Zlomená křídla - 10

Večer – v den našeho návratu – jsem opět svou situaci řešil s Anetou u cigarety a vína na našem balkoně. Předtím jsem se ale musel podělit o jednu pikantní novinku: „Neuhádneš, koho jsme na Krétě potkali.“

Přimhouřila oči. „Mýho bejvalýho Marka, co? Ještě pořád mi visí dva tácy.“

„Všechno se netočí kolem tvých vztahů a rozchodů. V jedné taverně jsme natrefili na mého tátu.“

Překvapením povytáhla obočí. „Strejdu Štefana?“

„Kolik tátů asi mám?“

„A – A co teta? Copak ona tam s ním nebyla?“

Napil jsem se vína. „Právě že ne. Byl tam se svou osmnáctiletou milenkou.“

Zaváhala. „Žanetou?“

Strnul jsem. „Jak – Jak můžeš znát její jméno?“

Sklopila zrak. „Vždyť víš, že mi strejda sem tam zavolá…“

„No to vím. Zatímco mně, co jsem v Praze, nezavolal ještě ani jednou. Ale on se ti po telefonu svěřil s něčím… tak osobním?“ Nemohl jsem tomu uvěřit. A taky mě bodl osten lehké žárlivosti.

Aneta potáhla z cigarety. „Jen chtěl radu.“

„Od tebe?“

„Jo. Co je na tom špatnýho? Jsem jeho oblíbená neteř.“

„Jediná neteř.“

„Hmm.“

„A cos mu poradila?“

„Že žije jen jednou.“

„Takže jsi jeho vztahu požehnala?“

„Tak nějak. Zlobíš se na mě?“

Taky jsem nasál kouř do plic. „Vlastně ani ne. Vypadal… spokojeně.“

„Neboj, on se rozvádět nehodlá…“

„To opravdu nemá v úmyslu,“ dal jsem jí za pravdu. „I když teď ho to bude stát daleko víc úsilí než předtím.“

Zamračila se. „Jak to myslíš?“

„Řeknu ti to tak: brzy budeš mít nového bratránka nebo sestřenku.“ Významně jsem se na ni podíval.

„A do prdele,“ hlesla jen.

„Myslím, že stejný výraz použil i táta. C´est la vie.“

Aneta vypadala naprosto ohromeně. „Tohle až praskne, tak ho teta vyžene svinským krokem.“

„Kulantně řečeno.“

„Copak tobě ho není ani trochu líto, Adame?“

„Já ti vlastně ani nevím,“ pronesl jsem pomalu. „Mám – Mám svých starostí dost.“

„Pavel?“ odtušila.

Upil jsem ze své skleničky. „Jo, Pavel.“

„Co zase ten syčák provedl?“ zajímala se zúčastněně.

„Nic. Celou dobu se choval naprosto – bezvadně…“

„Tak proč jsi teď jak spráskanej pes?“

„Uvědomil jsem si jednu zásadní věc…“

„Jakou?“

„On mě nemiluje tak moc jako já jeho.“

Málem vyprskla smíchy. „A to je celý…?“

„Copak tobě to nestačí?“

„Vítej v reálným světě, můj milej bratránku. A já myslela, že jsi z těch zamilovanejch románů už konečně vyrostl. V žádným vztahu nikdo nemiluje toho druhýho stejnou měrou.“

„Ale – Ale tak by to být nemělo…“

„Právě že mělo! To byste se oba brzo úplně zbláznili. Jeden musí být vždycky ten střízlivější a rozumnější…“

„To byl Pavel vždycky.“

„To je jeho jediná pozitivní vlastnost. Umíš si vůbec představit, kdybys potkal stejný trdlo, jako jseš ty? On váš vztah drží nohama pevně na zemi. Hele – Je vám spolu dobře?“

„Je.“

„Netrápíte se navzájem?“

„Ne.“

„Tak co proboha řešíš? Jen si užívej a nech věcem volnej průběh.“

A já si pomyslel: Má pravdu. Zbytečně to hrotím. Musím se naučit užívat si štěstí, dokud je mi dopřáváno. A možná je to smysl celého lidského života. Žít okamžikem. Netrápit se budoucností.

„A když jsme u těch Dernerů,“ Aneta se zhluboka nadechla, „vadilo by ti, kdybych si s jedním z nich taky začala?“

Potutelně jsem se na ni usmál. „Vlastně bys mi tím splnila jedno moje tajné přání. Ríša je fantastický kluk…“ Výraz její tváře mě ale okamžitě umlčel. Tedy na pár vteřin. „Bavíme se o Richardovi, že jo?“

Mlčela.

Vykulil jsem na ni oči. „To si děláš srandu.“

Roztržitě típla napůl vykouřenou cigaretu. „Ríša je vážně prima kluk. Ale ty přece víš, co si myslím o prima klucích…“

Naléhavě jsem se předklonil. „Anet, René je šťastně ženatý s úžasnou dívkou. Mají spolu dvouletého syna. Ať tě ani nenapadne…“

Provinile pokrčila rameny.

Zarazil jsem se. „Nebo už…?“

„Během vaší dovolený…“

Vtom jsem vybuchl. „To nemůžeš myslet vážně! Hanku to zabije! Ona…“

Bojovně si dala ruce v bok. „Než začneš s tou mravoukou, zameť si laskavě před svým vlastním prahem. Navíc nevěra není jaksi jednostranná záležitost, Adame.“

Až o mnoho měsíců později jsem si uvědomil, jak sobecky a pokrytecky jsem se tehdy choval. První mojí myšlenkou bylo totiž, jaký dopad bude mít tahle nepříjemná nová skutečnost na můj vlastní vztah? Pavel byl zásadový, rodinný typ. On i podvádět dokázal s jakousi noblesou, podle přesně stanovených podmínek. Tohle s jeho světem pořádně zatřese. A já se bál, jestli takové zemětřesení dokážu vůbec přežít.

***

Celý následující měsíc se pak nic zásadního nedělo. Chodil jsem do práce, sportoval, venčil Jessie a scházel se s Pavlem v Kobylisech. Jen kontaktu s Hankou jsem se začal podvědomě vyhýbat.

V polovině října odjela zase Kateřina na týden do lázní, a já jsem mohl strávit víkend v Pavlově domě. Zrovna jsme v obýváku na sedačce sledovali českou romantickou komedii Marie Poledňákové Zkrocení zlého muže, já opřen o Pavlovu hruď, on mě něžně krmil brambůrkami (víc jich samozřejmě skončilo na sedačce než v mé puse), když na mě z ničeho nic udeřil: „Jsem trochu zklamaný, Adame.“

Viditelně jsem sebou cukl. Tahle slova nevěstila nic dobrého. Mlčky jsem vyčkával.

Objal mě pevněji a zašeptal mi do ucha: „Kdy ses mi chystal říct o Renkovi a Anetě?“

Nikdy! problesklo mou myslí. „Nechtěl jsem tě znepokojovat. Odkud to víš ty?“

„Od něj. Přiznal se mi před dvěma týdny. Ale Aneta se ti prý svěřila už ten samý den, co jsme se vrátili z Kréty.“

Poloha, ve které jsem se momentálně nacházel, skýtala úžasnou výhodu. Nemohl mi vidět do očí. Ale zároveň byla pro mě nastraženou pastí, odkud nebylo úniku. „Nevěděl jsem, jak budeš reagovat.“

„Ale věděl.“ S něžným krmením byl najednou utrum. Dokonce položil svou hlavu na mé rameno, jako by vytušil mé zaječí úmysly.

„Zlobíš se na mě?“ kuňknul jsem.

„Nezlobím. Jsem jen zklamaný. Myslel jsem, že si důvěřujeme.“

„Taky že jo.“

„Ten románek musí skončit, Adame.“

„To bohužel není v mé moci.“

„Musíš to nějak zařídit.“

„Aneta je až po uši zamilovaná. Snad poprvé ve svém životě.“

„To mě nezajímá. Pokud nepřestane ohrožovat mou rodinu, zničím ji.“

To už jsem se vymanil z jeho sevření a tázavě se na něj podíval. „To myslíš vážně?“ ujistil jsem se stroze.

„Smrtelně. Já nikdy nemluvím do větru. Ty bys to měl vědět nejlíp ze všech.“

„Stavíš mě do nemožné situace, Pavle.“

„U Dernerů neexistuje nic jako rozvod.“

„Tohle vím já nejlíp ze všech.“

Zarazil se. „Odmítáš mě poslechnout?“

Nevěřil jsem vlastním uším. „A co čekáš, že udělám? Přivážu ji někde ve sklepě, aby k ní tvůj syn nemohl?“

Ztuhl. „Něco takového.“

„Tak si promluv s ním. Jsi jeho otec.“

„To už jsem zkoušel. Neúspěšně.“

„Na začátku našeho vztahu jsi mě varoval, abych se nepletl do tvé rodiny. Ocenil bych, kdybys totéž udělal i ty.“ Nejspíš to vyznělo ostřeji, než jsem měl původně v úmyslu.

To už byl celý brunátný. „Jak to se mnou mluvíš, Adame? Takové způsoby já netrpím.“

Najednou jsem ztrácel pevnou půdu pod nohama. „Pro – Promiň. Omlouvám se. Ty víš, že ti nikdy neodporuju…“

„Právě že mi odporuješ docela často. A ne vždy se mi to líbí.“

V ten den jsem měl poprvé pocit, že se mi můj vztah začíná rozpadat pod rukama. A já nevěděl, jak tomu zabránit. Ta bezmoc mě dusila.

Pavel zkřížil nohy do tureckého sedu a založil si ruce na hrudník. „Adame, celou dobu, co spolu chodíme, máš strach, že všechno, co udělám nebo řeknu, je test. Že tě chci nachytat na hruškách, abych tě mohl peskovat. A když konečně taková zkouška nastane, tak zklameš. Hele – Já samozřejmě nečekám, že budeš Anetu přesvědčovat násilím. Proboha, za koho mě máš? Já jsem jen chtěl vědět, jestli dostojíš svému slovu.“

Znejistěl jsem. „Jakému slovu?“

„Nedávno jsem se tě ptal, jestli uděláš všechno proto, abych byl šťastný. A tys bez váhání prohlásil, že ano.“

A je to tady. Nastala doba litování svých vlastních slov. „To pořád platí,“ špitl jsem.

„No, teď to tak nevypadalo. Zcela přirozeně a automaticky hájíš zájmy své a zájmy svých bližních. To je naprosto v pořádku. A o takovou reakci mi šlo. Spontánní. Bez přípravy.“

V koutku oka se mi zaleskla slzička. „Takže tím jsem tě zklamal?“

„Trochu.“

„Vždyť víš, že bych pro tebe dýchal. Copak to nestačí?“

Jakoby chvíli hledal vhodná slova. „Adame, asi je chyba ve mně. Bojím se být citově závislý na druhé osobě. A proto nastavuju laťku hodně vysoko. A když se k ní někdo přiblíží – a věz, že se to zatím podařilo jen Kateřině a tobě – posunu ji zase o kousek výš.“

Ve spáncích mi tepalo a v uších zněl zvuk mého lámajícího se srdce. „Já – Já tomu pořád nějak nerozumím. Copak si nepřeješ být v životě spokojený? Proč – Proč si sám házíš klacky pod nohy?“

„Vždyť tvrdím, že je to chyba. Kdybych byl robot, řekl bych, že mě tak naprogramovali. Na svou obhajobu musím ale uvést, že jsem tě varoval. Bývám zlej na lidi, který mám rád. A to bez zjevné příčiny. Prostě jsem citovej solitér. Je mi dobře s lidmi, kteří mě milujou, protože mě hýčkají a rozmazlují. A já vím, že jim svou přítomností zkrášluji jejich svět. Ale já na rozdíl od nich – od tebe – nepotřebuju přijímat větší než malé množství lásky. Chápeš mě?“

Nechápu, pomyslel jsem si. „Nechápu,“ řekl jsem nahlas.

„Myslím, že chápeš. Jsi chytrej kluk.“

„Dáváš mi kopačky?“ Zatajil jsem dech.

„Proboha to ne. Jen cítím, že si zasloužíš, abych byl k tobě upřímný. Já ti nikdy nedokážu dát tolik lásky, kolik dáváš ty mně. To je všechno.“

Skrčil jsem si kolena a položil na ně svou bradu. „Jsem rád, že mi nedáváš kopačky. Víš, asi to bude znít ujetě, ale já bych dokázal pochopit, kdybys mě opustil kvůli jinému chlapovi. Nebo ženě. Bolelo by to, ale s tím bych žít dokázal. Ale rozchod z důvodů, které jsi mi právě vysvětlil, by mě zabil.“

***

Do konce světa podle dávného mayského kalendáře zbývaly necelé dva měsíce. A já cítil, že nějaký svět skutečně zanikne. Buď ten velký, ve kterém žiju, nebo ten vnitřní, ve kterém žiju.

Na konci října Aneta pozvala Renka k nám domů na večeři. Měli jsme špagety, seděli jsme za dřevěným jídelním stolem jako zařezaní – a svorně mlčeli.

Nakonec to Renek nevydržel, a prolomil to tíživé ticho: „Adame, pokud chceš, můžu odejít. Vážně to pochopím.“

Vidličku jsem zastavil napůl cesty k mé puse. „Co blázníš? Ze všech Anetiných nápadníků jsem žádného neviděl raději sedět na této židli – než tebe.“

Aneta se skoro zakuckala. „Tak moc jich zase nebylo…,“ zamumlala.

René se na mě zvědavě zadíval. „Říkáš mi pravdu?“

Přesně taková slova by použil tvůj otec. „Říkám ti pravdu. Mám tě rád… skoro jako svého syna.“

A Renek se hlasitě zařechtal. „Teďka jsi mě rozsekal, chlape…“

Vtom se mi rozezvonil mobil. Vytáhl jsem ho na světlo.

„Táta?“ hádal René.

A já zbledl. „Kéž by. Tvá žena.“

Tentokrát se Aneta zakuckala doopravdy.

Renek strnul. „Neber to.“

„Musím. Možná teď sedí sama doma a trápí se, kde jsi. Kdes jí vlastně řekl, že jsi?“

Zaváhal. „U bráchy. Jsem s ním domluvenej, že mi bude dělat alibi.“

Už mi ty věčné hry Dernerů lezly na nervy. Hovor jsem přijal. „Hani, rád tě slyším. Copak se děje?“ Zapnul jsem hlasitý odposlech.

Chvíli bylo ticho. „Ahoj Adame, neruším?“

Zadíval jsem se Renkovi do očí. „Jistěže ne. Zníš, jako bys plakala.“

Znovu krátké zaváhání. „Jsi doma?“

Snad se nechce stavit. „Ano, ale…“

„Renek je zase pryč. Omlouvám se, jestli tě otravuju. Já jen – Cítila jsem se tak sama a potřebovala slyšet přátelské slovo…“

„Hani, mám se za tebou stavit?“

„Není třeba. Stojím před tvým domem…“

Všichni tři jsme se po sobě poplašeně podívali.

Zhluboka jsem se nadechl. „Tak já sejdu dolů.“

A Hanka řekla: „Okay. Čekám vedle auta svého manžela.“

***

Byl to nejrychlejší rozvod v dějinách Prahy. Do pouhého měsíce se dohodli na majetkovém vypořádání i na péči o jejich dvouletého syna. René se nastěhoval do naší garsonky, a přenechal Hance jejich dřívější společný byt na Barrandově. A Hanka dala výpověď u Pavla. Všechno se to semlelo nějak moc rychle. Ani jsem se nenadál – a už jsem měl vicemistra světa v thajském boxu v obýváku a na recepci ve firmě nikdo návštěvníky nevítal. Bylo to zvláštní období. Plné změn, zmatků a nejistoty.

A Pavel byl podrážděnější než kdykoliv předtím. Pořád mě chytal za slovo a rozčiloval se kvůli maličkostem. Po jedné malicherné hádce v kanceláři jsem mu smířlivým tónem navrhl: „Jestli ti vadí, že s nimi bydlím pod jednou střechou, tak se klidně odstěhuju.“

Zadíval se na mě od svého stolu. „A kam bys šel?“

Proč se mě na to ptáš? Copak nemáme garsonku v Kobylisech? „Nevím. Něco by se určitě našlo.“

„Divím se, žes to neudělal už dávno. Vždyť o sebe na těch padesáti metrech čtverečných musíte zakopávat.“

Jeho netaktnost mě zraňovala. „Čtverečních metrů to má jen čtyřicet pět. A pro tvou informaci, navrhl jsem jim to hned první den.“

To Pavla zaujalo. „Opravdu? A – A co oni na to?“

„Renek o tom nechtěl nic slyšet. Prý by si nikdy neodpustil, kdyby mě odtamtud vystrnadil. Myslím, že se i tak cítí dost provinile. Chová se ke mně bezvadně. A Anetu nosí na rukou.“

„Na čí straně stojíš, Adame?“

O čem to zase mluvíš? Copak jsme ve válce? Pavel byl mistrem na tvoření bouří ve sklenici vody. „Vždycky na té tvé,“ odpověděl jsem ale poslušně.

To jeho iracionální hněv rázem usměrnilo. „Já – Já vím. Jsi hodnej kluk. A rozumnej.“ Podíval se na své značkové Rolexy. „Musím teď do banky. Na oběd budu zpátky.“

„Okay.“

A asi patnáct minut po jeho odchodu vstoupila do kanceláře Kateřina. Protože už Hanka neseděla na recepci, neměl mě kdo varovat. Vystřelil jsem do pozoru jako raketa. „Dobrý den. Pokud jdete za Pavlem, zrovna jste se minuli…“

Přimhouřila oči jako kočka a pronesla slova, kterých jsem se tak trochu obával: „Dobrý. Ne jdu za vámi. Pavel by měl být touto dobou na cestě do banky.“

Ohromeně jsem se posadil. „Potom jste si to bezvadně načasovala. Problém s nedostatkem židlí je už vyřešen. Klidně se posaďte na Pavlovo místo.“

Nejistě tak učinila. Ona nikdy nebývá nejistá.

Otočil jsem svou židli o sto osmdesát stupňů, abychom na sebe viděli. „Mohu vám uvařit kávu?“

„Ne, děkuji. Nezdržím se.“

Ještě že tak. „Hele – jestli jste přišla kvůli Renkovi a Anetě…“

Gestem ruky mě zastavila. „Ne, tímhle tématem vás unavovat nehodlám. Nebojte. Zastávám totiž úplně opačný názor než Pavel. Mám Hanku hodně ráda, je to úžasná dívka, ale jako správná matka mám jediné přání: aby moji synové žili s tím, koho milují.“

Ta ženská mě snad nikdy nepřestane překvapovat. „Jsem moc rád, že to říkáte.“

Nesmyslně začala přemisťovat věci na Pavlově stole. „Jsem tu kvůli svému manželovi. Vy – Vy jste se pohádali?“

Zmateně jsem se zamračil. „O ničem nevím. On vám snad něco říkal?“

Nervózně polkla. „To ne. Ale – Ale chová se… jinak. Divně.“

„Mohla byste to prosím upřesnit?“

Zhluboka se nadechla. „Poslední dobou je – náladový. A jistě jste si všiml, že začal zase pít. A kouřit. V jeho věku mě jakákoliv změna… znepokojuje.“

Sevřelo se mi hrdlo. „Dáváte to za vinu našemu vztahu?“

„Ne. Nevím. Vždycky jste na něj měl neuvěřitelně dobrý vliv.“

„Víte – nikdy bych nevěřil, že to budu řešit zrovna s vámi, ale – ale bojím se, že už se mnou není šťastný.“

Nevěřícně zakroutila hlavou. „Co to povídáte? On vás přece miluje!“

„Možná svým specifickým dernerovským způsobem. Ale mám pocit, že mu nepoměr naší lásky začíná přidělávat vrásky. Paradoxně kvůli mně. On moc dobře ví, že ho – že ho zbožňuju. Nekriticky a bezpodmínečně. A trápí ho, že mi to nemůže oplatit stejnou mincí.“

Nad mými slovy se dlouze zamyslela. „On ale jinak milovat neumí.“

„Už to vím.“

„Je to pro vás nepřekonatelná překážka?“

„Vůbec ne. Bolí mě to, ale nedovedu si představit, že by to mělo skončit.“

„Mám si s ním o tom promluvit?“

Zaváhal jsem. „To byste pro mě udělala?“

„Udělala bych to pro nás tři.“

„Nevím, jestli je to dobrý nápad.“

Vstala. „Tak o tom zkuste přemýšlet.“

***

O týden později jsem na něj čekal v naší garsonce v Kobylisech. Oblečen, sedící na posteli. Měl jsem rýmu, takže jsem sáhl po papírových kapesníčcích ve své kapse. Když jsem je vytahoval, nechtěně mi z ní vyklouzl mobil a spadl na podlahu. Sehnul jsem se pro něj. A vtom něco upoutalo mou pozornost.

Dámská kabelka pod postelí.

Ale já věděl, že žádné dámě nepatřila ani náhodou.

Vzal jsem ji do ruky.

A vtom Pavel vstoupil. A našel mě, jak sedím na koberci a v ruce svírám Marcelovu kabelku. Chvilku na mě konsternovaně civěl. „Kdes to našel?“

A já na sucho polkl. „Pod postelí. Copak on ji vůbec nehledal?“ Nechápu, kde jsem tehdy vzal energii na tak věcný dotaz zbavený veškerých emocí.

Pavel zúžil pohled. „Nevím… Je mi to – Je mi to líto, Adame.“

Vjel do mě vztek. Kupodivu ne kvůli další nevěře. Velice dobře jsem si uvědomoval, co se tu právě odehrává. Pavel byl nejchytřejší chlap v mém životě. Jistě si pamatoval mou poznámku, že rozchod z tak neurčitých důvodů, jaké mi přednesl, bych nerozdýchal. A tak mi dal elegantní záminku. Miloval jsem ho za to i nenáviděl současně. Postavil jsem se na nohy a kabelku na své hrudi svíral jako štít. „Mně nevadí, že se stýkáš s jinými,“ pronesl jsem bojovně. „Na mých citech k tobě to nic nemění.“

A najednou vypadal zklamaně. On vážně věřil, že jeho gesto ocením! „Adame, my jsme se k sobě s Marcelem vrátili. Stará láska nerezaví.“

Muselo mu to znít stejně falešně jako v Drážďanech, když mi oznamoval, že po fiasku s Holzmannem mi nezaplatí ani korunu. „Vypadáš zamilovaně,“ konstatoval jsem sarkasticky. „Takže mi dáváš kopačky kvůli Marcelovi?“

Nejistě se ke mně začal přibližovat. „Bude to tak pro tebe lepší. Zasloužíš si někoho mladšího a vnímavějšího. Někoho, kdo ti to neuvěřitelné množství lásky, které ze sebe dokážeš vydat, vrátí stejnou měrou.“ A to už byl skoro u mě. „Se mnou bys jen ztrácel čas. A trápil se.“ Objal mě.

A já se mu ke své hrůze rozplakal na rameni. Takže mou jedinou chybou bylo to, že jsem miloval až příliš. Můj osudový vztah trval přesně šest měsíců. Nejkrásnějšího půl roku v mém životě. Příval slz jsem nedokázal zastavit. Kde je ten zničený Pavel, co pro mě po první epizodě s Marcelem poslal svou gorilu, aby mě k němu unesla? Jak mě může nechat tak snadno odejít? Copak on ke mně už vůbec nic necítí?

„Ale cítím, Adame.“

A já si uvědomil, že to všechno jsem vyslovil nahlas.

Položil svou hlavu na mé rameno a jeho objetí zesílilo. „A právě proto tě musím nechat jít. Zničil bych v tobě všechno krásné a nevinné. Na to si tě příliš vážím…“

S takovými kecy jdi do háje. Už ani nevím, co všechno jsem si tehdy myslel, a co všechno říkal nahlas. Přece jsme spolu byli tak šťastní. A tolik jsme se nasmáli. Zkrášlovali jsme život jeden druhému. Hýčkali se navzájem. Proč to všechno musí skončit? Z jakého důvodu? Proč se dobrovolně ochudit o takové výjimečné souznění?

A v mém srdci se uhnízdil hrozivý studený strach. Vždycky mě přitahovaly mužné autoritativní typy. Ale v gay komunitě moc takových bohužel nenajdete. Většina homosexuálů je totiž jako Marcel. Zženštilých a afektovaných. Najít chlapa, co má v sobě testosteronu víc než většina heteráků, je vzácnost. A já jednoho takového našel. Hledání druhého takového mi zabere zbytek života.

A tehdy jsem to všechno pochopil. Měl jsem na výběr. Muž s duší ženy by mě možná miloval až do smrti. Ale já chtěl chlapa s velkým CH. A toho tak snadno nezkrotíte. V hlavě mi vytanul jeden citát: Světem ženy je láska, láskou muže je svět. Chlapi jako Pavel milují svobodu a nezávislost. Pevné city je svazují a omezují. A obtěžují. Moje láska je Pavlovi na obtíž. Kdybych ho jen dokázal milovat méně…

A tak byl konec.

Dostal jsem od Pavla tříměsíční odstupné (na kterém trval) a začal si hledat práci. Ironií osudu se v té nemožné cestovce Toulavá kočička opět uvolnilo místo (proč asi?), tak jsem zkusil své štěstí znovu.

Majitelka nejspíš pochopila, jak irelevantní je skutečnost, že její zaměstnanci doma nechovají kočku, tak mě hned vzala. Nejspíš si konečně všimla mých jazykových dispozicí.

Zprvu jsem tu práci nesnášel. Lezly mi na nervy vrtochy obyčejných lidí, kteří si chtěli za nejlevnější cenu dopřát tu nejluxusnější dovolenou. Brzy jsem se ale stal přeborníkem na řecké ostrovy, speciálně na Krétu. Dokázal jsem o ní vyprávět tak nadšeně a zaníceně, že jsem svoje nadšení přenášel na potencionální klienty.

A když se začaly objevovat první pozitivní recenze – na firmu i na mou osobu – začínal jsem si pomalu uvědomovat, že mě ta práce vlastně baví. A pro vaši informaci, dělám ji dodnes. I když se teď jmenujeme CAT TRAVEL. Sice většinu času sedím v kanceláři a prodávám zájezdy, ale někdy se taky dostanu do velice exotických destinací, kde domlouvám spolupráci s místními hotely.

To ale hodně předbíhám.

Nás přece zajímá rok 2012 a konec světa, ne?

První měsíc po našem rozchodu byl nejhorší. Kromě práce jsem nevycházel z bytu, nejedl, nepil, zkrátka klasika. Typický syndrom zlomeného srdce. Z jakése gay rebelie jsem nikdy nemusel hudbu naší přední pěnice Heleny Vondráčkové. Ale v ty dny jsem si jako nějakou litanii donekonečna přehrával její cover verzi hitu I will survive – Já půjdu dál. Slova této písničky se mi vpalovala do duše.

To víš, byl to šok.
Já si vzpomínám. 
Tvé oči, úsměv, tvář i hlas
tam, kam se podívám. 
Na zázrak dlouhé čekání,
na tvoje kroky ke dveřím. 
Každej už ví,
já tomu ještě nevěřím.
A ty jsi pryč.
Kdo by to řek?
A náhle všichni říkají,
je div, že dřív si neutek.

…
Už nech to být, už nech to stranou,
vždyť on rád mít neumí.
A já jsem vosk,
já jsem jen dým.
Tys hledal svoje já.
Já přece všechno vydržím.

…
Já na to mám
a půjdu dál.
I když už není moc jít kam,
i když moc není o co stát.
Já mám stejně sílu vstát,
já mám stejně sílu říct,
já jdu dál.
Já půjdu dál.

…
Já se nekácím
ani náhodou.
Ještě tu jsem 
a ještě pevně stojím na nohou.
Už beru život, tak jak jde.
Možná, že brát se takhle má.
Jenom se ptám,
kde je ta láska nebeská?
Kterou´s chtěl mít,
sám chtěl mi dát.
A teď je pryč
a já mám v noci oči dokořán.
A ten film pořád nekončí 
a nemá žádnej druhej plán.

…
Je ve mně led,
ledová tříšť.
Jen se mě dotkni
a o ten led se popálíš.

…
Mráz a led,
ledová tříšť.
Jen se mě dotkni
a o ten led se popálíš.

…
Já na to mám.
Ty zůstaň stát.
I když už není moc jít kam,
i když moc není o co stát.
Já mám stejně sílu vstát,
já mám stejně sílu žít.

…

Už jsem ta slova znal nazpaměť. Přesně vystihují moje citové rozpoložení. Jen ta síla jít dál mi jaksi zatím schází.

V polovině prosince jsem přišel z práce a Aneta s Renkem už na mě čekali za jídelním stolem. Před nimi doutnala horká káva a oba vypadali napjatě.

A jejej…

„Ahoj ve spolek,“ pozdravil jsem nejistě.

„Ahoj,“ usmál se René nervózně. „Můžeš na chvilku?“

Pomalu jsem si k nim přisedl. Jaká další jobovka mě ještě může čekat? Už když jsem se ale na to v duchu ptal, odpověď jsem znal. Někdo z nás se bude stěhovat.

„Budeme se stěhovat,“ pípla Aneta.

Vážně bych se mohl dát na věštění.

Ona však pokračovala: „Renek koupil na Janáčkově nábřeží na Smíchově čtyř plus jedna. Chtěli bychom se přestěhovat do Vánoc. Nebo aspoň do konce světa.“

„Tak – Tak to vám přeju,“ vykoktal jsem. Budete mi chybět…

Renek se na židli napřímil. „Adame, ty víš, že nervózní nebývám moc často. Ale teď jsem. Byl bych strašně rád, kdybys tam šel s námi.“

On snad zatajil dech? „Já – Já vážím si vašeho gesta, ale oba moc dobře víte, že by to neklapalo. Časem bych vám byl na obtíž. Co kdybyste si chtěli založit rodinu…“

Umlčel mě stejným gestem jako nedávno jeho matka. „Nevím, jestli jsi Anetu poslouchal pozorně. Je to čtyř plus jedna. Už jsme ti vybrali jeden pokoj s výhledem na Vltavu. Pořád nám zbude jeden navíc.“ Naléhavě se předklonil. „Jseš bezvadnej kluk, Adame. Upřímnej, čestnej a pohodovej. Já si strašně moc vážím toho, že jsi můj kamarád. Možná jsi pochopil, že jich moc nemám.“

Cože…?

Odhodlal jsem se k následujícím slovům: „Renku, jestli – jestli to děláš kvůli svému otci, tak věz, že ty mi nic nedlužíš. Nemáš vůči mně žádné morální závazky. Nemusíš to dělat.“

„Právě proto jsem se ti přiznal, že jsem nervózní. Čekal jsem, že s tím vyrukuješ. A já budu muset říct, že tě prostě máme rádi. A basta. Chceš se s námi stěhovat, nebo ne?“

Tohle odmítnout nejde. „Tohle odmítnout nejde,“ dodal jsem dojatě.

A tak jsme se nastěhovali do čtyři plus jedna na Smíchov.

Můj pokoj byl vskutku nádherný. Prostorný, prosvětlený a jeho výhled na řeku stál vážně za to.

Rozhodli jsme se, že si Štědrý den neuděláme čtyřiadvacátého jako všichni, ale hned 21. prosince, kdy končil mayský kalendář. Co kdyby to měly být naše poslední Vánoce?

Pro sousedy jsme museli být jasní podivíni. Nesourodá trojka, co tři dny před narozením Krista rozbalovala pod ozdobeným stromečkem dárky a zpívala koledy.

Do postele jsme se dostali pár minut po půlnoci. Přitáhl jsem si peřinu na své nové posteli u okna až k bradě a přemýšlel: Svět neskončil. Samozřejmě. A pak jsem si vzpomněl na jeden starý vtip. Jeden mayský duchovní říká druhému: „Hele – už mi došly kameny“. A jeho kolega: „Tak to jednou někoho pořádně vyděsí!“ V duchu jsem se zasmál. Skončila jedna epocha, aby mohla začít další. Nová.

Měl jsem za sebou svůj první vážný vztah.

A přežil první zlomené srdce.

A byl připraven na vše, co mi tato nová epocha přinese.

Když už jsem usínal, pípla mi na mobilu vedle postele zpráva.

Podíval jsem se na displej.

Od: Pavel Derner

ADAME, MILUJI TĚ.

K O N E C

Věnováno památce Jessie a jejímu pánovi, který zlámal má křídla, a přesto má v mém srdci nezapomenutelné místo.