Dům, který si pamatuje – Kapitola 7 – dnes, Jakub

Tři týdny ve Vranjaku Jakuba naučily i čtvrtou věc, kterou prvních deset dní ještě nestihl pochopit: že člověk si dokáže zvyknout na cokoliv, i na to, že bydlí v cizím domě s cizím mužem a každé ráno ho budí zvuk nástrojů, dokud si jednoho dne neuvědomí, že ten zvuk čeká s napětím, ne s otrávením.

Tři týdny přinesly i rutinu, kterou by Jakub před měsícem nepoznal jako rutinu, protože by ji považoval za dovolenou: ranní káva na verandě, dopolední práce, odpolední siesta, kterou teď oba bez řečí dodržovali, protože slunce mezi dvanáctou a čtvrtou nešetřilo nikoho, a večer, kdy jeden z nich vařil a druhý mu nadával, že to dělá špatně, přestože žádný z nich nebyl o moc lepší kuchař než ten druhý.

Jednou v týdnu je navštívila teta Nada, tentokrát s miskou vlastnoručně namíchané masti na Jakubovy stále přetrvávající puchýře od kladiva, a strávila hodinu na verandě kritizováním Lukovy techniky natírání („moc řídké, bude to muset dělat znovu za rok“) a vyptáváním se na Jakubovy plány do budoucna s otázkami tak přímými, že by v Praze byly považovány za hrubost, ale tady zjevně za projev opravdového zájmu.

„Jak dlouho tu ještě zůstanete?“ zeptala se, aniž by zvedla oči od masti, kterou míchala.

„Nevím přesně.“

„Dobrá odpověď,“ řekla Nada, s tím výrazem, který naznačoval, že to bylo přesně to, co chtěla slyšet, i když Jakub netušil proč.

Než odešla, přidala ještě jednu poznámku, tentokrát k Lukovi, v chorvatštině tak rychlé, že ji Jakub nestihl zachytit, a když se zeptal, co říkala, Luka jenom zavrtěl hlavou a řekl, že to nebylo nic důležitého – což byla, jak Jakub později zjistil, jedna z mála lží, které mu Luka kdy řekl.

Kufr v chodbě pořád stál zamčený, protože klíč se nenašel, a ani jeden z nich se ještě neodhodlal ho vypáčit – jako by tichá dohoda, kterou nikdy nevyslovili nahlas, říkala, že na tohle není ještě čas, přesně jako na spoustu jiných věcí mezi nimi.

V neděli, kdy podle nepsaného pravidla vesnice nikdo nepracoval a kostelní zvon to připomínal třikrát, i těm, co do kostela nechodili, navrhl Luka, že by měli „vypadnout z domu, než se z nás stanou lidi, co mluví jenom o trámech.“

„Máte lepší nápad?“

„Mám jediný nápad, co tahle vesnice nabízí. Moře.“

Vzal ho na tu skrytou pláž – tu, na kterou nevedla cesta, jenom pěšina – a Jakub, aniž by to tušil, šel přesně tou stezkou, kterou před šedesáti lety chodil jeho vlastní děda, mezi stejnou macchií, ke stejné zátoce, kterou by z lodi nikdo nezahlédl.

Cesta byla strmější, než čekal, plná kamenů, které se uvolňovaly pod nohama v nejnevhodnějších chvílích, a vzduch byl hustý vůní tymiánu a šalvěje, které rostly podél stezky tak divoce, že si Jakub odřel lýtka o trní a ani si toho nevšiml, dokud ho večer nezačala pálit voda.

„Sem chodí místní,“ vysvětlil Luka. „Turisti neví, že existuje, a my jim to neříkáme.“

„Kolik lidí vlastně zná tohle místo?“

„Pár rodin. Je to tak trochu tajemství, co se dědí.“ Luka se na okamžik zarazil, jako by ho ta věta samotná překvapila, a pak pokračoval dál po stezce, aniž by to komentoval.

Voda byla studenější, než Jakub čekal, a modřejší, než věřil, že voda může být, a hodinu plavali a soutěžili, kdo doplave dál k výběžku skal, a Luka vyhrál dvakrát ze tří, ne proto, že by Jakub neuměl plavat, ale proto, že se u poslední soutěže rozhodl spíš pozorovat, jak se Lukovi ramena zvedají a klesají ve vodě, než plavat sám o závod s někým, koho v tu chvíli zajímalo sledovat víc než porazit.

„To bylo podvádění,“ prohlásil Luka, když vylezl na kámen a otřepal si vodu z vlasů přímo na Jakuba.

„Prohrál jsem poctivě.“

„Prohrál jsi, protože ses nesnažil. To je horší než podvádění.“

„Nebo jsem si jenom uvědomil, že prohrát s tebou je zajímavější než vyhrát sám,“ řekl Jakub, a hned litoval té věty, protože zněla mnohem upřímněji, než zamýšlel, a Luka na ni neodpověděl ničím jiným než pohledem, který trval o vteřinu déle, než bylo bezpečné.

Leželi chvíli mlčky ve vodě na zádech, sledujíce mraky, které se přes poledne honily po obloze rychleji, než by člověk čekal u tak klidného dne, a Jakub si všiml, že dokáže rozeznat tvar lodi, pak ptáka, pak něco, co příliš připomínalo srdce na to, aby to nahlas pojmenoval.

Když z vody vylezli, mokří a osolení a smějící se něčemu, co ani jeden z nich pak nedokázal zpětně vysvětlit, sedli si na teplý kámen vedle sebe tak blízko, že jejich ramena se dotýkala, a Jakub si uvědomil, že by pro tenhle konkrétní pocit – slunce, sůl, Lukovo rameno o jeho vlastní – dokázal zapomenout, proč vůbec do Vranjaku přijel.

„Co je?“ zeptal se Luka, když si všiml, že se na něj Jakub dívá o vteřinu déle, než by měl.

„Nic. Jenom přemýšlím, jestli existuje verze mýho života, kde bych tohle dělal pravidelně, a ne jenom proto, že mě k tomu donutila mrtvá závěť.“

Luka se tomu nezasmál, jak Jakub čekal. Místo toho se k němu naklonil, pomalu, s tou opatrností člověka, který si není jistý, jestli dělá tu nejlepší, nebo tu nejhorší věc svého života, a na okamžik, jeden jediný natažený okamžik, byli tak blízko u sebe, že Jakub cítil sůl na Lukových rtech dřív, než se jich stihl dotknout —

Než mu zazvonil telefon.

Ne obyčejně – hlasitě, vytrvale, tou konkrétní melodií, kterou měl nastavenou pro matku a která ho v tu chvíli vytrhla z okamžiku tak prudce, že se od Luky odtáhl skoro provinile, jako by ho někdo přistihl při něčem, co ještě ani nezačalo.

„Promiň,“ řekl a sáhl po telefonu, který zázrakem chytal signál i tady, „musím to vzít, je to máma —“

Ale když se podíval zpátky, Luka už vstával, otřepával si písek z kolen s výrazem, který se za tu jednu vteřinu zavřel jako okenice před bouřkou.

„To je dobré,“ řekl Luka, hlas rovný, praktický, jako by se vrátil zpátky do role muže, co opravuje dům, ne muže, co se před chvílí skoro dotkl rty rtů cizího Čecha. „Měli bychom stejně jít, sluníčko dneska hodně pálí.“

Zbytek cesty domů mluvili o všem kromě toho, co se skoro stalo, a Jakub si uvědomil, že Luka se k němu za tu čtvrthodinu chůze zpátky nevrátil ani jednou pohledem, natožpak dotykem, jako by mezi ně ta jedna vteřina na kameni postavila zeď silnější než všechny předchozí tři týdny dohromady.

Večeře toho dne proběhla v tichu, které nemělo nic společného s tichem, jaké mezi nimi panovalo první den – tohle ticho bolelo, protože už věděli, jaké to je, když mezi nimi ticho nebolí, a rozdíl byl tak citelný, že Jakub sotva ochutnal, co jedl.

Ten večer zkusil Jakub zaklepat na Lukovy dveře, protože si řekl, že mlčení nikdy nic nevyřešilo, a protože si po první polovině dospělosti strávené útěkem od každé nepříjemné konverzace vzpomněl, že chtěl být letos jiný.

„Co je,“ ozvalo se zevnitř, ne otázka, spíš odbytí.

„Chtěl jsem se zeptat, jestli je všechno v pořádku.“

„Proč by nemělo být?“

„Protože jsme se dneska skoro políbili a teď se mnou nemluvíš.“

Ticho na druhé straně dveří trvalo tak dlouho, že Jakub už chtěl odejít, když se konečně ozvalo, tišeji:

„Není co řešit. Bylo horko, byli jsme unavení z plavání, skoro nic se nestalo. Zítra máme dodělat střechu nad kuchyní, měli bychom oba jít spát.“

„Luko, otevři dveře.“

„Jsou otevřené. Nejsou zamčené.“ Ticho, pak, tišeji: „Ale nemyslím, že to je to samé jako otevřít je doopravdy, a myslím, že to oba víme.“

„Tak co teď?“ zeptal se Jakub do zavřených dveří.

„Teď oba jdeme spát a předstíráme, že zítra bude normální den.“

„A bude?“

„Nevím,“ přiznal Luka, po dlouhé odmlce. „Nikdy jsem tohle nedělal. Nevím, jak se to dělá.“

Nebyla to pravda a oba to věděli, ale Jakub od dveří odešel, protože nutit někoho mluvit o věci, o které nechce mluvit, nikdy nikoho nepřimělo o ní mluvit dřív, jenom to nejspíš přimělo zavřít dveře natvrdo, a Jakub v tomhle domě dveře zavírat nechtěl – i když, jak zjistil o pár hodin později, se stejnou dovedností a stejnou rychlostí uměl zavírat dveře i sám.

Zkusil zavolat Radkovi, protože v takových chvílích Radek obvykle věděl, co říct, i když to nikdy nebylo to, co chtěl Jakub slyšet.

„Popiš mi přesně, co se stalo,“ řekl Radek, když mu Jakub vylíčil pláž, telefon, zavřené dveře.

Jakub to popsal a Radek chvíli mlčel, s tou pauzou, kterou dělal vždycky, než řekl něco, o čem věděl, že to Jakuba nepotěší.

„Zní to, jako by se bál stejně jako ty. Jenom to dělá jinak. Ty utíkáš dopředu, on se zavírá dovnitř. Je to jiná verze stejného problému.“

„To mi nepomáhá.“

„Nemá ti to pomoct. Má tě to donutit přemýšlet, místo abys hned něco udělal, protože posledně třikrát, když jsi ‚něco udělal‘, to skončilo stěhováním nebo výpovědí.“ Radek si povzdechl, s tou upřímnou starostlivostí starého přítele. „Tentokrát nikam neutíkej. Aspoň jednou počkej.“

Rada nepomohla o moc víc, než Radek předpokládal. Druhý den pracovali spolu na střeše, jak plánovali, ale s tou zdvořilou, křehkou opatrností dvou lidí, kteří se donedávna dotýkali bez přemýšlení a teď si každý dotek odměřovali jako vzácnou surovinu. Podávali si hřebíky, nářadí, sklenice vody, ale ne pohledy, a Jakub zjistil, že tohle nové, zdvořilé ticho bolí mnohem víc než ta předchozí otevřená nevraživost z prvního dne – protože tamto bylo jenom neznalostí, kdežto tohle bylo vědomé rozhodnutí nedotýkat se něčeho, o čem už oba věděli, že existuje.

Kolem poledne Luka konečně promluvil, ale jenom o práci:

„Podejte mi tašku.“ Jakub mu ji podal. Bylo to první přímé oslovení za celé dopoledne, a přesto v něm Jakub našel zvláštní útěchu – aspoň tohle mezi nimi pořád fungovalo bez potřeby cokoliv řešit.

Bylo mu šestadvacet, když se rozešel s Terezou po třech letech vztahu, ne kvůli hádce, ne kvůli nevěře, ale proto, že jednoho úterního večera, uprostřed úplně obyčejné večeře, si uvědomil, že by mohl zůstat s touhle ženou navždy, a ta myšlenka ho vyděsila tak absolutně, že do týdne přesunul polovinu svých věcí k bratrovi a napsal jí zprávu, které dodnes litoval za všechno kromě jejího načasování – bylo to rychlé, čisté, a co bylo hlavní, bylo to jeho rozhodnutí, ne něco, co se mu stalo.

Pamatoval si přesně tu větu, kterou tehdy napsal: Potřebuju čas sám pro sebe, promiň. Tereza mu odepsala jenom: Nemusíš se omlouvat za to, že nevíš, co chceš. Musíš se omluvit za to, že jsi mě nechal tři roky myslet si, že to víš. Tu zprávu nikdy nesmazal, i když ji taky nikdy znovu nečetl – věděl přesně, co v ní stojí, a to stačilo.

Podobně to bylo s prací v reklamní agentuře, kterou opustil tři dny po tom, co ho ředitel poprvé pochválil s upřímností, jaká nezněla jako zdvořilost, ale jako skutečné uznání – pochvala, se kterou Jakub nevěděl, co si počít, protože uznání znamenalo očekávání a očekávání znamenalo, že by mohl jednou zklamat, a bylo jednodušší odejít dřív, než k tomu dostane příležitost. Dal výpověď v pondělí ráno, hned jak přišel do kanceláře, ještě než si stihl sundat bundu, a jeho tehdejší šéf, zaskočený, se ho zeptal jenom:

„Udělal jsem něco špatně?“ Jakub odpověděl, že ne, že je to jenom čas na změnu, což byla ta samá věta, kterou používal pokaždé, když nechtěl přiznat skutečný důvod ani sám sobě.

Dokonce i byt, ve kterém bydlel posledních pět let, měnil třikrát, pokaždé krátce po tom, co si ho začal zvykat nazývat domovem, s výmluvami o hluku od sousedů nebo o lepší lokalitě, které zněly rozumně každému kromě jeho vlastního svědomí.

Tenhle vzorec fungoval bezchybně už deset let: kdykoliv se něco stalo skutečně důležitým, Jakub našel způsob, jak to ukončit dřív, než by to mohlo ukončit jeho. Radek mu to říkal už dřív, jednou, opilý na něčí svatbě, a Jakub to tenkrát smetl ze stolu jako nespravedlivé zjednodušení – ale teď, s mořem před sebou a s e-mailem rozepsaným v hlavě, si nemohl nevšimnout, jak přesně to sedí, jak dokonale to vysvětluje posledních deset let jeho života v jedné jediné, nepříjemné větě. A to, co udělal ten večer, si sám před sebou celou dobu obhajoval jako praktickou opatrnost, ne jako útěk – i když v hloubi duše, v tom místě, které si nikdy nedovolil poslouchat příliš pozorně, věděl přesně, co to je.

Sešel dolů na molo – jediné místo v celém Vranjaku, kde chytal signál, pokud vítr vál od jihu, a ten večer náhodou vál – a napsal e-mail, který si v hlavě skládal celý týden, i když si to nechtěl přiznat. Přečetl si ho třikrát, hledaje v něm únikovou cestu, kterou by mohl použít, kdyby si to později rozmyslel – nějaké slovo, kterým by mohl tvrdit, že to nemyslel vážně, že to byla jenom zdvořilostní otázka, ne skutečný záměr. Nenašel žádné. Byl to jasný, konkrétní e-mail, přesně to, co tvrdil, že nechce udělat, napsaný rukama, které jednaly rychleji, než jim to hlava stihla rozmluvit.

Filipe, dobrý den. Rád bych probral podmínky nabídky na můj podíl v penzionu Vranjak, nezávisle na panu Marinkovićovi. Byl bych vděčný za diskrétnost.

Poslal ho dřív, než si to mohl rozmyslet, se stejnou rychlostí, s jakou dělal každé důležité rozhodnutí svého života – ne z odvahy, ale z toho zvláštního druhu strachu, který se dá utišit jenom akcí, jakoukoliv akcí, hlavně když míří pryč.

Bylo to přesně to, co dělal vždycky – ne zlomyslně, ne vypočítavě, ale reflexivně, jako sval, co se stáhne, když se ho někdo dotkne moc blízko nervu. Rozdíl byl v tom, že tentokrát, poprvé, cítil, jak moc to bolí i jeho samotného, ne jenom toho druhého – možná proto, že tentokrát mu na tom druhém záleželo víc, než mu kdy záleželo na komkoliv, koho opustil předtím.

Telefon mu ukázal, že se zpráva odeslala, a pak, jako by to vesmír chtěl podtrhnout ironií celé situace, ztratil signál znovu, a Jakub zůstal sedět na molu sám, s telefonem v ruce a s tím zvláštním prázdným pocitem, který vždycky přichází po činu, o kterém člověk ještě neví, jestli byl správný, nebo jenom rychlý.

Odpověď přišla už druhý den ráno, dřív, než Jakub stihl posbírat odvahu si ji přečíst v klidu: Rád se sejdu. Zítra v 15:00 v kavárně na náměstí? Diskrétnost zaručena.

Jakub zprávu smazal, jako by tím mohl smazat i to, co udělal, ale schůzku do kalendáře přesto zapsal.

Dole, v kuchyni, o patro níž, Luka právě ten večer prohledával šuplík plný starých šroubů a klíčů, které se v domě hromadily celá desetiletí, aniž by kdy někdo přesně věděl, k čemu patří – a jeden z nich, malý, zarezlý, s mosazným kroužkem, zkusil ze zvědavosti v zámku kufru na chodbě.

Ucítil, jak povoluje.