Shakespeare (8)

SEZNÁMENÍ

září

„Dobrý den,“ pozdravil Marek prodavačku Hanku ve Vilémově obchodě, o jehož existenci sice věděl, ale nikdy nebyl uvnitř. Okamžitě si tam připadal jako doma (u Viléma), spousta věcí, které se nějak používají k domácímu tvoření, ať z papíru, látky, skla a spousty dalších materiálů, které Marek ani neuměl pojmenovat. Jen Vilém tam chyběl a Marek najednou ztratil odvahu, chtěl se otočit a odejít, jenže Hanka byla rychlejší.

„Můžu vám nějak pomoct?“ nenechala prodavačka Marka odejít.

„Ví…te,“ zadrhnul se Markovi hlas nervozitou, „potřeboval bych nějaký dárek.“

„Už hotový? Nebo chcete jen materiál a vyrobíte dárek sám?“

„Sám bych si na takovou nádheru netroufnul,“ ukazoval Marek na výrobky ze skleněných korálků.

„To dělal náš pan šéf,“ usmála se prodavačka a hned kula železo, „ale jsou na prodej, jestli se vám líbí. Pro koho to má být? Muž nebo žena?“

„Pro muže,“ přiznal Marek a lehce mu zčervenaly líce.

„Aha,“ pousmála se chápavě Hanka, „a víte aspoň, co by to mělo být? Co by ho potěšilo?“

„No, je všeobecně umělecky nadaný a má rád divadlo,“ začal Marek vyjmenovávat Vilémovy přednosti, „taky má rád děti.“

„A má modré oči jako vy,“ doplnila přidrzle Hanka s úsměvem od ucha k uchu, „já vám ho zavolám.“

Hanka odešla do zázemí, odkud Marek zaslechl jen útržek konverzace.

„Je tam zákazník, se kterým si neumím poradit,“ šeptala dost nahlas Hana.

„Prosím tě, od kdy ty si neumíš poradit s nějakým otravcem,“ ozval se ženský hlas.

„Myslím, že by se ho měl ujmout Vilém,“ nedala se Hanka, „ten je na tyhle zákazníky ekšpert.“

„To ho fakt nezvládneš sama?“ ozval se Vilém a bylo slyšet odsunutí židle.

Chvilinku na to se za pultem objevil Vilém a začal trošku zostra, ještě než na Marka pohlédl:

„Copak si přejete?“

Marek se lehce usmál, když za Vilémem uviděl dva páry zvědavých ženských očí:

„Mluvit s majitelem.“

„Prosím, to jsem…,“ Vilém se zasekl, když viděl, kdo si z něj dělá šprťouchlata.

„Já vím,“ smál se Marek od ucha k uchu.

„Hanko,“ zavolal Vilém, „můžeš sem a Jana taky. Máme tu problém.“

Hanka rozesmátá a Jana trošku nejistá vstoupily do obchodu.

„Dobrý den,“ pozdravil znovu Marek.

„Tak tohohle zákazníka se mnou budete asi vídat častěji,“ otočil se Vilém na své spolupracovnice, „tohle je Marek Třepal, můj přítel.“

„Ráda vás poznávám, Hanka,“ vrhla se na Marka Hana a třásla mu pravicí, „já jsem si říkala, že musí někoho mít. Je podezřele v pohodě.“

„Hanko, no dovol,“ klidnil ji naoko rozzlobený šéf.

„My se známe, že?“ smála se i Jana, „Julie k vám chodí na volejbal. Jana Plaváčková.“

„Tak spíš já chodím k Julii na volejbal, jen vypomáhám s tréninky.“

„O tom, jak to s tím trénováním je, by vám mohla moje dcera a její spoluhráčky vyprávět,“ nedala se Jana a hned navrhla, „nechcete dnes přijít na večeři? Přijde i Romeo.“

„Julča už ho bere do čísla?“ podivil se Vilém.

„Proč ne? Mají se někde toulat po parcích? A já ho mám ráda, tak proč ho nepozvat občas na večeři. Stejně jim v domově vaří jen nějaké blafy.“

„Promiňte, paní Plaváčková,“ ozval se Marek, „v tom s vámi nemohu souhlasit, dětem tam vaří výtečně. Několikrát mě pozvaly na večeři a pokaždé jsem si moc pochutnal.“

„Aha, takže další patron našeho dětského domova,“ šťouchla Jana do svého bratra, „to jste se srazili na dvoře domova nebo jak jste se vy dva vlastně potkali?“

„Chodím k němu cvičit tu nohu,“ přiznal Vilém.

„Vy jste fyzioterapeut?“ rozzářila se Jana a úplně zapomněla, že jde o seznamovací rozhovor, „mě poslední dobou strašně bolí tadyhle za krkem, nevíte, co by to mohlo být?“

„To bude mobilní skolióza,“ nenechal Vilém Marka odpovědět, „říkám ti to neustále, ať pořád nečučíš do mobilu.“

„Vidíte ho, vlastní sestře by odepřel pomoc.“

„No, ale má pravdu,“ culil se Marek, „zkuste si hlídat, jestli nemáte tu hlavu moc skloněnou dolů.“

„Už vím, co ti koupím k Vánocům, pořádně široký obojek, abys tu hlavu nemohla sklopit,“ rozchechtal se Vilém, „a budu tě mít za co přivázat tady v obchodě, abys někam furt neodbíhala.“

„Tsss,“ odfrkla Jana, „víš ty co? Uvař si večeři sám… Pan Třepal přijít může.“

„Marek,“ vložil se do toho nesměle Vilémův přítel.

Jana se pousmála a znovu Markovi podala pravici:

„Jana. A přijdeš?“

Marek se podíval na Viléma:

„Ale Vildovi bude doma smutno.“

„Tak ho vezmi s sebou, ale budeš ho hlídat, aby nebyl drzý na hostitelku.“

„Zkusím to,“ culil se Marek.

„Musím se zastavit ještě u našich pro nějaké víno pro Janu a jejího manžela,“ uhnul Marek ze směru domů (k Vildovi) do ulice vedoucí do Beverly Hills.

„Jak myslíš, ale nějaké víno doma máme,“ lehce oponoval Vilém, ale sám byl trošku zvědavý, jak vypadá Markův dům.

Projeli „spodní Beverly Hills“ a vyjeli na kopec do „horního Beverly Hills“. Dojeli až úplně na konec k nejvýše položené parcele. Marek projel po příjezdové cestě mezi pečlivě udržovanými záhonky až před velkou vilu. Vilém v okamžiku, kdy uviděl Markův rodný hrad, údivem otevřel ústa. Krásná stavba, žádné podnikatelské baroko.

Marek zaparkoval a vystoupil, než za sebou zavřel dveře, otočil se na Viléma:

„Nechceš se podívat dovnitř?“

„A hodí se to?“ ptal se trošku s obavami Vilém.

Marek znovu nastoupil a chytil Viléma za ruku:

„Zlato, kdyby se to nehodilo, tak ti řeknu, ať počkáš v autě.“

Vilém se nejistě pousmál.

„Ale pro tvůj klid,“ začal Marek vysvětlovat, „dole bydlí naši, k těm se chodí támhle těmi dveřmi. Já mám byt v patře, tam vedou schody za rohem. Vnitřní schody jsou zazděné. Takže s našima se nemusíme potkat.“

Vilém se trošku uklidnil, a když Marek dodal, že rodiče nejsou nejspíš doma, protože na dvoře nemají auto, tak nechal svoji zvědavost zvítězit:

„Tak jo, ale jen nakouknu, ať to stihneme k Janě na večeři.“

Obešli dům a skutečně ze zadní strany k němu bylo přistavěno kryté schodiště, po kterém vystoupali do Markova bytu.

„Tak tohle je zase moje království,“ ukázal Marek v hale, která je přivítala nevětraným vzduchem.

„Měl bys sem občas zajet aspoň vyvětrat,“ rozhlížel se Vilém po místnosti, která byla uprostřed domu, a tedy přirozeným spojovacím uzlem do dalších částí.

„Nezouvej se, venku je sucho,“ řekl Marek, když se Vilda snažil zout, a hned pokračoval s popisem svého království, „není to tak velké, jak u tebe, jen 2+1, ale mně to stačilo. Původní schody, dnes komora, záchod, koupelna, ložnice, obývák a kuchyně.“

Vstoupili do obývacího pokoje. Velmi jednoduše až spartánsky vybavený pokoj. Vše v jednoduchých tvarech a tlumených barvách. Na stěnách žádné obrázky. Vilém se v takových prostorech cítil trošku nesvůj, protože vůbec nic nevypovídají o majitelích.

„Tak krásné jako u tebe to tu, bohužel, nemám,“ řekl Marek trošku sklesle, „nemám cit pro kombinování barev. A vyšívat z korálků už vůbec neumím.“

„Je to tu pěkné, ale na můj vkus až moc sterilní,“ řekl popravdě Vilém, „chybí ti tu nějaká kytka, nějaký obrázek nebo aspoň jednu barevnou stěnu, kdybys tu měl. A ty barvy by taky mohly být jasnější.“

„Že jsem tě nenechal sedět v autě,“ přitáhl si Marek Vildu do náruče.

„Ale jestli chceš, tak ti to tu pomůžu zútulnit,“ a host políbil pána domu.

Vilda se vydal na bližší obhlídku, a když došel k oknu, zůstal stát jako přimražený. Naskytl se mu totiž nádherný výhled na celé městečko. Pod sebou viděl Beverly Hills, potom následovalo centrum se zámeckým vrškem. Pod kopcem se vyjímala velká budova dětského domova a za kopcem vykukovalo Vilémovo sídliště.

„Ty jsi vyměnil tenhle výhled za moji bytovku, kde koukáme sousedům do talíře?“

„Ne,“ oponoval Marek, „vyměnil jsem zdejší samotu za místo, kde mám tebe.“

Vilémovi lehce zčervenaly líce a uši, otočil se na Marka:

„To jako vážně?“

„Úplně vážně, a jestli chceš, můžeme bydlet tady,“ navrhl Marek, „ale upozorňuji tě, že do centra je to pěkně daleko. Tady je člověk bez auta úplně ztracený.“

„Tak to ještě promyslíme,“ usmál se Vilda, „už jsi našel to víno?“

„Jdu pro něj.“ Marek zmizel v kuchyni, odkud se za chvíli ozvalo: „Bílé nebo červené? Suché nebo sladké? Nebo snad bubliny? Ty bych tu měl taky v suché i mokré verzi.“

„To tam máš vinný sklep?“ nevydržel Vilém a vstoupil do kuchyně, kde našel Marka stát před otevřenou vinotékou velikosti šatní skříně, zcela zaplněnou lahvemi.

„Páni, to je zásobička,“ pochválil Vilém.

„Než jsem tě poznal, tak láhev vína byla mým pravidelným večerním společníkem,“ přiznal trošku neochotně Marek.

„Jana má ráda bílé spíš sušší, Albert zase sladší červené a já nepohrdnu bublinkama,“ odpověděl Vilém na dříve položenou otázku.

„Tak vezmeme ode všeho po dvou lahvích,“ rozhodl Marek a začal skládat lahve do tašky, „a co pro Julii s Romanem? Dovolí jim Jana něco?“

„Hele, do toho bych se nepouštěl, nejsou plnoletí… ani jeden.“

Marek se sklonil níž a ze dna vinotéky vylovil lahev nealkoholických bublin.

„Ale tohle by mohli, ne?“

„Tak to asi jo,“ odsouhlasil Vilém, „ale necháme si to Janou schválit, souhlasíš?“

„Ok,“ potvrdil Marek.

Vilém s Markem se ještě zastavili doma (u Vildy) zušlechtit, a hlavně zaparkovat auto, aby před sedmou byli na cestě k Janinu domu.

„Tak tady ségra bydlí,“ ukazoval Vilda na jeden dílek v dlouhé řadě domů, které lemovaly hlavní ulici směrem k náměstí, „původně tu byl malý domeček mého pradědečka, ale když se začalo se stavbou těch sousedních řadových domů, prý prohlásil, že se na to může tentononc, sbalil se a odstěhoval se do chatičky nahoře v lesích. Tady to nechal celé dědečkovi napospas.“

„Počkej, ten poustevník nahoře v lesích, to byl tvůj pradědeček?“ ptal se Marek. „Babička mi o něm vyprávěla dlouhé příběhy. Jak uprostřed lesa pěstoval brambory, choval slepice, které se volně potulovaly po lese, jak nadával, že mu děti chodí na jahody, ale potom zase ty samé děti učil, jak rozdělat oheň a přežít v přírodě.“

„Jo, tak to byl můj pradědeček Jiří, řečený Poustevník,“ potvrdil Vilém a pokračoval ve vyprávění, „a dědeček, velmi moderní muž, se připojil ke stavbě těchhle řadovek, a ještě nad plán přidal pár vylepšení. Například to byl jediný z domů, který už při stavbě měl ústřední topení. No a pak tu bydleli naši a po nich to převzala ségra.“

„Proč tu nejsi ty?“ neodpustil si Marek otázku.

„Tak jednak jsem druhorozený a zadruhé u mě se nečekalo, že budu mít velkou rodinu, takže bych v tom baráku byl nakonec sám. Ale nejdřív jsem tu bydlel s našima, měl jsem tohle okno v přízemí, teď tam je Julie. A Jana byla v mém bytě, ten byl původně její. Když naši odešli, tak jsme se dohodli, že dům si vezme Jana a já půjdu do jejího bytu.“

„To zní rozumně.“

Z dalšího rozebírání historie je vyrušila Julie, která se vyklonila z okna v patře:

„Budete tam stát ještě dlouho? Máma už chce nosit na stůl.“

„Jo, už jdeme,“ mávnul na ni Vilém.

Marek se před vstupem do domu pořádně nadechl a vydechl.

Vilém se na něj otočil:

„Ale no tak, vždyť všechny znáš, možná dokonce déle než mě.“

„To máš vlastně pravdu,“ pousmál se o něco klidnější Marek.

„Ahoj strejdo,“ vrhla se na Viléma hned po vstupu do jídelny Julie a trošku ironickým tónem dodala, „koho nám to vedeš? Tvůj nový objev?“

„Julčo,“ krotil svoji dceru Albert a hned podával Markovi pravici, „Albert, otec téhle té ztřeštěné puberťačky.“

„Marek,“ přijal nabízené tykání host, „my se známe, ale zatím jen formálně, přes volejbal.“

„Ahoj kluci,“ pozdravil Roman, který dosud stál nepovšimnut trošku stranou.

„Ahoj Romeo,“ pozdravil se s ním Vilém a lehce si rýpl do jeho záliby v Shakespearovi, „kde máš Merkucia?“

„Krmení pro červy jsem z něj pro dnešek udělal,“ odpověděl v Shakespearově duchu Roman, „červíci v hlavě kutají mu, kam že jsem dnes šel, že mám povolenou pozdější večerku.“

„Ty jsi mi taky pěkný ptáček,“ zapojil se do debaty Marek, „Vildo, nepotřebuješ nějakýho takovýho k sobě do souboru?“

„Potřeboval bych, ale naše stanovy to nedovolují, můžeme přijímat až od osmnácti.“

„To je dobře,“ obtočila Julie své ruce kolem Romanova krku, „komedianta mi z něj dělat nebudete.“

„Julie, jak to mluvíš o chloubě místního kulturního života?“ začal se naoko rozčilovat Vilém. „My nejsme komedianti, ale vážený ochotnický divadelní spolek, ověnčený mnoha celkem dvěma cenami a archivem plným děkovných dopisů.“

„Tak snad toho tolik neřekla,“ postavil se Romeo před Julii a teatrálně rozpaženýma rukama chránil svoji milou.

Najednou se všichni rozesmáli.

„O co jsem přišla?“ vstoupila do jídelny hostitelka s mísou kuřecího salátu.

„O hodně,“ odpovídal Albert přes záchvaty smíchu, „musíme Vilémovi vystavit fakturu za nájem naší jídelny jako zkušebny, protože právě nazkoušeli humorný výstup a vůbec bych se nedivil, kdybychom ho následně uviděli v nějaké nové hře.“

Vilémovi zajiskřilo v očích:

„Ale to není špatný nápad.“

Marek se rozhodl divadelní téma ukončit, nechal Janu odložit mísu na stůl a hned na to jí předal tašku s donesenými lahvemi.

„Tady je něco na zapití.“

„Jé, tos nemusel,“ odmítala společensky Jana, ale dar převzala, „dám to chladit.“

Z kuchyně se po chvíli ozvalo něco mezi úlekem a radostným výsknutím.

„Seďte,“ klidnil návštěvu Albert, „já zjistím, co se děje.“

„Podívej, co donesli,“ ukazovala Jana na vína, která mezitím vyskládala na kuchyňskou linku.

Albert si nasadil brýle a podíval se na etikety přinesených vín. Sice nebyl žádný velký znalec, ale spolehlivě poznal, do jaké cenové kategorie ta vína zařadit.

„Přece tu nevypijeme celý můj plat,“ šeptala Jana manželovi.

„Drahá,“ klidnil ji Albert, „zas tak špatně tě Vilém neplatí, to mi neříkej. Tohle je jen tak zhruba skoro čtvrtka tvého platu.“

„Dobře, ale i tak to nejde.“

„A co chceš dělat? Vrátit jim to?“

Mezitím se v jídelně Marek naklonil k Vilémovi a pošeptal mu:

„Asi jsem to přehnal s těmi víny.“

„Co?“ nechápal Vilém.

„No chtěl jsem udělat dojem, a tak jsem vybral něco lepšího a bojím se, že Jana to nezvládla.“

„Klid,“ poplácal Vilém Marka po koleni, „jdu očíhnout situaci.“

Vilém se zvedl od stolu a zamířil ke kuchyni.

„Můžu?“ zeptal se opatrně ve dveřích.

Jana se na něj hned vrhla a šeptem mu začala nadávat:

„Zbláznili jste se? Vždyť jste za to museli dát majlant. A kde jste to vůbec tak rychle sehnali? Nebo tohle doma pijete běžně?“

„Jani, klid,“ zatlačil Vilém svoji sestru na kuchyňskou židli, „ta vína přinesl Marek, měl je doma, nic jsme nikde nesháněli. Holt chtěl napoprvé udělat dojem a vzhledem k tomu, že je to Třepal, tak mu ani nedošlo, jak to může na obyčejného smrtelníka zapůsobit.“

„Jak, že je to Třepal?“ divil se Albert a po chvilce přemýšlení ukázal na reklamní kalendář Tiskárny Třepal, který visel na stěně kuchyně. „Tenhle Třepal?“

„Ano, přesně tenhle,“ kývnul Vilém.

„Jana říkala, že je masér.“

„To je, ale taky je to člen Třepalovy rodiny a generální ředitel tiskárny,“ vysvětlil Vilda.

„Cože?“ ozvala se Jana.

Vilém se rozesmál:

„Viditelně nejsem natvrdlý jen já. Mně to secvaklo taky se zpožděním, kdo to je.“

Zavládla chvíle trapného ticha, kterou nakonec vyřešil Vilém:

„Tak hele, přinesli jsme víno, přinesli. A proč jsme ho přinesli? Aby se vypilo. Jana má ráda bílé, Bert zase červené a já bubliny, tak jdeme na to.“

Než se domácí vzpamatovali, sáhl Vilém do šuplete pro vývrtku a dvě lahve otevřel. Hned na to se ozvalo puf a otevřen byl i sekt.

„Můžeme mladým dát nealko sekt?“ otočil se nakonec s další lahví v ruce Vilém na Janu.

Ta jen rezignovaně mávla rukou. A tak následovalo ještě jedno puf.

Seznámení s Vilémovou rodinou proběhlo na výbornou, tak začali plánovat setkání s Markovými rodiči.

„Pozveme je k nám,“ ptal se Vilda, „bude se jim chtít? Nevím, jestli to tu je dost nóbl. Přece jen patříte mezi honoraci zdejší společnosti.“

„Hele, naši nejsou žádný namyšlení milionáři,“ reagoval Marek, „vždyť tátu znáš z tiskárny. Vidět ho jinak než v pracovním je skoro zázrak. A máma je totéž. Teda je pravda, že do tiskárny nerada chodí kvůli hluku, ale v kanceláři holky pěkně proháněla, ale taky uměla vzít za práci, když bylo potřeba.“

„A kdy?“

„A co nedělní oběd?“ navrhl Marek. „Máma mě každou neděli zve a teď už jsem několikrát odmítnul, protože jsi mi vařil ty. Tak aspoň uvidí, jakou má konkurenci.“

„No, tak to jsi mi teda pomohl,“ usmál se smutně Vilém, „to mám jako soutěžit s tvojí mámou?“

„Hele, říkám ti, že naši jsou v pohodě,“ hladil Marek Vildu po ruce, „a hlavně, já ti s tím samozřejmě pomůžu.“

„A co jim uvaříme?“

„Táta je knedlíkovej a já taky,“ poplácal se Marek po břiše, „tak uděláme třeba svíčkovou.“

„Jo, to by šlo.“

V neděli před polednem zastavilo před Vilémovým domem SUV podobné, jakým jezdil Marek. Když ho Vilém uviděl z okna, obrátil se na svého přítele:

„Vždyť jsi říkal, že sis ten tank koupil, abys mohl tu a tam něco přivézt rodičům, a oni mají totéž.“

„To je novinka, koupili ho nedávno, aby mohli vozit věci na chalupu. Nechtějí si pořád půjčovat moje.“

„No tak to bude sranda, jestli je uvidí správce, ten už teď nadává na tvoje auto a teď tu máme dvě.“

„Neboj, správce nadávat nebude, je to tátův známý z tenisu.“

„Koukám, my jsme fakt malý město.“

Z dalšího rozjímání oba vyrušil mobil:

„Ahoj Marku, tak jsme tu. Na který zvonek máme zvonit?“

„Nazdárek, už jdu pro vás,“ vybíhal Marek z bytu málem bos.

Po chvíli už do Vilémovy předsíně vcházeli tři Třepalovi – otec, matka a syn.

Vilda, lehce nervózní, začal hosty vítat:

„Dobrý den, já jsem Vilém Hruška.“

„Dobrý den, Marek Xaver Třepal, otec.“

Když se pořádně na Vildu podíval, rozsvítilo se mu.

„Ale my se známe, vy jste principál Williama, my jsme zatím nevynechali jedinou premiéru. Ten loňský Lord Sandwich byl výborný. Co na nás chystáte letos?“

„Tati, na povídání bude čas, pusť nás taky dovnitř,“ přerušil svého otce Marek junior.

„No vidíte…, tohle je moje paní, Antonie Třepalová,“ ukázal příchozí na svoji ženu.

„Těší mě, paní Třepalová,“ potřásl si Vilém rukou i s příchozí dámou, „pojďte dál. Hned budu servírovat.“

Když vešli Třepalovi do obýváku, oba zaraženě koukali na obraz místní dominanty visící na stěně.

„To dělal Vilda,“ pochválil Marek svého přítele, „je to z korálků.“

Antonie Třepalová popošla blíž, aby se lépe podívala na drobné korálky, které se spojily v tak dokonalý celek. Lehce, jen konečky prstů, se dotkla korálkové nádhery a žasla:

„To snad ani není možné.“

Marek zapnul podsvícení a informoval rodiče podobně, jako Vilda jeho při první návštěvě:

„Teď to není tak výrazné, ale máte vidět, jakou to dělá potmě atmosféru.“

„Pojďte ke stolu, nesu polévku,“ vešel Vilém s polévkovou mísou. S posledním krokem začal cítit, že celodopolední pobíhání bez ortézy neudělalo jeho noze dobře. Naštěstí stihl mísu položit v pravou chvíli, než se mu lehce podlomilo koleno. Hosté si ničeho nevšimli, naštěstí. Ale Marek si všiml.

„Já naberu,“ převzal od Viléma naběračku, usmál se na Vildu a docela nesmlouvavým tonem dodal, „ty si teď sedni.“

Vilém poslechl, protože noha skutečně trošku bolela a rád jí dopřál trošku odpočinku.

Markův otec polévku téměř vysál z talíře a paní Antonie se také málem olizovala.

„A to jsme teprve u polévky,“ pomyslel si Vilém.

Vilém sebral talíře a šel do kuchyně, Marek mu byl v patách.

„Hned si běž pro ortézu,“ pošeptal Marek Vilémovi, „já tam zatím odnesu hlavní chod.“

„Jak budu vypadat, přijímat hosty s ortézou.“

„Jako někdo, kdo se léčí z vážného úrazu. Vím, že ti říkám, že máš zkoušet chodit bez ortézy, ale s hůlkou. Od rána tu běháš bez jakékoliv opory a ta noha už ti jasně dává najevo, že si chce odpočnout.“

„Nevím, o čem mluvíš,“ snažil se Vilém odporovat.

„Na moje rodiče to můžeš zkoušet, ale na mě ne. Já jsem viděl, že jsi málem nedonesl tu polévku.“

„Tobě taky nic neujde,“ políbil Vilém Marka a šel si poslušně do ložnice pro ortézu.

Marek zatím odnesl na stůl mísy s knedlíky a masem.

Omáčku už donesl Vilém, sice trošku pajdal kvůli ortéze, ale rozhodně se mu šlo lépe.

Paní Antonii změna ve Vilémově chůzi neušla, lehce strčila do svého muže, aby byl na tuto změnu upozorněn a ke svému synovi s úsměvem pronesla:

„Zrovna jsme se chtěli zeptat, kde jste se vy dva potkali, ale asi už je nám to jasné.“

„Ano, je to můj pacient,“ potvrdil Marek s úsměvem.

„Měl jsem nehodu a Marek mi tu nohu rozcvičuje,“ začal vysvětlovat Vilém, „no a najednou jsme spolu chodili.“

„Ale hodíte se k sobě,“ poznamenal Třepal starší, „máte na něj dobrý vliv. Dokonce se v tiskárně netváří, jako kdyby žvýkal šťovík.“

„Tati, neslíbili jste mi, že tiskárnu necháte na mně?“

„Ale informováni o dění můžeme být, ne?“ zapojila se máma.

„Však já vám všechny důležité věci hlásím,“ nenechal se Marek jen tak lehce odbýt.

Vilémovi se směr konverzace příliš nezamlouval, a tak rychle začal nabírat jídlo:

„Paní Třepalová, kolik chcete knedlíků?“

„Budou mi stačit tři,“ odpověděla s úsměvem a dodala, „tu paní Třepalovou můžete příště vynechat. Bude stačit Antonie.“

„Mně, Viléme, dej rovnou pět, ať si nemusím přidávat,“ začal najednou Vildovi tykat Markův otec, „… jo a já jsem taky Marek.“

Hostitel se cítil velmi potěšen a uvnitř ho zaplavoval (oprávněný) pocit, že byl přijat do rodiny.

VZPOMÍNKA 13) KONEČNĚ DOMA

červen

Sanitka zastavila před Vilémovým domem. Saniťáci vytáhli lehátko a zamířili do nitra domu.

„Pánové, já se nahoru nějak vyškrábu,“ snažil se jim pacient ušetřit cestu do schodů.

„Jo, to nám říká každý, ale potom nás pomlouvá, že jsme ho vyklopili před domem,“ zasmál se muž vepředu.

„Výtah nemáte, co?“ zeptal se druhý.

„Právě proto vám chci ušetřit námahu.“

V tu chvíli zastavilo před domem auto a z něj vystoupila Vilémova sestra s manželem.

„Ahoj,“ pohladila Jana svého bratra po rameni, „jste tu nějak brzo.“

„Paní, to víte, blesk je náš pomalejší brácha,“ reagovali Vilémovi nosiči. „Otevřete nám dveře, prosím?“

„Jistě,“ sáhla Jana do kapsy pro svazek klíčů.

Než se Vilém nadál, už stoupal vzhůru na nosítkách, jako nějaký mahárádža, a až teď si uvědomil, jak to bude těžké s tou sádrou na noze kamkoliv chodit.

Když sanitka odjela, sedli si Jana a Albert na gauč vedle Viléma.

„Opravdu nechceš být u nás? Se o tebe postaráme, Julie ti uvolní pokoj, těch pár dní zvládne na gauči.“

„Ono to bude spíš pár týdnů, a to jí nemůžu udělat,“ odmítl nabídku marod, „mně bude pro začátek stačit, když mi tu a tam nakoupíte.“

„Už se stalo,“ usmál se Albert, „včera jsme ti sem dovezli zásoby, Jana navařila, takže týden nemusíš nikam chodit.“

„A bráško, nikam nechoď bez mobilu,“ vytáhla Jana z kabelky pouzdro na mobil opatřené dlouhou šňůrou k zavěšení na krk, „ani na záchod.“

„Simtě, ty naděláš,“ snažil se Vilém zabránit zavěšení tohoto pouzdra na svůj krk.

„Jana má pravdu,“ ozval se Albert, „kdybys někde upadl, tak sám se těžko zvedneš. Volej kdykoliv, my ti přijedeme pomoct.“

„Tak dobře,“ rezignoval Vilém, musel uznat, že mají pravdu. Jeden nikdy neví.

Večer si Vilém nad gaučem, kde seděl, rozsvítil obraz a nechal na sebe působit atmosféru svého bytu. Konečně byl doma. V nemocnici se o něj starali moc dobře, Martina s Magdalenou na něj nedaly dopustit. Nikdy by neřekl, že se mu ty hodiny strávené s dětmi v dětském domově vrátí tímhle způsobem, ale přece jen doma je doma. Ani nevěděl kdy, ale usnul, aniž se přesunul do ložnice. A po dlouhé době se pořádně vyspal. Vzbudil ho až telefonát od Jany, v deset ráno.

„Dobré ráno, už jsi vzhůru?“ pozdravila.

„Jo,“ odpověděl ještě lehce rozespale Vilém.

„Na lince máš čerstvé koláče. Cestou do práce jsem se u tebe zastavila a ty jsi spal jak nemluvně, tak jsem tě nebudila,“ smála se do telefonu Jana.

„A co tu asi mám dělat jiného, než spát?“ posteskl si pacient.

„Hlavně žádné mejdany, doktor ti zakázal nervové vypětí, jasný?!“

„Ano, mami.“

„Musím končit, přišli zákazníci. Tak zatím čau, odpoledne se zastavím.“

A v podobném duchu probíhaly následující dny.

Jana ho denně navštěvovala, odmítala mu povolit jakékoliv návštěvy, protože doktor nařídil jeho hlavě klid, aby si mohla vzpomenout. Uklízela mu, vařila a on jen koukal z gauče, případně z křesla a vnitřně zuřil nad svou nemohoucností.

Až nakonec po dalším měsíci přišel den, kdy mu doktor oznámil:

„Pane Hruško, všechno je v pořádku. Za týden vám sundáme sádru a dostanete ortézu. A začnete pomalu s rehabilitacemi.“