Dům, který si pamatuje – Kapitola 10 – dnes, Jakub

Zbytek srpna se proměnil v něco, co Jakub v žádné verzi svého předchozího života nedokázal předvídat: rutinu, do které se zamiloval skoro stejně jako do muže, se kterým ji sdílel.

Ráno vstávali společně, ne už kvůli kladivu, ale protože žádný z nich nechtěl ležet v posteli sám, když ten druhý byl vzhůru o patro níž a dělal kávu ve staré konvici, která teď fungovala perfektně, jako by věděla, že ji někdo konečně doopravdy poslouchá. Střecha byla hotová. Fasáda byla hotová. Elektřina fungovala v devíti z dvanácti pokojů, což bylo o šest víc, než kolik jich fungovalo, když Jakub přijel.

Jakub si všiml, že přestal počítat dny do odjezdu – zvyk, který si nesl z dětství, z tábora, ze všech situací, kdy byl někde, kde nechtěl být, a odškrtával si políčka v hlavě, dokud nepřišel den, kdy mohl odjet. Tenhle měsíc žádná políčka neexistovala. Byl tu prostě den po dni, bez potřeby vědět, kolik jich ještě zbývá, a ten pocit byl tak neznámý, že mu trvalo skoro týden, než pochopil, že se mu líbí.

Naučili se rozdělovat práci beze slov, jenom instinktem – Jakub přebíral všechno, co vyžadovalo trpělivost a opakování, protože zjistil, že v tom je nečekaně dobrý, zatímco Luka si nechával věci, které vyžadovaly sílu a rychlé rozhodování, a večer se oba smáli tomu, jak snadno si rozdělili práci podle toho, kdo v čem selhává míň, ne podle toho, kdo je v čem nejlepší.

V sobotu jezdili společně na trh v sousední vesnici, protože Vranjak sám žádný pořádný trh neměl, jenom malý obchod se základními potravinami, a Jakub si zvykl na rituál vybírání rajčat s Lukovou přísností člověka, co odmítá koupit cokoliv, co „nevoní jako rajče, ne jako voda s barvou“ – kritérium, které Jakub zpočátku nechápal a po třech týdnech začal aplikovat sám, ke svému vlastnímu překvapení.

Vesnice si jich všimla – jak si vesnice všimne všeho – ale způsobem, který Jakuba překvapil svou lhostejností, tou dobrou lhostejností, která znamená přijetí bez potřeby to komentovat. Zoran, taxikář, který ho v den příjezdu odbyl jedním gestem a dvěma nadávkami, ho teď zdravil na ulici jménem a jednou mu dokonce nabídl svézt zdarma, „protože kdo drží tenhle dům pohromadě, ten si zaslouží aspoň benzín zadarmo“. Teta Nada, když je jednou v neděli potkala, jak nesou spolu žebřík k fasádě, se jenom usmála a řekla Lukovi něco v chorvatštině, čemu Jakub nerozuměl, dokud mu to Luka večer nepřeložil, s ušima trochu červenýma:

„Řekla, že konečně vypadám jako někdo, koho by Ivo rád viděl šťastného.“

„To je od ní hezké.“

„To je od ní přímé. Nikdy neříkala nic, co by nemyslela vážně.“ Luka se na něj podíval s tím výrazem, který Jakub teď znal dobře – směs pobavení a něčeho hlubšího, co Luka pořád ještě neuměl úplně nechat na povrchu bez trochy ironie kolem toho. „Podle mě ti taky říkala, že vypadáš líp opálený než bledý, ale to jsem nepřekládal doslova.“

I Zoranova žena, kterou Jakub dosud potkal jenom zdálky, mu jednou poslala po manželovi sklenici domácí marmelády „na dobrou vůli“, což Luka přeložil jako gesto, které si Vranjak dovoluje jenom vůči lidem, o kterých už rozhodl, že tu zůstanou, ať už si to ti lidé sami uvědomují, nebo ne.

Jednu neděli je Nada pozvala na oběd – první pozvání svého druhu, jak Luka poznamenal, „protože Nada obvykle nezve nikoho, koho nezná aspoň dvacet let“ – a strávili odpoledne v jejím malém domku plném vyšívaných ubrusů a fotografií tří generací, jedli jídlo, které chutnalo jako něco, co Jakub neuměl pojmenovat, ale okamžitě si zamiloval, a poslouchali historky o Vranjaku z dob, kdy tu ještě nebyla ani elektřina, natožpak turisté.

„Váš děda,“ řekla Nada Jakubovi, nalévajíc mu další sklenici domácího vína bez ptaní, „by byl rád, že jste tu zůstal. I když by to nikdy neřekl tolika slovy. Nebyl typ, co říká věci nahlas.“

„To se mi zdá jako rodinná vlastnost,“ odpověděl Jakub, s pohledem na Luku, který předstíral, že si toho nevšiml.

Kranjc se objevil ještě jednou, o týden později, tentokrát bez obleku, jenom v košili, jako by chtěl vypadat víc jako soused a míň jako muž, co čeká na jejich rozhodnutí s hodinkami v ruce.

„Jenom kontroluju, jak to jde,“ řekl, rozhlížeje se po hotové fasádě a nové střeše s výrazem, který se snažil vypadat pochvalně a vyšlo mu to jako zklamaně. „Vidím, že jste nezaháleli.“

„Neprodáváme,“ řekl Luka dřív, než Jakub stihl cokoliv říct, s jistotou, kterou Jakub za poslední týdny slyšel čím dál častěji.

„To je předčasné rozhodnutí, pane Marinkoviću. Termín je pátek.“

„Termín je pátek a do pátku se rozhodneme spolu. Tak to stálo v závěti.“ Luka se podíval na Jakuba, hledal v jeho tváři potvrzení, které Jakub, s vizitkou v paměti, dal jenom polovičatě, s úsměvem, který doufal, že vypadá přesvědčivěji, než se cítil.

„A vy, pane Vávro?“ zeptal se Kranjc, obraceje se přímo na Jakuba, s tou přesností muže, co cítí slabé místo v jednání dřív, než ho sám dokáže pojmenovat. „Souhlasíte s tímhle postojem?“

„Souhlasím,“ řekl Jakub, o vteřinu později, než by měl, což si Kranjc, soudě podle záblesku v očích, všiml. Ta vteřina zpoždění visela mezi nimi jako něco hmatatelného, a Jakub věděl, s nepříjemnou jistotou, že Kranjc si ji zapamatuje, uloží si ji někam, kam si ukládal všechny drobné trhliny, které mohl později použít.

Kranjc odešel s tím svým nezničitelným úsměvem a Jakub celou tu dobu cítil, jak se mu žaludek svírá kolem tajemství, které teď vážilo víc, čím déle ho nesl.

Signál na molu mu ten týden přinesl i zprávu od Radka, který se ho ptal, jestli je „ještě naživu, nebo si tě sežrali místní“ a jestli si uvědomuje, že byt, který si chtěl v Praze prohlédnout před odjezdem, mezitím koupil někdo jiný, protože „nemovitosti nečekají na lidi, co si berou dovolenou na celé léto“.

Odepsal mu stručně, z mola, kde chytal signál: Ztracený byt přežiju. Najdu si něco jinýho, možná i tady. Radkova odpověď přišla o pár minut později, jedno jediné slovo, které v sobě neslo víc údivu, než by kterákoliv delší věta dokázala: Tady???

Jakub na tu otázku neodpověděl hned, protože odpověď – ano, možná, uvidíme – byla příliš velká na to, aby se vešla do jedné textové zprávy, a příliš křehká na to, aby ji vyslovil dřív, než si tím bude sám jistý.

Jakub zprávu četl třikrát, a pokaždé cítil menší a menší lítost nad tím ztraceným bytem – ne proto, že by ho nikdy nechtěl, ale protože si při čtení uvědomil, že poprvé za dlouhou dobu neplánuje, kam půjde dál. Poprvé se nedíval na příští krok. Díval se na tenhle týden, tenhle dům, tohohle muže, co spal vedle něj a probouzel se s vlasy nakřivo a vždycky, bez výjimky, se špatnou náladou první tři minuty, než ho zasáhla první káva.

„Musíš se vrátit do Prahy?“ zeptal se Luka jednou večer, ležíce vedle sebe na verandě, dívajíce se na hvězdy, které tu byly jasnější, než Jakub kdy viděl v jakémkoliv městě.

„Musím vyřešit byt a práci, jo. Ale ‚muset‘ a ‚chtít‘ jsou různá slovesa.“

„To je hodně diplomatická odpověď na jednoduchou otázku.“

„Pak se zeptej jednoduše.“

Luka se otočil na bok, opřel se o loket a podíval se na něj s vážností, kterou Jakub za měsíc viděl jenom párkrát.

„Chceš zůstat?“

„Chci vidět, jak to tady vypadá, až to dokončíme,“ řekl Jakub pomalu, váže každé slovo, protože poprvé v životě mu záleželo na tom, aby odpověď byla pravdivá, ne rychlá. „A chci to vidět s tebou. Zbytek si nechme na později.“

„To je taky diplomatická odpověď.“

„Je to nejupřímnější odpověď, jakou umím dát na otázku, na kterou ještě neznám úplnou pravdu.“ Jakub se natáhl a našel Lukovu ruku ve tmě, stejně jako to dělali dědové, jenže tentokrát bez potřeby to schovávat před kýmkoliv. „Stačí ti to prozatím?“

„Stačí.“ Luka mu ruku stiskl. „Umím počkat na zbytek.“

Ten víkend, když pršelo a nedalo se pracovat, si sedli k papíru a začali kreslit – ne technický plán, jenom sen, náčrt toho, jak by penzion mohl vypadat za rok, za pět let, s dvanácti fungujícími pokoji místo tří, s terasou k moři, kde by se dalo podávat večeře hostům, s cedulí, na kterou by Luka chtěl napsat jenom „Vranjak“, bez „Pansion“, protože, jak řekl, „to slovo zní jako něco, co lidi jenom projíždí, a já chci, aby tu chtěli zůstat“.

Nakreslili i jídelníček, smyšlený, plný jídel, která ani jeden neuměl uvařit, a Jakub navrhl, že by první rok mohli nabízet jenom rizoto a burek, protože to jsou jediná dvě jídla, ve kterých mají za sebou dostatečnou praxi, na což Luka odpověděl, že hosté by si možná zasloužili trochu víc rozmanitosti, ale souhlasil, že by to mohl být dobrý začátek.

Jednou se pokusili uvařit něco ambicióznějšího než rizoto – recept, který našli ve staré kuchařce zastrčené v kuchyňské poličce, popsané rukopisem dávno zesnulé prababičky, tak vybledlým, že museli hádat polovinu ingrediencí – a výsledek byl natolik katastrofální, že museli otevřít všechna okna, aby se dům zbavil kouře, a nakonec si objednali pizzu z jediné pizzerie ve vesnici, smějíce se tomu neúspěchu tak upřímně, že si ho oba do budoucna slíbili zkusit znovu, příští rok, „až budeme lepší kuchaři, nebo aspoň o rok starší a moudřejší“.

V úterý po dešti, s plánem terasy pořád ještě mokrým a rozmazaným od kapek, které na něj spadly oknem, začali odklízet suť z místa, kde terasa měla jednoho dne stát – kousek zpustlé zahrady za domem, zarostlý plevelem tak vysokým, že v něm Jakub jednou ztratil botu. Byla to práce bez viditelného výsledku, týdny odklízení, než cokoliv začne vypadat jako základ, ale Luka trval na tom, že „musí se to udělat pořádně, jednou, a pak to vydrží dalších sto let“, a Jakub, ke svému vlastnímu překvapení, zjistil, že v tom vidí smysl, jaký by před měsícem nedokázal pochopit – budovat něco pomalu, s vědomím, že výsledek uvidí až za dlouho, možná až za roky.

„Jako já,“ řekl Jakub, než si to stihl rozmyslet.

Luka se na něj dlouze podíval a neřekl nic, ale položil ruku na jeho a nechal ji tam celý zbytek odpoledne, zatímco venku pršelo a uvnitř kreslili budoucnost, o které se ani jeden z nich před měsícem neodvážil ani snít.

Jednou v noci, když bylo horko na spaní, sešli spolu dolů k moři a plavali nazí ve tmě, se smíchem, který se nesl přes tichou hladinu dál, než by chtěli, a s hvězdami nad hlavou tak jasnými, že si Jakub na okamžik pomyslel, jestli by tohle mohla být definice štěstí – ne velké gesto, jenom tohle: teplá voda, tichý smích a muž vedle něj, se kterým si nemusel nic dokazovat.

V pondělí, kdy se konečně vyjasnilo a oni se vrátili k opravě verandy, zavibroval Jakubovi telefon na molu, kde ho schválně nechal ležet, aby chytal ten vzácný signál od jihu. Zpráva byla od Kranjce, stručná, zdvořilá, přesně tak profesionální, jak si Jakub pamatoval jeho úsměv:

Investor potřebuje finální odpověď do pátku. Chápu, že situace je citlivá, ale nemůžeme čekat donekonečna. Těším se na vaše rozhodnutí.

Jakub zprávu četl na molu sám, s mořem za zády a domem před sebou, ve kterém právě Luka bouchal posledními hřebíky do prkna, jež spolu vytáhli a znovu přibili už potřetí, protože Luka trval na tom, že to musí sedět dokonale, a v tu chvíli si Jakub uvědomil dvě věci naráz: že odpověď, kterou chce Kranjcovi dát, je jasná už týdny, a že tu odpověď ještě pořád nikomu neřekl – ani Kranjcovi, ani, což bylo mnohem horší, Lukovi, kterému dlužil pravdu o tom, že se ta schůzka vůbec kdy konala.

U večeře se mu to dvakrát dostalo na jazyk. Jednou, když Luka vyprávěl, jak dneska konečně opravil poslední prasklou trubku, a Jakub otevřel ústa, aby řekl „musím ti něco přiznat“, ale místo toho řekl „to je skvělé“, protože Lukova radost byla tak čistá, že ji nechtěl zkazit. Podruhé, když dojedli a Luka mu nalil poslední sklenici vína a řekl něco o tom, jak si užívá tyhle večery, a Jakub znovu polkl tu větu zpátky, protože chvíle najednou nepůsobila správně, a „správná chvíle“, jak už dávno věděl, ale nedokázal si to přiznat, možná nikdy nepřijde.

Schoval telefon do kapsy a vrátil se k verandě, kde na něj čekalo kladivo a muž, kterého miloval, a řekl si, že to Lukovi poví večer, po večeři, v klidu – což byla, jak by mu jeho vlastní minulost mohla připomenout, přesně ta věta, kterou si říkal před každou důležitou věcí, kterou nakonec nikdy neřekl včas.

Věděl to, dokonce i v tu chvíli, kdy si to sliboval – že „večer, v klidu“ je jenom elegantnější verze slova „později“, a že „později“ bylo slovo, které ho provázelo celý dosavadní život jako věrný, zbabělý společník. Ale slíbil si to i tak, protože momentální klid, byť vylhaný, byl v tu chvíli snesitelnější než okamžitá pravda.

Za oknem kuchyně bylo vidět Luku, jak si falešně prozpěvuje nějakou píseň v rádiu a otírá si ruce do utěrky, nic netuše, šťastný způsobem, který Jakub za necelý měsíc začal milovat víc než cokoliv jiného ve svém dosavadním životě – a přesně to štěstí bylo to, co Jakub v tu chvíli, se zprávou od Kranjce pořád otevřenou v kapse, nejvíc ze všeho nechtěl riskovat, i za cenu, že bude muset ještě chvíli lhát mlčením.