Dům, který si pamatuje – Kapitola 9 – tehdy

Roky se skládaly na sebe tak pravidelně, že Ivo přestal počítat, kolikátý je to už srpen, a začal počítat jinak – podle toho, kolik šedin přibylo Emilovi na spáncích, kolik vrásek kolem očí, o kolik pomalejší byl při chůzi po té stezce ke skryté pláži, kterou teď museli oba zdolávat s většími přestávkami, ale se stejnou vytrvalostí jako v roce, kdy ji našli poprvé.

Ivo si všiml prvních příznaků vlastního stárnutí dřív u Emila než u sebe – možná proto, že vlastní tvář člověk vidí v zrcadle každý den a přestane si všímat drobných změn, zatímco tvář, kterou vidí jenom jednou za rok, ukazuje čas najednou, ve velkých, nepřehlédnutelných skocích. Každé léto tak vítal trochu staršího muže, než kterého loni v srpnu vyprovázel, a každé léto se s tím trochu hůř vyrovnával.

V roce 1978 přišla první nabídka na koupi pozemku – ne od zahraničního investora, ty přišly až o desítky let později, ale od státního turistického podniku, který chtěl postavit řadu betonových hotelů podél celého pobřeží, a Ivo tehdy strávil tři měsíce psaním dopisů úřadům, argumentuje, že penzion má „historickou hodnotu pro místní komunitu“, což byla z části pravda a z části zoufalá improvizace muže, který nechtěl ztratit jediné místo na světě, kde se směl nadechnout naplno. Vyhrál, tenkrát, díky známosti bratrance na okresním výboru, a nikdy o tom nikomu neřekl, jak blízko byl tomu, že přijde o dům, jehož sklep skrýval jediný důkaz jeho skutečného života.

Nataša se ho jednou zeptala, proč se do toho boje pustil s tak nezvyklou vervou, a Ivo jenom pokrčil rameny a řekl:

„Tenhle dům je jediná věc, co mi kdy patřila doopravdy. Nenechám si ji vzít kvůli pár betonovým balkonům s výhledem na moře, který si beztak nikdo z hostů pořádně neužije.“

Nebyla to celá pravda, ale nebyla to ani lež – jenom ta část pravdy, kterou si mohl dovolit říct nahlas.

Na dvacáté výročí jejich prvního setkání, aniž by to kdy naplánovali jako výročí, protože slavit takové datum by znamenalo přiznat, že je významné, koupil Ivo láhev vína, které si nemohl dovolit, a přinesl ji na jejich pláž bez vysvětlení.

„Co slavíme?“ zeptal se Emil.

„Nic. Dvacet let čehokoliv si zaslouží víno, i když to cokoliv nemá jméno.“ Nalil dvě sklenice do plastových kelímků, které si přinesli z domu, a připili si mlčky, dívali se jeden na druhého déle, než bylo nutné pro přípitek. „Na to, co nemá jméno,“ řekl Ivo nakonec.

„Na to, co nemá jméno,“ zopakoval Emil, „a co vydrželo déle než většina věcí, co jméno mají.“

Děti vyrostly, odstěhovaly se, založily vlastní rodiny – Ivova dcera do Splitu, jeho syn zůstal ve Vranjaku a časem po něm dům převzal, i s manželkou a synem, kterého pojmenovali Luka. Emilův syn vystudoval v Praze, oženil se, a jednoho dne přivedl na svět chlapce, kterému nakonec dali jméno Jakub – po nikom konkrétním, jenom proto, že se jim to jméno líbilo – a Emil si o dvacet let později pomyslel, že možná právě proto, že nepatřilo nikomu předtím, mohlo patřit jemu, až přijde čas. Emilův syn, na rozdíl od otce, nikdy neprojevil zájem o rodinné výlety na chorvatské pobřeží – jednou jako dítě jel, nudil se, stěžoval si na horko, a od té doby preferoval hory, takže Emilovy dva světy, ten pražský a ten vranjacký, zůstaly odděleny nejenom tajemstvím, ale i čirou náhodou dětské nechuti k moři.

Jednoho léta, kdy vnoučata už byla dost stará na to, aby si pamatovala léta, ale ještě dost malá na to, aby se na nic neptala, potkal malý Luka, tehdy sotva sedmiletý, „strýčka Emila“ poprvé vědomě – muže s brýlemi a knihou v ruce, který mu na verandě vyprávěl pohádku v podivné, měkké češtině, jakou nikdy předtím neslyšel, a daroval mu malý dřevěný člun, který si sám vyřezal ve volných chvílích v Praze. Luka si ho pak léta schovával v pokoji, aniž by kdy tušil, proč mu ten cizí, milý muž z fotek, které rodiče někdy prohlíželi, připadal důležitější než ostatní vzdálení příbuzní, co se objevovali jednou za uherský rok.

O dvacet let později by ten samý Luka, dospělý a nic netušící, seděl ve sklepě téhož domu s hromadou dopisů toho samého muže v rukou a divil se, proč mu na fotografii z toho léta připadá vlastní úsměv sedmiletého kluka tak povědomě šťastný.

V listopadu 1989 seděl Emil v obýváku s Hanou a sledoval v televizi náměstí plné lidí s klíči, které řinčely jako výsměch všemu, co dosud platilo za jisté. Hana plakala, ne ze smutku, ale z toho zvláštního, ohromeného štěstí, jaké lidé cítí, když se stane něco, v co už dávno přestali doufat, a Emil plakal taky, ačkoliv z důvodu, který jí nikdy nedokázal vysvětlit – ne kvůli pádu režimu samotnému, i když i to bylo důležité, ale kvůli tomu, co to podvědomě znamenalo pro něj osobně, kvůli té bláznivé, nepřiznané naději, že by se teď, po tolika letech, mohlo stát něco, v co si nikdy nedovolil doufat. A když se hranice o pár měsíců později otevřely doopravdy, bez povolení, bez seznamů náhradníků, bez strachu, že se cesta do Jugoslávie někomu nebude líbit, napsal Ivovi dopis kratší než kdy jindy: Teď bychom mohli. Kdybychom chtěli.

Ivo odpověděl až po měsíci, což pro něj bylo nezvykle dlouho, a odpověď byla ještě kratší: Mohli bychom co přesně?

Byla to spravedlivá otázka, na kterou Emil neuměl odpovědět o nic líp než Ivo, protože svoboda, která přišla po sedmadvaceti letech čekání, dorazila do životů, které už byly plně obydlené jinými lidmi – manželkami, dětmi, vnoučaty, důchody, zvyky tak starými, že se daly sotva odlišit od charakteru samotného. Hranice byly otevřené. Oni sami zůstávali zavření, ne zvenku, ale zevnitř, způsobem, který žádná revoluce nedokázala odemknout.

Emil sledoval v novinách fotografie mladých lidí, co po pádu hranic začali cestovat, jak se jim zlíbí, do Vídně, do Paříže, na místa, o kterých celý život jenom čítal, a cítil zvláštní, hořkou závist vůči vlastnímu synovi, který v devětadvaceti letech měl svobodu, kterou on sám dostal až ve svých šestapadesáti – svobodu, která už pro něj neznamenala dobrodružství, jenom otázku, na kterou neuměl odpovědět.

Přesto o tom mluvili, ten srpen, na jejich pláži, poprvé nahlas a bez metafor.

„Mohli bychom si tu koupit malý byt,“ řekl Ivo, dívaje se na moře, hlas nejistý způsobem, jaký Emil za třicet let slyšel jenom párkrát. „Až budou děti dost staré. Až…“ Nedořekl to, protože „až“ znamenalo něco, co ani jeden z nich nechtěl vyslovit nahlas – až zemřou naše ženy, až nebudeme mít co ztratit, protože už budeme staří natolik, že nám nikdo nebude věnovat pozornost.

„A co bychom řekli lidem?“

„Že jsme dva staří kamarádi, co spolu tráví důchod.“ Ivo se hořce usmál. „Což by dokonce nebyla lež. Jenom by to nebyla celá pravda, stejně jako celý náš život.“

Emil dlouho mlčel a pak řekl to, co věděl už roky, ale nikdy to nevyslovil:

„Já na to nemám odvahu, Ivo. Ne teď. Možná nikdy jsem ji neměl, možná jsem si jenom nalhával, že čekám na správnou chvíli, protože přiznat si, že žádná odvaha nepřijde, bylo těžší než čekat.“

„Já vím.“ Ivova ruka našla tu jeho, jako vždycky, ve stínu, i když teď, po revoluci, po pádu hranic, po všem, co se změnilo, by ten stín možná ani nebyl potřeba – a přesto ho oba dva instinktivně hledali, ze zvyku silnějšího než svoboda. „Nevyčítám ti to. Vyčítal bych to, kdybych sám měl tu odvahu, kterou žádám od tebe. Nemám.“

Seděli tam ještě dlouho, sledujíce turisty na pláži pod nimi – mladé páry v plavkách, co se nemuseli bát ničeho horšího než spálení od slunce, co se mohli líbat na dece před zraky celého pobřeží a nikoho by to ani nenapadlo komentovat – a Emil si pomyslel, že možná je tohle ta nejkrutější část stárnutí: dožít se světa, který se konečně změnil přesně tím způsobem, jaký člověk potřeboval o čtyřicet let dřív, a zjistit, že už na to nemá sílu, kterou by kdysi měl.

O patnáct let později, na jaře, kdy už oběma bylo přes sedmdesát, onemocněla Nataša – nejdřív pomalu, pak rychle, tím způsobem, jakým nemoc umí obelhat člověka, aby si myslel, že má víc času, než skutečně má. Ivo o ni pečoval poslední rok jejího života s oddaností, kterou nikdo v rodině nezpochybnil, protože byla stejně skutečná jako cokoliv jiného v jejich manželství – láska, kterou cítil, jenom nikdy nebyla ta jediná.

Ten rok Emil nepřijel vůbec, poprvé za desítky let – nebylo by to vhodné, napsal mu Ivo, a Emil to respektoval, i když mu to léto, strávené v Praze s dopisy jako jediným spojením, připadalo nekonečně delší než všechna léta předtím. Psali si častěji než obvykle, kratší dopisy, věcnější, plné praktických detailů o lécích a lékařích, jako by oba věděli, že tohle není čas na city, jenom na přežití dne po dni.

Jednou, uprostřed toho roku, napsal Ivo větu, která se vymykala všem ostatním: Dnes v noci mi řekla, že vždycky věděla, že mám v sobě místo, kam nemá přístup, a že jí to nikdy nevadilo, protože to místo mě dělalo tím, koho milovala. Nevím, jestli tím myslela tebe. Nezeptal jsem se. Některé otázky si člověk nemůže dovolit položit, ani na smrtelné posteli toho druhého.

Emil ten dopis přečetl desetkrát a nikdy na něj neodpověděl jinak, než že přijel hned, jak to bylo znovu vhodné, s náručí plnou slov, která by nikdy nedokázala vyjádřit to, co cítil.

Napsal to Emilovi měsíc po pohřbu, dopis delší než obvykle, jako by mu najednou, poprvé po čtyřiceti letech, došel čas na zdvořilé zkratky: Jsem teď volný způsobem, kterému nerozumím, protože přišel pozdě a s cenou, kterou bych nikdy nechtěl zaplatit. Napiš mi, co si o tom myslíš, až budeš mít sílu.

Hana byla v té době ještě naživu, o šest let mladší než Emil, zdravá, a Emil seděl s tím dopisem v ruce hodinu, dvě, a nedokázal na něj odpovědět jinak, než jak odpovídal celý život:

Miluju tě. To se nezměnilo a nezmění. Ale nemůžu opustit ženu, která mi dala čtyřicet let věrnosti, protože jsem konečně dostal příležitost, po které jsem toužil, když jsme byli oba mladí a hloupí a mysleli jsme si, že láska stačí sama o sobě k tomu, aby překonala všechno. Teď vím, že nestačí. Potřebuje taky odvahu, a té jsem, jak víš, nikdy neměl v zásobě dost.

Hana si toho léta všimla, že Emil byl po návratu z dovolené zvláštně mlčenlivý, mlčenlivější než po všech předchozích srpnech dohromady, a jednou večer, když myslela, že spí, ho slyšela plakat v koupelně, tiše, tak tiše, že by to nikdo jiný neslyšel. Nikdy se ho nezeptala proč. Možná to nechtěla vědět. Možná to, po čtyřiceti letech manželství, tušila líp, než si kdy dovolila přiznat, a rozhodla se, že klid, který mezi nimi panoval, je cennější než pravda, která by ho mohla rozbít.

Ivo mu tu odpověď nikdy nevyčetl, aspoň ne v žádném dopise, co se dochoval, a jejich srpnová setkání pokračovala dál, teď už jenom o kus pomalejší, o kus tišší, dva staří muži na verandě penzionu, který jeden z nich pořád vedl a druhý pořád navštěvoval, sedící vedle sebe za bílého dne, protože už nikoho nezajímalo, na koho se dívají dva důchodci, co si celý život říkají „starý příteli“ – a přesto, i tehdy, i po revoluci, i po Natašině smrti, i po všem, co se změnilo, si na konci každého srpna řekli tu samou větu, teď už spíš jako vzpomínku na to, čím kdysi bývala, než jako skutečný slib:

„Ještě jednu neděli.“

A pokaždé to bylo o něco těžší vyslovit, protože ty neděle, co jim ještě zbývaly, se každým rokem zmenšovaly o něco víc, než byli ochotni si přiznat.

Emil, sedě naproti němu na téže verandě, kde se před lety fotili s dětmi na klíně, si pomyslel, že možná je tohle jediná spravedlnost, jaká jim kdy byla dopřána – ne to, že by nakonec získali svobodu, kterou si zasloužili, ale to, že aspoň dostali čas vidět, jak by taková svoboda mohla vypadat, i když už na ni sami neměli síly dosáhnout.

Někdy, v těch posledních letech, si Emil dovolil představit, jaké by to bylo, kdyby se byli narodili o čtyřicet let později – dva mladí muži, co by se mohli potkat na stejné pláži a nemuseli by nic skrývat, nemuseli by počítat neděle, nemuseli by si lhát o tom, co je „jenom přátelství“. Nezáviděl jim, těm neexistujícím verzím sebe sama. Jenom doufal, že někde, jednou, budou existovat doopravdy, a že si tu svobodu užijí za oba.