Dům, který si pamatuje – Kapitola 3 – dnes, Jakub

Ráno ho vzbudilo kladivo.

Ne budík, ne rackové, ne moře – kladivo, pravidelné jako metronom, přicházející odněkud zespodu, z místa, kde by podle všech pravidel slušnosti mělo být v sedm hodin ráno naprosté ticho.

Jakub ležel ještě chvíli s polštářem přes hlavu a počítal rány, jako by tím mohl odhadnout, kolik dalších týdnů podobných rán ho ještě čeká, než se vzdal a rozhodl, že spánek proti Lukově pracovní morálce nemá šanci.

Jakub sešel dolů v tričku, ve kterém spal, a našel Luku na verandě, jak vytahuje shnilá prkna z podlahy tak soustředěně, jako by to prkno bylo osobně zodpovědné za všechno, co se mu kdy v životě nepovedlo.

„Dobré ráno,“ řekl Jakub.

Luka na něj pohlédl přes rameno, ohodnotil ho pohledem od bosých nohou po rozcuchané vlasy a vrátil se k prknu.

„Máte rád snídani, nebo rovnou kávu?“

„Kávu.“

„Kuchyň je vzadu. Konvice je ta stará, ne ta nová, ta nová je rozbitá.“

„Proč nekoupíte novou novou?“

„Protože stará funguje, jen vypadá, že nefunguje.“ Luka vytáhl další prkno s trhnutím, které muselo bolet víc jeho záda než dřevo. „Stejně jako spousta věcí tady.“

„To zní jako filozofie,“ poznamenal Jakub.

„To je jenom chudoba, co se naučila mluvit hezky,“ odpověděl Luka, aniž by zvedl hlavu od práce.

Jakub tomu chvíli nerozuměl a pak pochopil, že to nebyla metafora, kterou by Luka záměrně naservíroval – bylo to jen tak, jak Luka mluvil o domě, o všem, o sobě, s tou samozřejmou lakoničností člověka, který dávno přestal čekat, že mu bude někdo naslouchat pozorně.

Káva byla hořká a silná a v hrnku s ulomeným uchem a Jakub si ji odnesl ven, protože sedět uvnitř domu, který zněl, jako by ho někdo pomalu rozebíral kladivem, mu přišlo horší než sedět venku a dívat se, jak to někdo dělá naživo.

Ranní slunce už teď, v sedm hodin, hřálo dost na to, aby si Jakub uvědomil, proč místní nosí klobouky, které by v Praze považoval za směšné, a proč se veškerá smysluplná práce ve Vranjaku odehrávala buď brzy ráno, nebo pozdě večer, s dlouhou, nevyhnutelnou pauzou uprostřed dne, kterou první den považoval za lenost a teď už chápal jako čirý pud sebezáchovy.

„Kolik toho ještě zbývá opravit?“ zeptal se.

„Všechno.“ Luka se narovnal, otřel si čelo hřbetem ruky a poprvé od chvíle, kdy se potkali, se na Jakuba podíval bez té automatické ostražitosti. „Střecha. Rozvody. Fasáda. Ta veranda, na které stojíte. Kdybyste přijel o rok dřív, řekl bych vám, že to zvládnu sám do zimy. Teď vám řeknu, že to nezvládnu sám do konce léta, a to je možná ten hlavní důvod, proč mě tak štve, že jste tady.“

„Že jsem tady, nebo že tu nejsem dost dlouho, abych pomohl?“

Luka na to neodpověděl hned, což bylo možná odpovědí samo o sobě.

„Umíte držet kladivo?“ zeptal se nakonec.

„Ne.“

„Tak se to naučíte.“ Hodil mu druhé kladivo, které Jakub chytil oběma rukama a skoro upustil. „Aspoň budeme mít oba důvod být naštvaní.“

Ukázal mu, jak správně uchopit kladivo, jak najet na hlavičku hřebíku pod úhlem, který ho nezohne napůl cesty ven – a jeho ruka na okamžik obemkla Jakubovu, aby mu ukázala správný pohyb zápěstí, dost dlouho na to, aby si toho oba všimli, a ani jeden to nekomentoval.

Ukázalo se, že vytahovat hřebíky ze shnilého dřeva je dovednost, kterou se dá naučit za zhruba čtyřicet minut a zdokonalovat celý zbytek dopoledne, přičemž první polovina té doby sestávala hlavně z toho, že si Jakub uhodil palec, dvakrát nadával v jazyce, kterému Luka nerozuměl, a jednou v jazyce, kterému rozuměl až moc dobře.

Jedno prkno se mu vymstilo tak důkladně, že uletělo přes celou verandu a srazilo hrnek, který tam stál už od rána a Jakub ho tam nechtěně nechal – hrnek, jak se ukázalo, patřil ke garnituře, kterou Luka zdědil po babičce a která přežila třicet let bez jediné praskliny, dokud se nesetkala s Jakubovou neobratností.

„To je… omlouvám se, netušil jsem, že —“

„Byl to ošklivý hrnek,“ řekl Luka, sbíraje střepy s výrazem, který naznačoval přesný opak. „Vážně. Nikdo ho neměl rád. Babička taky ne.“

Bylo jasné, že lže, a bylo stejně jasné, že to dělá schválně, aby Jakuba nenechal cítit se hůř, než už se cítil, a to gesto, drobné a zbytečné, na Jakuba zapůsobilo víc, než čekal.

„Vy jste tohle nikdy nedělal,“ poznamenal Luka kolem desáté, ne jako otázku.

„Pracuju v marketingu. Poslední fyzická práce, co jsem dělal, bylo sestavování knihovny z Ikey, a to jsem u toho volal kamarádovi, ať mi řekne, kterou stranou má jít šroubek.“

„To vysvětluje hodně.“ Ale řekl to bez zlomyslnosti, skoro s pobavením, a poprvé za celé dopoledne se u toho na krátký okamžik usmál – ne ten zdvořilostní úsměv, který dával najevo od začátku, ale skutečný, který mu na tvář vylezl dřív, než ho stihl zarazit.

Kolem poledne, když slunce stálo tak vysoko, že práce venku přestávala dávat smysl, se ozvalo na příjezdové cestě zabručení motoru – auto, které vypadalo, jako by nikdy nemuselo řešit otázku, jestli si může dovolit servis.

„To bude Kranjc,“ řekl Luka a jeho hlas ztratil všechnu tu ranní lehkost, jako by ji někdo vypnul vypínačem.

Muž, který vystoupil, měl na sobě oblek nepatřičně dokonalý pro vesnici, kde poslední oblek někdo viděl asi na pohřbu, a úsměv, který byl profesionálně vřelý tak přesně, že v tom bylo něco skoro znepokojivého.

„Luka!“ zvolal, jako by se potkávali jako staří přátelé, ne jako muž, který chce koupit dům pod cenou, a člověk, který ho nechce prodat. „A vy budete pan Vávra. Filip Kranjc, zastupuju investora.“ Podal Jakubovi ruku, měkkou a suchou, přesný opak Lukovy. „Jsem rád, že jste dorazil. Teď to půjde rychleji.“

„Nic nepůjde rychleji,“ řekl Luka.

„To říkáte vždycky,“ poznamenal Kranjc lehce, jako by to byl vtip mezi starými spoluhráči, ne hrozba. „A přesto jsme tady, už potřetí za měsíc.“

„A pokaždé s tou samou odpovědí.“

„Jenom jsem chtěl potvrdit, že nabídka platí do konce srpna, jak bylo domluveno. Cena zůstává stejná – i když upřímně, pane Marinkoviću, po každém dalším týdnu, co tenhle dům chátrá, je to pro nás spíš gesto dobré vůle.“ Kranjc se rozhlédl po verandě, po odhalených prknech, po vrstvě čerstvé barvy, která nedokázala zakrýt, kolik práce ještě zbývá, s výrazem člověka, který si v duchu už kreslí půdorys apartmánů, jež tu jednoho dne budou stát. „Ale nechci vás zdržovat. Máte na rozhodnutí ještě spoustu času.“

Kranjc před odjezdem ještě podal Jakubovi svou vizitku, hebkou, na tlustém papíře, s telefonním číslem podtrženým, jako by chtěl zdůraznit, že tahle linka je otevřená kdykoliv, i v noci, i o víkendech, i tehdy, kdy by rozumný člověk čekal, že bude mít pauzu od práce.

„Kdybyste měl jakékoliv otázky,“ řekl, „klidně zavolejte. Rozumím, že tohle je citlivé rozhodnutí, a chci, abyste ho udělal s plnou informací, ne pod tlakem.“ Znělo to laskavě. Znělo to nacvičeně laskavě, tím způsobem, jaký se dá naučit na školení o vyjednávání, a Jakub si vizitku schoval do kapsy s tou nejasnou nepříjemnou předtuchou, že ji možná jednoho dne bude potřebovat víc, než by chtěl.

Šest týdnů, pomyslel si Jakub, i když nahlas nic neřekl. Šest týdnů není spousta času, když se rozhoduje o něčem, o čem člověk před týdnem ani nevěděl, že existuje.

Kranjc odjel stejně rychle, jako přijel, a ticho, které po něm zůstalo, bylo hustší než to předtím.

Luka zmizel na chvíli do kanceláře a vrátil se s pomačkanou brožurou, kterou mu Kranjc nechal při jedné z předchozích návštěv – lesklé fotografie apartmánového komplexu s bazénem tam, kde teď stál fíkovník, a s názvem „Vranjak Bay Residences“ napsaným fontem, který vypadal, jako by ho navrhl někdo, kdo tohle místo nikdy osobně neviděl.

„Tohle by tu mělo být místo domu?“ zeptal se Jakub, listuje stránkami s pocitem, který se blížil fyzické nevolnosti.

„Dvacet čtyři apartmánů, privátní pláž, kterou by museli přebudovat, protože ta skutečná je moc malá na jejich vkus.“ Luka mu brožuru vzal zpátky, přeložil ji tak pečlivě, jako by ji chtěl znovu použít, a schoval do zásuvky, kde už zjevně ležela měsíce. „Někdy si ji vytáhnu, jenom abych si připomněl, proč dělám tohle všechno, i když nemám peníze a nemám čas a možná to prohraju stejně.“

„Promiňte,“ řekl Jakub po chvíli.

„Za co?“

„Nevím. Za to, že existuju, asi. Že jsem ten důvod, proč tu vůbec je co rozhodovat.“

Luka se na něj podíval déle, než by čekal, a v tom pohledu bylo poprvé něco, co nebyla ostražitost ani podezření – bylo to unavené uznání, že možná, možná, není Jakub tím nepřítelem, za kterého ho první den považoval.

„To není vaše vina,“ řekl Luka nakonec. „Je to vina závěti, co ho napadlo napsat, a možná trochu i vina toho, že jsem se nenaučil dělat elektřinu rychleji, než mi docházejí peníze.“ Zvedl kladivo. „Pojďte. Než se z nás stanou dva chlapi, co filozofují na verandě, místo aby pracovali.“

Po obědě, kdy slunce stálo příliš vysoko na to, aby dávalo smysl pracovat venku, si sedli do stínu fíkovníku na dvorku – jiného, mladšího než ten, co rostl kdysi u Marinkovićova domu, ale se stejnou tvrdohlavou ochotou dávat stín i přes zanedbanou péči – a Luka přinesl dvě sklenice studené limonády z citronů, které rostly přímo za rohem.

„Co jste dělal, než jste přijel sem?“ zeptal se Luka, ne jako zdvořilostní otázku, ale s upřímným zájmem, který Jakuba trochu zaskočil.

„Marketing pro softwarovou firmu. Psal jsem texty na weby, co se snažily znít chytřeji, než ve skutečnosti byly.“

„To zní hrozně.“

„Bylo to hrozné. Ale platili dobře a nikdo po mně nechtěl, abych se citově angažoval, což mi vyhovovalo víc, než bych si přiznal.“ Jakub se napil limonády, překvapen, jak upřímně to řekl muži, kterého znal čtyři dny. „Co jste dělal vy, než jste převzal tohle všechno?“

„Studoval jsem stavební inženýrství ve Splitu. Dva roky. Pak umřel táta a já jsem se vrátil pomoct mámě a… nikdy jsem se pořádně nevrátil zpátky.“ Luka pokrčil rameny, ale bylo v tom gestu víc rezignace, než chtěl přiznat. „Někdy si říkám, jestli bych to studium dokončil, kdyby neumřel. Ale pak si vzpomenu, jak vypadal tenhle dům, když jsem ho převzal, a vím, že bych to udělal znovu.“

Odpoledne si Jakub konečně dokázal, že sudičky, které mu na jeho pracovní kariéru přisoudily kancelář a klávesnici, měly pravdu – uhodil se kladivem do dlaně tak silně, že vykřikl slovo, které jeho matka rozhodně neschvalovala, a na kůži mezi palcem a ukazováčkem se mu během vteřiny objevila tenká čára krve.

„Ukažte.“ Luka mu bez ptaní vzal ruku do svých, otočil ji k světlu s praktickou, nesentimentální péčí člověka, který si sám obvázal víc ran, než by měl. „Nic to není. Pojďte, mám něco uvnitř.“

V kuchyni, u stolu, který nesl stopy dvaceti let snídaní, Luka Jakubovi obvázal ruku obvazem, co vypadal, jako by byl v lékárničce od dob, kdy ještě fungovala ta druhá konvice, a dělal to s takovou soustředěností, že si Jakub uvědomil, jak blízko k sobě sedí, dost blízko na to, aby cítil pot a barvu a něco, co vonělo jako moře, ale byl to jenom Luka.

„Díky,“ řekl, když byl obvaz hotový.

„Nedělejte z toho drama. Tady se každý pořeže aspoň jednou týdně.“ Ale ruku mu pustil o vteřinu později, než bylo nutné, a Jakub si toho všiml, i když oba předstírali, že si toho nevšimli.

Zbytek odpoledne pracovali mlčky, ale bylo to jiné mlčení než to ranní – mlčení, ve kterém si Jakub nemohl přestat všímat, jak se Lukovy ruce pohybují, jak drží kladivo, jak si čas od času otře čelo předloktím, gesty, které by před dvěma dny nezaznamenal a teď je najednou viděl všechna, jako by mu někdo nastavil ostrost v očích na jinou úroveň.

Večer sešel dolů, protože hlad nakonec zvítězil nad hrdostí, a našel Luku v kuchyni, jak nad plotnou míchá něco, co vonělo česnekem a rajčaty a mořem zase v jiné, jedlé podobě.

„Vaříte pro hosty?“

„Vařím pro sebe. Vy jste bonus.“ Luka mu bez ptaní postavil na stůl druhý talíř. „Nebo hlad. Jedno z toho.“

Jedli mlčky prvních pár minut, což bylo, uznal Jakub v duchu, první ticho za celý den, které nebylo nepříjemné. Rizoto bylo lepší, než čekal od muže, který celý den bojoval s hřebíky a naštvanými developery.

„Proč chcete tak rychle prodat?“ zeptal se nakonec Luka, ne útočně, spíš jako by na to skutečně chtěl znát odpověď.

„Protože jsem sem nepřijel s plánem trávit léto opravou domu, o kterém jsem před týdnem nevěděl, že existuje.“

„To není odpověď na otázku, co jsem se zeptal.“

Jakub na to nic neřekl a Luka to nechal být, což byla možná první laskavost, kterou si od sebe navzájem za ten den prokázali – vědět, kdy přestat.

„Já bych to tu chtěl zachránit,“ řekl Luka nakonec, tišeji, dívaje se do talíře, ne na Jakuba. „Vím, jak to zní. Malý penzion proti developerovi, co má za sebou banku a plán na apartmány s výhledem na moře. Ale děda tenhle dům postavil rukama, doslova, kámen po kameni, a já tu poslední tři roky dělám totéž, jenom o kus pomaleji, protože nemám jeho ruce a nemám jeho čas.“

„A když prohrajete?“

„Pak prohraju s tím, že jsem to aspoň zkusil,“ řekl Luka a v tu chvíli poprvé zvedl oči od talíře a podíval se na Jakuba tak, že to nebylo nepřátelské, jenom unavené, upřímně unavené způsobem, který se nedal předstírat. „Vy byste to nechápal. Vy jste sem přijel jenom pro papíry.“

Jakub chtěl něco odseknout, něco o tom, že Luka o něm nic neví, že nemá právo soudit, proč chce co nejrychleji prodat podíl na domě po dědovi, kterého v životě neviděl – ale místo toho jenom mlčel, protože Luka měl v jednom pravdu: Jakub sem opravdu přijel jenom pro papíry, a teprve teď, s krabicí nahoře v kufru a s rizotem stydnoucím na talíři a s obvazem na ruce, který voněl po někom jiném, si začínal uvědomovat, že to možná nebude tak jednoduché, jak doufal.

Po večeři zůstali ještě chvíli venku, na verandě, s dohasínajícími sklenkami vína, které Luka nalil „protože byl dlouhý den a někdo si to zasloužil“, a dívali se na hvězdy, jež byly nad Vranjakem stejně husté a jasné, jako musely být nad tímhle domem už od chvíle, kdy ho někdo postavil.

„Tamhle je Velký vůz,“ ukázal Jakub, hrdý na to jediné souhvězdí, které dokázal bezpečně poznat.

„Dobrý začátek,“ řekl Luka, s tím pobaveným tónem, který teď používal čím dál častěji. „Za měsíc vás možná naučím i zbytek oblohy.“

„Za měsíc už tu nebudu.“

„Uvidíme,“ řekl Luka a v tom jednom slově bylo víc, než byl kterýkoliv z nich v tu chvíli ochotný přiznat.

Šli spát každý do svého pokoje, jako každou noc předtím, ale Jakub ještě dlouho ležel se zavřenýma očima a poslouchal zvuky domu – vrzání schodů pod Lukovými kroky, zavření dveří, ticho, které následovalo – a přemýšlel, jak je možné, že mu tenhle cizí dům s cizími zvuky začal připadat, po pouhých čtyřech dnech, podivně blízký něčemu, co by mohl nazvat domovem.

Toho večera usnul dřív, než stihl rozbalit kufr až do konce, a to poslední, co toho dne slyšel, nebylo moře ani rackové, ale zvuk kladiva zdola – pomalejší teď, unavenější, ale pořád tam, pravidelný, jako by dům měl vlastní tep a někdo se rozhodl, že ho nenechá dotlouct, dokud sám nedotluče taky.