Láska na první zásun - Kapitola 1

Stručné představení charakterů

Radek Stříbrný

Věk: 25 let

Zaměstnání: student 5. ročníku magisterkého studia dvojoboru zeměpis/biologie, přednášející na pedagogické fakultě, brigádně číšník v Midnight klubu, trenér v kurzech sebeobrany

Vzhled a nástřel povahy: 195 cm vysoký a vysportovaný, má končetiny jako lachtan (ale nikdo si z něj kvůli tomu srandu neudělá, mohl by dostat přes hubu), velké ruce s dlouhými prsty a nohu velikosti 47.

Černé vlasy nosí buď uhlazené (ve škole), nebo rozcuchané (v baru). Má zelené oči a výrazné červené úzké rty.

Nemá rád kostýmy, nemá rád dlouhodobé vztahy (on obecně nerad vstupuje do jakéhokoliv závazku), nemá rád profesora Peroutku, protože po něm už roky jede a on s tím nemůže nic dělat (když ještě nestudoval pedák, tak profesůrka ojel v baru – jaké pak bylo překvapení, když se potkali na první přednášce).

Je vznětlivý až cholerický, ovšem vykazuje i jisté známky flegmatismu (čili je jako počasí).

Štefan Válek

Vek: 20

Zamestnanie: študent 1. ročníka štúdia dvojodboru geografia/biológia, brigádnik v kvetinárstve

Vzhľad a náčrt povahy: 180 cm vysoký, štíhla atletická postava, nohy číslo 42.

Blond vlasy po ramená zväčša v obyčajnom vysokom cope, prenikavé modré oči a plné ružové pery.

Rád si vyhodí z kopýtka, ale často naivne naletí na sľuby o láske, nemá rád namyslené kačky (ako ich rád nazýva) a verí v princa na bielom koni.

Rád si z ľudí uťahuje a je to extrovert, ale rovnako je veľmi empatický.

Sme v Česku iba dva dni aj s cestou. Za ten čas sme sa stihli akurát skoro vybaliť (vybalili sme si až pyžamo a hygienické potreby), ale už stojíme pred jedným z najväčších klubov, čo v Prahe nájdete.

„Ak si chcela, aby som zmrzol, tak si si na to mohla vybrať niečo lepšie. Nemusím pri tom vyzerať ako debil, nie?“ vrčím na Lenku. Schválne som v Česku už 14 dní pred začiatkom semestra. Mal som v pláne trošku sa zoznámiť s mestom a aklimatizovať sa.

Podotýkam, že za tým, kde sa práve teraz nachádzam, stojí hlavne moja spolubývajúca a.k.a. najlepšia kamoška Lenka a moja blbosť.

Mám na sebe kostým ovečky, do ktorého ma navliekla po prehranej stávke. Aby bolo jasné, v midnight sa koná niečo ako maškarný večierok a podmienkou pre vstup bol kostým.

Lenka ako víťaz našej stávky si mohla vybrať, za čo pôjdeme, a ona si vybrala pastierku a ovečku.

Najhoršie na tom všetkom je to, že Lenka je perverzák telom i dušou, a preto som teraz navlečený do vlnenej vestičky, ktorá mi končí nad pupkom, a vlnených kraťasiek, ktoré mi ledva zakrývajú to najnutnejšie. Na krku mám taký ten zvonček, ktorý je podľa mňa skôr pre kravy (ale Lenka si ho neodpustila), a na nohách nejaké čudné čierne topánky, ktoré ani neviem identifikovať (ale omŕzajú mi v nich nohy).

„Smola, aj tak už tak vyzeráš, takže to už nezmeníme,“ vyplazí na mňa jazyk a postrčí ma k bodyguardovi, pred ktorým sa práve uvoľnilo miesto. Dvojmetrová hora svalov ma prešacuje pohľadom. Ostatných prešacoval aj rukami, no pri pohľade na tie kúsky oblečenia, čo mám na sebe, asi uznal, že to nemá zmysel.

„A vy máte být co?“

„Však pastierka a ovca, nevidíš?“ tento krát to bola Lenka, ktorá vrčí. Bodyguard ju zabil pohľadom a s tichým povzdychnutím nás pustil ďalej.

Dnu je celkom plno. Je tu telo na… nie, skôr kostým na kostýme. Nachádza sa tu aj zopár opakujúcich sa kúskov ako napríklad superman alebo batman. No našli sa aj jedinci ako slečna, ktorá sa navliekla do Kosit vreca. Medzi týmito ľuďmi sa cítim ako exhibicionista.

Hudba hrá dosť nahlas, ale našťastie nie tak, aby sme si museli kričať do uší. Hneď si u mňa toto miesto získava plusové body, pretože obrovské decibely ma vždycky viedli k rýchlemu opusteniu podniku.

Dúfam, že tu nestretnem žiadneho budúceho spolužiaka. Pohľadom zablúdim na vysokého barmana v tmavomodrej škraboške.

Je to kus chlapa, nieže by som ja nebol. Meriam niečo málo cez 180cm mám slušnú postavu, blond vlasy a modré oči. Ale on má niečo do seba. Jeho čierne vlasy, brušáky, u ktorých mám pocit, že sa ich môžem dotknúť aj odtiaľto, jeho karamelové bradavky na širokom hrudníku… on je proste boh. Alebo skôr diabol. Ja sa hodím na boha viac, no nie?

Líným pohledem přejedu nově příchozí skupinku nedochůdčat. Několika rychlými pohyby zatřepu šejkrem, který mi málem vypadne z ruky, když si všimnu poměrně vysokého modrookého týpka.

Zírám na mladíčka se zářivými blonďatými vlasy jako černoch na Eskymáka v Africe. Ze všech těch přitroublých kostýmů superhrdinů a komiksových postav to tenhle hošan zabíjí.

Ovce? Vážně?

Tak to pardon, ale potkat takovou oplzlou ovečku s nevinným kukučem zoofil, tak se chuděra nedožije rána.

„Hej, vidíš tu roztomilou parodii na ovečku?“ drcne mi do ramene kolega Roman.

Popravdě dnes jsem tu vůbec neměl být. Nikdy si neberu směnu, když je zde nějaká kostýmová akce. Ať už blbý karneval nebo třeba cosplay (podle mě je to jedno a to samé, ale majitel to tak nevidí). Bohužel je půlka září a spousta zdejších číšníků se rozhodlo odletět na dovolenou, kdyby nemířil každý jinam, klidně bych si myslel, že se vážně domluvili.

„Že váháš,“ zasměji se a uhnu pohledem přesně v momentě, kdy mě začne skenovat.

Natočím se trošku bokem, ať má na co zírat. Na kostýmy mě dvakrát neužije, takže jsem si vzal alespoň škrabošku, černé upnuté džíny a vestičku, kterou mám rozepnutou, ať se mají koloušci (ale i milé slečny) na co koukat. Kdyby se náhodou někdo ptal, co jsem zač, odpovím, že moderní verze Cassanovy.

Navštěvuji posilovnu třikrát týdně a krom víkendu běhám každé ráno, takže je se čím kochat. Ano, nepatřím k lidem, co by trpěli depresemi a nízkým seběvědomím. Vypadám dobře a vůbec se nestydím to přiznat.

„Ovečka má asi hlad,“ podotkne všímavě Roman. Koutkem oka pohlédnu směrem k sladkému zvířátku, které si mě s neskrývajícím obdivem prohlíží.

„Jo, za chvíli bude slintat,“ vyprsknu pobaveně a rozleji Piña Coladu do dvou připravených vysokých sklenic.

„Piña Colada pro dvě krásné kočičky!“ zahlaholím do éteru, a upozorním tak na sebe skoro půlku baru.

Dvě holčiny v převleku za roztomilé číči si to ke mně přivalí jako rozbouřená voda se širokými úsměvy na tvářích. Uznávám, že ta jejich rozkošná sametová ouška mají něco do sebe.

Letmým pohledem překontroluji další objednávku. Zase Piña Colada. Mám docela strach, že si dneska jiný koktejl ani nevyzkouším.

Stále na sobě cítím oči té nestydaté ovečky, což mě nijak neznervózňuje. Naopak, vzbouzí ve mně zvědavost. Dneska jsem si ještě nevybral, koho poctím svou přítomností.

„Jde sem,“ upozorní mě Roman.

Až tak?

No tak to jsem zvědav, jak si ovečka poradí s vlkem.

Naplním šejkr téměř až po okraj a zvednu zrak, abych ho rovnou propálil pohledem, neboť vím, že tohle vždycky lidi vyvede z míry. Pokud uteče, má smůlu. Nemám ve zvyku své kořisti honit po loukách a už vůbec ne po barech.

„Na koho pozeráš? To si celý ty, vždy si vyberieš toho najväčšieho Casanovu v okolí a ja potom už nemám šancu,“ posťažuje sa Lenka, keď uvidí, kde môj pohľad smeruje.

Zrazu mi tento šialený nápad stráviť tu drvivú väčšinu večera vôbec nepripadá až tak zlý.

„Nestresuj… má tam celkom pekného kolegu,“ žmurknem na ňu a hlavou nenápadne naznačím smer, ktorým sa má pozrieť.

„Tak fajn, to by šlo,“ jej nálada je zrazu úplne iná. Práve sa dostala do módu MNE NEUJDEŠ. Lov sa začína.

Obaja kráčame priamou čiarou smer bar. Celý čas ho hypnotizujem pohľadom. Úplne som zabudol, čo mám na sebe, a tak si ani neuvedomujem, ako musím vyzerať. Moja dnešná obeť práve napĺňa šejker nejakou tekutinou a hneď nato ma prepichne pohľadom. Prvýkrát v živote mám zimomriavky. Ten pohľad… prečo mám pocit, akoby ma chcel zožrať? Je to presne ten pohľad, aký hádže vlk na ovcu tesne predtým, ako si do jej lahodného stehienka zaborí tesáky, a moje stehienka sú dnes viac než dokonalo odhalené.

Mám dve možnosti, buď sa teraz otočím a s hanbou na celý zvyšok života si odkráčam do môjho prenajatého bytu, alebo jednoducho budem pokračovať v love na divokú zver. Lenka to rozhodne za mňa. Moje prudké zastavenie nečaká, a tak do mňa narazí, čo ma prinúti spraviť potrebné tri alebo štyri kroky na to, aby som sa ocitol pred barom. Aby som sa nezrútil na zem, použijem barovú stoličku ako podperu. Zdvihnem hlavu a pohľad sa mi stretne s tými najzelenejšími očami, aké som kedy videl. Civím do nich ako na Monu Lisu v Paríži, a preto sa strhnem od ľaku, keď sa ozve:

„Dáš si něco?“ ten posmešný úsmev mi neujde. On má zo mňa srandu? Tak fajn, nenechám niekoho, nech si zo mňa robí srandu, aj keď vyzerám tak, ako vyzerám. Lov na divokú zver pokračuje. S hlavou hore sa posadím na stoličku a s nosom zapichnutým v nápojovom lístku mu odpoviem.

„Jedno Martini,“ začnem predsa niečím jednoduchším, aj keď to je nápoj pre dámy, na tohto diabla podrobujem všetky svoje zmysli.

Medzitým sa Lenka dá do reči s vysokým barmanom, ktorý postáva hneď vedľa nás. Vyzerá, že sa dobre baví, a na počudovanie on tiež, dúfam, že to neskončí ako minule. Naposledy bol totiž zadaný a do baru ho prišla pozrieť dosť žiarlivá priateľka. To bola bitka. Samozrejme Lenka ako absolvent kurzu sebaobrany ju zvládla po chvíli. Túto vlastnosť jej závidím, mal by som sa tiež na niečo také dať. Predsa len po takomto kurze vyzerá bitka tak nejako… ladnejšie? Môže nejaká bitka vyzerať ladno?

Ale to je jedno, späť k diablovi.

Pozorujem jeho šikovné ruky, ako pripravujú drinky pre každého, kto si zažiada. Vôbec sa nepozerá do receptov a presne vie, čo robiť, aj keď väčšinou ide iba o Piña Coladu; je to obdivuhodné.

„Nech si chutnat,“ prenesie, keď mi podáva moje Martini.

Když si ode mě přebírá sklenku s tenkou stopkou, záměrně se prsty dotknu jeho ruky a s úsměvem pozoruji, jak jím ten letmý dotek škubne, až mu část průhledné tekutiny vychrstne ven. Pár kapek dopadne na jeho odhalené stehno.

Věnuje mi až překvapivě drzý pohled a prsty volné ruky setře tekutinu ze své téměř alabastrově bílé pokožky, aby si vzápětí s přivřenýma očkama a rudými tvářemi důkladně oblízl ukazováček.

Nasucho polknu a s nevolí zaznamenám, jak mi zaškube v rozkroku.

Ovečka nejspíš bude mít už zkušenosti s vlky, nebo naopak ještě žádného nepotkala, a tak vůbec netuší, co čekat. Doufám v tu druhou možnost.

Lehké šťouchnutí, které mi Roman věnuje, mě probere z mého chvilkového záseku. Věnuji mláděti záměrně letmý něžný úsměv a přidám i mrknutí.

Jak si může být tak jistý, že jsem na muže? Pokud vím, není to na mně vidět. Proč ho trochu nepotrápit?

Podívám se na další objednávku, pro změnu zase Piña Colada. Lidé opravdu trpí silným nedostatkem inspirace. Zaposlouchám se do rozhovoru Romana, který stejně jako já zvládá míchat koktejly, čepovat pivo a mlít přitom ústy. Druhá věc je, že tu máme dva bary a tady vpředu bývá vždycky daleko menší nával. Naopak vzadu jsou v pěti a stejně nestíhají.

Nedá mi to a přitočím se k nim blíže, zatímco třesu šejkrem. Chci, aby ta rozkošná ovečka, co mě nestydatě pozoruje z barové židličky, ztratila na své sebejistotě.

Neujde mi, jak si olivu na jehle okatě zastrkává do úst. Opravdu pěkně prostopášné zvířátko!

„Slečno, máte krásný oděv, velmi by se vyjímal na podlaze mého pokoje,“ věnuji dívce svůdný úsměv.

Neujde mi Romanův pobavený úšklebek. Už mě zná dlouho a ví, o co mi jde. Matení (ne)přítele je přece odvěká taktika.

Dívka na mě překvapeně vyvalí kukadla a její tváře okamžitě chytí stejnou barvu, jakou má červené víno, jehož sklenici před ní Roman položí.

Pri podávaní Martini sa naše ruky dotknú, presnejšie sa dotknú naše prsty, no aj tak… taký výboj je viac než prekvapujúci. S rukou podvedome trhnem, čím mu stopercentne nahrajem do kariet, až mi číra tekutina kvapne na stehno.

Toto je zasa bod pre mňa.

Čo najerotickejšie si tu kvapku ukazovákom zotriem, načo si ho hneď strčím do pusy. Je mi jedno, ako okato to vyzerá, rovnako ako mi je jedno, že sa pri tom červenám ako puberťáčka (aj keď neviem prečo, nikdy som s takýmito reakciami problém nemal), proste ho dnes dostanem a basta.

Sledujem, ako mu vybieha žila na krku a rovnako ako zatína sánku. Je vzrušený, alebo ho to aspoň vzrušuje, to je jasné. Tento malý, nepatrný a predsa jasný náznak mi úplne stačí na to, aby som sa ho len tak ľahko nevzdal.

Nevnímam ľudí okolo nás, a tak ma trocha prekvapí, keď sa so žmurknutím a milým úsmevom vyberie preč. Rýchlo sa to snažím zachrániť olivou v mojich ústach, no on to už asi nezaregistruje.

„Slečno, máte krásný oděv, velmi by se vyjímal na podlaze mého pokoje,“ tak touto vetou ma práve dostal.

Chce sa hrať? Tak sa budeme hrať. Nie je jediný, ktorý sa môže tváriť, že v skutočnosti záujem nemá, plus u Lenky si dnes ani neškrtne, keďže vie, že po ňom idem ja.

S novým diabolským sa otočím na nového prísediaceho.

„Ahoj, ja som Štefan,“ podávam mu ruku s milým úsmevom. Je to nejaký malý zajačik, nečakane v kostýme zajačika. Tak tohto dostanem hravo.

„Tomáš,“ odpovie mi šeptom a pokúsi sa vpiť do stoličky. Chudák, práve si sa stal obeťou vlka v koži baránka… dnes skôr ovce.

„Pekné meno, si odtiaľto?“ periférne zaznamenám pohľad môjho diabla, keď sa otáčam po Martini.

Pozoruji ruměněc dívky ve tváři a stíhám sledovat i prostopášnou ovečku, která se rozhodne, že si budeme hrát oba, a otočí se na skoro stejně rozkošného zajdu.

Dívka střelí překvapeným pohledem do strany a já si konečně pořádně prohlédnu její oděv (hlavně, že tu hlasím, jak by se vyjímal u mě na podlaze, pche!).

Sakra! Samozřejmě, že ovečka potřebuje i pastýře. V tomhle případě spíš pastýřku.

Mohlo mi to dojít dřív.

Nezbývá mi však nic jiného, než počkat na její reakci, jinak by z toho ještě mohl být slušný trapas. Na ty se nespecializuji, takže je většinou zahrávám do autu.

„Ďakujem,“ usměje se na mě. „Ale nemám záujem,“ oznámí mi přímo.

Za tohle u mě získává bezvýznamných sto bodů anebo ne, rovnou zlatého bludišťáka, protože přímá odmítnutí oceňuji. Jsou totiž tisíckrát lepší, než takové ty nemastné neslané odpovědi, u kterých nevíte, jestli není lepší se vzdát ještě s křížkem před funusem.

Na druhou stránku, vím, že mi nejspíš trochu lže. Nechce lézt do zelí svému kamarádovi.

„Není problém,“ ujistím ji a vykouzlím na tváři ten nejzářivější úsměv, jaký dovedu.

Vyvalí na mě svá hnědá kukadla, div nečapnu tác na pití, abych jí ho nepřidržel před hlavou, protože nemají daleko k tomu, aby svou majitelku opustila.

Nenápadně kopnu Romana do kotníku a ten si se mnou okamžitě vymění místo, takže se ocitnu přímo před ovečkou, která mě okatě ignoruje a právě se povážlivě nahýbá k zajíčkovi, jenž by svojí barvou mohl konkurovat té nejrudější růži.

Toho zajdovského týpka už jsem tu viděl. Nevím, jestli nemá dvojče, protože po minulém výstupu, co tu předvedl svému příteli, jsem usoudil, že takhle blbej nemůže být jen jeden.

Nevím, jestli se mi ovečky zželí anebo chci jen vidět, ten překvapený pohled. Jedno z toho to bude, možná obojí. A nejspíš taky fakt, že ho prostě chci a nerad chodím kolem horké kaše. Jsem v práci a na nějaké to dlouhé hraní nemám čas. Trošku pošťuchování ano, ale balit tu kluka půlku večera a ještě nemít jistotu… na to mě neužije.

Skloním se blíže k baru a důrazně bouchnu rukama o lesklý černý mramor.

Obě zvířátka se na mě překvapeně podívají a slova jim uvíznou v hrdlech.

Aniž bych od nich odvrátil pohled promluvím na Romana. „Petr by měl každou chvíli dorazit, že?“

„Jo, potřebuješ pauzu?“ dojde mu okamžitě.

„Ano,“ odvětím.

Modroočko mě nechápavě pozoruje s ústy lehce rozevřenými, okamžitě mnou projede vlna očekávání, protože tuším, že se v nich zanedlouho pěkně porochním.

Nakloním se přes bar, ještě o kousek blíž k němu a pravačkou ho lehce uchopím za bradu, kterou mu natočím do strany. „Tak fajn ovečko, chci k tobě do zadečku. A to ideálně během následujících deseti minut, máš zájem?“ pronesu svůdným hlasem a slovíčko „zadečku“ náležitě zdůrazním, přičemž si dám záležet, abych se jazykem dotkl jeho lalůčku. Sice mluvím těsně u jeho ucha, ale záměrně jsem si vybral stranu blíž k zajíčkovi, který mě musí slyšet.

O trochu se odtáhnu a pozoruji hned dvě zrudlé tváře. Neujde mi, jak ovečce po mém ataku vyskočila husina. Neodolám a věnuji mu potěšený úsměv.

Inu, teď se ukáže, jestli se vlk nažere a ovce zůstane celá. Není koneckonců jediná pod sluncem.

„Ďakujem, ale nemám záujem,“ pekne Lenka, za toto si môžeš priviesť domov, koho chceš, máte voľný byt.

Prehodím so zajačikom ešte zopár viet, ani neviem presne o čom, keďže celý čas vnímam, čo sa deje za mojím chrbtom.

Nakloním sa k nemu, že mu nenápadne zašepkám do ucha môj plán, aby mi s ním pomáhal, no v tom sa ozve rána hneď vedľa mňa. Prudko sa otočím, až mi niečo praskne v krku.

„Petr by měl každou chvíli dorazit, že?“ prenesie k svojmu kolegovi bez toho, aby otočil hlavu od nás.

„Jo, potřebuješ pauzu?“

„Ano,“ o čo mu ide? Žeby nášmu vlkovi došla trpezlivosť?

„Tak fajn ovečko, chci k tobě do zadečku. A to ideálně během následujících deseti minut, máš zájem?“ prenesie hneď vedľa môjho ucha zatiaľ, čo mi pravačkou jemne otáča hlavu, aby mal lepší prístup.

Naschvál si si vybral ucho bližšie k zajačikovi? Hraješ túto hru riadne nefér. Moje myšlienky ho zotierajú jedna radosť, no moja tvár po kontakte môjho ucha s jeho jazykom naberie odtieň zrelej paradajky.

Čo je ten chlap zač? Naposledy som sa červenal niekedy v prvom ročníku na strednej a on ma k tomu prinúti dokonca až dvakrát.

Chvíľu len tak na neho zazerám, neschopný slova. Jeho výraz mi naznačí, že už nemám veľa času, a tak pozbieram zvyšky toho, čo by som mal mať medzi nohami, a pokúsim sa o odpoveď.

„Desať minút? To ti na to stačí tak málo? Tak to nie si veľmi náročný, čo?“ nečakám na jeho reakciu a pokračujem. „Rečnícka otázka, som zvedavý, čo dokážeš. Predveď sa,“ žmurknem naňho, na ex do seba hodím zvyšok svojej Martini a už sa stávam zo stoličky. Mám chuť ho trocha vydesiť, a tak sa nakloním cez pult k nemu, chytím ho za tú rozopnutú vestičku a pritiahnem si ho do bozku, až sa mi môj doplnok na krku vášnivo rozzvoní.

Hodnú chvíľu mu tam jazykom plienim ústa, až mi dochádza dych. Chutí po alkohole, ale cítim tam aj mentol, niečo ako zubnú pastu… dobre vedieť, že ústna hygiena mu niečo hovorí. „Ale také ľahké to mať nebudeš,“ poznamenám a pustím ho.

„Ale také ľahké to mať nebudeš,“ oznámí mi a rovnou mě propustí ze svého sevření.

Tak tohle jsem nečekal. Jeho alkoholem ochucený hbitý jazyk stále cítím v puse.

Martini je koktejl, který jsem pil snad jednou v životě, ale kdybych ho býval ochutnával předtím z jeho úst, možná by se stal mým neojoblíbenějším. Bohužel, gin s tonikem v současnosti nic nepřeválcuje.

Tak dvě sekundy si srovnávám v hlavě, co mi před tím svým vášnivým činem (díky kterému si vykopal hrob) řekl. Těmi deseti minutami jsem myslel, že za takovou dobu budu k mání. Nicméně tuhle jeho mylnou domněnku, kterak si s ním budu hrát jen deset minut, ještě využiji.

Takže lehký jo?! Nebudu jo?!

Smůla. Právě mě řádně nasral.

Mám jediný štěstí, že tu dneska šéfík není, jinak bych měl už pravděpodobně padáka.

Jedna věc je vzít si někoho do kumbálu s lahvemi a druhá líbat ho tu před všemi lidmi. Sice si začal on sám, ale minimálně na koberečku bych určitě skončil.

Cítím, jak se mi ten vztek smíšený s vášnivou chutí po té přidrzlé ovci, která zjevně vůbec nic netuší o pracovní morálce (a že je student ho opravdu neomlouvá), rozlévá žílami.

Roman mě chytí za rameno. „Klid… šéf tu není,“ pokusí se hned uhasit ten plamen, který už dávno pozná (aby ne, za ty roky, co se známe).

Blonďáček postupně ztrácí svůj sebejistý výraz, zatímco můj dostává stále ostřejší rysy. Půlkou těla je pořád přikloněný přes barový pult.

„To je mi jedno, věnuj se zákazníkům,“ setřesu Romanovu ruku a rovnou přeskočím pult jako hrdina z akčního filmu. Klopy vestičky se mi v letu frajersky rozhalí. Doskočím těsně před to rozkošné a dost odvážné stvoření v hadříkách, za které by se snad nemusela stydět ani ta nejlacinější děvka, jenž stále napůl stojí a napůl sedí na barové židličce.

Přiznám se, že jsem tenhle pult přeskakoval už několikrát a to z různých důvodů, posledně například proto, abych jednomu týpkovi, se kterým se nás šéf hádal, rozbil držku. Dostal jsem díky tomu dost tučnou odměnu, kdybych věděl, že k ní stačí tak málo, mlátil bych ty hovada, co si otvírají pusu, každou chvíli.

Modroočko na mě překvapeně vytřeští zrak. Nedám mu k dlouhému zírání na moji skoro dvoumetrovou krásu prostor.

Hrábnu po té ovečce tlapou jako medvěd divokým včelám do úlu pro med. Naberu do dlaně chlupatou látku jeho kostýmu a tahem ho přetáhnu z barové židličky k sobě, až mi tvrdě narazí do nahé hrudě.

Vůbec mě netankují udivené pohledy všech okolo. Teď už je to stejně jedno. Pokud se k šéfovi donesou drby, tak ať stojí za to (ale pochybuji, jedno se těm lidem tady musí nechat, umí držet pysk).

„Tak poslyš, ovečko, teď půjdeš se mnou, protože si za tu svoji mladickou nerozvážnost poneseš zodpovědnost,“ zavrčím hlasem nepřipouštějícím námitky.

Je oproti mně úplně maličkatý, a to jsem ho za mrňouse nepovažoval. Zachvěje se, možná touhou, možná strachem a nadechne se v odpověď, ale tu mu neumožním.

Prostě to podělal. Chybami se člověk učí.

Přehodím si ho přes rameno jako padesátikilový pytel brambor, ačkoliv on bude mít tak o třicet kilo víc.

„Teď tvůj anál pozná ráj, to je asi ten nejlepší trest, jaký sis kdy mohl přát,“ oznámím mu a plesknu ho po zadečku ukrytém v chlupaté a huňaté látce těch pidi kraťásků nebo trenýrek či co to je za výmysl.

Jeho chvíľkový udivený výraz stojí za to. V hlave sa mi prebúdzajú sebavedomé myšlienky a na mojej tvári to je určite vidieť. No táto moja chvíľka slávy netrvá dlho.

„To je mi jedno, věnuj se zákazníkům,“ odpovie kolegovi, ktorý sa doteraz bavil s Lenkou, ani neviem na čo a už preskakuje pult ako akčný super-hrdina. Jeho vestička sa pri tom roztvorí tak, že perfektne odhaľuje všetko a ešte viac. V prvej chvíli mi napadne, že si asi rozbije hubu alebo niekomu skočí na hlavu. Ale už keď letí, všimnem si dve voľne barové stoličky po mojej levici, ktoré sú zastrčené pod pult, asi sa tu pred barom toľko nevysedáva, čož je pre neho výhodné, pretože tým pádom mu pri doskoku vôbec nevadia. Rovnako ako ľudia, ktorí sa v šoku uhnú. Neviem, či s tým, že mu to takto vyjde, počítal, alebo má iba z pekla šťastie. Je mi to totiž úplne jedno.

Mám sto chutí sa pred neho postaviť, a zabrániť tak vo výhľade tým nadržaným dievčatám v kostýmoch mačiek, ktoré po ňom pokukujú, no ovládnem sa. No ovládnem je možno silné slovo, skôr nestihnem nijako zareagovať.

V sekunde je pri mne a s rukou o veľkosti minimálne ako medveď si ma pritiahne, doslova, na svoju nahú hruď. Práve teraz by som zabíjal, že je tá moja vestička až taká dlhá a hrubá, pretože cez ňu necítim žiaden priamy dotyk. No môj inštinkt mi vraví, že priameho kontaktu tu dnes bude ešte viac než dosť, tak sa s tým zmierim.

„Tak poslyš, ovečko, teď půjdeš se mnou, protože si za tu svoji mladickou nerozvážnost poneseš zodpovědnost,“ z jeho hlasu sa zachvejem, som rád, že cez huňatú látku mojich kraťaskov nie je možné vidieť moju začínajúcu erekciu, ale mladickou? Vážne? Veď nemôže byť starší o viac ako štyri roky, tak čo tu trepe, akoby som mal desať a on tridsať osem.

Nadýchnem sa, že mu na to niečo poviem, no zabráni mi v tom celkom účinným chvatom. Prehodí si ma cez rameno, akoby som nevážil ani kilo a pritom vážim úctyhodných 82.

„Teď tvůj anál pozná ráj, to je asi ten nejlepší trest, jaký sis kdy mohl přát,“ oznámi mi s drsným pľasnutím po zadku. Náraz jeho ruky čiastočne stlmí hustá huňatá látka, no aj napriek tomu jasne cítim silu a pevnosť jeho dlane doslova po celom tele.

Prečo mám pocit, že toto bude najdlhších desať minút v mojom živote?

Otočím se s ním, ale cestu mi zastoupí jeho kamarádka. „Kam ho berieš?“ zeptá se a výhružně na mě pohlédne.

„Kam asi? Do nebe,“ odfrknu si.

„Nerieš to,“ překřičí hudbu ovečka, která se k mému údivu vůbec nevzpírá. Naopak cítím z něj, že bojovat rozhodně nehodlá. Tím líp pro něj. Neměl by pražádnou šanci.

Chytnu do volné ruky klíče, které mi Roman s úsměvem hodí. Dívka si mě naposledy přeměří pohledem, kterým mi nejspíš chce slíbit vraždu, pokud její ovečce ublížím, a konečně uvolní prostor.

Menší dav před barem na nás valí bulvy, ale automaticky se rozestupuje, takže se vyhnu zbytečnému odrážení lidských těl jako při ragby.

Dovleču ho k na černo natřeným dveřím, před kterými ho položím na zem, protože pírko zrovna není.

„Docela se proneseš,“ uchechtnu se. Je teda fakt, že třeba na mrtvý tah zvedám 215 kilo, ale to je zatím moje maximum. Ovšem přehodit si přes rameno zhruba 80 kilo živé váhy už je trošku těžší, tam nejde ani tak o váhu, jako o tvar a těžiště. Ale hodím si na rameno i kámoše, co má lehce přes sto kilo, a dokážu s ním ujít kus, samozřejmě daleko menší než tady s ovečkou, která na mě valí svá modrá kukadla a zjevně se nemíní hnout z místa.
Ušklíbnu se a protáhnu pravačku pod jeho rukou, zápěstím polaskám odhalenou pokožku boků, až se celý zachvěje, ačkoliv jsem se ho v podstatě ani nedotkl.

Vsunu klíč do zámku spíš z paměti a jedním otočením odemknu vchod do skladu alkoholu a někdy i vášně.

Záměrně ho tělem přišpendlím ke dveřím, cítím, jak mě špička jeho nosu šimrá někde nad ohryzkem a zrychleným dechem mi ovívá krk.

Překvapí mě, že ani nic neřekne, jen se celý rozklepe. Doufám, že spíš vzrušením než strachy.

Rozrazím dveře, kterými málem propadne nebýt mé pohotové reakce. Vydá ze sebe jakýsi pisklavý zvuk, když ho oběma rukama čapnu za zadek a přitáhnu k sobě. Natlačím ho do tmavé malé místnosti.

Nohou za námi zabouchnu dveře a rovnou ho sunu před sebou až k protější zdi. Nějak se nebrání. Tma kolem nás mi znemožňuje výhled na jeho určitě rudý obličej.

Už to tu znám, nejsem tu poprvé. Přilípnu ho na zeď a kolenem mu roztáhnu nohy od sebe.

Dlaní zapátrám po vypínači a rozsvítím. Místnost ozáří tlumené zlatavé světlo, které už by potřebovalo vyměnit, protože svítí čím dál méně a často se stává, že noví brigádnící zde ztvrdnou klidně na hodinu, jelikož nemůžou v tom pološeru najít lahev whisky (nebo čehokoliv jiného).

Pohlédnu do zářivě modrých očí, které korunují rozpaky zardělému obličeji.

Pousměji se a přesně ve chvíli, kdy se nadechuje, že mi zase poví nějaké své drzé moudro, mu zacpu ústa jazykem. Zajedu volnou pravačkou do jemných blonďatých vlásků a přinutím ho víc zaklonit hlavu. Z hrdla mu vyjde jakýsi chrčivý zvuk, prsty mi zaryje do boků a přitáhne blíž k sobě.

„Kam ho berieš?“ počujem Lenkin výhražný tón.

„Kam asi? Do nebe,“ podotkne môj únosca. Ako poznám Lenku, nenechá sa odbiť takýmto chabým argumentom, a tak sa do toho pustím ja.

„Nerieš to,“ prekričím hudbu, ktorá, neviem prečo, pridala na decibeloch. Začujem cinkanie kľúčov. V takomto hluku? Tak to nechcem vidieť ten zväzok kľúčov.

Ako dlho nás mieni Lenka ešte zdržiavať? Mám ju rád, ale isté partie môjho tela žiadajú po pozornosti medveďa… alebo vlka?

Pohneme sa a moje telo sa začína chvieť vzrušením a očakávaním. Sledujem ľudí, ako na nás civia, no mám výhľad presne na opačnú stranu ako zvyčajne, a tak vidím iba, čo sa deje za nami. Poviem vám, za nami ostáva pekný, vyplašený koridor. Chcel by som vidieť, ako mu odskakujú z cesty.

„Docela se proneseš,“ prenesie hneď, ako ma zloží. Moja čeština je na tom dobre, no tejto, určite primitívnej vete jednoducho nerozumiem.

Neviem, čo je za mnou, celý čas som mal výhľad iba na jeho široký chrbát, no keď sa natiahne popod moju ruku s kľúčmi a následne aj zápästím mi prejde po mojej odhalenej koži, až ma z chladu kovových kľúčov strasie, dôjde mi, že za mnou budú asi dvere. Bingo! Definitívne sa uistím, keď počujem odomknutie zámky.

Celým telom sa na mňa natlačí a ja sa pod tým tlakom zvalím na dvere. Váha jeho tela, aj keď nie úplná, je pre mňa niečo ako afrodiziakum. Môj dych sa zrýchli a ja mu funím na krk. Rozklepaný ako ratlík od vzrušenia nasávam jeho vôňu. Práve som sa rozhodol, že ju budem fetovať navždy. Je tak opojná, taká dravá, taká živočíšna…, proste vôňa presne pre mňa. No on má iné plány. Rozrazí dvere, ktoré boli pre mňa do teraz jedinou tak veľmi potrebnou oporou, a ja voľným pádom letím priestorom. Našťastie ma jeho pohotové ruky… nie, skôr ruky šmátralky zachránia. Ráta sa ako záchrana, keď vás niekto proste chytí za zadok a pritahne k sebe? Alebo je to iba úchyl, ktorý sa chopil príležitosti? To je jedno, vtedy to bolo na mieste.

S rukami na mojom zadku a celým telom na zvyšku môjho tela, ma natlačí do malej tmavej miestnosti. Ten pocit je tak nečakaný a intenzívny, až sa mi z hrdla vyderie otrasne piskľavý tón, ktorý som ešte v živote nepočul. Ešteže zavrel dvere a v miestnosti zavládla úplná tma, pretože takto červenú tvár ešte určite nevidel. Nemám čas byť nad sebou pohoršený dlho, pretože som narazený na chladnú stenu a jeho koleno sa mi skúsene derie medzi moje stehná.

Zrazu sa v miestnosti rozsvieti svetlo, ktoré je tak slabé, že ma vôbec nebodá v očiach. Sledujem rozpálené zelené plamene v jeho očiach, ako skúmajú moju tvár, a už zasa sa musím červenať. Akurát keď sa nadýchnem, že mu do tváre chrstnem nejaký vtipný komentár, mi jeho jazyk zapchá ústa. Jednou rukou mi vojde do vlasov, ktoré mám dnes pre zmenu iba v polocope a zatiahne ma, čím ma prinúti zakloniť viac hlavu. Z môjho hrdla sa vyderie ďalší neznámy zvuk a ja už na konci s dychom zatlačím svoje prsty do jeho bokov a pritiahnem si ho čo najviac na moje telo.

Pravdou je, že som jemný masochista. Milujem údery po zadku, nepohrdnem ťahaním za vlasy, správne využité vulgárne slová tiež nie sú úplne od veci, no ak bude takto nečinne pokračovať, tak sa dostane do kategórie -PSYCHICKO-FYZICKÉ TÝRANIE- a to ja nezvládam. Rozhodnem sa prebrať iniciatívu.

Zhodím z neho vestičku a aj napriek miernej bolesti, vytrhnem hlavu z jeho zovretia. Skloním sa k jednej karamelovej bradavke, no nevenujem sa jej dlho a prechádzam na druhú. Chcem mu iba ukázať, čo chcem, aby robil on mne, no s väčším nasadením.

Keď sa dosť povenujem jeho bradavkám, vrátim sa naspäť k jeho ústam. Zmocním sa jeho ústnej dutiny svojím jazykom a rukami mu zídem cez svalnatý hrudník, brucho až k lemu nohavíc. Keď ucítim, že nemá opasok, poteším sa, no nie na dlho. Nemá nohavice na zips ale na gombíky. Chvíľu s nimi bojujem, no po úspešnom boji sa mi podarí spustiť mu nohavice z bedier až pekne na zem. Medzitým on preberie iniciatívu v našich ústach a ja uznám, že ak bude ešte chvíľu takto pokračovať, tak moje nohy doslúžia. Rozpojím naše pery a zanechávajúc vlhkú cestičku perami sa presuniem do kľaku pred jeho panvu. Až teraz si všimnem nenápadné tetovanie na jeho bedre. V slabom svetle žiarovky len ťažko rozoznám, čo to je, no podobá sa to na škorpióna. Tetovaniu sa nevenujem dlho a hneď mu sťahujem boxerky, pod ktorými sa už ako kameň tvrdá týči najväčšia pýcha, akú som kedy videl. Chvíľu na neho iba zarazene pozerám a potom s hravým úsmevom na perách prenesiem k jeho majiteľovi:

„Takže do neba? Nemyslel si skôr do nemocnice?“

Nechal jsem ho, ať si mě vesele plete se ženskou. Ta jeho hra s bradavkami mě jen utvrdila v tom, že před sebou mám perverzní ovci, co si myslí, že mám čas na to se tu nechat ocicmávat jako nanuk anebo dokonce takhle olízávat jeho křehkou konstrukci.

Pokud čekal nějakou kladnou reakci, tak se spletl. Mojí jedinou citlivou zónou je penis. Rtíky na bradavkách mě fakt nerozpálí. Smrdí to něžnostmi a city. Ani jedno z toho mě nebere.

Ještě to líbání toleruji, když po něm tak touží. Navíc v tom není úplně nejhorší.

Poměrně rychle se dopracuje tam, kam je třeba. Na moment se zarazí před mojí vztyčenou erekcí, kterou tak hladově vysvobodil ze zajetí. Vteřinu vypadá, že ji zase vrátí zpět do látkové klece, ale nakonec ke mně zvedne zrak s takovým tím laškovným úsměvem, který mě vždycky vytáčí do nepříčetnosti.

„Takže do neba? Nemyslel si skôr do nemocnice?“ pronese před mojí tyčící se chloubou.

„Když budeš poslouchat, tak se nemocnici vyhneš,” odvětím skrze zatnuté zuby. Mám chraplavý a hluboký hlas, kterým běžně nemluvím. Jakmile jsem na place a musím neustále překřikovat hlasitou hudbu, vždycky mě po chvíli začne škrábat v krku. Stačí dvě tři hodiny a zním jako stoletý kuřák.

Zapřu se levačkou o stěnu a pravačkou sevřu jeho malou hlavičku v dlani. Zatváří se překvapeně. Nijak se nad tím nepozastavím a penisem mu párkrát polechtám zavřená ústa.

„Otevři hubu a kuř, nemám na tebe celý večer,” pobídnu ho, a i když vážně nechci, nezní to až tak tvrdě, jak by mělo.

Asi neumím být násilný zrovna na ovečky. Kdyby to byl kocourek…, ale ovce. Děda jich měl fůru a já jim vždycky dával různá jména. Nějak ve mně tohle jehně vyvolává vzpomínky.

Zopakuji dorážení na jeho rtíky. Přidávám na razanci, tak na čtvrtý pokus je skutečně otevře a to rovnou jako vrata do kravína.

„Hodnej kluk,“ pochválím ho a naplním mu pusu až po samotný konec. „Kousneš mě a zabiju tě,“ slíbím, když zpozoruji, jak mu vyjedou oči z důlků.
Silou začnu narážet jeho hlavu na svůj úd. Užívám si krásné teplo a vlhko uvnitř té těsné tlamičky. Špičkou laskám jeho mandle. Hrdlo se mu při každé mé prudké návštěvě stáhne v předzvěsti dávení.

Zjevně nebude trénovaný.

Supí a chrčí. Ve chvíli, kdy skutečně vypadá, že hodí šavli, zastavím pohyby své ruky, která doposud udávala prudký rytmus vlasaté hlavince.

Nechám ho chvíli vydechnout.

Jemně rozhýbu boky mimo takt rychlé hudby, která sem proniká a otřásá stěnami malé komůrky.

Málem mi vypadnou oči z důlků, když mě dlaněmi chytí za zadek a sám si mé mužství přirazí hluboko do úst. Sklopím zrak dolů a setkám se s uslzenýma očima, které však vypadají víc než spokojeně.

Počkat, on si to užívá?!

Ten pohled na jeho mokré tváře a zrudlé oči, nosní dírky, které se mu prudce rozšiřují, jak nasává vzduch, vlhké čelo od potu…, ztratím sebeovládání.
Vychutnávám si pocit stahujícího hrdla, zatímco mu oběma rukama tlačím na temeno hlavy, aby s ní nemohl hýbat. Sám si určuji tempo. Vrtím boky a šoupu mu tam svůj poklad, kam až je mi dovoleno. Jako doprovod nám právě vyhrávají jakousi sladkou písničku od Eda Sheerana, její rytmus je k této činnosti nevhodný, ale tak víc jak tři minuty snad vyhrávat nebude.

Několikrát někdo vrazí do dveří. Nezamkl jsem. Vyloženě začátečnická chyba. Občas se stane, že někdo přiopilý chytí za kliku v domnění, že tady jsou toalety. Ale tak co, lidé už viděli horší věci než kouření ptáka a nahý zadek. Ten můj za pohled i stojí, takže pohoda.

Vytáhnu celý svůj poklad z vlhkých úst, ačkoliv mi právě Luis Fonsi radí, abych to udělal pomaličku (Despacito, děsně ohraná písnička, nýbrž stále oblíbená), já ho nemíním poslouchat. Čapnu ovečku za obě ramena a postavím.

„Jen tak na okraj, právě si mě v puse měl tak deset minut, a to ještě ani zdaleka nekončíme,” ušklíbnu se, aniž bych čekal odpověď, jenž vážně nepřijde.

Sekundu zkoumám jeho výraz, který stojí za to. Sliny mu stékají po bradě, oči má jak angorský králík, i přesto spokojené (nebo na mě tak působí), tváře rudé a vlhké.

Právě je z něj hotová hadrová panenka. Zjevně pokusy o nadřazené a drzé chování vzdal.

Postrčím ho před sebe, pravačkou odsunu bednu piva hloub do regálu, do kterého ho rovnou natlačím. Něco zamumlá, ale nerozumím mu.

Napěchuji horní polovinu jeho těla stále oděného v kožešince do police. Nebude to asi nijak zvlášť pohodlné, ale aspoň nespadne na zem.

I přes těsné prostory se mu povede stočit ke mně hlavu.

„Ty sa s tým nesereš, čo?” řekne chraplavě a hrozně potichu na to, jaký je tu randál, takže si spíš dedukuji, cože to drmolí.

„Varoval jsem tě a teď drž, neboj, bude se ti to líbit. Stejně jsi masochista,” odvětím.

Než se stačí nadechnout v reakci (určitě zase nějaká kravina, co by ho vážně dopravila do nemocnice), stáhnu mu ty kaťata i se slipy. Nijak se nepozastavím nad tím, že slipy jsem naposled viděl někdy na základce. Pod ty krátké kraťasy asi nic jiného vzít nešlo.

Sáhnu o dvě police výš, kde je pro tyhle případy schována docela slušná sbírka gelů, kondomů a papírových kapesníků.

„Když budeš poslouchat, tak se nemocnici vyhneš,” odvetí a už drží moju hlavu v ruke. Trocha ma rýchlosť jeho pohybov prekvapí, a tak som v šoku, aj keď sa mi už penisom snaží dostať do úst. Neviem prečo, orálny sex milujem, no pri pohľade na toho obra sa mi akosi zviera žalúdok.

„Otevři hubu a kuř, nemám na tebe celý večer,” precedí cez zuby a ja mám pocit, že to malo znieť drsnejšie, ako to v skutočnosti znelo. Po chvíli si spomeniem, prečo tak veľmi milujem pocit penisu v ústach, a dobrovoľne a možno až veľmi nažhavene otvorím ústa.

„Hodnej kluk,“ vrazí mi ho tam celého naraz a na moje počudovanie sa tam aj zmestí, no pocit žaluďa na mojich mandliach nie je práve príjemný.

„Kousneš mě a zabiju tě,“ ohradí sa na mňa. Zopár krát ma napne, a keď to znie, že to už vážne nevydržím, prestane. Začne sa iba jemne hýbať, no ja potrebujem viac, potrebujem si zvyknúť na jeho veľkosť, inak môj dáviaci reflex nikdy nevycvičím, a tak ho chytím za zadok a prirazím si ho až hlboko do hrdla. Pozriem sa hore a môj určite uslzený výraz plný uspokojenia sa stretne s tým jeho prekvapeným. Možno je na to skoro vravieť niečo také…, ale jeho penis proste milujem už teraz.

Mám rád drsný sex, samozrejme nepohrdnem ani citlivým a láskyplným, no dnes chcem výhradne ten drsný. A on mi to očividne rád splní. Užívam si pocit jeho veľkého prirodzenia v mojich ústach, no nie veľmi dlho. Po chvíli ma totiž za obe ramená vytiahne do stoja a obzrie si ma. Využijem túto príležitosť a tiež si obzriem jeho tvár. Škrabošku má stále na sebe, no aj cez ňu vidím ten pohľad. Ten pohľad, keď práve niekto príde o svoje zábrany. Toto bude ešte kurva dobrý sex.

„Jen tak na okraj, právě si mě v puse měl tak deset minut, a to ještě ani zdaleka nekončíme,” naráža na moje podripovanie pri bare. No vážne, kto to pochopil tak, ako to myslel on? Mal by sa začať vyjadrovať jasnejšie!

Odtlačí nejakú bedňu hlbšie do regálu a mňa hneď za ňou.

„To trocha bolí,“ zamumlem si, ale iba skôr pre seba ako pre neho. Som natlačený hornou polovicou tela v poličke a chladný kov ma reže do odhaleného brucha. Táto poloha nie je práve dvakrát pohodlná, no som rád aj za to málo opory, čo dostanem.

Podarí sa mi otočiť na neho hlavu a uchechtnúť sa: „Ty sa s tým nesereš, čo?“

„Varoval jsem tě a teď drž, neboj, bude se ti to líbit. Stejně jsi masochista,” takže už to vie. Moja dierka sa pri týchto slovách stiahla očakávaním. Nie je to môj prvý sex, a tak viem, že sa mám uvoľniť, no zakaždým keď si spomeniem, čo má ten chlap medzi nohami…, no akosi si moje telo robí, čo chce.

Akurát sa nadýchnem, že mu poviem, nech túto informáciu dobre využije, no nestihnem to a už mám kraťasy aj so slipami dole. Neznášam slipy. Sú pre deti v škôlke, no pod túto hlúposť sa nič iné vziať nedalo.

Periferne zaregistrujem, ako sa natiahne do jednej z vyšších políc. Neviem, čo odtiaľ vytiahne, no keď zaregistrujem chladnú tekutinu, ako mi steká medzi polkami, uvedomím si, že to bol lubrikačný gél. Dúfam, že má aj ochranu, nemienim z neho ochorieť.

Zasa sa nadýchnem, že sa ho to opýtam, no zasa nestihnem. Dopraje môjmu análu ďalší poriadnu dávku stredne hustej tekutiny voniacej po jahodách a vzápätí sa mi rovno derie penisom do zadku bez akejkoľvek prípravy. Ten sa s tým vážne neserie. Našťastie má ochranu, ktorú si stihol nasadiť bohvie kedy, očividne je rovnako zkusený ako rýchly.

Cítim jeho veľký teplý žaluď na mojom otvore a aj napriek tomu, že sa snažím, tak sa neviem uvoľniť.

„Uvolni se, sakra!“ rozkáže mi a tlačí sa ďalej dnu.

„Ja viem, ale… keď ono to nejde,“ precedím cez zuby a rozdýchavam začínajúcu bolesť. Žaluďom je už dnu a neprestáva tlačiť.

„Že seš panic, si měl říct rovnou! Zbytečná práce s tebou,“ napomenie ma, no mne to pripadá, akoby ma urážal.

„Ja nie som panic. Ty si mal povedať, že si veľký jak slon,“ vrátim mu poznámku a zakusnem sa do vlastnej ruky. Cítim ďalšiu dávku gélu. Stále sa do mňa tlačí a nevyzerá, že chce prestať. Jediné, čo mi napadne, je začať sa spracovávať, aby som sa kúsok uvoľnil. No ten chlap je zasa krok predo mnou. Aj keď ja som si chcel začať honiť, jeho ruky pod mojou vestičkou na mojich bradavkách boli tiež viac než dostačujúce.

„Áááh,“ zavzdychám, keď mi nechtom zatlačí na bradavku. Stačí chvíľa a ja sám pocítim, ako moje zovretie povolí a jeho penis sa dnu derie oveľa rýchlejšie a bezbolestnejšie. Ešte chvíľu tam vzdychám ako šľapka z jeho dotykov a zrazu cítim jeho miešok na mojom zadku. On je už celý dnu? A prečo mám pocit, že sa mi táto drsná plnosť, aku mi venuje, páči viac ako by mala?

Nečekal jsem, že by to mohlo jít ihned jako po másle. Ovšem, že bude vyděšený jako nefalšovaná ovce, ze které chtějí ostříhat rouno v zimě, s tím jsem nepočítal.

No, ostříhat ovci běžně trvá kolem pěti minut, ale profíci to zvládnou i za dvě, takže tenhle čas snad bude stačit na rozsvícení zelené i jemu, jinak ho brzo roztrhnu jak lístek do cirkusu.

Nejspíš je to ten typ, co potřebuje víc vzrušujících podnětů. Snad si nemyslel, že ho budu ještě prstit? Jsem pracující člověk! Nemůžu si vzít půl večera volno na přípravu jednoho zadku. Deset minut je málo, dvacet tak akorát.

Povzdechnu si, nijak hlasitě, a sjedu rukama pod jeho chlupatou vestičku. Normálně bych se na to vykašlal a našel si někoho lepšího, ale dnes se mi nechce. Už jsem s ním ztratil dost času. Navíc ovci jsem ještě neměl.

Proč mu nedopřát trošku toho “mazlení”, jestli se tak dají nazvat tvrdé doteky, které uštědřuji jeho bradavkám, jenž kupodivu reagují už na hrubší přitlačení nehtu.

Rozvzdychá se jako zkušená pornoherečka a konečně mě vpustí do svého horkého análu. Zabořím se až po kořen. Pár sekund si vychutnávám příjemné sevření. Na moment mě napadne, že bych takhle klidně zůstal až do rána…, ale tuhle myšlenku rychle zaplaším, vůbec se nehodí k mým zvykům.

Místo toho několikrát zapumpuji boky. Před očima začínám mít rudo a je mi jasné, že za chvíli pozná, jak vypadají závody dostihových koní v reálu.
Propustím z prstů jedné ruky jeho tvrdý hrot. Nehty mu přejedu přes hrudník až k podbřišku, celý se prohne směrem ke mně a sám mohutně přirazí, neopomene přitom skoro zařvat, že nehrát tak hlasitá hudba, snad by si lidé mysleli, že ho tu spíš vraždím, než píchám.

Přestanu se zaobírat jeho penisem, který jsem párkrát promnul v ruce, a chytím ho za vlasy. Druhou rukou ho podeberu pod břichem a vytáhnu z regálu až na samý kraj. Musí se rukama zapřít, aby náhle ztracenou oporu vyrovnal. Tahem mu zvrátím hlavu dozadu. Napne se na pažích a vystrčí ke mně pánev přesně ve chvíli, kdy tvrdě vpadnu, kam až je mi dovoleno.

Chvíli do něj zajíždím rychlostí nejmodernější stíhačky, která se vydala na návštěvu nepřátelského území s cílem uzavřít prozatímní příměří.

Frekvence jeho vzdechů se sjednotí s bubny, které právě roztřásají mohutný regál, včetně ovečky, jenž se klepe víc než naháč na ledu.

Přestanu mu vytrhávat vlasy a chytím ho jednou rukou za rameno. Odlepím se mu od zad a opatrně se narovnám, tak abych z něj nevyjel. Uštědřím jeho chlípně třesoucímu se pozadí mlaskavou ránu. Nepřestávám pohybovat pánví. Chudák neví, co dřív. Jestli sténat nebo křičet, případně chrčet jako podříznuté prase.

Sám mi pomáhá a napichuje se na mě v divokém rytmu. Přidávám na intenzitě a vyloženě si užívám to pleskání dvou nahých těl.

Několikrát tvrdě udeřím po jeho pravé půlce, dokud nezaznamenám červený otisk své dlaně.

„Přestaň mi pomáhat!“ zavrčím jako dravé zvíře. Ihned ustrne. Sevřu v dlani i jeho druhé rameno. Přikrčím se v kolenech o trochu víc, neb je maximálně o hlavu větší jak kýbl. Beztak musí stát na špičkách, možná dokonce na palcích.

Vnímám pnutí všech svých svalů. Mé nalité koule pleskají o jeho prdelku, lituji, že to není tak dobře slyšet. Momentálně bych dal klidně všechno, co mám na účtu, za chvíli ticha, abych si užil symfonii dvou zpocených šukajících těl.

Bohužel, dnešní dýdžej se rozhodl, že nám bubny vymlátí mozek z hlavy. Ten můj teda už pomalu kašovití z daleko odlišnějšího důvodu, protože taková hudba na mě za ty roky, co tu makám, nemá zrovna dvakrát valný účinek, když nepočítám svůj chraplavý baryton, za který ani tak nemůže muzika jako spíš lidi, protože si objednájí pití a místo, aby čekali, zmiznou někam do hajzlu a pak člověk musí řvát.

Jsem si jistý, že další den nebudu mít zalehlé uši, jen poloprázdné kulky.

Tvrdými a rychlými pohyby pánve stále dobývám jeho nitro líp než Robin Hood paláce bohatých anglických šlechticů. Až na to, že já bohatým neberu a na chudý seru tak jako tak.

Poznávám svůj blížící se vrchol, který zdatně podpoří jeho orgasmické křeče, které mi svírají ptáka velmi příjemnými kleštěmi v milisekundových intervalech. Nabudí mě jeho hlasité zalykání. Ruce mi sklouzávají ze zpocených ramen, čemuž se snažím zabránit zaháknutím nehtů do jeho jemné orosené pokožky a zčásti i do ramínek chlupaté vestičky.

Hučí mi v uších a před očima mi skáčou mžitky. Naposled do něj zajedu až nadoraz a ustrnu v pohybu, jako kdybych v něm chtěl zůstat už napořád. Třas ovládne mé tělo, stejně jako svalové křeče. Plním silikonový obleček svého malého kamaráda horkou dávkou spermatu a přitom mu rytmicky drtím ramena.

Konečně! Přesně tohle jsem potřeboval.

Hned jak rudá ustoupí a mžitky ustanou, vyjedu z něj a propustím jeho ramena ze svých tlap.

Zhroutí se do regálu, jako kdyby omdlel. Svléknu kondom, který zabalím do papírového kapesníku a hodím do malého koše hned vedle své nohy. Na nejvyšší kovové polici je pro tyhle vášnivé chvíle vskutku dokonalá výbava.

Rovnou trochu očistím svůj stále dost povážlivě tvrdý úd. Na moment zapřemýšlím, že bych si ho vzal ještě jednou. Tuším, že nějakou tu zbytkovou munici mít budu, ale jen zavrtím hlavou a natáhnu si zpět boxerky včetně kalhot. Zapnu knoflíky a pozoruji zbořenou udýchanou ovečku, která se stále celá třese. Hrudník se mu prudce zvedá a zase klesá v rytmu jeho dechu, jenž skoro nemůže popadnout.

Mrsknu balíček kapesníku po jeho maličkosti. Dopadnou těsně vedle jeho ruky. „Taky se utři, ať nemáš naděláno v kaťatech,“ ušklíbnu se.

Neodpoví, jen se pomalu vysouká z regálu.

„Hlavně mi tu nepadni za vlast, sice by to byla krásná smrt, ale do basy se mi fakt nechce,“ rýpnu si.

Něco zadrmolí, ale děsně u toho chrčí, takže mu prd rozumím. Mně je ve finále naprosto putna, co se mu teď honí hlavou. Svoje jsem dostal, on se taky udělal. Tím to pro mě hasne.

Přitáhnu si jeho třesoucí tělo do náruče. Zvedne ke mně skelný pohled a mokrou tvář, kterou má tak rudou, že přezrálá jahoda je proti němu slabý odvárek. Odolávám nenadálé chuti otřít mu líce a věnovat jeho zvlhlým rtům ještě jeden (poslední) polibek.

Tím to pro mě končí! Tak proč přemýšlím nad takovými blbostmi?!

„Díky,“ zachrčím mu těsně u rtů a skloním se k jeho mokrému krku, do kterého zaryji zuby.

Škubne sebou a zasténá. „Áááu… čo si upír alebo čo?“ zachroptí.

Odtáhnu se. „Ne, to máš na památku, abys hned nezapomněl na svých dvacet minut v ráji. Cestu ven znáš, tak si užij zbytek večera, a klíče pak nech na baru. Hlavně zamkni, jasný?! Jinak si tě najdu a udělám z tebe pět malých do školky!“ plesknu ho lehce po tváři a zamířím pryč.

„To asi fakt len tak nezabudnem…“

Slyšel jsem dobře? Na sekundu se zarazím s rukou na klice, napadne mě mu navrhnout, že si to někdy zopakujem, což zavrhnu hned, jak mi ta volovina prolítne hlavou.

Je to přece naprosto fuk! Tohle číslo bylo poprvé a naposled. Nikdy nezprzním jeden zadek dvakrát.

Vrátím se za bar a Roman mi věnuje vševědoucí pohled. „Dobrý? Asi jo, když sis nevzal ani tu svoji vestu…“

A jo, ta zůstala ležet na zemi. Ano, bylo to skvělý.

„Jo, nebylo to špatný. Uvolnil jsem přetlak,“ kývnu a hned lustruji objednávky.

Pro vestu si zajdu, až vypadne. Nevím, jestli bych se na něj nevrhnul i podruhé, když bych ho ještě potkal.

Jeho nehybne vyčíňanie ma ubíja, a preto, keď mi pustí penis, cely nažhavený sám prirazím na obra za mnou. Jeho žaluď sa ocitne tak hlboko v mojich útrobách, až mám pocit, že mi vyjde cez pupok, to vo mne vyvolá nepríjemnú bolesť a z mojich úst sa vyberie ďalší z mnoha zvukov, ktoré nespoznávam. Mal by mať na toho obra zbrojný pas, s týmto by dokázal aj zabíjať.

Jeho veľkosť je pre mňa ako bič a med zároveň. Je tak hrubý a veľký, že mam pocit, že ma roztrhne, no zároveň ma tak neskutočne perfektne vypĺňa, že jednoducho musím prirážať na ten jeho klenot, neustále dookola.

Som jediný, komu pripadá, že sme pre seba stvorený? Zapadáme do seba ako puzzle.

Ani som si nevšimol, kedy ma vytiahol z regálu, no moje ruky zareagovali pohotovo a získali naspäť moju stratenú oporu. Jeho dlaň zvieruajúca a vytrhávajúca moje vlasy bola jeden z sadistických podnetov, ktoré pre mňa ako čiastočného masochista boli to najerotickejšie, čo v tej chvíli mohlo nastať.

Priráža do mňa s intenzitou rozbehnutého býka na steroidoch a ja potrebujem stále viac, prirážam zadkom v rovnakých intervaloch ako on, len aby boli prirazí čo najhlbšie a najtvrdšie. Keď pustí moje vlasy, nespokojne sa zamračím, no nasledujúce údery po zadku ma vrátia do stavu neskutočnej extázy.

„Přestaň mi pomáhat!“ rozkaze mi a ja síce nerád, no počúvnem. Keď ucítim, ako zmení polohu, aby bol nižšie, plne si uvedomím náš skoro až komicky výškový rozdiel.

Znova začne prudko prirátať. Cítim jeho gule, ako sa pri každom príraze oneskorene odlepila od môjho spoteného zadku a znovu sa vrátia naspäť. Všetko okolo mňa mi pripadá ako neskutočne vzrušujúce. Jeho zaťaté ruky v mojich ramenách, jeho vzdychy, ktoré cez zrazu neskutočne hlasnú hudbu ledva počujem, chladný kov regálu zarezávajú sa do mojich rúk… proste všetko.

Cítim, ako sa mi po tvári kotúľajú slzy, ktoré sa miešajú so slinami, ktoré pri striedavom, vzdychaní, kričaní a chrčaní nezvládam prehĺtať.

Ešte zopár neskutočne prudkých prírazov a môj penis bez jediného dotyku vzdá boj s okolitým svetom a vypustí všetko, čo sa v mojom miešku nachádza. Nevnímam svoje výkriky absolútnej slasti ani jeho nechty zarite v mojich ramenách, práve si užívam svoju chvíľku slávy. Cítim, ako jeho stisk zosilnie na takú mieru, až ma to začína bolieť, a vyvodiť si z toho, že sa blíži aj jeho vrchol. Zrazu pocítim neskutočnú túžbu po tom cítiť jeho horúce semeno rozlievať sa v mojom zadku, no guma obkolesujúca jeho pýchu mi v tom efektívne zabráni.

Akonáhle opustí moje vnútro a prepustí moje ramena zo zovretia, moje ruky dajú jasne najavo, že už dávno to nie sú ony, kto je mojou oporou, a ja sa zrútim cely, tak ako som, do regálu. Neviem, čo za mnou robí, mam dosť práve s tým rozdýchať asi najintenzívnejší sex v mojom živote.

Skoro úradnej do spánku, keď ma preberie balík servítok, ktorý pristál neďaleko mňa.

„Taky se utři, ať nemáš naděláno v kaťatech,“ nemám síl odpovedať na takto blbý komentár, a tak sa mlčky snažím dostať z regálu. Poviem vám, že s trasúcim a vysielaným telom sa z takto úzkeho priestoru dostáva ťažšie ako doň.

„Hlavně mi tu nepadni za vlast, sice by to byla krásná smrt, ale do basy se mi fakt nechce,“ vypotí zo seba ďalšiu trápnu hlášku a ja pri snahe o vtipný komentár zo seba vídam niečo medzi zaskučaním zdochynajúceho psa a zaručaním jeleňa v ruji. Nesnažím sa zistiť, čo som chcel povedať a už vôbec nie, prečo zo mňa vyšlo to, čo vyšlo.

Zrazu sa objavím v drtivom zovretí.

„Díky,“ prenesie a hneď sa mi zakusne do krku.

„Áááu… čo si upír alebo čo?“ okríknem ho v medziach toho, čo mi môj momentálny stav dovoľuje.

„Ne, to máš na památku, abys hned nezapomněl na svých dvacet minut v ráji. Cestu ven znáš, tak si užij zbytek večera a klíče pak nech na baru. Hlavně zamkni, jasný?! Jinak si tě najdu a udělám z tebe pět malých do školky!“ s ľahkým úderom po tvári sa otočí na odchod. Ja sa hrdinský pohnem, aby som si obliekol to, čo mi chyba, no v tom sa môj zadok prihlási k slovu.

„To asi fakt len tak nezabudnem…,“ zamrmlem si pre seba a s bolestivou grimasou si oblečiem slipy aj s kraťasmi. Úplne zabudnem na balík servítok a na jeho určenie rovnako ako na to, s kým som do baru prišiel, a urýchlene opustím priestory skladu, predpokladám. Po ceste smerom von strčím kľúče do ruky prvému človeku, ktorého stretnem, s prosbou, aby ich odniesol na bar, že sa ponáhľam, a bar opustím.

Cestou v MHD stojím, môj zadok nie je schopný inej polohy. Snažím sa nevšímať si pohoršene pohľady toho mala ľudí, čo sa v nej v tuto neskorú hodinu nachádza, a s bradou hore vyčkávam na svoju zastávku. Po necelých 15 minútach cesty sa konečne dostanem na zastávku skoro hneď pred našim bytom… našim?

Našim! Ja som tam zabudol Lenku!

Toto uvedomenie ma trápi iba chvíľu a skutočnosť, že nenapadne náprsnú vrecko mojej vestičky ukrýva iba mesačnú kartu na MHD a kľúč od bytu, to u dosť napomôže.

Chôdzou káčera s roztrhaným análnom (čože nie je tak úplne ďaleko od pravdy) sa dopravím až do nášho bytu. Všetky tie kusy latky zo seba zhodím hneď na chodbe a rovno si to mierim do kúpeľne. Napúšťam si plnú vaňu horúcej vody, ktorá dopraje mojim zamoreným svalom potrebnú úľavu.

Poriadne si vytrhnem zadok a aj zvyšok tela a iba v uteráku sa prenesiem do svojej izby, kde sa zaborený v perinách presadnem do ríše snov.

Lenka ma ďalšie ráno poriadne zjazdila, že som ju tam nechal samú, no postava v trenírkach, ktorá po pól hodinovej hádke vyšla z jej izby, ma uistila v tom, že ju to v skutočnosti vôbec netrápi tak, ako sa tvári. Postavu muža, ktorý výde z jej izby, som zvládol jasne identifikovať. Bol to ten barman, s ktorým flirtovala cely večer, ktorý sme tam spolu strávili.

Zvyšok času pred začiatkom semestru sme poctivo venovali spoznávaním kras mesta. Doobeda a poobede pamiatky a pekne miesta a po večeroch bary a diskotéky. Je pravda, že ma balilo zopár výstavných kúskov, no mne v pamäti akosi utkvel tajný barman z toho baru, v ktorom sme od vtedy boli iba zopárkrat, no osoba, kvôli ktorej som tam šiel, tam nikdy nebola, išiel som tam aj napriek tomu, že som vedel, čo mi hrozí za nebezpečenstvo, keď som naposledy nepočúvol jeho rozkazy. Chuť naňho bola silnejšia ako strach. Zato Lenka si vždy domov dotiahla toho jej opeľovača a riadne sa s ním v posteli vyšantila. Pravdou je, že som jej tieto nočné návštevy jej útrob závidel, no nahlas to vysloviť nemienim. S hlavou plnou tajomného barmana som nebol schopný prinútiť svoj zadok otvoriť brány iným sexy nápadníkom.

Celkom ma to trápi, pretože jedine, čo si z neho pamätám, je jeho obrovský penis a tetovanie.

Je síce pravda, že som ani nemal veľa príležitosti nato si ho obzerať a navyše mal stále tu škrabošku, no moja posadnutosť neznámym šukačom ovčích zadkov (ako som ho neskôr nazval) ma štve.

Dva týždne zbehli ako voda a ja práve stojím pred párom očí farby smaragdov, ktoré mi prídu neskutočne povedomé, no ja si neviem vybaviť odkiaľ. Kde som ich len videl?

Pozorne si prezriem obra predo mnou a v hlave sa mi vynorí obraz toho barmana. Je to vôbec možné?

Zaprášime hlavou, aby som túto myšlienku vyhnal z hlavy. Dosť často sa mi do mojej hlavy vkradie a to ani nehovorím o tých snoch, čo o ňom mávam. Zrazil som sa s týmto obrovským chlapíkom na chodbe našej školy. Klasická zrážka ako z filmu, ja z jednej strany rohu a on z druhej. Bolo to ako naraziť do skaly…, do kurva peknej skaly.

Civí na mňa ako na panenku Máriu a mne je to dosť nepríjemne už len preto, že koho mi pripomína.

Čo by tu ten asi tak robil? A navyše ak by to bol on, tak už by som bol narazený na skrinkách s jeho rukou zvieruajúcou moje hrdlo a druhá by mi asi tiež uštedril zopár úderov, keďže som sa naposledy dosť vykašlal na ten jeho príkaz a kľúče som strčil do ruky náhodnému okoloidúcemu. Pochybujem, žeby to nechal len tak. Jeho slova o tom, ako zo mňa urobí päť malých do škôlky, si dosť jasné pamätám…, napokon rovnako ako všetko predtým.

„Nieže ti tie oči vypadnú,” venujem mu sarkastickú poznámku a spolu s Lenkou ho aj s jeho kamarátom obídeme.