Otrokem v New Yorku, část 2

*** Současnost ***

V zámku zarachotil klíč a ozvalo se otevření vstupních dveří bytu. Shodil jsem ze sebe deku, kterou jsem se zahříval při čtení nudných skript, a vyběhl na chodbu. Při rozloze bytu to chvilku zabralo.

„Čau, tohle je Eric, ještě ho neznáš,“ řekl monotónně Jack a pověsil si bundu na věšák. Nervózně jsem polknul – úplně jsem na to zapomněl. Ve škole se dnes konalo opravné kolo zápočtů a já měl myšlenky na zcela jiné věci. Teď tu proti mně stál mladý černoch možná o půl hlavy vyšší než Jack a tvářil se vřele. První šok a špatné předtuchy o tom, co bývá u černochů typické, však odezněly hned, co se na mě ode dveří pousmál. Bude prima, řekl jsem si pro sebe.

„Tak to je ta tvoje díra! Lepší než na tom videu,“ pronesl s úšklebkem, prošel kolem mě a plácnul mě silně přes zadek. Veškeré pozitivní pocity z něj vyprchaly. „To jsi s ním už docela daleko, když tu chodí nahej.“

Jack prošel do obývacího pokoje a kývnul, abych šel s ním. 

„Díky. Když jsem doma, tak nesmí nosit oblečení. Je to jedna z nájemních podmínek, že jo?“ vysvětlil a posadil se na pohovku vedle svého kolegy. „Hmm,“ reagoval jsem rozpačitě a posadil se nejistě do křesla. Na takové jednání od Jacka jsem byl zvyklý a bral jsem to jako nutné zlo, ale před cizím člověkem…

„Odkud že je?“

„Z Evropy,“ odpověděl Jack a kývnul na mě, ať jdu k nim. 

„Tím se všechno vysvětluje,“ uchechtl se Eric a chytil mě za ruku, když jsem procházel kolem konferenčního stolku. Jediným pohybem mě strhnul k zemi na kolena, roztáhl nohy a nasměroval můj trup mezi ně. Trochu mě zatlačil dolů, abych měl hlavu poblíž jeho poklopce.

„Slyšel jsem, že máš rád ptáky, chlape… rozumí anglicky?“ otočil hlavu k Jackovi, který vše se zájmem sledoval. Přikývnul. „No…?“ trval na odpovědi. Zavrtěl jsem hlavou a zlostně na něj hleděl. „Ne? Tak proč je hulíš?“ – „Protože musim.“ – „Jsi v Americe, kámo, svobodný zemi, tady nic nemusíš. Tady jen chceš.“

Než jsem něco řekl, rozepnul si kalhoty a z trenek vytáhnul svýho stojícího obra. Ten se na vzduchu ještě víc propnul a vyšvihl se do výšky. Rozbušilo se mi srdce a s hrůzou jsem na něj koukal. Celý černý se světle hnědým žaludem, hladký, téměř bez žilek, pomalu jako ideálně odlitý z kaučuku. Ale hlavně ty rozměry! Prosebně jsem se podíval na Jacka.

„Co se děje?“ zeptal se nechápavě Eric.
„Zarazila ho tvoje velikost,“ řekl posměšně jeho spolužák, „Říkal sem ti, že přehnaný rozměry jsou spíš na škodu.“
„Jaký přehnaný? Tohle je normální – možná je z Evropy zvyklej na nějaký chudáky…,“ rozhořčil se černoch a mírným tlakem mi přisunul hlavu ke kořenu. Abych ho víc neprovokoval, začal jsem mu lízat pevně k tělu posazený koule. „Vždyť ty ho máš podobnýho!“

„Takovýho mastodonta?“ dobíral si ho Jack.

„Délka není problém, vole. Černý ptáci maj od přírody mnohem lepší pronikací schopnost.“ Jack se zasmál a Eric mi nasměroval hlavu výše. Olizoval jsem mu klacek po celé té hrozivé délce a radši ani neuvažoval, co si to připravuju za nástroj. „Hele, vo co, že ho vezme do pusy víc než tvýho.“ Chytnul mi hlavu a já se právem vyděsil.

„Počkej,“ zarazil ho Jack a na pár vteřin mě vysvobodil, „to je jasný, že když mu ho tam napereš, že ho do sebe dostane. Musí to bejt bez pomoci, jen tolik, kolik zvládne. Tak o co?“

„Hele, ty ho pak budeš mít už projetýho – chci jít jako druhej. Na tvýho je navíc zvyklej.“

„O.K. Já první. Bez jakýhokoli dotyku. Uděláme si na klacek značku tímhle, kam až se dostal, a pak to přeměříme.“ Sehnul se a hodil Ericovi černý fix. „Každej na to má tři minuty a nastřídačku dva pokusy, aby to mohl srovnat – uvidíme, co mu do pusy pude líp. Pojď sem, slyšíš?“

To mluvil na mě. S částečnou úlevou jsem zmizel z Ericova rozkroku a přesunul se k dobře známému.

„O ten jeden lístek na VIP místo na zítřejší NHL? Ten co je od Raye.“ 

Jack kývnul, soustředěně vyndal svojí chloubu a já se připravil nad ní. „Koukej se snažit jako o život, jinak si mě nepřej,“ dodal mi odvahy. Eric odstartoval čas a já hlavu rychle na ptáka nabodnul. V momentě jsem ho měl co nejdál. „To snad nemyslíš vážně, hloubejc!“ rozkřikl se Jack, přestože dobře věděl, že jsem ho snad nikdy dál z vlastní vůle neměl. „Pohni s tou tlamou, podivej, jakej kus ti ještě zbývá!“ Chytl jsem ho za boky a snažil se přitlačit se. Skutečně se o kousíček zasunul. „Tak se mi to líbí. Ještě kus, dělej! To musíš zvládnout. Vždyť tě mrdám hloubejc!“ Chytl jsem zbývající část ptáka, a to i přes to, že Jack neměl rád, když se ho dotýkám, a zkoušel ho zasunout. Nešlo to. Musel jsem uznat, že venku byla ještě docela velká část jeho nástroje. Jenže víc už to prostě nešlo.

„Konec,“ zvolal nadšeně kolega a udělal malou čárku na ptákovi v místě, kde se ho ret dotýkal. „Tak pojď, to dáš!“ řekl vřele, dřepl si vedle a odtáhl mě k sobě. Vyndal ho a sklonil se ke mně a zašeptal: „Jestli nevyhrajem, tak ti ho tam pak narvu sám a vopíchám ti mandle, jasný?“ Roztřeseně jsem kývl a připravil se.

Jack stiskl odpočet a já pohltil své první centimetry černošskýho ptáka. Byl mnohem širší, takže každý malý kousek byl peklo. Klepaly se mi ruce a snažil se jít ještě hlouběji. „Neser mě, máš rezervy. Kdybych mohl, tak ti pomůžu, a viděl bys, že to jde snadno.“ Udělal jsem hlavou pohyb vzad a pak vpřed, kousek jsem klesl. „Dělej! Ještě necejtim, že by to nešlo dál.“ Chytil jsem ho opět rukama a tlačil. Nepomáhalo to. „Vyser se na to, kdo tě mrdá, a snaž se! Já si tě taky dám, tak jestli chceš, abych byl něžnej… hloubejc, do prdele!“

„Konec,“ ohlásil Jack a označkoval hloubku. Byl jsem hrozně unavenej a další kolo bylo podobné, ani v jednom případě jsem nepřekonal první pokus. Pak přišel na řadu metr. Každý si ho za dohledu toho druhého změřil (výsledek mi nic neříkal, protože byl v imperiálních jednotkách). Seděl jsem na okraji gauče a sledoval oba, jak se dohadují, kdo metr jak posouvá, a snaží se prodat můj výkon za nejvíc palců. Ani jsem nevěděl, komu jsem fandil, protože v obou případech byl ten poražený nebezpečný. Jacka mi to může dávat sežrat každej den neomezeně, kdežto Eric mě může tím svým ptákem naprosto zničit. Sám jsem se snažil v obou případech usilovně, ale asi jsem to přál víc mému právníkovi, protože… jsem už na něj byl nějak zvyklej a přišlo mi, že byly chvíle, kdy jsme spolu normálně vycházeli a kecali o všem možném.

„Do hajzlu! To je v prdeli!“ ozval se Eric a uhodil pěstí do polštáře, který odhopsl o metr dál. Obrátil se ke mně, vstal a vypadal jako obr. „Tos neměl. Budeš mě ještě prosit, abysme sázku opakovali!“

„Hele, už je osm – musíme sebou hodit, jinak tu schůzi nestihnem. Dělej, nebo přijdem o klienta.“ Popohnal ho Jack svého kolegu, který si začal zuřivě zapínat košili, do předsíně, kde měl kabát. Sám si pak vzal hodinky a vázal kravatu.

„Šikovnej,“ řekl mi polohlasně, „nechat mě vyhrát, i když víš, že ti to Eric nedaruje.“ Odešel ke skříni, kterou odemknul. Čekal jsem, že na oplátku třeba toho černocha už nikdy nepozve, ale to bylo moc naivní přání. Eric byl jeho pracovní kolega, dokonce spolupracovali na rigorózní práci – nemohl ho vyšachovat.

„Na,“ podal mi známou tubu, „přijdu až v noci, tak si dobře promaž díru.“

„Díky, Jacku,“ odpověděl jsem napůl zklamaně. Moc velká odměna to nebyla, ale přesto – Jack vždycky používal jen tak minimální množství lubrikantu, jak jen to bylo možné. Prý se mu to líbí víc, ale podezříval jsem ho z toho, že mi to prostě nechce moc usnadňovat. Jen málokdy mi dovolil použít gelu, kolik chci. Dnes večer se mi to třeba bude i líbit.

*** Minulost ***

Od toho večera, kdy jsem se poprvé svezl v Jackově autě a ochutnal jeho výrazně nahořklé mlíčí, uplynulo už nějaký ten čas. Dny a týdny běžely neúnavným tempem vpřed, pozdní sychravá zima se překulila v první jarní zvýšení teplot a svižné větry, protahující se dlouhými, nekonečnými ulicemi města. New York ve svém ruchu neustával, lidé byli pořád stejně odtažití, vzduch i mimo hlavní třídy obtížně dýchatelný a postraní uličky a odlehlejší kouty parků tiše nabízely náhodným zbloudilcům riziko a nebezpečí nezávisle na roční době. Na svojí nešťastnou příhodu jsem zapomněl překvapivě rychle – není divu, že obklopen tak neznámými podněty jsem házel starosti za hlavu. Naučil jsem se rychle, že v New Yorku se žije! Není čas na starosti. A možná i proto jsem nebral zřetel na podnájem, který bylo stále obtížnější živit, na nudné přednášky se připravoval tak nejméně, jak jen bylo možné, nepočítal peníze a… jednoduše žil.

Za horlivého vyprazdňování peněženky si užívaly snad všechny smysly a uspokojoval jsem všechny slasti – stranou stál ale můj klacek. Najít si někoho na sex nemohlo být tak obtížné (a na tuhle myšlenku mě přivedl právě ten pitomý zážitek), ale prostě se to nedařilo. Nebyl jsem z Čech zvyklý na žádné velké akce – měl jsem během posledního roku střední a prvního vysoké školy dva kluky. Měl jsem štěstí, v obou případech to byli pěkní pasivové a já mohl – sice ne příliš často, ale za to pravidelně – užít sex tak, jak mi vyhovoval. Místní celibát mi ale lezl na nervy, a přestože jsem často honil, byl jsem pořád víc a víc nadržený. Tento problém měl být ale brzy zastíněn jiným, podstatnějším.

Tak, jak se obvykle špatné věci stávají, přišla nájemní výpověď znenadání a zasáhla mě nepřipraveného. Nemohl jsem tomu uvěřit, ale majitel se jednoho dne u mě zastavil a sdělil mi, že mám vypadnout. Jelikož jsme nepodepisovali žádnou smlouvu, byl jsem ze dne na den na ulici. Tedy ne doslova. Měl jsem pár dní na zařízení si jiného bytu, ale hledal jsem v rámci mých finančních možností marně. Teprve když už jsem stál časně ráno s přeplněnou krosnou na zádech na chodníku před domem, napadlo mě šílené řešení, jak z toho ven. Tonoucí se i stébla chytá…

***

Znovu jsem koukl na hodinky. Jedna hodina pryč. Už tu měl být. Navrhnul sejít se v téhle restauraci na oběd on sám – proč nejde včas? Pokud to tedy z jeho strany nebyl vtip. Vyndal jsem lístek s opsaným číslem a zkontroloval, že jsem volal správnému člověku. Zmatkoval jsem. Samozřejmě, že to byl on – poznal jsem ho po hlase. Sehnat jeho číslo nebylo zas tak těžké, když se mi tehdy chlubil se svou advokátní kanceláří. Stačila chvíle v internetové kavárně a telefonní kontakt byl na světě. Ale to mi bylo k ničemu, pokud nepřijde. Nervózně jsem se zavrtěl a nohou zavadil o opřenou krosnu. Ta se žuchnutím spadla a několik hostů se na mě pobouřeně podívalo. Radši jsem ji rychle zvednul.

„Na kolena nemusíš. Už sis objednal?“ ozval se nade mnou jeho hlas. Díky bohu přišel. Ve sportovních hadrech vypadal daleko víc přátelsky – až tedy na ten jeho samolibý obličej, který nosí zřejmě pořád.

„Ahoj. No, spadl mi batoh. A neobjednal… ještě.“

Posadil se za stůl a otevřel menu. Zatímco jím listoval, zeptal se úplně samozřejmě: „Takže se ti to líbilo, jo?“

Pár vteřin jsem nechápal, co tím myslí. Když mi to došlo, nechtěně jsem se rozhlédnul, jestli někdo takový trapný rozhovor neposlouchá. Neměl jsem slov, tak jsem si rychle přitáhnul svůj jídelní lístek.

„Mám problém s bydlením. Vyrazili mě z podnájmu, nemám kam jít. Říkal jsi, že bys něco zvládl sehnat…“

„Říkal jsem, že bys bydlel u mě, než ti něco najdu,“ opravil mě hravým tónem a prudce otáčel stránky plné dezertů, „Ale abych řek pravdu, tušil jsem, že půjde o něco jiného. Minule ses na to moc netvářil. Mluvil si o magorech, kámo.“

Celý jsem zčervenal. Každou vteřinou to bylo trapnější. „Eh, sorry, já… omlouvám se. Myslíš, že mi tedy můžeš pomoct?“

Jack pokrčil rameny a zavřel menu. Chvíli se na mě díval a pak prohlásil jednoduše: „Vlez pod stůl!“

„Cože?“

„Dělej, vole, teď nikdo nejde!“

„Zešílels, do háje?“

„Jestli nebudeš do pěti vteřin pod stolem, odcházim,“ uzavřel debatu a vypadal nekompromisně. Během chvilky mi hlavou prolétlo všechno možné. I přes příšerné ponížení a riziko jsem věděl, že tohle úplné bláznovství je možná jediná cesta, jak neskončit po několika nocích v hotelech bez peněz na ulici. Rozhodl jsem se ve chvíli, kdy Jack už vstával. Jakmile zahlédl, že se rozhlížím a s hbitým pohybem podlézám pod dlouhým bílým ubrusem, opět si sedl. Srdce mi tlouklo jako zběsilé, díval jsem se na jeho nohy, které obklopovala jako v perverzní obchodní výloze prolamovaná bělostná látka. Ačkoli jsem to přesně tušil, připadal jsem si úplně strašně, když se pod ubrusem objevily ruce a rozepnuly poklopec. Z něho se na vzduch vysunul jeho pták – tentokrát jsem ho viděl pořádně. Mírně nadprůměrně velký, symetrický, rovný jako kůl. Je zbytečné ho popisovat, člověk by musel pod tím stolem sedět se mnou, aby to vnímal jako já.

„Všechno záleží na tobě,“ ozvalo se polohlasně ze zhora.

Ta věta byla jako blesk z nebe – okamžitě mě rozpohybovala. Šlo o všechno. Poposedl jsem si a po vteřině zaváhání jsem ho už měl v puse. Zaslechl jsem tiché slastné vydechnutí a začal kouřit. Hned poté mi sevřel krk nohama, ramena a ruce jsem měl po jeho stehny. Jediné, co jsem vlastně mohl, bylo pohybovat volně hlavou. Sesunul se trochu níž, aby se ke mně víc přitisknul, a lýtkama hlídal, abych necouval. Nebylo to moc pohodlný, ale lepší, než když mi posledně pomáhal rukou.

Pracoval jsem asi minutu, když se stisk uvolnil. Čekal jsem, že přijde výstřik – i když bylo divné, že tak rychle. Nic se ale nestalo. Nahoře se ozval nějaký hlas. Poslouchal jsem, ale nebylo mu moc rozumět. Řekl jsem si, že pokud jde vážně o všechno, nedám se pobízet. Znovu jsem ho vzal do pusy a pokračoval. Líbilo se mu to, nohy se mu chvěly a místy pohyboval pánví. Vypadalo to, že mám vyhráno. Tímhle všechno skončí a mám kde bydlet.

Pak se ale najednou vytrhnul, rychle si zapnul poklopec a hlesl: „Vylez, do prdele!“

Opatrně jsem proklouzl ven a nechápal jeho tón. Když jsem ho zahlédl, vypadal naštvaně. Chtěl jsem už něco říct, ale předběhl mě: „Pojď se mnou!“ Vyrazil prudce od stolu a mě nezbývalo než jít za ním. Vešel na záchody, které byly prázdné.

„Co sis, kurva, myslel, že děláš?“

„Co? Nerozumim ti, vždyť…“

„Pustil jsem tě – měls, do hajzlu, přestat! Slyšels toho číšníka, ne?“

„Já… asi…,“ zakoktal jsem se a nevěděl, co říct. „Chtěl jsem…“

„Chtěl’s mě nasrat!“

„Ne, vážně, hele, to je nedoro…“

Než jsem se nadál, uhodil mě nepříliš bolestivě do hrudníku a zatlačil do záchodové kabinky. Zavřel dveře a otočil se ke mně.

„Svlíkni se!“

„Zbláznil ses? To neudělám!“

„Hele, právě’s mě kouřil, když jsem objednával jídlo. Chtěl’s mě znemožnit! Sundej si ty věci!“

„Nevěděl jsem, že… Tohle odmítám, Jacku. Nikdy nedovolim, abys mě…“

Mladík se zarazil a pak se zasmál. „Ty blázne, nechci tě ojet. Jen se na tebe chci kouknout, a pak se zas oblíkneš. Tím urovnáme toho číšníka.“

Nedůvěřivě jsem na něj hleděl, ale pak ustoupil. Sundával a odkládal jsem si na stojan toaleťáku postupně mikinu, tričko, kalhoty…

„Trenky taky, vole.“ Slíknul jsem i ty. Rozkrok jsem si zakrýval dlaněma a cítil se na výsost trapně.

„Kámo, nepřijde ti trochu divný, že mýho čůráka jsi viděl dvakrát, ale já tvýho ne?“

„Di do…“

„Neser mě kecama, chlape!“ Zatvrzele jsem tam stále a ruce, zakrývající ptáka, neodtáhl.

„Jak chceš,“ prohlásil a sebral odložené oblečení. Chtěl jsem po něm chmátnout, ale nemohl jsem – pták mi stál, nechtěl jsem, aby ho viděl, takže jsem nemohl na vytrhnutí prádla použít ani jednu ruku. Jack znenadání vyšel z kabinky a já za sprostých nadávek už jenom sledoval, jak všechno vyhazuje z okna.

„Teď už si snad budeš pamatovat, že moje trpělivost má hranice.“ Vydal se pryč z toalet. Já na něj ještě pokřikoval napůl vylezlý z kabinky a byl zoufalý. Takový podvod! Ulevilo se mi, když se těsně přede dveřmi zarazil a otočil se. Jasně, že mě tu nenechá, není to takovej magor, jak to vypadá.

„Jasně, že tě chci vojet. Pokud mě, až přijdu, nepřivítáš s vystrčeným zadkem, odejdu po jídle domu.“ Zmizel dřív, než jsem se na něco zmohl.

Následující dvě hodiny byly příšerné. Musel jsem být neustále v kabině, protože mě mohl jakýkoli z častých návštěvníků překvapit „na procházce“. Byl jsem v dokonale bezvýchodné situaci. Není možné se odsud dostat, protože jídelní sál byl plný lidí. Oblečení se tu sehnat nedá, pokud neoslovím někoho z těch, co sem vejdou – to bylo taky nemyslitelný. Když mě tu ale Jack nechá celý den a odejde, najde mě tu úklidová četa – nemůžu tu sedět pořád, bude jim to divné. Ta vlastně může chodit i přes den! Rozklepal jsem se hanbou a nebyl schopný přemýšlet. Představa, že se mi Jack zmocní zadku, byla stejně šílená. Ještě nikdy mě nikdo nepíchal, moji kluci byly vždycky ti pasivní. Zkoušel jsem párkrát experimentovat s různými věcmi, třeba mrkví nebo klobásou, a zjistil, že to není nic pro mě. Na rozdíl od toho aktivní mrd byl vždycky skvělý. 

Postupující čas, sálající chlad ze studených zdí, podlahy a sanitárního vybavení, stejně jako nepohodlí mě ale přesvědčily. Když po době, která by stačila na několik obědů, přišel Jack k dvířkům kabinky, věděl jsem, že není vyhnutí. Proklínal jsem jeho i sebe, že to všechno zašlo takhle daleko, přesvědčoval jsem se, že už nikdy Jacka neuvidím, klepal se zimou a potupou, ale přesto jsem byl zády otočení ke vstupu, v předklonu opíraje se k zavřenou záchodovou mísu.

„Ty vole!“ pronesl mladý právník. „Teda kámo, to sem nečekal,“ jeho hlas zněl uznale a nadšeně.

„Jacku, vykouřim tě. Kolikrát budeš chtít. Ale tohle nechci. Fakt to nechci!“

„Neotáčej se, vole. Ty to nechceš, a proto na mě vystrkuješ díru?“

„Prosím, Jacku, nech mě tě vyhulit,“ žadonil jsem a přišlo mi, že to nemůžu být já. Takhle se doprošovat o kuřbu. „Zkusim to i spolykat.“

„Polykání je jen otázka cviku. Navíc je to špatnej obchod!“ ozvalo se opodál. Ohlédl jsem se. Vzal si trochu tekutého mýdla a napatlal jím ptáka. „Prosím tě, ještě jsem to nedělal!“ To už stál za mnou. „Zmlkni. Uvolni díru, jinak je to horší.“ Věděl jsem, že je to dobrá rada, ale tělo si nedalo říct. Jakmile jsem ucítil dotek ptáka, všechny svaly se zatnuly. Bylo to naivní, pro Jacka to znamenalo jenom vyvinout větší tlak. Ten skutečně sílil. Začalo to být nepříjemné.

„Radím ti, uvolni se,“ řekl napůl posměšně a dychtivě, „narvu ho tam tak jako tak.“

Nepříjemné pocity se násobily, přerývavě jsem vydechoval, až najednou jsem povolil. Záplava neznámých a hlavně bolestivých vjemů. Ruce se mi podlomily a já se najednou opíral hrudníkem o víko mísy. Jack se uchechtnul a prohlásil něco o tom, že příště tak jemnej nebude. Nechal mi pár vteřin na přizpůsobení, a pak začal zasouvat. Vše se tím jenom zhoršovalo.

„Vyndej ho… prosím,“ sykl jsem mezi oddychováním. Vůbec jsem neměl prostor řešit, jestli někdo může přijít nebo nás slyšet. Jediné, co teď existovalo, byl Jackův pták.

„Určitě si už někoho píchal, když ty sám jsi nikdy nenastavil. Tak takový to je ze začátku pro všechny. Zvykneš si, neboj.“

Význam poslední věty jsem nestačil zpracovat. Právě totiž dorazil na konec. Třásl jsem se – byl ale už po kořen ve mně, horší to být nemůže. „Díra si po delší době zvykne na přítomnost čůráka,“ pokračoval ve výkladu a začal klacek vytahovat – pocity se opakovaly, „a nakonec se objeví i tvoje slast.“ Už byl zase úplně ve mně. Začal zasouvat rychleji. „Vim od kluků, že… eh … nepříjemný pocity zůstanou … eh … ale budou o něco slabší … s každym dalším mrdem.“

Jack pořád zrychloval. Díra mi hořela, ale pták se bez ustání proháněl mými útrobami. Mladíkovo přirážení, tichý slastný vydechování a moje polohlasný hekání až kňučení měly stejný rytmus – ten se najednou přerušil a vystřídaly ho hluboký a prudký vpichy, do kterých se opíral celým tělem. Málem mě to povalilo. Pak hluboce vydechl a několika rychlými přírazy se vysemenil.

Jakmile všechnu mrdku vycákal, vyndal ptáka, vyhodil do záchodu kondom a zapnul si kalhoty. Ztěžka jsem se posadil na záchod a stále oddechoval.

„Dobrý. Pro začátek.“ Podíval jsem se nechápavě na něho a nemohl ani nic vyslovit, jak se mi třásl hlas. On otevřel dveře a hodil mi na klín nové oblečení. „Vidim, že budem spolu dobře vycházet, když nebudeš dělat kraviny. Pojď, pojedem ke mně.“

„Díky.“

‚Po každém omrdání mi poděkuje,‘ zopakoval si Jack a samolibě se usmál. Přesně jak si umanul.

Když jsme vyráželi z parkoviště, pokýval hlavou a řekl posměšně: „Jak jsi sám zjistil, kouření je umění, musí se ho člověk učit, nechat se opíchat je snadný. Cvičit si budeš ale oboje.“

Neměl jsem slov. Zadek mě slušně pálil, měl jsem na sobě jeho hadry, ale podstatné bylo, že mám jistotu bydlení. Teď už mi to tak úžasný nepřišlo, ale kola se už roztočila.