Povídka Malostranská

Venku už se dávno setmělo, jen do poloprázdné učebny pronikalo modré měsíční světlo. Nikdo si ho nevšímal, neboť všichni studenti sklápěli hlavu nad svými sešity a tiše si zapisovali profesorův výklad. Většina z nich se už těšila domů, byla to přeci jen poslední hodina před začátkem vánočních prázdnin, jen jeden brýlatý bakalář, který si tuhle magisterskou přednášku zapsal víc ze zvědavosti než z povinnosti, nervózně procházel svoje dnešní zápisky, zatímco profesor se již blížil k dnešnímu velkému finále.

„… a z toho už jasně plyne, že tento problém je algoritmicky nerozhodnutelný,“ pronesl až skoro slavnostně, do pravého dolního rohu tabule ještě vměstnal zkratku QED a otočil se zpět na posluchače, jako by snad čekal ovace ve stoje. Odpovědí mu však byly jen sklopené hlavy a něco si škrábající ruce.

Ale pak uviděl ten pohled. Koukal na něho přes skla svých ne zrovna slabých brýlí, které se mu každou chvíli posouvaly po nose dolů. Přednášející toho kluka znal od vidění, ale často ho upoutával, něco ho na něm rozrušovalo. Častokrát, vlastně i právě teď, se tvářil zpočátku zmateně a znejistěně, po chvíli to ale obvykle přišlo. Urputnost, bojovnost, zatvrzelost hraničící s arogancí mladých zapálených adeptů matematiky. Nosíval nevyžehlené flanelové košile, ze kterých ale byla cítit kvalita známých značek. Dával tím nejspíš najevo, jak moc je mu jeho zevnějšek ukradený a jak je pro něj podstatná jenom ta matika. A nebo, možná ještě přesněji, jeho mozek. Ofina tmavě hnědých mastných vlasů mu opět padala do očí a zpod ní se do něj zabodávaly jehličky jeho očí. Kdykoli se do nich zahleděl déle než na přelétavý okamžik, něco ho zamrazilo. A nebyl sám. Už se o něm bavili i s dalšími kolegy. Zaujal je a všichni v jeho přítomnosti byli mírně nesví.

Mladík se znovu explicitně podíval do svých zápisků, podrbal se ve vlasech, srovnal si brýle na nose a pak přešel do známé, asertivní ofenzívy:

„Takže, takže chcete nám říct, že matematika prostě nemá odpovědi na všechny otázky? To je přece…“

„Zarážející?“ skočil mu řeči a usmál se. Těšilo ho, že tu byl někdo, kdo pochopil, co se tu snaží celou dobu říct, a ještě víc se mu zamlouvalo, že to v něm vyvolalo takovou reakci. Spolkni svoji vlastní medicínu, týpku!

„Nepřípustné, je to přece nepřípustné!“ rozčiloval se a otáčel se po ostatních. „Musí to být neúplné, a nebo špatně! Jak s tím máme žít?“ Matematika je přece exaktní věda, všechno musí být skrze ní poznatelné. Možná ne na věci abstraktní a emocionální, jako je láska nebo psychologie, ale na matematicky formulované problémy musí dát odpověď. Sakra musí! Ty otázky začaly pomalu na jeho mozek působit jako slabá kyselina fluorovodíková. Tiše a bez emocí se rozlévající do tkáně, klesající bez úsilí dolů a v hloubce jeho mysli leptající to, čemu věřil. Ostatní studenti na něj pobaveně koukali, jeden dokonce vyprskl smíchy. Na různé pomatence tady na matfyzu byli zvyklí, ale tohle začínal být pěkný spektákl. Brýlatec se na ně otočil. Nemají páru o tom, co je podstatné, pomyslel si.

„Ale, pane kolego,“ nechal se do lehce pobavené atmosféry vlákat i profesor, „pokud chcete odpověď na všechny otázky, to byste musel spíš tady vedle.“

Všichni studenti se otočili směrem, kterým ukazoval. Ze zadní stěny jako by teď vystoupily nenápadné dveře, kterých si do této chvíle nikdo ani nevšiml. Mladík byl tou odpovědí i existencí dveří tak opařený, že mu to sebralo všechnu nastřádanou munici.

Kam vedou? pomyslel si, ale nezeptal se.

Profesor zachytil jeho tázavý pohled bez známek agrese, usmál se, sedl si na katedru a začal vyprávět:

„No, kolego, to jednou jsem takhle přednášel, stejně jako dneska, píšu na tabuli důkaz NP úplnosti kachlíkování, otočím se k publiku a místo studentů stojí za poslední lavicí mnich v sutaně s kapucí na hlavě. Tmavě hnědá sutana a zíral na mě – představujete si to? Než se ho stačím na něco zeptat, kyne mi, ať se nenechám rušit a dodá, že s bratry právě řeší, jak vykachlíčkovat kuchyň v klášteře a že tohle se mu určitě bude hodit.“

Studenti se začali smát, matematické kachlíkování má daleko od praktické využitelnosti asi jako teorie villonské balady od kvalitního rapování, ale profesor pokračoval:

„Ne, vážně, tyhle dveře vedou do sousedního chrámu svatého Mikuláše. Víte vůbec, proč se tomu tady říká Profesní dům? Nevíte? No totiž, tady působili profesové, to byli takoví nejvyšší z jezuitského řádu. Oni měli vystudovanou jak filozofii, tak i teologii. Dřív se prostě věda a náboženství studovaly dohromady. Když na nějakou otázku nedal odpověď rozum, pomohla víra a obráceně. No a i když nás dnes od chrámu stále dělí jenom tyhle jedny dveře, ve skutečnosti jsou tyto světy od sebe neskutečně daleko. I když od té doby, co se tu v podzemí objevila Svatováclavská rotunda a síť chodeb, kdo ví, jaká jiná tajemství než algoritmicky nerozhodnutelné problémy tady ještě člověk může odhalit…“

Pobavení studentů pokračovalo, ale brýlatý mladík na něj zíral s otevřenou pusou. Mnichové v sutaně na matfyzu? Rozum a víra pospolu? Síť chodeb v podzemí? V hlavě mu vyrašilo milion otázek, ale než se stihl na něco zeptat, profesor pokračoval:

„No, ale to jsem trochu odběhl od tématu. Takže první týden v lednu bude vypsaný předtermín a teď už vám jen popřeji veselé Vánoce.“

Jakmile to dořekl, studenti se začali sbírat z lavic, diskutovat své plány na Silvestra a pomalu se vytrácet domů. Jen ten chlapec tam stále seděl a vrzaje zuby snažil se pochopit, co se právě dozvěděl. Všechno ho štvalo, všechno vypadalo na pytel.

„Tak pojďte, kolego, abych vás tu nezamkl. Běžte domů a užijte si Vánoce.“

„Jak pro koho!“ odseknul zprudka, pak si ale uvědomil, že za algoritmickou neřešitelnost tenhle vyučující nemůže a usmál se a rychle omluvně dodal: „Teda, vám taky. Ale já mám dneska stejně ještě službu v labu, tak si tu ještě posedim.“ Pokrčil rameny, sebral své zápisky a vyšoural se z učebny na chodbu. Ještě než docent zmizel a schodech, stačil za ním zavolat:

„Mám s tou neřešitelností ještě naději? Myslím na dalších přednáškách.“

„Kolego, běžte domů, užijte si svátky a netrapte se zbytečnostmi.“

***

Totéž modré světlo, které pronikalo okny do učeben Profesního domu, se nyní opíralo do dlážděné podlahy. Tichý kužel měsíce vyhoupnuvšího se znenadání nad Lichtejnštejnský palác, volající z temných dálek sem, do temné blízkosti v bujarém centru Prahy. Chrám svatého Mikuláše byl po zavíračce jako jiný svět. Jako by se člověk objevil uprostřed klidné, liduprázdné planiny lavic a leštěného mramoru, uprostřed suché pouště otáčeje žíznivě svůj obličej k nebi ze zdobené sádry a s výmalbou od Xaveria Palka.

… sicut erat in principio et nunc et semper et in saecula saeculorum…

Mladík ve světle hnědé sutaně nešpital ta slova v nějakém hlubokém pohroužení z první řady klekátek. Kupodivu stál uprostřed hlavní lodě, opakoval latinu, pomalu se šoural k oltáři a zíral nahoru k Palkově nebi. Ale když přešel k další řadě lavic, znenadání vytáhnul zpod provazu kolem pasu hadr a dal se otírat opěrnici lavic a srovnávat zpěvníky. Ano, ale tohle byla jen malá daň za možnost tu každý den po zamčení hlavních chrámových dveří chvíli pobýt a užít si přítomnost vyššího principu v naprosté samotě. V jednom z nejsvětějších svatostánků Čech. Nádhera, prostě boží.

… perpetua mentis et corporis salute gaudere: et gloriosa beatae Mariae semper Virginis intercessione a praesenti liberari tristitia, et aeterna perfrui laetitia…

Ta sutana samozřejmě nebyla nutná. Popravdě, na církevní škole ji vůbec nepředepisovali a vlastně si ji tu v kostele půjčoval trochu na tajňačku. Ale cítil se v tom lépe, očištěný od světskosti a oddaný jenom pravdě tam nahoře. Pravdě, co stále unikala lidské pozornosti a kterou tak nutně potřeboval.

Stopa světla se za dobu, než prošel všechny zadní řady, už notně pohnula směrem k oltáři. Tedy pohnula…, – mladík zaměřil svůj pohled – to byl přímo skok! Dobrých pět šest metrů? Jak se mohl měsíc tak pohnout? Zíral tím směrem jako opařený. Párkrát se rozhlédl kolem dokola, jako by čekal nějaké vysvětlení od kolemjdoucího. Pak se otočil k oknu nad varhany, odkud měsíc svítil, a najednou jako by pochopil. Nechal hadr na lavici a vykročil k oltáři.

Znamení, jasně že to bylo znamení. Co jiného? Ale znamení čeho?

Procházel kolem Škrétových mistrovských děl, teď kolem Raaba a zase F. X. Palka, ale nevnímal je. Světlo se sunulo blíž k oltáři jako magická ruka. Viditelně se pohybovalo! Týpek v sutaně už stál před oltářem a trochu nechápavě koukal zpět k oknu jako na spásu. Ale žádná nepřicházela. Ostré, trochu asketické rysy nabyly v tomhle osvětlení ještě hlubší povahy. Černé vlasy učesané nad uši, černé obočí, upřené černé oči oddaného mladíka. Oddaného čemu? Pravdě tam nahoře? Nebo Měsíci, který stále žhnul, ale nic víc. — Pak to ale přišlo. Záblesk či co. Ty vole, co to…

Krok zpátky. Další. Obešel oltář, jak ustupoval tomu… znamení. Co? Co po mně chceš?

„Jauu,“ zaúpěl, když škobrtnul a rozplácnul se vedle podesty oltáře.

Sbíral se, ale bez ustání hleděl do přilétajícího světla.

„Démiurgu, jsi to ty?“ Mladíkova duše opět zasténala bolestivou herezí. Miloval ji, jak mnich miluje objetí stehen. Ale ona jeho?

Žádný gnostický kovář se nezjevil, ale zato se při mladíkově opření o výčnělek oltářové stěny odsunula jedna mramorová deska za tripichem. Chodba samozřejmě vedla kdoví kam. Do kovárny?

***

Kužel LED světla mířil na konec dlouhé úzké chodby a postupně se rozšiřoval, jak se stejným směrem šourala přikrčená postava. Hrobové ticho narušoval jen cinkot klíčů a opatrné kroky.

„Sakra, zase konec,“ zaklel matfyzák na toto místo až nezvykle nahlas, „to to tady nikde dál nevede?“

Otočil se zpět a snažil se vybavit si plánek tohohle prostoru, který si postupně kreslil s detailní přesností v hlavě. Procházel si jednotlivé místnosti a cesty, které už prošel, ale znovu si potvrdil, že už vyzkoušel opravdu všechny permutující možnosti.

„Hm, síť chodeb, dokonce jednoduchý rovinný graf chodeb, ale nikam nevedou,“ znovu se nahlas rozčílil, jako by snad mohl na místě obvinit přednášejícího ze lži, jako by to snad znegovalo všechny ty důkazy, které jim dnes předvedl a které v něm stále hlodaly jako hejno rozdováděných potkanů. Mrštil svazkem klíčů o zem. Byly k ničemu. Byly k ničemu stejně jako hlídání v labu, kde už se dnes těsně před Vánoci neobjevila ani duše, stejně jako jeho domluva s vrátným, že to tu přes noc pohlídá, protože má stejně službu. Nic nenašel.

„Nemá to cenu,“ procedil už jen potichu a shýbl se pro zahozené klíče, aby se mohl vrátit zpět.

„Co to sakra je?“ zůstal ve shrbené poloze a začal prozkoumávat podivný výstupek na jinak zarovnané cihlové zdi. Po chvíli ohmatávání na něj zkusil zatlačit. K jeho překvapení se trochu zastrčil. Zatlačil víc, až ho zamáčkl zpět do zdi. V ten moment se kromě výstupku pohnul i celý kus zdi. Instinktivně odskočil, až zády narazil o protější zeď.

„Ty kráso!“ vykřikl a hned se nahrnul ke škvíře ve zdi, kterou svým pohybem vytvořil. Posvítil do ní baterkou a hned mu bylo jasné, že za ní se nachází další chodba. Narval si do kapes klíče i baterku a ještě jednou pořádně zatlačil, tentokrát oběma rukama, na celou pohnutou zeď. Škvíra se sice neochotně, ale jistě začala zvětšovat, až se jí za chvilku dalo protáhnout. Skřípání se rozneslo po chodbách Profesního domu a dost možná dolehlo až do vrátnice.

Mladík chvíli ani nedutal, ale nic, žádná reakce. Vytáhl z kapsy mobil a podíval se na displej. Bylo něco po půlnoci, ještě dlouho sem nikdo nepřijde, signál v podzemí nebyl žádný, takže mu ani nikdo nepomůže, kdyby se něco stalo. To ho ale teď netrápilo. Poháněla ho zvědavost. Proč by ty chodby jinak zmiňoval, kdyby tu opravdu něco nebylo? Proč by jinak mluvil o tom, že jsou tu i jiná tajemství, která tu lze odhalit?

Neváhal už ani chvilku, protáhl se škvírou a vydal se dál, když tu asi po třetím kroku ucítil pod nohami pohyb. Chtěl uskočit zpět, ale místo toho přepadl dopředu. Zatímco jeho ruce dopadly na podlahu, jeho nohy ztratily kontakt se zemí a visely teď do prázdna. Snažil se něčeho zachytil, ale ruce mu na hladké podlaze proklouzly.

Pád netrval ani vteřinu a už došlápl nohama na novou zem. Sesunul se dolů na ruce a nahlas zaklel. Stačil si akorát nasadit napůl spadlé brýle, když uslyšel, jak vedle něj něco dopadlo na podlahu. Mihotající kužel světla zhasl. Baterka! Už poslepu po ní sáhl. Zdála se být vcelku. Pokusil se jí zapnout. Nic. Vypnout. Také nic. Sakra. Rychle vyštrachal z kapsy mobil. Světlo! Skvělé, alespoň něco se nerozbilo. Zkusil se natáhnout k otvoru, kterým sem propadl, mohly to být tak tři metry. ale bylo to příliš vysoko a nedalo se nikde zapřít. Muselo to být nějaké propadlo, či co. Posvítil mobilem kolem sebe a zjistil, že na obě strany vedla jakási chodba. Znovu si sedl na zem a konečně měl čas se nad tím vším zamyslet.

Fajn, takže vydal se sám v noci do podzemí matfyzu, narazil na tajnou chodbu, kterou nejspíš nikdy nikdo nenašel, vydal se do ní a propadl se kamsi do jiných chodeb, které jsou na tom s prozkoumaností ještě hůř. Leckdo by v této chvíli začal panikařit. On ale ne. Zbývalo tu přece ještě mnoho možností co dělat. A co probádat. Mohl přece prozkoumat obě cesty, dávat si o něco větší pozor, aby už nikam nepropadl, a třeba se by mu podařilo vylézt v nějaké kanalizaci nebo slepé odbočce metra na Klárově. Baterka mobilu mu měla ještě pár hodin bezpečně vydržet. A třeba ještě nakonec něco objeví. Už jen existence té tajné chodby přece napovídala, že by se tu mohlo nacházet něco navýsost zajímavého.

Zvedl se tedy a opatrně vyrazil směrem, který se mu zdál perspektivnější. Když po chvíli dorazil na konec, posvítil směrem doleva, kam chodba očividně pokračovala. Světlo mobilu nedosvítilo ani zdaleka až na její konec, ale přeci ho něco zarazilo. Asi v půlce chodby matně rozeznal obrys jakési překážky. Zamžoural na ni o něco víc a náhle se mu sevřelo hrdlo. To není překážka, to je nějaký člověk! A nehýbe se!

Zapadl zpět a snažil se vzpamatovat. Jestli je mrtvý, tak ho přece něco zabilo, nebo se odsud nedostal ven! Snažil se uklidnit a vymyslet co dál. Najednou si uvědomil, že slyší nějaký divný zvuk, který před tím nezaregistroval. Znělo to jako nějaké mumlání. V hlavě mu probíhalo dalších tisíc možností.

Zvědavost ho táhla k té postavě. Udělal tedy pár kroků dopředu a začal rozeznávat detaily. Postava byla zahalená v jakémsi plášti s kapucí. Měla sklopenou hlavu a nebylo jí vidět do tváře. Dostal neodbytný pocit, že to mumlání přichází přímo od ní. Udělal ještě dva kroky vpřed, aby na ni lépe viděl, a najednou se ta hlava otočila přímo na něj. Uskočil vzad a hlasitě vyjekl.

***

Mladý mnich ve vypůjčené sutaně vyjíknul ještě víc a jeho pád zastavila až stěna úzké chodby. Se srdci až v krku si oba mladíci svítili mobily do obličeje, dokud se trochu neuklidnili.

„Co tu… vole, co tu děláš?“ vyheknul mnich a sahal si rukou na krční tepnu, pak pod sutanu na hruď. Předklonil se a lapal po dechu.

„Sakra, nemáš infarkt?“

„Nevim. Eh…, jak se to pozná?“

„No, asi bolest… asi dost silná. A něco s rukama, jako brnění?“ matfyzák pátral v paměti po čemkoli užitečném a skláněl se k němu. Co si počít? „Co to máš na sobě za hadry?“

„To je symbol čistoty, vole,“ ohradil se mnich – na to mu dech stačil.

„Čistoty, vole?“ matfyzák se ušklíbnul. Tohle bude funny týpek, pokud teda právě neumírá – uvědomil si znovu a začal po něm šmátrat rukama, jako by to mělo nějak pomoct.

„Dobrý, dobrý, asi,“ snažil se ho mnich odstrčit. „Neměj péči.“

„Jak ses sem proboha dostal?“

Mladík v sutaně se zakřenil jako prababička, před kterou pravnouček použije slova vyjebat.

„Znamení. To bys nepochopil.“

„Kámo, věř mi, já pochopim všechno,“ hecoval se matfyzák a poprvé od setkání spustil světlo z mnichova zajímavého obličeje a začal se rozhlížet kolem. Pak se ale světlo vrátilo na jeho hábit. „Teda skoro všechno.“ A začalo mu šrotovat, na koho tady vážně narazil.

„Prostě jsem sledoval znamení, jasný. Zna–me–ní.“

„Znamení?“

„Já se z tebe poseru. A ty si jako s touhle dedukcí věříš na doktorát, jo?“

„What? Jak víš, že jsem z matfyzu?“

„Tak jsme pod matfyzem, ne? Od Mikuláše jsi nepřišel, tam to mám obšancovaný já.“

„Super, takže ňákej ministrant…“

„Pozor na jazyk, kámo. Já nejsem ňákej fracek boží! Víš hovno o…!“

„Ježiš klid…“

„Každym dalším rouhačskym slovem naši situaci ještě zhoršuješ!“

„Cože?“ Matfyzák zůstal na týpka koukat a skutečně nechápal. Jak zhoršuju? Ale měl recht, měli se konečně začít věnovat téhle situaci. „Takže odkud jsi přišel? Já jsem sem zahučel kousek odtud, nahoru se nevyškrábem, ale vede to někam dál.“

„Super,“ odtušil mnich, „tam dál jsem vypad já a jediná cesta vedla sem.“

„Kdybysme si stoupli na ramena…“

„Viděl‘s tu vejšku, že jo? Já se jenom ujišťuju, že ses nezbláznil,“ poznamenal sarkasticky a začal si srovnávat sutanu. Pak si kleknul a sklopil hlavu.

„Co to jako předvádíš? Signál tu neni,“ nechápal matfyzák.

„Jdu to konečně řešit, vole. Když ty tu jenom stojíš jako trubka, tak někdo musí jednat.“

A dál se už ozvalo jen tiché šeptání: … ora pro nobis peccatoribus nunc et in hora mortis nostrae… ora pro nobis peccatoribus nunc et in hora mortis nostrae… ora pro nobis…

No, to je vrchol. Matfyzákovi rychle došlo, že tohle bude jako všechno, a pocítil nával vzteku. Zřítím se do nějakých šílených katakomb na Malý Straně, narazím tu na jedinou naději a on je to takový magor. Jen tedy zakroutil hlavou, zaklel a vydal se prozkoumat pokračování chodby dál.

***

Stačila mu necelá půlhodina, aby si matfyzák udělal další celkem zdařilý plánek v hlavě. První a nejdůležitější závěr byl, že žádná jednoduchá cesta ven odsud nevede, všechny odbočky nakonec někde skončily, ať už v nějaké formě zásypu, nebo skutečně zazděné. Pořád mu vrtalo hlavou, k čemu tohle zajímavé místo vlastně mohlo sloužit, protože to také mohl být klíč k jejich situaci. Pokud pochopí účel katakomb, dá se celkem logicky usuzovat, kudy a jak se sem vcházelo. Pokud vůbec. Samozřejmě hodně zneklidňující se zdály ty mechanismy, kterými se sem oba s magůrkem propadli. Proč by někdo instaloval sklápějící se dlažbu do chodby za tajným vchodem? Nedávalo to smysl jako další zabezpečený vchod, bylo by to dost nepohodlné se sem pokaždé takhle propadat. Když vyloučil nějaké středověké obdoby kanalizace nebo centrálního zpracování odpadu, jako jediné vysvětlení zbývala past na nezvané návštěvníky. To by vysvětlovalo, proč byly po jedné z obou stran chodby. Pokud je to ale past, tak…

Matfyzák v duchu zaklel – znamenalo to, že tohle místo je designované tak, aby se odsud nikdo nedostal. Sakra, dávalo to smysl. A jemu začalo pomalu docházet, že tohle přestává být noční zábavná hra, vtipná hříčka pro tříbení logického uvažovaní. Tohle mohl být grandiózní průser.

Přestal ohmatávat stěny a hledat další mechanismy a rozeběhl se zpátky za tím klukem. Chodba se klikatila přesně podle plánku, který si pamatoval. Bylo to jen pár chodeb. Až teď si všímal jemného prachu na hrubé dlažbě, který vystoupal a rozvířil se po každém jeho dupnutí. Jeho boty byly zjevně to první, co po velmi dlouhé době chodby hostily. Žádné sudy, nic, co by se tu skladovalo, ale také žádné kosti. Nikdo se sem asi ani nikdy nepropadl. Žádný hmyz na stěnách, žádný průvan, ani sebemdlejší pohyb vzduchu, který by se v takových koridorech objevil okamžitě, pokud by tu byla ve stěnách nějaká škvíra. Rozeběhl se rychleji. Ten vzduch, co dýchají, tu visí už staletí. Udělalo se mu nevolno. Tohle už není prdel.

„Hej! Sakra, kde jsi?“ rozkřičel se a lapal po dechu. V tom stresu se nesoustředil a možná zatočil špatně. Nebo tady odbočit…

„Do prdelééé!“ rozeřval se a pocítil typický nával hysterie.

Do prdelé!

Do prdele!

Do prdele.

Ozvěna mu vracela nadávku stále dokola.

Mladík se otáčel kolem dokola, svítil mobilem do chodeb, cítil stále intenzivněji zatuchlinu stoletého vzduchu. Stoletý kyslík, vydechovaný zpocenými středověkými staviteli, hnanými zvrácenými motivacemi bůh ví jakých feudálů, rafinovaně zneužitých jezuity jako obranný val před kritickým myšlením…

„Ááá!“

„Co hulákáš?“

Mnich v sutaně stál přímo před ním. A matfyzákovi přišlo, jako by to byl on a jeho zabedněná klerikánská mysl, kdo tu tuhle hladomornu nechali postavit.

„Ježiš, ty to nevidíš? Chcípneme tu!“

„Uklidni se. Nechcípneme.“

„Jo? Budou nás tu hledat? Ale jak nás pod tou horní chodbou najdou, když se to zpátky zavřelo?“

„Klid, já na tom dělám.“

„Ty na tom děláš? A co, do háje?“

„Modlim se.“

„Chachá, no tak to mi tak ještě scházelo.“ Rozpřáhl ruce a rezignovaně je zase spustil.

„A… a našel jsi tam něco?“ pokoušel se o klidný přednes mnich ukazuje do temnoty jedné z chodeb, ale stopy mírné paniky začaly být patrné i na jeho obličeji.

„Nic, sakra, jen prach a stěny. Musíme prozkoumat nějak ten mechanismus ve stropě. Pokud to teď máme ještě šanci najít.“

„No a nebo ten nápis,“ prohodil mnich a pokrčil rameny, „ale ten mechanismus je asi lepší nápad.“

„Cože? Jakej nápis?“

„Našel jsem ho na stěně, když jsem tě hledal. Nedává to žádnej smysl ale. Prostě jen náhodný písmena, či co?“

„Náhodný? Smysl?“ matfyzákovi konečně zase zajiskřily oči. Tohle byl jeho rajón. „Proč by se tu někdo dělal s nápisem, kdyby neměl smysl. Kde?“

Mnich hodil rukou jedním směrem chodby a s potěšením sledoval, jak se do jeho společníka zase vžila akčnost.

***

Bílé světlo nechávalo ze stěny vystupovat jednotlivá písmena, před kterými seděl v tureckém sedu matfyzák a něco si brumlal. Shluky písmen dávaly tušit slova, ale ani jedno z nich nebylo v jazyce, kterému by někdo mohl rozumět. Mladíkovy oči nyní těkaly po jednom z nich, kterého ho zaujalo svou délkou i dvěma dvojicemi stejných znaků: YQDOGDUGE.

„Cuhs…, to ne, gylw…, taky ne, iany…, blbost, merc…, to možná… Sakra, sviť pořádně!“ rozčílil se matfyzák, když se mnich znovu pohroužil do modliteb a zapomněl osvětlovat správnou část nápisu.

„Merc…, Mercur…, Mercurius…, to je přece planeta, ne?“ otočil se na zadumaného mnicha.

„Cože? Tys v tom našel systém?“ hrbil se mnich nad deskou s nápisy a kroutil hlavou. „Jak…?“

„Pche, posuvná Caesarova šifra. Triviální,“ šklebil se matfyzák a sledoval společníkovy známky uznání. Pak se rozhodl přitvrdit: „To dneska umí dešifrovat každý dítě na Instagramu.“

„Ale jak víš, o kolik písmen to máš posunout?“

„Neměj péči,“ zubil se mladý numerik. „Takže Mercurius. Co s tím tady má co dělat planeta?“

„Nevim. Ve středověku to nebyl moc častej námět nápisů…“

„Ale zbytek je divnej. Jako ty slova asi dávaj smysl, ale… vypadá to na latinu nebo tak.“

„Ha!“ vykřikl mnich a zubil se jako nadržený puberťák na tancovačce v Podolí. „Láduj mi to přímo do žíly!“

A matfyzák to do něj ládoval, padala z něj nejrůznější latinská slova jako sol, mensis, quintus humor apod. a mnich se je po zapsání do mobilu snažil přeložit. Když už dlouho nic neklepal a jenom tupě zíral do displeje, matfyzák se neudržel a mobil mu vytrhl z ruky:

„Dej to sem, sakra. Hm… Co to…? Tak ty první dvě věty jako dobrý, i když nic neříkaj, ale co to je za blbost s tím sluncem a měsícem, jak jako pochází? A ještě větší blbost je ta pátá tekutina a pak ještě ten Merkur. To vůbec nedává smysl!“ poslední větu už spíš křičel. Nesnášel tyhlety rádoby chytré říkanky, co pak měly nějakou triviální pointu.

„Mně to přijde vkusný. Takový rytmický, meditativní. Co je nahoře, je i dole. Chceš-li nahoru, musíš začít dole. Zní to, jako by v tom byla nějaká odvěká pravda, kterou netušíš.“

„Spíš to zní jako motto z životopisu.“

„Nedělej si z toho prdel. Tak slunce a měsíc se dřív používaly jako symbolika. Může to znamenat cokoli. Planoucí Slunce pochází ze studeného Měsíce. To je přímo učebnicový. Když si něco chtěl šifrovat, používals tyhle trocheje. Nebo: Dej ať pátá tekutina tvého mládí promění Merkur ve věčné Slunce. I když tady je to už fakt doslovnej překlad. Maj tam stejně blbej slovosled, tak já s tim zázraky neudělám.“

„Okej, okej, takže prostě šifra v šifře. Jestli to má bejt nějakej návod, jak se odsud dostat, tak se nad tím budem muset zamyslet trochu praktičtějc. Nic jinýho nám stejně nezbejvá,“ uchechtl se matfyzák a pokračoval: „Takže ty první věty jsou jasný: Pokud se máme dostat nahoru, musíme začít dole. To by mohlo znamenat, že možná musíme najít cestu ještě níž, ne? Planoucí slunce – to zní taky jako něco, co je vidět jen z povrchu, jenže to měsíc taky. Leda by to byla zase nějaká metafora… Slunce je žlutý, měsíc je bílý, studený a bílý, co je studený a bílý? Možná tak mlíko, kde bysme tady ale našli nějaký mlíko? A co se sakra ta pátá tekutina tvého mládí?“

„Jo, slunce bude ta cesta na povrch. A aby ses dostal k vytouženýmu, musíš začít u sebe. Takhle středověká mysl přemejšlela. A ty tekutiny byly zase asi odkaz na antický tělesný šťávy. Ale to spíš ukazuje na heretickou mysl.“ Mnich pokrčil rameny a dodal: „Ale stejně je to nesmysl.“

„Ok a proč?“

„Ty šťávy jsou čtyři. Krev, dvě žluči a hlen, pokud vim.“

„Tak to leda chcanky,“ vyprskl matfyzák a poprvé od pádu sem se opravu něčemu zasmál – středověcí mnichové píšící na zeď o chcaní! „No, ale co to mládí?“

„No a taky nejsou bílý,“ potvrdil jeho pochyby mnich.

„A doprdele…,“ zaklel matfyzák, a kdyby v tom podzemí bylo něco vidět, prozradily by jeho myšlenky červenající se tváře.

„Jo takhle: mrdka,“ prohlásil jednoduše mnich a pokýval hlavou, že to dává smysl. „Tak to máme.“

Matfyzák na mladého světce zíral s otevřenou pusou.

„Jak jako máme? Jak nám tady jako pomůže mrdka? A co ten Merkur proměněnej ve Slunce? Jak chceš mrdkou proměňovat planetu na hvězdu? To je úplně šílený!“ jeho hlas stále zesiloval, až tu poslední větu skoro křičel. Tohle je fakt pošahané, jediná indicie k tomu, jak se dostat ven, a je to úplná blbost. „Jdu prozkoumat ten mechanismus na stropě,“ prohlásil nakonec rezignovaně.

„Vole,“ zachytil ho mnich za ruku a zatáhnul zpět před nápis. „Chápeš, je to znamení?“

Matfyzák jen zavrtěl nervózně hlavou, ale kluk v sutaně se snažil vysvětlovat svoji logiku dál:

„Hele, hele, já třeba nestříkal tři dny teď. V kostele měsíční světlo, jasně mi říká jdi k oltáři. Jdu, světlo mě povalí a já tím otevřu tajný dveře, který přede mnou nikdo neobjevil. Jdu chodbou a propadnu se to týhle hladomorny spolu s dalšim týpkem, co taky už ňákej ten den necákal, a oba jsme tu uvěznění a najdeme napis, kterej nám říká: ven se dostanete, když si zastříkáte. Mně to dává jasnej smysl. Je to znamení a lekce za to, že si málo stříkal ty poslední dny. Tak.“

Mnich dokončil výklad už s hektickým výrazem plným odhodlání, typickým pro lehčí případy mánie. V jeho vesmíru všechno dávalo smysl a ten vesmír teď zaútočil na chudáka matfyzáka. Konec konců, ten dnes na přednášce předvedl, že v matfyzáckém světě není na takové mánie také nouze.

Matfyzák se mu snažil vytrhnout, plácal přece úplné nesmysly, ale pak se zarazil:

„Počkej, sakra, jak víš, že jsem teď tejden nestříkal?“

„Intuice,“ zaculil se mnich, což vytvořilo v kombinaci s jeho ostrými rysy v obličeji zajímavý výraz. „Ty máš logiku, já mám intuici.“

„Intuice? Moje intuice mi říká: drž se dál od takovýho magora, jako seš ty,“ vyprskl matfyzák, „a až si budu chtít vyhonit, tak si pustim někde v klidu na mobilu péčko.“ Ten kluk je fakt marnej, probíhalo matfyzákovi hlavou, možná kdyby tady nebyl, tak už by dávno vymyslel, jak se dostat ven.

„Další důkaz, že máš intuici na hovno,“ opětoval palbu mnich a mobilem začal znovu svítit na nápis na stěně. „Je to hrůza, že už tak mladej máš myšlení ministra dopravy nebo ředitele ČEZu. Používat mozek jen pro osobní výhody. Někam si zalízt a vyhonit se nebo vydělat miliony. Svět je složitej, složitější, než můžeš svojí logikou pojmout,“ říkal stále tišeji a přejížděl při tom prsty po vyrytých písmenech v desce na zdi. „Prej: když to nedává logickej smysl, tak to neexistuje. O všechno se ochuzuješ, kámo. Jako třeba o tohle. Je v tom tajemství, vím to na tuty. Cesta ven vede přes tohle. Prostě to vim a to je víc než nějaký logický kreace. Jenom nevim, jestli to mám vycákat na sebe, na tu zeď, nebo na tebe…“

Matfyzák jen nevěřícně poslouchal ten příval slov, který se na něj od toho pomatence linul, a byl by se mu už vytrhnul, kdyby najednou neucítil, jak ho tam dole něco tlačí. Instinktivně si hrábl do rozkroku a nahmatal přes své ošoupané džíny už slušně tvrdé péro.

„Do háje, mně z těch tvejch blbejch keců snad stojí!“ pronesl spíš zaraženě než naštvaně.

„Cha! Další znamení. Mně taky.“ Mnich si vysoukal sutanu pohyby, které prozrazovaly častý trénink. Pod ní měl, k matfyzákově lehkému překvapení, normální džíny a mikinu. „Co je? Ty nejedeš?“

„Hele, jako…,“ hledal slova, či spíš nějakou logiku v tom všem, „se tady udělej třeba sám, když si myslíš, že to pomůže, já jdu řešit ten strop.“

Vytrhl se mu ze sevření, nechal ho svému osudu a vydal se zpátky do chodeb. Ještě než se ztratil za první odbočkou, trochu zvědavě se ohlédl, jestli se do toho ten bláznivý mnich opravdu pustil. Díky světlu mobilu byly tušit jen základní obrysy, ale ten pohyb v rozkroku se nedal s ničím splést.

***

Zatímco se po paměti vracel na místo, kde se propadl dolů, uvědomil si, že to hrobové ticho kromě jeho chůze narušuje ještě jeden zvuk. Tentokrát to nebylo žádné mumlání, zato skoro jistě vycházelo od opuštěného mnicha, znělo to ale spíš jako vzdechy. V první moment se vyděsil, že se mu snad něco stalo, ale hned nato pochopil, že si prostě jen užívá trochu moc nahlas.

„Ech… hmm… eh…“

Matfyzák zavrtěl hlavou a začal studovat místo, kam původně propadl. Takže, jak to tady máme…

„Jo… eh…“

Tentokrát si mimoděk prohrábl svůj napěchovaný rozkrok. A zase se dal do přemýšlení nad… Znova si musel srovnat péro. Takže, když jsem spadnul sem, musel jsem sklouznout po… Sakra, v tomhle stavu opravdu nic nevymyslí, uvědomil si. Mnichovy vzdechy se mu prodíraly do mysli jako průrazné protipancéřové projektily.

„Hééé… hmm…“

A najednou ho to napadlo. Možná když se odreaguje a přijde na jiné myšlenky, objeví nějaký klíč k řešení jejich problému, který mu teď stále uniká, ale proč se trápit s mnichem, když se může udělat přímo tady? Sáhl si do rozkroku a rozepnul poklopec…

„Heej! Nechceš se přidat?“

„Co? Proč?“ volal chodbou zpět matfyzák a ruku měl stále napůl v trenkách, jako by ho mnich přistihnul při hanebném činu.

„Podle mě tam teď začínáš honit taky. Ale tam je to k prdu, musí se to udělat tady u nápisu. Pojď a nedělej krávu!“

Matfyzák zvednul obočí na vulkánský způsob. Tohle už fakt hraničilo. Jak mohl tušit, že… jasně: intuice, jasně. Nezbývalo mu tedy nic moc jiného, než se přišourat zpátky k mnichovi a s rukama v bok tam nakvašeně stát. Nebylo na něj moc vidět, mobil položil na jednu nerovnost stěny světlem směrem nahoru, takže osvětlení místa bylo víc než sporé. Vlastně takové intimní. Ze siluety ale pochopil, že mnich už má opravdu zdařile rozpracováno.

„Tak jedeš taky?“

„Jo, sakra, neměj péči…,“ zabrblal matfyzák a napůl neochotně napůl odhodlaně vyndal své stojící péro z trenek, jejichž gumu zaparkoval přímo pod koulemi. Už jen tohle uvolnění tlaku v rozkroku mu udělalo dobře, natož když si ho o chvíli později projel rukou. Zvuk slastného matfyzákova uvolnění se přidal k mnichově vzdychání. V tu chvíli přestal řešit, kde je, s kým tam je nebo proč to dělá, ale začal se soustředit jen na to, aby se co nejrychleji udělal, uvolnil napětí a mohl zase v klidu přemýšlet.

Bylo to zvláštní. Slyšel svoje a mnichovo oddechování, slyšel laskající zvuky, které vydávalo jeho péro a kmitající ruka, tušil siluety svého společníka vzdáleného metr možná dva. Byl nadržený na maximum a věděl, že teď to už dodělá – že opravdu udělá nejvíc šílenou věc a že se vycáká v podzemní chodbě pod Matfyzem, kde před ním byl naposledy nějaký středověký stavitel chodeb…

Jeho vzdychání nabralo na síle a bylo znát, že zbývají už jen vteřiny. Matfyzák si už nebral servítky, honil na maximum a napochodoval ke stěně, aby ji skropil. Do toho skromného kuželu světla se dostal právě ve chvíli, kdy dodělal poslední tah a péro začalo stříkat a skrápět nápis na zdi. Třetí, teď čtvrtá dávka přistála na pracně vyrytých písmenech, další už šly na zem do prachu pod jejich nohama.

Matfyzák s úlevou oddechoval a otočil se s mírným úsměvem na svého honícího společníka. Pak mu ale úsměv zatuhl na tváři. Neslyšel totiž žádné vzdechy, vůbec žádné zvuky.

Silueta mnicha se moc nehýbala.

„No, tak super. Tak to máme,“ prohlásil ze stínu.

„Cože…?“ Sebral mobil ze stěny a posvítil na mnicha. Ten měl péro sice venku z kalhot, ale rozhodně nestálo na max a týpek rozhodně nehonil. Matfyzák chvíli nechápal, ale pak mu to začalo být až moc jasné. Nechal se tím magůrkem normálně napálit! Co napálit? Využít v té jeho debilní logice vymyšlených znamení a neexistující intuice! Rozhlédl se kolem sebe, jako by se chtěl ujistit, že to opravdu nemělo žádný smysl. Ne, nezměnilo se nic, jen jeho mrdka pomalu stékala pro pradávných stejně nesmyslných slovech.

To ho opravdu vytočilo. Nejdřív měl chuť mu jednu pořádnou vrazit, ale pak ho napadlo něco lepšího. Vrazil dlaní mnichovi do hrudníku, až ho zády přišpendlil k vlhké zdi chodby, a druhou rukou mu nahmátl polotuhé péro. Než se mnich dokázal vzpamatovat, po jeho péru začala kmitat matfyzákova ruka.

„Teď se předvedeš ty, kámo!“

Mnich zaprotestoval a chtěl toho honiče odstrčit, ale na to byl matfyzák připravený. Dřív než stačil cokoli udělat, druhou rukou mu nahmátnul koule a napůl stisknul. Tohle už muselo být cítit.

„Hej, hej hej!“ rozkřiknul se matfyzák s ušklebkem, „ruce zpátky pěkně nahoru. Jo, dej si je za hlavu, nebo ti budou muset jeptišky pofoukávat koule ještě pozejtří.“

Jelikož stisk pořád nepovoloval a nebylo pochyb, že je může sevřít ještě mnohem víc, mnich neochotně a hodně pomalu dával ruce za hlavu a sledoval rozjetýho matfyzáka. Ten s překvapením zjišťoval, že mnichovo péro v jeho ruce ještě víc stouplo.

„Roztáhni víc nohy, ať k těm koulím můžu líp.“

Mnich jen zamrkal, ale ani ho nenapadlo zaprotestovat a rozkročil se víc. To umožnilo jeho honičovi vytáhnout jeho koule z rozepnutých džín komplet a mít tak pojistku, že mnich nebude kravit a fakt se před ním vystříká, pěkně stále na dosah. Koule nepouštěl, ale znatelně povolil sevření, takže se týpek ve vyhrnuté sutaně mohl začít soustředit na stříkání.

Matfyzákova ruka projížděla mnichovo péro s precizně seřízenou frekvencí. Už z něho opadla i ta prvotní agresivita, věděl přece jen, že už mnichovi ten jeho podraz víc než vrátil, a tak se spíš soustředil na to, aby to měl rychle za sebou a aby se mohli zase v klidu zamyslet nad tím, jak se odtud dostat ven – tentokrát už bez nefunkční intuice, ale pomocí tvrdé racionality, která umí vyřešit všechny problémy.

„Sakra,“ cukl jeho pérem, až mnich zasykl, skoro všechny problémy, jak se dnes dozvěděl. „Sorry, kámo, ale když budeš myslet na nějakou buchtu od vás ze školy, tak mi dost píchneš, rozumíš?“

„Vole, tak už pokračuj!“ sykl mnich a držel ruce za hlavou teď už spíš z pohodlí než z nutnosti. Bylo to příjemné. Tedy, ne že by vždycky snil o tom, že ho bude honit kluk, ale péru teď bylo více méně jedno, kdo ho honí. Když se péru zase dostalo rytmického pohybu, mnich zavřel oči a začal zase vzdychat, tentokrát už ale skutečně. Kupodivu to neznělo tak moc odlišně.

A vzdychání pokračovalo. I když ho matfyzák honil jinak, s jinou frekvencí a jiným stiskem, než byl zvyklý od sebe, mělo to své kouzlo. A to kouzlo pracovalo v jeho prospěch. A oddechování nabíralo na síle, až…

„Ty vole!“

Mnich zprudka zaklonil hlavu a začal prudce cákat rychlé salvy dávek.

Matfyzák s tím neměl zkušenost, to se hned poznalo, protože naivně nečekal takový proud a neuskočil. Tu první dávku tedy schytal do obličeje pěkně napřímo. Další už letěly vedle jeho hlavy, přímo slyšel, jak mu hvízdaly kolem uší.

„Tak to je teda něco,“ tlemil se najednou matfyzák a utíral si rukávem mrdku z obličeje. „To je fakt úlet totální!“ Mrdku cítil všude kolem, a jak ji utíral, rozpatlal si ji ještě víc po tvářích i rtech. Ale přišlo mu to tak absurdní, že se prostě musel tlemit.

Ale pak zmlknul. Zůstal zírat na mnicha, který měl stále hlavu zakloněnou dozadu, jako při tom prvním výstřiku. Díval se někam nahoru. Matfyzákovi se sevřel žaludek nejistotou a pomalu zvedl pohled také.

Nad nimi se ve stropě klenul otvor. Otvor akorát tak pro protažení se nahoru.

***

Staré kování kovového poklopu na vnitřní straně vypuštěné fontány se odklopilo. Oba mladíky přivítal morový sloup Nejsvatější trojice na Malostranském náměstí, kousek od vchodu do kostela sv. Mikuláše. Nad Prahou bděla noc a měsíc už dávno zašel za panorama Hradčan nad nimi.

„No,“ zhodnotil matfyzák a vyčerpaně si kecnul do kašny a opřel se o studený stoletý kámen.

„Hm,“ pokrčil rameny mnich a rozhlížel se po náměstí. Kromě pár turistů a jednoho opožděného poslance odemykajícího své auto to tu zelo prázdnotou. Pak si sednul i mladík v sutaně, a oba tak zmizeli za ramenným hrazením kašny.

„Kdybysme nestříkali oba, tak jsme ten východ vůbec nemuseli najít. Byl přímo pod nosem. Teda nad nosem.“ Matfyzák zněl ohromeně. „Nedávalo to žádný smysl, ale nakonec to vedlo k cíli. Žádná logika by něco takového nepředpověděla. Jako že člověk zakloní hlavu právě při tom, když se tam před tou deskou udělá.“

„Mně to smysl dávalo od začátku. Prostě intuice, chápeš?“

Matfyzák pozoroval spokojeného mnicha a hlava mu šrotovala. Bylo to jeho první setkání s tím, že svět může fungovat i podle jiných zákonů než fyzikálních. Tedy přesněji: že fyzikální zákony jsou tak složité, že je někdy blíž pravdě prostě následovat intuici a snad i víru. To bylo pro něj opravdu těžké.

„Hele, ale stejně nechápu, proč tam byly ty pasti,“ vyrušil ho z proudu myšlenek týpek v sutaně.

„To já teď už vím docela přesně. Chránily ten nápis.“

„Ten nápis? Ale dyť to byl jen návod na cestu ven.“

„A co když ne?“

„Eh,“ mnich jen vydechl a jeho oči zajiskřily. „Můžem to prozkoumat. V Klementinu a Strahovský premonstrátský knihovně…“

Pak ale začalo nad noční Prahou tiše a drobně sněžit.

Oba mladíci v kašně zaklonili hlavy dozadu. Možná chtěli zahlédnout něco, co lidé obvykle nevídají. Kdoví, možná jednou. Teď jim ale jen studeně sněžilo na tváře.