Shakespeare (5)

SLAVNOSTI OBCE

22. srpna

K Vilémově úlevě představení na Slavnostech obce probíhalo slibně až na jednu drobnost, v publiku chyběly dvě modré oči.

Vilém nervózně sledoval špehýrkou v boční kulise publikum. Byli tam všichni, starosta, celá obecní rada, místní podnikatelé, lidé, co si mysleli, že jsou místní honorace, ale Marek nikde.

„Vaše Jasnosti, vašeho manžela právě kopnul kůň,“ pronesl nezaujatě komorník směrem k lady Sandwichové.

„Probůh a stalo se mu něco?“

„Myslíte lorda nebo toho koně, madam?“

Publikum se rozesmálo.

„Vildo, už jdeš na scénu,“ šeptla mu do ucha Marie.

Vilda se usadil na invalidní vozík, podepřel si raněnou nohu tak, že trčela kupředu a Marie ho vší silou vystrčila na scénu.

Vilémův první vstup na jeviště od dubnové nehody vyšel dokonale, nataženou nohou přesně zasáhl zadnici prostořekého komorníka.

„Samozřejmě, že myslí mne, Žáne. Nemýlím se, drahá, že?“

Smích. A další následoval po etudě, kdy milady vysvětluje, o čí zdraví měla strach.

Vilém, sice upoután na invalidním vozíku, na jevišti řádil jak utržený ze řetězu. A celé lehce pozměněné hře o jedné narychlo připravené svačině to jenom prospělo.

Po skončení při děkovačce Vilémovi ukápla slzička dojetí. Byl zpět před publikem.

Spolek William se následně rozptýlil mezi účastníky obecních slavností. Vilém seděl trošku smutně u stolu a ucucával víno.

„Bylo to krásné, pěkný začátek po nemoci,“ přisedla si k němu jeho sestra.

„Dík,“ odpověděl smutně Vilém.

„Děje se něco?“

„Ani ne.“

„Hele, to vykládej jinde,“ podívala se mu zpříma do očí a hned pochopila, „tenhle pohled znám. Bráško, ty ses zamiloval… a on dnes nepřišel, že?“

Vilém jen lehce zavrtěl hlavou.

„Ahoj, strejdo,“ přisedla si Julie s Romanem, „moc jsi se nám líbil.“

„Když už jsi v pohybu, tak to bys mohl zase začít chodit k nám,“ začal Roman, otočil se na Janu, „paní Plaváčková, nic proti vám, ale přeci jen Vilém má ty kurzy lepší.“

„Teda, Romeo, nejsi trošku drzý?“ smála se Jana. Po krátké odmlce dodala: „Nejsi, vždyť já vím. Vilém je umělecky nadanější než já. Vidíš, Vildo, kdy si tyhle drzouny vezmeš zase zpátky do péče?“

„Hned po neděli,“ usmál se Vilém na Romea, „vyřiď doma, že už přijdu.“

Roman se postavil na židli a hlasitě hvízdnul, z davu se zvedlo několik hlav dětí z domova. Roman ukázal zvednutý palec a během chvíle byl Vilém obklopen skupinkou svých „studentů“.

„Paráda, takže se vracíš?“

„My už se báli, že jsi to vzdal…“

„… že už k nám nepřijdeš, když jsi měl u nás tu nehodu.“

„Neměl ji u nás, ale za barákem.“

„To je těsně vedle.“

Děti se začaly přetahovat o Vilémovu pozornost, pořád něco brebentily a Vilda byl zase ve svém živlu. Ani si nevšiml modrých očí, které ho sledovaly zpovzdálí.

Marek opřený o strom upil ze svého piva a pozoroval Viléma, který uprostřed dětí celý zářil. Většinou to byly tytéž děti, které chodil trošku rozhýbávat různými sportovními aktivitami a přistihl se, že asi žárlí. Chtěl by mít Viléma jen pro sebe, a ne se o něj dělit s touhle skupinkou mládežníků.

„Copak, tvoji sportovníci mají jiný objekt zájmu?“ zeptal se Marka jeho táta, koukal přitom na dav kolem Viléma a po chvilce dodal, „nebo mají stejný objekt zájmu?“

„Co?“ zamrkal Marek a podíval se na otce.

„Ále nic,“ poplácal ho Třepal senior po zádech a šel si po svých.

Když po odchodu dětí Vilém na chvilku osiřel, přisedl si k němu Marek:

„Blahopřeji k velkolepému návratu na scénu.“

„Ahoj,“ řekl Vilém s trošku smíšenými pocity. Nevěděl, jestli se zlobí, že Marek neviděl jeho představení, nebo jestli je rád, že ho vidí teď. „Jak můžeš vědět, jaký to byl návrat, když jsi tu nebyl.“

„Ty si myslíš, že bych něco tak důležitého, jako je tvůj divadelní návrat, promeškal?“

„Projel jsem několikrát celé hlediště, ale ty jsi v něm neseděl.“

„Tak to máš pravdu,“ přiznal Marek, „v hledišti jsem neseděl. Stál jsem támhle v rohu, nechtěl jsem tě moc znervózňovat svojí přítomností. Ale moje obavy byly liché, ty, jak jsi na jevišti, tak okolní svět nevnímáš a dýcháš jen pro své publikum.“

„Opravdu se ti to líbilo?“

„Jako divák jsem nadšen, jako terapeut už méně, to nakopnutí komorníka se úplně neslučuje s mými pokyny stran léčby.“

„Takže by bylo lepší, kdybys to dnes neviděl,“ začal se smát Vilém.

VZPOMÍNKA 7) ROMEO A JULIE POTŘETÍ

duben

Odtajnění Juliiny známosti se Vilémovi s Romanem povedlo na jedničku.

Julie seděla na okraji kašny na náměstí a zamilovaně hleděla na Romea, který jí recitoval úryvek ze Shakespearova dramatu nesoucího jejich jména. Dívka byla tak zahleděná do svého milého, že si ani nevšimla postavy, která se vedle nich opřela o kašnu.

Na Romanova slova

„…
Neb nad hlavou
mi vystupuješ zářná z noční tmy,
jak okřídlený posel nebeský
v sloup obráceným očím žasnoucích
smrtelných lidí, padajících na znak,
by dívali se naň, jak osedlal
si lenivě plynoucí oblaky
a po nebeských ňadrech vesluje…“

se za Jůlií ozvalo:

„A ty máš odpovědět…

Romeo, ó Romeo! — Proč’s Romeo?
Své jméno zapři, otce zřekni se,
neb, nechceš‑li, mně lásku přísahej,
a nechci dál být Kapuletova.“

Julie se zděšeně otočila a za ní stál její strýc Vilém.

„Co tu vy dva provádíte,“ ptal se Vilém potutelně, „randíčko?“

„Ahoj strejdo,“ pozdravila trošku vylekaně Julie.

„Ahoj Viléme,“ pozdravil Roman.

„Že to na mě nepovíš mámě?“ začala prosit dívka. „Určitě by vyšilovala.“

„Prosím tě, proč by vyšilovala?“ hrál Vilém údiv. „Vždyť už máš na randění věk.“

„Ale že to na mě neřekneš?“

„Proč ty obavy,“ klidnil ji Vilém, „ale když chceš, tak já jí to neřeknu. Ale jestli se tu takhle vystavujete, může vás vidět kdokoliv jiný a mámě to vyzvonit. Radši jí řekni sama, že máš kluka. Že je Roman zamilovaný, už si u nich cvrlikají i vrabci na střeše.“

„Já se nemám za co stydět,“ nedal se Romeo, „a jestli jde o mě, klidně vylezu na věž kostela vykřičím to do okolí.“

„Tak to by asi nešlo, to bys musel nejdřív vypáčit dveře a tím bys pozbyl dobré pověsti,“ smál se nejstarší z této trojice.

„Strejdo…,“ začala Jůlie lehce vyděračským tónem, „… a nemohl bys to mámě říct ty? Přece jen jsi herec a taky to s ní umíš líp než já.“

„Heleďme ji potvůrku, najednou já mám být ten donašeč.“

„Strejdo…,“ začala Julie loudit a Roman se přidal, „Vildo…“

Oba unisono dokončili:

„Udělej to pro nás.“

„Tak dobrá, vy dva,“ kapituloval Vilém, „zítra po škole přijďte do obchodu, já mámu připravím a vy to dotáhnete do konce.“

„Jsi ten nejlepší strejda,“ objala Julie Viléma a vlepila mu na tvář pusu.

Roman se zatvářil trošku zklamaně, že nebyl adresátem tohoto polibku.

Vilém nenápadně na chlapce mrknul:

„Já už jdu, ať může Julie objímat někoho jiného než mě.“

PSYCHIATR

31. srpna

Jak Marek slíbil, tak i udělal a na příští sezení u psychiatra Viléma doprovodil. Zatímco Vilda v ordinaci rozmlouval s doktorem, Marek si v čekárně opsal doktorovy kontaktní údaje.

Stalo se pravidlem, že Vilém chodil na rehabilitace až odpoledne a potom se oba přesunuli k Vildovi domů. Marek většinou přespal. Stále ve vší počestnosti.

V noci Marek držel Viléma v náručí, aby krotil jeho noční běsy. Ty se však nehodlaly vzdát tak lehce. Byly dny, kdy Marek měl co dělat, aby Vildu vůbec vzbudil, jak silně byl pod vlivem té vzpomínky, která mu nedovolovala se probudit.

Marek stále přemítal, zda má nebo nemá Vilémovi říct pravdu, nakonec se odhodlal a napsal doktorovi Horčičkovi, Vildovu psychiatrovi.

„Dobrý den, pane Třepale,“ vítal psychiatr Marka v ordinaci, „jsem rád, že jste přišel. Za normálních okolností bych se s vámi o stavu pana Hrušky neměl bavit, ale protože už jste tu s ním byl, a i s ohledem na to, co jste mi napsal, jsem si dovolil porušit lékařská pravidla.“

„Pane doktore, jsem si vědom, že tato situace není zcela běžná, ale nevím, jak z toho ven,“ začal Marek vysvětlovat, „nechci Vilémovi ublížit a už vůbec ho nechci ztratit. Asi jsem mu to měl říct hned na začátku, jenže víte, jak se takové věci špatně říkají?“

„No, dovedu si to představit,“ pozoroval doktor Marka, „ale sám jste říkal, že to byla nehoda, takže čeho se bojíte?“

„Nejsem si jistý, jestli to byla nehoda, vůbec jsem neviděl, jak se to stalo. Prostě tam ležel. Bojím se, že až zjistí, že vlastně to trápení má i kvůli mně, už mě nebude chtít vidět.“

„No to se, bohužel, občas v životě stává.“

Doktor se dlouze zamyslel a ordinaci ovládlo tíživé ticho.

„Co se týče toho zranění, jak postupuje léčba?“ zeptal se nakonec doktor. „Jste jeho fyzioterapeut, ne?“

„Ano, to jsem,“ pousmál se Marek, „asi jsem taky porušil nějaké lékařské pravidlo, když jsem si začal s pacientem.“

„Tak z toho si nic nedělejte, myslím si, že ve vašem případě to prospívá oběma stranám. Pan Hruška se nám výrazně zklidnil a vy nyní zjišťujete, co je a co není pro vás důležité,“ uklidnil doktor návštěvu a vrátil se k dříve položené otázce, „a jak to vypadá tedy s tím zraněním?“

„Přiznávám, že takhle rychlý postup jsem ještě u žádného pacienta neviděl,“ připustil Marek, „přesně dodržuje moje pokyny, nepřepíná se ani nefláká. Kéž by všichni pacienti byli aspoň z poloviny ochotni se léčit jako on.“

„To rád slyším,“ řekl potěšeně doktor, „myslím si ale, že by ta léčba u mě i u vás měla skončit, pokud možno, současně, aby se tahle kapitola mohla celá najednou uzavřít.“

„Mám mu to tedy říct?“

„Pokud vám mohu poradit, tak ano,“ zahleděl se na Marka doktor, „nějak opatrně, jemně.“

„No tak to mě čeká těžký úkol,“ posmutněl Marek.

Ve dveřích, když se loučil s doktorem, se ještě Marek zeptal:

„Pane doktore, zůstane tento rozhovor jen mezi námi?“

„Jistě, beru to jako pohovor s novým pacientem. Fakturu vám pošlu mailem,“ usmál se na rozloučenou doktor.

Vilém už se po bytě pohyboval bez berle jen s ortézou, noha se skutečně uzdravovala rychleji, než kdokoliv očekával. Dnes, i když neměli cvičení, přijde Marek. Proto si hostitel dával tolik záležet, bylo to první velké vaření, ke kterému se odhodlal, dosud si vždy něco objednávali.

Přesně v sedm se ozvalo zaklepání na dveře.

„Ahoj,“ otevřel Vilém, „proč jsi nešel dál, vždyť máš klíče.“

„Pořád jsem tu jen návštěva a ty klíče jsem si vzal jen proto, abys pro mě nemusel chodit ty tři patra dolů,“ vysvětlil Marek a podával Vilémovi krásnou kytici lilií.

„Óóóó, mé oblíbené,“ zaplesal Vilda.

„Já vím,“ řekl Marek při zouvání a potom nasál vůni, která prostupovala celým bytem, „… tady to ale voní.“

„Tak snad to bude chutnat stejně jako vonět,“ uváděl Vilda Marka do obýváku.

„Nechceš s něčím pomoct?“ nabízel se host.

„Ne ne, dneska jsi tu opravdu za hosta, tak si to užij,“ odmítl Vilém a zmizel v kuchyni.

Marek se posadil k prostřenému stolu, cítil, že když bude nejdříve večeře, tak to bude lepší.

Z kuchyně se ozvalo tříštění skla následované jadrným zaklením.

Během vteřiny už byl Marek v kuchyni:

„Stalo se něco?“

Vilém nešťastně stál nad rozbitou zavařeninou, potom se smutně podíval na Marka.

„Asi budu tu tvoji pomoc potřebovat, tohle sám neuklidím, ještě se neohnu až k zemi. A to jsem dnes chtěl být hostitelem na plno, ale hvězdy mi nejsou nakloněny.“

„To nevadí, střepy nosí štěstí,“ usmál se Marek, „kde máš lopatku… a hadr na podlahu?“

Marek pomohl Vilémovi uklidit rozbitou zavařeninu a potom i naservírovat pečené kuře s bramborem na stůl.

Večer leželi v posteli ve vzájemném objetí a Marek se odhodlával ke slovu. Zrádná Mab ho zase předběhla. Z náručí se mu začalo ozývat pravidelné oddechování, občas doprovozené drobným chrupnutím.

„Takže ti to zase neřeknu,“ povzdechl si Marek a přitulil se k Vildovi.

VZPOMÍNKA 8) ROMAN A HUBERT PODRUHÉ

duben

„Jano, odpoledne budeme mít návštěvu,“ začal Vilém odtajňovat seznamovací plán.

„A koho?“

„Tvého zetě.“

„Koho?“ divila se Jana.

„Julie přivede toho svého Romea a chce ti ho představit.“

„Konečně,“ rozzářila se Jana, „bála jsem se, že puknu zvědavostí a prokecnu se, že o něm vím.“

„Tak to hlavně dohraj až do konce, nebo to budeme mít u Julči polepené všichni, já, ty i Romeo.“

„On se opravdu jmenuje Romeo?“ zeptala se po chvíli Jana.

„Ne, ale nechá si tak říkat,“ prozradil Vilda, „a má pro to pádný důvod. Umí skoro celého Shakespeara zpaměti, nejen česky, ale i anglicky.“

„Já snad do odpoledne nevydržím,“ pochodovala Jana nervózně po skladu.

„Ale vydržíš, sestřičko,“ vytáhl Vilém dosud neroztříděnou zásilku, která už několik týdnů stála nepovšimnuta v regálu.

Vilém vysypal na stůl obsah krabice – pytlíčky s korálky:

„Pěkně je, jak Popelka, vytřídíš a navíc oceníš.“

„Aspoň že jsi mi je nechal v těch pytlíčcích,“ usmála se Jana a dala se do práce.

Zatímco Jana přebírala korálky, Vilém se věnoval zákazníkům za pultem. Po chvíli žena v zázemí objevila v hromadě pytlíčků něco, co tam nepatřilo, a hned to šla bratrovi ukázat.

„Na kolik mám ocenit tohle?“ ukazovala Jana Vilémovi jeho ztracenou občanku.

„Kdes ji našla?“ zíral nevěřícně Vilda.

„Byla v té krabici mezi korálky.“

„Tak to mi je záhadou, jak se tam dostala,“ dumal Vilém.

„To ti nepovím,“ culila se Jana a podala mu ji, „hlavně ji zlikviduj, ať se ti neplete s tou novou.“

Odpoledne cestou ze školy se ve dveřích objevila Julie s Romanem. Byli lehce nervózní, radši se před obchodem pustili a dovnitř nešli ruku v ruce.

„Ahoj, strejdo,“ šeptla směrem k Vilémovi Julie, „zařídil jsi to?“

„Jo,“ usmál se na ně Vilém, „máma je vzadu, tak jděte za ní.“

Julie chytla Romana za ruku a odvedla ho do zázemí.

Vilém nevěděl, co se tam dělo, protože v tu chvíli přišli zákazníci a on musel zůstat za pultem. Po chvíli však zezadu zaslechl smích všech tří, takže vše bylo v pořádku. Další dobře zrežírovaný kus.

Co však bylo mimo Vilémovu režii, byl zákazník, který vešel těsně před zavíračkou: Hubert.

„Tak co chceš tentokrát?“ nasadil Vilém dosti ostrý tón. „Peníze ti nedám, žádné jsi u mě nenechal a žádné další krámy už u mě taky nemáš.“

„Tak to si teda myslíš, že mi žádné peníze nedáš,“ vytáhl Hubert z kapsy kladivo, lehce ťuknul do jedné ze skleněných vitrín se zbožím, „na kolik si té vitríny ceníš? Deset tisíc? Nebo patnáct?“

„To jsi klesl takhle hluboko?“ nenechal se Vilém rozhodit, „možná by tě zajímalo, že už při příchodu do obchodu si tě natočila jedna kamera, a právě teď stojíš v záběru druhé.“

„To ti mám věřit?“ ušklíbl se vyděrač. „Nikdy jsi o žádných kamerách v obchodě nemluvil. Na to jsi moc velký skrblík.“

„Budeš se divit, ale jsou tu,“ ukázal Vilém na kamery, které byly čerstvě instalované v různých místech prodejny, „chování jednoho hajzlíka mě přesvědčilo, že bych si je měl pořídit. A jak koukám, udělal jsem dobře.“

Ze zázemí vyšla Jana a Julie s Romanem.

„Koukám, že posledně ti to nestačilo,“ syknul Roman směrem k Hubertovi.

„To sis jako proti mně najal ochranku? Takovýho nechtěnýho bastarda?“

„Tssss,“ prskla Julie jako kočka, „být tebou, dávala bych si na podobná označení pozor, nevypadá, ale má docela slušné svaly.“

Jana se v první chvíli zděšeně podívala po své dceři, ale vážnost situace ji donutila nepátrat, jak její dcera ví o Romanově muskulatuře.

„Huberte,“ snažil se to vyřešit Vilém, „neblbni, vždyť z toho budeš mít jen malér. Vzdej to, chtěl jsi mě oškubat a nevyšlo ti to. Tak mě a moji rodinu nech na pokoji.“

Hubert si stále hrál s kladivem velmi blízko skleněné tabule a pohledem plným zloby si měřil všechny přítomné.

„Podívej se,“ vykročil Roman směrem k nezvanému hostu, „strč to kladivo zase do kapsy, otoč se a vypadni. Nebo ti budu muset pomoct.“

„Se tě mám jako bát?“

Roman si vzpomněl na základy obrany, kterou jim dával Max, a dokonale ji přetavil v útok. A Vilém si vzpomněl na to, jak Huberta v lednu vyexpedoval ze svého bytu, teď to bylo velmi podobné. Roman přiskočil k nevítanému návštěvníkovi a chytil ho za ruku s kladivem. Hubert kladivo leknutím upustil, shodou okolností na svoji nohu. Zatímco Hubert vyl bolestí, Roman mu zkroutil ruku za záda, Julie otevřela dveře obchodu a Roman vyhodil nechtěnou osobu před krám. Vypadalo to jako ve westernu, když vyhazují opilce ze saloonu.

Roman se postavil do dveří a úplně klidným hlasem dodal:

„Tak doufám, že tentokrát už máš dost.“

„Však já si tě najdu, oba si vás najdu a pak uvidíte,“ štěkl na ně Hubert a zmizel.

„To už je podruhé, co jsi mě před ním zachránil, jak se ti odvděčím?“ ptal se Vilém Romea.

„Nijak, ty jsi toho pro nás doma už udělal tolik jako nikdo jiný,“ usmíval se Roman, „naopak, všichni v domově jsme tví dlužníci. A pokud bych měl takovýho hajzla vyhazovat každý den, tak to pro tebe rád udělám.“

„Ty jsi můj hrdina,“ líbla Julie Romana na tvář. Hned nato se zarazila a opatrně se podívala na svoji mámu.

„Co je?“ podivila se Jana. „Představila jsi mi svého kluka a je mi jasné, že u recitování Shakespeara nezůstanete. A hlavně, mně se Roman líbí, hodíte se k sobě.“

„Děkuji,“ začervenal se trošku Roman.

„Tak pro dnešek zavíráme krám, zvu vás na pizzu,“ zakončil napjaté odpoledne Vilém.