Sestra 4.

Po návratu do práce se všechny sestry tvářily, jako by se nic nestalo. Tedy některé dokonce nenápadně dávaly najevo, že by se jim Milan s Pavlem jako pár líbili, romantika je prostě romantika. Tedy všechny kromě Mirky. Ta si i byla stěžovat u staniční, a když neuspěla, tak i u vrchní. Byla proti jeho návratu na oddělení:

„Psychicky labilní, nemá tu co dělat! A navíc, ukradl léky, kterými se otrávil! Co když to udělá zase?“

Neuspěla. Tak mu alespoň znepříjemňovala práci. Ale protože se nesetkávali při službách moc často, tak mu to ani nevadilo.

Mobil. „Prosím?“

„Milane, tady máma. Prosím, nezavěšuj! Jsem s tátou tady u vás na tom Emergency, můžeš sem přijít?“

„Potřebuju skočit na Emergency! Pohlídáte mi box?“

Před dveřmi Emergency stála uplakaná matka.

„Víš, jak jsi odešel…, tedy, jak tě…, on pak dělal, jako když neexistuješ. Ale neodhlásil tě z bytu. Nevím, možná zapomněl. Dneska nám přišlo vyúčtování, bylo to všechno na tři osoby v bytě. Strašně se rozčílil, strašně…, a pak najednou padnul.“

Milan prošel na vyšetřovnu: „To je můj otec…“

„Blbý. Glasgow trojka. Už jsme ho protáhli cétéčkem, je tam rozsáhlý mozkový krvácení s provalením do komor. Podle chirurga neřešitelný. To víš, neléčenej hypertonik.“

Na vyšetřovně se objevil doktor Vozáb, vedoucí JIPu. Asi mu to řekly sestry.

„Milane, jestli chcete, tak tatínka vezmeme k nám. Ne tedy, že bychom mu mohli pomoci, ale jen… jestli se nebudete cítit líp?“

„Dobře. Hlavně kvůli mámě…“

Otec zemřel během několika hodin. Matce to oznámil Milan. Pomohl jí vyřídit papíry, podělil se s ní o výdaje na pohřeb, ale na pohřeb nešel. Věděl, že otec by ho tam nechtěl, a navíc nechtěl slyšet šuškání, že za otcovu smrt vlastně může on. Stejně věděl, že se to bude říkat, ale poslouchat to nemusel.

„Milane? Teď, když táta…, vrátíš se domů?“ Došlo mu, že matka nebude schopna být sama. Celý život poslouchala otce, byla zvyklá plnit příkazy, vždy za ní někdo rozhodoval, říkal jí, co má dělat. Stejně ho ten dotaz zaskočil.

„Můžeme to probrat později?“

Začal přemýšlet a srovnávat – ubytovna není nic moc, u matky bude mít větší soukromí, ale dojíždění, vazba na dráhu…, bude si to snad muset napsat na papír – pro a proti. V duchu ale věděl, že se nejspíš vrátí. Nenechá matku napospas jí samé. Zatím zůstal na ubytovně. Začala chřipková sezóna, personál padal jako mouchy i přes očkování, služby se měnily ze dne na den, tak byla výhoda být po ruce. K matce se může odstěhovat, až se to trochu uklidní.

Noční služba. S věčně brblající Mirkou.

„Nevím, proč Vozáb přijímal toho kluka s teplotama. A na JIP! Mladej kluk si má vzít paralen a vyležet to, ty dnešní kluci nic nevydržej a on to hned přijme na JIP! Taky už asi zblbnul…“

Po půlnoci se v křesle na sesterně přikryla dekou: „Jukni mi občas na moje pacoše, ale nic by se u nich nemělo dít.“ A usnula.

Šel se podívat na její pacienty. Kluk, kvůli kterému brblala, nevypadal dobře. Tedy – on by jinak vypadal hodně dobře – ramenatý, nakrátko ostříhaný blonďák se štíhlým pasem, ale teď byl dost schvácený. Opocený, rychle namáhavě dýchal. Kouknul do papírů: oboustranný zápal plic, nejspíše při chřipce. Vytočil číslo: „Pane doktore? Ten mladej příjem se hodně štve dechovou frekvencí a začíná desaturovat…“

„Hned jsem tam!“

Přišel okamžitě. „Tak tohle už je na intubaci.“

Mirka musela vstávat. Kluka uvedli do umělého spánku a napojili na umělou plicní ventilaci.

„Dostal při příjmu to Tamiflu?“

„To je až na ráno…“

„Ne, je tu ordinace hned po příjmu a poté ráno na šestou! Neumíte si ani přečíst ordinaci? Tak teď hned to dejte sondou!“

Doktor začal žhavit telefonní spojení: „ARO je plný, nemají nikoho ani na výměnu. Zkusil jsem krajskou, i kvůli tomu, že bude možná potřeba mimotělní okysličování. Všechno je plný. To je v háji. Doufám, že to kluk dá…“

Milan se koukl pořádně na papíry: Ivan, 21 let, student. 3 dny teploty, horšící se dušnost.

Doktor vypadal dost v tenzi. Blbý. Sakra.

Když ráno předávali, byl Ivan jakž takž stabilní. Milan nevěděl, co si přát. Až přijde večer na noční, bude tam? Podaří se ho někam přeložit? Jen doufal, že to Ivan zvládne. I když, chřipka je zrádná…

Večer tam pořád byl.

„Staniční ti vzkazuje, že si máš box s tím ventilátorem vzít ty. Sprdla Mirku na tři doby, Vozáb byl strašně vzteklej.“

Ivan se lepšil. Postupně bylo možno ho přepínat na režim spontánní ventilace, po týdnu bylo možno ho odpojit od dýchacího přístroje. Milan měl ranní.

Ivanovi vytáhli rourku z dýchacích cest.

„Pořádně odkašli! Dostaneš teď ještě inhalaci, která ti s odkašláváním pomůže. Mluvit teď chvilku nepůjde, ale uvidíš, za chvilku to bude lepší.“

Ivan se neuvěřitelně šťastně usmíval, až to dojímalo. Modrýma očima sledoval Milanovy pohyby po boxu. Občas zkusil odkašlat. Zkusil promluvit. Zatím to bylo jakési skřehotání: „Já tě znám…“

Milan se otočil na Ivana: „Co?“

„Já tě znám. Chodíváš plavat na bazén.“

„Jak to víš?“

„Dělám skoky do vody. Vídal jsem tě tam.“

„Ty si mě pamatuješ?“

Ivan zrudnul a usmál se: „Jo.“ Milan se něj usmál taky.

Když měl Milan chvilku, tak si povídali. O Ivanově škole, o zálibách. Ivan byl hodně bezprostřední. Občas zrudnul, když se na Milana díval. Za pár dní byl k překladu z JIP na normální oddělení.

„Můžu se tu za tebou občas stavit popovídat si?“ Znělo to až trochu… dětsky? Milan se usmál. Najednou si připadal starší a dospělejší.

„Když sem přijdeš při službě, tak na povídání nemusí být moc čas. Nenecháme to, až tě pustí? Že bychom si šli někam sednout? Dám ti svoje číslo.“

Opět rudé tváře: „Tak jo!“

Dva týdny po Ivanově propuštění Ivan zavolal. Šli si sednout a popovídat do kavárny.

„Že sis mě z toho bazénu pamatoval?“

„Vždycky jsem tě tam pozoroval…“

Domů šel Milan rekonvalescenta vyprovodit. Před domem se odhodlal, objal ho a políbil. Dravost, s jakou mu Ivan polibek vrátil, ho strhla a uchvátila. Domů šel s nepřítomným úsměvem. Uvědomoval si, že se znova zamiloval. Že tohle by mohlo fungovat. A že Ivan nejspíš cítí totéž.

Větší tělesnou námahu měl zatím Ivan zakázanou, ale zaplavat si na bazén spolu mohli. Vyblbli se tam jako puberťáci.

Při odchodu nechal Milan Ivana u sprch s tím, že skočí do šaten pro ručníky. Když se vracel, zpozoroval před Ivanem známou černovlasou postavu, která si Ivana prohlížela: „Ahoj, jak se jmenuješ?“

„Ivan. Jmenuje se Ivan,“ odpověděl Milan. Objal Ivana okolo ramen, políbil ho a odváděl do šatny. Ještě se otočil na Karla: „Měj se hezky.“