Otrokem v New Yorku, část 5

Poslední teplá noc ve Vermontu uzavřela sérii nezvykle vysokých teplot minulých dnů a konečně dala místním meteorologům za pravdu. Jack zuřivě otáčel poslední stránku novin sem a tam a rozčiloval se, proč tak malý stát musí mít v jediném dostupném deníku v Barnardu předpověď počasí roztroušenou na dvou listech.

„Čárka – tečka – čárka?“ zvedl Marek hlavu a zadíval se zamyšleně z okna.

„POUND for POUND. Kilo. K.,“ odpověděl automaticky a naházel do sebe dalších několik lžic míchaných vajíček. „Fakt nechceš?“

„Ne, díky, nemám na to chuť,“ zatvářil se Marek a polknul. Pořád v puse cítil hořkou chuť, kterou mu jeho americký spolubydlící dopřál hned po probuzení. „Říkáš K... no to sedí. Kde ses to naučil?“

„Jezdil jsem na letní tábory, pro mládež z New Yorku je to pomalu povinnost. Jezdili tam i další borci z naší čtvrti.“

„No jasně, jeden boreček vedle druhýho. Umím si ty vaše večery představit...,“ Markův pohled stále vyhlížel z okna a mžoural přes skleněné tabulky. „Musím se tam dojít podívat.“

„Kam jako? Jestli máš po ránu moc energie, tak to tu ukliď,“ rozhodil rukama po pokoji, který nesl známky ranní akce – převržený noční stolek, peřiny na podlaze a koberec shrnutý na opačné straně ložnice, „zítra to tu chci mít ready.“

Jeho spolubydlící ho ale už neregistroval, vyběhl na verandu s papírem a tužkou. „Hele, myslím, že si vybavuju, jakým směrem jsem to světlo včera pozoroval,“ odpověděl na zvědavý pohled, když se Jack vytrmácel na terasu za ním. „Někde mezi těmi silnými větvemi stromu, takže to znamená, poblíž tamtoho převisu. Máš mapu?“

„Jenom papírovou v chatě. Radši zkusím znovu toho šerifa, nejspíš je to ale jen nějaká akce místních kluků.“ Dříve než Jack stačil Markovi oznámit, že ani teď vysílačku v kanceláři nikdo nebere, mladý Evropan měl už batoh na zádech a pod ním lehkou bundu. „Hned jsem zpátky, ani ne za hodinu, hodinu a půl. Budu pod tím převisem, musí tam být nějaké stopy.“

„Jestli nepřijdeš přesně a budu tě tam muset jít hledat, tak si mě nepřej.“

***

Příkrý náběh úbočí protějšího kopce začal dělat Markovi starosti. Ne snad kvůli fyzické obtížnosti, na zrádný hornatý terén zdejšího kraje (a pomalu celého státu) byl už po týdnu tady stráveném zvyklý, nepříjemný pocit ale měl, když se při výstupu zastavil a otočil se zpět. Pohled do malé kotliny s poměrně velkým jezerem Silver Lake nabízel znepokojivě dobrý výhled i na jejich chatu. Ta se vedle rovné modré plochy jevila s jejími cihlově červenými stěnami jako maják. Nepřehlédnutelný bod – dozajista viditelný i z místa, odkud se včera objevovala depeše.

Nabízelo to ovšem pozitivum: Marek dobře rozeznal kromě chaty i jeho zaměřovací strom, takže snadno mohl korigovat svojí polohu, až se dostal k místu, kde stoupání ve svahu na pár metrů ustalo. Na tomto rovném placu našel jasné známky včerejšího pobytu. Zválená tráva, jak tu někdo ležel, několik kamenů na sobě, to mohla být podpěra pro dalekohled. Některé větvičky byly polámané, v nízké vrstvě napadaného listí jasné stopy od bot. Musely to být větší a těžší boty, protože otisky podrážek v zemi se jevily hluboké a po celé délce stejně zatlačené.

Byl to zvláštní pocit. Včera večer, možná před deseti, dvanácti hodinami, tady někdo ležel. Přesně na tomto místě a posílal baterkou zprávu tímto směrem. Někde tam na druhém kopci je stejně zválená tráva od dalšího. Zpráva! Neměl z chaty vypadnout tak brzy, pomyslel si, měl ji rozluštit celou. Mohla mu teď pomoct.

Když se Marek nabažil pocitu účasti, nedalo mu to a musel jít dál a dál po stopách toho podivného nočního přesunu. Stoupal dál do stráně a pomalu se blížil k vrcholu kopce.

***

„Ten pitomec, zjebat je ho málo,“ zabrblal Jack a znovu se podíval na hodinky. Už to bylo dvě a půl hodiny a jeho oblíbený pasiv se pořád poflakoval někde na protějším kopci. Nahoru se mu nechtělo, neměl ani žádné zlé tušení, které by ho tam hnalo, spíš to byla chuť ho za to pořádně zpacifikovat.

„Tahle to zapisuje jenom totální amatér,“ odfrkl si a tužkou připsal písmeno nad další sekvenci. Když náhodou jeho pohled zachytil celé slovo, které se nad neumělým Markovým zápisem poskládalo, Jack zkoprněl. S o to větším odhodláním vyluštil i zbylá zachycená slova.

...CIVIL - GUYS – FUCKING – ON – THE – WEST – SIDE – MCRIDLEY – NO – ADVERSARIES – OBSERVED...

Jackovi prolétlo v hlavě několik posledních akcí. Musela to být ta včerejší při cestě z druhého sedla. Žádní protivníci nezpozorováni. To neznělo armádně. Začala se potvrzovat jeho intuice. Znovu sáhl po vysílačce, když zaslechl konečně kroky ze severní hranice lesa. Vstal a dříve než vyšel ze dveří, jeho pohled přejel přes okno. Zarazil se. Rychle otevřel šuplík u stolu.

***

Marek stál jako přimražený a s rozbušeným srdcem se díval před sebe. Nesledoval stopy víc než patnáct minut, ani se nepřehoupl přes vrcholek kopce. U stromu asi dvacet metrů před ním seděl opřený nějaký kluk v maskáčové uniformě a sledoval ho upřeně. Vůbec nic neříkal, jen ho sledoval. Marek nevěděl, co dřív. Utéct, měl utéct.

„Hej, sorry, já už mizím.“

Žádná odpověď, jen zavrtění hlavou a trhnutí rameny. Musel být šílený.

„Nenech se rušit,“ ukončil to a s vysokým krevním tlakem začal Marek couvat. Pak si ale všiml, že kluk udělal opět stejný pohyb hlavou, jako by... Však ano! Stačilo přijít o kousek blíž a bylo to jasné.

„Co se stalo, proč jsi připoutaný?“ Dotyčný ale zase jen zavrtěl hlavou. „Promiň,“ uvědomil si až teď a rozmotal zelený šátek kolem jeho pusy. Slabé hučení se proměnilo v drmolivou američtinu.

„Ty jsi ten Rus?“

„Ne, já... jsem Čech. To ty jsi vysílal ty signály?“

„Čech? To není v Rusku. Takže k nám nepatříš? Turista?“

„Jo vlastně jo, turista. Ptám se: tys večer vysílal morseovku?“

„Jo já. Rozvaž mě.“

Marek se zarazil a klučinu chvíli sledoval. Vypadal tak na devatenáct let, typický americký obličej – mladický, ale s jasnými mužnými rysy, jeho oblečení i příslušenství vypadalo na nějaké armádní napodobeniny. Pod ním to vypadalo na přirozené svaly atletického typu těla, takového, ke kterému Marek nikdy nemohl ani s nejvyšším úsilím dopracovat.

„Proč jsi přivázaný?“

„Rozumíš anglicky? Rozvaž – mě – teď!“

„Rozumím, ale ptám se, proč a kdo tě přivázal,“ nenechal se Marek odbýt a začalo mu vadit, že ke stromu přivázaný kluk ho vyzpovídává a dává rozkazy.

„Je to hra. Prostě hra. Máme velkou skupinu a hrajeme každý rok velkou bojovku. Podle našich pravidel.“

„Pravidel? Takže se převlíkáte za vojáky, přivazujete se ke stromům a hrajete na hrdiny, jo?

„Do toho ti nic není,“ odsekl mladík a zjevně se ho to dotklo. „Tak rozvážeš mě, nebo mě tu necháš takhle trčet?“

„Ne, jasně..., počkej,“ odpověděl Marek a začal zezadu rozvazovat jeho ruce. „Dělej, rychle, za chvíli tu můžou bejt.“

„Kdo?“

„Protivník. Díky, to už zvládnu,“ odtrhal zbytek provazů bývalý zajatec a sundal si smyčky kolem kotníků. Když byl sehnutý u nohou, vyhrnul si rukavici a vyndal z ní bleskem skrytou pistoli.

„Hej! Hezky ruce nad hlavu!“

„Co to vyvádíš? Jsem tě rozvázal ne?“

„Dělej, nebo ti to napálim mezi nohy!“ Marek zareagoval hned a vyšvihnul ruce nahoru. „Hezký. Teď se otoč a začni se svlíkat!“

„O co ti jde? Nemůžeme se domluvit normálně?“

„Dělej, co říkám, nebo si už nezašukáš.“ Za chvíli byl Marek nahý zády k mladíkovi. Ten se začal slíkat také. Jenže nenásledovalo to, co se dalo čekat. Voják hodil svojí uniformu a další věci k Markovým nohám a sám si vzal jeho oblečení, které na sebe nasoukal. Když se podle instrukcí oblékl i on, přivázal ho ke stromu stejně, jako byl před chvílí on sám. Přidal mu i roubík.

„Neber si to osobně. Ale nechci, aby pro mě hra v půlce skončila už jen v roli zajatce. Ne že by si taky nepřišli na svoje, ale já to mám radši z druhý strany.“ Marek zuřivě vyvaloval oči, huhlal a trhal rukama svázanými za kmenem. „Nebudeš tu dlouho, jejich oddíly postupujou dost rychle, hodina, možná dvě.“

Sebral ze země ještě druhý provaz a přivázal i Markovy nohy, aby výměna byla dokonalá. „Tak, snad to nikdo nepozná... Ber to z tý lepší stránky – posloužíš dobrý věci. Deset dní v lese s klukama udělá svý, to mi věř. Taky bych si dal, ale mám naspěch,“ poplácal nového zajatce po tváři a ten mohl jen sledovat, jak rychle mizí mezi stromy svahu směrem dolů.

***

„Odhoď to! Říkám, odhoď to!“ opakoval prudce Jack a mířil svým revolverem.

„Klid, jen klid! Je to jen atrapa, krucinál,“ křikl a odhodil svou zbraň do trávy vedle sebe.

„Proč máš na sobě Markovy hadry? Kde je?“

„Klid, prosím tě. Všechno je ok, jasný?“

„Ruce nad hlavu, pojď pomalu dovnitř. Pomalu říkám! Tohle mi vysvětlíš mladej.“

Uplynula necelá čtvrthodina, během které se vše vyjasnilo. Sten, jak se ostatně mladý voják jmenoval, vyprávěl o všem, jako by byl na přátelské návštěvě – ostatně nebýt jeho rukou secvaknutých pouty, které Jack měl připravená pro Marka, vše by vypadalo bezchybně. Ale ty Stenovi očividně nevadily – byl na to z jejich her asi zvyklý.

„Takže se kolem chaty prožene za hodinu jedna ze skupin pomatených military VŠ studentů, pro který je běhání měsíc po Vermontu v maskáčích a s paintballovými plivátky cesta, jak vyjít z nudy?“

„Ne, ne. Do kotliny nesestoupí. Jeden z dalších oddílů, je jedno, jak se jmenuje, hlídá tenhle průchod z vrchu na severovýchodě. Půjdou po stráni, možná po hřebenu.“

„A Marek, říkáš, je vlastně v dobrých rukou,“ uchechtl se Jack a zatočil zbraní na stole.

„Jasně, nic se mu nestane. Budou si myslet, že je jeden z naší skupiny. Kluci jsou jenom po tý době v horách strašně nabušený, tak ho asi... tak jim od toho pomůže, no? Je to už tradice... taková.“

„Tradice... Zdá se mi, že jde hlavně o to.“

„Ne, vážně ne, je to jenom tak na zpestření. Nic vážnýho v tom není.“

„Fajn,“ potvrdil Jack a usmál se, „takže Marek teď nastoupil na tvoje místo zajatce, mám pravdu? Tak do tý doby, než mi ho pomůžeš najít, budeš muset nastoupit na jeho místo zase ty.“

„Jeho místo...?“ sekl Sten a znejistil poprvé od doby, kdy se Jack projevil jako racionální uživatel práva na zbraň. Ten mu právě dokonce rozdělal pouta na rukou, ale revolver měl opět v ruce.

„Nejde o nic vážnýho, jenom takový zpestření,“ prohlásil Jack a rychlým pohybem svalil mladíka na stůl. „Sundej kalhoty! Hele, sorry, že na tebe musim takhle,“ a revolverem přejel po jeho noze, „ale ty to vyžaduješ.“ Jakmile džíny spadly na zem, Jack už postupoval rychle. Překvapený Sten nestačil ani pořádně protestovat a už cítil, jak se do něj začíná dobývat jeho pták.

„Jacku, jestli chceš tohle... prosim tě! Vezmu tě mezi nás. Ne! Někoho určitě zajmem a užiješ si...“ Víc toho už ale neřekl, protože v té chvíli se Jack začal silou natláčet do Stenovy neproježděné díry. Znovu si ověřil, že kluk protestuje jen do té chvíle, než má celý klacek v sobě zaražený. Pak už se jen zmítá. Začal přirážet.

Byla to příjemná změna. Sten nejspíš nebyl na jeho styl mrdání zvyklý, na jeho prudké zarážení a možná i rozměry. Tak jako tak, jeho díra se pěkně třela a způsobovala známou rozkoš. Ranní akce s Markem byla užitečná, mohl si teď užívat nový objev o to déle. Ani si toho nevšiml, ale Sten s sebou musel házet, protože ho instinktivně na stole zalehnul, čímž si udělal prostor pro svoje nekompromisní kopulační pohyby.

Kupodivu, i po dobré čtvrthodině prudké jízdy se Jack stále ještě neblížil vyvrcholení. Jistě za to částečně vděčil Markově ranní službičce, ale muselo to být i Stenem. I v tom minimu možných pohybů si vybral ty, které narušovaly Jackův typický rytmus, kterým si na svém spolubydlícím jezdil pro slastný výstřik. A proto netradičně dlouho Jack zarážel a na obličeji se mu z fyzického výkonu kromě slastného a soustředěného výrazu objevovaly i kapky potu. Tělo mladíka pod ním se potilo také, to usnadňovalo Jackovi práci. A když do jeho vysemenění zbývaly jen poslední průniky, možná Stenovi bleskla mezi hlubokými přírazy myšlenka, jestli ta výměna nebyl náhodou nevýhodný obchod.