Zlomená křídla - 6

Následující týdny byly nejkrásnějším obdobím mého dosavadního života. Měl jsem kluka. Přítele. Partnera. Menší problém se soukromím vyřešil Pavel po svém. Na Praze 8 v Kobylisech nám pronajal malou podkrovní garsonku se skosenými stěnami. Jejím jediným vybavením byla obří postel a kuchyňský koutek s lednicí a plynovým vařičem. Víc náš vztah nepotřeboval.

Postupně mě zasvěcoval do všech tajů mužské erotiky. Stýkali jsme se tak často, jak to jenom šlo. Většinou jsme garsonku využívali jen na krátké rychlovky, ale alespoň jednou za týden se Pavlovi podařilo zařídit, abychom tam přespali. A nekecám, to jsme souložili celou noc a chodili spát za svítání. Pavel byl erotoman. A já nejspíš taky. Anální sex sice nikdy nebude patřit mezi moje favority, ale časem jsem si začal užívat, že část Pavlova těla je na tu chvíli součástí toho mého. Později jsme začali zkoušet i jiné praktiky: bondáž, footfetish (jeho svalnaté nohy a velká chodidla burcovaly mou představivost vždycky), pissing… a než mě odsoudíte, vězte, že pokud někoho opravdu milujete, opravdu, hluboce, do morku kostí, každá součást jeho těla (pot, sliny, moč) vás vzrušuje. Jen si to člověk nesmí stydět přiznat.

A Pavel mě odnaučil stydět se za své potřeby. O sexu jsme mluvili jako o chlebě. Bez skrupulí a předsudků. Mohl jsem mu říct cokoliv. A on mně také.

V červnu mi končila tříměsíční zkušební lhůta.

Zavolal si mě do své kanceláře.

Vstoupil jsem a slušně pozdravil: „Dobré ráno, pane řediteli.“ Nic šibalského ani dvojsmyslného v tom nebylo. Prostě jsem ten den cítil jeho svrchovanou autoritu ve firmě. A uvědomoval si, že i když chodím se svým šéfem (anebo právě proto, že s ním chodím), moje pozice tady není neotřesitelná.

Jessie se naučila, pokaždé když jsem si sedl naproti Pavlovu stolu, přejít ke mně a lehnout si mi k nohám. Udělala to i dnes.

„Dobré ráno, Adame,“ oplatil mi formální pozdrav. „Nejprve ti musím vyčinit za tu zakázku Gröger. Mapy inženýrských sítí, které jsi mi předložil, byly staré dvaadvacet let. Moji chlapi prokopli plynové potrubí a způsobili havárii. Ale o tom jsme mluvili včera. Strhávám ti dva tisíce ze mzdy.“ Pokradmu na mě pohlédl a už byl přichystán potlačit jakýkoliv potencionální náznak vzdoru.

Nehnul jsem ani brvou. „Samozřejmě. Moc mě to mrzí.“ Mě jen tak nenachytáš, panáčku. Znám tě jako svý boty.

„Mě to mrzí víc než tebe, protože náš plánovaný oběd připadá na výplatní den, takže ho budu muset zacvakat ze svého, i když jsi na řadě ty.“

Přesvědčil jsem ho, abychom se při placení v restauraci vždy střídali. A miloval jsem ho za to, že pokaždé, když byla řada na mně, dal si to nejlevnější meníčko. „Ty víš, že to nemusíš dělat,“ podotkl jsem opatrně.

„Ve středu podávají U Septima jakousi vzácnou japonskou rybu – a o tu já nechci přijít. Druhá věc. Dnes končí tvoje zkušební lhůta…“

Na té strašné židli jsem se mlčky napřímil.

Zaregistroval to. „Jsi nervózní?“ Očividně se výborně bavil.

„Ano,“ přiznal jsem se.

„A víš, proč jsi nervózní, Adame?“

„Tuším.“

„Protože mě moc dobře znáš a víš, že v práci se nenechám ovlivňovat svými city k tobě.“

Nikdy mě neomrzí poslouchat, že ke mně něco cítí. „Asi to tak bude, pane řediteli.“

„Kolik si myslíš, že jsi mi za ty tři měsíce vydělal?“

„Nemám ani zdání.“

„Tak já ti to tedy povím. Pomohl jsi zrealizovat zakázky za půl druhého milionu. A víš, kolik mě stály tvoje chyby?“

Možná že mě miluje, ale pokud řekne částku větší než 1 500 000, tak mám po ptákách. Polkl jsem. „Nechám se podat.“

„Osmačtyřicet tisíc. Což ale připisuji na vrub tvé nezkušenosti v oboru. Víš, co to znamená?“

„Že – Že si mě necháš?“ odtušil jsem.

V očích mu pobaveně zajiskřilo. „Ano. Nechám. Co bys dělal, kdyby ne?“

Uff, pán chtěl být melodramatický! „Šel bych zase na pracák.“

Zaváhal. Najednou mi připadal zklamaný. „Copak ty bys mě nepřemlouval?“

Chtěl jsi říct: neškemral, ne? „Ani náhodou.“

„Odešel bys jen tak?“ To už se zlobil.

Panebože, o co mu jde? Myslel jsem, že moji hrdou nezávislost ocení. „Co ode mě chceš slyšet?“

Jeho rysy ztvrdly. „Že mě potřebuješ.“ Přísahal bych, že byl svým spontánním doznáním sám nemile zaskočen.

Zamračil jsem se. „To ti říkat nemusím. To přece víš.“

Předklonil se a vyzývavě se mi podíval do očí. „Chci to slyšet. Řekni to.“

Tak přece jen dneska budu škemrat. Někdy je jako malý kluk. „Potřebuju tě, Pavle.“

Zase se pohodlně opřel. „Vidíš. Ani to nebolelo.“

A v tom mě napadlo, že se možná bojí toho, že kdybych ho nepotřeboval, ztratil by mě. On se děsí toho, že bych mohl být nezávislý. Pravdou bylo, že mi po jeho boku zatraceně stouplo sebevědomí. Vždycky jsem se považoval na nicku. A najednou ta nicka zamotala hlavu úspěšnému a sexy chlapovi. S ním jsem se konečně přestal stydět za svoji homosexualitu. Protože si mě olympský bůh vyvolil mezi všemi ostatními smrtelníky, začínal jsem se cítit zdravě nadřazený. I já bych mohl být úspěšný a sexy. S ním za zády určitě. Po dlouhém mlčení jsem se rozhodl zformulovat svoje myšlenky do slov: „Pavle, já ti nikdy nepřestanu být vděčný za to, že mě máš rád. A moje city k tobě jsou snad nanejvýš očividné. Vzhlížím k tobě. Obdivuju tě. Respektuju. A samozřejmě, že tě potřebuju. Jsi celý můj svět. Ale možná se taky bojím, že pokud budu pořád tak poddajný a submisivní, že si mě jednou přestaneš vážit. A pokud si někoho nevážíš, nemůžeš ho ani milovat.“

Zatvářil se ohromeně. „To byl teda proslov. Takhle to vážně cítíš?“

„Ano, cítím.“

Znovu se předklonil. „Adame, nejspíš máš o sobě zatraceně nízké sebevědomí. Ty nejsi submisivní ani náhodou. Snad jen když ti kroutím žalud. Ale jinak jsi mi rovnocenným soupeřem. A i když někdy vypadám, že mě to přivádí k šílenství, baví mě to. Je to hra kdo s koho. Nic takového jsem předtím nezažil.“

Moje dušička vzlétla do výšin. To nevypadá, že by se mě chystal přestat vážit. „Těší mě, že to vidíš takhle.“

„Jsem rád, že je mezi námi jasno.“

„Jsem rád, když mi kroutíš žalud.“ Drze jsem se ušklíbl.

Pobaveně se zamračil. „Děláš to zas.“

„Co?“

„Přivádíš mě k šílenství.“

„Je to moje nejmilejší kratochvíle.“

„Večer ti dám pořádně zabrat. Si piš.“

Okamžitě jsem ztopořil. „Mohu si odskočit na toaletu, pane řediteli?“

„Ano, ale půjde s tebou Jessie.“

„Proč?“

„Bude hlídat, aby sis ho nevyhonil. Nevěřím ti.“

Zářil jsem jako měsíček na hnoji. „Mohu něco podotknout, pane Dernere?“

„Ale stručně. Mám ještě práci.“

Zaváhal jsem a pak pronesl: „Jsem do vás zamilovaný až po uši.“

Musel se strašně snažit, aby vypadal lhostejně. „Aby taky ne. Jsem kapitální úlovek. Večer mě čekej v Kobylisech. V osm.“

„V deset,“ opravil jsem ho.

Ostražitě zastřihal ušima jako ohař. „Cože?“

„Je pátek. Hrajete fotbal.“

„Seru na fotbal. Chci se s tebou milovat.“

Tohle ještě nikdy neudělal. A slovo milovat také použil poprvé.

***

Na druhý den mě v kanceláři navštívil Richard. „Ahoj Adame, děláš něco?“ Přiřítil se jak velká voda, a protože si nebylo kam sednout, posadil se na kraj mého stolu.

Otočil jsem svou židli jeho směrem. „Usilovně makám, abys mohl dostat svoje kapesné,“ pronesl jsem žertem. Jeho vítaná přítomnost byla jako závan svěžího vánku.

„Tak se snaž víc, chlape. Kupuju si novou motorku a potřebuju staroušovi pořádně pustit žilou.“ Jeho rošťácký úsměv byl naprosto odzbrojující.

„A co se stalo s tvou Yamahou?“ zajímal jsem se.

„Půjčil jsem ji kámošovi a ten ji roztřískal o strom.“ Krátce se zamyslel. „Co děláš ve středu?“

Jeho dotaz mě zaskočil. „Jsem v práci.“

„A potom?“

Jdu s tvým tátou na oběd k Septimovi. „Mám – Mám jednu schůzku.“

„Tak ji zruš. Jdeme se s jedněma kámošema potápět do zatopenýho lomu v Horním Cerekevě. Už ses někdy potápěl?“

Překvapeně jsem zamrkal. „No – to ne, ale vodu miluju.“ Znělo to strašně lákavě, jenže… „Ríšo, já bych moc rád, ale já tu schůzku vážně nemůžu zrušit.“ Tohle by mi Pavel nikdy neodpustil.

Neurčitě se zamračil. A stejně jako jeho bratr se přitom výrazu podobal na Pavla víc než kdykoliv předtím. „Myslím, že tě strašně omezuje.“

Rozbušilo se mi srdce. „Koho myslíš?“ Snad ne…

„Tátu, přece.“

Panebože, on to ví… „Jak – Jak to myslíš?“

„No tak, Adame. Nebuď včerejší. Známe svý lidi. Táta přefikne všechno, co se hejbe. S bráchou to víme odmalička.“

Chtělo se mi studem umřít. „Snad si nemyslíš, že já – že my…“

„Nic ve zlým, ale poznám bukvici na míle. Ale hned nevyšiluj. Mně to nevadí. Renek s tím měl chvíli problém, ale nakonec i on si tě oblíbil. Jsi nejpohodovější týpek, co znám. A tvůj humor každýho hned rozseká. Tebe si není možný neoblíbit.“

Na to jsem vážně nevěděl co říct.

Richard vstal. „Popřemýšlej o tom, Adame. Myslím, že je to jedinečná příležitost, abysme se líp poznali. A nezapomeň, že bys mi měl správně lízt do zadku.“ Najednou si uvědomil, co právě řekl. „No, v tvým případě ne doslova. Víš, jak to myslím.“

A už byl pryč.

Potápění byl vždycky můj sen. A poznat blíže Pavlova syna mě lákalo ještě víc. Byla to opravdu jedinečná příležitost. Dodal jsem si odvahy hlubokým nadechnutím a zvedl jsem telefon. „Pane řediteli, mohu vyrušovat?“

„Poslouchám, Adame,“ ozvalo se na druhém konci linky.

„Já – Mohli… Mohli bychom náš středeční oběd… přesunout?“ Zatajil jsem dech.

Nastalo mučivě dlouhé ticho. „Proč?“ zeptal se nakonec.

„Ríša mě pozval potápět se. Vždycky jsem to chtěl zkusit.“

„Ríša? Můj Ríša?“ ujistil se potichu. 

„Ano. Právě ode mě odešel.“

Opět dlouhá pomlka. „Byl jsi nervózní, když ses mě ptal?“

Tep mi vyletěl na dvě stě dvacet. „Zmíral jsem strachy.“

„To je dobře.“ Víc neřekl.

„Takže?“

„Takže co?“

Zlobí se. „Nevadí ti to?“

„Jsi dospělý a za svá rozhodnutí si poneseš následky sám.“

Neodpověděl mi. „Pavle, ty víš, že tě miluju.“

„Neplýtvej s tím slovem. A už vůbec ne tady. Mám teď nějakou práci. Zatím.“ A zavěsil.

Zachvátila mě zlá předtucha.

***

Vyrazili jsme třemi auty, protože nás bylo tak deset. Všechno kluci mezi dvacítkou a třicítkou. Zlatá mládež. Drahé oblečení, drahé hodinky, drahé mobily. Jeden vedle druhého vypadali, jako by svůj čas dělili pouze mezi fitko a solárko. Vůbec jsem tam nezapadl. Vezl jsem se spolu s Ríšou na zadním sedadle luxusního Range Roveru. Asi v polovině cesty jsem nenápadně napsal Pavlovi SMS: JSME NEKDE U BENESOVA. ZA 45 MINUT BYCHOM MELI BYT NA MISTE. JESTE NAPISU. P.S. MYSLIM NA TEBE. TVUJ ADAM. Až když jsem zprávu odesílal, všiml si toho Ríša a jen nesouhlasně zakroutil hlavou.   

Horní Cerekov je malebné městečko nacházející se na mé rodné Vysočině. Naším cílem byla obrovská vodní plocha zatopeného kamenolomu, jejíž průměrná hloubka byla kolem jedenácti metrů. Když jsme postupně vysedali z aut, Ríša ještě dodal: „Ale v nejhlubším místě má voda přes dvacet metrů.“

Vyděšeně jsem na sucho polkl.

Přímo u vody se každý začal převlékat do polosuchého neoprenu. Ríša z kufru vytáhl jeden i pro mě. Kde vzal výstroj navíc, jsem se nedozvěděl. Když jsme byli převlečení, přišla na řadu tlaková kyslíková bomba. Ta moje měla prý objem 15 litrů a byla těžší, než se na první pohled zdála. Ploutve i brýle mi sedly jak ulité. Ríša se pasoval do role mého mentora. „Neboj, Adame. Nespustím tě z očí. Budeme pod hladinou asi 40 minut. Celou tu dobu budu hned vedle tebe. Není čeho se bát.“ Začal mi kolem pasu připevňovat olověný pásek jako závaží.

A já si pomyslel: S tou vší výstrojí půjdu ke dnu jako šutr i bez závaží. „Kolik máš za sebou ponorů?“ zeptal jsem se ho nedůvěřivě.

„Dvanáct.“

Uff. „A ostatní?“

„Tak nějak stejně. Kluci věděj, že jsi nováček. Neboj, všichni tě budeme hlídat.“

Cítil jsem se při těch slovech nepříjemně i výjimečně zároveň.

Ríša pokračoval: „Pokud ti tam dole zalehne v uších, zacpi si nos a frkni. I když to bude ze začátku těžký, dejchej pomalu a uvolněně.“

„Co se stane, když si vydýchám vzduch už po dvaceti minutách?“

A Ríša jen pobaveně konstatoval: „Tlaková láhev bude prázdná.“

Typický humor tvého táty, napadlo mě.

Přístup do vody byl možný pouze prostřednictvím základny Potápěčského spolku Pelhřimov, kde bylo vybudováno dřevěné molo. Protože jeden z Ríšových kamarádů během našeho strojení vyřídil veškeré papíry, mohli jsme rovnou do vody, kam vedly schůdky.

Když se nade mnou uzavírala hladina, myslí mi přeběhlo milion myšlenek: Utopím se… Porouchá se mi vybavení… Když je tady všechno tak formální a podle předpisů, jak to že ti na základně pustili do vody někoho, kdo se v životě nepotápěl…? Asi má zlatá mládež nevídané konexe…

A už jsme byli pod hladinou. Sice jsem znal jen šnorchlování, ale ten pocit klidu a míru vodního světa jsem miloval. Ríša mě ze začátku dokonce držel za ruku! A já se opravdu díky tomu cítil v dokonalém bezpečí.

Koordinovaně jsem postupovali vpřed.

A hloub.

Pak přišla bolest. Zalehnutí v uších byla oproti ní naprostá selanka. Jakoby se můj mozek octl ve svěráku. Udělalo se mi na zvracení. Proč mě Richard nevaroval? Podíval jsem se po ostatních. Vypadají, že to dávají v pohodě. Musím tedy zatnout zuby.

Viditelnost byla tak pět, šest metrů.

Ale byla to nádhera. Hned po kroucení žaluda Ríšovým tátou nejintezívnější zážitek mého života.

Minuli jsme několik kaprů a štik, než mě kluci zavedli ke králi místní fauny.

Čtyřmetrovému žralokovi.

Hrůzou jsem se málem utopil. Ríša se po mně významně podíval, a když viděl, jak lapám po dechu, znovu mě chytil za ruku a povzbudivě se na mě usmál. Přitom ze zaťaté pěsti zvedl palec směrem nahoru. Univerzální gesto. O.K.?

A mně došlo, že žralok je ze dřeva, ke dnu je připoután řetězem a majestátně se vznáší v hloubce čtyř, pěti metrů.

Gesto se zvednutým palcem jsem mu oplatil. Bylo to opravdu nevšední, respekt budící setkání.

Poté jsme se ještě na dně setkali s dřevěnou sochou vodníka, jak bafá fajfku. Napadlo mě jediné slovo: kouzelné.

Nejspíš jsem musel na ostatní kluky působit značně neobratně a neohrabaně jako slon v porcelánu, ale sám sobě jsem si připadal jako ten nejelegantnější potápěč na světě. Každý můj pohyb byl ladný jako podvodní tanec. Nesmírně jsem si to užíval. Díky, Richarde. A najednou jsem si uvědomil, jak moc mi tu chybí jeho otec. Jak moc bych chtěl tento zážitek sdílet s Pavlem.

Pavel.

Náhlou úzkostí se mi sevřel žaludek. Od mého odvolání našeho společného oběda U Septima se mnou prohodil sotva deset slov. Bál jsem se, že můj první pokus vzdoru za nezávislost není ani zdaleka uzavřenou záležitostí.

Když jsme se po tři čtvrtě hodině vynořili z vody a zamířili k autům, můj mobil mi to jen potvrdil.

Na displeji nesvítila žádná přijatá zpráva.  

***

Druhý den v práci jsem nesl Pavlovi jeho snídani na dřevěném podnose s malou dušičkou v těle. Je to přece dospělý kultivovaný chlap. Jistě nebude vyšilovat jenom proto, že jsem odřekl společný oběd.  

Zaklepal jsem a vstoupil. Jessie mě přivítala o poznání přívětivěji než Pavel. Seděl za svým stolem a sotva ke mně zvedl hlavu. „Dobré ráno, Adame.“

„Dobré ráno, pane řediteli.“

Položil jsem podnos na stůl. „Mohu pro vás ještě něco udělat?“ Zatajil jsem dech.

Neurčitě se na mě podíval. „Samozřejmě. Svou práci. Od Holzmanna přišlo asi padesát mailů. Všechny jsem ti je přeposlal. Chci překlad a veškeré podklady pro odpověď. Pokud možno hned.“

„Jistěže.“ Pomalu jsem se vzdaloval a čekal, až mě zastaví nějakou – jakkoliv kousavou – poznámkou. Neudělal to. Na prahu jsem se tedy musel zastavit sám. „Zlobíš se na mě?“

Zúžil pohled. „Proč bych měl, Adame?“

„Ten – Ten oběd mě mrzí. Ale chtěl bych ti ho vynahradit. Co třeba dnes?“

„Mám toho hodně. Uvidíme.“

Z padesáti mailů od Holzmanna se vyklubaly tři. O obědové pauze nezavolal. Nepřišel od něj ani jeden email.

Ve čtyři, když jsem měl padla, jsem to už nevydržel a znovu zamířil do jeho kanceláře. Byla prázdná. Zmateně jsem sestoupil ze schodů. Hanka se zrovna taky balila.

„Hani, v kolik odešel Pavel… tedy pan Derner?“ Panebože, já jsem ale vůl.

Zamračila se. „Před malou chvílí. Copak on ti nedal vědět?“

„Ne. Nedal.“ Je to ještě horší, než jsem se bál.

Celý večer jsem pak doma zíral na telefon. Ani jedna zpráva. Ani jeden hovor. S Anetou jsme se trochu lízli krabicovým vínem, což vysvětlovalo, proč jsem v devět večer vytočil Pavlovo číslo. Jinak si to neumím vysvětlit.

„Derner,“ vyštěkl podrážděně.

Najednou mi došla nesmyslnost mého počínání. Vůbec jsem nebyl připravený na konverzaci s mužem, který nepřipravené lidi absolutně nesnáší. Nejspíš teď sedí s Kateřinou u televize. „Ahoj. To – To jsem já.“

„To vidím. Nejsem sice nejmladší, ale na displej ještě pořád vidím. Co potřebuješ, Adame?“

Byl jsem v koncích. „Vlastně… Vlastně nic důležitého.“

„Nejspíš ti to tak před chvílí muselo připadat, jinak bys mi nevolal v devět večer. Právě se svou ženou sleduji televizi.“

Mohl bych se dát na věštění. „Aha. Já – Moc mě mrzí, že se na mě zlobíš.“ Ke své hrůze jsem se okamžitě rozplakal. Než jsem Pavla poznal, plakal jsem tak jednou za dva roky. Už pouze zvuk jeho hlasu mává s mými hormony. Cítil jsem se citově úplně vykolejený. Všechny vjemy na mě doléhaly jaksi více intenzivněji. „Pokud nás nemůže Kateřina slyšet, řekni jí prosím, že jsem volal pracovně kvůli Holzmannovi, nebo tak nějak. Omlouvám se za vyrušení. Už se to nestane.“

Nastalo krátké zaváhání. „To doufám, Adame. Promluvíme si o tom ráno.“

A zavěsil.

Ráno se vřítil do mé kanceláře, zrovna když jsem mu v kuchyňském koutu připravoval snídani. Jessie mu byla v závěsu. „Jak ses mohl opovážit volat mi domů?“ Hlas mu rozčilením přeskakoval. „Kateřina seděla jen metr ode mě! Co si o sobě vůbec myslíš?“ To bylo poprvé, co na mě křičel.

Rozklepala se mi kolena. „Je mi to líto. Měl – Měl jsem v sobě půllitr vína. Nevím, proč jsem to udělal. Ale pokud bych to mohl odčinit…“

Najednou mě bez varování přirazil ke zdi se svým loktem pod mým krkem. On mě snad zabije! pomyslel jsem si vyděšeně. Nemohl jsem dýchat.

Na čele mu pulsovala žilka a výraz jeho tváře byl téměř nepříčetný. Jessie začala vrčet. No výborně, teď mě ještě sežere jeho pes.

Ona však vrčela na Pavla.

Cože…?

Okamžitě ho to ale probralo. Pustil mě a pro změnu se tvářil ohromeně. „Já – Omlouvám se ti, Adame. Strašně se mnou máváš. Tohle – Tohle se mi ještě nestalo.“

Já že mávám s ním? Promnul jsem si krk. „V pořádku. Zasloužil jsem si to.“

„Ne. Nezasloužil. Málem jsem ti ublížil. Už nikdy na tebe nevztáhnu ruku. To se prostě nesmí stávat.“

Nevěděl jsem, co na to říct.

Přejel si rukou po temeni hlavy. „To je ten problém, Adame. S ženskou by se mi to nestalo. Ale my jsme dva kohouti na jednom smetišti. A i když ti to tak možná nepřipadá, bojuješ se mnou o moc a nadvládu.“

Opravdu mi to tak nepřipadalo. Já? Vždyť jsem slabý, nerozhodný a vyděšený ze všeho. Jak bych mohl bojovat s tímhle macho predátorem? Moje jméno sice v němčině znamená orel, ale tím dravcem je přece Pavel. Já jsem oproti němu poštolka. Ne, vrabec. „Pavle, pokud by to mělo ohrozit náš vztah, klidně se stáhnu. I když nevím jak. Budu takovým, jakého mě chceš mít.“

Pořád stál těsně přede mnou. „Já nechci, aby ses změnil. A už vůbec ne kvůli mně. Chyba je na mé straně. Nevím, jestli jsem na vztah s chlapem připravený.“

A bylo to tady. Celý poslední měsíc na mě moje podvědomí nenápadně vystrkovalo růžky. A nyní se z nich staly rohy satyra. Pavel nebyl gay. Tedy ne klasický gay. Měl tak mužnou postavu, charakter i záliby. Úplně vybočoval ze všech kritérií homosexuality. Příroda ho obdařila nevídaným sexuálním apetitem. Byl ideálním jedincem pro zachování rodu. Celé lidské rasy. Pro zachování genetického kódu. Kdyby byl posledním mužem na světě, mužské pokolení by díky němu nevymřelo. Vyspal by se se vším, co by se hýbalo. Já jsem se mu jen přichomítl do cesty. A nechal se spálit jeho sexuálním žárem na troud. Z tohohle se nikdy nemohu vzpamatovat. „Takže je konec?“ vykoktal jsem.

Překvapeně zamrkal. „Proboha, proč?“