Dobré věci

„Osvícené sobectví? To jste mě zaskočil, pane. No, to je… přibližně… činění druhým dobré věci.“
Aristoteles, učitel Alexandrův, 4. století př. n. l.

„A vezmeme to upřímně, ano? Prostě se s tim neser. Znáš to, naši čtenáři sou zocelený a stopro to zvládnou. Já ten podcast pak přinejhorším sestříhám, takže jeď fakt na max, oukyš?“

Mladík s výraznými pihami a vlasy sestřihanými na stranu, zatužené trochou gelu, se ušklíbnul a přitakal ve slavném stylu keine probleme. Reportér Nízkoprahového avantgardního studentského žurnálu AVU, takzvaného Nízkáče, si naproti němu na židli znovu poposednul a v rozporu se svým ležérním vystupováním se zhluboka nadechnul, když se dotknul displeje svého iPhonu X.

„Takže to jede, jo?“

„Ehm, jo…“

A reportér začal: „Tak, nacházíme se v ateliéru M, hned vedle záchodů ve druhym patře a z okna vidíme Stromoffku. Marián sedí naproti mě na gauči, na kterym je naaranžovaný nějaký prostěradlo, a nevypadá, že by se tu zrovna rozvaloval. Trochu nervozita, co, Mariáne? Tak jaký je to pocit bejt zrovna tady, kde se všechno stalo?“

„Hele, já nevim. Divnej. Možná, jak řikáš, nervozita. Možná taky trochu… já nevim, jestli nostalgie. Ale možná lepší slovo je tajemství.“ Mladý umělec se zadíval z okna a na pár vteřin odcestoval myslí jinam. „Jo, cejtim tu nějakej jakože záchvěv tajemství. Jako když se záclony v odpolednim slunci pohnou a ty víš, že to bylo něco víc než jen tvoje představivost. To by tam nesmělo bejt to slunce. A tak nějak tušíš a je ti trochu blbě, protože víš, že nic než to slabý a párkrát vylouhovaný tušení ti nezbyde. Víš, co myslim?“

„Myslíš jedinečnost okamžiku, kterej nezachytí nic a hnedka je pryč…?“ zkusil to reportér, ale už z hlasu bylo cítit, že je tak trochu mimo. Mladík naproti němu přimhouřil oči a vytáhnul z kapsy pytlík s tabákem a papírky.

„No, ani ne,“ začal pomalu a balil u toho cígo. „Jde o umění. Jak ho berem, víš? Spíš jako že takhle ty záclony můžeš vykládat spolubydlícímu a jakože možná 'hele super džouk, brácho', ale když to hodíš na papír a zaprasíš si u toho ruce vod uhlu, tak najednou je to něco z tebe, chápeš? A i když je to v podstatě stejná věc, pořád ty záclony, tak je to najednou vod srdíčka a jako že fakt umění, kámo. A najednou se to počítá.“

„Jo… jasně, ale tim sme nějak odbočili od našeho tématu. A tim je…,“ pokusil se reportér vrátit rozhovor na původní myšlenku, ale umělec s nezapáleným práskem v puse ho přerušil.

„A teď je to stejný, že jo. Já ti tu můžu něco vyprávět, ale je to jako vykládat ti o tý duchařině se záclonama. Tak se Marián jakože nechal trochu vojet od slavnýho týpka. Hustý, trochu jakože na čubku, ale hustý. Ale vo tom to neni. Musel by ses podivat na tu kresbu a najednou to začneš brát vážně. Najednou se to začne počítat. To sem tak nějak chtěl říct. Nevim, jestli to bylo pochopitelný.“

Mladý malíř škrtnul sirkou, zapálil si a pozoroval reportéra.

„Ne, řek' si to skvěle. Skvělej úvod právě k tý kresbě. Asi to ví úplně všichni, co sledujou tenhle podcast, ale radši pro prváky: mluvíme o slavný kresbě od neznámého autora z předminulýho roku, která letos získala cenu Jindřicha Chalupeckýho, mimo to ještě zvláštní ocenění od EXIT a autorovi je přislíbeno Hlávkovo stipendium a Hlávkova kolej, teda pokud se k dílu někdo přihlásí. Připomenu taky, že AVU zapůjčilo karton do galerie moderny DOX a chystá se zařazení do cyklu Anonymové výtvarné tvorby ve Veletržňáku. Říkám to správně, Mariáne?“

„Jo, správně. Jako v DOXu už to neni, ale asi se to fakt dostane do Národního, no. Na chvíli. Chápeš, jako vedle grafik z renezance.“

„A to nejpeprnější na tomhle šílenství kolem jednoho kartonu je to, že je na něm vyobrazený tady náš Marián.“

Reportér udělal dramatickou pauzu. Vypadal už ve svém živlu, rozhovor se chytnul dobře. Marián v něm velmi rychle vycítil to, čeho se bál sám na sobě. Bývalý umělec, jazyk kontaminovaný avantgardními vyjádřeními, ale neuživí se. Vede pochybný časák pro studenty, aby zaplatil nájem na koleji, kde ho ze známosti nechávají. Jazyk…, kvůli němu se doživotně zabednil mezi umělci. Jazyk… ty vole, jazyk jak ten je mocnej…

***

Líbal jako bůh. Bi Zeus pod parou. Ale jinak to byla láska na první pohled. Opravdu první pohled. Říká se to vždycky, ale my to tušili už před třetí skleničkou. A když jsme se v půl druhé vyhrabali ze Stromoffky, věděli jsme, že už spolu budeme pořád. Emko ve druhém patře bylo nejblíž a já měl klíče. Kdyby byl čas, mohl jsem mu ukázat nějaké své práce, ale tak to v tu chvíli opravdu nevypadalo. Ateliér byl v tuhle hodinu samozřejmě prázdný a my se tam vpotáceli, aniž by si nás vrátný všimnul („Kdo nechrápe, není Čech!“).

„Počkej, počkej,“ laškoval jsem, když se dveře zavřely a on mi začal rozepínal kalhoty. „Koukej kolem sebe. Čum tady. Nějaký z těchhle děl tady budou mít jednou hodnotu miliony korun. Neřikám, že nutně moje, ale některý z nich jo. Aspoň si to prohlídni, ne? Abys věděl, kde chceš mrdat.“

Zasmál se, pokrčil rameny a přejel očima po řadě rozvěšených obrazů a kreseb.

„Rozsvítim.“

Kupodivu, fakt ho to zaujalo. Přišel mi víc a víc sexy. Hlavně teď, když si takovým suverénním pohledem prohlížel mnohaměsíční práce z mého ročníku. Nikdy jsem nebyl na nabouchaný alfičky, co si jdou za mrdem hlava nehlava, ale tohle mě bralo. Jak si nebral servítky. Ostatně posuďte sami…

„Ale ty víš, že je to trochu shit, že jo? Třeba tohle,“ zahlásil ukazuje na jeden vystavený list.

„No…“ Srdce se mi rozbušilo, když jsem k němu přicházel. Ať to není ten můj, ať to proboha není ten… „Jo, zrovna tohle je trochu shit, no.“

„Jak tu linku někdo může táhnout stejnou silou tady na pozadí a na židli a tady na ramenou? To jako že má ten exot stejnej pocit ze židle jako z tohohle sexy týpka?“

„Jo, no, je to prostě hrozný. Občas se tu takový věci objeví. Ale tak třeba ta nepřítomnost kontrastu byl autorův záměr…“

„Hovno, takový záměry neexistujou. Teda ne na týhle planetě,“ zasmál se a já se křečovitě smál taky. Hlavně ať nic nepozná. Kontrast, kontrast, tohle jsem si musel zapamatovat.

„Hele, nebo tohle. Jako lidi myslej, že když něco je jako dobrej džouk, brácho, a hoděj to na papír a zaserou si u toho prsty od uhlu, tak že je to najednou umění. Že se to jako počítá. Nebo tobě ty záclony přijdou dobrý?“

„Hele, já nevim, z teoretickýho hlediska právě o tom pojednává…“

„Jo, já vim, já sem jen blb, co neprošel přímačkama,“ borec mávnul rukou a chytnul mě kolem pasu. „Ale máš super obličej, když si nejsi jistej. Kdo o tomhle teoreticky pojednává?“

„Pojednej o tom prakticky ty…“

Během jedenácti sekund mi rozmrdal semestrální práci jako nikdo. Během dalších dvou jsem měl jeho jazyk v puse a kalhoty se mi sunuly pod zvláštní tíhou k podlaze.

***

„Takže samá chvála. Jaký je to pocit, když ti týpek, co dostal Chalupeckýho cenu, řekne, že líp by to nedal?“

Mariánovi po tvářích přeběhly stíny ze začervenání. „Tak takhle to přesně neřek, ale dost to chválil, máš recht. No, já v tý chvíli ještě nevěděl, jakýho machra jsem si sem přived, že jo…“

„Dobře, nechme tvojí skromnost skromností a pojďme mluvit o tý jeho kresbě. Jak k tomu došlo? To ti jen tak řek: Mariáne, pojď, hodím tvojí skicu na papír?“

„Hele, to bylo…“

„A připomínám, že i on byl vožralej na maděru, mám pravdu?“

„No, vlastně jo. Teda, řikal, že mám super obličej, protože sem sebejistej. A že neodejde, dokud mě nezvěční. Jakože najednou takový to osvícení múzy, když tě to… čistá krása mocně inspiruje…“

***

„Ááách, jooo,“ vydechnul jsem znova. Nohy nad hlavou, stehna přimáčknutá jeho dlaněmi pevně k břichu, až jsem se bořil do polštářů gauče. Zadek vystrčenej nahoru k němu, půlky v téhle poloze roztažené, až by se jeden začervenal. Vyholený půlky, poznamenávám. Týpkovo péro, z větší části zaražené, teď působilo jako dokonalá součást tohohle lascivního sousoší. Noční sousoší lascivity – super název, musím si ho zapamatovat.

Mrdal samozřejmě velmi dobře. To se pozná na klukovi na první pohled. A já to poznal už ve Stromoffce. Mám na to podobný filtr, jako mají realitní makléři: (i) mají větší dlaně, (ii) když sedí, mají roztažený nohy, (iii) často se i mimoděk hrabou v rozkroku a (iv) nosí řetízek. Srdce mi bušilo vzrušením nachytaného teenagera, už když jsem s ním rozdělával první láhev. Teď bušilo nejen srdce.

„Do–brýýý,“ zahuhlal jsem, abych si vynutil jeho pozornost. Týpek se na mě za celou dobu snad ani nepodíval. Hlavu měl skloněnou k mé díře, držel ji pevně na místě a soustředil se jen na mrdání. Prudký přírazy, zatloukající mě stále hlouběji do polštářů, rytmicky poletující řetízek s navlečeným prstenem a občasný oddychnutí. Moje péro už skoro na autopilota, díra někde v předpeklí a on pořád ani pohled! Do háje! Debile! Čum na mě!

„Voo–léé.“ Nic. Šukal víc a víc. Chtěl jsem ho vidět, ten výraz. Musel jsem ho vidět. Pak mě to napadlo:

„Frodo!!!“

Konečně zvednul hlavu. Ale přestal mrdat. A já tušil, že se asi nezasměje. Vlastně co to bylo za nápad, během mrdačky se vtipu smát nedá. Zasměješ se a jsi v háji. Nezasměješ se a jsi za exota. Jsem vůl!

Koukal na mě bez výrazu. Na můj rozparáděnej obličej, musel bejt červenej a plnej pudovosti. Byl jsem tak 19, možná 20 sekund od výstřiku a teď tohle. Péro zabořený v zadku a týpek zírající do mých očí. Jako totálně unsexy. Dýchal jsem jak neukázněnej youtuber a nechápal.

„Co sakra… mrdáme, ne?

On se jen usmál. Aspoň něco. Jenže pak udělal něco vážně nefér. Během vteřiny vyndal péro. Normálně ho vyndal! Ani jeden z nás ještě nestříkal a já byl tak blízko. Co to je za magora?

„Hezký,“ pohladil mě po rozhicované tváři a jedním prstem zajel do pusy. „Moc hezký!“

Vyskočil z gauče a strhnul první karton ze stolu. V ruce měl uhel.

„Zůstaň, jak jsi!“

Jeho hlas zněl tvrdě. Pořád mi bušilo srdce vzrušením, péro sebou škubalo, ale já odolal se nevyhonit. On dělal jen malou creepy přestávku. Je to umělec. Jako já. Má nárok na mozkový zkraty.

Ale tohle by fakt vyhodilo pojistky.

Koukal na mě strnule, strašně soustředěně. Viděl jsem, jak mu pod kartonem stojí péro, musel bejt taky namaděru – to měl náladu na tohle?

„Dobrý, dobrý…,“ kýval hlavou. „Strč si prsty do díry. Dělej, vole. Trochu se projeď. Ale čum na mě!“

Překvapil mě. Já… nevěděl jsem, co ta situace má znamenat, ale v té nadrženosti jsem skoro neměl jinou možnost. Dva prsty pronikly do rozmrdané díry jako do crème brûlée. Brr. Blbé přirovnání. Jako do použité slupky od banánu…, pronikly snadno.

„Hezký. Šikovnej. Druhou rukou si hlaď koule. Ale pořád čum na mě!“

Vypadalo to, že v tomhle stavu jsem byl pro něj schopnej udělat všechno. Divný. Asi jsem ještě nikdy nebyl tak nadrženej. Bývaly zbývaly vteřiny a on je proměnil v minuty lajkované scény z pornhubu. Hladil jsem si koule a přimrdával se druhou rukou. Nadrženost nemizela. Pořád jsem byl rozjetej tak, jako v té osudné chvíli, kdy vyndal péro.

„Pojď šukat…“

„Né, pěkný. De ti to. Nepřestávej.“

On se jen upřeně koukal. A jenom na můj obličej. Já mu předváděl péčko jak za €14,99 a on se neobtěžoval ani pozorovat rozkrok. A ani nic nekreslil. Tak co bude, sakra?

„Strč si tam tři prsty. A projížděj se. Jako bych tě šukal. Jedem. A koule hladit.“

„Poď mrdat, vole…, prosím.“

„Ok, řekni – poď mi projet díru.“

„Poď mi projet díru, vole.“

„Procítěně! Poď mě vymrdat jako fajn čubku!“

„Poď mě vymrdat… jako fajn čubku.“

„Roztáhni pořádně nohy. Přirážej prstama! Hekej! Přirážej víc!“

„Uch… aaach… jooo…“

„Řikej, jak moc chceš moje péro v sobě! Dělej! Mrdej se!“

„Chci… aach… tvoje péro…, vem si mojí… prdel…, aach…, vojeď mě jak fenku… jooo…, vymrdej ze mě…“

„Zmáčkni si koule! TEĎ!“

Moje tělo jelo na automat. Na nadrženej automat. Pravá ruka bez rozmyšlení splnila příkaz a sevřela se. Překvapilo mě, jak moc.

„Óóaaach!“

„Jo!“ vykřiknul týpek za kartonem. Ve vteřině mu ruka s uhlem přelétla po bílé ploše a zanechala po sobě asi pět klikatých čar. Možná šest.

Týpek prudce vstal a hodil karton na zem. Jeho výstřik dolétl až na mě. Kolik to bylo metrů, si netroufám odhadnout. Každopádně ve stejný moment jsem stříkal i já. Zkropený ze dvou různých úhlů, oddechoval jsem na gauči, jako by měl právě vyšukat parní válec. Otočil jsem hlavu. On už byl v teplácích. Sledoval jsem ho pohledem, jaký mívají milenci po těžké noci. Oblíknul si bílou hrubou lněnou košili a soukal se do mikiny s kapucí a dlouhými tkaničkami. Strašná kombinace. Z kapuce mu teď lezly delší tmavé vlasy. V drásavém kontrastu s jistotou pohybů jeho prstů se prameny neohrabaně čeřily do hlučné bystřiny. Tmavé horské, možná nespoutané bystřiny. Snažil jsem si to všechno zapamatovat, očekávaje následující okamžiky, ale nemohl jsem se zaměřit na nic jiného než ty vlasy. Ty jeho tmavé vlasy, opravdu pomalý potok vytékající z Černého jezera, roztékající se do všech stran, ztrácející se v borůvčí. Na kolika všech centimetrech mrdal umělce, borečky, jako jsem já? Druhý, třetí, šestý, sedmý a desátý. A všechny ty další a všechny ty, co jsem ještě nerozeznal. Jeho vlasy byly plné mrdání.

„Tak nice.“

Řekl mi to s úsměvem a dal mi pusu na čelo. Pak bouchly dveře ateliéru M. Cítil jsem spokojenost a smutek. Tu krásnou kombinaci, kvůli které mrdáme.

A pak se začala objevovat trapnost.

***

„Takže v podstatě jako DiCaprio?“

„Cože?“ probral se Marián ze zasnění.

„No, jako že ta kresba teda probíhala jako ta scéna z Titaniku. Jak jsi popisoval.“

„Více méně. Jenom mu to tak netrvalo. A podlaha se nehoupala kvůli vlnám.“

„Jasně, Mariáne. No a co bylo dál? Našel jsi kresbu a podíval se na ní a… co sis pomyslel? Jaká byla tvoje první myšlenka? A nemyslím takové ty kecy do katalogu, ale dej našim čtenářům, co potřebují. Všichni lačníme po tvém opravdu prvním pocitu.“

„No, já… jako hned jsem viděl, že je to fakt výjimečná kresba, ale… opravdu první myšlenka byla… Zrada.“

„Zrada? Sorry, nechápu. Můžeš to rozvíst?“

„No jako že… ta kresba byla tak… no, náročná i pro mě a tak a… ono to bylo jen pár čar.“

„Jak myslíš – náročná? Říkal jsi, že to bylo hnedka hotový.“

„No… sakra, tak musel jsem tam ležet a tak… a on to tak prožíval. A já to tak prožíval. A ve výsledku šest debilních čar. Chtěl jsem to zlostí vyhodit.“

„Ale nevyhodils.“

„Nevyhodil.“

„A dobře jsi udělal. Umožnil jsi tak přežít nejlepšímu letošnímu dílu, nad jehož úspěchem u porotců zůstává rozum stát. Jak může být šest čar tak strhujících? Jak tomu rozumíš, Mariáne?“

„Hele, na to si odpověz už sám.“ Mariánova nálada se zjevně změnila. Zachmuřil se, hodil si přes rameno brašnu a mávnul směrem do zadní části ateliéru: „Se na to koukni sám. Je tam vzadu. Poznáš to. A please neponič to, má to cenu milionů. Zdar.“

Marián vyšuměl rychleji, než se reportér Nízkáče vůbec vzpamatoval. V šoku z náhlého odchodu umělce vypnul nahrávání a pronesl jednoduché:

„Píčus přecitlivělej.“

Pak mu ale došlo, co píčus právě řekl. Oči se mu rozšířily a vyběhnul zapátrat do zadní části ateliéru. Našel to samozřejmě hned. Čtvercový karton o rozměru dobrých metr na metr stál na stojanu, částečně překrytý jemným prostěradlem.

Odhrnul ho.

Srdce se mu rozbušilo. Bylo to dobré. Bylo to tak dobré…

Oči mu přejížděly po prázdné ploše, kterou narušovalo opravdu jen několik vlnitých linií nestálé tloušťky. Pak se zarazil na několika místech, kde byl papír špinavý. Nebo spíš to vypadalo na zbytky laku. Proč to lakovali takhle neprofesionálně, napadlo ho.

Pohled se vrátil doprostřed. Mariánův obličej. Jen oči, bez obočí a řas, jen náznak stínu nosu a pusa v neobvyklém výrazu. Nebo až křeči. Byl v tom takový neklid. Taková energie…

Cítil, jak mu začíná stát pták.

Ty vole. Mariáne!

Zvuk poklopce.

Mariánovy oči na něj hleděly. Pusa šeptala tiché prosby.

Mariáne!

Výstřiky zasáhly okraj kartonu a zanechaly další průhlednou, laku podobnou skvrnu.