1871 Utah 7

A nejen dotknul…

Proříznul mi kůži na levém varleti.

Moje oči se nevěřícně rozšířují a začínám řvát jako bizonní býk, když mu zastřelí krávu přímo před jeho očima. Z mého proříznutého pytle se vylévá varle v modrém obalu a visí na svazku složeného z chámovodu a cév, které varle zásobují krví a živinami.

Kid s Kenem zametává jako s hadrem, ten padá a Kid ho kopancema doprovází po dvoře a něco na něj řve. To je ovšem pro mě chabá útěcha. Padám do bezvědomí.

Z temnoty se probouzím jen do polovědomí, abych ucítil děsnou bolest, která mi z rozkroku prochází celým tělem. Zaprve je to z těch otevřených ran a za druhé pálivá bolest, protože mi ty rány polévají kořalkou.

Bezvědomí je sladká věc a tak se mé tělo do něj opět noří.

***

Jestli bych se nechal oprcat od chlapa? Nebo abych oprcal jeho? Proč ne. Bob mě prcá pravidelně a jednou jsme dokonce zkusili, jestli by se to moje kladivo vešlo do něj. Nebyl na to asi dost připravený a uvolněný, tak měl v prdeli jen kousek mého žaludu. Nechtěl jsem ho odradit tím, že bych mu natrhl prdelku, a taky na to nebyla dostatečná příležitost a prostor. V rozbitém skleníku to prostě nebylo ono. Asi by to chtělo horkou koupel, kdy by se mu dírka uvolnila, pak nějaký horký výplach. Pořádné promazání nejlépe rozehřátým sádlem a roztahování kolíkem, který by se rozšiřoval a tunýlek mu roztahoval.

Nechali jsme to na jindy, až budeme vědět, že farář odjede na několik dní za ovečkama. Jednou za dva měsíce se sbalil, nasedl na bryčku a objížděl blízké i vzdálené farmy, aby šířil slovo Boží hlavně lidem, kteří se do kostela nedostali nebo již byli připoutáni na lůžko. Už jsme to měli naplánováno, ale farář odjede až za týden.

Takže moje odpověď pro madam byla jasná:

„S prdelkou mám zkušenosti. Farářův pohůnek mě protahuje pravidelně i se kouříme a honíme. Naučil mě spoustu pěkných věcí. S ženskejma, kromě vás, madam, a Loly jsem zatím zkušenosti neměl.“

„To je v pořádku. S ženami budeš spíš pasivní, ony si budou užívat s tebou a budou se dělat samy na tobě. To bude právě ta zajímavost. Budeš submisivní, poslušný řecký otrok a ony přeberou dominanci. Prostě se před tebou nebo na tobě udělají. Věř mi, že budou mít orgasmus už jen, jak uvidí tu tvoji nádheru, sáhnou si a pohrají si. Jejich fantazie je sama udělá.

A pánové? Ty už mají svých paniček plné zuby a chtějí si trochu zaprasit se stejným pohlavím. Mnozí se mi svěřili, že mají chutě ochutnat nějakého mladíka, pohrát si s jejich nářadím, ochutnat je, oprcat je nebo se oprat nechat.

Jenže tady v městě nemají příležitost. I když je město velké, je to tady jedna velká drbárna a rozkřiklo by se to. Pokud ovšem někdo navštíví můj podnik, je všechno v pořádku a diskrétní.“

Tím skončila madam Christýne svoji řeč ohledně náplně mé práce a teď čekala, co na to odpovím. Ono nebylo moc nad čím přemýšlet. Kdo by mohl dostat takový kšeft? Pracovat v přepychu, dostat jídlo, pití, denní koupel, mzdu a přitom dělat to, co mě baví? Navíc se pohybovat v přítomnosti krásných děvčat, která po mně přímo prahnou? A třeba se najdou i nějací pěkní mladíci, na které mám čím dál větší chuť.

„Jak by to bylo, kdyby se se mnou chtěla vyspat nebo pomazlit některá z vašich dívek? Viděl jsem, že by se rády seznámily s tím mým žihadlem,“ zeptám se napřímo.

„Pokud to nebude na překážku tvé a její práci, a nebudete zanedbávat klienty, tak nejsem proti. Vždy mi ale musíte oba nahlásit, kdy a v kolik hodin to bylo. O tom musím být bezpodmínečně informována.“

„Rozumím,“ povídám, „ale mohu se zeptat proč?“

„Můžeš,“ odpovídá klidně madam, „to pro jistotu, že by nebyl klient spokojený, protože byste byli unavení z vašeho řádění. To bych vás finančně potrestala. Rozumíš?“

„Ano, je to logické,“ přikyvuji, „ale, co když bude klientů některý den hodně a já to prostě už nedám?“

„Toho se nemusíš obávat. Všichni tví klienti půjdou přese mě, takže budu mít kontrolu. A neboj se, nenechám tě strhat. Potřebuji tě čilého a výkonného. Věř mi. Ze začátku to budou třeba jen dva klienti denně, postupně se to může zvyšovat podle tvé výkonnosti.“

Plácli jsme si s tím, že madam připraví smlouvu, která bude výhodná pro oba, zaváže nás k mlčenlivosti a do několika dnů bude vše nachystáno a můžu nastoupit. Nejvíc času zabere objednání, doručení a instalace zařízení do mého budoucího budoáru.

Rozloučili jsme se a já odešel tím zvláštním bočním vchodem, protože v salónu již byli první hosté a nechtěl jsem se před nimi ukazovat.

Doma jsem vykonal své povinnosti, oběhal se vzkazy několik domů, zaskočil do několika obchodů pro nějaké maličkosti a po obědě jsem se vydal zase do zahrady pokračovat v rozdělané práci. Pan farář se odebral do kostela a bylo jasné, že tam nějakou hodinu bude. Pak se projde křížem krážem po náměstí, možná nakoukne do některého ze salónů a dá si stopečku šnapsu.

Bob má své povinnosti také hotové, a tak za mnou za chvíli přichází. Bere mě hned do skleníku a z plátěné brašny, kterou má přes rameno, vytahuje dva zvláštní předměty. Jsou to asi čtyřiceticentimetrová válcovitá dřeva z nějakého listnatého stromu na jednom konci ořezaná do zajímavého tvaru, který nápadně připomíná žalud penisu. Jeden kus dřeva má v průměru tak pět centimetrů, druhý dobrých osm a od špičky se rozšiřují.

Strana kuželů je dobrých dvacet centimetrů dlouhá a za nejširším místem je kužel prudce zúžen do průměru asi čtyři centimetry. Trochu to vypadá jako neotevřený klobouk bedly jedlé i se stopkou, ale ten nerozvitý klobouk je delší a kónický. Na konci stopky je zase širší místo kulovitého tvaru, za který se dá ten předmět držet.

Celé předměty mají povrch dokonale hladký, kdo to vyráběl, to musel brousit střepem skla a pak ještě vyhladit jemným jílem.

„Ví Jan, na co to Bob má?“ strká mi to pod nos a zvědavě se na mě dívá.

„To teda nevím, prozradíš mi to?“ odpovídám.

„To mít na svoji prdelku, abych natrénoval pro tvého ptáka,“ povídá vítězoslavně.

Pane jo, on si udělal dilda, aby naučil svou prdel přijmout větší předměty. Myslel to tedy vážně, že by chtěl, abych mu prdel jednou ojel. Beru si ty věci do ruky a zkoumám hladkost i velikost. Větší kus má rozhodně v nejširším místě stejný průměr jako moje péro v nejtvrdším stavu.

„Zkusíme to? Bob si už prdelku vypláchnul,“ ptal se mě.

Proč ne? Uvidíme, co jeho díra snese, myslel jsem si. Přikývnul jsem a Bob už stahuje kalhoty a pohyby boky sem a tam si rozhoupal ptáka, že mu pleská o stehna.

„Jan také sundat věci, chci se dívat na jeho nádheru,“ povídá a já si tedy stáhnul oblečení a stejně jako Bob jsem rozhoupal svého ptáka.

Bob si strká ten menší předmět do pusy a pořádně oslintává tu kuželovou část. Pak si lehá na zem, na svoje oblečení, zvedá roztažené nohy a koleny se dotýká prsou. Nasliní si prsty a protáhne si s nimi prdel. Veškeré sliny ale vypatlal na ten klacek, a tak mě požádal, abych mu na prdel a hlavně na díru naplival. To jsem mu milerád splnil a Bob nasadil ten nástroj. Chvilku se s ním šimral okolo díry a na díře a potom nasadil a začal tlačit. Chvilkama povoloval, povytahoval a zase tlačil ten kužel dovnitř.

Za chvilku se na mě podívá a ptá se mě, jestli bych mu to tam nemohl strkat já. Souhlasil jsem, Bob mi předal to šukadlo a sám se chytil za půlky, které od sebe široce roztáhnul. Já mu nasadil špičku na tu jeho růžovou díru, která se uprostřed černé prdele skvěle vyjímala. Ještě před tím jsem mu tam flusnul pěknej kekel a zatlačil. Snažil jsem se ale být jemný, vím, jaké to je, když mi to rval na sílu a na sucho.

Takže dva centimentry pomalu dovnitř, pak zase ven, dovnitř tři centimetry a zase ven a tak jsem pokračoval, až jeho prdel spolkla i ten největší průměr, za kterým se zavřela a objímala jen útlejší stopku, za kterou jsem tu věc držel. Rozšířený konec jsem měl v dlani a lehce za něj tahal a tlačil. Chvilku jsem mu s tím nástrojem vevnitř vrtěl a pak jsem začal táhnout a sledoval jsem, jak se mu prdelní díra napíná, otvírá, částečně se vnitřní strana roluje ven a už se objevuje hrana toho kužele. Jakmile překonala tento bod, prdel se začala stahovat a chtěla rychle vypudit tu napodobeninu žaludu asi tak, jako když ze sebe vytlačuje pořádně tuhé hovno. V tom jsem té dírce bránil tím, že jsem vyvíjel protitlak a nechal tu hračku vyklouzávat jen zvolna. Když už hrozilo, že to dildo opustí prdelní otvor, začal jsem znovu se zaváděním a používal delší zásuny, až se zase díra zavřela za tím kuželem.

Dost mě to rajcovalo a říkal jsem si, že to také jednou zkusím, ale teď jsem měl v práci Bobovu prcinu. Chtěl jsem z toho ovšem také něco mít, a tak jsem si dřepnul za Bobovu hlavu, natáhl ruce mezi jeho nohama, které si Bob přitahoval pod koleny k prsou, abych mu mohl prasit zadní dírku, a zároveň mu vrazil mého ptáka do pusy. Bob neprotestoval, naopak začal funět a hekat, dokonce mi jednou rukou začal prstit moji prdelku.

Zrychlil jsem pohyby dovnitř a ven Bobovy prdelky. Otvor se uvolnil a celý kužel teď pronikal úplně do Bobova břicha a zase úplně ven. Skvělý pohled, jak jsem mu to dřevo zdálky vrážel do řiti a zase vytahoval.

Trvalo to nějakou chvíli a stříkali jsme oba. Já zaplnil Bobovi pusu tak, že nestíhal polykat a teklo mu to koutky úst na tváře, a on si pocákal břicho a hrudník svojí smetanou. Zpomaluji zasouvání a vysouvání té napodobeniny penisu, nakonec ho zcela vytáhnu a Bobova prdel zůstává otevřená, jako by ještě něco chtěla. Teprve po chvíli se pomalu zavírá a svírá.

Koukám na to černé tělo pode mnou, na kterém se skvěle vyjímá ta perleťově bělostná tekutina. Nádhernej kontrast. Jak by vypadala šťáva na mém bílém těle, kdybych ji měl perleťově černou? Proč ji mají černoši bílou jako my?

Zaslechli jsme, jak uvnitř domu bouchly vstupní dveře. Farář dorazil. Honem rychle se oblékáme, Bob se utřel nějakým kusem hadru, co měl v brašně, schoval ty dvě hračky a chopili jsme se motyk a hrábí. Právě včas. Farář do skleníku ani do jeho blízkosti nikdy nechodil. Spokojil se jen s upravenou cestičkou do středu zahrady, kde byla kamenná lavička a zase zpátky. Někdy na lavičce jen chvilku poseděl, možná se modlil, jindy tam snad zdřímnul. Ale do neupravených koutů zahrady nechodil. Ode dveří na nás zavolal, že si máme odpočinout a jít na svačinu. Kdyby tak věděl, že jsme nic neudělali a odpočatí jsme dost.

Tyto kratochvíle jsme provozovali velice často, vždy když nebyl farář doma. Nešlo to ovšem každý den, protože Bob musel uspokojovat i faráře v jeho pracovně. To jsem si nenechával ujít, šmíroval jsem je tou mou štěrbinou a obstřikoval jsem stěnu pod Ježíšem Kristem.

Bobovi jsem se přiznal, že vím, co v pracovně s farářem dělají a že je šmíruju tou štěrbinou. Boba to ani moc nepřekvapilo, jen se smutně usmál a vysvětlil mi, že kdyby nebyl faráři po vůli, tak by ho vyhodil a on by přišel o výdělek, který z velké části dává matce, která žije ještě se dvěma Bobovými sourozenci sama.

Skleník byl naším prostorem, kde jsme prováděli ty své prostopášnosti a prasárny. Honili jsme se navzájem, kouřili se, Bob mi protahoval zadek svým pérem, já protahoval Bobovu prdekul zatím jen tím menším náhradním šulinem. Větší dřevěný bratr zatím Bobovu díru ochutnal jen z poloviny a brzy bude snad jeho dírka schopná přijmout i mě. Zem ve skleníku byla prosáknuta našim semenem a určitě jednou bude skvěle plodit.

Moc jsem si přál někdy strčit toho mého pašáka do mužských útrob, hlavně do Bobových, protože jsem k němu získal nějaký vřelý vztah a on ke mně také. Ale bylo jasné, že to jen tak nepůjde.

***

„Héééj, prober se ty zmrdhrdino!“ zní mi v uších někde z dálky, zatímco mě někdo propleskává přes obě tváře a leje mi čůrkem chladnou vodu na hlavu.

‚Nechci, nechci do reálu, nechte mě umřít,‘ řve na mě celé tělo, ale mozek kupodivu myslí reálně. S největším sebezapřením otvírám oči a v tom na mě doléhají všechna porušená nervová zakončení, která ovšem pocházejí od spodní části mého trupu. Rázem mi vše dochází a chci se vrhnout na ty dva hajzly. Tělo ale neposlouchá a já visím v provazech jako největší lůzr.

„Doufám, že máš dost. My jsme svoji povinnost splnili. Teď jedeme podat report a vyzvednout si druhou část odměny. Doufám, že se už nikdy neuvidíme. A kdyby jo, tak si o takového mrzáka pouze otřeme holínky, ty zmrde. Věříme, že si s tím svým nadělením už nikdy nezašukáš.“

„Jo, a díky za tu tvoji teplou a vymletou prdel. Pěkně jsme se v ní udělali, ty kurvičko,“ dodává Ken.

Jdou ke koním, vidím, že mají všechno sbaleno a na stole stojí jen vědro s vodou a nedopitá flaška té jejich sračky. To mě tady nechají přivázaného a odjedou? To je ale trest smrti a zabít mě neměli. Tak co sakra bude?

Malkowitzové si mě vychutnávají. Nasedají na koně a mizí za hospodářskou budovou. Bezva, zdechnu tady. Čím dřív, tím líp. Škoda, že tady v okolí nejsou chřestýši.

Kokoti ale jen objel stodolu a blíží se ke mně. Dávají mi to vše pěkně vyžrat. Přijíždí každý z jedné strany stromu, ke kterému jsem přivázaný, shýbají se ze sedel a přeřezávají provazy, které mi spoutávají nohy. Chci je dát k sobě a postavit se na ně, ale nejde to. Teď se ksindlové na koních otáčejí přede mě.

Směřují koně co nejblíže ke mně. Co chtějí ještě sakra dělat? Oba si stoupají na sedla svých koní, rozepínají kolhoty, vyndávají z nich ty své čuráky a začnou mi chcát na hlavu a celé mé tělo.

„To aby ti nebylo takové vedro, prasomrde,“ chechtá se Ken, zatímco si zpátky sedají do sedel. Udělají kolečko a stoupají si s koňmi přede mě.

„Koně máš za stodolou, tak nemůžeš říct, že jsme ti nedali šanci. Hodně štěstí, alfasamče,“ pronáší Kid a pomalu se rozjíždí proti mně, aby mě minul z levé strany.

„Snad se ti pojede v sedle příjemně s tím ocasem, co ti čumí z prdele,“ přisere si Ken a vydává se podél mě druhou stranou.

Když jsou na úrovni dubu, u kterého jsem za ruce stále připoutaný, švihají noži a mé ruce jsou rázem volné.

„Brá, brá, brá!“ slyším a oba koně se cvalem rychle vzdalují.

Jakmile se mi uvolňují ruce, padám jako Kristus z kříže a jak dlouhý, tak široky se kácím do prachu dvora. Drahou chvíli se snažím nabrat sil, ale kurevsky to nejde. Zvedám hlavu a jediné, co je mým cílem, je ta nedopitá flaška rádoby Kentucké žbryndy, která částečně otupí mé bolesti, a vědro s vodou, které mě trochu zchladí.

***

Až nastal den “D“.

Pan farář nám oznámil, že za dva dny podnikne asi desetidenní cestu po okolních farnostech. Přijali jsme tuto informaci naoko vlažně, ale bylo nám jasné, že budeme mít faru po tu dobu pro sebe a konečně se spolu užijeme se vším všudy. Bob mě několikrát informoval, že tajně trénuje s větším kolíkem a že, kdyby to šlo pomalu, tak by mě do sebe určitě pojal.

Začali jsme se chystat na naše povyražení a tajně jsme nosili do zahrady dříví, abychom si za farářovy nepřítomnosti vytopil celou faru a hlavně měli na ohřev teplé vody, protože jsme chtěli velkou část dob strávit v koupelně a v poměrně prostorné vaně.

Protože nastal podzim a bylo dost sychravo, prochládala i fara. Už dopředu jsme si řekli, že zbytečně vytápět prostornou kuchyň, kde byl kromě moderního sporáku také krb, chodbu, můj pokoj a koupelnu, bude lepší z hostinských pokojů nanosit do kuchyně matrace a pokrývky, naskládat vše před krb, vytvořit lože neřesti a topit pouze v kuchyni a koupelně.

Jak jsme vymysleli, tak jsme také provedli. Sotva za farářem zapadly dveře, začali jsme podnikat. No, ne zrovna tak rychle. Způsobně jsme doprovodili pana faráře vedle bryčky ke kostelu, kde se ještě rozloučil s věřícími ovečkami, dlouze jsme mu mávali a pak ledabyle volným krokem zamířili k faře.

A tady začal frmol. Fara byla poměrně chladná, protože pan farář šetřil topením a nutil všechny, aby se oblékali o něco více. Proto jsme okamžitě založili oheň ve sporáku, v krbu, v kamínkách v koupelně i v kotli pro ohřev vody. Hned na to následovaly matrace z pokojů od hostů, a protože se nám jich zdálo málo, tak matrace i z farářovny pracovny, ložnice i komůrek v podkroví.

Vytvořili jsme opravdu úctyhodné lože a nanosili si i přikrývky, které jsme rozložili po opěradlech židlí a lavic, aby se prohřály, protože z těch promrzlých místností měly tak maximálně pět stupňů.

V koupelně se topilo, vody bylo nanoseno víc, než by bylo potřeba, paliva také, tak nastal čas něco podniknout. Ze sklípku fary donesl Bob několik lahví mešního vína, která tam nenápadně zašíval, aby o tom farář nevěděl. Nalili jsme jednu láhev do kastrůlku a dali na plotnu. Přidali nějaké koření, cukr a nechali zpěnit.

To už nám začalo být teplo. Nejen od ohně, ale i tím shonem, co jsme s tím měli. Stoupl jsem si před Boba a pomalu mu stáhl halenu přes hlavu. Objevilo se krásné hnědé tělo, které odráželo odlesk od ohně v krbu. Bob udělal to samé mně a zbytek šatů už jsme si sundali sami. Nalili jsme si do hrnků to teplé víno a sedli si na kožešinu před krb. Zezadu teplo od sporáku, zepředu teplo od krbu. Se zkříženýma nohama jsme seděli proti sobě a popíjeli to teplé víno. Měl jsem podezření, že Bob nezašil faráři jen mešní víno, ale že to bylo víno více než silnější a kvalitnější. Dělal si postupně zásobu na dobu, kdyby někdy něco. Rošťák.

***

Snažím se zaostřit zrak a zaměřit se na cíl. Jednu ruku pokrčit v lokti, dlaň k hlavě, druhou ruku, nadzvednou se a posunout. Musím zapojit nohy. Zkouším pokrčit jedno koleno a přitáhnout stehno. Jde to ale setsakra pomalu a bolestivě. Druhé koleno…

Bezva. Jsem tady rozplácnutý jako žába, co se suší na slunci, a k tomu mám v prdeli pořád tu kurevskou věc. Musím postupovat systemeticky. Dostat se ke stolu.

Lokty pod sebe, kolena pod sebe. Naráz to nejde, takže nejprve pravá strana, pak levá. To je také k hovnu. Zkouším to diagonálně a částečně se to daří. Když jsem na kolenou a loktech, řítím se zpět do prachu. Všechny rány mě kurevsky bolí a dostává se do nich pěknej bordel.

Má to ale pozitivum. Dostal jsem se o půl metrů dopředu.

‚Dýchej, kurva dýchej!‘ zní mi někde vzadu v mozku, a tak tedy dýchám a dýchám a zkouším to znovu. Kyslík částečně posílil mé ztopořené a ztuhlé svaly, a tak to jde líp, a dokonce se zvedám i na dlaně. Jako pes, spíš tedy potkan s dlouhým ocasem se plazím ke stolu a tady zpomaluji a sedám si na paty. Jde to, rukojeť biče se neopírá o zem.

Schválně brzdím, abych vysílením nenarazil do stolu a nevylil si kořalku a vodu. Znovu prodýchávám a opatrně zvedám ruku, abych se nedotkl stolu. Jde to pičovsky těžko, ale daří se mi uchopit hrdlo a pomalu láhev posouvat po stole směrem ke mně. Druhou dlaní podpírám dno a láhev klopím do sebe.

Chci vypít jen polovinu a něco si nechat na potom, ale mozek vypíná a já do sebe klopím minimálně půl litru. Dosedám zpátky na paty a čekám, jestli se něco bude dít. Slunce mi pálí na zmlácená záda a začínám se kurevsky potit. Vědro s vodou je na vzdáleném konci stolu. Nejlepší plán bude podlézt stůl a dostat se k němu z druhé strany.

Tak jak to bylo. Na všechny čtyři, pod stolem se trochu přikrčit a jaká to úleva… Stín. Pod stolem je stín. Ještě chvilku, pak se otočit a mám vodu.

Daří se mi to těžko, protože rozpálené tělo, rozpálená hlava, nervy na dranc, tělo zhuntované, půl litru kořalky na ex bez celodenního jídla, to je opravdu řehole.

Jsem na druhé straně stolu. Sednout si na zem nemůžu, tak nějak bokem se natahuji a nakláním vědro na sebe.

‚Pomalu, velice pomalu nebo to vědro převrhnu,‘ říkám si a nechávám tenkým čůrkem téct vodu přímo do otevřených úst. Lapu po vodě jako kapr po vzduchu a přestávám vnímat. Poslední, co vím, že mě ruka, kterou se opírám o zem, zrazuje, padám a strhávám vědro, které se mi vylévá na hlavu a následně mě do té hlavy praští. A to je pro tuto chvíli všechno.

***

Teplo se nám rozlévalo po tělech a to nejen z topidel, ale i z toho vína. Přitiskli jsme se s Bobem k sobě a pocítili něco, co jsme při obyčejném šukání nezažili. Začali jsme po sobě toužit, naše těla se k sobě přitiskla a naše ústa se spojila. Ucítil jsem zvláštní cit, který jsem do té doby nepoznal. A vnímal jsem, že Bob je na tom stejně.

„Pojď, něco ti ukážu,“ bere mě Bob za ruku a vede mě do farářovny pracovny.

Tady je zima jako v márnici, ale Bob ví kam sáhnout a ze skříně vytahuje něco stočeného a rychle mě vede do vyhřáté kuchyně. Tady přede mnou rozbaluje asi metrovou hadici na jednom konci opatřenou trychtýřem. Koukne na mě a ptá se:

„Víš, co to je?“

„No to nevím,“ odpovím.

„Na vyčištění zadečku. Někdy se to používá, když se někdo nemůže vyprázdnit nebo před operací, ale my to použijeme, abychom nebyli špinaví, chápeš?“

„Chápu, ale jak se to dělá?“

„Předvedu ti to na sobě a pak pomůžu tobě, souhlasíš?“

„Je to trochu legrační, nemyslíš?“ uchechtnu se, ale chápu, že bych nechtěl zažít nějakou špínu.

„Vezmeme si alespoň haleny, protože na hajzlíku je zima.“

Zapomněl jsem sdělit, že farářův záchod byl jako jeden z mála ve městě umístěn v domě v malé místnůstce vedle dveří od farské zahrady. Byla to vlastně komůrka, kde byla jakási dřevěná bedna s kulatým otvorem a deklem, na kterou se sedalo. Odtud padalo vše do nějaké jímky, která byla přes zeď protáhnuta až do farské zahrady, odkud se dala čas od času vyvážet. Obsah té jímky byl tak velký a vsakovací vlastnost byla úctyhodná, že od té doby, co odešli mniši a farská zahrada začala pustnout, se o jímku nikdo nestaral. Farář toho moc nenakadil a krom toho byl věčně v kostele a chodil na obecní hajzlíky. To, co načůral, se nějak vždy vsáklo.

A tam jsem měl být zaučen do tajemství vyplachování zadků. Bob nabral v koupelně z kotle kbelík už teplé vody, vzal si plechový hrnek a trochu oleje a vše nesl na záchůdek. Bylo tady tedy dost chladno, ale evidentně jsme zde neměli být dlouho.

Tady si namazal zadní dírku a do ní zasunul konec hadice. Do trychtýře začal nalévat teplou vodu, která pomalu z trychtýře mizela, jak trychtýř zvedl do výše. Po dvou hrncích hadičku vytáhl a prudce srazil půlky k sobě. Následně si sedl na záchod a já slyšel proud tekutiny, která padala do hloubky. Vykulil jsem oči, ale Bob se tvářil naprosto sebejistě.

„Ještě jednou a pak ty,“ povídá naprosto samozřejmě.

Tentokrát si dal hrnky tři, zatnul půlky a podal hadičku mě. Zvednul jsem překvapeně oči, ale snažil jsem se udělat to, co Bob předtím. Zvláštní teplo i tlak se mi rozlil po těle a já jen tak, tak dosedl na záchodovou díru. Bylo to, jak bych měl průjem, ale takový osvobozující.

„Héj, héj, vstávej, já musím!“ tlačil mě Bob svým zadkem z díry a jen jsme se vyměnili, tak další splav.

Dal jsem si druhou dávku, chvilku se snažil vydržet, zatímco Bob si dal třetí a já posléze také. Cítil jsem se fakt skvěle. A už jsme mazali do tepla. Zima od nohou byla fakt velká, a tak jsme je natáhli ke krbu.

Dali jsme si další hrnek vína a byl čas na koupel. Přepustili jsme velkou část horké vody do vany, doplnili studenou a vlítli tam společně. Začali jsme blbnout, mazlit se, lechtat, tahat za koule a pinďoury, až došlo na ty naše prdelky, které jsme si vzájemně prstili. Už byly dost nahřáté, a tak hlavně ta Bobova potřebovala nějaký ten trénink. Jeho uměláky jsme už dávno měli ve vaně a byly také pěkně nahřátý. Vystrčili jsme zadečky z vody a vzájemně si je pořádně promydlili. Farář nás asi zabije, že jsme mu skoro vymydlili mýdlo. Ale my mu koupíme jiný. Nasadili jsme si každý sám ty umělé kokoty a natlačili je do sebe. Bob se dělal tím menším, s kterým nemá problém. Já jsem si řekl, že zkusím toho většího, protože Bobůb klacek už mě sice pěkně naučil, ale toto byl přece jenom kyj.

Byla to výzva…