Sestra 2.

Maturita se začala nebezpečně blížit. Kantorky začínaly být nervóznější než jejich žák a zbylé žákyně. Neustále opakovaly otázky, zdůrazňovaly, na čem maturitní komise při praktických zkouškách bazíruje, a zvolna šířily větší a větší nervozitu mezi žactvem.

S Karlem se Milan neviděl. Na několik dní vynechal plavečák a raději nakonec seděl na nádraží a do doby odjezdu se drtil maturitní otázky. Ale vždy, když musel přes park k nádraží, se mu draly slzy do očí. Stále se nemohl zbavit strašného pocitu, že byl zrazen, podveden… Ale současně se s tím pocitem sžíval, začínal ho bagatelizovat, začínal v duchu Karla omlouvat: „Co měl dělat? Kdyby mi to řekl na začátku, nikdy bych si s ním nic nezačal. Pak už se jenom bál, že uteču…“ Zamilovaný sám sobě vysvětlí a zracionalizuje všechno. Mnohokrát držel v rukou mobil, mnohokrát chtěl zavolat, doprošovat se, žebronit znovu o setkání, ponížit se…

Až jednou šel opět přes park k nádraží a najednou jej uviděl. Karel seděl na lavičce a evidentně čekal na něj. Když viděl Milana přicházet, vstal a udělal několik kroků naproti němu.

„Promiň. Vím, měl jsem ti to říct dřív. Uvědomuju si, že jsem ti ublížil...,“ řekl. Měl začervenalé oči, vyklouzlo z nich několik slz. Ty slzy Milana dostaly. Přistoupil ke Karlovi, objal ho a přitiskl se k němu:

„Miluju Tě. Srovnám se s tím. Nevím jak, ale srovnám se s tím.“ Dlouhý polibek.

„Zítra na plavečáku?“

Vše se vrátilo do stejných kolejí. A najednou přišel svaťák. Týden volna před maturitní zkouškou. Vybičované nervy, stokrát zopakované otázky. Milan si při jednom z mála telefonů s Karlem postěžoval, že už potřebuje na chvíli vypnout, trošku relaxovat, zajít do kina nebo něco takového.

„Vím o něčem lepším. Mám zítra dopoledne volno. Mohu tě znovu pozvat ke mně? Tentokrát bez jakýchkoli překvapení…“

Milan souhlasil. Ale celou noc přemýšlel o tom, že bude krásné být s Karlem v jedné posteli, ale bude to stejná postel, ve které bývá Karel se svou ženou. Bude se s ním milovat, ale na stejném místě, kde to on dělá se svou ženou. Začala ho svírat žárlivost. Ale souhlasil s tím, vlastně se smířil s rolí bokovky, se kterou si jeho láska zašuká a pak se vrátí ke své ženě. Má takový vztah cenu? Budoucnost? A kdyby Karel nakonec chtěl opustit rodinu a jít za ním? Má právo to po něm chtít? Dá mu osud, ten starý zlomyslník, nějakou jinou šanci? Ale to je teď jedno. Zítra se s ním stejně pomiluje. Jaké to asi bude?

Druhý den vstoupil do bytu s největší rozhodností, jaké byl schopen. Stejně rozhodně vstoupil do ložnice. Tam ho odvaha opustila.

Karel ho začal jemně líbat a pomalu ho svlékl. Položil ho na postel a opět se chvíli mazlili. Pak jej Karel přetočil na břicho a vstoupil mezi jeho nohy. Milan pochopil, co se po něm chce. Prohnul se a nadzvedl zadek. Karel se sklonil a začal jazykem jemně dráždit jeho dírku. Slastné pocity se přes Milana přelévaly jako barvy přes rozrušenou sépii. Náhle na jeho dírku Karel prudce plivl. A ještě jednou a začal prsty roztírat sliny. Milanovi došlo – bude to bez ochrany, bez lubrikantu. Než stačil mít strach, ucítil tlak a potom strašnou bolest. Slzy mu vyhrkly, zakousl se pevně do vlastní ruky, aby nekřičel, trpěl při přírazech a slzy dál tekly… Pak ucítil, že do něj Karel vyvrcholil, vystoupil z něj a svalil se vedle něj na záda a ztěžka oddechoval.

Milan olízl krev z prokousnuté ruky, natáhl se, ze stolku vedle postele vzal papírový kapesník z balíčku, který tam ležel, otřel si slzy a vysmrkal se. Pak se otočil ke Karlovi, který ležel na zádech a hleděl ke stropu. Naklonil se nad něj a políbil ho do krční jamky. Pak položil hlavu na jeho prsa a začal se jemně třít líčkem o jeho chloupky. Sledoval zvedající se břicho při dýchání a natáhl ruku. Začal hladit ty pevné bochánky břišních svalů, zajel zvolna rukou do klína, polaskal jeho koule, přejel dlaní po penisu a vrátil se zpátky na břišní svaly. Ukazováčkem si začal kreslit kroužky v jemných chloupcích. Občas zvedl hlavu, políbil Karla na prsa, olízl mu bradavku… I když to bolelo a i když sám neměl orgasmus, byl šťastný. Nevěděl ani proč, ale šťastný byl. V tu chvíli mu přišlo, že žít se vyplatilo už jen pro tenhle krátký šťastný okamžik. A Milan sledoval, že jeho mazlení má na Karla vliv – penis se začal opět zvedat.

Karel se překulil a chtěl Milana opět přetočit do „psí polohy“, ale ten se nedal. Podsunul pod sebe polštář a zvedl nohy, které vzápětí zaklesl o Karlovy boky. Teď už věděl, co přijde. Bolelo to, ale už ne tolik. Karel se znova udělal, položil se vedle, vzal do ruky Milanův penis a vyhonil ho. Z tohoto závěru měl Milan náhle pocit ponížení – přece to nedělal proto, aby se udělal. Šel do toho z lásky, z lásky se dával. Sám nevěděl, zda slzy v očích jsou z bolesti, pocitu ponížení nebo toho obrovského pocitu štěstí. Věděl, že to štěstí jednou bude muset skončit. Za každou chvilku asi tvrdě zaplatí…, ale teď to bylo jedno.

Maturitní zkoušku složil s vlajícím praporem. Perfektní. Hned den poté zašel do nemocnice a dohodl si nástup. Ani nechtěl prázdniny, chtěl nastoupit co nejdříve. Sepsali s ním papíry, dohodli se, že k nástupu potřebují kopii maturitního vysvědčení, až ho dostane, a stanovili si předběžný nástup počátkem července.

První den v zaměstnání byl ve znamení školení – bezpečnost práce, požární řád, základy resuscitace, pak vyfasovat pracovní oblečení, vyfotit se na zaměstnaneckou kartu a konečně se dostal na oddělení.

„Tak děvčata,“ začala ho představovat staniční, „Milánka už většina z vás zná z loňska, kdy tu byl na praxi. Protože byl tehdy šikovnej, započítala mu ten čas vrchní do nástupní praxe a bude ji mít kratší. Milánku, tvoje školitelka bude tady Táňa, takže když tu bude ona, budeš dělat s ní, jinak ti vždycky určím, u koho budeš. Samostatně dělat budeš až po nástupce.“

„Tak pojď,“ řekla Táňa. „Základem jsou teď papíry. Můžeš se u pacienta přetrhnout, ale hodnocený budeš podle toho, jak máš vyplněné papíry. Jestli to v nich je pravda a jak je na tom pacient, to oddělení kvality práce nezajímá. Mimochodem – sprdnou tě vždycky. Jednou toho napíšeš podle nich málo, jednou zbytečně moc. Chyby prostě najdou vždycky, nenech se rozhodit.“

Tak mu předvedla, co vyplňovat, kam co zapsat, kde je co. („Ale to si stejně pamatuješ ještě od loňska.“).

„Holky většinou znáš, vloni ses nejspíš míjel akorát s Mirkou. To je ta starší. Je předdůchodová, nenech se od ní rozhodit, je slušně vyhořelá a žlučovitá. Pokud budeš potřebovat s něčím helfnout, tak s ní nepočítej, ta nehelfne nikomu. Jo, a ještě tě odvedu na vyšetřovnu, ať tě představím doktorům.“

„Dobrý den! Tak tohle je Milánek, naše nová sestra. Pan doktor Vozáb je vedoucí lékař,“ starší muž vstal a podal mu ruku. („My se známe už od loňska z praxe.“) „A mladší lékař je doktor Janda.“ Mladý kluk s výraznou čupřinou hnědých vlasů a vyholenou půlkou hlavy mu podal ruku:

„Ahoj, já jsem Pavel.“

„Milan.“

„Pavel si tu s většinou z nás tyká,“ vysvětlovala Táňa. Stranou mu pak sdělila, že Pavel sice vypadá hodně mladě, ale na podzim udělal atestaci, takže od podzimka je lékařem JIP. „Je hodně šikovnej a hlavně je normální – tedy Mirka by s tímhle asi nesouhlasila. Já tím chci říct, že normálně a lidsky uvažuje.“

Nevěděl, jak si tuhle poznámku vysvětlit. Došla mu až za několik dní. Sloužila Mirka a měla poměrně složitého pacienta, což jí vadilo. Neměla ráda běhání a práci, chtěla už spíše klid. Najednou na sesterně vybouchla: „Ježiši, jak já tu buznu nesnáším!“

Milan se polekal. Alča, sestřička, která měla s nimi směnu, se k němu otočila a ucedila: „Tak teď víš, proč se Mirka nemá s Jandou ráda. I když nevím, proč jí zrovna tohle vadí v práci.“

Takže doktor Janda…, Pavel…, je na kluky?!

S Karlem si kradli volné chvilky pro sebe obtížně. Na plavečák chodil Milan většinou na hodinku po noční službě, tedy docela brzo ráno. Spolu se viděli podle toho, kdy Milan neměl službu. Karlův podnik vlastnil ve Městě malou garsonku, kde ubytovávali návštěvy, které přijížděly do podniku – někdy manažeři, někdy různí techničtí pracovníci. Vyplatilo se to podniku víc než jim platit hotel. Když byla garsonka volná, scházeli se někdy v ní a kradli si tak chvilky na milování.

Až přišel jeden večer. Milan přijel domů po denní, dvanáctihodinové službě. Už když vstoupil domů, cítil hustou atmosféru. Pak zachytil vyděšený pohled matky. Sklopila oči, ustoupila stranou a třásla se u zdi. Uprostřed pokoje stál brunátný otec.

„Stavovala se tu Skalická. Byla ve Městě a viděla tě tam s nějakým chlapem. Zrovna tahle drbna! Je to pravda?“

Tak je to tady. Milan sklopil hlavu a pokýval.

„Chci to slyšet! Je to pravda?!“

„Je to pravda…,“

„Táhni! Táhni pryč, buzno buzerantská, a nechoď mi na oči!“

Milan si vzal pár svých věcí, oddělil z kroužku klíče od bytu, které položil na stůl, a zavřel za sebou dveře.