů po tomhle oťukávacím rozhovoru vytáhnout na světlo i téma, které ho už nějakou dobu palčivě tížilo kdesi v hrudníku. O tom, jestli vůbec a jak to téma vytáhnout, přemýšlel ve dne v noci, scénářů měl vymyšlených nepřeberně, ale nakonec na žádný z nich nedošlo, protože z něj ta otázka prostě už vypadla, zdánlivě nelogicky hned po debatě o tom, jaké má kdo z nich rád brambůrky, nezadržitelná díky své vážnosti, nevměstnatelná do žádných sebelíp promyšlených konverzačních konstrukcí.

„Proč se řežeš?“

Kuba se zrovna natahoval k misce s bramborovými lupínky s příchutí wasabi, ale po těchhle třech slovech nechal svou ruku klesnout zpátky do klína a zmateně se přes stolek zahleděl Vilémovi do tváře. „Jak to víš?“ Žádné nechápavé cože?, žádné rozpačité koktání, žádné popírání, žádná snaha o změnu tématu nebo rovnou o ukončení rozhovoru – to by Kuba zkusil na kohokoliv jiného, na všechny ostatní, ale věděl, že na Viléma to zkoušet nechce. A že by to ani nemělo smysl.

„Jak – jak to vím? Byl jsem tady, když ti bylo blbě, vzpomínáš? Stahoval jsem z tebe tvý propocený hadry,“ nenašlapoval kolem toho Vilém v mikroplyšových ponožkách. Teď už nemusel, ta otázka už zazněla.

Kuba zahanbeně sklopil hlavu, lokty zapřené o stehna, v dlaních ho začalo brnět. „Ale trenýrky jsi mi nechal, pokud vím,“ zahuhňal potichoučku.

„Jo, jasně,“ naladil se Vilém na Kubovo rozpoložení a taky ztišil hlas, dál ale kotvil pátravým pohledem v jeho tváři. „Ale na tvý levý noze se trochu poodhrnuly… a z druhýho stehna jsem si je poodhrnul sám,“ přiznal bez rozpaků.

„Kurva,“ zaklel Kuba, protože doufal a věřil, že se o tomhle jeho tajemství nikdy nikdo další než ti, co už na to nějakým způsobem přišli, nedozví, a byl tedy připravený udělat všechno pro to, aby ty jeho jizvy na horních částech stehen nikdy nikdo další neviděl – a ta jeho snaha se teď ukázala být zbytečnou a marnou.

„Jo, přesně tak – kurva!“ nechal se Vilém strhnout, ale hned se zase uklidnil. „Takže? Povíš mi, proč to děláš?“ zeptal se o poznání mírnějším hlasem.

„Říkals, že když o něčem nebudu chtít mluvit, mám tě stopnout,“ připomněl Kuba potichu, očima stále propaloval svoje tenisky.

„Jo, jenže… to jsem myslel, že jako když nebudeš chtít mluvit o svý minulosti,“ upřesnil to Vilém. „Nemusíš se mi svěřovat, jaký to je žít v děcáku, jestli ti není příjemný na to vzpomínat. Jenže tohle…, Kubo, tohle nevypadalo moc jako minulost. Některý ty rány byly dost čerstvý.“

Kuba polkl, pokýval hlavou… a na několik dalších minut to byla jeho jediná reakce.

„Je toho prostě moc,“ vypadlo z něj nakonec… a znovu polkl, aby se zbavil toho knedlíku, co se mu začal tvořit v krku.

„Čeho?“ snažil se ho Vilém rozmluvit.

„Všeho. Lidí. Světa. Starostí. Vzpomínek,“ vyjmenovával Kuba ztěžka.

Vilém i takhle přes tu vzdálenost, která je od sebe dělila, hmatatelně cítil, jak každé to slovo váží několik tun – a táhne Kubu kamsi ke dnu. Chviličku se rozmýšlel, pak vstal ze svého křesla, došel ke Kubovi, a ještě dřív, než ten k němu stihl zvednout svůj poplašený pohled, si sedl na zem přímo k jeho nohám… a jemně, účastně ho pohladil po holeni. Počínal si opatrně, nechtěl se mu nabourávat do osobního prostoru, protože věděl, že to Kubovi nedělá dobře, i když ale zároveň si dobře pamatoval, že zrovna jeho už tam Kuba pustil. Ostatně, právě proto spolu teď vedli tenhle rozhovor.

„To se časem všechno poddá, uvidíš,“ řekl konejšivě a pak, protože nechtěl skončit jenom u prázdných frází, navrhl: „Poslyš, co kdybys mi pokaždý, když budeš mít chuť to udělat, zavolal? A probereme to, čeho bude zrovna moc. Předáš kousek toho moc mně – a bude toho na tebe míň.“

Kuba vnímal ty šimravě hladivé dotyky na holeni… a slyšel, co mu Vilém nabízí…, a vpíjel se očima do těch jeho, tak laskavých, tak soucitných… A cítil, jak se do něj z toho všeho dohromady vlévá takové útěšlivé, nadějeplné teplo… Jenže…

„To nemůžu,“ hlesl vzápětí, nešťastný z toho, že šíření té útěchy a té naděje musí přerušit.

„Proč ne?“ upíral na něj Vilém dál svůj pohled.

„Protože… když ti kousek předám, tak toho bude moc na tebe.“

Vilém nesouhlasně zavrtěl hlavou. „Já se s tím poperu… Mám trochu jinou výchozí pozici, víš? A taky… taky jsem už o rok starší,“ hledal rychle argumenty, kterými by svůj návrh podpořil, zároveň ale nedokázal zabránit pousmání, protože dobře věděl, že jsem o rok starší je houby argument. „Už o životě v tomhle městě a na tomhle světě taky něco vím, hned tak mě něco nesemele, neboj… Tak mě nech, ať ti s tím vším pomůžu. Prosím.“

A Kuba mu to nakonec slíbil. Měl pocit, že mu to dluží; nebo jinak – měl pocit, že mu za to, jak se o něj postaral, když mu bylo nejhůř, dluží strašlivě moc, a tohle byla jistá forma platidla, kterou po něm Vilém chtěl – a kterého zároveň on měl k dispozici dost na to, aby ho mohl Vilémovi dávat. Mohl ho Vilovi dávat – a uvědomil si, že mu ho dávat chce.

A takhle začaly ty jejich noční nouzové telefonáty. Zezačátku jich bylo hodně, příliš, až se Kuba propadal hanbou za to, kolik jich bylo – a co to o něm odhalovalo: jak moc je slabý, jak moc je neschopný poradit si se životem sám. Ale díky Vilémově podpoře jich ubývalo a ubývalo… A ten dnešní byl opravdu první po mnoha měsících klidu.

A když Kuba konečně propouští z hlavy poslední vzpomínku a usíná, cítí se tak příjemně a v pořádku a uzdravený, že si říká, že možná, možná byl tento noční nouzový hovor i úplně poslední.

***

Kuba se šťastným úsměvem na rtech pozoruje Viléma v taláru a v promoční čepici s dlouhým střapcem, jak se objímá se svou dojatou mámou a neméně dojatým tátou, nenápadně je u toho fotí mobilem, a když na něj konečně dojde řada, rychle schová mobil do kapsy saka, pevně k sobě Viléma přivine a hrdě ho poplácá po zádech: „Gratuluju, pane inženýre!“ To nové oslovení si užije, splyne mu ze rtů naprosto přirozeně; k Vilovi tak jaksi patří.

„Díky, ale toho inženýra si nech,“ zavrní mu Vilém do ramene.

„Máš to na tom diplomu napsaný? Máš. Tak nemel,“ zpraží ho Kuba dobrosrdečně.

„Však počkej, jednou ti to oplatím,“ slíbí mu ještě Vilém, než se z jeho náručí vyvrtí.

Kuba na to nic nedodá, považuje to za zbytečné, a navíc už se za ty roky s tímhle Vilovým provokováním smířil.

Vilém si totiž nedal pokoj a ohledně studia do Kuby hučel při každé vhodné příležitosti; často i při těch nevhodných. „Tebe je v tý tvý práci taková škoda!“, „Jak se můžeš pořád tak nesmyslně podceňovat?“, „To při svý inteligenci nevidíš, jak jsi s těmahle svýma domněnkama totálně mimo?“, „Jestli si okamžitě nevyplníš přihlášku na vysokou, už v životě ti nepůjčím z knihovny žádný skripta!“, „Sakra, Kubo, o co jde, čeho se tak bojíš? Jestli jde o peníze, já tě finančně založím, pomůžu ti s tím!“

Ale Kuba po sobě nechal všechny ty otázky, komentáře a argumenty sklouzávat jako kostky polorozpuštěného ledu po igelitu, a pokud vůbec nějak reagoval, tak pokaždé zhruba stejně: „Viléme, vysoká není nic pro mě. Tenhle život není nic pro mě.“ A když se ho Vilém dotazoval, jak to kurvadrát přesně myslí, jenom vrtěl hlavou. Nechtěl se s Vilem dělit o vzpomínky na všechny ty konkrétní hlasy patřící ke všem těm konkrétním tvářím konkrétních lidí, kteří mu naprosto přesvědčivě, přesvědčeně a bez jakéhokoliv zaváhání nebo zakolísání tvrdili, že z něj nikdy nic nebude, že nikdy nic pořádného nedokáže, že je k ničemu a že jeho rodiče dobře věděli, proč se ho radši vzdali. Věděl, že by to Vila strašlivě rozčílilo a že ještě víc by mu to bylo líto – a on ho chtěl od takových pocitů uchránit.

„Takže to je tvoje poslední slovo? Že prostě ne? A tečka?“ ujišťoval se Vilém někdy začátkem dubna, ve tváři podobně nevěřícný výraz, jako kdyby tuhle konverzaci vedli poprvé a ne už minimálně po sté.

„Poslední slovo, tečka,“ usmál se na něj Kuba.

„No tak jak chceš!“ pronesl Vilém jakýmsi podivně věšteckým tónem a Kuba mu musel později přiznat bod za to, že od té doby, od toho posledního slova už mu s tím dal opravdu pokoj.

Zjevně až do dneška.

Ale dnes, v den jeho promocí, mu je ochotný odpustit cokoliv.

S Vilémem a jeho rodiči zajdou na oběd do zarezervované restaurace, kde při dezertech dojde i na rozdávání dárků.

„Říkal jsem vám, ať mi nic nekupujete!“ brání se Vilém naoko, když rozbaluje jeden balíček od rodičů a druhý od Kuby. Sám pak ale sáhne do batůžku a rodičům podá květovanou obálku, ve které najdou poukaz na zájezd s názvem Putování za polární září. „To je poděkování za to, jak jste mě celých pět let podporovali,“ šťuří se na ně, potěšený tím, jak je překvapil i dojal, sám si přitom nenápadně přejíždí bříšky prstů pod očima – a Kuba pro změnu předstírá, že zrovna musí všem dolít víno, aby mohl sklopit oči a ty slzy z očí nějak odmrkat.

„No – a tohle je pro tebe, od nás všech,“ dolehne k němu Vilémův hlas, když k nim konečně zase oči od vína zvedne, a to už mu Vilémova maminka podává taky jednu obálku. Je z hnědého, tvrdého, na omak heboučkého kartonu, velká jako nesložený list papíru a zalepená je doopravdickou voskovou pečetí.

„Co to… co to je?“ přebere ji Kuba překvapeně, očima přitom zmateně těká mezi všemi spolustolovníky.

„No vždyť jsem ti to teď řekl! Dárek pro tebe, od nás všech!“ září na něj přes stůl Vilémova nadšená tvář.

„Co mám kruci já co dostávat dárky k tvým promocím?!“ durdí se Kuba, ale tím podrážděním jenom maskuje to obrovské pohnutí, to, jak uvnitř něj všechno bublá pláčem a zadržovanými vzlyky, protože už dopředu ví, že ať je v té obálce cokoliv, i kdyby tam byla „jenom“ vylisovaná kopretina nalepená na tvrdém papíru, tak že ho to nehorázně dojme a semele.

„Mimo jiné je to poděkování za to, že jsi Vilovi hodně pomáhal, podržel jsi ho, kdykoliv to potřeboval, a byl jsi tu pro něj, když jsme tu pro něj nemohli zrovna být my,“ ujme se slova Vilémova maminka. „A protože si to prostě zasloužíš. A rozbal si to až doma, v soukromí,“ dovolí mu a natáhne se přes roh stolu, aby mu mohla krátce stisknout dlaň. „A ať tě ani nenapadne nám cokoliv z toho vracet, nebo nám to vyčítat, nebo nám to rozmlouvat!“

Kuba se přes stůl zahledí na Viléma, jako kdyby u něj hledal oporu, ale ten jenom pokrčí rameny a poťouchle se zakření: „Slyšels! No, a teď, kdo si ještě co dáte? Zmrzlinovej pohár? Jahody se šlehačkou, mami, co? Jak, už ne? Ale není pozdě, ještě posedíme… Tak kafe?“ Pomůže tak změnit téma a přeladit atmosféru, aby se Kuba nemusel v těch svých emocích plácat a vystavovat je na odiv ostatním zbytečně moc dlouho.

Když se oba o necelé dvě hodiny později s Vilémovými rodiči rozloučí, zvědavě po sobě mrknou. „A co teď? Jdeme k tobě, nebo ke mně?“ nadhodí Vilém.

„K tobě! Musíme si něco vyřídit!“ je Kuba s odpovědí rychle hotový.

„Ale ale!“ dobírá si ho Vilém. „Ty si se mnou nemáš co vyřizovat! Ostatně, ještě ani nevíš, co v tý obálce je!“ Automaticky ale vyrazí směrem ke kolejím a Kuba se zařadí vedle něj.

„To neva! Už jenom ten fakt, že nějaká obálka vůbec existuje!“ rozčiluje se Kuba.

„Tak okej, uznávám,“ zvedne Vilém ruce v hraném gestu, jako by se vzdával, „mohli jsme to dát i do krabičky – vypadalo by to asi líp…“

„Nech toho!“ drcne do něj Kuba loktem. „Máš ze všeho akorát srandu.“

„A ty zase všechno bereš hrozně vážně. Proto nám to spolu taky tak ladí – protože se vzájemně hezky doplňujeme.“

„Blbečku,“ zabručí Kuba.

„Pitomečku… A vůbec, šetři dechem, ať ti zbydou nějaký nadávky, až si to otevřeš!“

„Kruci, Vile, ty mě tak štveš! Co v tom je?“

„To už se za chvilku dozvíš!“ poplácá ho Vilém po zádech.

U Viléma na pokoji ze sebe pak s úlevou sundají saka, košile i kalhoty a navlečou se do volných trik a tepláků; Kuba u Viléma jednu rezervní sadu oblečení má – aby u něj mohl čas od času po nějakém nočním tahu přespat a druhý den se nemusel znovu soukat do smradlavých a zvalchovaných hader… Vilém jim oběma nalije do skleniček džus a pak si pohodlně posedají na jeho postel.

„Co v tom je?“ převrací Kuba tu pevnou obálku v prstech.

„To už ses myslím ptal několikrát,“ usměje se Vilém. „Ale že jsi to ty, klidně ti to ještě párkrát zopakuju: poděkování.“

„Hm a Klára taky dostane obálku?“ rýpne si Kuba, ale nemyslí to zle, prostě jenom nechápe, proč ze všech lidí zrovna on by měl dostávat nějaké poděkování, a zároveň je z toho děsně naměkko – a neumí se s bouří těch pocitů popasovat.

„Víš dobře, že Klára už ode mě všechno, co jsem jí mohl nebo chtěl dát, dostala,“ zvážní Vilém – a Kuba si povzdychne; Kláru má totiž rád…

S Klárou Vilém chodil skoro rok. Dali se dohromady na té oslavě Vilových třiadvacetin – a rozešli se letos v dubnu, a to ještě tak hloupě a podle Kuby i zbytečně. Na jedné pánské jízdě se totiž Vilém začal ošmatlávat s Markem a skončili spolu dokonce i v posteli; ne že by to mysleli nějak vážně, Vilém si chtěl prostě zaexperimentovat a po prohlášení „Ne, definitivně jsem na holky!“ místo aby celou záležitost ututlal, se s tím svým zjištěním Kláře ještě pochlubil. Když mu ten úlet zdrceně vyčetla, obvinil ji z upjatosti, že by prý měla pochopit, že to potřeboval zkusit, a celkově by ho podle něj jako jeho přítelkyně měla v jeho sebepoznávání podporovat víc…

„Seš vůl,“ oznámil mu Kuba poté, co mu jako jejich společnému kamarádovi Klára po rozchodu volala a skoro dvě hodiny mu brečela do telefonu, „to ses s ní nemohl rozejít nějak hezky?“

„Sám seš vůl,“ odpálkoval ho Vilém. „Až si jednou někoho najdeš, pak si povíme o hezkých rozchodech! Kdybych měl použít tvoje vlastní výrazy, tak to je v podstatě oxymorón, kámo!“

„Pf, kdybych si někdy někoho našel, nebudu mít důvod bavit se o rozchodech – ani hezkých, ani jiných!“

„Naivo,“ vrtěl Vilém hlavou a při tom si přál, přál si z celého srdce a přál Kubovi z celého srdce, aby si opravdu někoho našel, někoho, kdo ho bude milovat a koho bude milovat on.

Přitom to nebylo o tom, že by Kuba neměl kde brát, kdepak, zájem o něj byl, a nebylo divu – se svou sympaticky hezkou tvářičkou ozdobenou jemným, laskavým výrazem, kterému ale zároveň jizva táhnoucí se přes obočí dodávala na jakési záhadnosti, a se svým ohromným rozhledem byl vítaným přírůstkem na jakékoliv akci, na kterou se Vilémovi povedlo ho vytáhnout, a i když to možná nebylo vidět hned ten večer nebo tu noc, tak byl i magnetem, a to nejenom na holky. Jakkoliv totiž přímo na té které akci ho nikdy nikdo sbalit nezkoušel, jako by si všichni ten jeho umírněný, zdrženlivý postoj správně vyložili jako nezájem, tak už druhý den se pokaždé bez výjimky našla minimálně jedna účastnice té párty, která se Viléma na Kubu zaujatě vyptávala, a jednou i spolužák Marek se zálibnou jiskrou v oku vyzvídal, jak to ten Kuba vlastně má. Na tuhle otázku ale Vilém odpověď vlastně ani pořádně neznal, a i kdyby ji znal, beztak by ji nechtěl dávat za Kubu, a tak Markovi doporučil, ať se při hledání odpovědi trochu posnaží sám. Ani z Markova snažení, ani ze snahy kohokoliv jiného dostat se ke Kubovi nějak blíž ale nakonec nikdy nic nebylo, čistě proto, že Kuba o nic z toho nestál.

„Tak už to otevři, Kubajz!“ vrátí se Vilém v myšlenkách zpátky do přítomnosti a zamává Kubovi před očima dlaní. „To není fér, já jsem víc napnutej než ty…“

A Kuba tedy s hlubokým nádechem odlepí tu voskovou pečeť… a vytáhne dvě vyplněné přihlášky na vysokou školu, přesněji dvě kopie vyplněných přihlášek na vysokou školu s jeho zfalšovaným podpisem, jak si všimne se zalapáním po dechu, a pak další obálku, malou a napěchovanou, která je stoprocentně plná bankovek.

„Co to… co to jako má být?“ hlesne nevěřícně.

„Hele,“ poplácá ho Vilém uličnicky po koleni, „tím, že se budeš snažit působit, jako že neumíš do pěti napočítat, mě rozhodně nepřesvědčíš, že jsem udělal chybu!“

„Krucinál, Viléme!“ vyhrkne rozhozeně. „Říkal jsem ti přece tolikrát…“

„Jo, já vím! Jenže… mně to prostě nepřijde správný, kapiš? Ježíši, Kubo, jestli ty tu vysokou ani nezkusíš, tak já a půlka mých spolužáků budeme muset jít ty naše diplomy vrátit! Protože si je vůbec nezasloužíme! Nevěnovali jsme přípravě na zkoušky a státnice ani polovičku času, kterej trávíš ponořenej v knížkách ty! Takže… ne, nic neříkej, nech mě domluvit… Takže to prostě jenom zkus, hm? Kdyby, kdyby nastala ta naprosto nepravděpodobná situace, že by ti to studium fakt nešlo, protože, nevím, bys třeba zjistil, že tě nějak moc traumatizují ústní zkoušky a nevypotíš ze sebe kloudnou větu, tak přece můžeš skončit ze dne na den, není to žádnej úpis ďáblovi až do tvý smrti… No a konkrétně tohle,“ zatahá za ty dva listy papíru, „ber jenom jako takový ponouknutí – protože přijímačky jsou už za pár dnů, a když sis nezkoušel žádný ty vzorový testy, tak já nevím, možná to na první pokus nedáš. To neva. Ale aspoň zjistíš, co a jak, a za rok si pak už podáš přihlášky sám – a na obory, na který fakt chceš, a ne na tyhle dva, co jsem ti vybral já…“

„Náhodou jsi je vybral úplně přesně,“ šeptne Kuba dojatě, protože se mu právě potvrdilo – tedy ne že by to nevěděl, ale takhle hmatatelný důkaz vyvedený černý na bílém o tom ještě nikdy v rukách nedržel – jak pozorný a vnímavý posluchač Vilém je. Ze všech těch střípků informací, které pečlivě sbíral, kdykoliv spolu mluvili, dokázal úplně přesně vystihnout a zvolit, co by Kubu bavilo studovat nejvíc…

„Jo? No tak tím líp! Prosím tě, ty obory z katedry financí znějí všechny tak šíleně, že jsem se bál, že to blbě i jenom opíšu, natož abych chápal, co ty slova znamenají…“

„Kecko,“ uchechtne se Kuba a pohnutě Viléma pohladí po koleni. „No a tohle?“ vezme pak do ruky tu menší obálku a zamává s ní Vilémovi před očima. „To jste jako s vašima vykradli banku a chcete, ať vám to u sebe schovám, nebo jak?“ Ano, ví, že od té doby, co Vilém přestal brigádničit v hospodě a místo toho začal pracovat na částečný úvazek v jedné IT firmě jako konzultant, se jeho finanční situace značně zlepšila, stejně jako ví, že Vilémovi rodiče taky netřou bídu s nouzí. Ale tím spíš – nepřipadá mu prostě správné, pochopitelné ani vysvětlitelné, aby kdokoliv z nich dával svoje našetřené peníze zrovna jemu!

„Ty peníze, to máš prostě… no na cokoliv! Někam si zajeď, něco procestuj. Nebo si kup něco do bytu. Nebo si nakup spoustu knížek. Nebo si to nech jako rezervu, až budeš mít za pár let před státnicema a budeš si potřebovat v práci vzít volno – uvidíš, že se ti bude hodit každá koruna. Prostě je to tvoje věc, co s nima uděláš. Teda pokud se je mně a našim nepokusíš nějak vracet. To by mě naši hnali – a já bych pak musel hnát tebe,“ zacukají mu koutky.

„Jo? A odkud a kam?“ rozhodne se Kuba, že to proteď všechno nebude víc řešit, a přistoupí na to Vilémovo škádlení. „Z tvýho novýho bytu, kam ti mám pozítří pomoct se nastěhovat, do mýho? Nebo jak? Abych si to s tou pomocí ještě nerozmyslel!“

„Vždyť jsi mi to sám nabídl! A vůbec, musíme se s tímhle pokojem a s celýma kolejema pořádně rozloučit! Takže,“ vyhoupne se Vilém na nohy a přejde k miniledničce, ze které vytáhne šampaňské, „už jsi přišel na to, co si pustíme za film?“

A lenošivé odpoledne tak stráví koukáním na filmy i vzpomínáním na to, co všechno na tomhle pokoji s Vilovými spolužáky a spolužačkami zažili. Popíjejí u toho šampaňské, a když jim dojdou bublinky, tak Vilém odkudsi vyloví už načatou láhev rumu, a pojídají u toho brambůrky a později se dělí o dvě objednané pizzy.

„Přespíš tu, že jo?“ zeptá se Vilém kolem půlnoci. „Strašně se mi totiž nechce zvedat… a doprovázet tě domů,“ přizná unaveným, lehounce připitým hlasem.

„Nemusíš mě přece doprovázet domů,“ zakroutí na něj Kuba očima.

„To já vím, že nemusím! Ale stejně se mi nechce,“ chechtá se Vilém.

„Pako,“ zavrtí nad ním Kuba hlavou a zvedne se, aby si pro sebe jako první mohl zabrat koupelnu. „Ale jelikož se mi taky už nikam nechce, tak tu přespím,“ hodí ještě po Vilovi přes rameno.

Pod sprchou si pak naplno uvědomí, že je to opravdu naposledy, co se sprchuje tady, v tomhle studentském kamrlíku, nebo taky kutlochu, jak tak rádi říkali někteří Vilémovi spolužáci, a přijde mu to trochu líto – že vlastně končí jedna éra jejich života. Éra nazvaná Vilémovo studium. Vilém si teď bude muset najít pořádnou práci, ve které bude trávit hodně času, a bude si muset svůj život nějak uspořádat, prostě začne být doopravdy dospělý, už žádné výmluvy – a ta nutnost být dospělý se automaticky přenese i na Kubu. On si tedy naivně připadal dospělý už před čtyřmi lety, ve svých devatenácti, kdy se přistěhoval do Prahy, jenže velice rychle si uvědomil, že je jenom takové přerostlé dítě a žádný dospělý, protože dospělost není o věku, být dospělý, to se musí umět, a on to rozhodně neuměl, ne ve svých devatenácti, kdy ještě o životě ani o světě pořádně nic nevěděl… A přijde mu, že to umění být dospělý neovládl doteď. Se studujícím a sice oproti němu jaksi na všech frontách zkušenějším Vilémem po boku, tak odhodlaným a rozhodným a duchaplným, ale zároveň pořád jaksi lehkovážným a bezstarostným, měl dojem, že oba mají ještě na všechno to dospívání dost času… Jenže teď se z toho dost času stalo v podstatě zítra. A to, se všemi důsledky, které z toho plynou, Kubu docela vyděsí…

Spolu s tím zvláštním děsem se mu najednou vybaví i další vzpomínka na tenhle pokoj, tak jiná oproti všem těm veselým a praštěným, které přišly jemu a Vilémovi na mysl v průběhu večera.

Tenkrát se spolu znali asi dva, maximálně tři měsíce a Vilém ho v dobré víře pozval na jednu kolejní pokojovou párty – myslel si, že mu přijde vhod poznat další fajn lidi a strávit pár hodin i jinde, než jenom v tom svém pidibytě, případně v práci nebo v hospodě. Kuba už tenkrát Vilémovi samozřejmě věřil, už za sebou měli pár vážných rozhovorů i několik nouzových telefonátů, na druhou stranu se ale pořád znali příliš krátce na to, než aby se mu sám od sebe svěřil s tím, že mu nedělají dobře cizí, nezajistitelné a nezamykatelné prostory. A taky se nechtěl pořád na něco vymlouvat a působit jako nějaký zaprděný jezevec, který nikam nechodí a není s ním žádná zábava, a tak na tu párty přišel.

Dokud bylo ještě všude rozsvíceno a v místnosti se tísnila spousta lidí, tak to ušlo. Kuba se držel v blízkosti Viléma a jeho spolužačky Hanky, zatímco sám sebe přesvědčoval, že ti ostatní kluci, mezi kterými byli dokonce i nějací čtvrťáci, si ho vůbec neměří záštiplnými, vypočítavými, proradnými, nebo co hůř, mlsnými pohledy…

Jenže když párty skončila, nastalo peklo.

Vilém obýval jednolůžkový pokoj, který byl ale propojený se sousedním pokojem chodbičkou, odkud byl přístup do společné sprchy a na toaletu. Do Vilémova pokoje tak vedly hned dvoje dveře – ty z hlavní chodby, naštěstí zamykatelné, a ty z chodbičky, které se ovšem zamknout nedaly. A zatímco Vilém Kubovi přenechal svou postel a sám si rozložil ležení na zemi na karimatce, tak ve vedlejším pokoji, pokud Kuba dobře slyšel to jejich domlouvání, se chystali nějakým způsobem přečkat noc hned čtyři kluci. Čtyři cizí a starší kluci. Vilém ležel sice jenom kousíček od něj, jenže tvrdě spal, a navíc – proti čtyřem klukům by ho přece neubránil, takový superhrdina nebyl ani on. A Kubova utrápená mysl, posilněná navíc alkoholem, na který nebyla moc zvyklá, mu začala nabízet šílené představy a šílené scénáře toho, co by se nejenom mohlo stát, ale co se zaručeně stane… Proti takovým scénářům mu kdysi dřív, v době, kdy ještě nebydlel ve svém uzamykatelném a bezpečném bytě, pomáhaly žiletky, jenže ty s sebou teď neměl; a než se odhodlal vzbudit Viléma, aby se mu přiznal, že tady v tomhle prostředí šílí strachy, panický záchvat už se do něj stihl zakousnout příliš hluboko. Kubu roztřásla zimnice, rozbouřil se mu žaludek, a protože se bál odejít na toaletu, kde by v lepším případě mohl ty kluky potkat, v horším případě by tam na něj vyloženě čekali, doplazil se akorát co nejblíž k hlavním dveřím a vyzvracel se tam na linoleum.

To už vedle něj samozřejmě dřepěl Vilém, který si nejdřív myslel, že to Kuba jenom přehnal s pitím, jenže když si všiml, jak se Kuba celý třese, a když viděl jeho oči rozšířené strachem úplně stejně jako tenkrát, kdy ho doprovázel domů těsně po jejich seznámení, došlo mu, že tu jde o něco jiného než jenom o alkohol. Po zbytek noci nechal rozsvíceno, lehl si s Kubou do postele, a zabalený do své vlastní deky, aby Kubovi jeho polonahá blízkost nebyla nepříjemná, Kubu objímal. Taky pustil na mobilu coby tiché ševelení svůj oblíbený hudební playlist, aby kolem nepanovalo takové hluboké ticho – které ovšem nechtěl prolomit mluvením; rozhodl se totiž, že se Kuby nebude na nic vyptávat, nebude z něj nic tahat. Nechtěl jeho strachy jitřit tím, že by ho nutil, aby o nich mluvil a prožíval je tak znovu, když bylo zřejmé, že už tak jsou z nějakého důvodu rozjitřené dost.

Ani druhý den Vilém to téma mezi ně nerozprostřel. Neptal se, nenaléhal, nevyzvídal, nebrousil kolem toho – vlastně o tom úplně mlčel, jako kdyby se vůbec, vůbec nic nestalo. Kuba se přistihl, že by byl určitým způsobem radši, kdyby se Vilém vyptával – to by mohl aspoň odporovat, ne, nechci o tom mluvit, nebudeme to rozebírat. Jenže Vilém to nenadhodil – a Kuba se přesto cítil, že je do toho rozhovoru nějakým způsobem tlačený, a zároveň právě neměl jaksi příležitost říct to svoje nechci. Až mnohem později si uvědomil, že Vilém ho opravdu do ničeho netlačil, ne, neměl to takhle promyšlené a naplánované, že by svým ostentativním mlčením chtěl donutit Kubu se svěřit; takový Vilém nikdy nebyl, netaktizoval, nesnažil se pokoutně někoho zmanipulovat, ale vždycky řekl napřímo, o co mu jde. To, že se Kuba cítil takhle pod tlakem, bylo spíš proto, že ho tlačilo jeho vlastní podvědomí – to ono ho ponoukalo, aby se Vilémovi svěřil. A on mu to ve skutečnosti chtěl říct, chtěl mu říct aspoň něco ze své jinak tolik střežené minulosti, a právě kdesi ve svém podvědomí věděl, že tohle mu říct může, tohle ano, tohle Vilémem neotřese zase tak moc, aby od něj odešel, znechucený tím, jaký Kuba kdysi byl, jaký musel být…

A tak mu to řekl. I z tohohle příběhu nakonec přece jenom něco vynechal, radši, ovšem i tak toho prozradil hodně, hodně.

„Víš, tenkrát na učňáku, když jsem byl v prváku… Byli se mnou ve třídě dva kluci, nejlepší kámoši z nedaleký vesnice, a já jsem jim ležel v žaludku prostě jenom tím, že jsem byl z děcáku. Byli to takoví dva hromotluci a pořád mě naháněli po chodbách a tak, ale to víš, ve škole si nic moc nedovolili a já jsem si dával sakra pozor, abych s nima nikdy nezůstal nikde sám mimo školu. Jenže když jsme chodili na praktickou výuku do dílen, bylo to horší, protože učitel nás tam často nechával samotný, prostě jenom rozdal úkoly a pak se zdejchnul… Hned toho využili a odtáhli mě do některý z vedlejších dílen nebo do skladu, podle toho, kde zrovna nikdo nebyl. Jenže já jsem jednou objevil takovej menší sklad, ve kterým se dalo zamknout, to pro mě bylo něco jako výhra v loterii… A tak jsem tam pokaždý, když se ten učitel měl k odchodu, už preventivně zdrhnul. Ale oni bohužel časem přišli na to, čeho jsem si nevšiml – že ten sklad je propojenej s vedlejším skrz jakousi odvětrávací šachtu ve stropě… Takže na mě jednou z ničeho nic seskočili seshora. A dali mi to dost sežrat, že jsem se před nima zamykal. A víš, já jsem si fakt myslel, že jsem tam před nima v bezpečí, a absolutně jsem nečekal, že by do tý místnosti mohl být i další přístup, a když mi tohle mý přesvědčení o tom, jak skvělý útočiště jsem si našel, rozbili, připadal jsem si pak děsně podvedeně." Jako kdyby jim Vesmír nadržoval, hajzlům jedněm. „A od tý doby prostě… se už necítím dobře a bezpečně nikde. Teda kromě svýho bytu. Ani v práci moc ne. Přijde mi, že se před těma dvěma… nebo před kýmkoliv jiným… už nikde neschovám, nikdy… Že mě vždycky všude najdou a všude se za mnou dostanou, když budou chtít.“

Vilém Kubu po odvyprávění tohohle úděsného zážitku jenom objal a dlouho, dlouho neříkal nic. Kuba si myslel, že je to jeho záměr – prostě ho jenom obejmout a účastně mlčet, a nikdy se nedověděl, že Vilém mlčel proto, že jednoduše nebyl schopný slova. Nikdy se nedozvěděl, co se Vilémovi během toho mlčení prohánělo hlavou a kolik úsilí ho stálo, aby nevybuchl jako papiňák, aby nezačal řvát, aby nezačal vzteky kopat a pěstmi bušit do zdi. Až teprve když se vnitřně trochu srovnal, když ze sebe němě vykřičel všechny ty nadávky a odsudky a stížnosti na zkurvenej život a zkurvenej svět, tak hlasem podbarveným absolutní jistotou a nezpochybnitelným přesvědčením pronesl Kubovi přímo do ucha: „Teď už seš v bezpečí, Kubo… Ani tady na koleji, ani u tebe doma, ani u tebe v práci, ani u nás v hospodě – prostě nikde tě nenajdou, už nikdy, jasný? A i kdyby tě náhodou našli, tak přese mě se k tobě nikdy nedostanou. Nikdy a nikdo.“

Kuba si to pak přehrával v hlavě pokaždé, když ho večer v práci nebo třeba někdy za tmy při cestě ztichlými ulicemi domů ten záchvat paniky začal zase přepadávat, až se z toho postupně stala taková jeho mantra, mantra namluvená Vilémovým uklidňujícím, konejšivým, přesto pevným a přesvědčivým hlasem. Nikdy se k tobě přese mě nikdo nedostane, nikdy nikdo. Stoprocentně nevěřil v nikoho a v nic, v tu dobu už ne a zároveň ještě ne, ale tomuhle uvěřil, bezvýhradně a absolutně.

Začne si tu mantru v hlavě přehrávat i teď, ve sprše, kdy už se sice nebojí, že by se k němu odněkud dostali ti dva, ale stejně se pořád cítí tak podivně vyděšený – tím koncem jedné éry života a očekávaným, přesto zvláštně náhlým začátkem nové –, a zjišťuje, že ta mantra zjevně funguje v každé situaci. Nejde totiž o ta slova. Jde o ten Vilémův uklidňující, přesto pevný hlas.

Když se Kuba vrátí do pokoje, na posteli už je kromě peřiny rozprostřená i druhá deka. Od toho Kubova prvního přespání tady na kolejích si už totiž Vilém nikdy později nezkusil roztáhnout na zemi karimatku, když čas od času Kubu zlanařil, aby s ním na pokoji zůstal přes noc, a to i přesto, že tahle kolejová postel je úplně obyčejné jednolůžko. Ani jednomu to ale nikdy nevadilo; naopak – k tomu občasnému Kubovu přespání to společné tísnění se na úzké posteli začalo patřit jako neoddělitelná součást programu, jako něco extra, něco, co si nedopřávají často, ale jednou za čas si to naplánují rádi. No, a tomuhle teď bude taky konec, napadne Kubu, když na Viléma čeká, až se ze sprchy vrátí on.

Pak se k sobě navzájem přitulí, tradičně je u toho plno dohadování, hraného rozčilování a chechtání, kdo z nich přibral, kdo od posledně nějak povyrostl, kdo z nich má ostřejší lokty, delší vlasy nebo škrábavější strniště a kdo koho dloube do žeber nebo kope naschvál, než konečně najdou pro oba příjemnou a vyhovující polohu, a ve stejnou chvíli, kdy Kuba hodí do prostoru polohlasné „Tak dobrou!“, ho Vilém osloví:

„Kubi…? Za to, že se ti tak strašně nechce na vysokou a že si vůbec nevěříš, můžou taky ti dva?“

Ta otázka Kubu překvapí – především tím, že z nějakého důvodu se Vilémovi zjevně taky dnes dostal na mysl ten jejich rozhovor tenkrát po tom Kubově panickém záchvatu.

„Ne, to… no… ehm, ne tak úplně,“ odpoví Kuba popravdě, když si v hlavě rychlostí blesku zkusí přehrát jakýsi výňatek z toho, co mu ti dva kdy řekli.

„Ne tak úplně…? A to znamená co?“ podepře si Vilém hlavu o loket a zkoumavě se na Kubu zahledí, i když ve tmě toho v jeho tváři moc nenakouká.

„Že… že zrovna je dva víc bavily jiný věci, než abych po nich opakoval, že jsem jenom…“ Ticho.

„Že jsi jenom…?“ vybídne ho Vilém tiše, napětím ani nedýchá.

„To je jedno,“ šeptne Kuba.

„Není to jedno,“ nesouhlasí Vilém, ale přestane si podpírat hlavu a znovu si vedle Kuby lehne, paži mu ochranitelsky přehodí přes hrudník. „Kdyby to bylo jedno, tak bys z toho doteď nebyl tak zdrblej. A nešlapal by sis kvůli tomu po úspěšný kariéře.“

„Já si po ničem nešlapu, ty jedna úspěšná kariéro,“ zkusí od toho nepříjemného tématu Kuba odbruslit, zavrtí se a přehodí ruku pro změnu přes Vilémovy boky. „A spíme.“

„Hmm, achjooo… Ale tak teda dobrou.“

„Dobrou noc, Vile.“

Kuba zavře oči, s lehkým úsměvem na tváři poslouchá Vilémovo stále pravidelnější oddechování… Kdo si myslíš, že seš? protne najednou to příjemné ticho hlas v Kubově hlavě. Na co si to hraješ? Ty si jako myslíš, že si z tebe někdo jednou sedne na zadek? Se prober! útočí druhý hlas. Nejsi nic, nejsi nikdo! Nic nemáš, nic neumíš… Vlastně něco seš – pro všechny kolem akorát zátěž! reaguje třetí hlas. Kuba všechny ty hlasy umí přiřadit konkrétním osobám, doteď vidí úplně přesně, jak se ti lidi tvářili, když po něm ty věty plivali – naprosto přesvědčivě, přesvědčeně a bez jakéhokoliv zaváhání nebo zakolísání. Doteď to vidí, doteď je slyší. Seš nula, ty šmejde… Klekni si, tamhle do rohu, ruce za záda – tam je tvoje místo a vždycky bude, pamatuj si to, na nic víc se nikdy nezmůžeš! Co ty hrubky, Jakube? S takovou ty přijímačky neuděláš! Jako opravdu si myslíte, že s tím, co tady před tabulí předvádíte, vám můžu dát něco jiného než čtyřku? Sednout!

Kuba se neklidně zavrtí a zkusí ty hlasy násilně přehlušit vzpomínkami na něco a někoho jiného, jenže ta přehlídka padesáti, sto padesáti nebo možná osm set padesáti nejhorších vět, co mu kdy kdo řekl, těžko říct, u jakého čísla to nakonec skončí, pokračuje dál. Kde nic není, ani smrt nebere, co? Ty máš v tý palici úplně vymeteno… sakra můžeš se na mě aspoň dívat, když s tebou mluvím? Myslíš, že na kluky jako ty někdo někde bude čekat s otevřenou náručí? Podívej se, cos s tím udělal, teď to můžu celý zahodit! Blbe jeden… Hlasy učitelů, vychovatelů, spolužáků. Dokonce i v té své náhradní rodině tohle zaslechl, ne samozřejmě přímo od těch náhradních rodičů, ti se snažili, jenže lidi v jejich okolí, dokonce i lidi v jejich nejbližším okolí, byli krutí; představovali si pro ně jiného syna. Lepšího. A on se jim vlastně ani nedivil…

Znovu se zavrtí a celý se na posteli o kousek posune, ale Vilémova ruka v reakci na to sjede po jeho těle o něco níž a přichytí ho v pase. Sakra kam zase vejráš? Můžeš se aspoň chvilku zkusit soustředit? Ne, špatně, za pět! Mě ale tvůj názor nezajímá, hlavně proto, že to ani žádnej názor není, jenom papouškuješ, co jsi slyšel jinde… I žák základní školy by odpověděl líp než vy! Kubo, stoupni si a přečti celé třídě tu perlu, co jsi napsal do písemky! Ty jedno hovado tupý, po kom seš? Jo aha vlastně… Ne, nemluvili s ním nebo na něj takhle všichni, samozřejmě že ne, slýchával i milá a povzbudivá slova. Jenže ty jízlivé komentáře a průpovídky pronášené s cílem zranit, urazit, zesměšnit nebo ponížit všechna ta milá slůvka definitivně, trvale a už napořád přemazaly.

Ty budeš rád, jestli tu střední vychodíš… Jó, to náš Milánek, ten půjde na vysokou, už si podal přihlášky; ten bude jednou takovejm jako ty ředitelovat! To je kára, co? Ale o něčem takovým si můžeš nechat leda tak zdát, ty budeš rád, jestli si jednou vyděláš aspoň na suchý rohlíky… Řekl jsem, ať mi říkáš pane! Ostatně zvykej si, celej život tak budeš někomu říkat… Zopakuj mi, co seš! Jo, jenom kurva, jo, moje děvka; otevři pusu, šikovnej – jo, tohle ti jde, tohle jediný ti jde…

Kuba sebou znovu neklidně trhne, vytřeští oči do tmy… a to už cítí, jak ho Vilémova dlaň v pase konejšivě hladí. „Co je, nemůžeš spát?“ zadrnčí pokojem Vilémův spánkem ochraptělý hlas.

„Hm…“

„Tak si pojď povídat,“ nabídne hned Vilém, rázem o dost čilejší, alternativu.

„No a o čem?“ chytí se Kuba, protože zadoufá, že při znovuprobírání dnešních promocí, tlachání o zařizování Vilémova nového bytu nebo hlasitém dumání o pracovních pohovorech, které Viléma čekají, přijde na jiné myšlenky.

„Proč mi na některý otázky pořád nechceš odpovědět?“

„Co…?“ nedokáže si Kuba tak narychlo poskládat, na jaké otázky ohledně promocí, bytu nebo pracovních pohovorů nechce Vilémovi odpovědět.

„Co co?“ Vilém si znovu podepře hlavu o loket, po ospalosti už ani stopy, volnou ruku ale z Kubova pasu neodtáhne. „Proč mi nechceš říct, kdo a co po tobě chtěl opakovat, že jsi jenom tři tečky, a kdo tě dokázal tak solidně odradit od studia na vysoký a kterej hajzl ti ublížil tak moc, že ses mě tenkrát úplně poprvý bál, že ti to udělám taky, a od čeho máš ty jizvy na zádech nebo tu přes obočí a kdy a proč jsi začal s tím řezáním…?“

„Ježíši,“ zahihňá se Kuba nervózně, „lehčí otázky bys v tom svým repertoáru neměl?“

„Mám jich spousty. Jenže ty mi právě neodpovídáš na žádnou.“

„A… je to pro tebe tak důležitý vědět to? Vždyť je to všechno minulost.“

„Hmm, no je to sice minulost,“ uzná Vilém, „jenže… taky je to součást tebe, víš? Já to nechci vědět ze zvědavosti, proto, abych to prostě jenom věděl, ale proto, že tě to utvářelo a utvořilo… a že by mi to pomohlo líp tě poznat a pochopit… A pak si taky myslím, že ti pomůže, když to ze sebe všechno konečně dostaneš. Protože když to v sobě dusíš, tak z toho máš akorát noční můry nebo panický ataky nebo máš potřebu se řezat…“

„Náhodou už se neřežu,“ zahuhňá Kuba.

„A to je dobře! Ale taky si vzpomeň, co ti pomohlo – to, že jsi mi vždycky zavolal a chvíli jsme spolu mluvili. Mluvení a sdílení je prostě lék, no,“ trhne Vil ramenem.

„Když… to je prostě strašně náročný. Mluvit o tom všem. S tebou.“

„Se mnou…? Takže… s nějakým terapeutem bys o tom mluvit zvládl?“

„Počkej,“ vyvlékne se Kuba z Vilémova držení, taky si podepře hlavu o loket a v té tmě se mu zahledí do očí, „to mi jako naznačuješ, že jsem zralej na psychiatra?“

„Ne, ty pako,“ pousměje se Vilém. „Jenom mě zajímá, jestli konkrétně já jsem v celý tý rovnici ten rušivej element.“

„Nejsi žádnej rušivej element,“ ujistí ho Kuba. „Ale… prostě některý věci ti říct nechci, abys ode mě pak neutekl.“

„Cože?“ vyjeví se Vilém upřímně. „A proč bych od tebe jako utíkal?“

„Protože… jsou to hnusný věci…“

„Tím spíš bych od tebe neutíkal!“

„Hnusný věci o mně,“ upřesní Kuba potichu.

„Krucinál, Kubo, neexistuje nic, co bys mohl říct, abych od tebe pak potřeboval utýct!“

„A jak to můžeš vědět?“ propaluje ho Kuba v té tmě pohledem. „Nevíš, co ti nechci říct…“

„Mám dost bohatou představivost,“ odfrkne Vilém. „A neexistuje nic, co bys mi mohl prozradit, abych od tebe pak potřeboval utýct, tečka.“

„Hmm, a co když jsem třeba někoho zabil…?“

„No, tak ani tak od tebe nezačnu utíkat, proč bych to dělal? Buď jsi k tomu měl důvod, nebo to byla nehoda. A ty jsi hlavně nikoho nezabil, ani úmyslně, ani neúmyslně, a pokud tohle je to nejhorší, co dokážeš vymyslet a o čem si myslíš, že bych to neustál, tak pak můžeš být vážně v klidu, co se nějakýho mýho utíkání týče.“

Kuba se tím Vilémovým prohlášením v duchu chvilku probírá – a vlastně i tak trochu opájí, protože jakkoliv je to celé postavené na nesmyslném základě, tak ten závěr z toho plynoucí Kubu prostě a jednoduše hřeje –, a tak se nakonec odhodlá k tomu, aby Vilémovi aspoň na jednu z těch jím položených otázek odpověděl. Na tu první.

Nedokáže to ale udělat takhle, z očí do očí, jakkoliv z těch Vilémových vidí jenom odlesky, a tak se znovu převrátí na záda, chytí Viléma za zápěstí a přehodí si jeho ruku přes břicho. Vilém to mylně pochopí tak, že noční rozhovor je definitivně u konce, takže si lehne taky, obličej zavrtá Kubovi do ramene… A najednou se k němu donese tiché: „Jeden… jeden chlap chtěl, když mě… ehm, no, prostě chtěl, ať po něm opakuju, že jsem jenom děvka. Nic než jenom děvka. Jeho. A že nic jinýho ze mě ani nikdy nebude.“

Vilém ztuhne, tělem se mu prožene smršť emocí… a pak vysílený znechucením, bolestí i tím, jak v sobě musí všechny ty emoce a to vzepětí vzteku na zkurvený lidi a zkurvenej svět potlačovat, zavře oči. Takže jsem měl pravdu. Měl jsem celou dobu pravdu, když jsem si vydedukoval, že… že musel… že ho vážně někdo nutil, aby…

Sevře Kubu v pase pevněji… a vydrmolí mu do ramene: „Nejsi ničí děvka a už vůbec nejsi jenom to! Jsi ten nejskvělejší a nejchytřejší kluk, kterýho znám!“ A pak, aby to celé aspoň maličko odlehčil, aby prostě měli aspoň tu nejmenší šanci dnes usnout a nemít příšerné sny, dodá: „A osobně odstřelím každýho, kdo se na tebe někdy podívá a pomyslí si něco jinýho! A ty si zítra vezmeš čistej papír a stokrát to tam napíšeš: jsem nejchytřejší kluk na světě a vystuduju vysokou školu! Vykřičník!“

A ono to zafunguje, protože Kuba se uvolněně zasměje; ačkoliv on má k tomu uvolněnému zasmání mnohem víc důvodů než jenom Vilémovu snahu je oba nějak rozptýlit. Jedním z těch důvodů k úlevě je, že to má za sebou – dokázal ze sebe před Vilem vypustit jedno ze svých nejošklivějších tajemství. Druhým důvodem je, že teď, když to řekl nahlas, jakkoliv to celé několik měsíců trvající utrpení zhustil jenom do pár slov, tak jako kdyby nad ním všechny ty odporné, bolavé zážitky, tamten chlap a celkově to, že byl kdysi něčí děvka, najednou nemělo takovou moc…

Ovšem úplně největší kámen ze srdce mu spadne díky Vilémově reakci. Šíleně moc se totiž bál, že to vědomí toho, co kdysi dělal, co byl kdysi nucený dělat – že měl sex s kluky i muži; že dělal všechny ty věci, které po něm chtěli; že někomu držel – Viléma znechutí natolik, že už s ním nebude chtít mít nic společného. Že s takovou špínou, s někým tak poskvrněným, použitým a odpudivým už nesnese být ani v jedné místnosti, natož aby někoho takového nazýval nejlepším přítelem… Ale když teď zjistil, že pro Viléma se na jeho vztahu k němu nic nezměnilo, tak ta úleva je tak nezměrná, až mu z toho vyhrknou slzy.

Jo, Vesmíre. Já si vážně kdysi myslel, že jsi mě zradil. A že nadržuješ jim – těm zmetkům, těm hajzlům, těm zlým. Ale teď vidím, že všechno, co se kdy stalo, všechno, co jsem kdy zažil, i to totálně ošklivý a hnusný a zvrhlý, vedlo nakonec k tomu dárku. K tomuhle dárečku, k nejlepšímu kámošovi, kterej ode mě asi vážně nikdy neuteče… Děkuju, Vesmíre. Děkuju, Viléme.

***