• zmetek
Stylromantika
Datum publikace24. 2. 2018
Počet zobrazení2205×
Hodnocení4.01
Počet komentářů3

Vzhledem k tomu, že tento příběh se mohl stát komukoliv a kdekoliv, neudávám přesnou lokaci. Proto se tedy odehrává v Městečku a Městě.

I ve svých osmnácti letech působil Milan trochu dívčím dojmem. Možná to dělaly velké modrozelené oči s dlouhými řasami, pár pih na nevelkém nose, absence vousů, vlnité, světle hnědé vlasy (tedy při prudkém světle a v určitém úhlu byly spíše rezavé) a štíhlá postava. Nepůsobil tedy jako balík testosteronu, a navíc chodil na zdravotnickou školu.

Za holčičku ho měli, už když byl malý – k veliké nelibosti jeho otce. I ve škole ho moc kluci nebrali mezi sebe – nepral se, nedělal žádný drsný sport, s nikým se nehádal… První větší respekt si získal až koncem páté třídy.

Pětka se vydala na školní výlet do zážitkového areálu – dřevěné hrady, prolézačky, lanová stezka ve výšce…, učitelka to nezvládla. No, uhlídejte pytel deseti až jedenáctiletých blech. Takže jeden z žáků utrpěl to, čemu mezinárodní klasifikace nemocí říká „pád z výše“. Měl kliku. Byla z toho „jen“ otevřená zlomenina předloktí. Zatímco kluk řval, zbytek dětí hysterčil a učitelka začala kolabovat, spustil Milan akci. Z batohu vytáhl čistý rezervní kapesník, rozložil ho a přikryl ránu (spíš, než jako prevence infekce to bylo, aby ránu zakryl a nikdo na ní nečučel), přinutil pár dětí, ať se věnují paní učitelce („Dejte jí napít a hlídejte jí.“), čímž je zaměstnal, a maminku jednoho ze spolužáků, která s nimi jela jako „pomocný pedagogický dozor“ (v životě už takovou hloupost neudělala a na třídní schůzky začala posílat manžela), přiměl zavolat záchranku. Fakt, že jí musel nadiktovat číslo a předříkávat jí, co má do telefonu sdělit, svědčil o lecčem. Záchranáři ho při příjezdu pochválili. Ve škole ho nepochválili, protože byl stejně konec roku a pochvala žáka páté třídy by připomněla fakt, že učitelka byla na místě k ničemu. Takže jen respekt spolužáků, ale ten se počítá hodně.

Ke konci základky se měli žáci rozhodovat o tom, kam dál. Milanovi bylo jasno. Známky nejsou nic moc, tedy v dost velkém rozpětí: čeština, biologie, zeměpis v pohodě, matika a fyzika v nepohodě, takže gympl ne… Díky tomu, zaplaťpánbůh, padl i původní otcův nápad, že by měl jít na vojenské gymnázium do Vyškova, aby z něj udělali chlapa. V Městečku byla jen základka, znamenalo to tedy za dalším vzděláním dojíždět do Města. Otec probíral průmyslovky a učňáky, ale když přišel Milan s tím, že by chtěl na Střední zdravotnickou školu, vypadalo to, že ho to skolí. Nabral nejprve rudou barvu, pak v obličeji zmodral, na spáncích mu naběhly žíly, a než stačil vybouchnout, tak Milan řekl: „Mohl bych si pak na to udělat nástavbu na záchranáře na sanitu.“ To už otci znělo víc chlapsky, takže kývl.

Přijímačky byly spíš sranda. Sester je málo a doba, kdy to byla výběrová škola, je dávno pryč. Nabírá se skoro všechno s představou, že během školy se to probere. Neprobere. Aby škola udržela svou existenci, musí trochu zamhouřit oči. Alespoň pokud to není extrém.

A tak se ocitl jako jediný kluk v dívčí třídě. Bylo to trochu peklo. Na praxi s ním žádná holka nechtěla do dvojice – stlaní postelí nebylo úplně jeho hobby a chvilku trvalo, než se ho naučil alespoň na dvojku. Zlom přišel, až když se dostali k aplikaci léků.

Zkoušet nitrosvalovou injekci na pomeranči zvládli všichni. Pak ale přišel odběr krve.

„Mohli byste zkoušet odběr na trenažéru. Ale myslím, že ne každý má takové žíly, a tak bude ideální, když si odeberete krev vzájemně,“ sdělila jim profesorka na ošetřovatelství. Některé holky pobledly. „Tak, rozdělte se do dvojic! Ten, kdo provádí odběr, si vezme rukavice a jedem! Jak to má vypadat, už jste viděli na videu!“ Spolužačka, která vyšla na Milana, byla obzvlášť bledá.

„Cizí krev mi nevadí. Ale jak píchnou do mě, kolabuju!“

„Nevadí. Lehni si na lehátko a natáhni ruku. Dívej se na druhou stranu.“ Položila se a Milan kecal, vyptával se jí třeba na její náušnice a spoustu dalších blbostí, holka odpovídala a pak přišlo: „Fajn. Tak teď si to pořádně podrž!“ Jak odvedl její pozornost, ani odběr nepostřehla. Byl šikovnej, profesorka ho pochválila. Ostatním to tak nešlo, některé se netrefily vůbec. Vlastní ruce nastavil několikrát. Nevadilo mu to. I když na to nevypadal, tak se bolesti nebál. A začal mít trochu respektu i tady.

Problém se objevil po polovině druhého ročníku. Dráhy rušily spoje a přeorávaly jízdní řády, takže najednou zjistil, že z Města se dostane až po šesté večer. Co do té doby… Hodinku zkusil strávit ve volné třídě, která byla určena pro studenty (tedy studentky hlavně), kteří mají pauzu mezi hodinami. Měli tam mít čas na samostudium. Čas byl, klid nebyl. V tom neustálém hluku a žvanění o ničem nešlo být. Strávit čas na lavičce v čekárně na nádraží nebyl taky ten nejlepší nápad, v závislosti na počasí a roční době stejně většina z nich byla obsazena bezdomovci.

Přemýšlel, jak zabít ty dlouhé 3 hodiny, jak je alespoň zkrátit… Sedět v kavárně hodiny u jednoho kafe a číst si s představou, že příště mu servírka do toho kafe plivne. Co dělat, jak ten čas využít? Při bloumání ulicemi ho najednou udeřil do očí poutač na městský bazén. To by bylo řešení! Přihodit do batohu plavky a ručník, ze školy zaskočit na bazén, usušit se, dojít v klidu na vlak a domů! Vodu vždycky miloval.

Doma svou představu předhodil s dodatkem, že plavání je zdravé, udržuje kondici a bla bla bla, což otec vcelku překvapivě akceptoval.

Tak Milan začal po odpoledním vyučování chodit na městský bazén plavat. Neflákal to, skutečně ten čas využíval, cítil se po tom zpočátku příjemně unavený, pak se z toho začal stávat trochu ekvivalent drogy. Prostě tu námahu při plavání potřeboval. Jen středy neměl moc rád, to byl prostor v bazénu částečně omezený, protože odpoledne měli trénink skokani do vody.

Prázdniny po druháku strávil celé na brigádě v nemocnici. Protože mu ještě nebylo osmnáct, využívali ho jako pochůzkáře a holku pro všechno. Byli rádi, že je na celé léto a vytrhne jim trochu trn z paty při dovolených, a Milan docela rád okoukl cvrkot v nemocnici a získal trochu rámcové představy o práci na jednotlivých odděleních. A koneckonců, jak říká Terry Pratchett: „Jen ve svých snech je člověk svobodný. Ke všemu ostatnímu potřebuje peníze.“ Těch za brigádu sice mnoho nebylo, ale do dalšího ročníku se hodily.

Ve třeťáku bylo trochu víc praxe, což byl rád, protože ho vždycky bavila. Pořád chodil odpoledne plavat; pořídil si finančně výhodnější permanentku, vyplatila se. Aniž by si to uvědomil, přece jen plavání na jeho postavě začínalo být znát. Když si zkusil vzít jednu starší košili, zjistil, že mu není – docela se mu rozšířila ramena.

Osmnácté narozeniny proběhly v klidu. Ani neměl pocit, že by to měl být nějaký zlom.

Dny ubíhaly v poklidu – škola, bazén, domů, škola, bazén, domů… Holky ve třídě probíraly kluky, své milostné problémy, a Milanovi už nějakou dobu bylo jasné, že on to má ložené jinak než ostatní kluci. A že bude možná problém někoho si najít a taky, že bude problém (myšleno doma), až si někoho najde…

Třeťák pomalu a nenápadně přešel. V létě nastoupil opět do nemocnice, tentokrát jako ošetřovatel. Chtěl na ARO, ale tam bylo plno, dali ho na všeobecnou JIPku. Nakonec zjistil, že to je možná pestřejší a zábavnější. Sondáž, zda by ho vzali po škole, vypadala slibně.

Čtvrťák začal strašením maturitou. Jinak to bylo stejné. Plavání pro něj bylo skutečně jako droga. Zrelaxoval, vyčistil si při něm hlavu, někdy si při plavání přehrával v duchu, co se dělo ve škole, a vlastně si tak nenápadně opakoval. Až jeden den rozhodil všechno.

Končil v bazénu, zašel ještě do sprch, pak sundal plavky, omotal okolo boků ručník a šel plavky do umyvadla vymáchat a vyždímat.

„Ahoj, ty sem chodíš hodně často, viď?“ ozvalo se za ním. Ten muž nebyl moc vysoký. Tak akorát. Černé vlasy trochu začínaly prokvétat, okolo černých očí velmi drobné vrásky, usmíval se. Kolik mu mohlo být? Podle těch drobných známek se čtyřicítce už blížil, ale vypadal dobře. Atletická postava, vcelku mohutné prsní svaly porostlé drobnými černými chloupky, které stékaly na pekáč buchet na břiše. Postranní břišní svaly se esovitě stáčely k tříslům a přitáhly Milanův pohled. Zarazil se až na ručníku, který měl dotyčný omotaný kolem boků. Při představě, co je pod ním, naprázdno polkl. Přišlo mu, že to je snad nejkrásnější chlap, jakého kdy viděl.

„Vídám tě tu často,“ pokračoval neznámý.

„Chodím sem plavat po škole, když mám čas.“

„Kolik ti vlastně je?“

„Bude mi devatenáct…“

„Nikdy jsi nezkoušel po plavání jít ještě na chvilku relaxovat do sauny? Možná by se ti to líbilo.“

„Nevím, nesnáším moc horko. A navíc, sauna se platí zvlášť, já mám lístek do bazénu. Radši po plavání skočím na minutku do vířivky.“

„Sauna je něco jiného. Nechceš to na chvilku zkusit? Plavčík tě tam na chvíli určitě pustí, když se ti to bude líbit, tak si příště koupíš lístek i tam. Počkej,“ řekl a zavolal na plavčíka, „Maxi! Může kamarád zkusit na chvilku zdejší saunu?“ Plavčík na dálku zakýval hlavou a mávl rukou. „Tak pojď, ať víš, jaké to tam je,“ vedl ho neznámý a Milan šel jak ovce.

V sauně byli sami. Posadili se na dřevěnou lavici, neznámý muž se natáhl a rozvolnil ručník. Poskytl Milanovi pohled na všechno, co měl pod ním a že to stálo za to. Teprve teď Milanovi došlo, že ho vlastně ten muž svádí. Začalo mu být horko, začal zrychleně dýchat.

„Promiňte, mně je tu fakt blbě…,“ vstal a zamířil ven. Přidržoval si ručník tak, aby nebylo vidět ten stan, který se mu tam postavil. Muž okolo sebe opět omotal ručník a šel za ním až do šatny k jeho skříňce.

„Nezlob se.“ Natáhl ruku, pohladil ho po vlasech a ruka pomalu sklouzla na Milanovu tvář. Milan zavřel oči a tváří se přitiskl k jeho dlani. Ani nevěděl, proč a jak se to stalo. Muž se usmál: „Jak se jmenuješ?“

„Milan.“

„Já jsem Karel. Přijdeš zase zítra?“ Jen souhlasné zakývání hlavou. Karel se naklonil a jemně, ale skutečně jemně ho políbil na ústa. „Budu se těšit.“

Ten den Milan málem přejel svou zastávku.

Další den nestál za moc. Ve škole se nedovedl soustředit, nevnímal otázky učitelů („jestli to takhle půjde v praxi, tak nebudete pomáhat, ale zabíjet, musíte přece dávat pozor“). Po škole šel do bazénu. Plavání ho uklidňovalo. Klidné brázdění po délce bazénu tam, zpátky, počítat, kolik jich má uplaváno…

„Ahoj!“ ozvalo se náhle vedle. Vedle něj plavala rozesmátá černá hlava. „Mám radost, že jsi přišel. Dáme závod?“

„Dobře! Zkusíme stovku, kdo bude rychlejší!“ Milan ji prohrál.

„Takže já jsem vyhrál a můžu si vybrat cenu,“ sdělil mu Karel. Milan zrudnul a čekal, co z něj vypadne. „Půjdeš se mnou po plavání na kafe!“

Kavárna byla součástí areálu. Posadili se. „Co si dáš?“

„Latte,“ řekl Milan s pohledem upřeným na desku stolu.

„Dobře, já dám dvojitý presso. Nedáš si dort?“

„Neee.“

Karel si s ním začal hodně kamarádsky povídat, skoro jako by ho včera nepolíbil. Milan pomalu roztál, začal odpovídat na otázky o svém soukromí, o škole („To tedy budeš ošetřovatel?“ „Ne, budu sestra. On vlastně není mužský ekvivalent.“) a najednou si uvědomil, že na sebe řekl Karlovi úplně všechno a o něm neví vůbec nic. Jen to, že má manažerskou funkci ve větším podniku (ve Městě jich bylo několik, to nebyla žádná indicie) a že má ve Městě byt. Nic víc se nedozvěděl.

Milan se podíval na hodinky. Sakra, vlak!

„Doprovodím tě,“ řekl Karel. Čas byl tak akorát. V parku před nádražím se Karel náhle zastavil: „Počkej. Jen jsem ti chtěl něco říct. Moc se mi líbíš.“ Vzal Milana do náruče a tentokrát to nebyl letmý polibek, tentokrát to bylo docela s vášní. Tedy dost s vášní. Milan sotva doběhl vlak.

Začali se vídat na plavání – nepravidelně, ne vždycky mohli oba. Vyměnili si čísla, dohodli se vždycky esemeskou. A po plavání pomalá procházka na nádraží se zastávkou v parku, kde se mohli líbat, jak jim čas dovolil. Milan si začínal uvědomovat, že je zamilovaný. Že den, kdy se nemohou setkat, mu přijde zbytečný a jalový. A víkendy byly k nepřečkání. Je pravda, že o víkendu měl dost práce doma, ale ne vždycky… Když jednou řekl Karlovi, že by o víkendu zajel do Města, vymluvil se Karel na pracovní povinnosti i o víkendu.

Až jeden den po plavání, když se opět loučili v parku, řekl Karel:

„Nevadilo by ti, kdybys zítra plavání vynechal? Že bychom místo toho zajeli ke mně.“

„Už jsem myslel, že k tomuhle nikdy nedojde. Rád.“ Ale už neřekl, že současně s obavami. Jaké to bude, poprvé… protože mu bylo jasné, proč ho Karel pozval. Na kafe ne…

Karel na něj počkal před plaveckým stadionem. Šli klidnou procházkou směrem do centra, až před jedním domem zastavili. Karel odemkl. Starší prvorepublikový dům, tehdy dokázali dělat pěkné, účelné byty…

Vystoupili do druhého patra, Karel odemkl byt. Vešli dovnitř, Karel samozřejmě, byl přece doma, Milan trochu s rozpaky. Rozhlížel se. Zul si boty, popošel do předsíně. Něco tu nesedělo. Něco bylo divně. Pootevřenými dveřmi nakoukl do dalších místností: kuchyň, obývací pokoj a další pokoj, do něj taky lehce nahlédl. Na zdi fotbalový plakát FC Barcelony a další s Messim. Stál mezi dveřmi a zíral na ně.

„Promiň,“ řekl Karel, „to je pokoj mého syna. Jsem ženatý a mám dvanáctiletého kluka.“

Ta věta Milanovi zněla v hlavě, rezonovala, dostrkala ho ke dveřím, obula ho, vedla ho dolů po schodech, ulicemi až k parku před nádražím, kde praskla jako mýdlová bublina a nechala ho samotného. Opřel se zády o starý platan, jehož větve už musely být podepřené podpěrami a pod kterým často randili, a z očí se spustil vodopád slz, který nešel zastavit. Zoufalé naříkání, které se z něj dralo ven, které ho nutilo nacpat si pěst do úst, aby nebylo tolik slyšet. Ta strašná síla zoufalství ho ohnula a srazila na kolena.

Zazvonění mobilu. Karel. Odmítl hovor. Zazvonění znova. Karel. Odmítl hovor a vypnul mobil.

Zapnul ho až pozdě večer. Skoro deset pokusů o volání od Karla a esemeska:

„Promiň, měl jsem ti to říct dřív. Miluju tě. K.“

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (41 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (37 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (40 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (37 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (47 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0

Pořád přemýšlím, jestli nejsem jen zbytečný člověk - zmetek. Tak se alespoň (většinou) snažím dělat jiným radost.

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+1 #3 Tedáááá...Doublemo 2018-02-28 14:44
... chlapec se nezdá. Všechny palce nahoru. :roll:
Citovat
+2 #2 sestra 1drsoul 2018-02-25 09:50
Pokud takhle píšeš, opravdu nejsi zbytečný.
Citovat
+3 #1 Odp.: Sestra 1.kuscheltyp 2018-02-25 00:24
Zmetku, já tě žeru. Prej "už takovou hloupost neudělala a na schůzky začala posílat manžela" :-D Tadys nám ukázal svojí vtipnou stránku. (A naprosto chápu, že jak se to začne kalit, tak vtípků kapánek ubude...)
Citovat