Shakespeare (4)

Volejbal

15. srpna

„Ahoj, strejdo,“ vítala Julie Vildu v tělocvičně, „pojď, domluvila jsem ti VIP místo na střídačce, ať nemusíš do schodů.“

Vilém se nechal vést svojí neteří směrem ke klubku volejbalistek.

„Tohle je náš novej trenér,“ klepala Julie na rameno muži skloněnému mezi dívkami, „Maxi, tohle je můj strejda.“

Trenér se otočil na Vildu:

„Ahoj Viléme.“

„Marku,“ divil se Vilém, „ty děláš i trenéra?“

„Jo, já dělám spoustu věcí,“ usmíval se Marek, „tak to kvůli tobě jsem dnes přišel o odkládací židli?“

„Jo, přece nenechám strejdu s ortézou lízt nahoru na tribunu,“ vložila se do toho Julie.

„V rámci rehabilitací by to ale mohl zkusit,“ culil se Marek na svého pacienta.

„Hele, mně stačí ty schody doma, ráno tři patra dolů a večer tři patra nahoru, v každým patře odpočívám, takže tady ty schody rád vynechám.“ A aby to potvrdil, ihned si sedl na nabídnutou židli.

„Tak pro tentokrát ti to odpustím, ale nezvykej si na to,“ uzavřel Marek a zase se otočil ke svým svěřenkyním, mezi které se vmáčkla už i Julie.

Vilém si ze zápasu moc nepamatoval, jeho oči se pořád obracely k trenérovi, který mu běhal před očima.

Až doma si uvědomil, že Julie Markovi říkala Maxi a ostatní volejbalistky taky, musí se ho na to v pondělí zeptat.

Všechno se točilo kolem dokola, až se Vilémovi začalo dělat nevolno. Radši zavřel oči a usnul. Tvrdě usnul, tak moc tvrdě, že se zase chtěl probudit, ale nešlo to. Nemohl otevřít oči ani křičet. Pak k němu někdo přišel. Mluvil na něj. Nakonec Vilém našel dost sil na chviličku otevřít oči. Už věděl, co uvidí, a byly tam – dvě šedé oči plné obav. Vilém však stále nemohl přijít na to, čeho se ty oči bojí. Po chvíli zase oči zavřel a znovu usnul.

Vilém už se neprobouzel propocený ani unavený z tíhy toho snu. Byl sám na sebe vnitřně naštvaný, že nechápe vlastní vzpomínky. Už si byl jistý, že to není sen, ale že je to neúplná vzpomínka na tu nehodu, která mu stále nedává odpověď na to zásadní: kdo ho zachránil?

Vzpomínka 5) Roman a Hubert poprvé

březen

„Ahoj Romeo,“ pozdravil Vilém mladíka na chodbě dětského domova, „jak ti jde ten krasopis?“

„No… dobře,“ zakoktal se a vyděšeně se podíval na hosta.

„Tady jsem ti něco přinesl,“ podával mu Vilda balíček ručních papírů a obálek ze stejného materiálu, „když píšeš dopis na ruční papír, musíš ho dát do stejné obálky, aby to mělo úroveň.“

„Cože?“

„Můžeme si promluvit někde sami?“

„Jo, pojď ke mně do pokoje, spolubydla je pryč.“

Vilém si sedl na židli proti mladíkovi, který byl viditelně nervózní.

„Nic se neděje,“ snažil se Vilém chlapce uklidnit, „náhodou se mi do ruky dostal jeden dopis, který psal někdo na ruční papír moc pěkným písmem, ale dal ho do obyčejné obálky. Asi proto, že jsem mu k těm papírům minule nedal obálky.“

„Mám průšvih?“ ptal se vyděšeně.

„Nemáš a já ti ho dělat rozhodně nebudu. Jen mi slib, že neuděláš nějakou blbost.“

„Můžu ti odpřisáhnout, že ji fakt miluju, ona je taková… taková… nádherná… moc pěkná… Kdybys ji viděl hrát volejbal…, to je laň mezi bachyněmi…, a když si s ní povídám, tak ona má tak neuvěřitelný přehled,… úplně se mi z toho točí hlava… Ostatní holky jsou… jsou jiný, ale ona je naprosto dokonalá…, jen tak spolu sedíme a povídáme si…, někdy ona, někdy já…, umí se krásně usmívat i smát.“

„A jmenuje se Julie, že? Ty náš Romeo,“ postavil se Vilém a rozcuchal mladíkovi pěstěný účes, „pojď, za chvíli začínáme.“

Vilém zamířil do klubovny, kde na něj čekalo několik dětí, které se snažil naučit různým ručním tvořivým technikám. Měl ty hodiny s dětmi rád a děti nejspíš taky. Skoro každé se něčemu naučilo a dál to rozvíjelo, ať už to bylo třeba pletení z papíru, navlékání nebo šití korálků. Na kurzy hrnčířství zase chodily ony za ním do obchodu, kde měl ve dvoře dílnu.

Roman alias Romeo se posadil mezi ostatní a celou hodinu nesebral odvahu se na Viléma podívat.

Když Vilém odcházel obtěžkán taškami s věcmi, Roman se k němu připojil.

„Můžu ti pomoct?“

„A nebudete mít za chvíli večeři?“

„V pohodě,“ prohrábnul si chlapec nervózně vlasy, „ona mě nemiluje, když ten dopis ztratila.“

„Neztratila ho, neboj,“ podal mu Vilém jednu tašku.

„Tak jak ses k němu dostal?“

„Hele, detektive Romeo, ale slib mi, že jí o tom neřekneš.“

„Slibuju. Na holej pupek to odpřisáhnu, jestli chceš,“ začal si teatrálně vyhrnovat tričko.

„Jo, věřím ti,“ smál se Vilém, „je zamilovaná, a proto trošku roztržitá. Nechala ten dopis v kapse, když dávala prádlo na vyprání.“

„Já ale pořád nevím, jak se dostal tobě do ruky,“ začal být Roman nervózní.

„Je to moje neteř,“ přiznal Vilém, „a její máma se mě ptala, co má dělat s milostným psaním svojí dcery.“

„Takže to ví celá rodina,“ řekl sklesle Roman, „jen ona jediná si myslí, že je to naše tajemství.“

„A proč ne?“

„Já jí nechci lhát,“ napřímil se mladík a podíval se Vilémovi do očí, „já chci, aby věděla, že mi může naprosto důvěřovat, že ji nikdy nezklamu. Za rok maturuji a pak půjdu pracovat, abych se o ni postaral.“

„A na vysokou jít nechceš? Na nějakou uměleckou?“

„Chtěl bych, ale na to nemám peníze,“ posmutněl, „kolik si myslíš, že dostanu peněz, až mě z děcáku vykopnou?“

„Ale to se dá nějak zařídit, hlavně nestahuj kalhoty, když brod je daleko.“

„A co mám dělat s Jůlinkou? Mám jí říct, že už nemáme tajemství? Jenže to zase shodím tebe a to nechci, jsi asi nejlepší, kdo sem za námi chodí, teda ještě Max, ten je taky super, ale úplně jiným způsobem.“

„A co kdyby vás někdo náhodou uviděl? Třeba jak se procházíte po náměstí, držíte se za ruce a někdo vyjde za rohem a uvidí vás.“

„Nejseš ty náhodou divadelní režižér?“ zašklebil se na Vildu Roman.

„Tím by se zabily dvě mouchy jednou ranou, vaše tajemství přestane být tajemstvím a ty nebudeš před Julčou nic skrývat.“

„A ty bys to zvládnul sehrát?“

„Určitě,“ smál se Vilém, „vždyť jsem ten režižér.“

„Beru tě za slovo, něco vymysli, kdy, kde a jak, nechám to na tobě. Teď už musím jít na tu večeři, měj se,“ rozloučil se Romeo, u brány předal tašku a vrátil se zpět. Co Vilém neviděl, bylo, že se Roman ještě v půli dvora otočil. Naštěstí.

Dobrá nálada Viléma opustila hned před bránou u auta. O kapotu se totiž opíral Hubert.

„Co tu děláš?“ ptal se Vilém, zatímco skládal věci do auta.

„Ještě mi něco chybí, měl jsem v knížce založené peníze. Knížku jsi mi sice vrátil, ale peníze v ní nebyly.“

„Hele, jak jsi u mě ty věci měl, tak jsem je naházel do krabic a nic jsem si nenechal. Žádné peníze na mě nevypadly.“

„Tak hele,“ přistoupil k Vilémovi a přitlačil ho zády na auto, „já se okrádat nenechám. Bylo tam nejmíň padesát tisíc.“

„Ale to je zajímavé,“ nenechal se Vilda zastrašit, „mě jsi vždycky říkal, že peníze nemáš. I ty výlety a dovolené jsem platil já.“

Hubert chytil Viléma pod krkem.

„Máš týden na to mi ty prachy přinýst, jinak uvidíš.“

„Hej, máš nějaký problém?“ ozvalo se od brány dětského domova.

Vilém i Hubert se tím směrem podívali. V bráně stál Roman s dalšími dětmi.

„Jestli máš nějaký problém, tak si to pojď nejdřív vyřídit sem.“

„Si myslíš, že se budu bát nějakejch opuštěnějch parchantů?“ zařval na ně Hubert.

Viléma se tón i označení dětí vypuštěné z Hubertových úst velmi dotklo, vzedmula se v něm vlna energie, jeho koleno se najednou vymrštilo vzhůru a zasáhlo Huberta do nejcitlivějších míst. Hubert se sesunul v bolestech k zemi. Děti pohotově využily bezmoci ležícího, vrhly se na něj, přidržely ho u země a Roman mu svázal tkaničky bot k sobě.

„Dobrý?“ otočil se Roman na Viléma, který celou scénu sledoval přimražen na místo.

„Jo, ale teď zmizte,“ poslal je Vilda pryč, „nebo z toho budete mít průšvih.“

Děti zmizely za branou a v tu chvíli se u Vilémova auta objevila jedna z tet z dětského domova.

„Dobrý večer, pane Hruško, tak dneska jsme se minuli, chtěla jsem vám ukázat, jak jsem se dala i já zlákat a začala jsem plést košíky.“

Když viděla Huberta stále se válejícího na zemi, svázané tkaničky nemohla přehlédnout. Přesto řekla:

„To je strašné, ti opilci už jsou i tady. Koukej se sebrat a táhni někam jinam, nebo na tebe zavolám policii.“

Hubert se ani nesnažil rozvázat tkaničky, boty si zul a bos utekl někam do dáli.

„Měl bych vám asi vysvětlit…,“ začal Vilém.

„Nic mi nevysvětlujte,“ zarazila ho a s potutelným úsměvem dodala, „něco jsem viděla, něco slyšela a něco zapomněla. Dobrou noc.“

Teta zmizela za branou, kterou za sebou pečlivě zavřela, a Vilém doufal, že její slova pochopil správně.

Pochopil, v domově o celém incidentu už nikdy nepadlo ani slovo.

Bazén

17. srpna

Dveře ordinace se otevřely a v nich stál Marek.

„Ahoj, připraven na něco nového?“

Když Vilém uviděl svého „trenéra“, automaticky se mu ústa roztáhla do úsměvu a zcela bezmyšlenkovitě vypustil:

„S tebou na cokoliv.“

Marek se pousmál a uvolnil Vilémovi dveře.

„Dnes půjdeme vedle,“ ukázal Marek na další dveře po straně ordinace, „slíbil jsem ti bazén.“

Vešli do vykachlíkované místnosti, kde uprostřed bylo něco jako velké akvárium, ve kterém byl potopen chodící/běhací pás.

„Do tohohle mě chceš dostat?“ divil se Vilém, zatímco si odkládal, „já mám doma problém dostat se do normální vany, natož do takhle vysokého akvária.“

„Neboj, všechno je vymyšlený,“ ukázal Marek na podivné kolejnice s jeřábem na stropě, potom ukázal na zástěnu v rohu, „tak šup do plavek.“

Vilda se převlékl a jen s pomocí berle, bez ortézy, se vydal k bazénu.

„Sem si sedni,“ instruoval cvičitel, „bude to probíhat takhle. Zapnu tě do tohohle postroje, potom tě i s tou židlí zvednu a spustím do vody. Neboj, je teplá, takže nezmrzneš. Je to chytrá mašinka, která umí dokonale vyvažovat tvoji hmotnost, takže neupadneš. V bazénu zkusíš udělat pár kroků. Jak ten jeřáb, tak voda ti budou pomáhat. Ten pás se nerozjede, neboj, pojede jen tak rychle, jak budeš chtít. Máš tam madla, takže se můžeš chytit pro lepší stabilitu. Někomu to pomůže, někdo to nemá rád. Takže pokud by byl problém, musíš mi to hned říct, jasný?“

„Jasný. Něco podobného jsem viděl na internetu, akorát tam rozhýbávali nemohoucí psy.“

„Takže ti je jasné, jak to funguje?“

„Je, ale nečekej, že budu, jak ti psi, běhat. Budu rád, když udělám pár kroků.“

„Však to je náš cíl. Já tě budu trošku okukovat zvenku jako v ZOO, abych viděl, jak ti to jde, jak ta noha našlapuje a tak.“

Marek, přesně jak popsal, zapnul Vildu do postroje, i s židlí ho zvedl a pomalu spustil do bazénu.

„Zkus se postavit.“

Vilda se zapřel o postranní madla a pomalu se postavil. Jeřáb skutečně lehce nadnášel jeho tělo a výrazně mu ulehčoval stání. Vilém zkusil udělat krok. Pás pod nohama se mu lehce posunul. Druhý krok, třetí a Vilémův obličej se rozzářil úsměvem.

„Pomalu…, udržuj tempo,“ dával pokyny Marek a pozoroval Vilémův pohyb, „jde ti to pěkně…, zpomal…, zastav se…, zkus udělat krok vzad.“

Vilémova nálada stoupala víc a víc, všechno se mu dařilo podle Markových pokynů.

„To by pro dnešek stačilo,“ ukončil koupel Marek, „sedni si a já tě zase vytáhnu.“

Když byl Vilém zpátky na zemi, podíval se zářícíma očima na Marka:

„To byla nádhera. Já… já jsem zase šel… sám a bez berlí.“

Marek vůbec nečekal, že ve Vilémovi vzbudí takové nadšení.

„Příště zase?“ ptal se nadšený pacient.

„Ne, příště budeme normálně cvičit,“ zkazil mu trošku náladu Marek a podával mu ručník, „utři se. Potřeboval jsem vědět, jak tu nohu ovládáš.“

„No dobrá, ty jsi doktor.“

„Nejsem doktor,“ opravil ho s úsměvem Marek, „chceš utřít záda?“

Vilém se se zájmem podíval po Markovi, krátce se zamyslel, a nakonec mu podal ručník.

Marek si stoupl za Vildovu židli a začal mu lehce utírat záda. Vilém nejdříve nervózně ztuhnul, ale po chvíli se uvolnil a této ručníkové masáži se oddal. Marek byl také vnitřně napjatý, bál se, nevěděl, jestli nezachází příliš daleko. Sklonil se níž, aby mohl lépe utřít spodní část Vilémových zad. Jeho hlava se ocitla vedle té Vildovy. Neodolal a lehce Viléma políbil na krk. Vilém slastně vydechl. Marek přešel před Viléma. Přidřepl, aby si koukali do očí, pozvedl ručník a nesměle se zeptal:

„Můžu?“

Vilém kývl a nechal si utřít nohy. Potom Marek pokračoval ručníkem výš na Vildovo břicho, což ve Vilémových plavkách spustilo malou revoluci.

Vilém v tom nakonec Marka nenechal, přitáhnul si jeho hlavu a vtisknul mu polibek. Marek pustil ručník a Viléma objal.

„Nepřijde někdo?“ zeptal se opatrně Vilém, když polibek přerušili.

„Ne, jsi dnes poslední a Helena už šla domů.“

„Tak to jo,“ přitáhnul si Vilém znovu Markovu hlavu k dalšímu políbení. Až po chvíli mu došlo, jak nepohodlné to musí pro Marka být, „nebolí tě z toho podřepu záda?“

„Pro tebe to vytrpím,“ usmál se Marek, ale přesto se narovnal, „ale trošku jo.“

„A co teď?“ zeptal se rozpačitě Vilém a najednou nevěděl kam s očima.

„Asi by ses měl obléct, ať nenastydneš,“ nabídl Marek Vilémovi pomocnou ruku k přesunu za zástěnu.

Zatímco se Vilém převlékal, Marek uklidil v koupelně, zapnul čištění vody, a nakonec učinil návrh:

„Nechceš si někam zajít na večeři?“

„Rád,“ vyšel Vilém zpoza zástěny, „… ale není ještě brzo na večeři? Zvu tě k sobě na skleničku a pak si něco objednáme, jo?“

Markovi lehce zasvítily oči:

„Tak jo, ale platím já.“

Vilém počkal, až Marek zamknul ordinaci, a chtěl vyrazit směrem k domovu.

„Pojď, pojedeme autem,“ chytil Marek odcházející ruku.

„A co s tím vínem?“

„Nechám si auto u tebe a ráno cestou do práce si ho vyzvednu,“ měl v rukávu Marek řešení, „máš u domu místo na auto, ne?“

„Jo, a dokonce bude i volné, já mám svoje auto zaparkované na dvoře za obchodem.“

Velké SUV na ně zamrkalo.

„Páni, tenhle tank je tvůj?“

„Jo, občas potřebuji odvézt něco většího,“ vysvětlil Marek, „nejen do ordinace, ale i rodičům, tak jsem si koupil tohle.“

„Máš to tady nějaké pocuchané,“ ukazoval Vilém na drobnou promáčklinu nad pravým předním kolem.

„Jo, nedobrzdil jsem na dvoře a opřel se o složené dřevo,“ vysvětlil Marek, „a pořád nemám čas to dát opravit.“

„Ale pro zlomeniny jako jsem já je to dobré auto,“ pochválil Vilém, když se rozjeli, „dobře se dovnitř nastupuje.“

Marek se pousmál:

„Tak naviguj, kde přesně bydlíš.“

„Tak tady bydlím,“ rozhodil Vilda rukama po svém království, „chceš bílé nebo červené?“

„Bílé,“ odpověděl Marek a rozhlížel se po útulně zařízeném obýváku, kterému dominoval velký obraz místního zámku. Když Marek přišel blíž, zjistil, že je z malých skleněných korálků.

„To jsem šil já,“ pochlubil se Vilém a stisknul vypínač za gaučem. Celý skleněný obraz se rozzářil. „Teď to tak nevynikne, ale potmě to dělá hezkou atmosféru.“

Vilém se na chvilku vzdálil.

„Musíš mě omluvit, ale bude to chvilku trvat, nepoberu to najednou, tak musím jít víckrát,“ postavil Vilém na stůl dvě skleničky, které donesl v jedné ruce, zatímco druhá byla zaměstnána berlí.

„Můžu ti pomoct,“ zaznělo něco mezi otázkou a konstatováním, a než se Vilém nadál, už byl Marek za ním a šel ke kuchyni.

„To se na návštěvu nehodí, aby se obsluhovala.“

„Jak myslíš,“ chtěl se Marek otočit zpět do obýváku.

„Když už jsi tady, tak tady je tác,“ dal Markovi do rukou velký podnos a začal na něj skládat věci, „ víno… Chceš kousek sýra? Nebo klobásku? Mám i křupky.“

„Nepřeháněj to,“ zastavil ho Marek, „to stačí.“

V obýváku si sedli na gauč vedle sebe, přiťukli si a atmosféra najednou zhoustla. Ani jeden nevěděli, co dál.

Těžké ticho prolomil Marek:

„Bydlíš tu sám?“

„Jo, v lednu se se mnou rozešel přítel.“

„Aha, promiň, nechtěl jsem vyzvídat.“

„To je v pořádku, aspoň máš jistotu, že nás tu nikdo nevyruší,“ poposedl si Vilém blíž a chytil návštěvu za ruku.

Ani jeden nepochyboval o tom, k čemu se schyluje a ani jeden to nechtěl zastavit. Hlavy se přiblížily a došlo k dalšímu polibku. Marek opatrně zatlačil na Vilémův hrudník a položil ho na gauč, aniž políbení přerušil. Přilehl k němu a užíval si něco, co už dlouhou dobu nezažil, moc příjemné pocity „být s někým“. Rukou hladil Vilémův hrudník a jazykem si klestil cestu do úst svého partnera.

Vilém nebyl proti, pořád mu ale v hlavě znělo, jestli může. Starosti mu nedělala ani tak krátká známost s Markem, ale spíš nechtěl, aby Marek přišel do řečí, že si začíná s pacienty.

„Děje se něco?“ přerušil Marek dlouhý polibek. „Celý jsi najednou ztuhnul. Je něco špatně?“

„A nepřijdeš do řečí?“

„Já? Proč?“

„Že si začínáš s pacienty.“

„To je otázka, nad kterou se musím řádně zamyslet,“ posadil se a svoje nohy podsunul pod nohy stále ležícího Viléma.

Vilém se jen lehce pozvedl, zapřel se záhy o područku gauče a nechal své nohy v klíně své návštěvy.

Marek hladil Viléma po nohách a rozpovídal se.

„V životě jsem si začal s pacientem jen třikrát. Poprvé krátce po otevření praxe. Byl výrazně starší, byl to významný zákazník mého otce, takže jsem ho znal trošku i osobně. A když si zlomil ruku, tak jsem mu ji rozcvičoval. Platil mu to můj táta, prý v rámci dobrých vztahů. A po několika cvičeních mi zajel rukou mezi nohy. Tehdy mi to přišlo strašně vzrušující a ještě téhož dne jsme skončili na hotelu. Ráno mi u snídaně suše řekl, že to bylo pěkný a že jsem lepší než jeho manželka.“

„To ne,“ podivil se Vilda.

„Jo, na další cvičení už nepřišel a možná to tak bylo lepší…,“ upil Marek ze sklenice, „… pak jsem si dával dlouho pozor a následovala řada spíš jednodenních známostí. A jedna z nich ke mně přišla s bolestí krční páteře. Byl milý, chytrý, dalo se s ním povídat o spoustě věcí. A tak slovo dalo slovo a začali jsme spolu chodit. A před dvěma a půl roky jsem měl pacienta, který měl na krku přívěšek úplně stejný jako já. Dali jsme se víc do řeči a vyšlo z toho, že máme nejen stejný přívěšek, ale že jsme ho dostali od stejného muže a že s ním oba spíme.“

„Teda ty si umíš vybrat,“ culil se Vilém, „a potřetí?“

„To je divný případ, když přišel poprvé, skácel se mi do náruče, prý se mu udělalo nevolno, je to jeden z mála pacientů, který dodržuje léčbu a plní všechny moje příkazy,“ podíval se Marek hostiteli do očí.

„Všechny?“

„Zatím ano, ale můžu to hned vyzkoušet,“ pousmál se Marek, „hned mi dej pusu, jinak jdu domů.“

„Tak to teda ne,“ zvedl se do sedu Vilém, „ještě mám u tebe tu slíbenou večeři. Ale když jsem pacient, co plní všechny příkazy, tak si nemůžu zkazit pověst.“

A jejich rty se opět spojily.

„Asi bych už měl jít domů,“ řekl Marek, když skládal nádobí od večeře do myčky, zatímco Vilém stál vedle opřený o linku a nádobí mu podával.

„A nechceš ještě chvíli zůstat?“ navrhl Vilém.

„Můžu?“

„Jistě,“ rozzářil se Vilémův obličej úsměvem, „můžeš klidně přespat.“

Marek zvedl obočí s otázkou v očích.

„Ano, můžeš přespat,“ ujistil ho Vilém, „na gauči nebo klidně i v ložnici.“

„Jako tvůj skorolékař upozorňuji předem, že to bude ve vší počestnosti,“ nasadil Marek nevinný úsměv.

„Nic jiného nepředpokládám,“ trošku posmutněl hostitel, „na nějaké postelové cvičení se ještě necítím.“

„To je v pořádku,“ stoupl si Marek před Vildu, opřel se rukama o linku po jeho bocích a vzal si další políbení.

Zase se všechno točilo a splývalo v jedné rozmazané spirále. Nakonec Vilém tvrdě usnul. A zase mu nešlo se probudit. Opět ta bezmoc, když nemohl otevřít oči ani křičet. Pak k němu někdo přišel. Mluvil na něj… „Vildo, vzbuď se!“

Marka probudila rána do břicha, chvilinku mu trvalo, než si uvědomil, kde je, potom dostal druhou ránu. Rychle se natáhnul po lampičce a rozsvítil. Viléma trápila noční můra, rozhazoval rukama a točil se v posteli jak na obrtlíku.

„Vildo, vzbuď se!“ opatrně třásl Marek Vilémem, „haló, vzbuď se.“

Vilém otevřel oči a viděl Markovy oči, strachem rozšířené modré oči.

„Něco se ti zdálo,“ objal Marek Viléma, „něco ošklivého, ale teď už to bude v pořádku.“

Vilém se stočil do klubíčka v Markově náručí a do očí mu vhrkly slzy.

„To byl zase ten sen, všechno se se mnou začne točit, potom spím tak tvrdě, že se nemůžu probudit. Nemůžu mluvit. Nakonec někdo přijde a něco mi říká, ale já nevím co. Jediné, co uvidím, jsou vyděšené oči. A potom zase usnu.“

„To kvůli tomu snu jezdíš do města k doktorovi,“ zeptal se Marek a nejistě dodal, „k psychiatrovi?“

„Vlastně ano,“ zabořil Vilda hlavu do peřiny, aby osušil slzy, „to je jediné, co se mi z té nehody vybavilo a nechce to postoupit dál. Pořád jen tohle. Nejdřív to byl jen útržek, pak se to natahovalo, ale teď už se ten postup zase zastavil.“

„Asi ti to říkají všichni, ale dej tomu čas. To se určitě spraví, uvidíš,“ políbil ho Marek do vlasů, „když budeš chtít, tak ti s tím pomůžu. Stačí říct.“

Tohle už ale Vilém neslyšel, přemohl ho spánek a klid Markovy náruče. Když to Marek zjistil, jen se velmi opatrně posunul do pohodlnější polohy. Ani na chvilku ho nenapadlo Viléma odstrčit, a když se k němu Vilém ještě pevněji natisknul, věděl, že pro dnešek už je vše v pořádku. Co ale zítra? A pozítří? A další dny?

Marek se vzbudil v rozpolcené náladě. Na jednu stranu byl rád, že se s ním Vilém cítí v bezpečí, což dokládalo i pevné objetí, ve kterém se probudili. A druhá strana jeho já zase chtěla, aby Vildovi řekl pravdu. To nemohl, přece si slíbil, že se to nikdo nedozví. A hlavně Vilém se to nesmí dozvědět. Proč? Vlastně nevěděl, prostě si řekl, že nesmí.

„Dobré ráno,“ vytrhl Marka z rozjímání pozdrav z jeho náručí, „vyspal ses? Nebo jsem tě takhle utlačoval celou noc?“

„V noci se ti něco zdálo, ale zahnali jsme to.“

„Už zase,“ posadil se Vilém na posteli, „začal se mi vracet jeden sen, spíš vzpomínka, na tu nehodu…“

Marek ho zastavil prstem přes ústa:

„Já vím, v noci jsi mi to řekl.“

„To si vůbec nepamatuji,“ podivil se Vilda, „takže ti došlo, proč jezdím pořád za doktorem?“

„Ano,“ kývl Marek a přitáhl si Viléma k sobě, „a jestli chceš, budu tam jezdit s tebou. Ve dvou to lépe zvládneme.“

„Ty…,“ podíval se na něj Vilém, „… tobě to nevadí? Bál jsem se, že když to někomu řeknu, bude mě mít za blázna.“

„Ukaž mi kohokoliv takového a já mu ručně stručně vysvětlím, kdo je blázen.“

Vilém se usmál a pohodlně se uvelebil v Markově náručí.

„V kolik dnes začínáš? Stihneme ještě společnou snídani?“

Marek mrknul na hodinky.

„První pacient přijde až v deset, takže nějakou snídani stihneme.“

„Tak pojď, mně všechno zatím strašně trvá.“

„Ještě pořád jsem ochoten ti pomoct,“ smál se Marek, zatímco se oblékali.

„Tak můžeš namazat chleba máslem.“

„To mám tolik důvěry?“ políbil Marek Vildu, zatímco ho lehce podepíral cestou do kuchyně.

Vzpomínka 6) Romeo a Julie podruhé

duben

„Klid, prosím,“ zaklepal Vilém o stůl na další schůzce jejich divadelního spolku, „už jsme všichni?“

„Kdo chybí, ať se přihlásí,“ vtipkoval Milan, nepsaný zástupce Vilémův.

Když se všichni uklidnili, Vilém začal předkládat svoji představu pro příští sezónu:

„Několik sezón po sobě jsme měli jen komedie, tak mě napadlo letos do repertoáru zařadit nějakou tragédii… třeba od Shakespeara… a napadl mě Romeo a Julie.“

„Na to je nás málo, vždyť tam je figur jak na orloji.“

„To vím,“ přiznal režisér, „některé postavy se na jevišti ale nepotkají, tak si buď střihneme dvoj-trojrole nebo, a to se mi líbí víc, do děje vložíme novou postavu vypravěče, a to nám umožní některé role vyškrtat a necháme tam jen ty nejkrásnější pasáže. A taky se tím celé představení zkrátí.“

Vilém zalovil ve svém baťůžku a na stůl položil několik skic, které doma načrtnul.

„Myslel jsem, že z jedné strany by chodili Montekové a z druhé Kapuleti.“

„A o čem chceš hlasovat?“ padl z pléna dotaz, „vždyť už to máš v hlavě celé zrežírované.“

„Nikdy jsem vám nic nevnucoval, vždycky to byla dohoda, takže dávám hlasovat, kdo je pro Romea a Julii?“

Kompletní les rukou Viléma potěšil. I ostatní si nejspíš rádi odpočinou od ztřeštěných komedií.

„Dobře, já s Milanem mrkneme na ten text a příští týden doneseme koncept, souhlasíte?“

„Já s tím nemám problém, ale bojím se, že ty už to máš stejně celé vymyšlené,“ nechal se s úsměvem slyšet Milan.