• Full.of
Styltvrďárna
Datum publikace7. 10. 2012
Počet zobrazení7538×
Hodnocení4.50
Počet komentářů1

… příraz. Za širokými skleněnými dveřmi se v mírném větru prohánělo newyorské pozdní léto. Přes nevelkou bariéru ze zimostrázu a jalovců se přehoupl chuchvalec bílého chmíří, nesoucí semena topolů z blízkého parku, a začal se prohánět po dlažbě terasy. Čekala-li příroda na odiv obecenstva, jen těžko se ho mohla dočkat. V polosedu u čela postele jsem s hlavou opřenou o stěnu napínal snad každý sval a snažil se už pouze zvládat tyto chvíle. Ještě před několika minutami jsem měl všechno ve svých rukou – kouřil jsem Jacka přesně, jak měl rád. Hluboko a svižně. Takhle to ale končilo vždy, když si usmyslel, že neodvádím práci dobře. Přejal iniciativu, opřel mi hlavu o zeď, příčku nebo polštář a obsloužil se v mé puse sám. Nechápal jsem, co mu vadilo tentokrát, na to jsem ale neměl moc prostor myslet. Do pusy se mi rychlým tempem nasouval jeho široký klacek a já nemohl ani o píď couvnout a ovlivnit hloubku, se kterou se do mě zanořoval. Jak jsem už dobře znal, vyrovnanost jeho přírazů vůbec nebylo dobré znamení – značilo to, že je Jack ještě pořád daleko od výstřiků.

Stočil jsem oči nahoru. Držel se oběma rukama za polici s knihami, oči měl zavřené, ústa pevně sevřená, takže mírně funěl. Vždycky, když se ráno osprchoval, snažil se srovnat si vlasy – ty mu teď ale laxně poletovaly po čele. Měl je tak klukovské, že když zrovna nenasadil aristokratický výraz, nikdo nemohl tipovat, že je v posledním ročníku vysoké školy. Na druhou stranu při pohledu na jeho tělo – a to se dalo tušit i přes oblečení – se nedalo pochybovat, že bude zanedlouho společensky velmi úspěšný právník. A on to moc dobře věděl… Kousl se do rtu.

Začal zrychlovat. Se silou, kterou do přírazů najednou dával, si jeho pták razil cestu hlouběji a hlouběji. Moje zbytečné zmítání ho přimělo přitisknout se ještě blíž. Ten tam byla moje snaha o co nejlepší výkon, aby jeho mrd trval co nejkratší dobu, snažil jsem se jednoduše skončit to, dostat se z toho pryč. Chytl mě oběma rukama zezadu za hlavu a odtáhl od stěny. Pomáhal si ještě rukama. Počítal jsem každou vteřinu, ale pořád nic. Další přírazy nekompromisně následovaly a nepřicházely žádné náznaky jeho brzkého výstřiku, souhlasné Jackovo oddechování. V té chvíli jsem si nepřál nic jiného, než jeho hustou mrdku v puse – nikdy jsem neměl při normální kuřbě ten závěr rád, semeno mi prostě nechutnalo a měl jsem vždycky problémy ho polykat. Teď jsem ale věděl, že Jackovo mlíčí bude znamenat jenom možná necelou desítku dalších vpichů a konec. To ale ne a ne přijít, jeho docela velké ruce (nyní se alespoň zdály být) pořád dál přirážely mojí hlavu na pohybující se péro…

Konečně po dlouhé minutě začal Jack ztrácet rytmus, což znamenalo jediné. Rychle jsem spolkl všechny sliny a připravil se. Ještě několik prudkých zásunů a pusa se mi najednou plnila hustou kořeněnou mrdkou. Okamžitě jsem polykal, protože mladý právník mě pořád držel za hlavu a hrozilo, že stříkajícího ptáka zasune mnohem hlouběji. To se ale naštěstí nestalo – Jack slastně vydechoval a nechal to na závěr vše v mé kompetenci. Za to jsem byl rád.

Jakmile proud ustal ve dvou posledních škubnutích, pustil mi hlavu a vyndal ho ven. S úlevou jsem zavřel pusu, po té době mě řádně bolela čelist – ale jen na chvíli, protože jsem ještě musel očistit jeho nástroj. To už byla ale maličkost ve srovnání s minulými nekonečnými minutami. 

„Závěr dobrej, ale začal’s strašně,“ zhodnotil slangovou angličtinou a natáhl si opět kalhoty. „Můžeš si za to sám, to do hajzlu víš, ne?“

Kývnul jsem a slezl z postele.

„No tak padej, ne? Musim nejdřív do kanclu.“ Vyběhl jsem z Jackovy ložnice a bosýma nohama rychle proběhl přes studený mramor v chodbě. Zaslechl jsem, jak zamknul dveře do velké části svého bytu, protože tam jsem v jeho nepřítomnosti nemohl. Zastavil jsem se u závěsu dělící můj pokoj od vstupní haly, protože chtěl ještě něco říct. Nohy mě zábly, kéž by už vypadnul.

„Jo a večer přijdu s Ericem, buď tu v sedm.“

Zatvářil jsem se nejistě. Na jména jsem měl strašnou paměť.

„Ten černoch, spolužák z paralelní. Aha, ty ho vlastně ještě neznáš.“ Jack si hodil přes rameno elegantní brašnu a otevřel vstupní dveře. „No tak poznáš.“ A zmizel.

Nervózně jsem polknul. Zatím sem přivedl jen jednoho známého – tušil jsem ale, že to tak nezůstane dlouho. Z představ plných obav mě vytrhla studená podlaha a já vběhl do pokoje. Rychle jsem se oblékl a sebral ze stolu stoh skript, batoh a vypařil se z bytu jen chvíli po Jackovi…

 

***

Pokud žasnete a kroutíte hlavou, jak může takhle skončit normální český student, musím říci: já to také netuším. Všechno se seběhlo až moc rychle, v příliš silných emocích a v nepříznivé době. Ujišťuju sám sebe, v těch málo okamžicích, kdy mám čas dumat, že jde jen o přechodný stav, který se dá snést. V životě se má zažít leccos různorodé, říká se, a s tím jsem také do Ameriky před necelým půlrokem přijížděl. Přijížděl jsem také s deníkem, produktem mých nesnází ze středních, neměl jsem ale odvahu do něj z posledního měsíce zapsat. Jak bych to ale mohl zapomenout.

Abych se představil, jmenuju se Marek – ležérně studuju jednu z českých univerzit a víc než o matiku a znásilňování notebooku ke strávení mých zamlžených kódů v Javě se zajímám o cestování a jeho fotodokumentování. Nikdo se nemůže divit, že ve chvíli, kdy přišla nabídka mezinárodního programu na studium v New Yorku, neváhal jsem ani chvíli. Fakt, že jsem zatím ještě v nižším ročníku, trumfnula výborná znalost angličtiny a srnčí oči na koordinátorku.

A tak jsem znenadání vyrazil za oceán. Rodiče ani blízké to nepřekvapilo, vzali to se stoickým klidem, všichni se už smířili, že jsem do větru. Tato vlastnost se paradoxně kombinuje s potřebou mít vše zorganizované dopředu – takže kolej jsem měl již zařízenou a do tří hodin po příletu (a povinným hamburgerem před letištním busem) jsem už seděl na pokoji. Dlouho jsem si ale neposeděl. Správce místní počítačové sítě na mě donesl na vedení cosi o porušení směrnice a ani jsem se nenadál a po měsíci pobytu v této zemi svobody se ocitnul na ulici. Obratné zařízení podnájmu sice situaci vyřešilo, ale ve spojení se studijními výlohami (a reálnou nemožností při škole ještě pracovat) mě dotlačilo do finanční tísně. Zpět do Čech jsem ale nechtěl. No a pak se objevil Jack…

 

***

„Takže tady doleva, na konci ulice jsi říkal?“

Pokýval jsem hlavou. Za tu dobu, co jsem byl v New Yorku, jsem zjistil, že na jízdě taxikem se dá výrazně ušetřit, když jsem si stopnul civilní auto. Většinou lidé nic proti svezení neměli, častokrát byli hodně otevření a dalo se s nimi dobře pokecat, a navíc jsem ušetřil pár dolarů, kterých se mi nedostávalo. Jack se mi líbil hned od chvíle, kdy jsem nastoupil – jen o něco starší než já, hezky prorýsované tělo bylo zřejmé i přes tričko, na svůj věk mužný a suverénní výraz.

„Nemáš to lehký, levný bydlení je tady problém.“ Rozjel se z křižovatky a odbočil do ulice, kde jsem měl draze pronajatý miniaturní byt. „Na druhou stranu je York město netušených možností…“ Podíval se na mě tak, že jsem radši uhnul. Rozbušilo se mi srdce, byl jsem rád, že jsme už byli na místě. Jeho drahé BMW zastavilo u okraje liduprázdného chodníku, ozařovaného jen střídmým světlem pouličního blikotavého osvětlení.

„Patnáct dolarů, kámo,“ řekl jednoduše, než jsem mu stačil poděkovat za odvoz.
„Cože? Eh, promiň, ale s tím jsem nepočítal… Sám jsi říkal, že…“
„Máš nějakej problém? Chci patnáct babek za odvoz, jinak poznáš temnou stranu města,“ prohlásil rezolutně a centrální zamykání zacvaklo dveře v celém autě.
„Jacku, mně to úplně zničí rozpočet,“ zašátral jsem v kapse a vyndal pár bankovek. „Tolik u sebe nemám.“

„Nevadí,“ pokýval hlavou a chytl pravou rukou opěradlo mé sedačky. „Na prachách netrvám, vždycky to jde odčinit protislužbou…“
„Co tím…“
„Vykouříš mi ho, vole.“
„Cože? Co to kecáš?“
Uchechtl se a pohodlně se rozkročil. „Neser mě, stejně to nakonec uděláš, tak to neprodlužuj. Jedna pořádná kuřba a můžeš běžet.“

Zrychleně jsem dýchal a nevěděl, co si počít. Po pár sekundách mu došla trpělivost, chytl mi hlavu a nasunul ji do svého rozkroku. V kalhotách se mu okamžitě napínal pták, hlavu mi stále držel a tlačil do klína, třel mi tvář o pevný klacek tyčící se pod drahou látkou.

„Tak ukaž, co umíš.“ Povolil si kalhoty a ven vyběhl tvrdý kolík. Těžko odhadovat rozměry, když mi hlavu stále držel pár centimetrů od něj, ale slušně vyvinutý. „Dělej! Nenuť mě, abych ti s tím pomáhal. Mírně povolil ruku, ale hlídal, abych hlavu moc nezvedal. Nejistě jsem se dotknul pusou kořenu a jazykem masíroval klacek ze všech stran. „Ty vole, víš, co je to kuřba?“ zeptal se tvrdě a pevně mi chytnul hlavu, nasunul ji nad klacek a chtěl ji narazit.

„Počkej! Prosím tě! Vykouřim tě! Vykouřim tě sám.“ Vyhekl jsem a pokusil se odvrátit násilí. Jack se uchechtl, asi ho to pobavilo, ale povolil kupodivu ruku. „Máš poslední šanci. Kuř jak o život! A žádný ruce.“ Odstrčil mi ji, když jsem si chtěl klacek podržet. Centimetr přede mnou trčel nafialovělý naběhlý žalud, jeho rozměry mě najednou vyděsily. „Dělej, do prdele.“

Rychle jsem otevřel pusu a zajel na širokého ptáka. Vyplnil mi ji skoro celou a to jsem ho měl v sobě jen kousek. Začal jsem hlavou pohybovat a nasouvat se na něj co možná nejvíc hned od začátku. Snažil jsem se kouřit svižně a hluboko. V životě jsem to dělal jen párkrát, téměř pokaždé to bylo jen takový cucání – mnohem radši jsem byl kouřenej. A je pravda, že hluboký a energický výhul je mnohem lepší. Úplně sundal ruku z mého zátylku, dobré znamení.

„Hezký, jde ti to,“ oznámil a uvelebil se v sedačce. „Nezkaž si to a nezkoušej polevit.“ 
Pokračoval jsem ze všech sil. Bylo to těžké, ležet napůl zkroucený, do prsou mě tlačila řadicí páka a čelisti mě začínaly víc a víc bolet – a síly také docházely. Zaslechl jsem, jak někde v palubní desce něco hledá, něco píplo. Než jsem se stačil zamyslet, o co jde, zareagoval na zpomalení mého tempa několika prudkými přírazy mé hlavy. Pták mi v té chvíli proniknul snad až ke krku, což bylo silně nepříjemný. Okamžitě jsem srovnal tempo – navíc jsem ho i přes vypětí sil ještě zvýšil, aby se ztratilo, že takhle hluboko jsem už nezajížděl.

„Šikovnej kluk,“ pochválil mě a nadzvednutím pánve ptáka ještě trochu víc přirazil. „Takhle se kouří.“

Síly mi rychle docházely, bylo mi jasné, že když ho nevykouřim teď hned, tak pak už nebudu schopný tempo udržet – představa jeho ‚pomoci‘ mě děsila. Investoval jsem i poslední zbytky sil a ještě zrychlil. Za pár sekund se ozvaly jeho první prudší výdechy. Po několika dalších zajetích mu klacek zacukal a vystříkl první salvu zrovna ve chvíli, kdy jsem ho měl nejhlouběji. Dávka šla tedy přímo do krku – málem se mi zvedl žaludek. Nikdy jsem ještě mrdku nepolykal, netušil jsem, že je to tak prudký. Další výstřiky už plnily jen pusu. Z nedostatku zkušeností jsem nezačal hned polykat, a spousta semene vytekla ven – bohužel i na jemnou kůži sedačky sporťáku.

„Ty vole, podívej, cos udělal!“ rozkřiknul se a chytl mě za vlasy. „Spolkni to ty blbče!“ Naklonil mi hlavu nahoru a sledoval, co udělám s mrdkou v puse. Nakonec jsem ji se sebezapřením spolykal, což mi znovu pohnulo žaludkem. „To tě to nikdo ještě nenaučil? Teď ho očistíš…,“ pohnul mi s hlavou až ke stále stojící kládě, já ho s odporem olíznul. „Naučím tě to. Pořádně znova do pusy… tak… jazykem všechno setřít, spolknout, znova olízat… no dobrý.“

Pustil mě a já se s vděkem narovnal. Zapnul si kalhoty a otevřel dveře a vystoupil.

„Po prdele, podívej se. To je jelení kůže. Ty vole, dělej, vylízat. Všechno!“

Když jsem jazykem vyčistil jeho sedačku, znovu si sedl a zamyslel se.

„Kámo, jsi docela dobrej. Měl bych pro tebe nabídku. Mám byt, kde bys mohl bydlet, dokud ti nenajdu něco levnějšího. Nic by tě to nestálo, jen bys…“

„Jdi se vycpat, ty magore,“ odvětil jsem mu a rychle vystoupil z auta šťastný, že je to za mnou. Celé to bylo nechutný, ale je pravda, že to ve mně rozvířilo chuť na sex. Ale z té druhé strany. Někoho si musím najít, pomyslel jsem si a zavřel dveře do svého bytu.

Jack v té době už mířil k sobě domů, na palubní desce ale ležel notes s poznamenanou adresou mého bydliště a školy, odkud mě vezl. Byl odhodlaný si mě podřídit – ‚bude mi ještě děkovat pokaždé, když ho ojedu‘, pomyslel si a přišlápl plyn.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (33 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (30 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (27 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (28 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (29 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk30

"Rozhodli jsme se letět na Měsíc." John Fitzgerald Kennedy, l. p. 1961

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+1 #1 KRÁSNÁ DRSŇÁRNAcmeli60 2016-02-28 18:19
Pěkný nadějný sexi začátek ... :eek:
Citovat