Shakespeare (1)

Úvod

Poznámka autora: V textu jsou použity úryvky z textu hry Romeo a Julie od Williama Shakespeara v překladu J. V. Sládka.

20. července

„Pane Hruško,“ oslovil doktor pacienta sedícího proti němu, aniž odpoutal oči od monitoru, „všechno je v pořádku. Za týden vám sundáme sádru a dostanete ortézu. A začnete pomalu s rehabilitacemi.“

Vilému Hruškovi se ulevilo, konečně se zbaví té roury, která mu už přes dva měsíce visí na noze.

„A co ty vzpomínky?“ zvedl konečně doktor oči od monitoru a sledoval svého pacienta.

„Nic, pane doktore,“ přiznal Vilém smutně, „pamatuju si všechno před i po, ale co se tehdy stalo vůbec.“

„A co na to kolega Horčička?“ vzpomenul doktor psychiatra, který s Vilémem řeší ztrátu paměti.

„Ten tvrdí, že musíme najít klíček,“ pousmál se Vilém při vzpomínce na hlavounovo (jak přezdíval psychiatra) vysvětlení, „můj mozek to prý zamknul někam hodně hluboko a zahodil klíč. A nechce si ani vzpomenout, kam ho zahodil.“

„Tak když to říká on, tak mu věřte. A jaký navrhuje postup?“

„Mám se zkusit opatrně vrátit na to místo, jestli tam ten klíček neleží.“

„To zní jako dobrý plán,“ přitakal doktor, „jen, jestli můžu poradit, tam nechoďte sám. Přece jen do dýní a do lidí nikdo zvenku nevidí a nevíme, co ten váš mozek udělá.“

„Úplně stejnou větu použil i doktor Horčička,“ usmál se Vilda, tentokrát velmi široce a pobaveně.

„To víte, jsme malá nemocnice a máme i malou slovní zásobu,“ smál se i doktor, „takže se uvidíme za týden.“

Dveře obchodu s kreativními potřebami cinkly a dovnitř se vbelhal muž o berlích. Prodavačka zvedla oči od pokladny a rozzářila se úsměvem:

„Pane šéf, co ty tu děláš? Už je ti líp?“

„Ahoj Hanko,“ pozdravil muž, zatímco se pomalu sunul obchodem do zázemí.

Zezadu vykoukla hlava spolumajitelky obchodu Jany Plaváčkové a hned začala svého obchodního partnera a bratra plísnit:

„Vildo, co tu děláš? Nemáš doma odpočívat?“

„Doktor mi povolil návrat do práce a krátké vycházky…“

„A tobě přijde cesta z domu sem jako krátká procházka?“

„Neboj, jdu jen od autobusu, byl jsem ve městě na kontrole,“ odpověděl jí bratr, zatímco se opatrně sesunul na židli v zázemí.

„A proč jsi nešel domů? Sem to je přesně na opačnou stranu.“

„Prosím tě, sedím doma víc než měsíc, potřeboval jsem vypadnout z bytu,“ začal se rozhlížet po svém království, „a taky zkontrolovat, jestli mi to tu vedete dobře. Však se sem za pár dní vrátím.“

„A co ti ten tvůj hlavoun řekl?“ vyzvídala. „Už se něco objevilo? Už si na něco vzpomínáš?“

„Ani fň,“ řekl smutně Vilém, „všechno tam je, texty z divadla, data narození celé rodiny, kdejaká blbost, ale co se tehdy stalo, mám úplně vygumovaný. Pamatuji si až to probuzení v nemocnici.“

„Jestli to není lepší, že jsi to zapomněl,“ pohladila ho starostlivě po rameni, když se zvedla, aby jim zalila čaj, „když tě dovezli do nemocnice, byl jsi pěkně dobitý. Policajti říkali, že to muselo být pořádně velký auto a jet jak prase.“

„Kdybych aspoň věděl, kdo zavolal tu záchranku. Prý se v tom zmatku někam ztratil a ani policajti o něm nic neví.“

„Asi to byl tvůj anděl strážný,“ usmála se na něj.

„Asi,“ povzdechl si.

Na další smutnění nebyl čas, do místnosti vběhla zmenšená kopie jeho sestry.

„Jéééé, ahoj strejdo, co tady děláš?“ odhodila do rohu sportovní tašku a objala svého strýce. „Už seš zdravej?“

„Ahoj Jůli,“ usmál se na svoji neteř a ukázal na berle opřené o stěnu, „na to zdraví si budu muset ještě chvíli počkat.“

„Ale když už jsi došel až sem, to se můžeš přijít podívat na můj zápas,“ udělala Julie smutné psí oči.

„Julčo, strejda musí odpočívat,“ krotila nápady své dcery Jana, „a jak by vylezl v tělocvičně na tu tribunu?“

„Já mu zajistím místo dole na střídačce,“ nenechala se tak lehce odbýt juniorka, „máme novýho trenéra a je naprosto žůžovej, všechny holky z něj úplně blázní, ale já mám svého Romea…“

„Jůli, až k vám do školy bych asi ještě nedošel. Ale slibuji, že až budu chodit jen o jedné hůlce, určitě se zase přijdu podívat.“

„Máma pro tebe přijede autem, že mami?“ prosil puberťák svoji matku.

„Nezlob…,“ utla debatu matka a otočila se na raněného, „ale teď tě domů odvezu, jen si vezmu kabelku.“

„Jak, vezmu si kabelku? Vždyť zavíráme až za hodinu,“ objevil se ve Vilémově tváři drobný náznak rozladění, „koukám, že vám tu chybí moje přísné vedení. Jestli sem chodíte jak do houslí, tak to si budu muset pořádně zkontrolovat účetnictví.“

„Hanka to zvládne, neboj,“ chlácholila Vildu Jana, ale hned nabídla alternativu. „Nebo tady můžeš tu hodinu počkat a my tě hodíme domů, až pojedeme i my.“

„Jo, to by šlo, stejně bych doma zase jen seděl a nic nedělal. Tady aspoň můžu opravovat rekvizity,“ toužebně se zadíval na dveře vedoucí do zadní dílny, za kterou byl sklad rekvizit divadelního spolku, který už pár let vedl. Neteř se sestrou mu pomohly se přemístit do dílny a podaly mu všechno potřebné, ať se co nejméně zvedá ze židle.

Když Jana zavřela svého bratra v dílně, hned spustila akci na zlepšení jeho nálady. Chápala totiž, že po měsíci stráveném v nemocnici a dalším měsíci, kdy byl zavřený doma, nějaké rozptýlení potřebuje. Všem členům divadelního spolku William poslala SMS se žádostí o účast na neplánovaném setkání u nich v obchodě.

Těsně před zavíračkou do obchodu začala vcházet rozmanitá skupina lidí, od učitelky v mateřské škole, přes školníka na základce, zubaře i se sestřičkou, až po policistu. Spojovala je láska k amatérskému divadlu a členství ve jmenovaném divadelním spolku.

Postupně vcházeli do dílny a zdravili se se svým uměleckým vedoucím. Nikdo z nich si netroufnul se zeptat na události, které před dvěma měsíci tak výrazně změnily plány nejen Vilémovi, ale všem přítomným. Hlavní milovník, režisér a člověk, který se staral o chod celého souboru v jedné osobě, znenadání skončil za podivných okolností v nemocnici. A tehdy si všichni uvědomili, jak důležitý (a to nejen v divadelním životě) pro ně je, proto dnes dorazili všichni.

Vilém měl od doktora hlavouna zakázáno se vystavovat emočně napjatým situacím. V nemocnici k němu pouštěli jen jeho sestru, a když ho propustili do domácího léčení, tak přesně tahle jeho sestra úzkostlivě dbala na to, aby se zbytečně nepřepínal (fyzicky ani psychicky) a o návštěvách cizích lidí nechtěla ani slyšet. Vilém jí byl svým způsobem za tenhle přístup vděčný. A stejně vděčný jí byl i za tohle setkání, které tak narychlo zorganizovala a které mu udělalo moc dobře na duši.

„Rád jsem vás všechny zase viděl,“ začal se zhruba po hodině společného tlachání loučit Vilém, „ale už budu muset jít, než se dobelhám domů, bude to trvat, ale klidně tu ještě poseďte.“

„Tak to teda ne,“ řekla rázně Jana, „já tě domů zavezu, zapomněls? Takže vážení, krásně se s vámi povídá, ale režisér zavelel, padá opona a jdeme domů.“

Nikdo si nedovolil proti tomuto příkazu ani slůvkem zaprotestovat, poslušně se s pacientem rozloučili a šli domů.

„Jani,“ natočil se po rozjezdu na řidičku Vilém, „můžeš to vzít tou ulicí, kde se to stalo?“

„Jsi si jistý?“ zeptala se nejistě.

„Nejsem, ale chci to zkusit, třeba si na něco vzpomenu. Doktor říkal, že v doprovodu se tam mám zkusit vrátit.“

„Strejdo,“ naklonila se k němu ze zadní sedačky Jůlie, „pomůže ti, když tě chytím za ruku?“

Možná příliš dětinský nápad od šestnáctileté dívky ale Viléma potěšil. Chytil ruku, která mu spočinula na rameni.

„Díky, to pomůže.“

Po chvíli jízdy Jana bázlivě zabočila do ulice, kde jejího bratra našli. Zleva lemovaná hradbou živého plotu obíhajícího areál dětského domova, vpravo svah stoupající vzhůru k zámeckému parku, žádný chodník, jen vpravo v trávě vyšlapaná úzká cestička. Vlastně ulice, která vedla odnikud nikam. A tady uprostřed tohohle ničeho jejího bratra porazilo auto a nechalo ho s otřesem mozku, nadvakrát zlomenou nohou a několika dalšími zraněními ležet u silnice.

Julie pevně držela strejdovu ruku, Jana opatrně projížděla, připravena kdykoliv prudce zrychlit, aby bratra vyvezla z krizové zóny. Projeli celou ulicí, ale Vilém nic. Mlčky tedy dojeli k Vilémovu domu –  bytovce bez výtahu – kde ve třetím patře bydlel.

„To už zvládnu,“ chtěl Janu s Julií poslat domů, když mu pomohly z auta.

„Tak to ne, když už jsme tu, tak ti pomůžeme až nahoru,“ oponovala Jana.

„A taky ti tam trošku uklidíme,“ usmála se Julie, „určitě tam máš zase pěknej svinčík.“

Vilém to nijak nekomentoval, všichni věděli, že je to pravda.

„Objednala jsem pizzu, táta ji za chvíli doveze a uděláme si rodinnou večeři,“ oznámila v průběhu úklidu puberťačka.

„Julčo, nemůžeš přece do cizího bytu svolávat rodinu,“ kárala ji Jana

„Tohle není cizí byt,“ otočila se na Viléma Julie, „tohle je strejdův byt.“

„Mně se ten nápad líbí,“ zastal se neteře majitel bytu, „za normálních okolností bych vám něco za tu pomoc uvařil, ale viděly jste stav mých zásob, samá konzerva a polívka v pytlíku, víc momentálně nezvládám.“

Za chvíli dorazil poslíček, v tomto případě zastoupen Vilémovým švagrem Albertem, a přinesl dvě velké pizzy. Během večeře se obě ženy zkoumavě dívaly na Viléma, až to Albertovi bylo divné:

„Co si ho tak prohlížíte?“

„To bude tím,“ začal Vilém, „že jsem dnes chtěl jet domů kolem dětského domova.“

„Jako tamtudy?“ tázal se opatrně Albert a ukázal na Vilémovu zlomenou nohu.

„Ano, a holky by asi rády věděly, jak tenhle pokus dopadl.“

Jana i Julie se nedočkavě nahnuly k Vilémovi a přikyvovaly.

Vilém zklamaně pronesl:

„NIC. Já si tu ulici vůbec nepamatuji. Připadalo mi, jako kdybych tam byl poprvé v životě. A už vůbec nechápu, co jsem tam dělal, vždyť nevede žádným civilizovaným směrem.“

„Neboj, doktoři ti přece říkají, že to může trvat delší dobu. Hlavně že si pamatuješ všechno ostatní,“ uklidňoval švagr.

„Tak jsou věci, které bych radši zapomněl,“ pomyslel si Vilém při vzpomínce na bouřlivý rozchod se svým přítelem.

Vzpomínka 1) Rozchod

leden

„Co tím chceš říct?“ ptal se zmateně Vilém sedící u kuchyňského stolu, zatímco se jeho přítel opíral čelem o kuchyňskou linku.

„Co asi,“ otočil se prudce Hubert na svého společníka a vybouchnul, „prostě už mě nebavíš.“

Vilém zmateně zamrkal.

„Pořád sedíš v obchodě nebo jsi v kulturhausu s tím svým spolkem, a když už náhodou jsi doma, tak stejně nemyslíš na nic jiného než na to divadlo,“ chrlil Hubert výčitky.

„Obchod je moje práce,“ snažil se Vilém bránit, „a kdybych ho neměl, tak bys ty nemohl být od rána do večera v posilovně nebo jezdit po těch svých konkurzech a snažit se uchytit u filmu. Kdy jsi naposledy zavadil o nějakou práci?“

„Právě že teď konečně práci mám,“ ušklíbl se Hubert, „tys nebyl schopnej mi nějakou sehnat, tak se musel postarat Filip. Už je z něj režisér a nabídl mi hlavní roli.“

„Filip?“ zarezonovalo ve Vilémově mysli vyřčené jméno. Filipa asi před rokem Hubert pozval na večeři jako kamaráda z konkurzu do nějaké reklamy, kde nakonec Hubert nehrál. Filip se chtěl stát režisérem, ale tehdy dělal jen něco u filmu – klapku, podržtašku nebo něco takového. Od té doby se o něm Hubert občas zmínil, že se někde náhodou potkali. Ale ono to nakonec jen „náhodou“ asi nebylo.

„Takže jeho sen se splnil,“ snažil se Vilém zůstat klidný, „teď už jen splnit ten tvůj.“

„Přesně,“ odsekl Hubert.

„A moje sny tě asi nezajímají, že?“

„Sim tě, co ty můžeš mít za sny. Obchodníček z malýho města, kterej si hraje na velkýho umělce v amatérským divadle.“

Vilém chvíli koukal na muže, se kterým strávil poslední tři roky svého života, a zjišťoval, že si asi vybral špatně. Zhluboka se nadechl a co nejklidnějším hlasem řekl:

„Takže to mám brát jako rozchod?“

„Co asi jinýho?“

„A jak si to představuješ?“

„Prostě se odstěhuješ k Janě, má barák, takže to nebude problém,“ měl Hubert připravený plán. Jenže tenhle plán měl malou vadu na kráse.

„Si děláš srandu?“ začal se smát Vilém. „Tak ty mi dáš kopačky, a ještě mě vystěhuješ z mého bytu.“

„Tak uznáš, že oba tu spolu bydlet nemůžeme,“ nenechal se Hubert vystrčit z předem nacvičené role.

„Řeknu to jinak: uvědomuješ si, že tenhle byt je můj a ty ses sem přistěhoval? A tedy ty jsi ten, kdo by se měl odstěhovat?“ ptal se Vilém, kterému celá situace začala připadat jako scéna z nějakého absurdního divadla.

„To sice jo,“ odpověděl podrážděně Hubert, „ale přece mě nevyhodíš na ulici. Víš, že nemám kam jít.“

„Tak si jdi třeba k tomu tvému Filipovi,“ zvedl se Vilém ze židle. Ukázal na dveře a velmi tvrdě dodal: „A HNED!“

„Tak to teda ne, já nikam nejdu,“ napřímil se Hubert, vypjal hruď a zaťal pěsti. Myslel si, že mu to přidá na síle a mírumilovný Vilém se zalekne.

Vilém sice nikdy fyzické potyčky nevyhledával, ale dnes cítil, že do bitky bude muset vstoupit. Využil moment překvapení, rychle se na Huberta vrhnul. Přirazil ho k lince, a než se překvapený muž stihl vzpamatovat, Vilém jím smýknul ke stěně, zkroutil mu jednu ruku za záda a vlastním tělem ho přimáčkl tváří ke zdi.

V Hubertových očích se objevil strach a nezmohl se na jakýkoliv odpor. Tuhle agresivní stránku Vilémovy duše neznal, i Vilém byl překvapen, kde se to v něm vzalo. Hubert očekával, že se jeho postavy, nabušené hodinami v posilovně, Vilém zalekne a radši vyklidí pole. On si pak bude užívat volného bytu s Filipem, protože se jim dlouho „nebude dařit“ při hledání nového bydlení. Stal se přesný opak, Vilém, byť nebyl takový svalovec jako Hubert, ale přesto sílu měl díky tahání kulis v divadle a přerovnávání zboží v obchodě, zmobilizoval veškerou svoji energii a poprvé v životě jako první vyrazil do fyzického útoku a Hubertův drzý plán rozmetal na miniaturní kousky.

V Hubertových uších zazněl klidný, ale strach nahánějící, Vilémův hlas:

„Máš dvě možnosti. Buď si v klidu a v tichosti, bez nějakých podrazů a pokusů o cokoliv, sbalíš svoje věci a do deseti minut vypadneš z MÉHO bytu, nebo, a to je ta druhá možnost, tě teď dotáhnu ke dveřím a z MÉHO bytu tě vyhodím okamžitě. V každém případě teď šáhni do kapsy a na linku hoď klíče od MÉHO bytu.“

Hubert, stále konsternován silou, jakou na něj Vilém tlačil, sáhnul volnou rukou do kapsy a splnil příkaz, který dostal.

„Co sis vybral?“ zeptal se Vilém.

„Pusť mě,“ zaprosil Hubert, „potřebuju si zabalit.“

Vilém opatrně Huberta pustil.

„Zbláznil ses,“ začal hned nadávat Hubert, „tohle si vypiješ.“

„V klidu a v tichosti,“ díval se na něj Vilém pohledem, který nepřipouštěl žádné diskuse, „běží ti čas.“

Hubert rychle proběhl bytem, pod Vilémovým dohledem si zabalil, co stihnul, a za osm minut už zavíral dveře bytu zvenčí. Na ulici mu otrnulo, zalovil v boční kapse tašky s oblečením a vylovil kopii klíčů, které měl původně připravené pro Filipa. Na tváři se mu usadil vítězný úsměv a v hlavě začal klíčit plán, kdy se do bytu vrátí a Vilémovi se pomstí.

Vilém se v tu chvíli sesunul na zem a rozdýchával právě proběhlé události. Potom vytočil číslo svojí sestry, která mu po celý život byla oporou a vrbou, která vždy trpělivě vyslechla každý jeho problém. Na její radu našel v kufru s nářadím rezervní vložku, a ještě téhož večera vyměnil zámek u dveří.

„Jana má pravdu, sichr je sichr,“ pomyslel si.

O pár dní později…

Vilém se vzbudil, venku tma a budík na strop promítal čas 2:42. Chtěl se otočit na bok a pokračovat ve spaní, ale zaujal ho šramot z předsíně. Opatrně se vyhrabal z peřin a tiše se vydal na průzkum bytu. Šramot přicházel od vstupních dveří. Vilém opatrně přiložil ucho ke dveřím a zaslechl šepot. Podíval se špehýrkou a za dveřmi stál Hubert s Filipem a snažili se do dveří vsunout klíč.

„Chytrá holka,“ pochválil sestru Vilém a rychle přemýšlel, co udělá. Vzhledem k pokročilé hodině se určitě nejednalo o zdvořilostní návštěvu, takže otevírat dveře asi nebyl dobrý nápad. Mohl zavolat policii, ale dokud se do bytu nevloupali, tak by jim to asi prošlo. Nakonec v pracovně našel svůj mobil a vyťukal SMS, kterou odeslal hned, jak se vrátil ke dveřím a přiložil na ně ucho.

Na chodbě zazněl charakteristický zvuk příchozí zprávy.

„Ty debile, to si nemůžeš vypnout zvuk,“ štěkl Filip po Hubertovi.

Hubert vylovil v kapse svůj mobil a přečetl si:

„Vyměnil jsem zámky u dveří, takže jestli sis u mě něco zapomněl, tak mi napiš a já ti to někam donesu. V.“

Za chvíli pípla druhá SMS:

„A slušní lidé chodí na návštěvy ve dne. V.“

A třetí SMS:

„Ty klíče mi hoď do schránky, nebo zavolám policii. V.“

K Vilémovu překvapení ráno ve schránce skutečně našel svazek klíčů.

Doufal, že to bylo naposledy, co Huberta viděl.