Dům, který si pamatuje – Kapitola 6 – tehdy, 1966

O čtyři léta později přijel Emil do Vranjaku popáté, s kufrem o dvě knihy lehčím než obvykle, protože jednu dočetl už v autobuse a druhou nechal doma, rozečtenou, jako by tím chtěl dokázat sám sobě, že se určitě vrátí, aby ji dočetl.

Za ty čtyři roky se toho změnilo víc, než by čekal – v Praze i ve Vranjaku přibylo aut, ubylo koní, a hranice, přes kterou jezdil, se před dvěma lety na pár měsíců napjala tak, že si nebyl jistý, jestli vůbec pojede, než se zase, jako obvykle, nějak uvolnila, protože svět měl svůj vlastní rytmus dechu, nezávislý na tom, co potřebovali dva muži na jednom molu.

Ivo ho čekal na molu, jako čekal každý rok, ale tentokrát s výrazem, který Emil neuměl hned přečíst – ne nešťastný, ne vyhýbavý, jenom nějak těžší, jako by nesl něco, co ještě neřekl nahlas a už to bolelo, i než to řekne.

Řekl to až třetí večer, na jejich pláži, kam chodili teď automaticky, beze slova, jako by cesta sama věděla, kam mají jít.

„Ožením se,“ řekl Ivo, díval se přitom na moře, ne na Emila. „Na podzim. S Natašou.“

Emil to jméno znal – Nataša, dcera rybáře z vedlejší vesnice, dívka, o které se mluvilo u večeře už dva roky jako o „docela hodné“ a „dobré partii“ tónem, jakým se v socialistickém Československu mluvilo o kvalitním bytě: věcně, s uznáním, bez vášně.

„Máš ji rád?“

„Mám ji rád.“ Ivo se konečně otočil a v jeho pohledu nebyla lež, žádná stopa po ní. „Je to má nejlepší kamarádka od dětství. Zasměju se s ní víc než s kýmkoliv jiným kromě tebe. Bude z ní dobrá matka a dobrá manželka a nikdy se nedozví, proč jsem si ji vybral, i když si možná bude myslet, že to ví.“

„To zní jako rozumné manželství.“

„Je to jediné manželství, jaké si tady, v tomhle domě, v týhle vesnici, můžu dovolit mít.“ Ivo natáhl ruku a našel Emilovu ve tmě, sevřel ji tak pevně, že to skoro bolelo. „Nezmění to nic mezi náma. Nemůže to nic změnit, protože to, co je mezi náma, nikdy nebylo o tom, co je psané v matrice.“

Emil mlčel dlouho, poslouchal moře, poslouchal svůj vlastní dech, který se mu zadrhával víc, než chtěl přiznat.

„A co budu já?“ zeptal se nakonec. „Přítel rodiny? Strýček ze zahraničí, co jednou za rok přiveze čokoládu dětem, které jednoho dne budete mít?“

„Budeš tím, čím jsi vždycky byl.“ Ivova ruka se sevřela pevněji. „Jediným člověkem, se kterým si nemusím nic hrát.“

„To má být útěcha?“

„Je to jediná pravda, kterou ti teď dokážu nabídnout.“ Ivo se konečně odvrátil od moře a podíval se na něj přímo, poprvé od chvíle, co začal mluvit. „Chceš, abych ti lhal a řekl, že to bude jednoduché? Nebude. Budeš mě muset sdílet se ženou, kterou budu milovat jinak, ale skutečně, a budeš muset předstírat před celou vesnicí, že jsi jenom starý přítel, co jezdí na dovolenou. Jestli je to moc, řekni to teď, a já to pochopím.“

Emil mlčel dlouho, díval se na vlny, které se lámaly o kameny stejně lhostejně, jako by se nic z tohohle rozhovoru netýkalo jejich rytmu.

„Není to moc,“ řekl nakonec. „Je to míň, než bych chtěl. Ale je to víc, než bych měl, kdybych odešel.“

Doma v Praze čekala podobná logika i na Emila, jenom vyslovená jinými slovy a jinými lidmi. Bylo mu osmadvacet, měl slušné místo v účtárně, byt po rodičích a matky svých spolupracovnic, které se ho ptaly, kdy konečně „přivede nějakou slečnu“, tónem, který nepřipouštěl, že by odpověď mohla znít nikdy.

Hanu poznal ten podzim, na plese odborů, kam šel, protože nejít by bylo nápadnější než jít. Byla milá, chytrá, pracovala v knihovně a měla ten typ smíchu, který se nedal předstírat. Požádal ji o ruku na lavičce v Riegrových sadech, s prstenem, který stál tři měsíční platy, a Hana řekla ano dřív, než dořekl celou větu, se slzami v očích, které Emil interpretoval – správně, i když z jiného důvodu, než čekala ona – jako slzy štěstí. Byla to pravda jenom napůl, jako skoro všechno, co Emil od té chvíle v životě říkal a dělal: měl ji rád, upřímně, hluboce, tím způsobem, jakým se má rád nejlepší přítel, a strávil zbytek manželství v tichém, nikdy nevyřčeném pocitu viny, že jí nemůže dát tu druhou polovinu lásky, o které ani nevěděla, že existuje, natožpak že už je dávno rozdaná někomu jinému, na pobřeží, kam jezdil každé léto „na dovolenou k moři“, jak to říkal jejím rodičům, kteří to opakovali dál, aniž by kdy zapochybovali.

Napsal to Ivovi na podzim, na tu obvyklou adresu, tři vesnice od Vranjaku, jednou větou, stejně strohou, jakou dostal on: Ožením se taky. Jmenuje se Hana.

Odpověď přišla o tři týdny později, kratší než dopis: Rád, že máš svou Natašu. Uvidíme se v létě.

Emil se o Ivově svatbě dozvěděl jenom z jedné věty v dalším dopise – Bylo to hezké, přišla celá vesnice, Nataša měla šaty po matce – a strávil ten podzimní večer v Praze představováním si obřadu, který nikdy neviděl: kostel, který znal jenom zvenčí, věnec z rozmarýnu, který znal jenom jako vůni vzduchu, a Iva v obleku, kterého si nikdy neuměl úplně představit jinak než v propocené košili s rukávy vyhrnutými nad lokty. Byl to zvláštní druh smutku, truchlit nad něčím, co se nikdy nesmělo stát jeho vlastní ztrátou, protože nikdy nebylo jeho, aby to mohl ztratit.

Ani jeden z nich nikdy nenapsal, co si o tom druhém manželství doopravdy myslel, a možná to bylo lepší tak – psát o vlastní lži by ještě šlo, ale psát o cizí, o té, kterou milovali, k tomu jim slova nestačila.

Následující léto přijel Emil do Vranjaku a poprvé ho na molu nečekal jenom Ivo, ale i Nataša, s břichem už viditelně kulatým pod letními šaty, usmívající se na něj s tou upřímnou vřelostí, kterou lidé rezervují pro staré přátele svého manžela.

„Konečně!“ zvolala a políbila ho na obě tváře, jako by ho znala celý život, ne jenom z Ivova vyprávění. „Ivo o vás mluví každé léto, víte to? Emil tohle, Emil tamto. Já už mám pocit, že vás znám líp než některé sestřenice.“

„Doufám v dobrém,“ řekl Emil opatrně.

„Vždycky v dobrém. Říká, že jste jediný člověk, se kterým si dokáže povídat celé hodiny a nikdy ho to neomrzí.“ Nataša se zasmála, bez jediné stopy podezření, s tou upřímnou, nekomplikovanou radostí ženy, co věří, že rozumí muži, kterého si vzala, cele a beze zbytku. „Musíte mi vyprávět o Praze. Ivo říká, že tam prý mají koleje, po kterých jezdí tramvaje, aniž by je něco táhlo.“

Emil se usmál a řekl něco zdvořilého o tom, jak jí to sluší, a celou tu dobu cítil, jak vedle něj Ivo stojí naprosto nehybně, jako muž, který se naučil stát tak, aby žádná část jeho těla neprozradila, kam se dívá doopravdy.

Ten večer, po večeři, kdy Nataša unaveně odešla spát a dům ztichl, se sešli na verandě, ne na pláži – poprvé po pěti letech se báli jít tak daleko, jako by přítomnost té ženy v domě, byť spící, měnila pravidla hry, kterou hráli.

„Je milá,“ řekl Emil tiše.

„Je.“ Ivo se díval na moře, ruce sepnuté, jako by si je musel držet, aby nesáhly tam, kam chtěly. „A já jsem odporný člověk, že sedím tady s tebou a myslím na tebe víc, než jsem kdy myslel na ni, když jsem si ji bral.“

„Nejsi odporný.“ Emil natáhl ruku po jeho, potichu, ve stínu, kam nedosahovalo světlo z kuchyně. „Jsi jenom člověk, kterému svět nedal na výběr a který se rozhodl aspoň zachránit, co se dalo.“

„Kdy jsi věděl, že to takhle bude muset být?“ zeptal se Ivo po chvíli. „Že budeme muset takhle žít, rozdělení na dvě poloviny?“

„Nevěděl jsem to nikdy najednou. Přicházelo to pomalu, rok po roce, až jsem si jednoho dne uvědomil, že jsem si zvykl na věc, kterou bych před pěti lety považoval za nesnesitelnou.“ Emil se hořce usmál do tmy. „Možná je tohle ta nejděsivější část dospělosti. Ne to, že se nám stanou nesnesitelné věci. Ale to, jak rychle si na ně zvykneme.“

Seděli tam dlouho do noci, ruce spojené, hlasy tišší než kdy dřív, jako by se učili novou gramatiku lásky – takovou, která se musí vejít do závorek, do vedlejších vět, do prostoru mezi tím, co se smí říct nahlas, a tím, co se smí jenom cítit.

Roky, které následovaly, se skládaly do vzorce tak pravidelného, že by se podle něj dal seřídit kalendář: v červnu dopis s datem příjezdu, tři týdny v srpnu, pak deset měsíců mlčení prokládaného jednou nebo dvěma opatrnými pohlednicemi, které mohly projít jako pozdrav od vzdáleného příbuzného. Emil si časem vypěstoval zvláštní rituál: každý dopis od Iva si přečetl třikrát za sebou, hned po doručení, a pak ho zamkl do zásuvky psacího stolu, kterou Hana nikdy neotvírala, ne proto, že by jí to bylo zakázáno, ale proto, že v jejich manželství platilo tiché, nikdy nevyslovené pravidlo, že některé zásuvky prostě patří jenom jednomu z nich.

Ivovi a Nataše se narodila dcera, pak o dva roky později syn, který jednoho dne bude mít vlastního syna jménem Luka. Emilovi a Haně se narodil syn, kterého pojmenovali po Emilově otci a kterého jednoho dne, o desítky let později, bude notář oslovovat „pane Vávro“ a posílat mu dopisy o dědictví, o kterém nebude mít ponětí.

Emil se stal přítelem na fotografiích, které si Ivo pořizoval každé léto skoro obsedantně, jako by věděl, že jednoho dne budou jediným důkazem. Ivo si ta alba vedl s pečlivostí, kterou by od něj nikdo neočekával – datum na rubu každé fotky, rok po roce, jako by podvědomě sbíral důkazy pro soud, který se možná nikdy nebude konat, nebo jako by prostě chtěl mít jistotu, že až jednoho dne zestárne a paměť ho začne zrazovat, bude mít aspoň papír, který mu připomene, že se to všechno skutečně stalo. Emil se pro děti stal „strýčkem z Československa“ – postavou, kterou děti znaly, měly rády a nikdy se nezeptaly, proč přijíždí každý rok sám, bez manželky, bez dětí, jenom s kufrem plným knih a tím zvláštním, tichým štěstím, které na něm bylo vidět jenom v srpnu.

Léto, kdy se narodila jejich dcera, přijel Emil o měsíc později než obvykle, protože počkat, až miminko trochu povyroste, mu přišlo slušnější, i když nikdo takovou slušnost nežádal. Našel Iva s dítětem v náručí na téže verandě, kde se před lety poprvé setkali, a na okamžik, jenom na okamžik, který Emil pak nosil v sobě celý zbytek života jako kámen v kapse, si dovolil představit si jiný svět, ve kterém by to dítě mohlo být jeho vlastní, ve kterém by ta veranda mohla být domovem, ne místem, kam jezdí na tři týdny v roce.

„Chceš si ji podržet?“ zeptal se Ivo, nic netuše o tom, jaká bouře se v tu chvíli Emilovi honí hlavou, a podal mu dítě s tou lehkostí, jakou mají jenom noví rodiče, co ještě nevědí, jak křehké to všechno je.

Emil ji držel dlouho, nemluvě, a dívka na něj hleděla tím nesoustředěným, moudrým pohledem, jaký mají jenom novorozenci, kteří toho ještě moc neviděli, aby se báli, a Ivo ho sledoval s výrazem, který Emil neuměl úplně přečíst – dokud si o mnoho let později nepřipustil, že to bylo totéž, co cítil on sám: vděčnost a bolest, spletené tak pevně dohromady, že jedno nešlo mít bez druhého.

Když jí bylo pět a jejímu bratrovi tři, zeptala se jednou u večeře, proč strýček Emil nemá vlastní děti, se kterými by si mohl hrát, a u stolu na okamžik zavládlo ticho, které přerušil až Ivo, hlasem tak lehkým, že by nikdo nepoznal, co ho to stálo: „Strýček Emil má syna doma v Praze. Jenom je moc daleko na to, aby si spolu hráli často.“ Malá na to přikývla, s tou dětskou spokojeností, která se uspokojí jakoukoliv odpovědí, co zní rozumně, a vrátila se k jídlu, aniž tušila, kolik vážila ta jedna věta, kterou jí táta právě odpověděl.

„Bude krásná,“ řekl Emil nakonec.

„Bude mít po mámě rozum a po mně tvrdohlavost,“ řekl Ivo. „Doufám aspoň, že bude mít po někom z nás schopnost mlčet o věcech, které je lepší nechat si pro sebe.“

Nebyl to vtip, i když to tak znělo, a oba to věděli.

Se synem to bylo jinak – kluk byl od malička divoký, hlučný, věčně od hlavy až k patě od bahna, a Emil s ním trávil čas jinak, ne tichým objímáním, ale honičkami po dvoře a předstíranými zápasy, které syn vždycky „vyhrál“ tak přesvědčivě, že by ho to nikdy nenapadlo zpochybnit. Bylo zvláštní, přemýšlel Emil někdy večer, jak snadno se dá milovat dítě někoho jiného, aniž by člověk musel předstírat, že je to něco jiného než láska – možná proto, že děti ještě nevědí, jaké otázky by měly klást.

Když Emil o dva týdny později odjížděl, stáli na molu jako vždycky, ale tentokrát s odstupem o půl kroku větším, protože z okna nad krámkem se dívala Ivova tchyně a povídala si s kupcem o počasí, a nikdy nebylo jisté, kdo všechno sleduje, koho všechno.

„Příští léto,“ řekl Ivo, tišeji než obvykle.

„Příští léto,“ odpověděl Emil.

A pak, protože nic jiného už nezbývalo, protože slova, která by chtěli říct, se do toho odstupu půl kroku nevešla, řekli tu jedinou lež, kterou si mohli dovolit věřit oba zároveň, teď už ne jako slib dvou mladých mužů, ale jako přísahu dvou ženatých otců rodin, kteří věděli, že jejich skutečný život se odehrává v součtu tří týdnů za rok, a zbytek je jenom čekání, oblečené do všedních dní:

„Ještě jednu neděli.“

Nataša na to mávala z okna, ničeho netušící, a loď na obzoru, úplně stejná jako každý rok, zase zatroubila, tentokrát včas.

Autobus odjel a Ivo zůstal na molu, jako zůstával každý rok, ale tentokrát s rukou položenou na rameni své ženy, která si toho nevšimla, s dcerou spící v kočárku vedle nich a s pocitem, který nedokázal pojmenovat o nic líp, než dokázal pojmenovat cokoliv jiného v tom domě, jenž se rok od roku zdál být víc a víc rozdělený na dvě poloviny, které spolu nikdy nesměly mluvit – polovinu, kterou žil nahlas, a polovinu, kterou žil jenom tři týdny v srpnu a pak dvanáct měsíců v tichosti, s dopisy schovanými pod prkny ve sklepě, kde by je nikdy nikoho nenapadlo hledat.

O čtyřicet let později by přesně tahle prkna, přesně tenhle sklep, otevřel jeho vnuk s cizím Čechem po boku, aniž by kdokoliv z nich tušil, jak dlouho už na ně ta odpověď čeká.

Nikdy si nedovolili nazvat to, co spolu měli, jménem, jaké by možná v jiné době, na jiném místě, mohli použít bez váhání, ale i beze jména to fungovalo jako závazek pevnější než kterýkoliv, co kdy podepsali na radnici – obnovovaný každý rok, jednou větou, na tom samém molu, dokud jeden z nich nepřestal být schopný ho obnovit.