Otrokem v New Yorku, část 4

Výhled do údolí byl působivý. Pod krátkým příkrým srázem se svažovala lesnatá stráň kilometry daleko, až do dlouhého údolí, které oddělovalo mírné Broad Brook Mountain od daleko vrásčitějších Thisle Hill. Ty se klenuly na jihovýchodě jako trny bez stromů, šedé zuby uprostřed hustého listnatého porostu. Marek byl unešený zas a znovu – tak syté barvy podzimního listí uměly prý vytvořit jenom rozlehlé svahy na severu Vermontu. Na těch patriotických heslech v letácích na pumpách po cestě bylo kupodivu mnoho pravdy. Připadal si, jako by nikdy neviděl tolik teplých barev najednou.

„Jo, hezký místo,“ zhodnotil Jack a podíval se na hodinky. Podobné pohledy podle něho byly i dvacet metrů za chatou, tenhle pětikilometrový výlet byl jen mrháním času. Čekal je totiž ještě sestup zpět k jezeru, a to na dobré dvě hodiny vydalo.

„Tam lesy nemáte?“ zeptal se, když si všiml, že Marek se od výhledu stále neodpoutal. Stál na vyvýšeném skalním jazyku, držel se vysoké větvě a vypadal jako Kolumbus na přídi své lodi. A objevoval úplné hovno.

„Máme, ne ale takové. Je to moc malá země, všechno je skromnější.“

Mladý právník se samolibě uchechtl, když si uvědomil, v čem všem má ten kluk pravdu. „Hele, slíkni se,“ křikl na něj zezdola a ušklíbl se.

„Cože?“ konečně Marek otočil hlavu.

„Slík-ni-se,“ zopakoval pomalu Jack, jako by měl Kolumbus problémy s jeho angličtinou. Věděl, že tímhle ho vždycky rozčílí.

„Jdi se bodnout! Teď se soustředim na tohle,“ ukázal před sebou a trochu při tom zavrávoral. Pár metrů pod ním byla sice jen měkká tráva, pád by ale přesto nebylo nic příjemného.

„Já se taky soustředím na umění! Bude se to jmenovat Neposkvrněný objevitel,“ zasmál se a z prstů si vytvořil fotografický rámeček a předváděl hledání kompozice. „Nebo tam chceš strávit večer?“ Zpomaleným pohybem nohy odkopl silnou zpříčenou větev, která do teď sloužila jako žebřík.

„Nebudu se slíkat, blbče!“ ozvalo se ze shora, ale Jack už teď podle hlasu věděl, že vše je na dobré cestě. Už ho pár měsíců znal. Ta dovolená v horách mu zřejmě dávala zapomenout, jak fungoval dole v New Yorku.

„Hoď oblečení dolů, ať to s sebou netaháš,“ odpověděl mladý právník rádo by opatrovnicky a otevřel Markův batoh. „Hele, já za chvíli odcházím.“ Věta pomohla a skutečně za chvíli dolů spadla mikina, kalhoty i tričko. „Nezdržuj,“ stačilo, aby se v trávě objevily i bílé trenky. Jack všechno nabalil do batohu a přisunul větev znovu ke skalisku.

Marek rychle slezl dolů a rozhlížel se, jako by pořád naivně předpokládal, že tu na něj oblečení počká. Jeho americký spolubydlící ale stál opřený o kmen vykotlaného stromu s rozepnutým poklopcem a stojícím kůlem nepříjemně známé velikosti.

„Tak pojď,“ řekl rázně, „pořádně hluboko, jinak si tě přirazim sám.“

Marek chvíli sledoval jeho stojící klacek připravený zajet a koule, které se chystaly mu do pusy napumpovat dnešní dávku. „Sorry, nechci,“ reagoval mladý Čech překvapivě a poodstoupil.

„Nechci?“ Co to na něj leze, ptal se sám sebe Jack a začal litovat, že se rozhodl pro týdenní práci na chatě rodičů. Změna prostředí měla pomoct jemu, ne jeho oblíbenému pasivovi vzdorovat. A to už to vypadalo, že ho to s Ericem naučili dobře.

„Jak chceš,“ uzavřel kauzu s právnickou rozhodností, hodil si batoh přes rameno a vydal se mezi duby a modříny zpátky k trase přes nízký hřeben. „Pojď, ne?“ Markovi mnohé věci došly nejspíš až teď, ale s hrdostí a holým zadkem se vydal za ním.

***

Sestup z hřebene zabral nejméně tři čtvrtě hodiny, stále ovšem šli po osvětlené západní straně, takže ani pozvolna se blížící večer nedával znát snížení teploty. Markův pochod byl, pravda, trochu nepohodlnější než Jackův, nic kromě nízkých větví stropů a dvou pádů do spadaného listí mu ale cestu neznepříjemňovalo. Jeho spolubydlící se s ním bavil o všem možné, jako by se nechumelilo, vše se odehrávalo normálně, kdyby vedle něj nepochodoval svlečený kluk. Toto Jack uměl dokonale. Nějakým zvláštním způsobem dokázal formálně oddělit oba světy od sebe, až nebezpečně dobře je ale každou vteřinu kombinoval.

„Možná máte jenom v Evropě málo přistěhovalců,“ zasmál se a přeskočil vyvrácený kmen v cestě.

„Ty máš jednoduchou odpověď na všechno,“ opáčil nerudně Marek a najednou se zastavil. „Co tím sleduješ?“

„Čím?“ zeptal se nechápavě. – „Hele, vrať mi to oblečení.“ – „Jo tohle. Podívej, mladej, zůstáváš ve Státech u mě jenom ze svojí vůle, sem jsi jel ze svojí vůle, tak budeš akceptovat moje podmínky, mojí hru. Můžeš si dělat, co chceš. Můžeš jít. Teď se seber a jdi.“

„Kam mám jako jít, ty magore?“

„Jsi ve svobodný zemi, kámo,“ pokračoval Jack stále stejně tvrdým hlasem. Marek na něj vzdorovitě hleděl a v hlavě mu běžely různé scénáře úprku. Vždy se ale na něčem zasekly.

„Hele, jediný, co po tobě chci, je, abys neměl tyhle blbý keci,“ řekl mladý právník, a pak pokrčil rameny a doplnil s úsměvem a mnohem vřeleji: „Hele, vím, že se ti to líbí, tak neser,“ plácnul ho po holým zadku.

„Jak se mi to může líbit?“

„Vždycky, když tě tu ráno neprojedu, tak máš kecy.“ Jack ho chytl za ramena a zatlačil na kolena. Zvuk rozepnutí poklopce doplnilo několik naštvaných hlášek v češtině, pak už jen jeho slabý slastný výdech, který následoval vždy, když se jeho pták ocitnul s jedním z Markových otvorů. 

„U nás se říká,“ ozvalo se ze shora, když už jeho chlouba mizela a objevovala se ve slušném tempu, „že to, co se ti nelíbí, máš změnit, nebo se o to pokusit. Jinak souhlasíš s tím, že se to děje, jinak se ti to prostě líbí. Je to... erch... tvůj případ.“

Jakmile se Markovi objevila dlaň za týlem, věděl, že musí pěkně rychle přidat. Bylo ale už asi pozdě, protože Jack začal do pevně přidržované hlavy silně přirážet. Byla to ale dnešní první akce, proto netrvalo dlouho a Markovi se do pusy začala hrnout mrdka známé chuti.

„Polykej, dělej!“ sykl Jack a zajel pro jistotu hlouběji. Mladíkovi z pusy vytekla jen menší část jeho mlíčí, což byl úspěch. „To tady vytrénuješ, neboj,“ upozornil ho, když mu ještě očišťoval ptáka.

„Jacku,“ hlesl Marek a zadíval se někam do protější stráně. „Co je? Ještě tady, sakra,“ ukázal mu ještě místo, kde na ptáka zapomněl olízat. „Někdo tam byl!“

Jack se otočil a zasmál se. „Srnka, ty vole. S mrdkou v hubě nepřemejšlej, jo?“

„Ale... no,“ zvednul se z kolen a ometal si je a stále pozoroval listnatý porost proti nim. „Tak už mi dej to oblečení, níž už můžou být lidi.“

„Tak to máš dobrý důvod se někde brzo ohnout přes větev – protože tohle mohlo stačit tam nahoře.“

„Vždyť ses teď udělal!“

„Tak já mám chuť na delší jízdu,“ upozornil Jack a s dalším plácnutím přes zadek se dali oba zas do kroku. Zatímco Marek si právě uvědomoval, že čím dřív se nechá šukat, tím déle to bude nejspíš trvat, ale tím ve větší pustině dostane své oblečení, třetí pár očí za dalekohledem si pro sebe hlesl: Wow.

***

Jezero Silver Lake nedaleko Barnardu bylo i přes jeho nemalou rozhlehlost možné spatřit až z relativní blízkosti. Vyšlapaná cesta po svahu z hřebene do údolí nevedla téměř nikdy přímo po okraji stráně, vždy ji lemoval mírný pahorek. Když oba mladíci sestoupili až na úroveň jezera, pěšina se napojila na Township Highway, což byl pro Marka vtipný název pro štěrkovou cestu, po níž projelo jedno auto denně. Odsud už to bylo kousek.

„Zajedu do Woodstocku pro jídlo dřív, než tam zavřou. Chceš něco speciálního?“ zavolal na Marka, který už vypadal zmožený, jak se loudal padesát metrů za ním.

„Jo, lubrikant!“ křikl a instinktivně si sáhl na zadek. Ne, že by očekával, že by ho s sebou Jack tahal, ale počítal, že on sám ho bude mít raději pro jistotu u sebe vždy. Dva flusance někdy prostě nestačí, i když Jack to neuměl pochopit.

„Jestli bude, podívej se ještě do mýho kufru. O tohle se máš starat sám!“ ozvalo se a mladík se dal do poklusu. Marek nechápal, kde se v něm bere ta nekonečná energie. Sám se došoural až k chatě a byl rád, že to stihl ještě, než slunce definitivně zalezlo za poslední vrcholech daleko za vískou Barnard, která sídlila na druhé straně jezera. Nedalo se ale mluvit o vísce, těch několik letních baráků s automatickou poštou mu připadalo spíš jako skanzen. Vešel na širokou dřevěnou terasu a při pohledu na uvědomil, že jejich chata by mohla být jedním z tamních domů. Po prknech rychle malou patrovou dřevěnou stavbičku oběhl a vhopsl do sítě na relaxaci. Poslední paprsky se rozeběhly po hladině – to byl pohled, který se mu každý večer dopřával. S šerem přicházel skutečný podzimní chlad, raději proto ze sítě vylezl a šel k chatě pro oblečení. Nebyl si jistý, jestli džíny a mikina nejsou po dnešní nahé procházce přeci jenom na večer moc málo.

Otevíral dveře chaty, když ho najednou v periferním úhlu něco upoutalo. Otočil se. Nic tam nebylo. Pouze vzdalující se čelo kopce, který se posouval do stále větší a větší tmy, začátek nekonečného lesa táhnoucího se stovku kilometrů daleko, až někam ke kanadské hranici a Montrealu. Ale on by přísahal, že... Na kopci nalevo zablikalo světlo. Ne, nebyl to žádný mžik ani přelud. Teď zablikalo znovu, byla to sekvence. Na konci vedle, kde původně Marek něco zahlédl, světlo odpovídalo. Blikání, dlouhé a krátké pomlky. Snad to byla morseovka!

Marka to nadchlo! Sám jako malý chodíval do oddílu, jestli si ještě vůbec vzpomene... Pak mu to došlo! Někdo tu je! Proboha, v těch kopcích někdo je. A ne jeden. První světlo bylo daleko, někde u vrcholu bezejmenného ale vysokého kopce za Barnardem, to druhé ale moc vzdálené nebylo. Těžko říci. Necelý kilometr? Marek začal cítit úzkost. Musel to s Jackem vyřešit, až přijede.

Chvíli ještě zmatkoval a hledal mobil, pak si uvědomil, co je důležité. Začal tečky a čárky na verandě pečlivě zapisovat. Depeše to byla krátká, sotva minutová, část z ní ale zachytil. Druhé světlo už neodpovědělo. Pak už byla tma. Markovi začalo v hlavě šrotovat vše možné – od vzpomínání na klíč k morseovce, až po tušení, zda má severní Vermont nějakou armádní posádku v horách. Vojáci ale mají pokročilejší technologii na komunikaci...

Nejnepříjemnější ze všech myšlenek byla ta, která bez ohledů na Marka tiše tvrdila, že není-li vidět světlo, není vidět poloha jejího vysílatele.