• Adam Adler
Stylromantika
Datum publikace4. 4. 2015
Počet zobrazení2961×
Hodnocení4.86
Počet komentářů0
Oceněnípovídka roku 2015

Pracovat s Pavlem v jedné místnosti bylo nanejvýš vzrušující. Protože jsem věděl, že nesnáší, když mu někdo kouká pod ruce, sám jsem navrhl, že můj stůl bude stát horizontálně před tím jeho šikmo vlevo. Takže jsem ho měl za zády. Myslím, že moje vnímavé gesto nesmírně ocenil. A snídaně jsme si dělali společné.

Třetí zářijový den mi od něj přišel email. I když seděl půl druhého metru ode mě, neotočil jsem se. Naopak jsem se narovnal, jako bych měl na zádech pravítko.

Od: Pavel Derner

Komu: Adam Adler

Věc: Kréta

 

Adame, byl jsi někdy v Řecku?

Znal jsem ho natolik dobře, abych se nesnažil pídit po příčinách jeho nečekaných otázek.

Od: Adam Adler

Komu: Pavel Derner

Věc: RE: Kréta

 

Jediná moje zahraniční zkušenost je Chorvatsko s našima a Drážďany se svým šéfem.

 

Od: Pavel Derner

Komu: Adam Adler

Věc: RE: RE: Kréta

 

Nic víc? Tys opravdu nikde jinde nebyl?

 

Od: Adam Adler

Komu: Pavel Derner

Věc: RE: RE: RE: Kréta

 

Vlastně kecám. Ještě na školním výletě v Tatrách :-)

 

Od: Pavel Derner

Komu: Adam Adler

Věc: Capri

 

Teď už úplně chápu tvou reakci, když jsem tě nevzal s sebou na Capri. Muselo tě to strašně mrzet.

Zaváhal jsem.

Od: Adam Adler

Komu: Pavel Derner

Věc: RE: Capri

 

Choval jsem se malicherně. Omlouvám se.

 

Od: Pavel Derner

Komu: Adam Adler

Věc: Řecko

 

Neblázni. Pojedeš se mnou do Řecka

Pardon. Zase jsem zapomněl interpunkční znaménko.

???

Potěšilo mě, že nezapomněl.

Od: Adam Adler

Komu: Pavel Derner

Věc: RE: Řecko

 

Další služební cesta?

 

Od: Pavel Derner

Komu: Adam Adler

Věc: Kréta

 

Ne. Dovolená. Se mnou.

Vykulil jsem oči. Utahuje si ze mě? Vždyť musí vědět, že na takovou dovolenou nemám peníze! Nebo mě snad zve? No, jeho styl by to byl. Jak mám zareagovat, abych ho nezklamal? Padnout mu kolem ramen? Dělat drahoty? Švihnout sebou o zem?

Od: Pavel Derner

Komu: Adam Adler

Věc: Respirační problémy?

 

Adame, už minutu ses nenadechl. Dýchej.

Přejel mi po zádech příjemný mráz. Bože, jak já ho miluju! A najednou jsem věděl, jaká reakce bude ta správná. On nečeká žádnou drzou poznámku. Chce mě potěšit. A chce slyšet, že se mu to podařilo.

Od: Adam Adler

Komu: Pavel Derner

Věc: RE: Respirační problémy

 

Bude mi nesmírnou ctí, pane můj.

***

A tak jsme letěli na Krétu. Sami dva. Dokud jsem neseděl vedle Pavla v letadle, nemohl jsem tomu překrásnému snu jaksi ani uvěřit. Zjistil jsem, že Pavel není ani trochu příznivcem cestovních kanceláří (jemu přece nikdo nebude organizovat jeho vlastní dovolenou!), takže jsme letěli po své vlastní ose. Obdivoval jsem jeho odvahu. Já bych se sám nevymotal ani z letiště, cestovka necestovka. Natož si na dálku zajistit ubytování v cizí zemi. A to jsem jazykově vybavenější daleko víc než on.

On to ale všechno zvládl bravurně.

Letěli jsme Airbusem A 320 společnosti Aegean Airlines a cesta měla trvat necelé tři hodiny. Prvních dvacet minut letu jsem seděl strnule a jen ustrašeně civěl před sebe, bledý jak stěna.

Pavel si však let očividně užíval. „Uvolni se, Adame,“ konejšil mě šeptem s pobaveným úšklebkem na rtech. „Větší šanci, že se zabijeme, máš v mém SUV.“

To mi ovšem na náladě moc nepřidalo. Přesto ve mně zvítězila má záliba v černém humoru. „Víš, jaký je rozdíl mezi autem a letadlem, když jim dojde palivo?“

Zvědavě se po mně podíval. „Jaký?“

„Auto začne zpomalovat a letadlo zrychlovat.“

A Pavel vyprskl smíchy na celý airbus. A nějaký smích zazněl i v našem nejbližším okolí.  

Kolem dvanácté nám milá stevarda přinesla lehký oběd. A protože jsem měl žaludek jako na vodě, jen jsem se v něm ponimral, ani si nepamatuju, co to bylo. Pavel však celou svou porci spořádal do pěti minut.

Poté mi předal plastovou složku s průhlednou fólií na povrchu.

„Co to je?“ zeptal jsem se ho.

„Náš itinerář.“

„Aha.“ Začal jsem v něm listovat. Chvíli jsem měl pocit, že se dívám na jakousi účetní rozvahu. Jen samá fakta a termíny. Kriste na nebi, on nám vážně naplánoval dovolenou bod po bodu. No, to je celý on. Dovolená v podání Pavla Dernera.

- Zúčastněné strany: Pavel Derner (*1965) a Adam Adler (*1992)
- Přílet: letiště Heraklion, 12:45

- Ubytování: Hotel Zoe, středisko Bali (cca 45 km od Heraklionu)
- Stravování: polopenze (snídaně formou švédského stolu, večeře servírované menu)
- Program

  • den první: check-in na recepci, vybalení zavazedel, procházka po středisku, večeře
  • den druhý: snídaně, opalování na pláži a koupání v moři, procházka po středisku, večeře
  • den třetí: snídaně, celodenní výlet (viz příloha strany 3, 4, 5), návrat na hotel, večerní koupání, večeře
  • den čtvrtý: snídaně, sportovní aktivity (pronájem mopedu, skútru, potápění s instruktorem…), procházka po středisku, večeře
  • den pátý: snídaně, druhý celodenní výlet (viz příloha 6 a 7), návrat na hotel, večerní koupání, večeře
  • den šestý: snídaně, opalování na pláži a koupání v moři, procházka po středisku, večeře
  • den sedmý: snídaně, pozvolné balení, poslední návštěva pláže, oběd v taverně, check-out, cesta na letiště, odlet

Páni, to byla teda síla. „Musím to podepsat?“ vypadlo ze mě nakonec.

Smrtelně zvážněl. „Zase si ze mě utahuješ?“

A já ztuhl. Asi se ho to dotklo. „Já – Ne. Sepsal jsi to opravdu…“

„… pečlivě?“ pokoušel za mě dokončit větu.

„Obsažně,“ opravil jsem ho opatrně.

„A tobě se to snad nelíbí?“

„To ne,“ vyhrkl jsem hned rychle. „Je to – perfektní. Souhlasím s každým bodem.“

„Dal jsem si s tím opravdu práci.“

„O tom nepochybuji. Mně by to zabralo měsíc.“

Zúžil pohled. „Děláš to zas.“

„Co?“

„Dobíráš si mě.“

„Nedobírám. Naopak jsem ti smekl poklonu.“

„Ne. Nesmekl. Lichotkami maskuješ sarkasmus.“

Nepoznal jsem, jestli se na mě zlobí doopravdy. „Hele – nedobíráš si náhodou teď ty mě?“

A on se konečně rozesmál. „Samozřejmě že ano. Klidně to zahoď. Pokud to náhodou nevíš, jsem expert na itineráře a manuály. Dělám je pořád a na všechno. Kateřina z toho vždycky šílí. Jak říkám – klidně to roztrhej.“

Ale já si tu složku přitiskl na prsa. „To ani náhodou. Nechám si ji pro případ, že bych reklamoval dovolenou.“

V očích mu už zase jiskřilo. „Jsem přesvědčen, že tahle varianta nehrozí.“

A já zvážněl. „Slibuješ?“

„Slibuju, Adame.“

***

Po dvou hodinách a padesáti minutách jsme konečně přistáli. Už při vystupování z letadla na nás zaútočilo třicetistupňové vedro. Já byl oblečen v elastickém černém triku s krátkými rukávy a bílých kraťasech, na nohou sandály. Pavel měl na sobě bílou polokošili Lacoste (jak taky jinak) a tříčtvrteční letní rifle. Škoda, že svá sexy chodidla schovává v teniskách, napadlo mě hned. Tenisky nosil neustále. A přitom měl tak krásně tvarovaná velká chodidla.

Hned si nasadil černé slunečné brýle.

Kruci. Já ty svoje zapomněl doma. Věděl jsem, že něco podělám.

Oba jsme si přes rameno přehodili svá příruční zavazadla, což už mě představovala má pracovní taška a u Pavla sportovní vak na fotbal. Při sestupování po schůdkách se po mně krátce ohlédl. „Kde máš sluneční brejle?“

„Nechal jsem je doma. Vždycky něco zapomenu.“

„Měl jsem ti sepsat seznam. Chtěl bys ty moje?“

To myslí vážně? Měl značkové Ray Ban za čtyři tisíce, ve kterých vypadal jako italský fotbalista. „To bych si nedovolil.“

„Neměl jsem v úmyslu ti je dát, ale těší mě, že na mě bereš ohledy. Nějaké ti potom koupíme.“

Poté, co jsme vyřídili všechny administrativní formality na letišti a vyzvedli si svá zavazadla, vzali jsme si taxi do střediska Bali.

Na zadním sedadle jsem se tetelil blahem. Nacházím se v hlavním městě nádherného středomořského ostrova! Paráda!

V turistickém průvodci, kterým jsem v autě listoval, jsem se dočetl, že Kréta je vlastně pohořím, které se majestátně zvedá z moře, a tvoří val mezi Egejským mořem na severu a Libyjským na jihu. Hned po Sicílii, Sardinii, Kypru a Korsice je pátým největším ostrovem ve Středomoří. A nesmím zapomenout podotknout, že je Kréta kolébkou první vyspělé civilizace v Evropě, minojské kultury.

Průvodce mě před prvním dojmem z hlavního města ostrova varoval: nadměrná hustota dopravy, stáří silniční i kanalizační sítě, emise v ovzduší a nadměrný hluk. Já si ale atmosféru středomořského ostrova přesně takhle vždycky představoval. Bylo to všechno tak exotické a cizokrajné. Fantazie!

Rodinný hotel Zoe měl dvě patra, terasu a byl prorostlý temně růžovými popínavými rostlinami, které jsem neuměl pojmenovat. Miloval jsem Pavla za to, že upřednostnil tenhle romantický hotýlek před nějakým chladně luxusním hotelovým komplexem.

Kousek od recepce se nacházela jídelna, bar, televizní místnost a venkovní posezení s bazénem. Náš pokoj byl vybaven útulným dřevěným nábytkem, vlastním sociálním zařízením, lednicí a balkonem s dech beroucím výhledem na moře.

Fantazie pokračuje.

Na písečnou pláž s pozvolným přístupem do moře jsme to měli asi sto padesát metrů. Naše první kroky směřovaly právě tam.

„No, jaké jsou zatím tvoje dojmy, Adame?“ zeptal se mě Pavel.

„Jsem okouzlen.“ Na nic víc jsem se prostě nezmohl. Měl jsem s to chutí strhat ze sebe šaty a skočit po hlavě do vody. Ale v itineráři o koupání hned první den nebyla ani čárka.

Poté jsme se prošli po okolí. Jak stálo v itineráři. Městečko si zachovalo ráz původní rybářské vesničky. Samé obchůdky a taverny.

Večeře byla výborná. Dali jsme si zapékaný lilek s bramborem a mletým masem. A celý tento neobyčejný den završili tříhodinovým milováním v našem pokoji. Nakonec jsme usnuli na boku, já v Pavlově náručí.

Na druhý den jsme si odbyli povinnou snídani, za poplatek obstarali lehátko, a já hned jako malý kluk v plavkách skočil do moře. Byl to úžasný, energií pulsující pocit. Pavel pomalu vstupující do vody mě jen pobaveně pozoroval.

Společně jsme pak doplavali k bójkám.

„Vážně jsi dobrý plavec,“ pochválil mě, zatímco vyplivl slanou vodu.

„Jedna z mála věcí, v čem jsem lepší než ty.“ Najednou jsem se zarazil. To jsem neměl říkat.

Šibalsky se na mě zamračil. „Tak schválně, kdo bude na břehu dřív.“

A kdo tady s kým neustále soupeří?

A vyrazili jsme tryskovým kraulem zpátky.

Když jsem vám na první stránce tvrdil, že jsem výborný plavec, tak jsem vážně nepřeháněl. Brzy jsem nechal Pavla ze sebou. Ale pak jsem si vzpomněl, jak mrzutě nesl, že jsem mu stačil při sprintu. Někdy se vážně choval jak malý kluk. Z lásky k němu jsem se rozhodl, že ho příště takového pocitu raději ušetřím.

Zpomalil jsem.

Na břehu byl tedy první on. Když jsme zmoženě dopadli na lehátka, můj dobrý skutek byl okamžitě potrestán. „Adame,“ zahučel. „Tys mě nechal vyhrát, že ano?“

Zatajil jsem dech. „Prostě jsi byl lepší.“

„Nelži mi.“

„Teď jsem ti nezalhal. Jsi lepší úplně ve všem, co děláš.“

„Kromě běhu a plavání.“

„V páce bys mě hravě porazil.“

„Tak to určitě. To je silová záležitost. Ale ty jsi mrštnější a pohyblivější než já. A to nenesu zrovna lehce.“

Položil jsem se na záda, zavřel oči a nechal sluníčko pracovat na mém opálení. „Pro mě budeš vždycky vítěz, Pavle. Vždycky a ve všem.“

Tón jeho hlasu zjihl. „Už tomu začínám pomalu věřit. Děkuju, že to tak vnímáš. Působí to pozitivně na moje sebevědomí.“

Ty to tak potřebuješ, panáčku. „Rád pomůžu.“ Pokradmu jsem po něm hodil očkem.

Seděl na lehátku v tureckém sedu. Zaškubaly mu koutky. „Nejsi namazaný. Spálíš se.“

Na oběd jsme si zašli na terasu blízké taverny. Měli jsme na sobě jen trika a plavky. Jako všichni ostatní.

A vtom jsem si všiml jednoho páru na druhé straně terasy. Ona byla sexy blonďatá barbína a on snědý robustní padesátník se zjizvenou tváří vysloužilého boxera. Jídlo mi zaskočilo a já se rychle napil chladivé minerálky. Musel jsem být bledý jako křída, protože Pavel zbystřil a hned sledoval směr mého pohledu.

„Ty je znáš?“

Nezmohl jsem se ani na jediné slovo.

Podezíravě zúžil pohled. „Nebo snad jeho?“

Srdce mi tlouklo jako o závod. „Musíme pryč,“ prohlásil jsem prkenně.

To už rudnul. „Co to zase plácáš, Adame? Já jsem na dovolený. Nebudu se schovávat před nějakým…“

Ale to už si mě ten chlap všiml. A tvářil se úplně stejně jako já. Jakoby viděl ducha. Něco té barbíně pošeptal, vstal a mířil k nám.

„Adame, kdo je to?“ nedal pokoj Pavel.

A já jen zakuňkal: „Můj otec.“

***

Táta se ohromeně tyčil nad naším stolem. „Adame, co – co tady proboha děláš?“ Za celých dvacet let svého krátkého života jsem ho ještě nikdy neviděl tak zaskočeného. Ale jinak vypadal dobře. Opáleně a směšně fit. Měl rozepnutou košili á la Nick Slaughter ze seriálu Vražedné pobřeží.

Střelil jsem pohledem po Pavlovi. Kdokoliv jiný na jeho místě by při pohledu na drsnou vizáž mého táty vzal nohy na ramena. On si však zachoval naprosto chladný výraz. Napadl mě termín poker face. Miloval jsem ho za to víc než kdykoliv předtím. Je to nejstatečnější chlap na světě.

„Tati,“ konečně jsem našel hlas, „skoro jsem mámu nepoznal. Vypadá tak o třicet let mladší a blonďatější.“

Táta se po dotyčné nervózně ohlédl a hned si k nám raději přisedl. „Nevím – Nevím, co na to říct.“

Skoro mi ho bylo líto. Skoro. „Kde si máma myslí, že teď jsi?“

Zaváhal. „V Bulharsku na montáži.“ Konečně se vzpamatoval. „Nepředstavíš nás?“ Přísně si Pavla změřil pohledem.

Polkl jsem. „Pane – Pane Dernere, můj otec Štefan Adler. Tati, můj šéf, pan Pavel Derner.“ Bože, to je ale divadlo.

Chladně si přes stůl podali ruku. Nikdo z nich nevstal.

Nastala chvíle nepříjemného ticha.

Kdybych tátu nepřistihl inflagranti, jistě by na mně hned demonstroval svou autoritu, ale teď si velice dobře uvědomoval, že se pohybuje po tenkém ledě. „Vy jste tady… spolu?“

Bože, já se snad studem propadnu do země. „Ne,“ řekl jsem.

„Ano,“ řekl Pavel.

Konečně promluvil. Tohle mi jistě nikdy neodpustí. „Nemohli bychom si promluvit někde… v soukromí?“ navrhl jsem.

„Kolem nás jsou jen samí cizinci.“ Pavlův hlas nevyzařoval absolutně žádné emoce. Kéž bych mu mohl číst myšlenky. Stejně nezúčastněným tónem pokračoval: „To je ale prekérní situace.“

„Kolik je vám?“ zeptal se můj otec naprosto neomaleně.

„Tati,“ sykl jsem varovně.

„Co je? Mě zajímá, s kým se stýká můj jediný syn.“

A Pavel odpověděl: „Čtyřicet sedm.“

Táta vykulil oči. „Tolik bych vám teda nehádal. Jste jen o tři roky mladší než já.“

„A kolik je vaší přítelkyni?“ šokoval nás svým nevinným dotazem Pavel.

Štefan Adler viditelně ztuhl. „Osmnáct.“

A zcela nečekaně ti dva vyprskli smíchy. Tohle jsem tedy vážně nečekal.

Táta se pak podíval mým směrem. „Adame, jaká je šance, že se o ní máma nedozví?“

Zvážněl jsem. „Čeká mě osud dítěte z rozvrácené rodiny?“

Překvapeně zamrkal. „To jako jestli se s mámou budem rozvádět?“

„Přesně na to jsem se ptal.“

„Odpověď zní ne, jestli tě to uklidní. Žaneta je dcera jednoho mého předáka. Zabil by mě, kdyby to věděl. Náš vztah je jenom o sexu, žádný city. Nemalujeme si společnou růžovou budoucnost.“

Nebylo mi moc příjemné poslouchat o sexuálních aktivitách mého otce. Pavel se ale očividně bavil. „Už vím, po kom je Adam takový živočich, pane Adlere.“

Krve by se ve mně nedořezal. „Pavle,“ varovně jsem sykl pro změnu na něj.

Ale táta se jen pobaveně zamračil. „Pozor na jazyk, Dernere. Ještě jsem se nesrovnal se skutečností, že mi děláš do syna.“

Cože…?

A Pavel pochopil tátův drsný chlapský humor. „Zvykneš si, Adlere. Mám s ním jen ty nejlepší úmysly.“

To se mi snad zdá. Jak to jen Pavel dělá, že mu okamžitě každý zobe z ruky? „Pánové, já tady ještě pořád sedím.“

Táta se opřel hloub do polstrování své židle. „No Adame, vidím, že jsi v dobrých rukou.“ Při těch slovech nespustil z Pavla oči.

Kývnul jsem směrem k nervózní Žanetě. „Koukám, že ty taky, táto.“

Usmál se na mě. „Zítra jdeme na celodenní túru do soutěsky Samaría. Nechcete se k nám připojit?“

„Bohužel máme jiné plány…,“ začal jsem.

Ale Pavel mi skočil do řeči. „Rádi.“

***

Celou cestu do našeho pokoje byl Pavel nezvykle zamlklý. Když jsme míjeli bar, poslal mě nahoru, že se hned vrátí. Sedl jsem si na svou postel jako hromádka neštěstí a připravoval se na pohromu, které budu muset jistě čelit.

Ale to už byl zpátky. „Pojď se mnou,“ vybídl mě a pokračoval dál na terasu. Usadili jsme se do ratanových křesel a Pavel vytáhl krabičku cigaret. Krabičku cigaret!

Natrhl ji, vyndal dvě kusovky, jednu si okamžitě zapálil (zapalovač s sebou nosil vždycky) a druhou mi nabídl.

Zaváhal jsem. „To je nějaký test?“

„Neplácej nesmysly a ber.“

Poslechl jsem. Nechal jsem si zapálit a pomalu vtáhl kouř do plic.

Cigareta v jeho ústech působila jaksi… nepatřičně. „Zlobíš se na mě?“ osmělil jsem se.

Zamračil se a zuřivě potáhl. „Proč bych se měl na tebe zlobit, Adame?“

„Protože jsem tě vystavil tak – tak nepříjemné situaci.“

„Za to jsi přece nemohl.“

„Přesto mi to můžeš dávat za vinu. Pochopil bych to.“

„No…“ Vypustil kouř nozdrami. „Vlastně bych ti měl poděkovat, žes mi na psychickou přípravu na setkání s tvým otcem dal všeho všudy pět vteřin. Ani jsem se nestačil sesypat.“ Nervózně se pousmál.

„Sesypat? Ty? Celou dobu jsi držel otěže pevně v rukou. Tak jako ovšem pokaždé. Já – Obdivuju tě za to. Miluju tě za to.“

Zvědavě na mě pohlédl. „Myslíš, že jsem to zvládl?“

„S přehledem.“

„Byla ve mně malá dušička.“

„Tomu nevěřím.“

„Tvůj táta vypadá jako vrah.“

„Jo. Jsi můj hrdina.“ Povzbudivě jsem ho pohladil. „Proč jsi ale potom souhlasil s tím pitomým výletem?“

„Nejspíš ze stejného důvodu, proč jsi ty jel s mým Ríšou potápět se.“

Znovu jsem si potáhl. „Chceš mě líp poznat?“

„Ano.“

Byl jsem potěšený a vylekaný zároveň.

***

Soutěska Samaría mezi obrovskými skalisky čítá na délku čtrnáct kilometrů, čímž je nejdelší v Evropě, a začíná ve výšce 1 250 metrů nad mořem. Tátovým pronajatým autem jsme všichni čtyři dojeli k horské vesničce Xilóskalo, kde jsme museli vůz zaparkovat. Odtud jsme se přes náhorní plošinu Omalós vydali pěšky.

Všichni jsme museli mít pohorky s neklouzavou podrážkou. S tátou jsme se nabídli, že za oba z každého páru poneseme zásoby s pitnou vodou a svačinou ve svých baťozích. Terén to by náročný a vyčerpávající. Pohled na zalesněné bělavé hory a strmé skalní stěny stál ale za to. V jednom úseku měla soutěska tak dva, tři metry na šířku, takže jsme procházeli raději za sebou. Pavel s tátou šli napřed, my se se Žanetou courali za nimi. Alespoň jsme se mohli trochu víc poznat.

Krátce se po mně ohlédla. „Tak je to s tvým tátou pořád. On prostě nedokáže ležet jen tak na pláži a relaxovat. To né. My si na dovolený musíme hrát na kamzíky.“ A jakoby na truc zrovna zakopla.

Tak tak jsem ji zachytil. „Vítej v mém světě. Z celé mé první dovolené u moře v Chorvatsku jsme se koupali jen dvakrát. Zbytek času jsme se drápali po horách. Nebo jsme strávili víkend v Českém ráji, kde táta mámě sliboval poklidnou dovolenou na kozí farmě, což ve finále skončilo zdoláváním jakéhosi skalního městečka.“ Vtom jsem se zarazil. „A právě jsem si ke své hrůze uvědomil, že můj Pavel je úplně stejně trapně akční typ jako táta. Brr, znepokojivá představa.“

Znovu mi věnovala tázavý pohled. „Pavel vůbec nevypadá jako… vždyť víš.“

Zaváhal jsem. „Ne. To nevypadá.“

„A… je?“

„To bych taky rád věděl.“

„Ale žijete přece spolu, ne?“

„Kéž by. Pavel je ženatý a má dva syny.“

„Tak to mi hlava nebere.“

Raději jsem přenesl pozornost na její vztah. „Táta a ty… Jak dlouho jste spolu?“

Zarazila se. „Ani nevím, jestli o tom můžu s tebou mluvit…“

„Hele – Já nejsem žádný maminčin mazánek, jestli narážíš na to. Přestal jsem být jejím synem v den, kdy jsem se jí přiznal.“ A ještě pořád to zatraceně bolí.

„I tvého tátu to dost vzalo,“ řekla.

„O tom nepochybuji. Dal mi to najevo docela zřetelně.“

„Ale jinak je to hodnej chlap. Trošku neotesanej, ale pořád má dobrý srdce. A ta kombinace mě neuvěřitelně přitahuje. Můžu se ti s něčím svěřit?“

„Jsem jedno velké ucho.“

„Já – Jsem do něj zamilovaná až po uši.“

V hlavě se mi rozsvítilo varovné světýlko. Chudák holka. „To je – To je skvělé.“

„Myslíš, že cítí to samé?“

A jejej. „Ty ses ho na to ještě neptala?“

„Samozřejmě že ne! Co kdyby mě hned nechal?“

To si piš, že by udělal právě to. „Já – Já nevím. Moc se nevídáme. Což jistě chápeš.“

„Víš, on je chlap, jak má být. Miluje sport, auta, sex, je prudkej a trochu domýšlivej, ale když jsem po jeho boku, cítím se jako opravdová ženská. Je to opojnej pocit. Chápeš?“

Chápal jsem ji až příliš dobře. A znovu mi v hlavě vyvstala myšlenka, jak moc se Pavel mému tátovi podobá. Říká se, že si holky často vybírají partnery podobné svým otcům. Ale jak je to u gayů?

První zastávku jsme učinili v opuštěné vesničce Samaría, kde vyvěral pramen pitné vody. Vypili jsme tu svou a do bandasek napustili čerstvou.

Pavel ke mně přistoupil. „Pokecal sis se svou macechou?“ zašeptal mi do ucha pobaveně.

„To není sranda. Ona je do táty hotový blázen. Nabije si pusu.“

„To nejspíš jo. Já si zase pokecal s ním. I když to zní neuvěřitelně, on tvoji mámu pořád miluje. Jen to vypadá, že má paní Adlerová nepatrnou potřebu tělesného kontaktu.“

„Nevím, jestli je mi příjemné tohle slyšet z tvých úst,“ pronesl jsem napůl pohoršeně.

Změřil si mě neurčitým pohledem. „Jen se snažím pochopit, v jakém prostředí jsi vyrůstal.“

„Máma je učitelka.“

„Aha.“

„Učitelka matematiky.“

„To vysvětluje mnohé.“

„Co tím myslíš?“

„Nic.“

„Nesuď ji tak rychle.“

„Ona tě ale odsoudila během deseti vteřin.“

Najednou jsem zbledl.

Zarazil se. „Promiň. Nemám právo…“

„V pořádku. Máš – Máš naprostou pravdu. Odsoudila.“

„Zlobíš se na mě, Adame?“

Zhluboka jsem se nadechl. „Ne. Na to tě mám moc rád. Ty mi smíš říct všechno na světě.“

Skousl si spodní ret, což opravdu nedělal moc často. „Strašně rád bych tě teď objal, ale pokud se tvůj táta kouká, asi by mi rozbil hubu.“

„Tak uděláme kompromis.“ Dal jsem mu lehkou pusu na tvář. „Mně ji nerozbije.“ Podruhé už ne.

***

Večer jsme se k smrti unavení sešli ještě na společné večeři v jedné taverně. Objednali jsme si arnáki  jehněčí se zelenými fazolkami a k pití si dali retsínu, výborné bílé víno s příchutí pryskyřice.

Táta se na mě zadíval. „Úplně koukám, jaks to dneska dával, Adame. Bez reptání a zbytečných keců. Takovýho tě neznám.“

A je to tady. Zase. „Trochu na sobě pracuju,“ utrousil jsem a raději si nacpal plnou pusu jídlem.

Pavlovi ztuhl výraz. Tiše vyčkával, co bude následovat.

A táta samozřejmě nezklamal. „Vždyť tebe by přeprala i tady Žaneta.“

Jmenovaná se infantilně zahihňala.

Polkl jsem a stiskl čelist. Byl jsem pevně rozhodnut, že se vyprovokovat nenechám. „Já se s holkama neperu,“ prohlásil jsem upjatě.

Adler starší si jen odfrknul. „Nějakej nedůtklivej, co? Nemůžeš být pořád takovej cíťa.“

„Nic o mně nevíš, táto.“ Pokřiveným úsměvem jsem se neúspěšně pokusil změkčit dopad svých slov. „Neviděli jsme se skoro rok.“

„Některý věci se nezmění nikdy,“ mlel pořád tu svou. „Pamatuješ, jak ti na základce dala Aneta pořádnou nakládačku? Někomu jsi vyslepičil, že se jí líbil nějakej kluk, a ona si tě na školním dvoře parádně podala.“

Pavel se hrozivě zamračil.

Ztuhl jsem. „Skoro jsem na to zapomněl, ale děkuju, žes mi to opět připomněl, tati.“

„S tebou je tedy dneska prdel,“ pronesl otráveně. „Skoro se mi tě chce zeptat, jestli nemáš svoje dny, hehe.“

A Pavel konečně promluvil: „Proč se na to nezeptáš mě, Štefane?“

Atmosféra u stolu okamžitě zhoustla.

Zatajil jsem dech.

Můj otec jen překvapeně zamrkal. „No… protože ty jsi chlap.“

„Mohu tě ubezpečit, že tvůj syn také,“ řekl Pavel rozhodně. „Řídí auto, běhá, plave, potápí se. A v některých z těchto věcí mu nesahám ani po kotníky. Můžeš být na něj hrdý.“

V tu chvíli jsem se samou láskou k Pavlovi skoro zalkl. Němě jsem svoje ústa zformoval do slova děkuji.

A táta se na mě podíval, jakoby mě viděl poprvé v životě. „Proč jsi to všechno nechtěl dělat se mnou, Adame?“

A já řekl tlumeně: „Protože pokaždé když upadnu, vím, že mě Pavel zvedne. A ani nevíš, jak moc rád bych chtěl totéž prohlásit o tobě.“

Štefan Adler najednou nevěděl, kam s očima. „Nikdy mě nenapadlo, že to tak můžeš vnímat,“ zašeptal.

A jako mávnutím kouzelného proutku mě veškerá zloba přešla. „Tím se teď netrap, táto. Já jsem teď už úplně někde jinde.“

Přimhouřil oči. „To vidím.“

Žaneta nejspíš nenesla zrovna lehce, že není středem pozornosti, proto pronesla památnou větu, která mi dodnes zní v uších: „Lidi, já jsem asi v jiným stavu…“

***

Smáli jsme se s Pavlem ještě v posteli.

Ležel na boku, levou rukou si podepřel hlavu a šibalsky mě pozoroval. „Vy jste zajímavější než Taková normální rodinka.“ Cukaly mu koutky.

Zaujal jsem stejnou pozici. „Myslel jsem, že se táta tou bramborou udusí.“

„Kolik mu dáváš času, než jí dá kopačky?“

Teatrálně jsem pohlédl na hodiny, i když jsem v té tmě skoro nic neviděl. „Třicet minut. Plus mínus půl hodina.“

„Chuděra.“

„Neměla si nic začínat s Adlerem.“

Skousl si ret. „To mi říkáš brzo, Adame.“

Rozesmál jsem se. „Neboj, tobě nic podobného nehrozí.“

„Slibuješ?“

„Slibuju, že nikdy neotěhotním.“

Zajíkal se smíchy. Ale po chvíli trochu zvážněl. „Kdybys byl ženská…, chtěl bys mít se mnou dítě?“

Takovou otázku jsem nečekal. „Bez váhání.“

Zamračil se. „Ty bys kvůli mně absolvoval devět měsíců těhotenství? Porod… a to všechno?“

„Samozřejmě.“ Nechápal jsem, jak se na to vůbec může ptát. „Byla by to pro mě obrovská čest, Pavle. Kdyby mi to příroda umožnila, strašně rád bych ti porodil dítě. Jistě by bylo velice vzrušující, kdyby část tebe rostla v mém těle. A pak bych přivedl na svět nový život, který jsi ve mně zažehl.“

Nějakou dobu se mu nedostávalo slov. „Znovu žasnu, kde se v tobě bere tolik lásky?“

Nevěděl jsem, co na to říct.

„Adame, proč se mě nezeptáš, jestli bych totéž udělal já pro tebe?“

Zaváhal jsem. „Protože se bojím toho, co bys mohl odpovědět.“

A on mlčel. Mlčel dlouho. A já pochopil, že on, Pavel Derner, by rozhodně kvůli nikomu porodními bolestmi netrpěl. Možná ani kvůli Kateřině ne. A mně došla ještě jedna věc. Často mi říkal, že mě má rád, že s ním strašně mávám, že mu na mně záleží – ale že mě miluje, řekl jen jednou. Jako malý jsem nechápal slova písničky Jakuba Smolíka Až se ti jednou bude zdát, když zpíval … v lásce totiž vyhrává ten, kdo má rád míň…, říkal jsem si: Jak to míň? Jak to myslel? A nyní už jsem věděl jak. Pavel mě miluje tak moc, jak to jen jeho chladné srdce dovoluje. Ale pořád je to nic ve srovnání s planoucí láskou mého srdce.

A já si poprvé uvědomil, že jen láska ve vztahu nestačí.

Ne jeho láska.

Ne v tomto vztahu.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (41 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (39 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (40 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (38 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (45 hlasů)