Ryba z volné ruky

Při prvním nabrání sklovina pomalu odkápla. Tenký provázek bíle zářícího skla ladně stekl z návarku píšťaly jako potrhaný zkaramelizovaný med a žbluňknul zpátky do tisícistupňové lázně. Toho tichého a poklidného pekla oxidů a příměsí, malého příručního slunce rožnícího se na kovové pánvi v hutní sklářské peci. Tedy jednoho z mnoha zdejších novoborských příručních sluncí.

Mladík na chladnějším konci píšťaly se do pece díval bez výrazu už dobrou půlminutu. Nepřemýšlel ale o složitostech – třeba, zda skutečné peklo nemá spíš víc než s typickými vařícími kotly něco společného se strnulou a nehybnou taveninou všech hříšných duší, do které občas přikápne nějaká další… Ne, tohoto mladíka rozpuštěné sklo fascinovalo prostě proto, že bylo krásné. Možná hezčí než ve své konečné podobě: naleštěné a ve vitríně. Tady bylo… nevěděl vlastně jaké, ale líbilo se mu takhle. Před otevřenými dvířky pece se cítil doma.

„… že mi, do prdele, daji snad nějaký prášky. Ale já řikám – pane doktóre, tohle si tam strčte zpátky. To já mám z těch parchantů. A von, že to… hele, mladej, tak co ten kerbl?“

„Eh… jo, jo…,“ cuknul sebou mladý sklář, až když ho starý pán poplácal po rameni. „Teda, pane mistr, kdy ste to nechal zakládat? Je to nějaký tekutý.“

„Když ti ještě teče, tak je to pořád dobrý,“ podotknul se znaleckým výrazem, ale pak se hlasitě rozesmál.

Mladík se dobrácky ušklíbnul, vlastně ani přesně nevěděl, na co mistr naráží, ale určitě to nebyl vtip na prodlouženou do tanečních. Mistr byl v nějaké dobré náladě na to, že za chvíli tu má učně. Většinou je nemohl vystát. Radši nad tím nepřemýšlel a zvednul loket, natrénovaným pohybem vytáhnul píšťalu z pece a začal kerbl skla rozvalovat na podložce.

„No a von na to, že mám teda víc chodit. Jako rychle chodit aspoň půl hodiny po práci.“

„Jo.“

„Jenže po práci… to víš, jak tady vypadaj ulice večer. Zarovnej to ještě tady… no dobrý. Si někde zvrknu kotník a už mě vezou na eldéenku.“

„No, tak dávejte pozor.“

„Takže sem si řikal…, že jako dokud se nesetmí… Chápeš, kvůli zdraví. Já kdyby nešlo o srdce, tak neřeknu, ale…“

„Ale pane mistr.“

„Dyť ti to stydne!“

„Jo, jasně.“ Mladík rychle vsadil píšťalu zpátky a začal kroutivým pohybem po paměti nabírat sklovinu. Přitom se díval do obličeje starého pána – šibala a i v těchhle letech kluka, mazaného vykuka, kterému táhlo na pětaosmdesát a kterému nikdo nedokázal odporovat. Poslouchaly ho na slovo už generace před ním. V huti platí, vážení, zákony, které tam venku nikdo nezná. A tohle byl jeden z nich. Starý pán měl prostě vždycky pravdu.

„Ale pane mistr, dyť vám teď přijdou ty učni. Budou zkoušet ty formy.“

„Nepodceňuj se, zbojníku,“ usmál se stařík, plácnul ho do vytvarovaných ramen a sám vypnul hruď jako dvacetiletý atlet. „Máš už maturu, sokole? Máš? Tyhle spratci nepoznaj svalák od podvaláku. Dej jim do těla. Tělo tuž a nazdar!“

S plnou sokolskou parádou si to mistr odštrádoval hlavními vraty tak rychle, že mladík nestačil nic. Zakroutil hlavou a nedokázal potlačit úsměv. Pak vytáhnul pěkné půlkilo skloviny.

***

„… řikám jen pííčo! A vona na to – s pojebanejma ani za prachy!“

„… si se posral? Kde to máš – jaká profilovka?“

„… jestli to pojebete, tak se…“

Do hutní haly se nasunul menší hlouček odrostlejších puberťáků (taková ta nedbalá osmnáctka – znáš to), kteří podle hluku vydali tak na dobrou třicítku, ale ve skutečnosti jich nebylo víc než osm. Mladík zůstal stát u pece na pódiu, rozkročil se a dal ruce v bok.

„Čau, mládeži.“

„Von tu starej pán neni?“

„Pan mistr myslíš?“ ukázal na něj píšťalou, na jejímž konci stále třímal malý kousek rožhaveného skla. Teplo bylo na tváři cítit i na ten metr velmi jasně. „Na něco sem se ptal, Sašo.“

„Jo… dyť jo. Starej pan mistr.“

Mladík na pódiu pokýval hlavou a stáhnul píšťalu zpátky. „Jo, pan mistr musel za navážkou.“

„Jo jasně, na alko-navážku,“ ozvalo se posměšně z hloučku, ale už rozhodně ne s takovou razancí.

„Takže prej jste minulej tejden dělali nějaký formy…, tak se předveďte, jak jste to zprasili.“

Kluci učňovský se za dalšího hřmotného jančení dali vyndavat z batohů vydlabané dřevěné kvádry všech velikostí, ale u toho si pořád něco ukazovali na mobilech. Byli jako utržení z řetězu, pomyslel si odmaturovaný sklář, horší než obvykle. Co se zase děje?

„Má tělo jako bůůůh.“

„Bicáky jako Cristiano Ronaldo. Hashtag #bicákyUpece.“

„Tyhle ruce by pleskaly o půlky! #sklářiPlácej … Když fouká, tak mi stojí! #vykuřPíšťalu.“

„Co blbnete?“ kroutil hlavou novopečený sklář a mocně nechápal. Kluci sice sesazovali formy, ale u toho se pořád smáli, čuměli na mobily a vykřikovali polohlasně různé hlášky. „Čemu se tlemíte? Ste sjetý, nebo co?“

„Ne, prosím,“ řekl konečně jeden normálním hlasem a postavil zkompletovanou formu před pódium k odzkoušení. Potom ale skláři pokynul prstíkem ve stylu pojď, pojď, brouku. Mladík si nebyl jistý, ale on snad u toho i zakroutil zadkem.

Co to mělo znamenat? Jako jasně, že na něj ženský letěj, to bylo o něm známé. A ne jen ženský. Plno z nich milovalo jeho větší, dobře stavěné tělo a na věk lehce přes dvacet i dost vyzrálý, doprosrdečný obličej a celkový dojem mladého muže spíš než nevycválaného kluka. A že on se nenechá dvakrát přemlouvat, když už k něčemu má dojít, ať už jde o holku nebo kluka, to taky věděl asi každý. Ale ještě nikdy kvůli tomu ti parchanti takhle nevyváděli. V tom bude ještě nějaká jiná kravina. Jako ne, že by mu to bylo úplně nepříjemné. Skupinka nevycákaných učňů se před ním lascivně nakrucuje, to nebyl pohled, kvůli kterýmu by šel vrátit prošlou Nutellu, ale jednou je měl na starosti a starý pán ho zpraží, pokud se dozví, jaký tu byl brajgl. Co za tím ale sakra bylo?

Radši o ničem nepřemýšlel – stejně by nic nevymyslel – vzal natočenou sklovinu, založil ji do formy a ještě jednou všechny kluky přelítnul tvrdým pohledem. Ti byli najednou zticha, jako by na něco čekali. Mladík pak vzal píšťalu do pusy a začal foukat do skla.

V tu chvíli se z hloučku ozvalo tiché: „Ach…, jo…, přidej…“

„Dobrý, vyhoď to,“ oznámil sklář – jako by nic neslyšel – že skončil a že může mladý formu otevřít, a zvednul vyfoukané sklo. Pořádně ho prohlédl a poznamenal: „No, nic moc. Hlavně ta hrubost. Tak přestaňte už dělat píčoviny, snad už jste dospělí, ne? Hele, jestli jste si tenhle měsíc moc nezapíchali, tak to neni můj byznys. Teď ty, předveď se.“

„No, ale já nevim, jak…,“ začal rozpačitě kluk, kterého vybral záměrně, protože dělal největší bordel. Takový ten prudič s obličejem hezounka, co ostatní provokuje k pořád větší a větší akci. A pak se začal vlnit do neexistujícího rytmu a otáčet se a ukazovat zadek.

„Rozjeď to, Ríšo. Dáš to!“

„Jemu musí nastavit každej! #nastavMu.“

„Ten zadek musí přirážet jako…“

„Vy volové,“ rozkřiknul se s úšklebkem sklář a seskočil z pódia mezi překvapené kluky. „To se tlemíte tomuhle? Ukaž, kámo, dělej. Naval to!“

Vyškubnul mobil jednomu z nich a začal scrollovat profilem, který beztak sledovali všichni. Vypadalo to, že se učeň ani nebrání a naopak mu nakukuje přes rameno a sleduje jeho reakci.

„No a co to má jako bejt?“

„Máš nějakou fanynku na Insta!“

„Teda fanynku… spíš fanouška!“

„Proč myslíš?“ otočil hlavu sklář a zvednul obočí. „Vypadá to, že to máte nastudovaný, kluci. Píčoviny, to je vaše. Ty formy ste doprasili fest, ale čumět na Instáč, to je vaše, co? Hele, ty di na formu, ty deš foukat. A končíme s píčovinama, jo, mládeži?“

„Ten fanda je z týhle třídy,“ vykřiknul ten nejnamachrovanější a ještě si polohlasně dodal: „vole.“

Sklář se otočil a vážně nevěděl, co říct. Směsice, hotová rychle rašící džungle emocí. Těšilo ho, že je v očích mlaďasů takový sexy king. Ještě víc ho dojímalo, že někdo z těhle osmi kluků po něm tolik jede. Ale taky ho sralo, že ta pakáž takhle vyjebává s jeho snahou je něco naučit. A snad nejvíc to, jak si tenhle hezounký machřík dělá prdel z jednoho z těch ostatních týpků. Jak ten se asi teď musí cítit? Dělá, že nic, aby to nebylo poznat, ale uvnitř trpí tímhle pranýřováním. Za to by borec zasloužil přes držku.

„Jo, tak se z toho neposereš, ne? Padej nahoru a foukej. A vy taky, do dvojic. Jeden drží formu, druhej fouká. Neserte mě, lemplové.“

To je trochu zklidnilo. Ale ne moc. Tlačili se u pece, jako by se srotovali u nějakého nočního klubu, nabírali postupně sklovinu a komentovali to jako… dlaždiči. Skláři jsou slušná profese.

„Hele,“ oslovil mladý sklář jednoho z učňů na kraji pódia, který právě cvokhajzem upravoval tvar vyfoukaného polotovaru. „Jak ten Richard věděl, že je ten fanoušek z vašeho ročníku?“ Prostě mu to nedalo. Věděl, že jenom přilévá olej do ohně, ale prostě se musel zeptat.

„Podle fotky z jednoho postu.“

„Z toho sem teda fakt chytrej…“

„No, fotka tebe, jak děláš tu rybu z volný ruky. Jak to měl bejt jeseter, ale skončilo to jako kapr. Tos' dělal jen pro náš ročník, ne?“

„Jo…, hm…, ten jeseter,“ zamručel sklář a zamyslel se.

„Tý volé,“ ozvalo se v tu ránu z druhé strany pódia. „Jo, jo, jeď!“

„Hashtag #dostaňSkláře!“

„#20cm!“

Richard si očividně sundal tričko, točil s ním nad hlavou, vyřvával #20cm, kroutil se u píšťaly jako u tyče a mělo to celé znamenat nejspíš další provokaci vůči tomu neznámému chudákovi, nepříliš obratnému fanouškovi. Podobalo se to, když si sráči ze základky dělali srandu z někoho, komu šlohli zamilovaný deníček. Až na to, že místo deníčku to byl Instáč a že nebyl ani tak o zamilovanosti, jako spíš o nadrženosti jeho majitele.

On věděl, že to musí zarazit. Už se to rozjíždělo daleko přes čáru. On věděl, že pokud to nestopne hned teď, bude se to jenom stupňovat. Jo, stupňovat. Ty grázlové se začnou ještě víc předvádět a přidat se bude muset i ten nebožák fanoušek, aby tím na sebe neupozorňoval. Za pár chvil tu z toho bude mít kůlničku na dříví: osmičku vilných nadržených heteráků, kteří si hrajou na zamilované buzny, budou se svlíkat, nakrucovat a tak všechno. Bude to hrozný. Strašný, a proto to musel zastavit. Hnedka teď. Než se to celý rozjede. Budou jak utržený z řetězu, pokud to nezastaví. Budou se svlíkat a tak. Hrozný…

Sklář stál s píšťalou v ruce a s krajní nedůvěřivostí sledoval, jak se k Richardovi do půl těla přidávají dva další kluci. Trička nad hlavou, tancovali v horku pece u píšťal. Sklář byl připravený je seřvat na dvě doby. Za chvilku…

A najednou se Richard otočil kolem improvizované tyče, vystrčil zadek a stáhnul trochu kalhoty. Sklářův pohled se ani nepohnul, ale jeho vnitřnosti se sevřely. Pokud to nezarazí, bude mít strašný průser. Tenhle bordel se prosákne na učňák a… Všichni mu věřili, měl pověst spolehlivého a bla bla bla. Jenže on zůstal jen civět. Richard, ten největší hajzl z té sebranky, měl hladkou prdel až k nevíře. Péro mu už samozřejmě z toho pohledu stálo pevně jako pohledový beton. Každou vteřinou cítil, jak zklamává ty, kteří mu věřili, jak selhává i jako jejich kouč, ale on ty okamžiky porážky měnil tímhle nevýhodným kurzem za chvilky Richardova zadku bez jediného chloupku. Byl jako gambler, který zvyšuje sázky po prohře. Věděl, že každá další vteřina ho bude stát neúměrné trable, možná úplný vyhazov, ale on pokračoval v téhle hře s ďáblem, kterou nemůže vyhrát. Richard už stáhnul kalhoty v předklonu až úplně dolů, snad aby ho vyprovokoval, aby to už zarazil a skončil to. Jasně, nemohlo mu to už být příjemné, ale nemohl ztratit před kámoši tvář. Jediný, kdo to mohl ukončit bez ztráty kytičky, byl mladý sklář. Ale ten se už rozhodl hrát all-in. Ani se nehnul, čuměl se stále stejným, zatuhlým nedůvěřivým výrazem, ale čuměl. Richardovi už byly vidět zezadu koule, nakrucoval se s vyšpuleným zadkem a skákal ze strany na stranu. Ti další dva ho začali následovat. A strnulý sklář věděl, že to už nezarazí. Možná peklo nebylo ani tak o vařících kotlích, ale o nás jako o nehybné tavenině protichůdných tužeb, bez možnosti odporu chladnoucí do své úplné tuhosti. Vole, dokonale mrdatelná prdel…

„Jauuuuuu! Ááááááááá!“

A to přišlo vysvobození.

***

„Dělej, vodu! Hlavně, ať si na to nic nedává!“

„Má si lehnout?“

„Jo, dělej, lehni si, Richarde. Ukaž…“

„Bude to s nim dobrý?“

„To by se u starýho pána nestalo.“

„Ty drž hubu!“

„Vypadá to dobře, kluci. Richarde, neni to do hloubky, jen vrchní vrstvy kůže. To se zacelí samo. A vy se oblíkněte, do prdele,“ prohlásil sklář a trochu si oddechnul. Spálenina od skla vypadala na zadku sice jako šílený cejch, ale bylo to jen takový líznutí o kerbl. Kdyby na něj tou prdelí spadnul…, to by byla jízda.

„Kámo, tobě se doslova zapaluje prdel.“

„Vyjebej, magore,“ rozkřiknul se ležící Richard a snažil se mít hlas pevně položený do nízkých poloh, tzv. tóniny nad věcí.

„To bys teď asi nedal, ne?“ nedal si pokoj ten týpek a smál se.

Patřilo mu to, hajzlovi. Za to jak ponižoval toho fanouška. Richard se rozhlédnul po klucích, někdo z nich to byl, ale on už možná nikdy nezjistí, kdo přesně.

„Tak už padejte pryč a tobě to, Richarde, ještě natřu. Co? Nebo ti to maj udělat kámoši?“

Richardovi se sevřela pusa zlostí, ale nic neřekl. Ostatní kluci se mezitím navlékali do triček a loudavým tempem se vytráceli z haly, pokřikujíce na něj ještě nějaké vtipné hlášky.

„Nedělej, že z toho kulháš, já měl už taky spáleniny a i větší a tohle je v klidu.“

„Pálí to jako prase, vole.“

„Nehroť to, tady se opři, já najdu ten gel.“

„Jakej gel???“

„Na tu spáleninu,“ odtušil sklář a ohlédl se za ním. No, mohl si ho vychutnat, hajzla. „Nebo co si myslel?“

„Neřeš.“

Byla to neuvěřitelná situace. A že to nebylo poprvé, co na mladého skláře někdo vyzývavě vystrčil zadek. Ale tohle byl ten největší parchant z jejich ročníku, namachrovaný a nad věcí – a teď s kalhotama u kotníků, opřený o stůl a s popálenou prdelí. Poslušně čekající na natření. Vlastně ani neměl moc na výběr. Zato sklář měl. Ten sakra měl na výběr.

Přehazoval si v ruce gel na urgentní ošetření a stál za ním. Sledoval ho a přemýšlel o tom, jak ho ten magor připravil o možnost na téhle škole vůbec začít působit jako pomocník mistra. Až se ten skandál rozkřikne, nebude mít šanci. Možná tohle je poslední chvíle, kdy… Nutno právě teď podotknout, že mladý sklář ho měl velmi vyvinutý. Smysl pro férovost. Možná pro něj ho ostatní vždycky tak respektovali, možná pro něj měl život vždycky o trochu těžší než ostatní. Ten smysl teď hlásil jediné. Tedy… snad to byl tenhle smysl.

„Tak moc nehekej.“

„Co? Eeeh…“

Sklář plácnul dlaní s gelem o půlku s popáleninou a začal jí natírat.

„Eeeeh…“

„No, asi dobrý takhle…,“ uzavřel a kontroloval rozmazání. Hajzl ale pořád stál opřený, bez pohnutí. Proč si hned nenasadí kalhoty, jak by to udělal každý? Oči mu sklouzly k učňově rozkroku a opravdu – stálo mu. Stálo jim oběma. Tiše, strnule a bez hnutí jim tam oběma stálo a skláři právě začaly odtikávat vteřiny na rozhodnutí. Kdyby trochu víc přemýšlel, kdyby byl alespoň trochu amatérským intelektuálem z periferie, napadlo by ho něco na způsob, že peklo možná není o vařících kotlích, ale o zatuhlém světě, čekajícím na tvé rozhodnutí, které změní vše. V tom okamžiku zkondenzují tvoje dobré stránky s těmi démonickými v jednu jedinou skelnou taveninu. Nepoznal by ses.

Skláři zašustila v rukou fólie a rozepnul se poklopec. Učňova záda najednou zatížilo sklářovo svalnaté tělo. Jeho široká ramena a velké bicáky, i přes tričko viditelné prsní svaly a ploché břicho. Machírek najednou vypadal pod touhle váhou jako moucha něžně připlácnutá pivním táckem. Ten se ani nenadýchnul a už mu sklář roztáhl nohy a nadzvedl je stehny trochu výš. První zásun byl pak otázkou jedné dvou náročných sekund. Hajzlík hlasitě vydechoval a jeho hlas se nemohl rozhodnout, jestli kňučet, nebo slastně zasténat. Než stačil udělat cokoli vědomého, sklář mu zajel velkýma dlaněma pod mikinu a tričko, projel jimi po jeho hrudníku a chytnul ho pevně zespodu za ramena. Nebyla to ale jen dojemná něžnost, učňovi to hned došlo – sklář se tím zapřel.

První zásuny byly obtížné. Pro kluka. Zadek byl těsný a nepoddajný. Svíral se a povoloval, jako by ustupoval před pérem. Sklář otočil hlavu, měl ji těsně vedle učně. Ten měl co dělat, ale zvládal to. Teď si přesně na vlastní kůži osahává, co znamená ten jeho posranej…

„Takže #20cm?“ syknul sklář a jejich oči se potkaly. Jen ať si to užije.

Po šesti, možná sedmi cvičných pomalých zásunech, které mu dával jako mrdací obdobu doby hájení, začal postupně přidávat. Hloubku a hlavně frekvenci a sílu. Nebylo na co čekat, kluk hekal, jako každý v téhle fázi, a dával to. Pořád ještě mu ležel na zádech, takže mrdání pro něj začínalo být trochu nepraktické, ale bavilo ho, jak ho celého přimáčknul, že se skoro nemohl hýbat. Trochu volnosti měla jen jeho malá popálená prdel, když zrovna nepřirazil až po koule, a hlava. Občas se na sebe podívali. Sklář ale nevěděl, jestli ten klučinův pohled znamená něco speciálního. Byl zatnutý a soustředěný, hekal a kňučel, ale ještě se po něm tak divně díval.

„To…,“ zahuhňal.

„Co?“ odtušil sklář mírně pobaveně, že má k tomu kluk ještě co dodat.

„To víc… neumíš?“

Na parchantově obličeji se objevila známka machrovství.

Dobře, jak chceš. Sklář se ušklíbnul a postavil se za něj. Teď měl volnost a přímý přístup. Chytnul ho za boky a začal mrdat, jak se na týpka od pece sluší a patří. Prudce, rychle, nedočkavě, razantně. Učeň už vyloženě vzdychal a jeho hekání se rozléhalo po sklářské hale jako amatérský duet. Sklář se totiž už taky přidal a intenzivnější šukání ho už dostávalo. Oddechoval slastně a dodával učňově procítěnému tenoru trochu toho poživačného basbarytonu od podlahy.

Netrvalo to dlouho. Nebyl to dvouhodinový naaranžovaný sex ze studia – tohle byla skutečná spontánní mrdačka. Jen co si učeň pořádně zvyknul a zadek se přizpůsobil sklářově nadprůměrným rozměrům, už bylo seshora slyšet, že mladík se dostává ke konci. Oddechování zrychlovalo, přírazy byly prudší a prudší. Machírek se snažil dostat se ke svému péru, aby ten okamžik nepropásnul, ale nedalo se to stihnout. Sklář ho už narval až po koule a začal stříkat dávku za dávkou.

Učeň jen poslouchal, jak se zezadu ozývají stále tlumenější vzdechy, až na něj sklář zase nalehnul.

„Eh, dobrý, ne? – Ty ses…?“

Pak se stalo něco, co už učeň nikdy nezažil. Sklář ho chytnul kolem ramen a, aniž by z něj vyndal péro, otočil ho břichem nahoru. A tak stále napíchnutý, mohl (a tak trochu i musel) předvézt mladík své umění skláři nad ním. Stačilo jen pár tahů a za halasného sténání si zkropil celý hrudník.

Až potom se z něj sklář vysoukal. Jedním pohybem ruky stáhnul šprcku a hodil jí do pekla pece. Se zaujetím sledoval, jak se guma se vším v ní během vteřin rozpouštěla v tisícistupňové lázni a za probublávání mizela jako jemná, nehmatatelná příměs do celé várky skla.

„Doufám, že tahle várka skončí jako slavnostní skleničky na stole ředitele učňáku,“ ozvalo se za ním. „A nebo libereckýho primátora.“

„Takže jestli tě ta prdel už nepálí, můžeš jít, ne?“

„No…,“ zaváhal kluk a opatrně se soukal do kalhot (ono asi nešlo už ani tak o tu malou popáleninu).

Sklář se otočil od pece a sledoval, jak se týpek dostává zpátky do své namachrované polohy.

„Hele a ty to… ty jako nastoupíš jako na tuhle školu. Jako mistr na praxe?“ Sklář v učňově hlase odtušil náznaky naděje. Ale co si ten maník jako představuje? Už jenom ta scéna u píšťal byla naprosto přes čáru. Nezvládnul to. A teď tohle, to už bylo prostě moc.

„Počkej, něco tady mám,“ napadlo mladého skláře místo odpovědi a začal hrabat v krabici se sklem k recyklaci – k opětovnému roztavení v peci. Jak říkal starý pán: sklo je věčné.

„Na.“

Podával mu kus průzračného, vnitřně zeleně žíhaného skla s porůznu kleštěmi vytahanými výhrbky. Vzadu a dole víc. Díra v přední části měla možná představovat oko. Nebylo hned poznat, o co se jedná, ale učni blýskla v očích jiskra.

„No ty vole, to je ta tvoje ryba z volný ruky. Jak to mel bejt jeseter, ale skončilo to jako…“

„Jo, jo, přesně. Tak abys to neměl jenom na fotce.“

Učeň se výrazně začervenal. Sice spolu před chvílí mrdali fest, ale on se začervenal teď. To samozřejmě znamenalo jediné.

„Tak se měj,“ prohodil mladý sklář ležérně a sebral ze sklářského pódia polorozepnutý batoh a hodil si ho přes rameno. K učňově překvapení ten mladý a nadějný pomocný mistr bez dalšího slova seskočil z patra a rychlým krokem mířil k hlavním vratům. Tohle zamilovaní lidé hned vytuší – že se někdo už nikdy nevrátí. Stál tam jako přimražený, strnulý a s rozmrdanou prdelí, neschopný slova a úporně sledoval, jak otevírá pravou půlku vrat a jak za nimi mizí. Někoho by napadlo, že peklo není o vařících kotlích, ale o nehybnosti a zatuhlosti, se kterou přijímáme těžkou realitu. O vášnivě rozpálené nehybnosti roztavené skloviny.