• Adam Adler
Stylromantika
Datum publikace28. 2. 2015
Počet zobrazení4534×
Hodnocení4.88
Počet komentářů5
Oceněnípovídka roku 2015

Před dvouhodinovou jízdou autem do 160 km vzdálených Drážďan mě Hanka přísně instruovala, co mám dělat, jak se chovat, o čem mluvit a hlavně o čem zásadně nemluvit: „Uzavřený prostor auta je úplně něco jiného než otevřená kancelář. Lidi se v autě chovají jinak. Nebuď přehnaně povídavý. To by tě vysadil už někde u Litoměřic. Ten den ráno nekuř, poznal by to, ještě bys nedopnul pás (poznámka Adama Adlera: Co všichni mají s tím kouřením? Krabička mi vystačí na týden!). Neměj přehnaně dráždivou kolínskou. Neopovažuj se hrabat do jeho radia a už vůbec nevybírej hudbu. Nebav se o alkoholu. Dřív dost chlastal, ale už sedm let, od svých čtyřicátin, nepije. (další poznámka Adama Adlera: To vysvětluje jeho asketismus!). Měj dobrou náladu a přehnaně si nestěžuj. I kdyby ses svíjel hlady a měl v baťohu sebechutnější bagetu, ať tě ani nenapadne v jeho autě jíst. Pokud jsem na něco zapomněla, pošlu ti to v esemesce.“

Po tom neuvěřitelném výčtu jsem pochyboval, že se cíle naší cesty vůbec dožiju.

Vyrazili jsme v pátek ráno. On měl na sobě svoji oblíbenou bílou polokošili Lacoste s krátkými rukávy a upnuté džíny, prevít. A ještě k tomu voněl značkou Old Spice. Dvojitý prevít. Já byl jako Jeff Goldblum v Jurském parku – celý v černém. Tesilky, triko i jarní kožená bunda.

Sledovat ho při řízení byla pastva pro oči. Své SUV naváděl ladně a lehce jako dirigent symfonický orchestr. Neuměl jsem to vysvětlit, ale sedět vedle něj mi přišlo úplně stejné, jako by si mě vedl za sebou na svém koni.

Velice, velice příjemné.

„Proč nic neříkáte?“ zeptal se mě najednou, aniž by spustil zrak z dálnice. „To vám vůbec není podobné.“

A má mě. Co mám říct? Maminka mi vždycky radila, že s pravdou vždycky nejdál dojdu. Promiň, Hani. „Hanka mě varovala, že pokud budu moc povídavý, vysadíte mě už někde u Litoměřic.“

Musel vynaložit veškeré úsilí, aby nevyprskl smíchy. Teatrálně se zamračil a krátce na mě pohlédl. „To měla pravdu. A co ještě vám radila?“

Nedělej to, Adame, promlouval jsem sám k sobě. Pouštíš se na tenký led. „Abych ráno nekouřil. Že byste to poznal dřív, než bych si zapnul pás.“

Kolem očí se mu zase udělaly ty roztomilé veselé vějířky. Jeho hlas zněl ale strojeně. „Taky pravda. Ani mentolka by vás nezachránila. Mám čich jako ohař.“

„Kouřil jste někdy?“

„Kdysi. Hodně.“ Rychle změnil téma. „Umírám zvědavostí, co vám moje snacha ještě napovídala.“

„Že vám nesmím hrabat do radia a pokoušet se vybírat hudbu.“

Zacukaly mu koutky. „To byste zkusil jenom jednou.“ A ostentativně zapnul CD přehrávač. Interiér auta opět zalila nádherná symfonická verze metalového songu Numb od Linkin Park. Zvážněl. „Rozumíte i anglicky?“

„Yes, sir,“ zažertoval jsem.

„Jaké to je, pustit si cizí písničku a rozumět každému slovu? Závidím vám.“

Skoro se mi zastavil dech. On mi závidí? Tenhle úchvatný dokonalý chlap? „Máte tam i originál se slovy?“

Bleskurychle ho našel. „Co znamená numb?“ chtěl vědět.

Taky jsem na něj krátce pohlédl. „Strnulý. Právě teď zpívají:

Copak nevidíš, že mě utlačuješ?
Držíš mě moc pevně, bojíš se ztratit kontrolu
Protože tvoje představy, čím bych mohl být
Se ti rozpadly přímo před očima
Každý krok, který udělám, je pro tebe další chybou
A každá ztracená vteřina je víc, než můžu snést.“

Podíval se na mě skoro vyděšeně. „To jste si vymyslel.“

A mně až teď došlo, že Linkin Park zpívají o mých vlastních pocitech. Zatočila se mi z toho hlava. Na odpověď jsem se nezmohl. Bylo mi neskutečně trapně.

Rychle to vypnul. „Jaká hudba se líbí vám?“ přehodil výhybku.

Podíval jsem se ven z okna, protože se mi v koutku oka zaleskla slza. „ABBA,“ hlesl jsem sotva slyšitelně.

„Tu mi sem nahrála Kateřina… Počkejte… Tady.“

A on opravdu pustil ABBU. A jako naschvál moji nejoblíbenější. Knowing me, knowing you. Nevěřícně jsem na něj pohlédl. „Tohle je moc smutná písnička. O rozchodu, vzpomínkách, prázdném domě a pokojích, kde by si mohly hrát děti. Mám ji nejraději. Děkuju.“

Znovu se zamračil. „Proč máte rád smutné písničky?“

„Ani nevím. Mají větší kouzlo než ty optimistické.“

„To je nálada jak na pohřbu. Rychle vysypte nějakou veselou od ABBY. Fofrem.“

Byl jsem mu vděčný za to, že se mě snažil rozptýlit. „Angel eyes.“

Už první tóny nám vyloudily úsměv na rtech. Strašně chytlavá melodie.

„Tak co vám ještě říkala?“ vyzvídal.

„Kdo?“

„Hana.“

„Jmenuje se Hanka. Má to tak v občance.“

Na oko se zamračil. „Vy jste se mě právě snažil opravit, pane Adlere?“

„Ano, pane Dernere,“ oplatil jsem mu úsměv.

„Tak co říkala?“

„Že máloco vám zvedne náladu jako to, když někomu dovolíte baštit mastný bůček ve svém autě.“

A on úplně poprvé ve svém životě chytil neovladatelný záchvat smíchu. Byl to nejkrásnější zvuk na světě. 

***

Německé Drážďany jsou podle Wikipedie zemské hlavní město Svobodného státu Sasko. Dále jsem se dočetl, že tam žije na půl milionu obyvatel a protéká jimi Labe. Tedy Elbe. Nic mě ale nemohlo připravit na tu nostalgickou vznešenou krásu všude kolem. Kombinace unikátních barokních paláců a všudypřítomné zeleně musela vzít za srdce i Pavla Dernera. Samozřejmě to ale na sobě nedal znát.

Náš hotel Achat v centru mi připadal jako střízlivě komfortní hezká trojhvězda. Žádný luxus, spíš praktičnost a účelnost. Zkrátka celý Pavel.

V recepci nás uvítala milá slečna v saku. „Guten Tag.“

„Guten Tag,“ usmál jsem se. Pavel mi byl v závěsu. „Wir haben zwei Einzelzimmer bestellt. Firma Derner.“

„Selbstverständlich. Kann ich Ihre Ausweise bitten?“

Dostali jsme dva jednolůžkové pokoje naproti sobě.

V nedaleké restauraci jsme měli pracovní oběd s jistým místním podnikatelem jménem Peter Holzmann, který po Pavlovi chtěl, aby mu v Praze zrekonstruoval nějaké kancelářské prostory. K mému zděšení byl Peter Holzmann zcela neskrývaný homosexuál a celou dobu, co jsem překládal, na mě vrhal potutelné úsměvy. Už podruhé během jediného dne jsem měl sto chutí propadnout se do země. Proč to dělá? Proč já? Ne že by mi to nelichotilo, ale Holzmann měl pro mě stejné charisma jako kupa mokrého písku. Nula bodů. Vymalováno. Proč se neusmívá na Pavla? Vždyť JEHO každý gay musí hltat pohledem. Je to nejkrásnější člověk, co kdy chodil po zemi. A to jeho tělo! Bože, to tělo! S hrůzou jsem zjistil, že topořím. Na druhou stranu mi bylo jasné, proč to na něj Holzmann nezkouší. Jeho krutý kamenný pohled dával zcela jednoznačně najevo, že by to byl poslední počin v životě Petera Holzmanna.

Už jsem pro Pavla pracoval dva měsíce, ale stejně měl na mě jeho smrtící pohled stejný účinek jako první den. Byl jsem numb, strnulý. Paralyzovaný. Dneska se ale mračil víc než obvykle. Co ho žere? Na jednu milisekundu jsem si myslel, že na mě snad žárlí. Byla to opojná milisekunda. Ne, to zase fantazíruju. Nejspíš mu vadí, že sedí ve společnosti dvou gayů. Ale stejně to bere statečně.

Když chtěl Holzmann zaplatit obsluze za oběd, Pavel mi nařídil: „Řekněte mu, že ho zveme my.“

„Herr Holzmann,“ začal jsem neochotně. „Lassen Sie sich einladen, bitte.“

Holzmann jen poděkoval, a protože věděl, že nám Pavel nemůže rozumět, pozval mě večer na skleničku.

Se srdcem v krku jsem odmítl.

Cestou z restaurace na mě Pavel hned udeřil. „Co vám to potom šeptal?“

Už ne. Další stud dneska už neunesu. „Zval mě na drink.“

„Aha.“ Pavel se v chůzi zastavil. „Doufám, že jste souhlasil.“

Ztuhl jsem. „Prosím?“

„Nebuďte blázen. Potřebujeme ho. Využijte toho, že po vás jede.“

Najednou mě popadl běs. „Pevně věřím, že z vás mluví váš zvrácený smysl pro humor. A že to nemyslíte vážně.“

Zase nasadil ten svůj pedantský kukuč. „Na ten drink zkrátka půjdete, a basta. Je to rozkaz.“

Bezmocným vztekem jsem se skoro zajíkal. Na téma mé homosexuality jsme se celé ty dva měsíce nebavili ani jedinkrát. A teď ji vytasil v tu nejméně vhodnou dobu. „Myslíte si, že být teplej, znamená, že vás přitahujou všichni chlapi okolo?“ Sledoval jsem, jak brunátní, ale přesto jsem pokračoval: „Tak pro vaši informaci, tak to nefunguje. Vás snad taky přitahuje každá ženská? Ne! Tak vidíte! Peter Holzmann mě zkrátka nebere.“

Pavel se zatvářil naprosto neutrálně a nečitelně. „Jestli ten kšeft padne kvůli vašim ideálům, čtvrt roku ode mě neuvidíte ani korunu.“ I jemu samotnému musela jeho naivní výhružka znít směšně.

Skoro jsem se při svých následujících slovech rozplakal. „Než se mě rozhodnete prodávat jako nějaké zboží, vězte, že nejsem žádný promiskuitní malý teploušek. Jsem panic. Moje poprvé bude z lásky, a ne pro peníze. A teď jdi do hajzlu, Pavle Dernere.“

Nechal jsem ho stát ohromeného na ulici a rázně jsem se vydal do svého hotelového pokoje, kde jsem pak padl na postel, zabořil obličej do polštáře – a konečně se rozplakal.

Do pěti minut mi zvonil mobil. Aniž bych pohlédl na displej, hovor jsem odmítl a telefon vypnul. Za čtvrt hodiny mi bušil na dveře. „Adame, otevřete! Vím, že jste tam! Musíme si promluvit! No tak!“

Nereagoval jsem.

Vynechal jsem i večeři. Venku se setmělo a já si ani nerozsvítil. Pořád jsem ležel na posteli. Oblečený. Pokořený. A plný sebelítosti.

O půl deváté mě ale zradil můj vlastní žaludek a vyslal do celého mého těla křeče. Bylo mi na zvracení a zároveň jsem umíral hlady. Divná kombinace.

Opatrně jsem otevřel a nesměle vykoukl na chodbu.

Nikde nikdo.

Dodal jsem si odvahy a zaklepal na protější pokoj.

Za chvíli otevřel. Oči se mu nepřirozeně leskly a jeho dech na něj prásknul, že nejspíš vymetl celý minibar. Ihned jsem si vzpomněl na slova Hanky Sokolové: Nebav se o alkoholu. Dřív dost chlastal, ale už sedm let, od svých čtyřicátin, nepije. Nevěřícně jsem vytřeštil oči. Panebože, co jsem to provedl?!

„Pojď dál,“ vybídl mě a nikdo z nás se nepozastavil nad tím, že jsme si začali tykat.

Vstoupil jsem a on zavřel dveře.

„Proč jsi mi neřekl, že jsi ještě panic?“

Cože? Vyschlo mi v krku. „O takových věcech se přece nemluví.“

Zkřížil si ruce na prsou. „Chodíš teď s někým?“

Pomalu jsem přešel k oknu. „Ne.“

„Jsi do někoho zamilovanej?“

Takt v podání Pavla Dernera. „Ne že by ti do toho něco bylo, ale ano, jsem.“

„Znám ho?“

„Hádej.“

„Jsem to já?“ Nejspíš si vzpomněl na moji španělskou poznámku o jeho rukou. Nebo rozšifroval ty moje zbožné pohledy, pokus o internetové flirtování, moji naprostou poslušnost a oddanost.

Připadal jsem si, jako bych padal do prázdna. A vůbec netušil, co mě čeká na dně. Podíval jsem se mu do očí. „Ano.“

„Potom máš problém, Adame.“

„Já vím.“

„Ne. Nevíš. Ne proto, že jsem ženatej a mám dvě děti. Ale protože jsem docela komplikovanej člověk. Málokoho si k sobě připustím – a i potom dokážu bejt zlej na lidi, který mám rád.“

Zalapal jsem po dechu. Říká snad to, co si myslím, že říká…? „Nerozumím ti.“

Pomalu se ke mně začal přibližovat. „Mám rád sex. Hodně sexu. Kateřina mě nedokáže uspokojit a ví to. Když mi přestaly stačit milenky, zkusil jsem i pár mladých chlapců. Miluju rozmanitost. Doma o tom nemluvíme. Ale vědí to všichni. I moji synové. S Kateřinou jsme se dohodli, že sex s mužem nebude brát jako nevěru a za všemi mými milenkami udělala tlustou čáru.“ Už byl skoro u mě. Strachy jsem ani nedýchal. „Jsem ochotný s tebou spát, abys měl svoje poprvé s někým, koho miluješ. Nehledám vztah. Stačí mi ten, co mezi sebou máme. Pracovně – právní. Možná ti budu moct někdy v budoucnu nabídnout víc. To ještě nevím. Zatím se zas tak dobře neznáme. Ale něco na tobě je, Adame Adlere. Umíš mě rozesmát. Zcela upřímně a srdečně. A za to ti děkuji. Je mi s tebou fajn. Tak co, bereš, co nabízím?“

Ke své hrůze jsem se opět rozplakal. „Jednou mě to bude strašně moc bolet. To vím už teď. Ale… Ale ano, přijímám.“

Vzal mou tvář do svých velkých dlaní a něžně mě políbil. Jeho strniště na mé pokožce odstartovalo ohňostroj emocí. Polibek pomalu přešel v líbání. Když do mě vnikl svým jazykem, ihned jsem ztopořil. Hrubě si mě opřel o zeď, přišpendlil mé ruce těmi svými ke stěně – a nepřestával mě líbat. A já v ten okamžik věděl, že jsem ztracený. Naprosto ztracený. Že chci patřit jedině tomuto muži. Že pro něj udělám všechno na světě.

Najednou přestal. „Tak co, líbilo se ti poprvé líbat chlapa?“ Jeho hlas zněl hrubě a – a možná i zlomyslně.

„A… Ano.“ Na víc jsem se zkrátka nezmohl. Bylo to příliš krásné, než aby to byla skutečnost. Pokud je to sen, nechci se nikdy probudit.

„Chceš, abych ti to udělal, Adame?“

Romantik skrz na skrz. „Ano, pane.“

„Lehni si na postel.“

A protože netuším, kdo všechno toto mé vyznání čte, znovu všechny varuji, že hodlám popisovat pohlavní styk dvou mužů. Komu se to příčí, koho to pohoršuje, ten ať nečte. Anebo kdo chce vědět, jak to bylo dál – a přesto mu budou následující řádky nepříjemné – domluvme se, že vždycky na začátku a na konci takového popisu udělám značku. Třeba XXX. Tak jednoduše přeskočte.

Takže XXX.

Oblečení jsme se položili na postel a on mě svým tvrdým svalnatým tělem úplně zalehl. „Povím ti přesně, co s tebou hodlám dělat, Adame. Nejprve ti to udělám rukou. Potom mě vykouříš. Pro dnešek to bude stačit. Na anál ještě nejsi připravený. Rozmysli si, jestli souhlasíš. Až začnu, nebude cesty zpět. Nepřestanu, dokud sám neuznám za vhodné.“

„Já… Souhlasím.“

Zúžil pohled. „Bojíš se?“

Umíral jsem strachy. „Umírám strachy.“ To jsem celý já – co na srdci, to na jazyku.

„Adame, já nedopustím, aby tě tvoje poprvé bolelo. Věř mi. Věříš mi?“ Jemně mě políbil na čelo.

„Věřím.“

„Dobrá.“ Zručně mě svlékl pouze do slipů a sám si sundal tu svou polokošili. Měl vyrýsované prsní svaly pokryté kobercem hnědých chlupů. Přesně takhle jsem si je vždycky představoval. Potom mi jednou rukou zafixoval obě mé dlaně nad mou hlavou a druhou mi dráždivě pomalu přejížděl po břiše. Blahem jsem se rozklepal. „Klid, Adame. Uklidni se.“ A zalehl mě ještě víc, takže jsem skoro nemohl dýchat. A to už dospěl k mému rozkroku. Uznale pokýval hlavou. „S takovou sbíječkou bys mohl rozbíjet chodníky.“ Zčervenal jsem. Dobře jsem si uvědomoval, že tvrdší erekci jsem v životě neměl. Bylo nesmírně vzrušující nemoci se pohnout ani o píď, zatímco on mohl všechno. Když mi svou chlapskou mozolovitou dlaní zajel pod slipy, hlasitě jsem zasténal. „Tiše,“ napomenul mě s krutou líbezností. „Nikdo nemusí vědět, že tady právě przním mladého kloučka.“ Slovo prznit ve mně probudilo chlípnou potřebu po dotycích staršího muže. Vysvobodil můj penis ze slipového vězení, naslinil si ruku, přetáhl mi předkožku a mučivě pomalu po mém žaludu začal přejíždět svými prsty.

Romány nelhaly. Země se zachvěla. Nebesa se rozestoupila. Moje nevinnost explodovala na milion střepin. Vlastně realita předčila veškerá moje očekávání. Na tohle vás nemůže připravit nic. Jen jsem se tomu oddal.

A protože jsem se nemohl hýbat, vlastně mi ani nic jiného nezbývalo.

To co mi prováděl, ač trýznivě pomalu, bylo daleko intenzivnější než klasické honění. Velice brzy – snad až příliš – jsem se prohnul jako luk a poddal se dechberoucímu orgasmu, který mé tělo trhal na kusy a duši vznášel do nebeských výšin.

Moje ejakulace ho viditelně zaskočila. „To jsou mi ale způsoby. Takhle bez varování. Za to tě potrestám.“ A potrestal. Ovšem tím nejkrásnějším způsobem. Dál v dráždění mého žaludu pokračoval. Myslel jsem, že se zblázním. Že umřu. Začal jsem se zmítat ze strany na stranu, proto musel zvýšit tlak na mé tělo. „Prosím ne,“ žadonil jsem. „Už to nevydržím. Přestaň… Já… Ne…“ Skoro jsem omdlel.

„Musíš to vydržet, Adame. Jsi chlap.“

A potom objevil alfu a omegu mé erotiky. Krk. Až do té noci jsem vůbec netušil, že je to moje největší erotogenní zóna. Zahrnul ho sprchou krátkých letmých polibků.

Rozplakal jsem se blahem.

Konečně mě pustil a nechal dýchat. V očích mu uličnicky jiskřilo. „Tak co, byls?“

A já nečekaně vyprskl smíchy. „Ne, pouze jsem to předstíral, abys měl radost.“

Smáli jsme se oba.

„Ještě jsme neskončili, pane Adlere. Teď je řada na vás.“ V mžiku měl rozepnutý poklopec a já zíral na jeho plně ztopořený penis. Spíše než dlouhý byl neuvěřitelně široký a já bys přesvědčen, že tohle se do mě nikdy nemůže vejít. No, ale to budu řešit později. Svezl jsem se do jeho klína, položil ho na záda a přiblížil se té věci blíž. Nejzranitelnější orgán Pavla Dernera je teď můj. Jak opojný pocit. Něžně jsem ho políbil a on zasténal. Líbil se mi ten zvuk. Udělal jsem to znovu. A nic. Čekal jsem, jak bude reagovat.

Měl ohromený výraz. „Adame Adlere, pokud si ho hned nestrčíš do pusy, zapomenu, co jsem ti slíbil, a ošukám tě tak, že z tebe polezou střeva.“

Ježiši, to by se mému zadečku asi nelíbilo. A rychle jsem ho vzal do úst. Zavřel oči a blahem zvrátil hlavu dozadu. „To je ono.“

A já jsem poprvé ve svém životě kouřil chlapa. A ne kdejakého. Chlapa, kterého jsem nadevše miloval. Pavlův dech se zrychlil a jeho pohyby byly trhané. Když jsem prohrábl jeho chlupatá varlata, zasténal hodně hlasitě.

Líbí se mi, když sténá. Když sténá kvůli mně. Líbí se mi, že mu dokážu přivodit tělesnou slast. Byl jsem na sebe hrdý. A jak jsem tak filosofoval, skoro jsem zapomněl, že pořád ještě saju jeho pyj. Blížil se vyvrcholení.

„Adame, jestli to nechceš mít v puse, ustup.“ A chystal se dokončit mou práci ručně.

Cože? Proč mi fušuje do řemesla?

Teď jsem pro změnu přirazil jeho ruce k posteli já.

Překvapeně otevřel oči.

A já pokračoval, jakoby se nechumelilo. A to už ejakuloval i on. Jenže netušil, že se mu hodlám pomstít za své postorgasmické mučení. Jazykem jsem ucpal štěrbinku, takže jeho semeno nemělo kudy uniknout, čímž zvýšilo tlak v trubici – a taky sílu vyvrcholení.

Řval jako tur.

A mám tě, Pavle Dernere.

Uvolnil jsem štěrbinku a má ústa zaplnila teplá slaná substance. Měl jsem v sobě jeho sperma. Panebože, jeho sémě! Dva měsíce mě peskoval a tyranizoval. A teď tady leží jako bezmocné malé děcko a já mám plnou pusu jeho semene.

Zakryl si dlaněmi obličej a přes prsty se mě zeptal: „Tys to spolykal?“

Posadil jsem se. „Ano, pane.“

Pořád jsem mu neviděl do očí. „A proč?“

„Co proč?“

A to už svou tvář odhalil. „Nemusel jsi to dělat.“

„Ale já chtěl. Moc jsem to chtěl.“

„Protože mě miluješ?“

Ťal do živého. „Protože tě miluju, Pavle.“

„Pojď sem.“

Přilehl jsem si k němu, on mě políbil na čelo se já se uvelebil na jeho tvrdé chlupaté hrudi. Nikde jinde bych nechtěl být raději.

„Jsi pěkný číslo, víš to?“ zašeptal.

„Mám se ještě hodně co učit.“

„Koukám, že s tebou to půjde samo.“

Krátce jsem na něj pohlédl a poté opět spočinul na jeho prsou. „Mám skvělého učitele.“

XXX.

Nejspíš vinou toho alkoholu z minibaru začínal pomalu usínat. „Bylo to moc hezký,“ mumlal přes zavřená víčka. „A bude to čím dál lepší, věř mi.“

Lepší? zamračil jsem se. Pochybuju, že je to vůbec možné.

Usnul a okamžitě začal chrápat.

Na posteli jsem se posadil a začal ho tiše pozorovat. Je tak nádherný. Dřímá v něm obrovská síla. Miluju ho tak moc, až mě to děsí. Přikryl jsem nás peřinou a znovu se položil na jeho hruď, která mou hlavu zvedala s každým nadechnutím. Poslouchal jsem přitom tlukot jeho srdce. Tak strašně moc jsem si přál, aby mi jednou patřilo. Tak jako to mé jemu.

***

Pluli jsme s Pavlem na vratké veslici někde uprostřed Pacifiku. Nebe bylo bez mráčku, širý oceán pokojný. Pevnina nikde v dohledu.

„Kde jsme se tu vzali?“ panikařil jsem. „Jak se odsud dostaneme?“

Byl ledově klidný. „Adame, když ti řeknu, že jediná cesta ven je skrze dno oceánu, poplaveš se mnou dolů?“

Vytřeštil jsem na něj oči. „Utopíme se,“ byla moje jediná reakce, aniž bych se zarazil nad tím očividným nesmyslem, jak může být cesta do České republiky možná skrze dno Tichého oceánu.

„Adame, věříš mi?“

„Ano,“ vypadlo ze mě bez rozmyslu.

Postavil se. „Tak skočme a plavme dolů.“

Taky jsem si stoupl. „Pod námi jsou kilometry studené temné vody. Utopíme se.“

Ale on skočil. Normálně skočil po hlavě do oceánu.

A já na veslici osaměl. Zachvátila mě panika.

Skočil jsem tedy taky.

A plaval za ním.

Začal se mi ztrácet v modravé dáli. Zastavil jsem se a bojoval s touhou se opět vynořit. Utopím se. Potřebuju kyslík.

Podíval jsem se pod sebe.

Taky se zastavil.

A čekal, jak se rozhodnu.

Plíce mě pálily a hrozily prasknutím.

Prudce jsem máchl rukama a začal plavat do bezpečí.

Směrem dolů…

„Adame, vzbuď se!“

Jak může mluvit pod vodou?

„No tak Adame, máme v ceně snídani. Mám hlad jako vlk.“

Prudce jsem otevřel oči a zalapal po dechu, jako bych se opravdu topil. Ležel jsem v posteli, zatímco se nade mnou tyčil dokonale upravený, oblečený a navoněný Pavel. Byl to jen sen. Uff. Pěkně divný sen. Náhle jsem se zarazil. A můj první sex s Pavlem byl taky sen? To snad ne.

Ale ihned jsem si uvědomil, že ležím nahý v cizí posteli a prostěradla jsou naškrobená semenem. Tedy dvěma druhy semene. Vyloudilo mi to úsměv na rtu.

Podezíravě zúžil pohled. „Čemu se tak tlemíš?“ Znělo to skoro výhružně. „Padáme na snídani.“

„Potřebuju sprchu,“ vysoukal jsem líně.

„Tak jsi měl vstát o půl hodiny dřív. Dávám ti tři minuty.“

Vlevo od recepce se nacházel jídelní salonek se švédským stolem. Museli jsme obsluze odevzdat dvě snídaňové karty. Pavel nám šel nalít do šálků černou kávu, a když se vracel k našemu stolu, zaregistroval, že jsem mu tam mezitím donesl jeho milovaná míchaná vajíčka, dvě housky a jablečný džus. Jestli ho to potěšilo, dokonale to na sobě skryl. Naopak vypadal podrážděně.

Já jsem si dal vídeňské párky s hořčicí a chlebem. Poslušně jsem pořádal svoji porci a svorně mlčel. Bál jsem se promluvit jako první. Co když lituje naší společné noci? Co když mi to teď bude vyčítat? Ba co hůř – co když bude dělat, jako že se vůbec nic nestalo? Jak bych s tím dokázal žít?

Konečně se chabě pousmál. „Proč nic neříkáš? Jsem nesvůj, když tvoje proříznutá pusa mlčí.“

Skoro mi zaskočilo. Tak on je ze mě nesvůj? Páni, to je pecka! „Já – Děkuji,“ špitl jsem jen.

„Děkuješ za co?“

„Žes byl na mě včera tak hodný.“

„Vidíš – a já měl za to, že jsem ti dal pořádně zabrat.“

Téměř okamžitě jsem opět ztopořil. Vyplašeně jsem se rozhlédl asi po pěti dalších hostech usazených nedaleko.

V očích mu čtverácky jiskřilo. „Neboj. Jsou to samí Skopčáci. Nerozumí nám ani slovo.“

Najednou působil tak sebejistě a vyrovnaně. Jak to jenom dělá? „Byla to nejkrásnější noc v mém životě,“ přiznal jsem se.

„To je mi jasný. Mrzí mě ten alkohol. Už se to nestane.“

Co se už nestane? Další sex? Panebože, proč? „O – O čem to mluvíš?“ Hlas se mi třásl.

„O tom chlastu přece. Nechal jsem se unést vlastními emocemi, když jsi mě na té ulici poslal do hajzlu. Alkoholici se nelíbí nikomu. Už nikdy mě tak znovu neuvidíš.“

Odvážil jsem se k následující otázce: „Ty chceš, aby ses mi líbil?“

Zatvářil se překvapeně. „Samozřejmě. Sice spolu ještě nechodíme, ale máme spolu jakousi formu vztahu. Nebo si myslíš, že defloruju puberťáky na počkání?“

Div jsem se nerozplakal samým štěstím. „Já nejsem žádný puberťák,“ opáčil jsem ale vzdorovitě.

„Oproti mně jsi mimino,“ odsekl drsně.

Bože, mně ještě pořád stojí. „Líbí se mi, když mě tak peskuješ.“

Teatrálně se zamračil. „O tom nepochybuji, pane Adlere. Vy to totiž potřebujete jako prase drbání.“

Zakuckal jsme se smíchy. „Jak to teď bude mezi námi ve firmě?“

Napil se kávy. „V pondělí všechny svoláme a nakráčíme tam ruku v ruce.“

Taky jsem se napil. „Vy si ze mě právě utahujete, pane Dernere?“

„Tak je to správně, pane Adlere. V práci si budeme vykat. Než si rozmyslím, co a jak dál, necháš si to pro sebe, jasný?“

„Jawohl, mein Herr,“ pronesl jsem důrazně, až se po nás všichni otočili.

Zatvářil se neurčitě. „A každou volnou chvíli budeme šukat. Musíš se ještě hodně učit.“

Zářil jsem jako sluníčko. „Rozkaz.“

„A nastavíme si jasná pravidla. Protože jsi svobodnej, jsi vesměs pánem svýho času. Já mám ale rodinu a závazky. Nikdy se nebudeš plést mezi mě a mou rodinu…“

„Nikdy,“ slíbil jsem.

„Nepřerušuj mě. Nikdy se nebudeš plést mezi mě a mou rodinu. Mám hodně volnočasových aktivit, takže pro mě nebude vždy jednoduché vtěsnat tě mezi ně. Ale když si na tebe volno udělám, nikdy se nestane, že mě odmítneš. Že se ti to nebude hodit. Potom bys hned skončil. Teď jsem domluvil. Rozuměl jsi všemu, nebo to chceš písemně?“

Jeho pedantský tón mě ani trochu nepopudil. Dokonce jsem přešel i to, že mě zařadil mezi volnočasové aktivity. Miluju ho a na ničem jiném nezáleží. „Pokud to sepíšeš na papír, chci jednu kopii pro sebe.“

Najednou atmosféra mezi námi zhoustla a byla plná statické elektřiny.

„Mám strašnou chuť tě přehnout přes koleno a dát ti výprask, co se do tebe jen vejde,“ procedil mezi zuby.

Já se však jen uculil. „Odvolávám svoji omluvu. Ty opravdu rád trápíš lidi.“

„A to ještě netušíš, co všechno mám s tebou v plánu dělat.“

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (47 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (46 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (45 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (44 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (51 hlasů)

Komentáře  

+7 #5 to: Rator a vlastně všemAdam Adler 2015-03-05 11:07
Děkuji za tolik kladných ohlasů. Rád fabuluju a vymýšlím příběhy, ale ty nekrásnější (a nejsmutnější) vymyslí stejně jen život samotný.
Citovat
+6 #4 Nádhera.Rator 2015-03-05 01:10
Adame Adlere, skvělé! Moc hezky jsem si početl. Díky. :-)
Citovat
+5 #3 superjiří 2015-03-04 13:32
Krásně jsem se při čtení bavil,dobře napsáno piš dál,těším se na pokračování
Citovat
+5 #2 To: ValAdam Adler 2015-02-28 13:02
Celý román jsem napsal už loni. Teď záleží na redakci, jak často budou kapitoly publikovat :-*
Citovat
+5 #1 superval 2015-02-28 12:40
rýchlo píš!!! ;) sa teším na ďalšie časti!!!
Citovat