Dárek od Vesmíru pro nás pro oba (4/4)

Týdny plynou, přetavují se do měsíců, čtvrtletí a pololetí, až je z nich rok. Další rok jejich života a tentokrát je to Kuba, kdo slaví svoje kulatiny, zatímco Vilém „jen obyčejný narozky“, a ještě něco se u nich vyměnilo: Vilém je zase sám – a tentokrát je to Kuba, kdo má někoho po svém boku, je to Kuba, kdo s někým randí. Oba zároveň dál budují svoje kariéry, což pro Viléma znamená i služebně létat do Londýna, kde jeho zaměstnavatel otvírá novou pobočku, a ve výsledku tak na sebe mají ještě méně času než v tom předchozím, už tak na společné zážitky dost chudém roce, ačkoliv tehdy si to aspoň vynahradili tím společným procestováním jihovýchodní Asie.

„Tak co kdybysme letos někam letěli zase? A destinaci vyberu já? A samozřejmě to platím!“ navrhuje Kuba, když mu Vilém v den D volá, aby mu aspoň na dálku popřál všechno nejlepší; samozřejmě víc než tuší, že Vilém s tou třetí větou nebude souhlasit, protože jeho finanční situace se za ten rok přece jenom výrazně zlepšila, ale přesto Kuba na tom, že celou akci finančně zatáhne, hodlá trvat.

„Kubo, zní to skvěle, fakt, ale víš, jak to teď mám s časem, a navíc, nechceš jet spíš s Marianem? Spolu jste ještě nikde takhle na víc dnů nebyli. Vytáhni ho někam k moři, za exotikou, odpočinete si, oba to potřebujete,“ nabízí Vilém alternativu.

„Ale jo, můžeme si zaletět na týden k moři, proč ne,“ krčí Kuba rameny, „ale já jsem myslel spíš zase nějakou třítýdenní poznávačku, víš? Třeba po Jižní Americe. A na něco takovýho bych přece jenom letěl radši s tebou, nemluvě o tom, že s Marianem se vidíme denně, kdežto tebe už nevidím skoro vůbec.“

„No tak dobře,“ souhlasí nakonec Vilém, „já s tebou samozřejmě pojedu rád, kamkoliv si řekneš, ale dej mi teda ještě pár týdnů, jo? Až tenhle Projekt Londýn konečně skončí. Teď by mě šéf stejně nikam na tři týdny nepustil, ani kdybys ho přemlouval s bůhvíjakým nasazením! Ostatně ve středu se vracím do Prahy, pozdě v noci, ale představ si, zase jenom na otočku, už v neděli budu muset zase sem… Už mě to trdlování tam a zpátky docela štve!“

„To se nedivím,“ přitaká Kuba účastně, ale hned nato rozradostněně vyhrkne: „Ale s tou dovolenou je to paráda! Jasně, nebudu tě s tím teď otravovat, ale zároveň to nesmíme nechat vyhnít! Takže počítej s tím, že to čas od času nadhodím, abys na to náhodou nezapomněl.“

„Neboj, na něco takovýho fakticky nezapomenu,“ usmívá se Vilém, zatímco z okna vysokého mrakodrapu kouká na Temži a je mu úplně jasné, že sotva oba ukončí tenhle hovor, Kuba si sedne k počítači a práce nepráce, začne dělat předvýběr toho, kam by spolu mohli letět. A ten předvýběr Vilémovi dozajista do pár hodin přistane v mailové schránce.

Kuba nakonec předvybere hned čtyři destinace, a i když zatím vůbec netuší, která z nich bude ta ona a kdy se tam s Vilémem vypraví, už to vědomí, že spolu někam poletí a že spolu stráví zase báječné tři týdny, ho uvrhne do stavu téměř dětského nadšení a on se celý rozzáří takovým způsobem, že když se za ním další večer staví Marian na tradiční páteční skleničku, hned si toho všimne.

„Týjo, co se to děje? Takovýho tě snad ani neznám… To máš takovou radost z toho, že už je ti třicet, nebo co?“ dobírá si ho, zatímco mu pokládá ruce kolem pasu a sklání se k němu pro polibek.

„Ne, to ne,“ oplatí mu Kuba tu pusu, pak ho vezme za ruku a posadí ho do křesla, ke stolu, na němž je nachystaných několik posledních kousků dortu, který dostal předevčírem v práci. „Ale víš, jak jsem ti vyprávěl o tom loňským cestování po Asii s Vilémem? Tak mi dva dny zpátky volal a slíbil mi, že si letos uděláme takovou třítýdenní pánskou jízdu zase.“ A zatímco nandává zákusek na talířky, otočí na Mariana hlavu a bezelstně, potěšeně se na něj usměje.

Ty nejostřejší hroty toho, co se odehraje potom, Kubovi naštěstí zahalí milosrdná mlha… Ale i to, co naplno vnímá, i to, co si vybavuje a pamatuje, s ním hluboce, hluboce otřese.

„To si ze mě kurva děláš prdel?“ vypění z ničeho nic Marian, za očima se mu blýská a hřmí, přičemž se zvedne na nohy, takže se nad Kubou díky své výšce tyčí jako bůh pomsty. „Co ty seš to vlastně za parchanta? Nebo ti přijde normální chodit se mnou – a během toho se tahat s někým jiným? A ještě se mi tím chlubit?!“

„Co…?“ odloží Kuba talířek zpátky na stůl a narovná se v zádech. „Jak jsi na to přišel? Já se přece s nikým netahám, vždyť víš, že Vilém…“

„Sklapni!!!“ zařve na něj ale Marian, rozmáchne se a vrazí Kubovi takovou facku, že tomu se okamžitě podlomí kolena.

Sveze se na gauč, chytne se za tvář a s naprosto vyšokovaným výrazem ve tváři zvedne k Marianovi oči:

„Majo, co blbneš? Já přece…“

„Neslyšels? Drž už kurva hubu!“ znovu bytem zahřmí Marianův rozčilený hlas následovaný typickým mlaskavým zvukem dlaně dopadající na tvář, po čemž se Kubovi spustí krev z nosu. Mariana ale ani tohle nezastaví, chytí Kubu za tričko a vytáhne ho na nohy. „Na co si to hraješ, ty malej šmejde?“ Zatváří se znechuceně – a odhodí Kubu pryč, na zem, jako nějakého mrzkého švába, jako věc, se kterou už nechce mít nic do činění. „Na co si to do prdele hraješ? Co si o sobě vůbec myslíš? Že mě budeš rok tahat za nos, že si mě budeš vodit jako posranou loutku, ne, Mariane, ještě ne, ještě nejsem připravenej,“ zapitvoří se, v očích pohrdání a vztek, „a přitom si to budeš všechno schovávat pro něj? Parchante jeden! To jsou samý výmluvy, tohle nemůžu, tohle nechci, ale heleme se, jak zavolá Vilémek, viď, to se najednou můžeš posrat z toho, že budete spolu! A ještě tři tejdny v kuse někde bůhvíkde, a sami! Tak ale na to zapomeň, ty parchante, na to zapomeň!“ A s tím Kubu, pořád ještě ležícího na zemi, nakopne do hrudníku. A pak do břicha. A ještě jednou.

Kuba ty kopance po chvíli přestane počítat, stejně jako přestane počítat ty šrámy, které mu na duši působí každé Marianovo slovo, každá jeho věta, každá jeho výčitka. Choulí se na zemi do klubíčka a kryje si hlavu, má pevně zavřené oči, přesto se mu ale pořád na víčka promítá ten Marianův nepříčetný výraz, to zlo a krutost v jeho očích, ta nenávistí stažená tvář, když vypouštěl z pusy Vilémovo jméno…

Netuší, jak dlouho to celé trvá, a vlastně jedna malá část uvnitř něj je smířená s tím, že se to ani nikdy nedozví, že prostě ta příští rána bude konečná, taková, po které on už se neprobere – vždyť co jiného by tím Marian mohl myslet, že na tu cestu s Vilémem může zapomenout? Buď ho chce prostě umlátit k smrti, nebo, a to by bylo horší, by si ho takhle bezmocného a sotva vnímajícího ještě pořád mohl vzít násilím… Aby mu dal najevo, že patří jemu, a ne Vilémovi…

Ale Marian na něj nakonec zakřičí poslední zhnusenou nadávku, nakonec mu věnuje poslední kopanec – a z Kubova bytu se odporoučí. Panebože, pomyslí si Kuba, tak to vypadá, že jsem to asi přežil… A pak ztratí vědomí.

Když se probere, nemá chvilku vůbec tušení, kdo je a kde je, ale jeho rozbolavělé tělo mu pomůže připomenout si, co se stalo – a to prvotní rozpomenutí se je stejně šokující a stejně hrozivé, jako když na něj Marian poprvé zakřičel a zlověstně se nad ním vztyčil, s očima naplněnýma divokostí a surovým opovržením. Kuba se celý roztřese, vyzvrací se, a než se mu povede odplazit se do koupelny, vyzvrací se znovu.

V koupelně, zatímco se důsledně vyhýbá pohledu do zrcadla, ze sebe s usykáváním a za pomoci pouze levé ruky svlékne veškeré oblečení, vleze si do sprchového koutu, sedne si do rohu, přitáhne si nohy k tělu… a pustí na sebe seshora příjemně teplou vodu. Jeho dech se postupně, polehoučku uklidňuje… a on dovolí své hlavě, aby mu přehrála takové vzpomínkové ohlédnutí za posledním rokem.

Mariana zná z práce. Tenhle od pohledu sympaťák, o dva roky mladší, ale zároveň víc než o hlavu vyšší, nastoupil do jejich týmu jako posila před více než dvěma lety, a sotva se trochu rozkoukal, začal Kubovi tak trochu nadbíhat. Nedalo se říct, že by to Kubu zrovna těšilo, zároveň mu to ale ani nevadilo; bylo mu to prostě jedno. Do jeho světa tohle nepatřilo – tohle flirtování, koketování, vyjadřování zájmu a náklonnosti, nenápadné úsměvy… prostě tyhle vztahové věci. Jenže když měl pak před rokem ten vážnější rozhovor s Vilémem, během kterého začalo klíčit ono pověstné semínko, a když se poté po třítýdenním putování po Asii vrátil do práce a pozoroval, jak Marian dává najevo, že ho zase rád vidí, a jak se zvědavě vyptává, jaké to bylo ve Vietnamu, a jak se na něj nápadně nenápadně usmívá během porady, napadlo ho: A proč vlastně ne? Marian mu byl sympatický, byl chytrý, inteligentní, měl sice poněkud netradiční, přesto zajímavý smysl pro humor… a cosi, cosi v jeho očích jako kdyby Kubovi občas připomnělo Viléma, snad jakýsi záblesk srdečnosti, snad záblesk opravdového, nefalšovaného zájmu… Tak něco. Nevěděl přesně co, ale cosi tam bylo, cosi, co mu spolu s Vilémovým vemlouvavým hlasem („Existuje i pár nenormálních lidí, ale já věřím tomu, že většina nás je normálních a uvidí v tobě přesně to, co v tobě vidím já!“) říkalo: no tak, aspoň to zkus, podobně jako když jsi zkusmo nastoupil na vysokou – tohle přece taky není úpis ďáblovi na doživotí, prostě v nejhorším z toho zase odejdeš…

A tak, protože byl služebně i reálně starší, se Mariana zeptal, jestli by s ním po práci nezašel někam na drink. Aby mu mohl o tom Vietnamu pořádně povyprávět. Vilém z toho měl pak druhé Vánoce: „Týjo, já jsem na tebe úplně nenormálně hrdej, chlape!“ zářil nadšením a poplácával Kubu po zádech s takovou vehemencí, až mu málem vyrazil dech.

A tak to tedy mezi nimi začalo. Vztah. Po několika pozváních do baru pozval Kuba Mariana k sobě domů, na drink a na film, a po několika drincích a filmech přišla první nesmělá, opatrná pusa a první chytnutí se za ruce a první důvěřivé opření se jeden o druhého… Nebylo to tak přirozené, jako bylo objímání se s Vilémem, ale nebylo to ani tak špatné, jak se Kuba bál, že bude. A protože si zároveň s Marianem rád povídal, a protože stále víc přicházel na chuť tomu jeho smyslu pro humor, zjistil najednou, že už o nich uvažuje jako o páru; už neměl potřebu se kdesi na pozadí utěšovat myšlenkou, že v nejhorším z toho prostě odejde.

S Vilémem je vzájemně představil až po dalších dvou měsících, a to ještě hlavně proto, aby ukojil Vilémovu nebetyčnou zvědavost. Neměl totiž v plánu pořádat akce pro ně tři a později případně pro čtyři, nechtěl tyhle dva svoje světy míchat. Neuvědomoval si tak úplně, že hlavní důvod je, že nechce, jakkoliv to bylo divné a smysl nedávající, Viléma nikomu půjčovat, nechce se o něj dělit. Vilém je jeho jistota, jeho opora – a už tak na sebe měli málo času; a on se o to málo nechtěl připravovat tím, že by byl při jejich rozhovorech přítomen někdo třetí. A Vilém, ačkoliv tenhle pravý důvod neznal, tu Kubovu nechuť vídat se společně chápal a respektoval. Nebral si to nijak osobně, a upřímně řečeno mu to vlastně i docela vyhovovalo, protože i když Kubovi by to nikdy nepřiznal, tak v Marianově společnosti se necítil úplně nejlíp. Cosi jako kdyby mu na něm vadilo, jenže Kuba vedle něj zářil, Marian byl první, koho k sobě takhle pustil, a tak Vilém věřil jeho úsudku, věřil, že Kubovo srdce cítí něco, co tomu Vilémovu zůstává ukryté, a přišlo mu to tak naprosto v pořádku.

Kuba tak byl v této úplně nové životní situaci stále spokojenější: měl Viléma, nejlepšího přítele, a měl Mariana, vztahového přítele. Uvěřil Vilémovi, že může uvěřit i dalším lidem, aniž by se musel bát jejich odsouzení nebo posměšků, a v rámci budování a posílení důvěry Marianovi prozradil něco málo ze své minulosti; byl to sice jenom zlomek, ale i to by, jak doufal, mělo stačit, aby byl Marian trpělivý, co se týče sexu. A Marian si povzdychl, nešlo poznat, jestli proto, že ho bolelo slyšet ten příběh, nebo proto, že takový vývoj v jejich vztahu nečekal, tak jako tak ale Kubovi slíbil, že opravdu bude trpělivý, a tvářil se, že samozřejmě všechno chápe. Občas pak při sledování filmu nebo třeba při jemném líbání na gauči mu sjela ruka na Kubovo stehno, to mu nevadilo, a pak o kousek vedle, do rozkroku, a to už mu Kuba tu pátravou dlaň od svého těla oddálil, v očích se mu zračilo ne, tohle ještě ne, takhle ne, a Marian se akorát zazubil ve stylu no tak se nediv, nedá se ti odolat, ale to bylo všechno, nic dalšího neudělal nebo neřekl, nevyptával se, kdy teda nebo jak teda, ne, čišelo z něj, že toto Kubovo odmítání respektuje.

O to víc teď Kubou přímo bytostně otřásla ta náhlá Marianova proměna, ta chvíle, kdy ze sebe shodil to beránčí roucho a ukázal se mu v celé své „kráse“ jako někdo, kdo nejenom ve skutečnosti nic nechápe, ale i jako někdo, kdo je krutý, zlý a plný ukrývané nenávisti a potlačovaného vzteku. Kuba nechápe, jak mohl tak naletět, jak se zrovna on mohl nechat tak pobláznit a snad i okouzlit, jak zrovna on mohl vidět v Marianových očích cosi jako náznaky když ne přímo lásky, tak aspoň laskavosti. A když ho Marian dokázal takhle oblbnout, zase – podobně, jako několik lidí z jeho už k ledu uložené minulosti –, tak jak by ještě někdy mohl věřit někomu dalšímu? Jak by vůbec ještě mohl věřit lidem obecně? Vždyť nemůže věřit ani sám sobě, sobě a svému úsudku – vůbec nic v něm, žádný prachobyčejný instinkt ani intuice vycizelovaná všemi neblahými zkušenostmi z minulosti ho nevarovaly, že Marian je ve skutečnosti zrůda, která mu chce ublížit… A nejhorší je, že už nemůže věřit ani tomuhle bytu, tomuhle svému milovanému bytu, kam se přestěhoval teprve před rokem a půl a kde to má tak rád, protože se tu cítí tak dobře, nejenom bezpečně, ale i tak trochu jako princ na zámku, protože si to tu zařídil přesně tak, jak se mu líbilo na všech těch fotkách v tom časopise s lesklou obálkou, kterým listoval jako malý kluk. Tak dlouho si to tu vymazloval, tak dlouho si to tu ladil, připadal si tu tak příjemně a v bezpečí a doma a ukrytý – a Marian všechno to příjemné a v bezpečí zničil během pár minut, tím, že ho přímo uprostřed toho jeho doma, uprostřed toho jeho úkrytu napadl a zmlátil.

Najednou už ani to sezení pod teplou sprchou mu není moc příjemné, a tak se ztěžka vyhrabe na nohy, donutí se namydlit si tělo sprchovým gelem, aby ze sebe aspoň pocitově dostal všechny stopy po Marianovi, a teprve když se zlehka osuší ručníkem, odváží se podívat se do zrcadla. No, čekal jsem to horší, uzná, ale přece jenom ho bolí na hrudníku při každém nádechu, pravou ruku má asi zlomenou a ta tržná rána na lícní kosti se mu taky moc nelíbí, nemluvě o tom, že má pořád dojem, že se pod ním nějak podezřele houpe podlaha, a tak nakonec přemluví sám sebe k tomu, aby si zavolal taxíka a nechal se odvézt na pohotovost.

„A co že se vám to stalo?“ vyptává se lékařka, která má zrovna službu, zatímco ho ošetřuje.

„Autonehoda…,“ vyhrkne Kuba přiškrceným hlasem, protože se zrovna vší silou soustředí, aby se mu netočila hlava z toho všeprostupujícího pachu dezinfekce, který mu nekompromisně připomíná všechny dřívější pobyty v nemocnici – včetně vší té bolesti a bezmoci a beznaděje, které tehdy cítil.

„Aha,“ odtuší lékařka nepřesvědčeně. „No, číslo na policii znáte, že? Dokonce mají tady za rohem služebnu. To pokud byste přece jenom chtěl tu autonehodu,“ naznačí prsty ve vzduchu uvozovky, „nahlásit… A myslím, že byste měl. Kdyby to udělal každý, bylo by ve městě bezpečněji.“

Na to už Kuba nic nedodá, protože místo toho se zamyslí nad tím, že existuje jenom jedna jediná osoba, které by byl ochotný něco takového nahlásit. Ale které to zároveň nahlásit paradoxně nemůže – a nechce. Protože Viléma nechce děsit, a protože ho nechce rozčílit a naštvat, a protože ho nechce zklamat přiznáním, že navzdory tomu všemu, co Vilém povídal a čemu zjevně věří, se konkrétně on, Kuba, do žádného vztahu nehodí a opravdu ho evidentně není hoden a nezaslouží si, aby ho měl někdo rád a aby s ním někdo chtěl sdílet svůj život… Nechce prostě s tímhle vším Viléma konfrontovat, jenže zároveň se bojí mu to zatajit úplně, protože i když Vilém říkal, že přiletí z Londýna jenom na otočku, jenom na čtyři dny, tak ta pravděpodobnost, že si vyšetří pár minut na to, aby přišel Kubovi ještě jednou popřát k narozeninám, tentokrát osobně, je hodně vysoká, a kdyby ho uviděl takhle, naštval by se ještě víc – za to, že mu Kuba nedal hned vědět…

A tak nakonec ve své rozbolavělé hlavě vymyslí cosi jako kompromis: dá Vilovi vědět, že se mu něco stalo, ale zatají mu, co konkrétně. A zůstane u té verzi s autonehodou. Může říct, že se špatně rozhlédl při přecházení cesty. Nebo, a to zní možná ještě líp, může říct, že do něj nějakej mladej smrad vrazil na chodníku na koloběžce. Fajn. To zní věrohodně – a zároveň se Vilém nebude pídit po žádných detailech, protože koloběžkář prostě zase hned odjel a tím to hasne…

„Kubi, ježíši, a fakt jsi v pohodě? Proboha, ty kolobky by se měly zakázat! Chodit můžeš? Dostaneš se na nákup? A co přesně říkali v nemocnici, vážně nemáš kromě tý ruky nic zlomenýho? Otřes mozku? Nějaký vnitřní krvácení?!“

„Prosím tě, Viléme, neplaš,“ snaží se ho Kuba uklidnit. „Nevypadám o nic hůř, než jak jsi vypadal ty po tý autonehodě tenkrát, jasný? Na to, jak dopadlo tvý auto, tak tobě přitom nic nebylo, že ne? Vidíš a já jsem to nenapálil ve vysoký rychlosti do stromu, jenom mě sejmul nějakej pitomec na koloběžce, takže si vážně nedělej starosti, protože mi fakticky nic není,“ vrší jednu drobnou lež na druhou, ale když si to tak počítá, tak do středy, než se Vilém vrátí, nebo lépe do čtvrtečního rána, protože dřív se za ním nedostane, když přiletí až v noci, by měly už ty největší otoky splasknout, a hrudník ho snad taky přestane aspoň trochu bolet, takže bude moct přestat chodit v jakémsi podivném předklonu, a tak Vilém tuhle jeho kamufláž nikdy neodhalí…

Jenže Vilém není včerejší. Zná už všechny odstíny Kubova hlasu a pozná, že tentokrát to, jak jeho hlas zní, neladí s tím, co říká.

„No tak jo,“ řekne tedy, „tak se zatím drž… Ale dej si v práci oraz, kapiš? Oni to tam bez tebe chvíli vydrží. A já se za tebou hned ve čtvrtek stavím, jo?“ Načež sotva hovor ukončí, nažhaví telefon znovu, volá šéfovi a volá londýnské kolegyni a volá firemní asistentce, i když už je na všechny tyhle hovory dost pozdě, ale nedbá na to, a nakonec se mu povede přebookovat si letenku už na pondělní odpoledne. No co, když mi může kecat on, tak já můžu taky, pomyslí si – a už po několikáté se zachvěje v předtuše toho, co se v pondělí dozví.

Kuba si poté, co se s Vilémem rozloučí, vyčerpaně vydechne a odbelhá se z obýváku do ložnice. Zamkne za sebou a ještě před dveře přitáhne oba noční stolky, radši – to pro případ, že by se z Mariana vyklubal psychopat, kterému celou dobu nešlo o nic jiného než Kubovi ublížit, a tak si pro tu příležitost i nějakým záhadným způsobem zvládl udělat kopii klíče od bytu… Nebo kdo ví? Takový násilnický psychopat se jistě umí dostat do bytu i bez klíče.

Snaží se usnout, i když vlastně se o to ani nesnaží, prostě jenom leží na posteli se zavřenýma očima, vědomý si toho, že je až příliš otřesený a roztřesený a taky až příliš sám na to, aby se mu v tomhle stavu povedlo usnout. Zkouší si pro uklidnění přehrávat v hlavě všechny ty okamžiky, kdy mu taky bylo mizerně, hodně mizerně, ale měl vedle sebe Viléma, který držel stráž u jeho postele, to zezačátku, nebo ho později držel za ruku nebo ho objímal, jenže tyhle vzpomínky jsou jakoby vybledlé oproti té nejčerstvější, té, ze které se na Kubu jako z nějaké fotky dívají Marianovy zlé, nenávistné oči. Výčitky a nadávky pronášené Marianovým jízlivým, vzteklým hlasem se mu v hlavě míchají s výčitkami a nadávkami pronesenými všemi ostatními, jakkoliv už na ně poslední dobou začínal pomalu, ale jistě zapomínat, sžírá ho to a cupuje ho to zevnitř na kousíčky, zase, znovu, a kdesi uvnitř sebe cítí, že by měl zavolat Vilémovi, Vilémovi coby své poslední záchraně, protože Vilém ho vždycky dokázal přeladit, když mu bylo nejhůř, vždycky dokázal poukázat na to dobré, na to světlé a prosvětlené, vždycky dokázal ve všem najít naději a aspoň špetku optimismu, jenže… Když ti kousek toho, čeho na mě bude zrovna moc, předám, tak toho bude moc na tebe, vybaví si Kuba svůj deset let starý strach, a jakkoliv si pamatuje i Vilémovu odpověď, tak najednou má dojem, že tohle už Vilovi opravdu udělat nemůže. Nemůže na něj házet všechno, nemůže na něj hodit i tohle. Nemůže pro něj být taková zátěž. Nejsi nic, nejsi nikdo! Nic nemáš, nic neumíš… Vlastně něco seš – pro všechny kolem akorát zátěž!

Mají pravdu, všechny ty hlasy mají pravdu, uvědomí si Kuba nešťastně, byl jsem zátěž i pro Mariana a jsem zátěž i pro Viléma. Vážně by nebylo lepší se na to všechno už konečně vykašlat? Napořád a definitivně?!

Všechny ty myšlenky ho tíží a tlačí, je mu z nich špatně a je mu špatně ze sebe a z toho, že má takové špatné myšlenky, a všechno se to v něm mísí a motá a točí s takovou intenzitou, až nakonec nevidí jiné východisko, jak všechny tyhle strachy a rozvířené emoce dostat pod kontrolu, než že se odhodlaně zvedne z postele, ještě odhodlaněji odtáhne ty noční stolky od dveří, rázným krokem dojde do koupelny… a tam zašátrá úplně vzadu v tom úplně nejspodnějším šuplíku pod zrcadlem. A vytáhne žiletku. S úlevou si pak sedne do sprchového koutu, znovu na sebe pustí vodu… A když ji pozoruje, jak, zabarvená jeho krví, odtéká do kanálku, cítí, jak spolu s tou vodou odtékají i ty strachy a emoce a ta tíha a tlak, a nahrazuje je jeden jediný vjem, to tiché „au“, které mu rezonuje tělem pokaždé, když přiloží žiletku ke své kůži a zatlačí, to pálení, které se mu ze stehen šíří do celého těla – a které k němu už žádné další bolavé a tíživé vjemy nepustí, protože je přehluší hned v zárodku.

***

To rázné a především vytrvalé zvonění na zvonek v pondělí večer Kubu vyděsí. Tuší, že ať je za dveřmi kdokoliv, příjemná návštěva to nebude – buď je to Marian, aby se v tom lepším případě přišel zkusit omluvit, v tom horším dokončit to, co začal, anebo je to někdo z práce, kdo mu jde naštvaně oznámit, že ano, ze zákona má sice na dovolenou nárok, ale nahlásit si ji takhle nečekaně a v době, kdy na něj v kanceláři čeká tolik nedokončených úkolů, je vnímáno jako podraz, který mu šéfstvo nehodlá tolerovat… Chvíli doufá, že si to ten neočekávaný a neohlášený návštěvník rozmyslí, ale když zvonění nepřestává, ba naopak, jakkoliv to není reálně možné, zní stále neodbytněji a neodbytněji, Kubovi nezbyde, než se odšourat do předsíně a podívat se do kukátka. A v tu chvíli mu přestane krev kolovat žilami, ale zastaví se na své věčné pouti a vyčkává, jak na tuto situaci Kuba zareaguje.

Kuba rozrušeně polkne – a pootevře dveře. Pootevře, ani ho nenapadne otevřít je dokořán. Ne, naopak – má spíš chuť ty dveře zase zabouchnout. Má chuť je zavřít a zamknout, protože… když nemůže věřit nikomu, když nemůže věřit ani sobě, tak může věřit, opravdu věřit Vilémovi? Co když i jeho oči se dokážou takhle ze vteřiny na vteřinu zakalit čirým zlem, jenom ho k tomu Kuba ještě nestihl vyprovokovat, jenom mu k tomu prozatím nedal tu správnou záminku…? Co když i jeho slova dokážou bodat jako ta Marianova, co když i jeho ruce dokážou takhle rozdávat rány? A on mu věří, on mu tak bezvýhradně věří, a zatím je Vilém prostě jako ostatní, musí být, protože všichni takoví zjevně jsou… Nebo přece jenom nejsou…?

Nestihne ještě vůbec domyslet, co by měl nebo neměl udělat, překvapený tou Vilémovou nečekanou přítomností a zmatený svým zmatkem, a to už se mu Vilém hrne do bytu jako velká voda, v očích podezřívavost zkombinovaná s obavami, hlas podrážděný: „Do prdele, Kubo! Proč mi neotvíráš? A proč mi ani nezvedáš telefon? Už jsem chtěl volat hasiče, aby vyrazili dveře, protože jsem se bál, že se ti něco stalo a ležíš tady v bezvědomí nebo tak něco! Sakra, a jak to vypadáš? Ukaž se mi… ty vole, seš… seš úplně bílej a pohublej, vypadáš jako nějakej pomlácenej duch… Co se děje? Vážně nemáš otřes mozku nebo tak něco? Tohle se mi vůbec nelíbí! Kdy jsi naposledy něco jedl?“

Kuba nejenom že netuší, na kterou otázku má odpovídat dřív, ale hlavně pořád vůbec neví, co si má s tou Vilovou přepadovkou počít. „Co… co tady děláš?“ dostane ze sebe akorát.

„Jak – co tady dělám? Jedu se podívat, jak se mi uzdravuješ! A jak tak koukám, tak jsem přijel právě včas, protože se neuzdravuješ vůbec!“ A s tím chce Kubu opatrně podepřít, chytit ho kolem pasu a doprovodit ho z předsíně aspoň na gauč, když už ne rovnou do postele, jenže jakmile se ke Kubovi přiblíží a napřáhne ruku, Kuba před ním ucouvne, přičemž se mu na tváři usadí takový ten vyplašený výraz, který u něj Vilém už dlouho, dlouho neviděl. „Co blbneš?“ pátravě na něj přimhouří oči a znovu si ho prohlédne od hlavy k patám a zase zpátky. Vidí jeho nepřirozeně nahrbený postoj, pravou ruku v sádře, vidí jeho průsvitně bílé tváře, stopy po zranění v koutku úst i na lícní kosti, a hlavně ty jeho oči, oči rozšířené strachem a bolestí a vyčerpáním… Na to, že ho dle jeho slov srazilo nějaký trdlo na kolobce už pár dní zpátky, je tam toho vyčerpání a bolesti až příliš, pomyslí si, a strach, ten by tam přece neměl být vůbec… Měl by být překvapenej a rád, že mě vidí, ale vystrašenej?!

Ještě jednou, napodruhé mnohem opatrněji a pomaleji, natáhne ruku, tentokrát ne proto, aby Kubu podepřel, ale jen aby mu mohl zlehka přejet bříšky prstů po předloktí zdravé ruky. Po předloktí, na kterém jsou chloupky postavené do pozoru.

„Co je, Kubi?“

V Kubovi se to všechno neskutečně mele. Jistě, jedna jeho část je ráda, že je Vilém tady, jenže zároveň… ještě pořád mu až příliš jasně svítí v hlavě ty Marianovy nenávistné, zlé oči. Jenže tohle je přece Vilém! Ten by mi nikdy neublížil! přesvědčuje sám sebe, zatímco druhá jeho část se ptá té první: a copak tě někdy napadlo, že Marian by ti ublížil?!

Kuba zavrtí hlavou, jednak aby utlumil tu svou vnitřní hádku, a druhak aby dal Vilémovi najevo, že se mu teď na tak složitou otázku nechce odpovídat, a pak, aniž by nad tím přemýšlel, nebo možná spíš právě proto, že nad tím vůbec nepřemýšlí, ale že zareaguje podvědomě, pohne zdravou rukou a vezme Vilémovu dlaň do té své. Vilém to správně pochopí, že ať už mezi nimi na chvilku bylo cokoliv nebo kdokoliv, je to prozatím pryč – a jemně, něžně si Kubu přivine do svého ochranitelského objetí. Chvilku s ním jenom stojí v předsíni, vdechuje jeho vůni, vnímá, jak se Kuba v jeho náručí chvěje, a konejšivě ho hladí po zádech, než ho ze svého objetí zase propustí, opře ho o sebe a odvede ho rovnou do ložnice, má totiž potřebu zabalit ho do peřiny.

Což taky hned vzápětí udělá, a to i přesto, že má Kuba na sobě ne zrovna čisté tepláky a triko. Vilém si pak sedne na kraj postele a pevně se Kubovi zahledí do očí:

„Tak co se děje? A pravdu!“

A Kuba najednou cítí, že už mu nezbyla žádná síla, vůbec žádná, aby Vilémovi zkusil nakukat cokoliv nepravdivého. Myslel si, že do čtvrtka se přece jenom ještě sebere a trochu si potrénuje, co bude Vilémovi říkat, aby to znělo věrohodně, ale Vilém ho zastihl nepřipraveného a v opravdu špatném rozpoložení, a on už v sobě tu pravdivou verzi prostě nedokáže dál skrývat.

„No,“ polkne, „ukázalo se, že Marian… že Marian…“

Chce začít tím, že Marian se s ním rozešel, a pak navázat tím, že se v něm spletl a že Marian spoustu věcí jenom předstíral, ale ukáže se, že Vilém na žádnou takovouhle omáčku není zvědavý a že ji nepotřebuje, protože se okamžitě dovtípí pointu:

„Tohle ti udělal Marian???“ A přečte si tu odpověď, to bolavé jo v jeho očích, protože Kuba není schopný to říct nahlas, ale zároveň v jeho očích vidí ještě něco dalšího, něco, co sice zná, ale co tam taky už dlouho, hodně let neviděl… A uhodí hřebíček na hlavičku i podruhé, ani se nenamáhá zakončovat to otazníkem, prostě to rovnou uhodne: „Ty se zase řežeš!“

Ani na tohle Kuba nezareaguje, ne nahlas, ne gestem, ale jeho oči Vilémovi odpoví naprosto jednoznačně.

A na Viléma je toho už jednoduše moc. Vyskočí na nohy, přísně se na Kubu zahledí a roznadává se:

„Do prdele práce! Sakra, tak to ne, Kubo, tohle nejde, jasný? Tohle dělat nebudeš! Už toho mám prostě dost! Nebudeš – to – dělat!!!“ A s tím vystřelí ven z Kubovy ložnice a o vteřinu později rovnou i z Kubova bytu, má tak naspěch, že po jeho botách málem zůstanou na podlaze přede dveřmi šmouhy, zatímco Kuba za ním jenom zírá, zmateně, nechápavě, a z očí se mu samovolně začnou řinout slzy.

Přijde mu, že tohle podělal, že právě teď, až teď, se jeho život kolosálně a nevratně posral. Bojí se, že to, čeho byl právě svědkem, znamená, že nad ním Vilém zlomil hůl, definitivně a napořád – proto, že mu lhal o té nehodě s koloběžkou, a taky proto, že ho zradil tím, že už se zase řeže, i když mu přece před lety slíbil, že pokaždé, když dostane potřebu to udělat, mu zavolá… Bojí se, že Vilém právě na vlastní oči viděl, co je Kuba zač – lhář a zrádce, a taky budižkničemu, kluk, který na co sáhne, to pokazí, protože ani vztah s Marianem si nedokázal udržet, musel tam někde naprosto jistě udělat nějaké chyby, kvůli kterým se pak Marian zachoval tak, jak se zachoval… A Vilém to teď všechno naplno uviděl, naplno si to uvědomil – a už nikdy s Kubou nebude chtít mít nic společného. Naplno si uvědomil, že s Kubou prostě zaručeně musí být něco špatně – a že on už nechce být součástí tohoto jeho příběhu.

Zároveň mu dochází další krutá pravda: jestli teď o Viléma opravdu přišel, jestli od něj odešel navždycky navzdory svým slibům, že od něj nikdy neuteče – tak to tu Kuba už opravdu nemá co dělat… Byl můj dárek od Vesmíru – ale jenom vypůjčenej dárek. Očividně teď nastal čas ho vrátit, jenže jak bych tu mohl zůstat, bez něj, když už vím, jak hezkej a vlastně krásně jednoduchej byl život s ním? No jo, jenže pro něj byl život se mnou naopak náročnej. Pořád nějaký starosti, něco k řešení, nikdy netušil, kdy mi zase přeskočí a kdy mě zase přepadne nějakej panickej záchvat nebo tak něco… Nedivím se, že ho to přestalo bavit. Že to vzdal. Vesmír mi věnoval krásných deset let po jeho boku, jednu nádhernou dekádu – a já ty roky v nic neproměnil, nechal jsem je takhle zničit, propadnout… Nemůžu se divit, že už toho měli oba dost, Vesmír i Vilém.

A s tímhle zoufalým, ubrečeným a zmateným výrazem ve tváři ho Vilém najde o pětadvacet minut později, když se k němu do ložnice vrátí; tentokrát ani nezvoní, protože při tom úprku z jeho bytu neutíkal zase tak rychle, aby nestihl v předsíni popadnout jeho klíče, pro jistotu, kdyby mě už pak náhodou nechtěl pustit zpátky, a tak teď nakráčí přímo ke Kubově posteli, v ruce třímá napěchovanou cestovní tašku.

„Tys… tys neodešel?“ vyšeptá Kuba, oči rozšířené překvapením.

„Ne. Teda ještě na chvíli odejdu, protože si musím s někým, jehož jméno nejsem schopnej ani vyslovit, něco vyřídit, ale hned budu zase zpátky, a pak tu…“

„Ne,“ skočí mu Kuba do řeči, „ne, já nechci! Nechci, abys…“

„Bez debat!“ utne ho Vilém příkře. „Je mi jasný, že ty to nebudeš chtít nahlásit ani na policii, ani svýmu šéfovi, takže se postarám o to, že ten… ten… Že prostě podá výpověď sám. A že se ti bude vyhýbat stokilometrovým obloukem. Bez debat, Kubo! A až se vrátím, tak tu s tebou pár dnů zůstanu,“ oznámí stále překvapeně se tvářícímu Kubovi tónem nepřipouštějícím námitky. „Nebudeš to dělat!“ zahrozí na něj prstem. „Ohlídám si to. Ohlídám si tebe, aby bylo jasno.“

A ohlídá si to pak všechno prostě a jednoduše tak, že Kubu v průběhu těch dnů hodně objímá, hodně ho v noci drží za ruku, hodně ho rozmazluje dobrým jídlem, hodně si s ním povídá – a podává mu hodně kapesníků, když z něj láme, co přesně se s Marianem semlelo, protože chce, jako už tolikrát v minulosti, aby to ze sebe Kuba dostal ven a aby mu to neubližovalo tím, že si to bude jenom sám pro sebe pořád dokola přehrávat v hlavě. Kuba mu kdysi řekl, že svěřovat se Vilémovi se vším špatným, co se mu přihodilo, pro něj bylo, jako kdyby zvracel jed – „děsně nepříjemný, fakt hnus, jenže pak se mi pokaždý šíleně ulevilo“… A tak mu Vilém i teď pomáhá k tomu, aby ze sebe všechen ten jed vyzvracel. Při těch rozhovorech mu zároveň hraje pomyslného advokáta, protože Kuba je plný sebeobviňování a sebevýčitek, a tak po každém jeho dalším proklínání sebe samého ho Vilém naopak vyzvedává a pozvedává a obhajuje a konejší, zatímco všechnu špínu a všechnu vinu zaslouženě přehazuje na toho zkurvenýho zmetka.

„Poslyš, mám dojem, že už sis dlouho nevzal čistej papír a stokrát tam nenapsal, jak jsi skvělej a jedinečnej,“ škádlí ho po pár dnech, když nabyde oprávněného dojmu, že je Kuba z nejhoršího venku.

A Kuba opravdu je z nejhoršího venku, a co líp, díky té Vilémově péči a pozornosti se i ve svém bytě začíná zase cítit bezpečně a jako doma, i když si není tak úplně jistý, jestli to není jenom Vilémovou přítomností jako takovou a jestli to po jeho odchodu zase nepomine.

Ukáže se, že už brzy dostane šanci to zjistit – Vilém se totiž po pár dalších dnech odstěhuje zase k sobě do bytu. Musí se ostatně vrátit do práce, musí se zase vrátit do Londýna…

„Kubo, ale přísahej mi, přísahej mi na mý rodiče, že mi zavoláš, kdykoliv cokoliv, jasný?“ vymiňuje si už asi popáté, když se s Kubou loučí mezi dveřmi.

„Jo, kdyby cokoliv, tak zavolám,“ slíbí Kuba a krátce Vila obejme. „Neboj, už jsem v pohodě. Díky tobě. Takže děkuju.“

„Za takový věci se neděkuje,“ oznámí mu Vilém s hřejivým úsměvem, který mu prozařuje celou tvář i oči, a pak už na Kubu naposledy mávne a zamíří k výtahu.

***

Jakkoliv se ho ale v dalších dnech drží radost, čirá radost z toho, že je Kuba zase v pořádku a že už se o něj nemusí bát, stejně cítí, že je něco špatně. Jeho nálada je špatná. V práci pořád na všechny štěká, utrhne se dokonce i na asistentku v supermarketu jenom proto, že samoobslužná pokladna mu odmítá zvážit banány; nic se mu pořádně nedaří, nic ho jaksi nebaví, Projekt Londýn nabírá skluz, a navíc má dojem, že ani ostatní úkoly mu neubývají, ale spíš zákeřně přibývají, takže jakkoliv se těšil, že se každý alespoň druhý večer za Kubou na chvíli zastaví, nezbývá mu na to nakonec vůbec čas… A tak si aspoň volají, na krátký hovor si udělá čas vždycky – a při jednom z těch hovorů mu dojde, že to je vlastně jediná chvíle v rámci celého dne, kdy se doopravdy usmívá, kdy vyloženě svítí úsměvem a dobrou náladou.

A chtě nechtě si začne dávat dohromady věci, které, rozložené na jednotlivé puzzlíky, měl už dávno, předávno na hromádce přímo před očima, ale byl příliš znejistělý, příliš vystrašený a vlastně asi i příliš pohodlný na to, aby se pustil do jejich skládání dřív… A tak se do toho odhodlaně dá teď, protože lepší pozdě nežli později, a je připravený to, co mu tam vyjde, prostě přijmout; jenže když je potom hotový, když se mu pak ten obraz vyjeví v celé kráse, uvědomí si naplno další věc, a sice že jakkoliv on je připravený to přijmout, tak Kuba, ten to nepřijme nikdy. Nepřijme to, nepochopí to, nikdy se s tím nesmíří, nebude s tím souhlasit, nepřipustí to, nedovolí to. Tohle nemůže dobře dopadnout.

A tak je jeho nálada nejenom pořád stejně špatná a nanicovatá, ale jestli je to vůbec možné, je ještě horší, protože občas se Vilém nevědomky neohlídá a připustí, aby i Kuba tu nanicovatost a zasmušilost slyšel z jeho hlasu a aby viděl na vlastní oči tu Vilémovu nesoustředěnost a rozpolcenost… Kuba na něco takového není zvyklý, a tak ho to samozřejmě náležitě vystraší a začne z Viléma tahat, co se děje.

Vilém to nejdřív zkouší zahrát do autu, použije všechny ty fígle od „nic“ přes „jsem jenom nevyspalej“ až po „mám toho děsně moc v práci“, ale když pak při dalším osobním setkání vidí, že na Kubu tohle mlžení nejenom nefunguje, ale že ho ta Vilémova náhlá odtažitost a neochota si upřímně promluvit vyloženě děsí, rozhodne se, že to by stačilo. Ostatně, co by to byl za pokrytce? Pořád po Kubovi chtěl, aby s ním mluvil, aby se mu svěřoval, aby se ze všeho vypovídal – a sám pak není schopen udělat pro něj a vlastně ani pro sebe to samé na oplátku?

„No,“ podrbe se za uchem, „víš, že je to letos deset let, co se známe, že jo?“ začne zeširoka. „A já prostě… no, bojím se, že když ti řeknu, co se děje, tak že tě ztratím… A to nechci, Kubo. To prostě, neumím si představit, že… A tak nevím, jestli to za to stojí, říkat ti to.“

Kubovo vyplašení se změní vyloženě ve hrůzu. Panebože, že on se bude stěhovat do Londýna? Ne, ne, prosím ne… I když to je blbost, to by mi přece říct tak jako tak musel, těžko bych si mohl nevšimnout, že se odstěhoval… To bude něco jinýho, jenže nemám nejmenší tušení, odkud by ta zjevně nečekaná rána mohla přijít, honí se mu hlavou vír zmatených myšlenek.

„Vile, do prčic,“ vjede si frustrovaně rukou do vlasů, „tak už se vymáčkni!“

„Sakra, to ale není vůbec snadný,“ napodobí Vilém bezděky jeho gesto a taky si prsty pročísne vlasy. „No, ehm, prostě… přijde mi, že už jsem přišel na to, proč mi nikdy nevydržel žádnej vztah.“ A s tím upře na Kubu svůj pohled, pohled plný otazníků a zároveň plný srdíček. Jenže Kuba na něj jenom dál zmateně hledí, aniž by měl byť aspoň malé tušení, jak by ta věta asi tak mohla pokračovat, když se Vilém bojí, že ho po jejím dokončení ztratí, a tak Vilovi nezbyde, než to doříct naplno a nahlas: „Protože ve skutečnosti chci být s tebou. Jenom s tebou. Pořád. Víš, prostě ne jenom jako kámoš.“

Kubovy oči se ještě víc rozšíří, aby se do nich vtěsnal kromě toho zmatku i ten šok, to vyšokované ochromení, a po chvíli, aniž by zpracoval byť aspoň tisícinu toho, co se mu tu Vilém právě snaží sdělit, se Kuba zvedne… a prostě odejde z obýváku pryč, do ložnice. Zavře za sebou dveře a vypleskle se tam posadí na postel, zatímco Vilém na ty zavřené dveře beze slova kouká a v hlavě se mu zbrkle rojí úvahy ohledně toho, co by teď měl udělat, co by přinejmenším mohl zkusit udělat, a jestli je tu ještě nějaká šance, že to přátelství s Kubou, tu jednu jedinou věc, která je pro něj nejdůležitější na světě a na které doopravdy záleží, zachrání.

Za neodhadnutelně dlouhou dobu, možná za dvacet minut, možná za sto dvacet, vyjde Kuba z ložnice ven… a k jeho překvapení tam na něj Vilém pořád čeká, sedí na tom gauči v té samé pozici, v jaké tam seděl, když Kuba pod vedením jakéhosi autopilota odcházel.

Dojde ke křeslu postavenému naproti gauči, ale nesedne si do něj, ne, místo toho se sesune na zem, o křeslo se jenom opře zády… a zvedne k Vilémovi oči.

„Proč?“ hlesne potichu.

„Proč co…?“ není si Vilém jistý, na co přesně se ho ptá, a protože se nechce dívat Kubovi do očí takhle z výšky, taky se sesune z gauče na zem.

„Proč já? Můžeš mít každou, nebo, ehm, teda každýho… Proč by někdo jako ty chtěl být s někým jako já? Co na mně proboha vidíš?“ rozvine Kuba svůj původně jednoslovný dotaz.

„Cože?“ vytřeští na něj Vilém oči. „Kubo, sakra… ehm, teda promiň, ale tohle už jsme přece probírali, a ne jednou!“

„Jenže to se to netýkalo tebe,“ zavrtí Kuba hlavou, „to jsi mluvil jenom tak obecně…“

„A v čem je rozdíl?“ nechápe Vilém.

„No v tom, že jde o tebe! Pro tebe… pro tebe nejsem a nikdy nemůžu být dost, chápeš? Ne v tomhle významu. Protože ne se vším všudy, víš? Ty k sobě potřebuješ někoho, kdo je jako ty – sebevědomej, neustrašenej, neponičenej… Někoho, na koho se budeš moct spolehnout, že mu nepřeskočí a nezačne se zase řezat. Někoho, s kým budeš moct chodit na bazén. A taky v neposlední řadě někoho, s kým budeš moct trávit noci v posteli i něčím jiným než jenom spánkem… Vile, kruci, copak to fakt nevidíš? Ty k sobě potřebuješ někoho, kdo je oproti mně pravej opak!“

„Už jsi skončil?“ usměje se Vilém, z hlasu mu zní pobavení. Neskutečně se mu totiž uleví – bál se, že ho Kuba rovnou pošle do háje, že od něj uteče a už se nebude chtít vrátit; ale tohle Kubovo nesebevědomé hledání důvodů, proč ten vztah nemůže a nebude fungovat, zní jako něco, s čím si Vilém dokáže poradit – protože už si s jeho podobně nesebevědomými prohlášeními poradil víckrát. „Předně, co kdybys nechal na mně, ať si rozhodnu, co potřebuju nebo nepotřebuju? No a za druhý – copak ty fakt nevidíš, co na tobě vidím? Tak okej, tak já ti to řeknu: všechno na tobě vidím. To všechno, co jsi vyjmenoval, že takovej jsi nebo nejsi – to všechno na tobě vidím. To všechno jsi ty. A stejně tak vidím těch dalších milion věcí, který jsi nebo nejsi – a který jsi z toho svýho výčtu záměrně vynechal…“

A začne mu je odříkávat, přednášet, recitovat, něžně, s láskou. V hlavě se mu otevře slovník přídavných jmen a on jím lačně listuje a půjčuje si ty výrazy, všechny se mu na Kubu hodí, všechny. A Kuba je stejně tak lačně hltá, všechny. A když Vilém změní polohu a začne se ke Kubovi po kolenou pomalu přibližovat, aniž by přestal s vyjmenováváním všelijakých přívlastků, Kuba natáhne ruku – a Viléma si k sobě přitáhne. Udělá mu u sebe místo, tak, aby se jejich těla mohla zaklesnout do sebe, ale aby si zároveň viděli do očí… A když pak Vilém začne ta jednotlivá slůvka prokládat jemnými, hebkými dotyky rtů na jeho tvář a na jeho bradu a na jeho nos a na jeho rty, přijde to Kubovi tak přirozené a samozřejmé, jako kdyby byli zvyklí si takhle něžně a intimně projevovat náklonnost odjakživa. Vilémovy paže a nohy mu skýtají bezpečné hnízdo, útočiště, domov; Vilém sám o sobě mu tohle všechno poskytuje. Vilém tohle všechno pro Kubu je.

Vilém mezitím přestane listovat tím imaginárním slovníkem a zůstane jenom u těch polibků, protože vycítí, že veškerá slova právě přestala být potřeba – to ujišťování o tom, jak úžasný člověk Kuba pro Viléma je, už může probíhat jenom skrz jejich rty a skrz dlouhé pohledy z očí do očí a skrz jemné, hladivé dotyky přes tričko, víc si Vilém takhle napoprvé netroufne. I tak si to ale neskutečně moc užívá, i tak to pro něj neskutečně moc znamená.

Tohle všechno se u něj neobjevilo jen tak, z čistého nebe. Ne; už několik týdnů si uvědomoval, že když Kubu poplácá po rameni, není to jen obyčejné kamarádské „Drž se, chlape“, ale je to touha dotknout se, touha pohladit. Už několik týdnů si uvědomoval, že když vidí ten jeho láskyplný, vřelý úsměv, má chuť oplatit mu ho nejen úsměvem, ale i skloněním se a obtisknutím rtů na tu rozzářenou tvář… Co se mi to děje? ptal se sám sebe lehce zpanikařeně, když si poprvé připustil, že z těchto zvláštních tužeb nejde vystřízlivět, nejde se z nich vyspat ani zbavit se jich ponocováním nad prací, ale když to pak sebou nechal protéct, došlo mu, že je to vlastně všechno naprosto v pořádku. Došlo mu, že jsou si s Kubou tak blízcí a že toho spolu tolik prožili, že tahle důvěrná gesta by nebyla ničím víc, ale taky ničím míň než přirozeným vyvrcholením tohoto jejich hlubokého přátelství… Došlo mu, že s žádnou svou přítelkyní, jakkoliv spolu trávili hodiny a hodiny nazí v posteli, si nebyl tak intimně blízký, a taky že se nikdy necítil obklopený takovou důvěrou a pocitem správnosti, jako právě s Kubou, a proto se mu na té touze dát mu třeba občas i pusu nezdálo nakonec nic až tak moc divného.

Jenže když se teď po tom incidentu s Marianem ke Kubovi na pár dnů přistěhoval, a poté mu odstěhování se od něj způsobilo mírně řečeno nenáladu, byl donucený všechno to, co prožívá a co cítí, přehodnotit – a tehdy si naplno uvědomil, že ta touha po intimnějších dotecích je součástí něčeho mnohem, mnohem většího: a sice toho, že Vilém je do Kuby prostě a jednoduše zamilovaný… A to už dlouho. Dost možná už od první chvíle, co se poznali, od té chvíle, co ho držel poprvé v náručí. Už tenkrát cítil tu podvědomou potřebu mít Kubu co nejblíž u sebe a ochraňovat ho, už tenkrát s ním rád trávil veškerý svůj volný čas… a v průběhu let se to jenom stupňovalo. Vilém to pouze zaobaloval do deky utkané z přátelství – a skrz tu deku neviděl, že pod tím vším je něco ještě o trochu jiného, něco ještě o trochu víc než přátelství. Až teď, po deseti letech, se mu to vyjevilo v plné kráse… a všechno to do sebe nádherně zapadlo.

A Kuba? I pro něj tohle všechno znamená neskutečně moc. I jemu se při tom jemném, ochutnávačném líbání vybaví vzpomínka na to úplně první obejmutí tenkrát v den jejich seznámení, na to, jak i přesto, že se s Vilémem vůbec neznal, ho s veškerou důvěrou nechal vstoupit do svého osobního prostoru, a i přesto, že to pro něj byl v tu chvíli úplně cizí člověk, tak Kubova duše se přimkla k té Vilémově, jako kdyby s nepochybnou jistotou poznala, že právě potkala někoho, koho zná už miliony let. A teď se se stejnou silou přimyká i jeho tělo k tomu Vilémovu, lačně mu oplácí ty jemné polibky i dotyky a úplně se ztrácí v těch rozkošnických pocitech z toho všeho, z toho zjištění, jak přirozené mu připadne se Vila takhle dotýkat, takhle důvěrně mu dávat najevo svou náklonnost, takhle zblízka, bez jediné mezery mezi jejich těly, být součástí Vilémova života, sdílet s ním nádechy i výdechy, moct polykat jeho úsměvy i šeptavé poznámky… Ztrácí se v tom uvědomění si, že teprve takhle je celý, teprve takhle si připadá kompletní a v dokonalém pořádku, teprve takhle může být dokonale svůj.

„Na co myslíš?“ zeptá se teď Vilém Kuby se zájmem, jakkoliv nikdy dřív neměl moc rád, když mu tuhle otázku položila některá z jeho přítelkyň, ale u Kuby ho ta odpověď skutečně zajímá, miluje totiž, když ho Kuba nechává nahlédnout do svých úvah, do svých často zapeklitých, přesto ale tak roztomile kubovských myšlenkových pochodů.

„Na to, že,… Vile, když… když já to neumím,“ hlesne Kuba a zatváří se najednou nešťastně.

„Co neumíš, líbat?!“ vyjeví se Vilém, takovouhle typicky kubovskou odpověď pravda přece jenom nečekal.

„No, nic z toho… Prostě být ve vztahu. Někoho milovat. S někým se milovat. Nic z toho jsem nikdy nezažil, nevím, jak se to dělá, kdežto ty jsi oproti mně zkušenej, a měl bys mít vedle sebe někoho, kdo to taky všechno umí…“

„Ale prosím tě, co to plácáš?“ Vilém se něžně otře nosem o ten jeho. „Na tom vůbec nic k umění není! Prostě jenom… dál buď, jakej jsi, a dovol mi být u toho s tebou. Vůbec nic se nemění, jenom, pokud se teda ke mně nastěhuješ, nebo já k tobě, tak spolu prostě budeme trávit mnohem víc času… Vlastně to bude úplně stejný, jako když jsem u tebe teď strávil ten týden kvůli Marianovi. Nebo jako když jsme spolu byli v Asii.“

„No ale… to nebude úplně stejný. Protože to jsme spolu sice byli pořád, ale nebyli jsme úplně spolu,“ zavrtí se Kuba nejistě. „To jsi… to jsi nechtěl sex,“ vypustí z pusy potichu svou největší obavu a sklopí oči.

Vilém ho jemně chytí pod bradou a počká si, až se na něj Kuba zase podívá.

„A nebudu chtít sex ani teď, když nebudeš chtít ty. Jsi prostě… můj nejlepší kámoš, do kterýho jsem už roky zamilovanej, a už mě nebaví předstírat, že to tak není. A nebaví mě od tebe pořád odjíždět, když nejradši bych byl s tebou pořád. A jo, přiznávám, že se mi líbí ti dávat pusy a že se mi líbí se tě takhle dotýkat – a když mi to dovolíš, tak bych to rád dělal dál, a kdo ví, třeba mi někdy dovolíš i něco dalšího, ale když ne, tak prostě ne, hmm? Chodil jsem s holkama, který milovaly sex, který byly v posteli úplný dračice, když na to přišlo – a stejně nám to nevydrželo, stejně jsem se s nima necítil tak dobře, jako se cítím s tebou. Protože na sexu to nestojí, Kubo.“

A Kuba si tak poprvé dovolí úplně naplno připustit, že tohle… že tohle by mohlo být ono. To, čeho se bál, to, čemu se vyhýbal, to, v co vlastně ani nevěřil, že by to mohlo existovat, a pokud ano, byl přesvědčený, že by to stejně nebylo pro něj, že by si to stejně nezasloužil, že by to stejně nezvládl… Tak najednou to i přes veškerá svá přesvědčení a pochyby drží v rukou; a ta přesvědčení a pochyby se teď jeví jako dokonale mylné. Jako chyba ve výpočtech. Protože on v těch výpočtech za neznámé, neurčité x nedosadil Viléma. Ovšem teď, jakmile to do těch rovnic doplnil a tímto zásahem je opravil, tak to všechno vychází. Najednou už není čeho se bát, najednou není důvod, proč se tomu vyhýbat, najednou je to dokonale uvěřitelné, existující, zvládnutelné, najednou je to určené pro něj, jenom pro něj, protože si to zaslouží. Protože je obdarovaný. A protože tohle všechno, Vilém, tenhle vztah s ním… tohle je jeho dárek. A navíc – a to je na tom to úplně nejlepší – navíc teď ví, že on je zároveň dárkem pro Viléma. Že Vilém ho přesně takhle bere a vnímá, že si ho taky tolik váží, že je za něj taky vděčný… a že ho taky miluje. Že jsou si prostě dárkem navzájem, jeden pro druhého.

Děkuju, Vesmíre, pomyslí si, jako si to pomyslel už tolikrát předtím a jako si to pomyslí ještě tolikrát, tolikrát v budoucnu, a chvilku zůstane ochromený úžasem nad tím uvědoměním, že to tak opravdu je. Že mu Vesmír daroval tohle. Že mu daroval tohle přátelství, tuhle lásku – jako omluvu za všechny ty roky utrpení, jako poděkování za to, že to s ním, s Vesmírem, nevzdal.

Že to nevzdal se samotným životem.

Že to nevzdal se sebou. 

-----

Věnováno J. a W. a H.Y.

Velice silně inspirováno románem Malý život, který zároveň coby mistrovský literární kus z celého srdce doporučuji k přečtení. ☺