Povedený varhel

Rozjezd, přidupnutí, odraz, pokrčení nohou, kopnutí levou nohou vlevo, dopad – to vše ve zlomku vteřiny – jak jednoduché! Jenže už asi posté je něco špatně – nedokončená nebo přetočená otočka, dopady mimo prkno – prostě hrůza.

„Musíš kopat víc nahoru, kámo!“ ozvalo se odněkud seshora.

„Ty vole, dyť to dělám,“ kontroval snaživý skejťák a mžoural proti slunci, pomalu se šourajícímu k horizontu. Když se mu konečně podařilo nastavit kšiltovku do správné polohy, uviděl týpka sedícího na vrchu banku opírajícího se o zeď s tričkem ledabyle zastrčeným za kraťasy.

„Neděláš, to vidím, ne?“ rozčísl si rozcuchané hnědé vlasy a strčil si do pusy už několikrát ožužlaný kus stvolu.

„Tak mi to předveď!“ vypálil na něj skejťák.

Nechtělo se mu, horký letní vzduch se stále těžce opíral do plechových ramp a betonového placu místního skejtparku a on už si prostě jen chtěl někam zalézt a oddávat se obyčejnému zevlování.

„Takže?“ skejťák se nenechal odbýt, když se týpek k ničemu neměl.

Ten jen velmi pomalu vstal, protáhl své dlouhé a hubené tělo, až se pod jeho kraťasy objevil barevný pruh značkových boxerek, zvedl svůj skejt doteď nečinně ležící kolečky vzhůru, skočil na něj, svezl se z banku dolů a zastavil se těsně vedle skejťáka.

„Tak sleduj.“

Odjel kus dál, aby si udělal prostor, poté se pomalu rozjel, pravou nohou přidupl tail, odrazil se a vyšvihl ukázkový kickflip.

„Dobře ty!“ ozvalo se za ním. Nebyl to ale ten skejťák, kdo by ocenil jeho umění. Ten už se trochu naštvaně a trochu snaživě znovu rozjížděl, aby to už postoprvní pokazil. Byl to nějaký klučina, co tu už tak hodinu posedával. Bylo hned jasné, že sem úplně nepatří – neměl skejt ani skejtové hadry a vypadal jako takový vyvoněný šampónek s nagelovanými blonďatými vlasy – celou dobu si hrál s mobilem a očumoval místní kluky.

„Hele, kámo, můžu tě dát na insta?“ pokračoval.

„Dej si mě, kam chceš,“ odfrkl týpek a bez zájmu se vrátil zpět na svoje místo, ze kterého byl před chvílí vyrušen. Jestli to ale navenek vypadalo, že ho to vůbec nezajímá, v jeho hlavě to bylo úplně jinak. Jasně, občas překecal nějakého kámoše, aby ho natočil, a pak to hodili na youtube, ale tohohle klučinu to opravdu zaujalo. Vytáhl mobil, nahodil instagram, dal hledat lokaci – je to tam – celé několikasekundové video, jak jede, skočí, dopadne, a k tomu #skejt #skejtpark #borec. Mrkl ještě rychle na jeho profil, kde se tohle video vyjímalo mezi desítkami různých selfíček klučiny tu doma v koupelně, tu venku na koupališti. Ha, chodí na stejnou školu a příští rok bude taky maturovat. Koukl se směrem, kde klučina seděl, ale ten už tam nebyl. Sakra, chtěl mu na to ještě něco říct. Stejně se vypařil i ten skejťák, kterému to vůbec nešlo.

„Hej, bráško, deš s náma ještě na koupák? Tady se to už nedá vydržet,“ zavolal na něj jeden z jeho kámošů, kteří tady také celé odpoledne pilovali své triky nebo jednoduše zabíjeli svůj volný čas.

„Nikam se mi nechce, běžte sami,“ rozhodl se ve vteřině a ani sám nevěděl, jestli to byla spíš jeho lenost nebo lehká rozmrzelost, co ho přimělo tady zůstat.

Ještě chvíli sledoval, jak se jeho kámoši balí a vyráží se aspoň na hodinu zchladit na místní koupaliště, a byl by se možná rozvalil, vyhrabal z kapsy sluchátka a v klidu podřimoval, kdyby si neuvědomil, že se mu chce za záchod. Ach jo, proč zrovna teď, zalamentoval v duchu, ale pak se zvedl a vydal se za jednu z větších překážek, kam nebylo odnikud vidět.

Jen co se protáhl mezi plotem a překážkou, zpozoroval toho skejťáka otočeného zády k němu. Jednu ruku měl vepředu, a tak mu bylo hned jasné, že sem vyrazil za stejným účelem. V duchu stále přemýšlel nad tím klučinou, co ho natáčel, a v jednu chvíli měl pocit, že ho i vidí. Ještě než si stačil pomyslet, že v tomhle vedru začíná blbnout, ozvalo se před ním:

„Myslim, že máme návštěvu.“ Ten hlas poznal hned, ale chvíli mu trvalo, než zjistil, odkud vyšel. Blonďáčkova hlava na něj koukala zpoza skejťáka, ale byla o dost níž, než by čekal – vypadalo to, jako kdyby klečel. Ale proč, když…? Na marné úvahy, za které by se později mohl stydět, mu naštěstí nezbyl čas. Skejťák se totiž překvapeně otočil a z jeho kraťasů mu trčelo tvrdé péro. Týpek na něj chvíli nevěřícně koukal, ale pak se vzpamatoval a zahuhlal:

„Hele, sorry, kluci… Nenechte se rušit, jo? Já se jdu jenom vychcat.“

„Eh, kámo, to je v pohodě, nerušíš, klidně se pojď vychcat sem, my už budem končit, že jo?“ skejťák se otočil zpět a mrkl na blonďáčka. Ten se nenechal dlouho pobízet a strčil mu hlavu zpět do rozkroku.

Týpek na moment znejistil, ale jelikož se už fakt potřeboval vychcat, a navíc v něm hlodala zvědavost, nakráčel si to tak metr vedle skejťáka, vytáhl si péro z kraťasů a začal chcát. Snažil se ignorovat, co se právě děje vedle něj, ale když uslyšel skejťákův první vzdech, instinktivně se na něj ohlédl.

Nejdřív uviděl jeho mírně zakloněnou hlavu se zavřenýma očima a polootevřenou pusou, pak si všiml jeho pokrčené ruky, která končila v zátylku klečícího klučiny. Pohybovala se s blonďatou hlavou dopředu a dozadu a nebylo z toho moc jasné, jestli sama určuje tempo, nebo je tam jen jako nevinná pojistka pro všechny případy. Na druhé straně hlavy se objevovalo a zase mizelo jeho tvrdé péro, jen jeho žalud zůstával stále skrytý v blonďáčkově puse.

Jasně že tohle už týpek viděl nejmíň tisíckrát v pornu, ale takhle naživo ještě nikdy, natož aby to sám zažil. Bylo pro něj prostě jednodušší napsat těch pár slov do vyhledávače a pak už jen skákat z videa na video, jak ho to napadne, a bez starostí si u toho příjemně vyhonit. Shánět si na těch pár chvil slasti složitě nějakou holku, bylo pro něj prostě ve špatném poměru cena/výkon. A najít si na tohle kluka, to bylo úplně mimo jeho představivost.

Teď ale sledoval skejťáka, jak si to nepokrytě bez práce užívá, a trochu mu to záviděl. Navíc bylo jasné, že nekecal, když říkal, že už budou končit. Frekvence přírazů se zvýšila, hlasitost vzdechů narostla, a než stačil skejťák blonďáčkovi něco říct, začal do něj ládovat jednu dávku mlíčí za druhou. Klučina vůbec neprotestoval, hltal to jak rýžový nákyp a sám dole přidal pár temp a už stříkal svoji dávku mezi skejťákovy nohy.

Teprve v tuhle chvíli si týpek naplno uvědomil, že zírá na kuřbu dvou kluků, jeho péro už dávno nechčije, ale z těch všech podnětů se dostává do pozoru a že jeho ruka ho nevyklepává, ale spíš honí. Než s tím stačil cokoliv udělat, otočil se na něj skejťák, který se právě vzpamatoval ze svého orgasmu, a prohlásil:

„Fíha, tohle fakt bodlo… A ty bys koukám potřeboval taky.“

Týpek od nich odtrhl oči, koukl na své polotvrdé péro, a zatímco se ho snažil narvat zpět do kraťasů, odpověděl:

„Hele, to asi není pro mě…“

„Jak není, kámo?“ obořil se na něj skejťák. „Prostě normální výměnnej vobchod – tenhle potřebuje v puse péro a mně se nechce honit zas jen u péčka. No, ještě řekni, že to máš jinak,“ podrbal blonďáčka ve vlasech.

„Eh, tak jako honím, ale…“

„No tak vidíš, já ti ho klidně půjčím, co říkáš? Au, co to…“

„Hele, mě nikdo půjčovat nebude, jasný?“ vynutil si vstup do debaty blonďáček, který flákl skejťáka po ještě stále vystrčených koulích. „Ale péro jsem viděl a dobrý. A rozhodně umíš kino líp než tenhle ňouma.“

Uf, tak teď týpek nevěděl, co ho potěšilo víc: jestli to, že má dobrý péro, nebo to, že umí dobře na skejtu. Pak tam ještě někde vzadu proběhlo, jestli ho má těšit, že mu to říká kluk, co právě vykouřil jeho kámoše, ale tyhle úvahy mu zatrhlo péro, které se snažilo vyhrabat zpět na světlo.

„Hej, nech toho, jo?“ zafňukal skejťák, ale pak si jen zastrčil ochablého ptáka do trenek a dodal: „Tak já mizím, kluci šli na koupák, ne?“

Týpek jen bezmyšlenkovitě přikývl a pak jen nejistě pozoroval skejťáka mizícího za překážkou. Otočil se zpátky na blonďáčka, který se mezitím taky oblékl, vstal a zamířil si to k němu. Netušil, co by měl dělat, ale tak jako vždy, když nevěděl, vydal se cestou nejmenší spotřeby energie: neudělal nic.

Ale to bylo přesně to, co teď blonďáček potřeboval. Nejdřív si ho zkoumavě prohlédl od hlavy až k patě – roztomile rozcuchané vlasy, pohled někde mezi „je mi všechno jedno“ a „nechápu, co se tu děje“, sotva znatelné prsní svaly bez jediného chloupku, ploché břicho bez náznaku svalů, zato s úzkým pruhem chloupků vedoucím až k bouli zatím schované v kraťasech, na nohou značkové skejťácké boty – jo, byl to přesně jeho typ. Nejradši by ho nejdřív celého osahal, ale ze zkušenosti už věděl, že to takové kluky spíš vyděsí, a tak si znovu klekl na ne zrovna příjemnou betonovou plochu, přičemž si dal samozřejmě pozor, aby se netrefil na tu před chvíli zkropenou část. Před jeho očima se tak objevila ona očekávaná a očekávající boule.

Než stačil týpek nějak zareagovat, rozepnul mu klučina knoflík u kraťasů a opatrně otevřel zip. Jejich obsah ve značkových modrých boxerkách se ihned vyvalil ven. Klučina nečekal, jestli si to týpek nerozmyslí, a rovnou rukou nahmatal širokou gumu boxerek a jedním zkušeným tahem je stáhl pod týpkovy koule. Teď už se mohl naplno kochat týpkovým sice úzkým, ale zato celkem dlouhým pérem, které proti němu trčelo už v plné síle i s odhaleným růžovým žaludem. Blonďáček se usmál, obepnul kořen ptáka a jemně olízl štěrbinu.

Zatímco klučinu nepřekvapila trochu slaná chuť, týpek zůstal ohromen neskutečným výbojem slasti vyvolaným blonďáčkovou aktivitou, a dokonce nekontrolovaně vydal tichý vzdech. I když to ze sledování porna trochu tušil, až teď uvěřil, že tohle je o řády jinde, než co mu nabídla jeho ruka, a to byli teprve na začátku. Na malou chvilku se zamyslel, jestli by taky neměl dát svoji ruku na blonďáčkův zátylek, jak to udělal skejťák, ale obával se, aby něco nezkazil. Ano, ještě před chvílí to bylo něco, o čem prohlásil, že to není pro něj, a teď už se opravdu bál, aby si to blonďáček nerozmyslel.

Ten byl ale od nějakého rozmýšlení daleko – týpkovo péro se mu hodně líbilo, dokonce ještě víc než to skejťákovo, a ve svých kraťasech ucítil, že i to jeho se znovu hlásí o slovo. Mrkl nahoru na týpka, jestli může pokračovat, ale ten byl očividně myslí někde jinde, a tak se na nic neptal a opatrně si začal jeho ptáka zasouvat do pusy. Nezapomněl přitom stále pracovat jazykem na jeho žaludu. Když se mu ho podařilo strčit do pusy skoro celého, uslyšel seshora hlasitější vzdech, a tak věděl, že to dělá dobře. Bavilo ho dělat takovýmhle týpkům dobře a měl radost, že je v tom tak dobrý, že jim je úplně jedno, že není holka, ale kluk.

A opravdu, týpek tohle vůbec neřešil a plně se soustředil na nové intenzivní pocity, na kterých, jak mu právě proběhlo hlavou, získával závislost. Jak to zjistil? Stačila jen malá přestávka, kdy se blonďáčkova pusa nedotýkala jeho klacku, a hned propadal panice. Naštěstí jen o pár vteřin později už jeho žalud zase narážel na klučinovy mandle a týpek se okamžitě uklidnil. V jednu chvíli měl dokonce pocit, že jeho péro v puse cizího kluka je něco jako základní stav vesmíru, to dlouho hledané minimum energie, které hledal a z kterého bylo tak nepohodlné se dostávat. Jenže pak mu blonďáček sáhl na koule.

Chtěl to udělat už před chvílí, ale teprve teď si byl jistý, že už zvládl týpkovo péro tak, že si ho nepotřeboval přidržovat, zatímco jeho druhá ruka už vysvobodila jeho vlastního ptáka a pomohla mu pár tempy, aby nezaostával za týpkovým – přece jen by měl v krátkém čase stříkat podruhé. Nebyly to rozhodně žádné velké koule, byly docela dost ochlupené, ale líbilo se mu, jak hezky ztvrdly a přitáhly se těsně k týpkovu péru. Bylo mu jasné, že jakmile to udělá, odstartuje nezadržitelný odpočet, na jehož konci bude mít co dělat, aby spolykal dnes už druhou dávku horké šťávy. Nemohl si ale pomoct – ačkoliv ho kouření nesmírně vzrušovalo a dokázal si představit, že by to ještě nějakou dobu mohl úspěšně natahovat, tušil, že když se to bude hned napoprvé týpkovi hodně líbit, bude moct mít jeho péro v puse častěji – a to on chtěl.

Blonďáčkova ruka mnoucí jeho koule týpkovi připravovala opravdovou slast. Nikdy ho nenapadlo, jak citlivý na ně je. Když honil sám, musel druhou rukou držet mobil, takže to ani nemohl vyzkoušet. O to intenzivnější to teď bylo. Ucítil, že tohle nemůže dlouho vydržet. Na malý moment se tomu snažil vzdorovat, zachovat se v tom příjemném nově objeveném minimu, ale okolnosti ho postrkovaly dál. Tenhle pocit už moc dobře znal – začínal se v něm pomalu sbírat jako vlna blížící se ke břehu. Věděl, že kdyby měl všechno ve svých rukou, mohl teď ještě přestat, všechno zklidnit a zanechat v sobě ten podivně slastný pocit, jenže tahle vlna se nedala zastavit, nabývala na síle jako tsunami.

Klučinova ruka dráždící naplněné koule zaznamenala to cukání jako první – stiskla je proto ještě silněji. První přípravné pulsy ucítil i jeho jazyk, který se rychle uklidil z cesty. Dopadl ještě poslední náraz žaludu na mandle a pak už blonďáčkova pusa jen čekala na ten horký příliv bílé šťávy.

Týpek ucítil ten neskutečný tlak mrdky, která začala v mocných dávkách vystříkávat klučinovu pusu. Jeho mysl byla těmi neuvěřitelnými pocity přesycena. Vůbec si proto neuvědomoval, jak hlasitě u toho sténá a jak se instinktivně snaží zabodnout svůj klacek ještě hlouběji do blonďáčkových útrob.

Ten tuhle reakci už dobře znal, a tak jen lehce dlaní tlačil na týpkova třísla, aby udržel pohodlný odstup a mohl se soustředit jak na polykání lehce nasládlé mrdky, tak na dotažení těch pár temp, která ho dělila od dnešního druhého orgasmu. Jen co se rozbouřený proud v jeho puse začal pomalu uklidňovat, začalo jeho péro stříkat snad podobnou dávku jako před tím – jasný důkaz, že ho týpek aspoň pro tentokrát bral mnohem víc než ten snaživý skejťák.

Všechno dobré jednou končí, a tak muselo i týpkovo péro po chvíli zpět na ten otravně fádní svět bez vlhkého tepla a pečujícího jazyka. Otevřel oči, aby se poprvé za celou dobu podíval dolů, tam na to místo, kde se ještě před malým momentem vše odehrávalo, a zachytil blonďáčkův zvláštní pohled – byla to kombinace úlevy, zasněnosti a úšklebku – a týpek netušil, na který z nich by měl reagovat. Nakonec se v něm probudil ten slušný hoch, kterého se z něj doma snažili výchovou vydolovat:

„Tak dík, teda,“ prohodil, jako by mu právě někdo půjčil dvacku na zmrzlinu, kterou si stejně kupoval, jen aby netrhal partu, a zastrčil své už ochablé péro zpět do boxerek a kraťasů.

„Je zač, kámo, zejtra tu budeš?“ nechtěl blonďáček nic ponechat náhodě.

Zítra? To slovo v týpkovi vyvolalo drobnou paniku. Nestihl ještě přemýšlet nad tím, jestli to, co před tím nechtěl, ale pak moc chtěl, někdy výhledově zase bude chtít, a rozhodně ho ani nenapadlo, že tuhle otázku bude muset řešit už teď a že bude týkat tak určité a blízké doby, jakou je zítřek. Jen o chvíli později ho ale tohle slovo uklidnilo. Nemusí nic říkat, nijak se rozhodovat, prostě stačí jen zítra přijít tak jako každý den, zajezdit si na skejtu, polehávat ve stínu a pak se jen jít vychcat za překážku a všechno se odehraje znovu. Tahle drobná změna v rytmu jeho života, pro kterou nemusel udělat vůbec nic, se rázem stala minimem, ze kterého se jen obtížně dostává pryč.

„Jasně, kde bych jinde byl?“ odpověděl znuděně, jako by se ho někdo zeptal, jestli bude přes den ve škole nebo v noci v posteli.

„Supr, takže deal,“ zazubil se blonďáček, vytáhl mobil, namířil ho na týpka a vyfotil ho. „Neboj, tohle mám pro soukromý účely.“

„Ok, no,“ nedivil se už týpek, rozhlídl se kolem, jako by se ještě potřeboval vrátit do reálného světa, a dodal, „tak já razím, za chvíli tu budou.“

***

Další dny probíhaly přesně tak, jak si je týpek představoval. Během odpoledne trénoval jako vždy na skejtu a pod dojmem toho, že ho blonďáček natáčí, piloval možná své triky o něco poctivěji, avšak i teď si nechával dostatek času na odpočinek. Jen místo chození s kámošema na koupák, chodil za překážku, kde mu blonďáček s radostí pomáhal od každodenního tlaku. Postupně se z toho stala taková rutina, že už měl problém vzpomenout si, že to snad kdy bylo jinak.

Nepřemýšlel proto moc nad tím, že snaživý skejťák, který ho za blonďáčkem přivedl, nejenže od té doby za překážku chodil sám, ale po krátké hádce s blonďáčkem, které nevěnoval ani trochu pozornosti, už do místního skejtparku přestal chodit úplně. Jeho kámoše naopak jeho nový fanoušek ani trochu netrápil, naopak mu ochotně dávali lajky na natočená videa s týpkovými triky. Ale jak už to bývá, jednoho dne tuhle rutinu něco narušilo.

Jen co se objevil na place, strhl na sebe všechnu pozornost. Roztrhané modré džíny držené masivním černým páskem, nad nímž svítil červený pruh značkových trenek, bílé tričko stažené za hlavu zařezávající se do podpaží, místo něj vyrýsované prsní i břišní svaly a namakané bicáky, vlasy na ježka a na tvářích a bradě jemné strniště, kolem krku a zápěstí tenké náramky a v ruce skejt, co musel stát majlant. Bylo hned jasné, že sem mezi ty sotva dospělé kluky nepatří, že je mu dávno přes dvacet a že to nebude nějaká lama.

Rozhlédl se po place, těžko říct, zda aby se zorientoval, nebo aby si byl jistý, že všichni dávají pozor, položil skejt na zem, rozjel se a vyšvihl ukázkový 360-flip, jeden z těch opravdu těžkých triků, které místní kluci viděli tak akorát na youtube. Zastavil se kousek od týpka, nahodil skejt zpět do ruky a prohodil:

„Hej kámo, tak co tady máte za překážky v týhle díře?“

Týpek na něho hodil znuděný pohled, jako by ho nějaký namakanec nemohl rozhodit, a odpověděl:

„V týhle díře? Pár banků, wallride, funbox, pyramida s railem. Nic pro tebe, kámo.“

Namakanec se ušklíbl, ale než stačil něco říct, všiml si kousek od něj blonďáčka, jak ho se zájmem okukuje a natáčí si ho na mobil.

„Hej, co ty tady děláš?“ vyrazil směrem k němu namakanec.

„Eh, já, no, točím borce, jak válej na skejtu. Hele, uděláš pro mě nějakej super trik?“ hodil na něj prosebný pohled.

„Jasně, kolouchu, sleduj,“ vypálil a vyrazil směrem rail předvést jeden ze svých triků.

To už se kolem nich sjeli všichni kluci ze skejtparku a sledovali, jak si namakanec povede. Když se mu trik opravdu povedl, vyvolalo to mezi kluky uznalé reakce:

„Ty krávo, ten teda válí.“

„Abyste se z něj neposrali,“ vyprskl týpek, kterého podobní namakanci neskutečně rozčilovali. Nic dalšího ale neudělal a stále nehybně posedával na banku. Namakanec se vyblbne a pak už bude klid, pomyslel si. Jenže ten dělal jeden trik za druhým a nebetyčně si užíval pozornost publika. Dokonce i párkrát zapózoval přímo pro blonďáčka, který z toho byl víc než nadšený.

Asi po půl hodině předvádění se zastavil před publikem a nadhodil jednoduchou otázku:

„Borci, kde se tu dá v klidu vychcat?“

To byla blonďáčkova chvíle. Nahrnul se před borce, jemuž se teď na vyrýsovaném těle leskly kapičky potu, což ho činilo neodolatelným, a sebevědomě prohlásil:

„Támhle za bankama. Čekej, razím s tebou.“

A tak oba vyrazili a týpek mohl jen sledovat jejich záda a pak, jak mizí za překážku. Ostatní kluci neměli nic jiného na práci, a tak se rozvalili vedle týpka, čekali, až se namakanec vrátí a třeba ještě ukáže nějaké triky, a zapředli debatu o ničem.

„Hele, čekli jste, jak dal ten varhel? Byl jako úplně v chillu,“ plácnul první.

„To byl bengr, kámo, je to fakt boreček,“ prohodil druhý.

„Ten to tady fakt rozsek, co bráško?“ nadhodil třetí otázku na týpka, který zatím jen mlčel.

„No, tak jako když chceš, tak to dáš, no? Prostě na tom dýl maká, tak mu to jde. Se z toho fakt neudělám,“ odfrknul si týpek.

„Za to ten tvůj šampónek jo, ten na něj fest civěl,“ přidal se další.

„Jakej, kurva, můj šampónek?“ vystřelil na něj týpek.

„Tak ho mrdáš, tak je tvůj, ne?“

„Ty seš ale píčus…,“ procedil týpek, ale ani se nehnul. Celá ta debata ho nebavila. Nechtěl teď nic jiného, než aby namakanec rychle vypadl a všechno se zase uklidnilo. Na chvíli bylo ticho, ale to nevydrželo moc dlouho, protože někdo prohodil:

„Ty vole, ty tam snad nachčijou rybník.“ Ačkoliv se tohle tvrzení zdálo dost nepravděpodobné, něco na něm přece jen bylo. Kdyby jen vykonávali běžnou potřebu, byli by oba jistě dávno zpět, což nutně vedlo k myšlence:

„Spíš tam mrdaj, co jinýho.“

„Hele, bráško, ten namakanec ti nejspíš mrdá tvýho šampónka,“ ozval se zase jiný.

„Už jsem říkal…,“ chtěl se opakovat týpek, ale pak jen dodal, „hele, ať si dělaj, co chtěj, mně je to volný.“

„Ty seš teda mrtě krutej. Mně kdyby někdo mrdal hoe, tak jsem dost nasranej.“

„Máš místo mozku díru, ty vole? Říkám, že to není žádnej můj šampónek, natož hoe. Tyhle kecy jsou fakt na píču. Jdu jezdit.“ Týpek popadl skejt a rozjel se někam na druhou stranu skejtparku, aby tohle nemusel řešit. Nechtěl řešit vůbec nic. Chtěl prostě jenom klid.

„Ty vole, ten to dobře vypastil,“ uslyšel ještě za sebou, ale zbytek velmi hodnotné konverzace už naštěstí neslyšel.

Stihl si akorát vyzkoušet pár triků, které mu stejně teď vůbec nešly, než uslyšel od skupinky jeho kámošů povyk. Bylo mu jasné, co se děje, ale i tak přijel blíž k nim, aby nezahlédl nikoho jiného než totálně vysmátého blonďáčka a namakance, který se ani neobtěžoval obléct si zpět svlečené tričko. Ten jeho dokonale namachrovaný výraz vyloženě troubil do světa: festovně mě vyhulil. Týpkovi to ale bylo úplně jedno.

***

O pár dní později se týpek zase povaloval ve stínu na banku a bez zájmu sledoval několik místních kluků snažících se o nějaké triky. Slunce se znovu pomalu šouralo k horizontu a horký letní vzduch se stále těžce opíral do plechových ramp a betonového placu. Všechno se zdálo být stejné jako dřív. Snad je ty triky, o které se kluci pokoušeli, byly o něco komplikovanější, jako by k nim ještě promlouval závan motivace. Po namakanci jinak nezbylo nic než pár videí na jejich profilech a těch pár desítek lajků, které za ně dostali.

A ještě jedna drobnost tu zůstala. Týpek se nervózně podrbal v rozkroku a ucítil, že už mu opět stojí. Otravovalo ho to, ale vůbec se mu to nechtělo řešit. Musel by se totiž zvednout, dojít za překážku a tam — vzít svoje péro do ruky a rychle si ho vyhonit. Spolu s namakancem se k jeho ne moc velkému údivu totiž vypařil i blonďáček. Zůstala po něm je mírná pachuť v podobě jednoho neposlušně stojícího péra. A někde tam vzadu hodně hluboko v něm na malou chvíli zahlodala pochybnost, jestli přece jen neměl o blonďáčka aspoň trochu bojovat. Možná že nic v životě nebude zadarmo. Týpek zívnul a labužnicky otočil tvář zpátky ke slunci. A nebo bude?