Otrokem v New Yorku, část 3

Tmavě modré BMW prudce zaakcelerovalo a odbočilo z páté křižovatky hlavní avenue do jedné z příčných ulic s charakteristickým zahvízdáním pneumatik. Opět jsem podřadil a užíval si jízdu za vysokých otáček téměř prázdnou silnicí – byla sobota po poledni a střední Manhattan se z velké části oddával poobědnímu odpočinku.

„Dobrý den, pane,“ zvolal vrátný z výklenku a otevřel elektrická vrata podzemních garáží obytného domu. „Dnes nějak brzy,“ zhodnotil, když se podíval na hodinky.
„Včera se nám protáhla porada, Nicku, dnes byl už každej odepsanej,“ poznamenal jsem a vjel do útrob sklepení.

Pravdou bylo, že veškeré osazenstvo mé právní agentury stále ještě vyřizovalo korespondenci v kancelářích a studovalo aktuální případ M.C. vs C.P., ale já prostě musel zmizet dřív. Po těch týdnech, co u mě bydlel ten kluk z Evropy, jsem si tak zvyknul na jeho servis, že když jsem si vydatně nezastříkal ráno a večer, byl jsem celý den nesnesitelně nadrženej. To byl případ dnešního rána, kdy jsem vstal pozdě a Marek by mě kuřbou ještě víc zdržel. Stalo se to mi to takhle už jednou – nepoučil jsem se. Bylo mi teď už na výsost jasné, že pokud ráno hrozí problémy s časem, musím se večer předtím udělat minimálně dvakrát.

Zabouchl jsem dveře, zamkl a pohledem obkroužil auto. Představil jsem si ho, jak leží ohnutej a roztaženej na přední kapotě, jak se ho křečovitě drží a zatíná prsty do úzkých mezer mezi plechy, jak se jeho kňouravé výdechy sráží na lesklém kovu, jak do něj vpichuju klacek, až se auto zhoupává… Okamžitě mi stál a dychtivě jsem stiskl tlačítko výtahu.

Bylo to zvláštní – celou tu dobu jsem ho chápal jen jako nájemníka, který se nechává za jeden pokoj nekompromisně šukat, ale… poté, co u mě byl poprvé Eric, poté, co jsme zkoušeli sázku o to, kterého ptáka Marek víc pohltí, od té doby jsem se nemohl zbavit divného pocitu. Měl jsem za to, že mi prostě přál vítězství. Že se o ten kousek snažil u mě víc, a to všechno přesto, že věděl, že Eric už od pohledu nesnáší prohru a že mu to nedaruje. Což s ohledem na úctyhodné rozměry jeho klády byla víc než dobrá motivace mu dopřát trochu více snahy. Bylo to… zajímavé a nepochopitelné. A pořád se mi to nějak dostávalo na mysl – a já nevěděl, jak si na takové otázky odpovídat.

Výtah dorazil do nejvyššího patra, kde byl vstup pouze do dvou velkých bytů s terasami na střeše. Vyndal jsem klíče. Možná bych nemusel dnes toho Erica zvát – i když jsem mu to slíbil a on se na Marka vyloženě „těšil“. Možná by si Marek zasloužil po tom svém výkonu víc klidu – víkend mám stejně hlavně pracovní. Navíc se skutečně až výborně přizpůsobil režimu, který mi vyhovoval. Nedělal problémy a… Pokýval jsem hlavou a sám se podivil – málokdy se zajímám o jiné, a už vůbec ne o jejich pocity nebo pohodlí. Centimetr před klíčovou dírkou jsem se zarazil. Cosi mě napadlo, bylo to bezprecedentní… klíč jsem opatrně a velmi pomalu zasunul do zámku, téměř to nebylo slyšet. Odemknutí bezpečnostních zámků proběhlo jen za minimálního hluku – s ohledem na velikost bytu to bylo naprosto neslyšné. Tiše jsem otevřel dveře, sundal boty a ještě s kabátem zlehka našlapoval.

Dveře na levé straně vstupní haly byly pootevřené. Prošel jsem kolem řady okrouhlých zrcadel a přes jedno poslední nahlédl odrazem do škvíry do Markova pokoje. Nikdo tam ale nebyl. Divné. Možná je jen na záchodě, řekl jsem si, protože kromě kuchyně už nikam jinam bez mý přítomnosti nesměl. Pak jsem ale zaslechnul nějaký zvuk z obývacího pokoje. Už notně rozladěný jsem nakoukl opatrně dovnitř. Marek se válel oblečený v mém křesle, sledoval nějaký pornokanál v televizi a… no vážně, on si ho honil! Ať už byl důvod, jaký chtěl, postupem týdnů jsem vymyslel pár pravidel, které se zavázal dodržovat. To, že se může udělat jen bezprostředně poté, co se do něj vycákám já, považoval za omezení, které je v pohodě a nevadí mu. A teď se tam rozvaluje na mým křesle, kam nepouštím ani žádnýho hosta, a prohání si péro!

Už jsem chtěl vlítnout dovnitř, když jsem si to v posledních chvíli rozmyslel, a vzteky bez sebe se ještě vyčkával. A já si na chvíli myslel, že by mohl bejt i něco jinýho než jen díra na šukání. Hajzl! V naprostém rozčarování jsem sledoval, jak se propínal v křesle, slastně se usmíval, oddechoval a rukou lítal v rozkroku. Zatnul jsem zuby zlostí. Už to vypadalo, že bude stříkat, tak jsem se vrátil ke dveřím, počkal, až uslyším první hlasitější výdech, a pak zarachotil klíčem v zámku. Doufal jsem, že to bylo přesně ve chvíli, kdy začal cákat. Pár sekund na to se ozvalo hektické zadupání, jak přebíhal do svého pokoje. Pokračoval jsem do bytu, jako by se nic nestalo, dal mu jen pár sekund na svlíknutí a vešel do jeho pokoje.

„Jech, ahoj Jacku,“ pozdravil roztřeseným hlasem. Seděl na židli hluboce zajetý pod stolem (péro mu asi ještě stálo) a předstíral práci na počítači. Na ten malej moment, který jsem mu poskytnul, to zvládnul obdivuhodně. Teď mě ale jeho schopnosti podvádět mě naštvaly ještě víc. „Co v práci?“

„Jakž takž,“ odpověděl jsem a viděl, jak nemůže popadnout dech.

„Dělám něco do školy,“ pokračoval, když jsem nic neříkal – hlas jako beránek, cítil, že jsem naštvanej. Dobrý pokus, zkoušel, jestli ho nechám být, asi chtěl líp uklidit oblečení. „V kuchyni jsou pizzy, koupil jsem je ráno, takže jestli chceš, vem si.“ Aha, chtěl uklidit po sobě obývák.

„Jsem nadrženej,“ řekl jsem jednoduše, chytl ho za rameno a vytáhnul zpoza stolu. Pták mu ještě napůl stál. „Vidim, že se na mě těšíš.“ – „No…“ Chtěl mi rozepnout kalhoty, ale já s ním odešel do obýváku. Byl až překvapivě uklizený. Na křesle ani známka jeho užívání si. Je dobrej. Rozvalil jsem se do něj stejně jako on před pár minutami, rozdělal kalhoty a vysunul svojí chloubu. Marek, pořád asi v nejistotě, zda jsem něco nezpozoroval, po něm radši hned skočil a začal dost aktivní kuřbu. Měl jsem teď dost času se porozhlídnout. Pokud se mi to tu zpočátku zdálo uklizené, nebylo tomu tak. Na konferenčním stolku byly odložené oba televizní ovladače a centimetr od jednoho dokonce i dávka Markova mlíčí. Nemohlo to být všechno, někde muselo být další. Nestříkal tolik mrdky jako já, ale tohle byla jenom troška. Mezitím, co jsem pozoroval místnost, tělo mýho klacku se objevovalo a zase mizelo v netradičně rychlém tempu v Markově hlavě. Kdyby odváděl takovouhle super kuřbu jen tak, vysloužil by si pochvalu a uznání, ale teď bylo jasné, že se snaží ze všech sil odvést mou pozornost na slast, kterou můj pták zakoušel. Ještě chvíli jsem ho nechal se snažit, ale pak udělal tomuhle úplatku přítrž.

„O.K., to stačí. Ohni se přes to křeslo,“ řekl jsem bez zájmu, jako by právě nepředváděl jedno ze svých nejlepších čísel. Jakmile to zaslechnul, nešťastně nosem zafuněl a naivně se mě snažil od toho záměru odvést náhlým, vážně hlubokým zasunutím – asi tak dobrýmu, jako při naší nedávné sázce s Ericem. 

„Řekl jsem ohnout! Až budu chtít kouřit, budeš kouřit!“ řekl jsem tvrdě a nekompromisně. Pokud čekal, že mě obměkčí, mohlo se mu to povést, když by předtím neporušil většinu našich pravidel.

Marek se odtáhnul od rozkroku a prosebně se na mě podíval. „Jacku, vykouřím tě nejlíp, jak…“

Prudce jsem vstal, zkroutil mu ruce za záda a hodil ho na křeslo. Ohnul jsem ho přes obě podpěrky, odkopnul mu nohy do stran a stále držel jeho ruce v nepříjemné pozici za zády. Několikrát jsem přejel přes jeho díru ptákem a rychle vyndal dva kondomy a oba si navléknul. Žádný promazávání, bude si muset vystačit s tou fórovou lubrikací šprcek. „Jacku… prosím…“ Namířil jsem klacek proti jeho stažené díře, přitlačil ho, a pak se vahou těla do něj opřel. Marek hlasitě zahekal, tentokrát už to nebylo takové slastné, jako když se přesně tady ukájel, teď to bylo prosebné. Za pár vteřin jsem byl až po koule v něm. Nedal jsem mu ani chvíli na uklidnění a začal hned mrdat, tak rychle, jak to zpočátku jen šlo – díra byla ještě stažená a nedovolovala úplnou volnost pohybu. Při takovéto masáži to ale za deset vteřin pominulo a já to rozjel naplno. Marek měl celé tělo jako v křeči, zatínal prsty do měkké kůže nábytku a úpěnlivě hekal a kňoural. Po chvíli intenzita a frekvence mých přírazů tak zesílily (podpořeny šíleným vztekem), že se těžké křeslo začalo po parketách posouvat. Bušil jsem do jeho malýho zadku pánví jako kladivem a neúprosně tak cestoval po místnosti.

Bylo to úžasný. Díra byla měkká, poddajná, ale zároveň dostatečně těsná a kladla příjemný odpor. Oba kondomy konaly dobře svou práci a znecitlivěly částečně ptáka, takže jsem Marka šukal nejdéle za celé týdny a stále se neblížil vrchol. Při takovém mrdání ze všech sil jsem si připadal jako naprostý kanec a dokonale se odreagovával od stresu v práci. Vždy, když mi síly docházely, jsem si vzpomněl, jak mě Marek obchcával v pravidlech, jak si ze mě dělal prdel, a objevily se další a další rezervy. Pot ze mě lil a při prudkých pohybech ze mě popadala většina oblečení. Marek někdy mezi hekáním a jinými zvuky něco zakňučel, ale já to vůbec nevnímal. Užíval jsem si zatím nejtvrdší a nejdelší mrd, jaký jsem kdy měl.

Když křeslo dorazilo ke stěně velkého pokoje a opřelo se o ní, všechna síla, kterou jsem do šukání dával, proti Markově díře. Zvuky, které vydával, ještě zesílily. Můj pták si teď mohl prodírat cestu snad nejhlouběji, kdy byl – využíval jsem váhy celého těla. Pomalu začal přicházet můj vrchol a já z posledních sil mlátil do Marka. Pak přišly poslední průniky jeho sametovou dírou a já štědře dávkoval mrdku.

Sebral jsem dech a vytáhl ho z něho. Marek chtěl vstát, ale tak se mu třásly nohy, že se složil na zem. Díval se na mě směsicí strachu, výčitky, bolesti, ale možná ze všeho nejvíc překvapení. Sebral se a chtěl se posadit, ale díra ho očividně tak pálila, že radši stál.

„Vrať křeslo na místo a už se ho nikdy nedotýkej,“ naznačil jsem důvod tak tvrdýho zacházení. Ještě než jsem odešel z místnosti (a i bytu – jel jsem ještě něco zařídit), poznamenal jsem:

„Večer přijde zase Eric. Těší se na tebe.“

Markovi hlesla brada a zůstal zoufale zírat. Práskl jsem dveřmi a odešel z bytu.

***

Pryštící voda stékala po mladém vysportovaném těle, obtékala přirozeně vytvarované svaly hrudníku, sklouzávala po plochém břichu a zpomalila se až ve zkráceném tmavém houští rozkroku. Odplavovala s sebou mýdlo a zbytky potu z poledního výkonu a třech vyhraných zápasech ve squashi. Vypnul jsem sprchu a přehodil ručník přes hlavu, abych si vysušil vlasy.

„Počkám v šatně…,“ oznámil Eric a odkráčel do vedlejší místnosti. Sroloval jsem si ručník kolem pasu a nechal zbylou vodu pomalu se odpařovat. Ještě než jsem sprchy opustil, rozhlédl jsem se po zbylých několika hráčích. Pousmál jsem se. Vždycky mi dovedl spravit náladu fakt, že jsem měl i přes minimální námahu jedno z nejlepších těl tady. Bylo to egocentrický – ale v mé profesi si člověk musí věřit vždy o krapet víc, než na kolik má. Jinak prohraje. A já jsem neprohrával.

„Na to, žes mě porazil 3:0, nevypadáš zrovna šťastně,“ prohodil Eric a začal se hrabat ve skříňce.
„To si piš, že sem. Rozmetat tě takhle se mi nepovedlo už jak dlouho. Nestíháš, kámo…“

Kolega se přestal přehrabovat ve věcech a vykouknul ke mně. Zamžoural a zakroutil hlavou. „Ty to pořád řešíš? Vyser se na to, ti povídám. Prostě ho vyraž z bytu.“
„To není jen tak…,“ reagoval jsem po chvíli a koukal do kresby dýhy na dveřích Ericovy skříně. 
„Cože?“ znovu se vyklonil a odhodil na lavičku kožené boty. „Vyhrál’s spor o výpověď ve Hlavní výstavní síni – to vážně nebylo jen tak. Ale tohle…? Jo taak – ty se bojíš, abys měl koho píchat!“ Zasmál se a plácnul mě po zádech. „Nám nastaví každej, brácho.“
„O to nejde. Spolíhá na to.“
„Já se zase spolíhám, Jacku, že se můžu večer stavit a pořádně si užít, protože odjíždim do Washingtonu. Na tři dny, na tu Parkerovu seanci… Potřebuju se slušně vystříkat.“

Podíval jsem se na jeho spokojený výraz – právě našel trenky. „Jasně, chytej,“ hodil jsem mu klíče od bytu a snažil si představit si, jak Marek dopadne. Bylo to slastný. „Já přijdu až v noci, mám ještě zařizování ohledně tý zítřejší radnice. Mimochodem, tu zprávu potřebuju ještě před tvým odjezdem, jasný? Bloomberg je dost netrpělivěj.“

„O.K., kanče, budeš to mít na stole zejtra ráno.“

Kývnul jsem hlavou a začal se oblékat. Ještě, než Eric odešel po schodech nahoru na ulici, křikl jsem na něj: „A nešetři ho!“ Dostalo se mi halasného přitakání.

***

Bouchly dveře. „Hej, mladej, jsi tu?“ zahlaholil černoch hned od prahu a sundával si kabát. Byla to zvláštní formulace s ohledem na to, že byl jen o pár let starší než evropský podnájemník. Zpoza rohu chodby vykouknul Marek a nervózně se díval na její konec.

„Ahoj. Ehm, kde je Jack?“
„Nepřijde. Ale ty ses na mě prej těšil, tak jsem se stavil. Jack má práci, aspoň budeme mít na sebe víc času, co?“ Usmál se. „Pojď sem.“ Marek zůstal stát na místě a v jeho očích se stupňovala obava a strach.

Eric vyběhnul, chytnul ho za vlasy a zkroutil na kolena. „Řekl sem, abys ke mně přišel.“ Ozval se mírný výkřik, když tlak zesílil. „Pamatuj si, že když mě neposlechneš, je to vždycky jen horší. Rozumíme si?“ – „Eh… jo, jasně, promiň,“ odpověděl mladík rychle. „No vidíš,“ reagoval Eric potěšeným hlasem a hned jeho vlasy pustil. „Všechno je to jenom o nedorozumění.“

Pokynul mu s laskavým výrazem, aby zase vstal. Když tak učinil, podrbal ho ve vlasech a s nepříjemným pocitem, že kdykoli se můžou prsty zase sevřít, odcházeli oba do jeho malého pokoje. 

„Přece by sis nezkazil první omrdání od černocha nějakým násilím,“ utrousil mimochodem a než se klučina nadál, už mu po zadku přejížděla boule, která se Ericovi udělala v rozkroku. „Jakou máš díru? Podla Jacka ohromně těsnou – na to se těšim!“
„Prosim tě, já nemůžu. Já už sem dneska… bolí mě zadek.“

Velká ruka se v tu ránu objevila zezadu v Markově rozkroku a chytla jeho koule. Stačil jen velmi mírný tlak a přesvědčilo to jejich majitele, aby urychleně spolupracoval. „Jakou máš díru, ptám se podruhý.“
„Já…,“ tlak se opět začal zvětšovat. Odpověď přišla během zlomku vteřiny. „Těsnou! Jack říká, že těsnou!“ – „Tak se mi líbíš,“ ruka pořád tiskla jeho koule a hrozilo každou vteřinou jejich bolestivé sevření, „A jak často v ní Jack je?“ – „Skoro každej večer!“ vypálil ze sebe Marek, věděl totiž, že vteřina prodlení může znamenat přelití trpělivosti. „A líbí se ti to, co?“ – „Ne! Ne, nelíbí. Je to strašně nepříjemný.“ – „Díra si ještě nezvykla?“ – „Ne!“ – „A chceš, aby si zvykla?“ – „E…,“ mladík se zarazil. Hned nato se černochova ruka zmáčkla víc. Marek zasténal a snažil se vyprostit, ale nebylo jak. Tlak další vteřiny neslábl – čekalo se na odpověď. „Jo! Jo, chci, aby si zvykla. Aby to bylo pak příjemný.“ Tlak se zmenšil. „Tak dneska budeme cvičit spolu.“ – „Prosím tě…“ – „Budeš ve všem spolupracovat? Bude se ti to pak líbit.“ – „Já nechci, Ericu já nechci…“

Marek znovu zaskučel a černoch ho za toto „vodítko“ odvedl k jeho posteli. „Poslouchej,“ řekl přátelsky, ale v ruce stále třímal jeho kulky, „nabídnu ti něco, co už nikdy nezopakuju. Domluvíme se tak, že když budeš dělat všechno, co ti řeknu, nebudu ti aktivně nic dělat. Jakmile ale jednou něco nesplníš, omrdám tě tak, že si celej tejden nesedneš.“ Upřímně se usmál. Eric nebyl, na rozdíl od Jacka kolem poledne, tak nesnesitelně nadržený, takže se rozhodl si s ním trochu hrát.

„Přines mi tkaničku z tvý boty, padej!“ křiknul a posadil se na postel. Zhoupnul se a zkoumal, jak dobře matrace péruje. Slíknul si košili a kalhoty. Když se Marek vrátil s provázkem v ruce, pokračoval znuděným tónem opíraje se zády o stěnu.

„Podvaž si jedním koncem koule. Obtoč to třikrát.“

„Cože?“ vyvalil mladík oči a nechápavě ho sledoval. „Udělej to!“ – „Já nevím, co…“

Eric se v tu ránu vyšvihnul z postele, chytnul ho opět přímo za ně a zpátky se pohodlně rozvalil, částečně opřený. Přitáhnul si za kulky ho až k sobě a chvíli sledoval, jak se bolestivě tváří a zrychleně dýchá.
„Pamatuj si, že když to budu dělat já, bude to vždycky jen pro tebe horší.“ Vytrhl mu tkaničku z ruky a hbitě mu koule dobrou polovinou délky podvázal. Dával si pozor, aby neutahoval příliš, aby krev mohla v pořádku proudit, ale zároveň aby se náhodou jedna nevysmýkla. Jakmile svou práci dokončil, pronesl spokojeně: „Ukaž se mi. Stoupni si.“

Marek se postavil vedle postele a vytřeštěnýma očima zíral na svoje varlata. Od těla je pevně odděloval dobrý centimetr natočeného provázku, který pokračoval volně dolů až k zemi. Když se jich dotkl, zjistil, že jsou najednou citlivější.

„Ukážu ti, proč je to tak praktická věc,“ řekl černoch a když vstával z postele, chytil visící provázek, a pokračoval do chodby. Než se stačil Marek vzpamatovat, tkanička se napnula a tupá, ale překvapivá bolest ho okamžitě přiměla vyběhnout za ním.
„Je to ideální vodítko. Za chvíli zjistíš, že když ho necháš ještě párkrát napnout, budou koule mnohem citlivější na ten tlak.“ To ale nemusel říkat. Každému, kdo něco takového vyzkoušel, to došlo po prvním setkání se s tím nepříjemným pocitem.

To už byli ale na konci chodby, přímo u dveří, kde ležel pod velkým věšákem Ericův notebook v elegantní kožené aktovce. Sebral ji a prudce rychlým krokem vykročil zpět do pokoje. Mladík opět nezvládl onu akceleraci a zasténal, když provázek opět škubl. Pobíhal tedy raději těsně kolem svého vůdce až do pokoje, než aby riskoval další incident. Tam se mladý černoch opět rozvalil na posteli a přitáhnul si vodítkem Marka až k sobě. Teprve teď si všiml, jak má Eric vypracované tělo. Pokud Jack měl dokonale atletickou postavu, tak on byl přímo obalený střízlivě vytvarovanými svaly, které budily okamžitý respekt. Nešlo o nic přímo kulturistického, ale rozhodně to bylo více vysportované, než bývá norma.

Černoch zvedl obě ruce a dal si je za hlavu. „Lízej!“ Marek se rychle sehnul k jeho rozkroku, který stále zakrývaly kvalitní boxerky, a začal je olizovat, což zanechávalo mokré stopy. „Ty vole!“ rozkřikl se a nekompromisně škubl s provázkem. Mladík zahalekal a reflexivně poposkočil. „Podpaží, ty blbče.“ Stále s rukama za hlavou pobaveně pozoroval, jak se jeho hlava nejdřív rychle přibližuje, ale jakmile ucítí pach potu, zarazí se. Byl ale dostatečně rozumný a hned se vzpamatoval, vyplázl jazyk a dotkl se černochova vyholeného podpaží dřív, než stačily jeho koule znovu zaplatit za jeho laxnost. Vylizoval postupně každé jejich zákoutí. Když skončil s jedním, stačilo jen jedno popotažení a přesunul se k druhému.

„Dobrý,“ zhodnotil jednoduše a poposedl si víc zpříma. „Teď si trochu zacvičíš… Přivaž doprostřed tkaničky tu tašku,“ ukázal na svůj notebook, který vážil – no těžko říci, ale při pomyšlení, na čem to bude viset, by úzkostně polknul snad každý.

„Ses snad už zbláznil, ne?“ vyklouzlo Markovi, který toho hned poté litoval. Černoch jedním pohybem natočil provázek na ruku, aby mu nevyklouzával, a začal ho za koule tahat nahoru. Mladík už stál na špičkách a nohy se mu klepaly vysílením. „Prosím tě, už dost,“ zažadonil po chvíli hraní si na hrdinu, protože nemohl už vydržet se s vypětím všech sil šponovat do výšky. Eric to pobaveně sledoval z pololeže a provázkem ho držel stále v propnuté pozici. „Prosím, eh…“ – „Pověz, co chceš pověsit na koule…“ – „Chci… chci tam tvůj notebook.“ – „A proč?“ – „Protože… eh… auu … no, protože…,“ dřív než vymyslel kloudnou odpověď, ale udělal něco, co si pak vyčítal celý večer. Z nějakého instinktivního popudu chytl rukou provázek a zatáhl ho dolů, aby si odlehčil koulím. Eric zuřivě vypálil facku, a pak Marka povalil bez servítek na zem. Chytl ho za ruce a zkroutil je za záda, sebral druhou tkaničku (Marek předtím z nějakého důvodu přinesl obě dvě) a v této pozici mu je svázal.

„Myslel sem, kámo, že si budeme rozumět. Ale asi ne.“

„Promiň, promiň, nechtěl jsem to udělat…“

Eric nereagoval. Zvedl ho na kolena a přivázal mu ucho tašky přímo pod koule tak, že se ani v této pozici nedotýkala podlahy (kdyby si to uvázal sám, mohl to býval mít pohodlnější, pomyslel si). Přišoupl ho k okraji postele, kam si sám sedl, roztáhnul mu nohy široko od sebe tak, aby jeho rozkrok byl dostatečně nízko, aby zavěšené závaží spočinulo na zemi. Dostavila se úleva. Eric vytáhl tvrdě stojícího ptáka.

„Zopakujeme si tu sázku, kterou jsem kvůli tobě prohrál, souhlas?“ Marek se celý klepal vypětím, které mu tahle pozice přinášela – a také očekáváním následujícího. Černoch ukázal na místo na kládě hodně blízko jejímu kořeni. „Až sem se musíš dostat. Za každej nepodařenej pokus si dáš deset dřepů.“ Znamenalo to postavit se a vytáhnout celou tašku na koulích do vzduchu a opět klesnout. A celé desetkrát. „Abys měl motivaci, tak si jednu sadu dáš už teď!“ Nebylo východiska. Mladík se ztěžka zvednul a bolestivě syknul. „Úplně propnout nohy! Tenhle si zopakuješ!“ Následovaly další a další nepříjemné výstupy, každý náročnější než předcházející. Když konečně docvičil úvodní set, byl úplně vyřízený. Eric pokynul ke svýmu ptákovi a s úšklebkem shlížel na chudáka Marka, který právě pohltil první centimetry klády. Samozřejmě se ke značce nedostal, a tak následovalo další cvičení, které bylo mnohem těžší než první.

Pokusy s hloubkou průniku se opakovaly a nešťastné kulky tahaly těžkou tašku periodicky do výšky. Když už došlo na šestý pokus, který nevypadal o nic úspěšněji, nabídl mladý právník vysvobození.

„Tohle chce čas – naučíš se. Chceš si po tom výkonu zašukat?“ zeptal se nevinně a dobře věděl, jaké vytváří dilema. Marek polkl, ale podařilo se mu nevytrousit odpověď příliš rychle. Pomalu se slzama na krajíčku pokývnul. „Řekni to!“ křikl. „Já… to chci.“ – „Pořádně to řekni!“ – „Chci… chci si s tebou zašukat.“ – „Bezva, hodnej kluk.“

Odvázal mu závaží a sundal provázek z koulí. Marek se s úlevou narovnal a začal si je jemně hladit. Byly citlivé, ale pomalu se to zlepšovalo. Mezitím Eric už byl bez trenek a uvelebil se na posteli. Vyhrabal z peněženky extra lubrikovaný kondom. „Nasaď ho.“ Marek ho navlékal jako kdyby šel na popravu, klepal se strachy, což černocha ještě víc navnazovalo. „Do prdele dělej, vole!“ Nadrženost z něj byla najednou cítit. Bylo jasné, že malé zaváhání a všeho se ujme on. Jakmile byla skutečně enormně kluzká guma nasazená, přišlo další nejisté čekání. „Tak napíchneš se nebo ne?“ zahalekal a švihl rukou po Markových koulích – naštěstí minul. Rychle se tedy vzchopil a vylezl na postel, rozkročil se nad ptákem a čelem k Ericovi si pln strachu začal nasedat.

„Errch,“ vzdychl slastně, když se na špičku jeho klacku opřela stále ještě sevřená díra, a sledoval, jak se Marek trápí. Tlak se zvětšoval, jeho výraz zatínal víc a víc. Zmizela jen půlka žaludu a pohyb ustal. „Mám ti pomoct, vole?“ místo čekání prudce nazdvihl pánev – pták popojel dovnitř. Marek chvíli sténal, nohy se mu třásly a rukama za zády mlátil. „Pokračuj sám, chci vidět, co všechno kvůli tvý chuti po šukání chceš vydržet!“ zasmál se a klesnul zpátky zadkem na postel. Marek dýchal jak o život, ale propracovával se pomalu milimetr po milimetr po stožáru dolů. „Ty kámo, máš jí fakt super těsnou. Už Jacka chápu, proč tě nechce vyrazit. Eeeech… najít takovou fenu je těžký.“

Když se po dlouhých a náročných minutách Markův zadek dostal až dolů a ’posadil‘ se na Ericovu pánev, uhodil svým tělem na černochův hrudník vysílením. Jeho svaly možná odpočívaly, obličej měl však zatnutý a evidentně zdolával mnoho nepříjemných pocitů. Dominantní mladík ho vzal něžně za vlasy a natočil jeho obličej tak, aby na něj viděl, jak se vypořádává s dírou roztaženou jako nikdy v životě. „Až ho budeš mít v sobě potřicáté, budeš ho milovat,“ odpověděl po chvíli na Markův prosebný pohled. To už se ale pták nabažil těsného sametového prostoru, kde se před okamžikem objevil, a chtěl víc. Eric ho pohybem pánve zatlačil ještě hloub a z obou úst se ozvalo vzdechnutí slasti a bolesti.

Marek se vzchopil, narovnal se a začal se za povelů Erica nadzvedávat a zase nasedat zpět. Pohyby to byly pomalé, proto ho černoch vzal pevně za pás a začal mu určovat tempo a výšku skluzu. 
„Taak, hezky se narážej na černýho ptáka. Rychlejc, chlape!“ Vzal ho znovu za koule a jejich pohybem řídil rychlost napichování. Bylo to bezvadně účinné. Klučina byl najednou schopný i na tak objemným ptákovi předvádět perfektní šukec. „Takhle se teda na tuhle fenku musí – přes koule!“ Zatímco tyto zažívaly těžké minuty, ty Ericovy se těšily se uvolnění za den nahromaděného semena. Přitisknuté v slasti k tělu tak představovaly úplný kontrast k těm, které právě slouží jako regulátor frekvence. A právě ono vysoké tempo, které právník určoval, vedlo paradoxně ku prospěchu Marka – při tak výkonném mrdu se brzy začalo dostavovat očekávání exploze. Zatímco Marek počítal úzkostně poslední vteřiny, černochem právě proudily vlny slasti. Na poslední chvíli už to nevydržel, přehodil napíchnutého mladíka na postel zády a sám jedenáctkrát naposledy a plnou silou a náhlou agresivitou do něj zapíchnul úd. Proud čerstvé mrdky byl vyvrcholením celého večera. Jakmile totiž dostříkal, vytáhnul ho Eric ven, sundal naplněný kondom a hodil ho Markovi (se stále svázanýma rukama za zády) na obličej.

„Tak se měj,“ natáhl si oblečení a ještě před odchodem se k Markovi nahnul a zašeptal: „Pokud Jacka překecáš, aby mi tě na příští víkend půjčil, neřeknu mu o mým řešení tvýho tajnýho honění. Zamyky zamk…“

Podrbal ho po rozčepýřených vlasech, pod nimiž (a pod použitým kondomem) byl jeho zoufalý výraz. Pak už odešel.