• zmetek
Stylromantika
Datum publikace5. 3. 2018
Počet zobrazení1319×
Hodnocení3.96
Počet komentářů4

Milanovi se podařilo ve večerním šeru chytit stop do Města. Došel do nemocnice na oddělení.

„Co tu děláš? Měl jsi denní…,“ divily se holky.

„Naši mě vyrazili…, tedy otec. Já bych dneska v noci přespal na skládku…“

Malý sklad léků a infuzních roztoků občas sestry využívaly tajně k přespání, když se třeba protáhla nějaká večerní „akce“ a už by obtížně stíhaly domů. Na zem se hodila deka s polštářem a jako provizorium to stačilo.

„Co se stalo?“ Řekl jim to. Všechno. Stejně to vlastně věděly, ty holky na to měly radar.

„Co budeš dělat dál?“

„Zkusím požádat o ubytovnu…“

Udělal to hned druhý den. Nedělali mu žádné větší problémy. Nemocnice měla vlastní ubytovnu v areálu. Jen – mohli ho ubytovat pouze na dvojlůžáku, a tak se ocitl na společném pokoji s Pepou, sanitářem z chirurgie. O tom, co byl zač, může svědčit přezdívka Prasátko Pepa podle televizního dětského seriálu. Nebyl to med, ale bylo to bydlení na přespání. Čas trávil v práci, ukradené chvilky s Karlem. Zase si zvykl chodit na plavečák. Při plavání nacházel klid. A občas přemýšlel, co bude dál. Věčně na ubytovně? Jen drobečky lásky? Celý život?

Ukončení nástupní praxe bylo bez komplikací. Všichni věděli, že je pracant a zvládá všechno dobře. Jen ten osobní život se rozesíral…, setkání s Karlem se už omezovala jen na chvilky, kdy se někde tajně sešli, pomilovali se a řekli si, kdy zase…

„V úterý mám noční, takže přes den mám volno.“

„Dobře. Já si mohu udělat volno přes poledne, protáhnu si trochu oběd.“ (úsměv) „Sejdeme se u mě.“

Už dávno to nebolelo. Milan ležel na zádech, zdvižené nohy a užíval si milování, hladil Karla, mazlil se s ním, sledoval ho očima – měl rád jeho výraz, když se blížil vyvrcholení.

Náhle se Karel zarazil. Když Milan uviděl jeho vytřeštěné oči, prohnul se a zaklonil hlavu. Ve dveřích uviděl stát ženskou postavu, která je zcela konsternovaně sledovala. Otočila se a odcházela.

„Počkej!“ vykřikl Karel, seskočil z postele a nahý běžel za ní. Milan uslyšel z vedlejšího pokoje ženský pláč a vyčítavý hlas. Karlův hlas se snažil něco říkat, nebylo mu rozumět. Uslyšel zaječení:

„Jak tohle budu vysvětlovat klukovi?!“ A znovu Karlův hlas odpovídal…

A je to tady. To, čeho se bál, že přijde, a věděl, že to jednou přijít musí. Teď se bude lámat chleba. Teď se bude roztínat gordický uzel. Teď se budou řešit vztahy. Teď chtěl být někde hodně, hodně daleko.

Rychle se oblékl a tiše odešel.

Během noční služby mu přišla esemeska: „Je konec. Už se nebudeme vídat. K.“

Konec… Co si myslel? Že kvůli němu opustí rodinu? Čím vlastně pro Karla byl? Co se děje? Někdo, koho miloval, pro kterého by obětoval cokoliv, se s ním rozejde takhle? Esemeskou? Co bude dělat? Co ho teď v životě čeká?

Na ranní střídání přišla Táňa. Podívala se na Milana a spustila:

„Tak povídej, co je za průser?“ Jen zavrtěl hlavou a skousl rty. Ukázal jí zprávu na mobilu. „A sakra… Klid, najdeš si někoho jiného. Tohle stejně nemělo budoucnost. Vyspi se na to a pak si to přeber s čistou hlavou, jo?“

Vyspi se na to. Vyspi se na to. To znělo Milanovi v hlavě. Vyspi se na to. Odešel na ubytovnu.

Okolo poledne se stavovala Táňa za staniční: „Probírala jsem léky podle vizit, psala jste včera ten Sanval? V lékárně není.“

„Napsala jsem včera dvě balení na statim, měly přijít odpoledne. Nepůjčovalo se něco na jiné oddělení?“

„Ne, to by holky řekly. A taky by nepůjčily dvě balení, když se tady dává… DOPRDELE! A kurva! Do prdele! Milan! Včera se s ním rozešel přítel!“

A Táňa už vytáčela mobilem číslo: „Nebere to! Doprdele!“

Vytočila jiné: „Maruško? Jsi na intru? Prosím tě, zaskoč a zabouchej, jestli je Milan doma. Když neotevře, přinuť vrátnýho, ať ti otevře pokoj rezervním klíčem. Jo, je to důležitý!!“

Milan byl na pokoji. Ležel na posteli v bezvědomí. Vedle vyloupané blistry od dvou balení Sanvalu.

Převezli ho na JIP. Přiběhl Pavel. „Kdy to asi tak snědl?“

„Podle toho, jak odcházel, tak asi tak před třemi hodinami.“

„Kruci, je úplně tuhej. Musíme ho zarouřit, abychom měli zajištěný dýchací cesty při výplachu, aby nám nevdechl obsah. Jedem!“ A holky jely naučený algoritmus. „Rouru osmičku! Jsme tam! Dobrý, dejchá zatím spontánně, takže zatím bez mašiny, jen na T-nose!“ Pavel zavedl sondu a začal odsávat žaludeční obsah. „Jsou tu ještě tablety, takže dobrý! Fajn, už je to čistý, takže teď uhlí!“ A sondou zavedli do žaludku živočišné uhlí.

„Sanval má celkem krátký poločas, to by měl kluk zvládnout. Myslím, že tak za půl hodinky, hodinku bychom ho mohli zkusit extubovat a pak to dá už sám. Co blbnul?“ A Táňa mladému doktorovi vykecala všechno, co věděla.

Milan otevřel oči. Zaostřil na bílý strop. Sjel pohledem dolů. Tak tohle ne… Začal si uvědomovat nepříjemný tlak sondy zavedené nosem, nepříjemný tlak močové cévky. A zvlášť nepříjemný tlak v krku a dráždění ke kašli.

„Milane? Zmáčkni mi ruku! Pořádně! Dobrý, budeme moct s rourou ven.“ Odstranili rourku z dýchacích cest. „Zakašlej! Pořádně! Dobrý…, ty vole, co tě to napadlo?“

Chtěl odpovědět, ale vydal jen nějaký skřehotavý zvuk. Zavřel oči. Tak jo, tohle taky zvoral…

Další den se styděl kouknout holkám do očí. Táňa se na něj usmála: „Ty ňoumo, takhle to řešit nejde. Víš, co tě teď čeká? Přes to prostě nejede vlak. Psychiatrický vyšetření, a když doktorka uzná, že jsi nebezpečný sobě, tak jedeš do cvokhauzu. A my si holt musíme rozdělit tvoje služby…“

Psychiatričku znal, docházela na oddělení celkem často. Mladá, sympatická holka. Vyklopil jí všechno. Nezatajil jí vůbec nic.

„Tak co, Kačenko?“ zeptal se Pavel psychiatričky.

„No, on ví, že to byla blbost. Ale je problém, co dál. Ty víš, že ho otec vyhodil, je na ubytovně. Jinak nikoho nemá. Sám teď být nemůže, potřebuje být s někým, aby ho zase nějaká taková pitomost nenapadla. Takže lůžková psychiatrie, alespoň na začátek.“

„Nejde to jinak?“

„Jak by sis to představoval?“

„Jenom mě napadlo… Kdyby byl teď u mě, mám dvougarsonku, v pokoji je postel pro návštěvy, ráno by šel se mnou do práce, stavil by se u tebe na psychoterapii – teda, kdybys byla ochotná ho vzít?“

„Tobě se líbí, co? Hele, nevíme, jak se k tomu postaví on, jestli by byl ochotný být u tebe. A ty si uvědom, že to je hodně velká zodpovědnost.“

Když Milanovi sdělili, že by byl k překladu na psychiatrii, rozšířily se mu zorničky, že měl oči jak psi v Andersenově pohádce Křesadlo. Když mu řekli druhou variantu, byl na velkých rozpacích: „Nebudu ti vadit? Nosím jen problémy.“

„Kdyby mi to vadilo, tak to nenabízím.“

Pavel měl skutečně malou, pěknou dvougarsonku kousek od špitálu.

„Jestli ti nebude vadit ohřívaná večeře z mikrovlnky…“

„Promiň, ještě tě tu vyjídám.“

„To nic, pro jednoho by toho bylo stejně moc.“

Po večeři zavládly rozpaky. Pavel pustil televizi, ale stejně nebylo na co koukat, tak jí zase vypnul. Pavel ukázal Milanovi, jak se rozkládá postel, kde jsou lůžkoviny, pomohl mu ustlat. Vystřídali se v koupelně. Milan se zakutal pod deku.

Pavel přiklekl vedle postele. Rukou odhrnul Milanovi pramen vlasů z čela.

„Tak dobrou noc.“

„Dobrou…“

Pavel se k Milanovi trochu naklonil a ten se v posteli mírně posunul dozadu: „Víš, já ti jsem strašně vděčnej, doopravdy, moc, ale…“

„Ale tolik ne, že? “ Pavel ho pohladil po tváři a odešel do ložnice.

Milan to zvládal dobře. Hovory s psychiatričkou mu pomohly srovnat si hlavu, srovnat si hodnoty. Po pár dnech se s lékařkou dohodl, že by se mohl vrátit na ubytovnu a do práce.

Když to řekl Pavlovi, ten posmutněl.

„Já ti strašně děkuju, asi v životě nikdo jiný pro mě neudělal to, co ty. Jen mám pocit, že kdybych tu zůstával, tak bych zase komplikoval život nám oběma. Tak nějak si myslím, že my budeme mít každý trochu jinou cestu…“

„Možná máš pravdu. Škoda…“

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (32 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (25 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (30 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (25 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (35 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0

Pořád přemýšlím, jestli nejsem jen zbytečný člověk - zmetek. Tak se alespoň (většinou) snažím dělat jiným radost.

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+1 #4 Odp.: Sestra 3.pavla 2018-03-07 22:54
Krasné už se těšim na pokračovani.
Citovat
+3 #3 Odp.: Sestra 3.maf 2018-03-06 19:22
Hmm, zmetku, musím tě pochválit, je to lepší a lepší. Po čase z tebe bude romanopisec-dramatik. Fakt dobrý, takže pilně trénuj a piš dál. Už netrpělivě vyhlížím, jak tahle story dopadne (pro případ nouze kapesníčky nachystány ;-) )
Citovat
0 #2 Odp.: Sestra 3.zmetek 2018-03-06 12:31
Cituji Ficklip:
Povídka vždy zapadá žanrem do kategorie. Tohle je drama a tak to bude i pojmenovaný. A ne, že si jdu po noční přečíst neco na dobré sny a místo toho ždímu triko a papkapů mám jak po mrskacím maratonu!

Nebreč...Jestli projde redakcí další mé žvástání, tak se můžeš těšit na zcela krotkou puberťárnu, kterou určitě skousneš
Citovat
+3 #1 Požadavek na redakci!Ficklip 2018-03-06 09:46
Povídka vždy zapadá žanrem do kategorie. Tohle je drama a tak to bude i pojmenovaný. A ne, že si jdu po noční přečíst neco na dobré sny a místo toho ždímu triko a papkapů mám jak po mrskacím maratonu!
Citovat