Zlomená křídla - 5

V pondělí jsem šel do práce s malou dušičkou. Hanka už seděla za svým stolem a – a nebyla sama. O recepční pult stál opřený její manžel René. Panebože! Tohle já nezvládnu. Jak se můžu podívat do očí přeborníkovi v thajském boxu, kterému jsem kouřil tátu?

„Adame!“ Hanka povstala. „Koukám, že jsi služebku přežil bez úhony!“ V jejím hlase se zračila upřímná radost. „Čekala jsem SOS esemesku, a ono nic!“

René se zamračil. „Dobrej.“

Polknul jsem. „Hani, pane Dernere.“ Svou tašku jsem si přitáhl blíže k tělu. „Docela to šlo. Holzmann byl v pohodě.“ Až na to, že se mě snažil sbalit, dodal jsem v duchu.

„A Pavel?“ vyzvídala Hanka. „Jaký byl?“

Málem mě ošukal, až mi lezly střeva. „Jako vždycky. Mrzout non plus ultra.“ Podíval jsem se na Reného. „Pardon.“

„V pořádku.“ Snad poprvé vyloudil něco jako úsměv. „Když nás s bráchou jako děti brával pod stan, měli jsme večerku, kontrolu ubikací, ranní nástup i povinnou rozcvičku. Byl to vždycky nejdelší víkend v životě.“

Hanka se zahihňala.

A i já se nevěřícně pousmál. Mrzout junior má taky smysl pro humor? „Když jsem se ho ptal na diety, dostal jsem čočku a sodu.“

A René zcela bez varování vybouchl smíchy. A najednou byl na svého otce podobný víc než kdykoliv předtím. „Ríša říkal, že máte luxusní smysl pro humor.“ Nečekaně mi podal ruku. „Já jsem Renek.“

Nejistě jsem ji přijal. „Adam. Ahoj.“

Když jsem zapadl do své kanceláře, spokojeně jsem se uculoval. Po tom víkendu v Drážďanech jsem potřeboval co nejvíc Dernerů na své straně. Udělal jsem Pavlovi snídani, kterou jsem mu o pár minut později nesl na dřevěném podnose. Dvakrát jsem krátce zaklepal, počkal na vyzvání, a když jsem vstupoval dovnitř, tác jsem automaticky nadzvedl co nejvýš nad sebe. „Ahoj Jessie.“

A opravdu. Vystartovala mě přivítat. Poučená z prvního dne se ale přede mnou zastavila, počkala, až si podnos chytnu do jedné ruky, abych ji tou druhou mohl podrbat za ušima. „Hodná holka.“ Napřímil jsem se. „Dobré ráno, pane Dernere.“

Pavel seděl za svým stolem. „Dobré. Jak se vrátíte do své kanceláře, mohl byste napsat děkovný dopis Holzmannovi? Že jsme ho rádi poznali, a takové ty kecy.“

Čekal jsem nějaký dvojsmyslný dodatek. Ale nedočkal jsem se. „Samozřejmě.“ Obešel jsem jeho stůl a položil na něj podnos se snídaní. „Bude to všechno, pane Dernere?“

„Ano, můžete jít.“

„Děkuji.“

Vyřítil jsem se ven nejrychleji, jak to jen šlo. Počítal jsem s tím, že budeme hrát pro ostatní divadlo, to jo, ale tady jsme byli sami. Beze svědků. No, snad kromě Jessie. Nejspíš se rozhodl striktně oddělit náš pracovní a osobní vztah. Dokážu to taky tak?

Ani jsem nedosedl a už volal na pevnou. „Až budete mít ten dopis, pošlete mi ho do kopie s českým překladem, ano?“

„Jistěže.“

Celé dopoledne se vleklo v podobném duchu. Chladném, neosobním a profesionálním. O půl dvanácté mi volal zase. „Kam půjdete na obědovou pauzu, Adame?“

„Jako vždycky. Tom´s Burger na Valentinský ve Starým Městě.“

„Aha.“ A zavěsil.

A co mělo znamenat zase tohle?

Když jsem pak kráčel směrem ke svému oblíbenému rychlému občerstvení, zastavilo vedle mě na krajnici černé SUV. Na nic jsem se neptal a poslušně beze slova nastoupil.

Odpíchl se od patníku. „Musím tě pochválit, Adame.“

„A to už zase proč?“ zatvářil jsem se neurčitě. Ani podrážděně, ani vesele. Přitom jsem se připásal.

Zařadil dvojku. „Popravdě, nečekal jsem, že to sehraješ tak skvěle. Byl jsem si jistej, že po mně budeš významně pokukovat, že budeš mít dvojsmyslný narážky, že se mě budeš snažit dotknout.“

Zhluboka jsem se nadechl. „To všechno jsem samozřejmě chtěl. A moc. Odolat tomu bylo daleko těžší, než jsem si původně myslel.“

„Ale zvládl jsi to na jedničku. Až jsem z toho trochu zklamanej. Těšil jsem se, jak tě budu moct zase peskovat.“

A kruci. Zase se mi postavil. Jak to, že mají na mě jeho slova takový účinek? Konečně jsem se usmál od ucha k uchu. „To je mi jasné, pane Dernere.“ Když jsem vyhlédl z okýnka, zamračil jsem se. „Tudy se na Valentinskou nejede.“

Odpověděl mi, aniž by spustil zrak ze silnice: „Neměl by ses stravovat v rychlým občerstvení. Není to zdravý.“

„Aha.“ O tom, že na nic jiného nemám, jsem raději pomlčel. „A kam tedy jedeme?“

„Uvidíš.“ A zcela nečekaně přesunul svou pravou ruku z řadící páky na moje stehno. Vzrušením jsem nemohl ani dýchat. Potlačil jsem nutkání to nějak okomentovat, a místo toho jsem vnější hrot jeho dlaně něžně pohladil. V tu chvíli mé srdce zaplavila tsunami emocí. Láskou k tomuto muži jsem se skoro zalykal.

„Myslíš na sex?“ zaskočil mě svou přímočarou otázkou, která nic neskrývala.

„Ano.“ Má rád rychlé odpovědi bez přípravy.

„To je dobře, Adame.“

„Ty taky myslíš na sex?“

Smyslně přimhouřil oči a krátce na mě pohlédl. „Neustále.“

„Na sex se mnou?“ odvážil jsem se zeptat.

„Od pátku ano. Mohl bys zapnout rádio?“

Páni, figuruju v jeho erotické fantazii!  „Ty mě necháš vybírat hudbu?“ ujistil jsem se.

„Ano. Zasloužil sis to. Navíc máš docela vkus.“

Otočil jsem knoflíkem a začal zkoušet rádiové stanice. Rap… House… Techno… Oldies… Že by? Zaposlouchali jsme se do klasické rockové pecky od skupiny Turbo, která se jmenovala Přestáváš snít.

„To ujde,“ pochválil mou volbu.

Když Pavel Derner řekne někomu: To ujde, do lidské řeči by se to dalo přeložit jako: Výborně! Jsem nadšený! „Děkuji.“

Pozval mě do luxusní Restaurace Ambiente Pasta Fresca na Celetné ulici. Byli jsme usazeni do rohového boxu, kde nám dokonalá obsluha podala jídelní lístky. Když se servírka decentně vzdálila, zeptal se mě: „Na co máš chuť?“

Nahlédl jsem do ceníku. S tímhle chlapem prostě nedokážu držet krok. „Pavle, já – já u sebe nemám tolik peněž.“

Zpražil mě takovým pohledem, jako bych ho smrtelně urazil. Přivolal servírku. „Dvakrát pečené kachní stehno s bramborovými noky, karotkou a špenátem.“ Když jsme byli zase sami, začal s tím svým kázáním. „Adame, já si tě nehodlám vydržovat. To není můj styl, a ani to nemám za potřebí. Věř, že ode mě neuvidíš ani jedinou korunu, kterou by sis nezasloužil. Už pro mě ale pracuješ více než dva měsíce. A já jsem s tebou spokojený. Na prémie ještě ale podle smlouvy nemáš nárok, tak mě nech kruci pozvat tě aspoň na oběd.“

„Jasně,“ pípl jsem poslušně, abych ho snad ještě více nerozčílil.

Kachna byla výborná. Stejně jako Pavlova společnost. S ním opravdu nebylo jednoduché udržet krok. Hodně toho přečetl a procestoval. Mohl jsem nadhodit jakékoliv téma a on se pokaždé chytil. Ale při vší své skromnosti musím taky pochválit sebe. Nějakou dobu mi připadalo, že mě zkouší, testuje a tiše vyhodnocuje. Jako jestli jsem hoden jeho zájmu. A já měl trefnou, kousavou a zasvěcenou poznámku ke všemu, co nadnesl. Sice jsem toho moc neprocestoval, ale záběr mého literárního zájmu byl opravdu široký.

Když zaplatil a my šli k jeho zaparkovanému autu, pohlédl jsem na něj. „Děkuji za pozvání.“

„Jsem rád, že jsi poděkoval. Minulý týden jsem pozval oba své syny na oběd a nepoděkoval nikdo z nich. Já zase děkuji za milou společnost. Hodně mi pomohla utříbit si myšlenky.“

A sakra! Co tím myslel? Dá mi kopačky? Ale když jsme nasedali do auta, vzpomněl jsem si na jeden starý vtip. Leží ženská s chlapem v posteli, je po sexu, on se neurčitě zamračí a jí hned hlavou přeběhne milion myšlenek: Nelíbilo se mu to. Zklamala jsem ho. Na co asi myslí? Jak se se mnou rozejít? Panebože, teď se zamračil ještě víc. Já asi umřu. A chlap si myslí: To by mě zajímalo, proč ta moucha na stropě nespadne.

A vtom to celé je. Ženy jsou opravdu z Venuše a muži z Marsu. Ale z které planety byl Adam Adler, to nevěděl ani on sám.

***

Ten samý večer jsem svoji situaci rozebíral s Anetou. Oba jsme seděli na ratanových křeslech naší lodžie s nádherným výhledem do parku, kouřili a popíjeli bílé krabicové víno z baňatých sklenic.

„Takhle jsem tě ještě nikdy neviděla,“ pronesla a mocně si potáhla. „Takhle vykolejenýho.“ Vypustila kouř nozdrami.

Upil jsem víno a také nasál kouř do plic. „Má na mě devastující vliv. Já – Nemůžu spát, jíst ani pít. Veškeré moje bytí se točí kolem něj.“

„Jsi v tom až po uši.“

Odklepl jsem popel z balkonu. „Jo.“

„Jak myslíš, že to bude pokračovat?“ chtěla vědět.

„Jak asi. Zblázním se. To je přece jasný.“

„Adame, ty ale přece víš, že takhle by láska neměla vypadat, že ano?“

Zúžil jsem pohled. „Vážně? A kdo určuje, jak by co mělo vypadat? Možná mladí gayové ani jiný druh lásky neznají. Přece víš, že nemám s čím srovnávat.“

„Srovnávej se mnou. Viděl jsi mě někdy takhle utrápenou?“

„Já se netrápím,“ odsekl jsem bojovně. „Jsem – Jsem jen… mimo.“

„Hodně mimo. Dobrá, můžeme vynechat ten problém, že si tě nikdy nevezme. Myslíš, že s tebou zůstane?“

„Zbytečně se v tom šťouráš. Tohle přece řeší na počátku vztahu i každý heterosexuální pár, ne?“

Přimhouřila oči. „Neodpověděl jsi mi.“

Unaveně jsem si povzdechl. „Ne, nevěřím, že se mnou zůstane. Skončím se zlomeným srdcem a na dně. Tohle jsi chtěla slyšet?“

Vtom mi pípla esemeska.

Zamračila se. „Doufám, že to není on.“

Vylovil jsem mobil na světlo a přečetl si zprávu:

Od: Pavel Derner

ADAME, TENTO PATEK ODJIZDI KATERINA NA TYDEN DO LAZNI. CELY VIKEND STRAVIS U ME DOMA. BUDE ANAL. PAVEL. P.S. BUDU NE TEBE HODNY.

Okamžitě se mi postavil. Jako Pavlovův reflex! A jeho P.S. zapříčinilo, že jsem roztál jako máslo. Ví, že to pro mě bude významný krok. Strávit víkend u něj doma! Panebože, u něj doma! A s jeho penisem v mém zadečku! Chce, abych se toho nebál. Záleží mu na mně.

„Kdo ti píše?“ vytrhl mě Anetin hlas ze sladkého snění. „Je to on?“

„Nebuď zvědavá.“ Culil jsem se jako malé děcko u vánočního stromečku.

„No tak, Adame! Já ti taky říkám všechno!“

„Nemusíš. Někdy jsi až moc sdílná,“ škádlil jsem ji.

„Velice dobře víš, že tě přeperu. Tak naval ten mobil.“

Rychle jsem ho schoval do kapsy. „Byl to Pavel. Spokojená?“

Zvážněla. „A co ty? Jsi spokojenej?“

Nezaváhal jsem ani na vteřinu. „Moc.“

***

Celý týden se pak neuvěřitelně vlekl. Jako pověstný tejden před vejplatou. Pavel ani náznakem nedal najevo, že se o víkendu něco chystá. A ve svém přehlížení byl dokonce tak přesvědčivý, že jsem si musel jeho SMS číst dvakrát denně, abych se přesvědčil, že ji skutečně napsal.

Až ve čtvrtek odpoledne mi od něj přišel email.

Od: Pavel Derner

Komu: Adam Adler

Věc: Víkend

Adame, pozval jsem tě k sobě domů, a s tebou to vůbec nezamávalo. Nevím, co si mám o tom myslet.

Cože? Přece chtěl, ať necháme soukromí za hranicemi firmy!

Od: Adam Adler

Komu: Pavel Derner

Věc: RE: Víkend

Pavle, zamávalo to se mnou tak moc, že kdybych měl doma kyslíkový stan, strávím v něm tři hodiny. Když ti/Vám musím v práci vykat, ani ve snu bych se nenadál, že bych tě/Vás mohl obtěžovat se svými emocemi ohledně nastávajícího víkendu. Třesu se jako ratlík.

Od: Pavel Derner

Komu: Adam Adler

Věc: To je dobře

Strachy?

Od: Adam Adler

Komu: Pavel Derner

Věc: Panická hrůza

Trošku.

Od: Pavel Derner

Komu: Adam Adler

Věc: Pořád dobře

Napsal jsem ti přece, že na tebe budu hodný. Pro tentokrát.

Od: Adam Adler

Komu: Pavel Derner

Věc: No právě

Viz. Předmět mailu :-)

Od: Pavel Derner

Komu: Adam Adler

Věc: Erekce

Stojí ti právě teď?

Od: Adam Adler

Komu: Pavel Derner

Věc: RE: Erekce

Jako bič.

Od: Pavel Derner

Komu: Adam Adler

Věc: Masturbace

Mně taky. Jak často onanuješ?

Romantičtější konverzaci jsme spolu snad ještě nevedli.

Od: Adam Adler

Komu: Pavel Derner

Věc: RE: Masturbace

2 x denně.

Od: Pavel Derner

Komu: Adam Adler

Věc: RE: RE: Masturbace

Doufám, že ne v práci! :-P

Od: Adam Adler

Komu: Pavel Derner

Věc: RE: RE: RE: Masturbace

To bylo jen jednou. Na záchodě.

Od: Pavel Derner

Komu: Adam Adler

Věc: RE: RE: RE: RE: Masturbace

Napiš mi, který to byl den, a já ti strhnu další půlhodinu z pracovní doby.

Od: Adam Adler

Komu: Pavel Derner

Věc: RE: RE: RE: RE: RE: Masturbace 

Tak dlouho mi to netrvalo.

Od: Pavel Derner

Komu: Adam Adler

Věc: RE: RE: RE: RE: RE: RE: Masturbace

Adame, počínaje dneškem ti zakazuji KDEKOLIV a KDYKOLIV masturbovat. Tvého ptáka se smím dotknout jenom já. Pokud porušíš tohle mé nařízení (a věř, že já to poznám), potrestám tě.

Od: Adam Adler

Komu: Pavel Derner

Věc: RE: RE: RE: RE: RE: RE: RE: Masturbace

Právě teď mám neodolatelnou chuť tvé nařízení porušit. :-)

Od: Pavel Derner

Komu: Adam Adler

Věc: Varování

Ve tvém vlastním zájmu tě varuji, abys mě nedráždil. Dveře od tvé kanceláře nedisponují klíčem.

Od: Adam Adler

Komu: Pavel Derner

Věc: Víkend

Budu křičet. P.S. Vím, že Renek s Hankou mají vlastní byt, ale kde bude o víkendu Ríša?

Od: Pavel Derner

Komu: Adam Adler

Věc: RE: Víkend

S kamarády na Sázavě. Moc se na tebe těším, Adame.

Bože, jak já ho miluju!

***

Jak málo jsem svoji osudovou lásku znal, mi ukázal jeho dům. Pavel vůbec nebydlel v centru, jak jsem si původně myslel. Autem jsme jeli asi třicet minut do nedaleké poklidné obce Hlubočinka, kde si na pokraji lesa vlastnoručně postavil svůj hrad. Podle jeho informací měl pozemek 2891 m² a pyšnil se mimo jiné desetimetrovým bazénem a saunou. Samotný patrový dům byl směsicí tmavého dřeva a temně rudých pálených cihel. Zjistil jsem, že jeho 6+KK zabírá plochu 390 m². Tohle všechno na mě vyklopil, když jsme zajížděli do garáže. Znal jsem ho však natolik, abych věděl, že se tím nevytahoval. On opravdu neměl za potřebí mě ohromovat. Byl už prostě takový. Vždycky se snažil každého co nejstručněji seznámit se všemi dostupnými fakty.

Když jsme vystoupili, zcela neurčitě pronesl: „Ještě nikdy jsem si sem nikoho nepřivedl. Jsi první, Adame.“ A šel odemknout hlavní vchodové dveře.

A já tam stál jako solný sloup, paralyzovaný jeho doznáním. Dojetím se mi rozklepala kolena.

Otevřel. „Jdeš nebo ne?“

Vstoupili jsme do zádveří s oddělenou šatnou a vestavěnou skříní. Chodba nás zavedla do prosvětleného obývacího pokoje s krbem a vchodem na terasu. Interiér byl prostorný, členitý a vzdušný. Do útulnosti to sice mělo daleko, ale nejednalo se o žádnou pitevnu, jak jsem se zprvu obával. Byla to nejspíš Kateřina, kdo nechal některé bílé zdi vymalovat na oranžovo, položit pár chlupatých běhounů a dekorativních polštářků.

„Provedu tě zbytkem domu, ano?“ navrhl.

Zmohl jsem se jen na souhlasné přikývnutí. Jsem v domě Pavla Dernera! Dostal jsem se za jeho hradby. Doslova!

Obývací pokoj pozvolna přecházel v kuchyni. Ta už neosobně sterilní byla. Samý chrom a sklo. A všude vestavěné spotřebiče Miele a Siemens. Co se mi ale líbilo, byl barový pult. Za kuchyní se nacházely toalety a technická místnost s umyvadlem, pračkou a sušičkou.

Dřevěné schody nás zavedly do prvního patra, které mimo jiné tvořila strohá ložnice, však celá mahagonová, s přístupem na balkon. Byla také vybavena vlastní koupelnou se záchodem a bidetem.

Potom jsme minuli dva dětské pokoje propojené společnou koupelnou jako v amerických filmech. 

Posledním pokojem v prvním patře byla Pavlova pracovna. Ta mě překvapila ze všeho nejvíc. Útulná, celá obložená dřevem, plná knih a fotografií na zdech. „Nádhera,“ promluvil jsem konečně poprvé od doby, co jsem překročil práh.

Provrtával mě zamyšleným pohledem. „No sláva. Už jsme se bál, že se ti tu nelíbí.“

„Ukaž mi svůj dům a já ti řeknu, jaký jsi.“

Postavil se přímo přede mě.

„A jaký jsem?“ zeptal se vážně.

Skousl jsem si spodní ret. „Velkolepý.“

Potěšeně mě políbil. A pak znovu. Až jsme se začali líbat. Miloval jsem jeho strniště na své hebké pokožce. Nikdy se líbání s ním nenabažím. Nikdy se nenabažím Pavla Dernera. Nikdy.

Přestal, celého mě zezadu objal a nasměroval před fotografie na zdi. „A tady vidíš Pavlíka při všech jeho aktivitách.“

„Pavlík,“ zavrněl jsem. „To se mi líbí. Mohu ti tak říkat?“

„Opovaž se,“ zamračil se napůl žertem.

Fotky zachycovaly Pavla při fotbale, hokeji, v bazénu…, na dovolené. A já poprvé spatřil Kateřinu. Byla to klasicky krásná černovlasá dáma s pronikavě inteligentním pohledem. Strašně moc mi připomínala italskou herečku Monicu Bellucci. Protože mě pořád objímal, musel zaregistrovat, jak jsem celý ztuhl.

Pochopil, kam směřuje můj pohled. „Brali jsme se ještě na střední. Na průmyslovce. Bylo nám devatenáct.“

Musel jsem nejspíš zatajovat dech, protože jsem dlouze vydechl. „Je nádherná.“

„To opravdu je,“ přisvědčil potichu.

„Miluje tě?“

Jeho objetí zesílilo. „Myslel jsem, že se zeptáš jinak. Jestli já miluju ji.“

„Ne, na to jsem se neptal.“ Byl jsem rád, že mi nevidí do očí.

„Proč?“

„Protože to nepotřebuju vědět. Zajímá mě, jestli ona miluje tebe.“

Nezaváhal. „Samozřejmě. Proto už osmadvacet let trpí moji nesnesitelnou povahu a mé nevěry. Je to úžasná žena. Taková tichá trpitelka. Žárlíš na ni?“

Znovu jsem strnul. „Ne.“ A ke svému úžasu jsem zjistil, že je to pravda.

„Proč ne? Myslel jsem, že jsi do mě zamilovanej.“

Mluví o tom s takovou bezcitnou sebejistotou. „Protože ona je z Venuše. A my z Marsu. Žárlil bych jen na jiného Marťana.“

Přetočil si mě čelem k sobě, ale pořád jsme zůstali v objetí. „Adame, ty jsi nejchytřejší člověk, jakého znám. Pokud budeš takhle pokračovat, začnu věřit tomu, že by nám to mohlo klapnout.“

To bylo to nejkrásnější, co mi mohl tehdy říct.

***

Další šok jsem zažil večer. Pavel nám vlastnoručně udělal večeři. Zapečené francouzské brambory. Já mezitím prostřel barový pult, protože skleněný jídelní stůl byl s tím vším dekorativním prostíráním a broušeným sklem naaranžován tak, jakoby čekali papežskou audienci. Položil jsem na pult dva těžké kameninové talíře, na obyčejné ubrousky příbor a vedle skleničky na víno. Jejich skříňová lednice s monitorem vypadala jako ovládací panel vesmírné lodi. „Určitě se otevře sama po přiložení oční sítnice,“ pronesl jsem.

Otočil se na mě zrovna, když v kuchyňské chňapce vytahoval z trouby zapékací misku na pracovní desku. „Ne. Otevře ji kapka tvé krve a podrobná analýza DNA. Nešaškuj a vytáhni prosím jednu Rulandu.“

„Rozkaz, pane.“

Vytáhl jsem flašku, otevřel ji a do sklenic nalil vychlazené rulandské šedé.

Naběračkou nám na talíře naložil pořádnou porci a posadil se vedle mě. „Chceš okurku nebo tatarku?“

„Ne, děkuji. Dobrou chuť.“

 „Dobrou.“

Už dlouho jsem nejedl nic tak strašného. Brambory polosyrové, nakrájená uzenina studená a pan majitel stavební firmy jaksi zapomněl na pojící materiál – vajíčka. Nebo je nejspíš všechny sežral ke snídani. Ale ani svatá inkvizice by mě na mučidlech nedonutila přiznat, že mi to nechutnalo. Naopak jsem se dmul pýchou, že člověk, kterého miluji, mi uvařil večeři.

„Chutná ti to?“ zabručel podrážděně.

„Lepší francouzské brambory jsem nejedl,“ vypadlo ze mě.

„Víš, že poznám, když mi někdo lže, že jo?“

Kruci. Jsem v průšvihu. Raději odvedu pozornost. „Nevíš náhodou, jak dneska hrála Sparta?“

A Pavel se smíchy zakuckal, až se musel napít vína. „Ty jseš vůl,“ nedokázal se přestat smát.

„Vůl jseš ty. Já jsem tele.“

Podíval se na mě. „Pane Adlere, vy jste mi opravdu řekl, že jsem vůl?“

„Já miluju hovězí,“ uculil jsem se klackovitě.

Jeho oči se rozzářily. Snažil se ale tvářit přísně. „A mazej do postele. Ošukám tě tak, že si týden nesedneš.“

A bylo to tady.

XXX.

O deset minut později vstoupil oblečený do ložnice, zatímco já na něj podle instrukcí čekal úplně nahý na posteli. Tyčila se nade mnou moje erekce. Chvěl jsem se po celém těle.

Kráčel ke mně pomalu, jako panter. „Máš strach?“ Jeho hlas byl zastřený a dech povrchní.

„Ano, pane.“

Už byl skoro u mě. „Honil sis ho od včera?“

Na sucho jsem polknul. „Ne.“

„Říkáš mi pravdu?“ Obratně si přes hlavu sundal triko. Měl rifle a byl bosý.

„Ano.“

Přilehl si ke mně. „Máš štěstí. Vidím do tebe jak do hubený kozy. Nejprve ti to zase udělám rukou, protože se ti to posledně tak líbilo. Potom ale přitvrdím a udělám se ti do zadku. Poprvé se ti to líbit nebude. Možná ani podruhé. Ale zvykneš si. A nakonec si to zamiluješ.“ Zase mi ruce zafixoval nad hlavou a volnou rukou mě drsně plácnul po přirození.

Zaúpěl jsem napůl bolestí, napůl blaženou slastí.

„Připraven, Adame?“

„Ne.“

„Tvoje péro ti protiřečí.“ A zase mi obnažil hlavici žaludu, po které trýznivě pomalu přejížděl svou dlaní. A bylo to stejně nádherné jako posledně. Snad ještě lepší. Zatočil se se mnou celý svět.

Teď už věděl, jak na mě, takže mi už od začátku zahrnul krk něžnými polibky.

Protože jsem předtím nemasturboval, udělal jsem se v rekordním čase.

A pak přišlo opět na řadu mučení. Dráždil můj žalud ještě dlouho po ejakulaci, až do ochabnutí. Zmítal jsem se na všechny světové strany, ale on mě svými svaly nemilosrdně zpacifikoval.

„A teďka se připrav na něco, o čem jsi ani nevěděl, že je možné.“

Dvěma prsty sevřel můj zničený žalud, začal jimi naléhavě kroutit, jakoby se snažil utáhnout matičku, a přisál se na můj krk. A už se neodtáhl. Jakoby mi chtěl udělat cucflek. A možná mi ho i dělal. Vnímal jsem jeho horký dech na svém krku a jeho tvrdou dlaň na svém žaludu.

Žaludu, který začal vstávat z mrtvých a znovu se stavil do pozoru.

Cože?

A už mi zase stál. Sotva dvě minuty po ejakulaci. A on celé číslo zopakoval znovu. Tentokrát jsem musel na pár sekund upadnout do bezvědomí. Moc si toho nepamatuju. Jen že jsem se zase udělal.

Rozplakal jsem se blahem, a když vysvobodil moje ruce, toužebně jsem ho objal, a zahrnul polibky. „Děkuju… Děkuju… Děkuju…,“ šeptal jsem mu do ucha.

A on se jen smál. „Říkal jsem ti, že na tebe budu hodnej. Teď se ale přetoč na břicho.“

A je to tady. Anál. Moje noční můra. Přesto jsem ho bezeslova poslechl. Za dvojitý orgasmus bych pro něj udělal cokoliv.

Jenže on se se mnou opravdu nemazlil. Někde vzal Indulonu, krátce mi promastil řitní otvor, a pak jsem jen slyšel, jak si rozepíná poklopec. A špička jeho penisu byla ve mně. „Adame, pokud se neuvolníš, bude tě to setsakramentsky bolet.“ Nebyla to prosba. Byla to rada. Možná příkaz.

„Pomůžu ti,“ řekl. „Ale jen pro začátek.“

Objal mě, položil svoji hruď na má záda a začal líbat na zátylek.

Docílil toho, že jsem se otevřel o trochu víc.

Ale to mu stačilo. Strčil ho do mě a začal přirážet.

Bolelo to tak, že mi vyhrkly slzičky. Udusil jsem v sobě výkřik. Připadal jsem si… pokořený. Jakoby mě znásilňoval.

Další polibky už nepřišly. Jen další bolest.

Naštěstí jsem brzy ucítil, jak moje vnitřnosti zalévá jeho horké sémě. Díky Bohu! Bohužel ve mně ovšem taky zůstal až do ochabnutí.

Nakonec jsme se skulili na bok, s jeho penisem v mém zadečku.

XXX.

Cítil jsem na svém zátylku jeho těžký přerývaný dech. „Teď ti děkuju já, Adámku můj.“ Políbil mě za ucho a ještě pevněji objal. „Bolelo to moc?“

„Ano,“ štkal jsem.

„Nenávidíš mě za to?“ Slyšitelně zatajil dech.

Vysunul jsem svoji pánev dopředu, aby mohl jeho penis vyklouznout, a potom jsem se otočil směrem k němu. „Co blázníš, Pavle? Miluju tě víc, než kdykoliv předtím.“ A byla to pravda. Věděl jsem, že jednou se smířím se skutečností, že takhle sex dvou mužů zkrátka vypadá. Anál k tomu neodmyslitelně patří. Po dnešním dvojitém orgasmu se Pavel bezkonkurenčně pasoval do pozice Boha všemohoucího mého malého soukromého světa. „Já udělám všechno proto, abys byl se mnou spokojený. A abys byl šťastný. Budeme trénovat tak často, jak to jen půjde.“

Zatvářil se ohromeně. „Myslíš to vážně?“

„Smrtelně.“

„To mě tak moc miluješ, Adame?“

„Tak moc a ještě víc.“

Poprvé v životě jsem zahlédl slzu v oku Pavla Dernera. Další poprvé následovalo v zápětí. Pronesl totiž: „Teďka jsi mě dostal. A dostáváš mě každý den. Strašně mě ovlivňuješ. Měníš můj pohled na svět. Na lásku. Na tebe. Jsem do tebe blázen a… a miluju tě, Adame.“

***

Když jsem se na druhý den ráno probudil, opět jsem byl v posteli sám. Jak to jen dělá, že vždycky vstane dřív než já? Ihned jsem se ale zarazil, když jsem si všiml jeho bílé polokošile pohozené na zemi. Copak si panáček asi oblekl? Neodolal jsem pokušení a vzal jsem si ji na sebe. Z toho ho trefí šlak. Na zemi jsem našel ještě svoje slipy a také si je oblékl.

Poté jsem vyšel z ložnice a zamířil dolů ze schodů. Mít na sobě jeho polokošili bylo nesmírně vzrušující. Cítil jsem omamnou vůni jeho kůže.

Všude bylo ticho. Přepadl mě z toho nepříjemný pocit. A ten se změnil v počínající paniku, když jsem zjistil, že dole v kuchyni taky není.

Rychle jsem vyběhl schody a nakoukl do pracovny. Nebyl tam.

Když jsem nesměle nahlédl do jednoho z dětských pokojů, sevřelo se mi srdce. Spal jako mimino v posteli jednoho ze svých synů. Jak mi mohl říct, že mě miluje – a potom si ode mě odlehnout? Možná že chrápu. Nějak jsem ale tušil, že v tom to nebude. Bylo mi do breku.

Tiše jsem znovu sešel dolů do kuchyně a dal se do přípravy snídaně. Když o pár minut později pouze v boxerkách vstoupil, byla už káva, vajíčka, housky a džus na stole. Já si zrovna sedal s šálkem horké kávy pro sebe.

„Dobré ráno, Adame,“ pozdravil mě ostražitě. „Máš moje triko.“

Usrkl jsem ze svého turka. „Musím ho sundat, co?“ zeptal jsem se smutně.

„Na svoje věci jsem velice háklivej.“

Už jsem se ho chystal svléknout.

Ale zarazil mě. „Ty si ho ale můžeš nechat. Pro dnešek. Sekne ti.“ Přistoupil ke mně a něžně mě políbil na čelo. „Děkuji za snídani.“

„Nemáš zač.“

Sedl si ke mně a dal se do jídla. „Jak se ti u mě spalo?“ zapředl ranní konverzaci.

Střelil jsem po něm nostalgickým pohledem. „Osaměle.“

Rysy jeho tváře ztuhly. „Tak trochu jsem doufal, že to přejdeš.“

„Ptal ses, tak jsem ti odpověděl.“

Pavel najednou přestal jíst. „Adame, co jsem ti řekl včera, platí. Do puntíku. Ale já jsem už starej kozel a mám svý móresy. Nejsem zvyklej spát vedle kluka.“

„V Drážďanech jsi vedle mě usnul jako špalek.“

„V Drážďanech jsem měl v sobě šest panáků vodky.“

Zhluboka jsem se nadechl. „Takže na společné spaní můžu zapomenout?“

„To bys chtěl?“ Napil se svého kafe. „Spát vedle mě?“

„Ano. Moc bych to chtěl.“

„To chceš, abych se nemohl dobře vyspat? Nepřipadá ti to sobecké?“

Zarazil jsem se. „Láska je sobecká. Ale máš pravdu. Chci, ať máš pohodu.“

„Okay. Uděláme kompromis. Jednou za čas se přemůžu. Abys měl radost.“

„Já nechci, aby ses přemáhal.“ Oči se mi začaly lesknout. A v tu chvíli jsem si uvědomil propastný rozdíl mezi mým a jeho miluji tě.

„Už jsem rozhodl, Adame. Bude to pro mě novinka. Tak jako všechno kolem tebe. Nekažme si tím ale víkend, ano?“

„Dobře,“ polkl jsem.

„Co bys chtěl dneska dělat?“

Povzbudivě jsem se pousmál. „Působit ti radost.“

Znovu se dal do jídla. „Správná odpověď.“

Dopoledne jsme se prošli po obci. Protože jsem měl na sobě pořád jeho polokošili, musel si vzít jedno modré triko. Stavili jsme se v místním obchůdku pro pečivo na neděli, a taky jsme tam koupili mraženou pizzu. Když jsem ji nenápadně vkládal do košíku, Pavel mě sjel šibalským pohledem. „S vyvařováním pro tebe jsem skončil.“

A já špitl: „Slibuješ?“

Rozesmál se. „Nevděčníku. Za trest mi posekáš zahradu.“

„Pokud ti to pomůže a udělá radost, tak mile rád.“

Zaváhal. „Opravdu by ti to nevadilo? Fakt by mi to pomohlo.“

„Jasná věc.“ Pochopil jsem totiž, že člověk jako Pavel dokáže odpočívat jen aktivně.

A tak jsem se po našem návratu chopil motorové pojízdné sekačky, nastartoval ji a dal se do sečení. Chvíli mě potěšeně pozoroval, potom si vzal nějaké vytahané pracovní tílko a začal natírat zahradní altán.

Když jsem měl hotovo, vzal jsem si z dílny další štětec a beze slova se k němu připojil. Bylo nesmírně vzrušující tvořit s ním něco užitečného.

Kolem jedné jsme si dali na terase pizzu.

„Zatím boduješ,“ zakřenil se na mě.

Zaplavila mě vlna blaženosti.

Pak jsem nám udělal další kafe, po kterém jsme se vrátili k natírání. Skončili jsme pozdě odpoledne. Nakonec jsme se uvelebili na pohodlné sedačce v obýváku a zapnuli televizi. Dávali pohodovou italskou komedii o účetním Fantozzim. Seděl jsem opřený o Pavlovu hruď tvrdou jako žula a on měl celou tu dobu hlavu na mém rameni. Z filmu jsem neměl lautr nic. Jen jsem všemi svými smysly vnímal jeho blízkost. Byla opojná. A návyková jako heroin.

Večer jsme se naložili do jeho prostorné vany elipsovitého tvaru, ke které v koupelně stoupaly tři vykachličkované schůdky. Postrádala klasické kohoutky, co tlačí do zad, a napouštěla se prakticky z levé vnitřní strany manipulačním kolečkem. Když jsem mu zrovna žínkou myl záda, navrhl jsem mu: „Nechtěl by ses pro změnu opřít ty o mě?“

Krátce se po mně ohlédl. „Nebojíš se, že tě udusím?“

„Umřít pod tebou by byla nádherná smrt. No tak, nestyď se.“

Když to opatrně udělal, objal jsem ho a párkrát krátce políbil na krk. Celý svůj svět jsem právě svíral ve svém náručí. Jeho tělo bylo ale pořád jaksi ztuhlé.

„Není ti to snad příjemné?“ zeptal jsem se.

„Ne. To ne. Je to jen… nezvyk. Vždycky jsem byl já ta opora. Celý život.“

„Tak se konečně nesnaž všechno kolem sebe řídit a bránit. Uvolni se. A užívej si, že máš dvě mužské ruce, o které se můžeš opřít.“ A začal jsem mu masírovat ramena.

Blahem zvrátil hlavu dozadu. „Ty bys mě chtěl chránit?“

Jeho láska, i když daleko střízlivější než ta moje, mi dodávala sílu. A já se poprvé cítil jako stoprocentní chlap. „Na to vem jed.“

V noci jsme se nádherně pomilovali o on mi usnul v náručí.

A vydržel tam celou noc.