Láska na první zásun - Kapitola 6

Pre istotu si v sobotu zavolám Romana k sebe do izby, aby som sa porozprával aj s ním (Lenka tuho bojovala, no napokon som ju presvedčil, aby mi ho požičala).

„Co je? Chceš mě ojet? Varuju tě, rozbiju ti hubu. Nejsem gay a Radek je můj hodně dobrý kamarád,“ začne znudene a otrávene. Venujem mu výraz, kedy mám obočie až niekde vo vlasoch.

„Čo prosím? Vôbec po tebe nejdem. O čom to tu trepeš?“

„Myslel jsem si, že když už se taháš s jeho ex, proč si nevyzkoušet víc ptáků z Radkova okolí?“ odpovie mi úprimnejšie, ako je potrebné.

„Čo tu zo mňa robíš? Sám veľmi dobre vieš, že by som Radka nepodviedol. Toto je typický prípad, keď človek pozná iba jednu stranu príbehu,“ odfrknem si a šmarím po ňom vankúš.

„Tak mi vyklop tu svojí,“ zamračí sa a vankúšu sa uhne.

Poviem mu všetko, čo som povedal aj Terke. Chvíľu si ma premeriava prekvapeným výrazom, no potom spustí:

„Takže jsi kvůli takové kravině lhal Radkovi? Vždyť stačilo jen říct, že se s Michalem scházíš, víš, jaký je, a měl by ses podle toho chovat, nezměníš ho. Rozhodně ne hned. Proč mu lžeš?“

„Ja som ho neklamal. Nikdy sa ma na to neopýtal,“ bránim sa.

„A když by se tě zeptal, řekl bys mu to?“

„No povedal by som mu, že idem s Michalom, no nie, že prečo,“ odpoviem úprimne. Je mi jasné, kam tým Roman mieri. Síce som mu priamo neklamal, no pravdu som mu nikdy povedať nechcel, takže som mu vlastne klamal.

Roman si povzdychne a prejde ku mne na posteľ.

„Podívej, účel světí prostředky, takže by to mohlo být oukey. Za normálních okolností by to Radkovi bylo u prdele, tebe ale má nejspíš víc než rád, ačkoliv ti to neřekne. Takže když mu řekneš pravdu, tak ti v klidu odpustí. Radek vlastně vůbec není náročný. Ale nečekej, že se mu omluvíš a on se na tebe vrhne a bude ti vykládat, že patříš jen jemu a další voloviny, které obvykle říká místo: miluju tě. Nejspíš si ho zase budeš muset získat a tohle už nezopakovat. Říkal jsem ti, že to s ním není lehké. Extrémně, opravdu extrémně, žárlí. Je až paranoidní. Snažil se s tím pracovat, ale prohrál. Pro něj bude snazší se po tomto incidentu stáhnout, než proti sobě bojovat. Dal jsi mu hezký podmět k pochybnostem a navrch moc brzy. Už to raději nedělej.“

Po tomto dlhom monológu, ktorý som zakončil iba jednoduchým: „Ďakujem,“ sa Roman pobral za Lenkou a rovno ju pretiahol v obývačke (čo som pochopil podľa blízkych zvukov), zvrhlík.

V nedeľu som zbieral odvahu a v pondelok som sa dokopal až pred jeho kabinet.

„Ahoj,” usmejem sa na neho.

„Ahoj, můžu? Potřebuji dovnitř,” odbije ma.

„Mohol by som s tebou hovoriť?”

„Ááá Radku! Vás mi poslalo samo nebe!” ozve sa niekde spoza Radka. Tohto pána poznávam, no nespomeniem si na jeho meno.

„Copak potřebujete?” obráti svoju pozornosť na neho. Keď ma ten chlap zbadá a poznamená, že to počká, poskočí mi srdce. To je moja šanca! Všetko mu to poviem.

„Ale, tady pan Válek už ví, co potřeboval. Rád vám pomůžu,” zlomí moje srdce a vyberie sa niekam s ním.

Má toto vôbec význam? Radek o mňa očividne stratil aj posledný kúsok záujmu, a tak mi nemieni venovať ani kúsok svojho času.

Rezignovane prejdem do učebne a posadím sa do zadnej lavice k Lenke. Lenka môj smutný výraz múdro nekomentuje, no keď sa po prvej prednáške rozplačem, venuje mi objatie.

Tak veľmi to bolí! Takto sa cítil Radek, keď sa kvôli jeho žiarlivosti rozišli s Michalom? Je to tak neskutočné bolestivé. Vedomie, že všetko mohlo byť inak, stačila jedna veta.

Plačem na chodbe školy a ľudia sa za nami obzerajú. Lenka ma kryje celým svojím telom. Mám chuť zaliezť do postele a už nikdy odtiaľ nevyliezť.

„Pane Párku, za mnou,“ prenesie znudene ten známy hlas. Zdvihnem uslzenú tvár a zahľadím sa do tých smaragdov. Sú chladné. Ešte viac ako na začiatku, no predsa hrejú.

Postavím sa na nohy a utriem si slzy. Lenku pošlem preč a nasledujem Radka do jeho kabinetu.

„Máš dvě minuty. Spusť,“ oznámi mi a posadí sa do kresla. Zhlboka sa nadýchnem a začnem.

„Prepáč,“ Radkov chladný výraz na milisekundu vystrieda prekvapenie.

„Pokračuj.“

„Prepáč. Toto všetko je moja vina. Mal som ti povedať, že sa s Michalom stretávam. No nemohol som,“ snažím sa moje tajomstvo utajiť čo najdlhšie.

„Jasně, lidé obvykle nevěru tají…, kdyby ne, už by to nebyla nevěra, že? A s bývalým tvého aktuálního se to táhne asi nejlíp, co? Dva masochisti, divím se, že nejsi celý fialový od všech těch pomůcek!“ prská na mňa. Začal tým svojím typickým kľudom, no posledné slová už nervózne šteká.

„Radek, ja ťa nepodvádzam… a ani nikdy nebudem.“

„Takže proč se scházíte? Ne, to ne, špatně položená otázka. Proč jsi mi to prostě neřekl?“

„Pretože mi dával rady a tipy,“ poznamenám po tichu. V Radkovej tvári je zasa ten šok. „Vieš, čo je budúci týždeň vo štvrtok?“ opýtám sa.

„Že by čtvrtek?“

„Áno, presne, štvrtok. Štvrtok, kedy máš narodeniny,“ jeho tváre sa stále drží ten šokovaný výraz a napokon si povzdychne. Zloží hlavu do dlaní a je ticho.

„Aha, takže za to vlastně zase můžu já a ta moje žárlivost?“

„Nie… Radek, to vôbec nie je tvojou žiarlivosťou. Máš plné právo sa na mňa hnevať. Mal som ti povedať, že sa s ním stretávam. Aj keď by som ti pravdepodobne nepovedal, že preto, lebo mi dáva rady na to, ako ťa čo najlepšie uspokojiť, a chcem to stihnúť skôr, než sa odsťahuje, no mal som ti to povedať,“ kľačím pri jeho kresle. Je mi jedno, ako úboho budem vyzerať, no nemôžem dopustiť, aby v jeho hlave vzplanula myšlienka na to, že je to jeho chyba. Nie je blázon. Nepotrebuje psychiatra. Jeho žiarlivosť zvláda skvelo, to ja som ten, kto ho pokúša.

„Co prosím? Jak mě nejlíp… cože? Michal se stěhuje?“ venuje mi nechápavý pohľad a ja mu po hlbokom nádychu všetko vysvetlím.

Radek mi odpustí. Som z toho tak šťastný, že mi nevadí ani to, keď odmietne moju večernú návštevu. Rovnako ako v utorok… a stredu… a štvrtok. Vo štvrtok už mi aspoň zakázal byť vo dvojici s Tomášom na sebaobrane a v piatok mu nevadilo, keď som ho prišiel počkať pred midnight. Aj keď ma potom poslal o tretej ráno proste domov so slovami, že sa ma neprosil, aby som ho odprevádzal až domov.

Navadí mi ani to, že v sobotu odmietol moje pozvanie na víkend u mňa doma, kam sme sa s Lenkou vracali.

Keď som sa v pondelok poobede (12:32 presnejšie) vrátil, zamieril som si to rovno do školy a do jeho kabinetu, kde som sa mu bez ostychu prisal na pery a potom ho troška dotlačil do toho, aby ma nechal ho vyfajčiť.

V utorok to vyzeralo aj na viac, no môj zadok to jednoducho nezvládol, a tak som ho zasa iba vyfajčil… dvakrát. Tak isto aj v stredu a vo štvrtok som mu dal napokon iba ten proteín.

Vyzeral celkom nadšene a tým pádom aj ja, no nadšenie vystriedala hanba, keď mi pred Markétou a Danom vysypal na stôl všetko, čo objednal v sex-shope.

„Jakže se to říká? Všechno nejlepší?“ zasmial sa.

„Ehm… nemáš náhodou narodeniny ty?“

„Jo, taky, že jo.“

V momentě, kdy uvidím ubrečenou ovci, kterak se tiskne ke svojí pastýřce, mi hlavou projede hned několik věcí.

Je normální? Takhle řvát? Je to vůbec chlap? Jen při představě, že bych někdy něco takového předváděl já (nehrozí to, snad ani v alternativním vesmíru), mě vyloženě poleje hrůza. Nekoukám na to, co si ostatní myslí. Ovšem plakat na chodbě plné studentů krokodýlí slzy, asi bych to sám před sebou neustál. Jo, ješitnost jde ruku v ruce s mojí žárlivostí a vznětlivou povahou.

Napadne mě, že ho prostě nechám, ať si tu třeba udělá menší soukromý bazén. Nakonec se však slituji a odvedu ho z centra dění do kabinetu, kde si nechám všechno vysvětlit.

Jeho omluvu vezmu na vědomí. Odpustím, ale pořád mě to sere. Jeho pohnutky chápu, ale vidina vztahu se mi prostě přestala zamlouvat. Nemyslím si, že se tyhle debilní nedorozumění mají dít hned zpočátku. Nebo snad ano? Mělo by to být růžové, já sice tu barvu nerad, ale tohle nevěstí nic dobrého.

Jsem zvyklý být sám, vyhovuje mi jen tak si užívat, proto ho taky slušně vykážu z kabinetu.

Dejme tomu, že potřebuji čas na rozmyšlenou.

Všem pokusům o fyzický kontakt se zdárně vyhýbám celý týden. Bavím se s ním, když si mě vyhledá. Asi dvakrát mě pozve do kantýny na kávu. Nevadí mi s ním trávit trochu času, ale nechci sex. Hodlám se prostě klasicky poznat. Ano, na to jsem mohl myslet předtím, ale teď tuhle malou chybu hodlám napravit.

V pondělí mě přepadne. Dost se divím, že se vždycky trefí, když má Peroutka hodinu. Ovijí se kolem mě jako břečťan, neustále mě líbá a pak chce navrch žužlat i můj penis. Nejsem šutr, takže se mnou ty jeho ataky dost vyvedou. Nechám se, ale na oplátku mu nic neposkytnu. Stejně tak následující dny.

Nehodlám s ním mít sex (stejně má ještě pochroumaný zadek). Nechovám se k němu jako k partnerovi, ale jako ke kamarádovi. Docela mi to pomáhá v mojí žárlivosti, když se mi v hlavě podařilo naprogramovat modul: kamarádi s výhodami, hned se moje srdce cítí líp. U tohohle typu vztahu není na místě být majetnický, případně trpět chorobnou touhou zabít kohokoliv, kdo se k vašemu protějšku přiblíží. Navrch mu pořád stoprocentně nevěřím, nemůžu se toho pocitu zbavit, hlavně proto si držím odstup.

Co je ale vůbec nejlepší, ovci to jaksi nedochází. Nevšimla si mého uvolněného klidného chování. Nevadí mi to, naopak. Nechám ho v tom jeho světě. Nepotřebuje přece vědět, co se mi honí v hlavě. Určitě ne dokud to nezjistím já sám.

Ve čtvrtek souhlasím, poprvé od jeho omluvy, s návštěvou u mě doma. Vím, že tam bude i Markéta s Danem. Odpoledne vyzvednu sex hračky, pokecám s prodavačkou, která je o dost sympatičtější než ta minulá. Dost okatě mě balí, což ve mně probudí mé staré já. Tokám si s ní dobrou půlhodinu.

Roman si mě zavolá do práce, kde mě obdaruje lahví Jacka Danielse, což je zrovna ten druh alkoholu, který nemusím pořád, ale jednou za uherák jím nepohrdnu. Se všemi kolegy si skoro slavnostně ťukneme na šéfův účet, ten nezůstane pozadu a věnuje mi taky lahvinku absinthu. Logicky, když dělám v baru, asi musím rád chlastat, což sice vůbec není pravda, ovšem darovanému koni na zuby nehleď.

Celý den mi chodí smsky s gratulacemi. Nejsem zrovna spisovatel, takže strohé: děkuji, si prostě zkopíruji a odesílám všem.

Doma mě překvapí Markéta s vlastnoručně upečeným krtkovým dortem a Daniel s novou hrou Zaklínače 3 (tak tu můžu).

Ovce dorazí s velkým proteinem, kupodivu stejné značky jako ten, co mám nad linkou, jen jiná příchuť. Nebudu lhát, potěší mě, že si pamatuje takovou prkotinu, jako je značka, kterou používám. Byl by totiž průser, kdyby ne. Proteiny si vybírám pečlivě, a pokud by mi donesl nějaký shit, tak bych ho bez rozpaků poslal domů. Říká se sice, darovanému koni na zuby nehleď, ale co bych asi dělal s pěti kily proteinu, který nepiji? Počkal padesát let a pak ho hodil na burzu? Ne, díky.

Na oplátku se rozhodnu ho uvést do rozpaků. Uhnu dortem ze stolu a vysypu na vzniklé místo pár hraček, po nichž toužil.

„Jak, že se to říká? Všechno nejlepší?” uchechtnu se a pozoruji, jak mi celý rudý vytrhne tašku z ruky a snaží se všechno uklidit zpátky.

Daník se svou drahou polovičkou se nepokrytě baví, stejně jako já.

„Ehm… nemáš náhodou narodeniny ty?“

„Jo, taky že jo,” usměji se.

Jeho rozpaky v kombinaci s jasnými náznaky toho, co po mně chce, jsou pro mě nejlepším možným dárkem.

Ale to nejlepší teprve přijde.

„Nic, asi to zabalíme,” rozhodnu se kolem jedné hodiny. Dan už s Markétou zabrali jeho pokoj, ačkoliv máme tlusté stěny, sem tam k nám dolehne dutá rána, kterou vydává čelo jeho postele. Slyším to prvně, přijde mi, že Dan sem od té doby, co potkal Štefana, tahá Markétku daleko víc.

„Fajn, tak ja sa umyjem,” vyskočí na nohy s takovým tím radostným a natěšeným výrazem.

„Umyješ, ale doma,” dostrkám ho ke dveřím.

„Ale veď máš narodeniny!” ohradí se a zastaví, takže musím i já, jinak bych ho protlačil přes dveře.

„Ano, mám, děkuji za dárek i za fajn pokec,” kývnu a vrazím mu jazyk do rozevřené pusy, která nejspíš chtěla něco říct, ale jeho hlas zanikne v mých ústech.

Je to za čtrnáct dní poprvé, co jsem sám vyvinul iniciativu k nějakému kontaktu. Obtočí mi ruce kolem ramen a dychtivě se na mě nalepí. Vnímám zvyšující se tep jeho srdce, který roste úměrně s mým. Můj krasavec se neopomene taky přihlásit o slovo, ale ve chvíli, kdy ovečka přejede dlaní přes můj vzdouvající se rozkrok, odtáhnu ho od sebe a vyšoupnu před dveře.

„Dobrou noc.”

Jdu se vysprchovat silně vzrušený, bohužel ani úleva rukou mi nepomůže, když uléhám do postele, jsem na tom paradoxně ještě hůř.

Proč jsem ho do háje posílal pryč? Co si jako chci dokázat? Jsem snad panna, co si čestně hájí svoji blanku, dokud nepozná, že je to ten pravý?!

Sám jsem se přece v hlavě naprogramoval na benefity, proč si je teda neužívám?

Snažím se uklidnit, usnout. Jenomže moje přirození si pulzuje naléhavou potřebou a s každou sekundou, kdy mi hlavou projede obraz jeho chtivých očiček, zadečku a celé nadržené maličkosti, se to zhoršuje.

Mám před očima polodlouhé blonďaté vlásky, modré oči, které se vždycky chtivě zalesknou, kdykoliv mě uvidí. Je jedno kde, kdy, prostě se mu pokaždé promítne ve tváři, jak mě žere. Jeho pokožka je bílá jako slonovina.

Rozhodnu se svým koulím dopřát uvolnění. Představuji si, jaké by to bylo, kdyby tu zase byl se mnou. V mé posteli, s jazykem v mých ústech a penisem ve svém zadku.

Naplácal bych mu a dostal ho z pozice nahoře, hezky pod sebe. Ovinul by kolem mě své tancem vypracované nožky, jeho anál by byl horký a připravený, se zuřivostí sobě vlastní bych ho ojel.

Odrhnu přikrývku a prsty si přejedu po tvrdém údu. Stačí pár rychlých pohybu a je hotovo. S hrůzou zjistím, že mi jeho jméno splyne ze rtů.

Asi s tím odkládáním sexu musím přestat. Nemůžu si prostě hrát na kněze donekonečna.

Ale, rozhodnout se je jedna věc, učinit tak zase druhá.

V pátek si ovce opět odjede domů, stačí mi sdělit, že má jakousi rodinnou sešlost a nejspíš se dostaví až další týden. Nepídím se po tom, o co přesně jde. Sám mi to poví, a pokud ne, tahat to z něj nebudu.

Tohle jeho oznámení mě ale bude stát pravou ruku, nejspíš. Neměl jsem si tak dlouho odpírat, co jsem stejně chtěl, nevyplácí se to.

Pátek v baru proběhne v pohodě, ale sobota je horší. Nejdu tam totiž jako zaměstnanec, ale jako zákazník/oslavenec. Je mi už rovných šestadvacet, to se prý musí zapít.

Jdou se mnou i Dan s Markétou a v baru potkáme Honzu. Nakonec se nás u jednoho stolu sejde kolem deseti. Je to fajn večer, Roman se po skončení směny taky zastaví, původně na chvíli, ale nakonec s námi zůstane.

Piju, hodně. Tak moc, že ve čtyři hodiny, kdy se rozhodneme odejít, mě musí Roman skoro nést na zádech, je taky jediným, kdo mě dovede udržet na nohách. Má totiž sílu. Musí na nás být komický pohled, motáme se v objetí. V mhd taky stojíme jen díky vzájemné podpěře. Roman není zvyklý pít skoro vůbec, věčně někde jezdí autem, když není v práci. Ale tenhle večer si dopřál.

Dorazíme ke mně domů jen sami dva. Markéta s Danem vystoupí dřív, z jejich nadržených výrazů je zřejmé proč.

Hned za dveřmi se začnu se smíchem svlékat a Roman udělá to samé.

„Hele, víš, že jsem gay?! Proč se tu svlékáš?!” osopím se na něj a vůbec to nezní tak naštvaně, jak by mělo.

„Ale no tak, podívej se na mě pořádně! Nejsem přece vůbec tvůj typ!” baví se a vleze si do našeho sprchového koutu.

Ne, není. Jenomže jsem dlouhé dny bez sexu (částečně svojí vinou, vím), navíc pod parou a tyhle dvě kombinace mohou znamenat jen jedno: katastrofu.

Od jeho zadku, na který během sprchování hladově koukám, mě dělí jen myšlenka na to, že je to heterosexuál a já se na praní necítím. Navrch můj kamarád a taky vážně vůbec můj typ. Jo, to říkám sám sobě, abych uklidnil svého malého kamaráda, který se přihlásil o slovo. Prý, že opilým mužům nestojí, podle mě to platí, ale víte co? Výjimky potvrzují pravidlo. Roman si samozřejmě pozdvižení v mém klíně všimne, ale moudře to nekomentuje. Je rád, že si vůbec natáhne zpátky boxerky.

Zalehneme do jedné postele.

„Hele, nevadí ti spát tady?” jevím se.

„Ne, proč? Tvoje postel je velká jako kráva, ani se nebudeme dotýkat.”

„Fajn, tak dobrou,” otočím se zády k němu a v minutě usnu s myšlenkami na ovci, kterou ojedu hned, co ji uvidím. No, hned ne, ale při první příležitosti ano.

Ráno mě však čeká naprosto šokující probuzení. A to takové, že jsem nalepený na Romanovi, hezky zepředu, který mě dokonce částečně objímá. Hlasitě chrápe, docela se divím, že mě to nevzbudilo dřív.

Ale co mě ještě víc dostává, je jeho penis, který se lepí na ten můj přes tenkou látku našich boxerek.

Vzbudí se asi minutu po mně a následuje nejtrapnějších pár sekund mého života. Jeho zorničky se prudce rozšíří, když si uvědomí, v jaké pozici se nacházíme a vzápětí se ode mně prudce odtáhne, jako kdybych ho snad hodlal znásilnit.

„Ono se něco stalo?! Ty nadrženej hajzle!” osopí se na mě, ale nepřiblíží se, jen máchá rukama ve vzduchu.

„Ale ne! Uklidni se! Nic se nestalo, snad vidíš, že jsme oblečený a zadek tě nebolí, ne? A pokud jo, tak si musel někde blbě spadnout!” odpovím a posadím se. Nesnažím se skrýt pobavení.

Uznávám, že tohle probuzení jsem nečekal, ale jeho vykulené nevěřícně oči a následná přemýšlivá vráska mě prostě pobaví.

„Ty máš okno?” zajímám se.

„No, nevím, jak jsem se sem dostal,” přizná.

Tak jo, to už je pro mě poslední kapka. Dobrých pět minut se smíchy plácám do stehen.

„Myslel jsem, že jsem na tom hůř jak ty, ale teda… tohle je dobrý, tak se uklidni. Nic se nestalo,” ujistím ho.

„Jo, věřím ti, ale teda nechtěj vědět, co se mi prohnalo hlavou v první chvíli,” protočí oči.

„Umím si to živě představit, hele nestalo se vážně nic. Jen jsme se spolu sprchovali, ale v čiré nevinnosti. Nic víc,” ujistím ho, ačkoliv vím, jaká reakce přijde.

„My se spolu sprchovali?!” vyjeví se nehraně a bradou mi surfuje po peřině.

„Jo, ale říkám ti, v pohodě. Ani dotek, nic, tak se netvař, jako kdybychom prosouložili celou noc a…”

„Prekvapenie!” přeruší mě Štefan, který mi vrazí do pokoje s Danem v závěsu.

Okamžitě si vybavím naše oblečení, kterého jsme se zbavovali na chodbě. Toho si museli všimnout a taky… to na první pohled vážně vypadá blbě. Úplně jinak, než by mělo.

Vyhodil ma z bytu. Proste ma vyhodil z bytu v tak dobrej časti. Starý dobrý Radek je späť!

Domov prídem úplne rozladený. Po studenej sprche (aby som zahnal erekciu – nemienim sa robiť pri myšlienkach, to by bola výhra pre neho) sa hodím do postele a jednoducho zaspím.

V piatok si nájdem SMS od mamy, že mám naklusať domov, pretože ma minulý týždeň teta nestihla a chce mi zablahoželať k meninám (na ktoré Radek, len tak mimochodom, zabudol – žeby slovenský kalendár?).

Oznámim to Radkovi, aby sa nepovedalo, ktorý bez akýchkoľvek dlhých rečí akceptuje moju neprítomnosť cely víkend v Prahe.

Doma je to úplne super. Okrem mojej tety a najbližšej rodiny prišla aj babka z maminej a dedko z otcovej strany (ich partneri už odpočívajú) a mamina najlepšia kamarátka so svojim synom.

Malá Janka (moja 10 ročná sestra) je šťastím bez seba, že ma vidí už druhýkrát za mesiac. Zabávam sa, hrajem sa s deťmi, odpovedám na otázky a pri tom všetkom mi v hlave behajú myšlienky na Radka. Všimol som si jeho kúsok odmeranejší postoj, no rátam s tým, že sa to zasa zmení.

V nedeľu som celý bez seba, keď prechádzam dverami Radkovho bytu (pred ktorým som sa stretol s Danom). Na zemi totiž nájdem oblečenie. Oblečenie, ktoré očividne patrí dvom ľuďom. Dvom mužom. A keďže je Dan so mnou, tak predpokladám, že ani jedno z toho nie je jeho.

Obaja preletíme pohľadom oblečenie toho druhého a napokon dvere od Radkovej izby.

Kľud Štefan. Kľud. Nemôžeš tam len tak vtrhnúť a zabiť niekoho, kto ti spáva s priateľom. A že ja ho podvádzam, pche!

A možno to tak ani nie je. Kto vie, čo sa prihodilo?

Keď sa mi podarí umlátiť svoju žiarlivosť, otvorím dvere do Radkovej izby (trocha silnejšie, ako som chcel).

„Prekvapenie!” zvolám.

Naskytne sa mi pohľad na Radka a Romana, ako iba v trenkách ležia na posteli a veselo sa o niečom zhovárajú.

Obaja mi venujú šokovaný pohľad (a možno aj Danovi, ktorý stojí za mnou). Premeriavam si ich pohľadom a sledujem, ako im stúpa červeň do tváre.

„To vůbec není tak, jak to vypadá…,” vykoktá Roman a Radek iba prikývne. So zdvihnutým obočím pokračujem v tichom prezeraní.

„A jak to teda je?” začne Dan. Radek preskočí pohľadom zo mňa na Dana.

„Jak asi, včera jsme chlastali a byli jsme rádi, že jsme došli až sem. Já skoro nemohl chodit, Roman taky ne, podpírali jsme se a náš byt byl nejblíž,” vysvetľuje, zatiaľ čo pohľadom hľadá oporu v Romanovi.

Priam cítim, ako im je trápne. Verím mu. Roman je heterák a navyše vôbec nie je Radkov typ. No čo takto ich trošku potrápiť?

„A? To je celý príbeh? Kde sú nejaké výbuchy a špeciálne efekty? Chýba mi v tom nejaká mafia a tak,” prednesiem ironicky a založím si ruky na prsiach. Toľko k môjmu plánu ich potrápiť.

„Podívej, klidně mi nemusíš věřit…, ale nemám potřebu lhát na rozdíl od jiných.” A zasa sme pri tom. Takže teraz tu budem ja za zlého za takú starú vec? (Tak dobre… až tak staré to nie je)

„Roman… Lenka sa mi posťažovala, že jej nedvíhaš telefón.”

Roman vystrelí z postele ako raketa.

Presmerujem pohľad na Radka. Ráno je presne tak sexi, ako si ho pamätám. Naposledy som ho videl ráno skoro mesiac dozadu.

„No já asi půjdu k sobě… pro jistotu,” oznámi Dan a zavrie dvere.

Vpíjam sa do tých smaragdov, zatiaľ čo neohrozene kráčam k jeho posteli. Je zakrytý iba do pol pása, a tak mám perfektný výhľad na jeho božské telo.

„To si nemal žiadne chúťky?” venujem mu otázku.

Založí si ruky za hlavu a nahodí desivý úškľabok.

„Měl, ale udržel jsem se,” priznanie ma ani trocha nebolí. Som si úplne istý, že s Romanom by to nikdy nerobil.

„A teraz?” opýtam sa zatiaľ, čo zo seba zhadzujem mikinu. Radek si oblíže pery. Som si vedomý, že to už riadne dlho nerobil…, teda aspoň nie so mnou (boh ho chráň, keď s niekým iným áno).

„Trochu,” poznamená vzrušene a rukou prejde na vnútornú stranu svojho stehna. Pretiahnem si tričko cez hlavu a po štyroch sa po posteli k nemu blížim.

„A udržíš ich?” opýtam sa úplne pri ňom. Tvár mám tak blízko, že ho môžem pohladkať nosom. Jeho typická vôňa mi udrie do nosa. Je tak sexi!

„Proč? Nemám důvod,” v sekunde som pod ním s jeho jazykom v ústach. Tento pocit mi tak chýbal. Chýbalo mi jeho veľké telo. Jeho šikovné ruky. Jeho skúsený jazyk. Jeho hlboké vzdychy a stony. Jeho mohutný penis. Všetko mi to tak chýbalo.

Bozkávame sa možno aj niekoľko dní, keď prejde na môj krk, kde mi urobí prvú značku. Myslel som si, že tento jeho zvyk sa vyparil hneď po tom incidente, no podvedome má očividne stále potrebu si ma značkovať. Rozopne mi nohavice a rýchlim pohybom mi ich aj s boxerkami stiahne. Bozkáva ma všade. Keď mi začne spracovávať prvú bradavke, myslím, že umriem. Je to ešte lepšie ako doteraz.

Pohľad mi padne na čiernu tašku vedľa postele.

„Počk… počkaj,” zastavím ho.

„Co je?” zavrčí na mňa.

Hlavou kývnem k taške. Radek sa na ňu pozrie a jeho diabolsky úškľabok je späť.

„A jo, tvůj opožděný trest za prolhanou pusu! Jen počkej!”

Áno, môj trest. Radšej túto vetu ignorujem.

Behom dvoch minút som pripútaný k posteli ako rukami, tak aj nohami. Oči mám zaviazané a v ústach mám náhubok.

Je mi jedno, čo všetko so mnou bude robiť. Musím ho presvedčiť, že som mu úplne oddaný…, teda aspoň v posteli. Na verejnosti si mienim zachovať aspoň kúsok dôstojnosti. Radek sa nado mnou skláňa na všetkých štyroch a líže všetko, čo môže a aj čo nemôže… jemu je to vlastne jedno, kam sa jeho jazyk dostane, tak tam bude robiť, čo uzná za vhodné.

Akonáhle ma pripravil o jeden zmysel, všetky ostatné začali pracovať ešte viac. Všetky jeho dotyky, ktoré už boli doteraz viac ako vzrušujúce, nabrali na intenzite. Moje telo sa topí a všade, kde sa ma dotkne, priam horí. Netušil som, že len dotyky môžu byť takto intenzívne.

Keď opustia Radkove ústa moju bradavku, zamraučím, no ihneď ich nahradí pevné, skoro až nepríjemné zovretie svorky na bradavky. Vykríknem. Je to tak skvelé.

Radek sa hrá s mojím telom, ako uzná za vhodné. Použije aj druhú svorku. Dráždi moje telo a klzkými prstami (predpokladám, že od gélu alebo slín) mi vojde do zadku. Začne pekne jedným, no pri rýchlosti reakcií môjho tela netrvá dlho a už som pripravený na druhý a tretí prst.

Kričím od slasti. Zrazu ma jeho prsty opustia a jeho prítomnosť sa vzdiali. Chcem sa pozrieť, čo sa deje, no maska mi to nedovoluje.

Keď ucítim jemné perie na mojich rebrách, strhnem sa. Pokúša sa ma štekliť? Asi som mu mal povedať, že túto schopnosť neovládam. Nie som šteklivý ani kúsok.

„Ehm… Mmamhm, mmhm…,“ zamumlem, ako mi to náhubok dovoluje.

„Vím, všiml jsem si,“ skočí mi do reči (žeby telepatia?) a jemný dotyk pierok zamení úder bičom. Moje telo sa skrúti v slastnom kŕči. Udiera ma všade, niekde slabšie, niekde silnejšie. Prechádza okolo postele, aby mal prístup všade. Udrie ma po svorkách. Vnútorná strana stehien. Bok. Brucho. Keď ma udrie po žaludi, urobím sa.

„Si zvrhlík, vieš o tom?“ zasmeje sa.

„Mhmhm,“ zamumlem niečo, čo by malo znamenať nápodobne. Milujem, keď sa takto baví. Je to tá jeho ľudská stránka a nie tá ľadová socha.

„Tak toto už nechci používat, je to blbost,“ zafrfle a vyberie mi náhubok z úst.

„Vďaka,“ prenesiem potichu.

„Ještě se předčasně neraduj. Mám tu něco, co už bys mohl znát,“ oznámi mi a mne sa zrazu medzi nohy tlačí chladný kovový známy. Je to ten kolík s chvostom, ktorým som si naposledy natrhol zadok.

„Prosím, opatrne…, ďalší mesiac bez sexu už nedám,“ priam zaprosím. Cítim však, že kolík je pomazaný gélom, a tak ide dnu oveľa ľahšie.

Zrazu sa opakuje to, čo naposledy. Kolík mi šuká zadok a ja kričím ako posledná kurva. Kričím jeho meno, chcem, aby všetci vedeli, kto mi robí tak dobre. Bozkáva moje telo, hladká môj penis, hrá sa so svorkami na mojích bradavkách. Dostáva ma na hranicu únosnosti. Nezvratnou rýchlosťou ma vynáša do nebies a ja mu to chcem oplácať.

„Radek… pro… Ahhh… prosím…“

„O co prosíš?“

„Chcem ťa v ústach.“

„Kterou část? Jazyk? Palec u ruky nebo třeba u nohy?“ baví sa.

„Chcem tvoj penis. Chcem ťa vyfajčiť,“ začujem tichý smiech a cítim, ako si Radek mení polohu. Keď ucítim jeho žaluď na perách, ktorý doprevádza typická vôňa jeho penisu, som v siedmom nebi.

Strčí mi ho do krku až po koreň. Chcel som ho síce fajčiť, no aj toto prahpusté šukanie mojej ústnej dutiny je lepšie ako nič. Pokiaľ sa pri tom cíti aspoň kúsok tak dobre ako ja, tak je všetko v poriadku.

Ani neviem, ako dlho to propagujeme, keď sa mi Radek urobí do úst a ja na svoje brucho.

Chvíľu len tak ležíme, než prenesiem: „Radek…, ošukaj ma.“

„Naposled to po téhle větě nedopadlo úplně nejlíp,“ venuje mi vážne upozornenie.

„Priznávam, bola to moja chyba… už to bude v poriadku,“ ubezpečím ho. Očividne mu to stačí, a tak mi svoj (nagelovaný – pre istotu) poklad zarazí do zadku. Chvíľu sa to v tejto polohe dá, no chcem sa ho dotýkať…

„Ahh… Radek… odpútaj ma, ahhh…,“ nič nepovie, iba rozlepí moje putá. Ihneď si ma vytiahne do sedu. Hrudníkom mi dráždi svorky a bruchom erekciu. Jeho penis je akýsi väčší ako inokedy… alebo je to mnou?

Priráža do mňa zbesilo ako divý býk na rodeu. Cítim sa, akoby som práve na nejakom takom sedel.

Radek sa mi zakusne do krku a pridá do tempa (ešte kúsok rýchlejšie a môže produkovať elektrickú energiu). V tomto tempe netrvá dlho a ja s výkrikom: „Milujem ťa!“ vyvrcholím. Radek vyvrcholí sekundu po mne priamo do mňa.

Čo mi povie na moje vyznanie?

„Milujem ťa!” zakřičí v momentě, kdy mi jeho fontánka radosti kropí hrudník.

Sekundu po jeho poslední kapičce spermatu se dostanu do cílové rovinky i já, a to do něj, neboť jsme si klasicky zapomněli ten blbej ručník, který by zamezil zašpinění mého prostěradla. Vážně si tu jeden připravím rovnou na noční stolek.

Zabořím mu hlavu do hrudníku a poslouchám pomalu zklidňující se tep jeho srdce.

Samozřejmě, že jsem slyšel, co mi v záchvatu orgasmu řekl. Přisoudím to právě té agónii štěstí.

„Díky, vím, že sex je skvělá věc a mně se to taky líbilo,” usměji se a pozoruji jeho překvapením se rozšiřující zorničky.

„Teď sprcha, odnesu tě tam, nehodlám mít naděláno v posteli, z podlahy se to utře líp.”

Zbavím ho těch svorek, jejichž příští využití může být třeba i na jiné části těla. Postavím se, zaklesne mi nohy kolem boků a pevně se ke mně přitiskne.

Osprchujeme se společně, aniž bychom něco řekli. Není v podstatě ani co.

Jeho masochistické sklony se mi líbí, občas si takhle v posteli vyzkoušet různé serepetičky není špatné.

Když vylezeme z koupelny, hodím po něm ručník. Dost mě udivuje, že nemám vůbec žádnou kocovinu, ani takový ten žaludek na vodě. Jsem ready to go, kamkoliv.

„Mám hlad,” otočím se na něj a zírám do jeho skelných očí jako oškubaná husa na promazaný pekáč.

„Co je?” vyjevím se. Už jsem stačil pochopit, že je to brečící údolí, ale kurva proč chce řvát teď?!

„Neodpovedal si mi… povedal som ti, že ťa milujem, a ty si to pokojne prejdeš, ako keby nič,” oznámí mi s tak silným náběhem na brek, až mu sotva rozumím.

Jeho slova mě zasáhnou jako dobře mířená střela, a to ne do srdce, ale do hlavy, protože co si budeme povídat, i ta láska je v palici.

Zadívá se na podlahu a po tvářích se mu začnou kutálet slzy. Mám déjà vu, tohle už jsem viděl. Ne tak dávno, ale dneska to na mě má naprosto opačné účinky než posledně.

Přešlápnu z nohy na nohu a prohrábnu si zvlhlé vlasy. Stojí tam s ručníkem omotaným kolem boků a klepe se, jako kdyby tady nebylo dobrých dvacet nad nulou, ale spíš pod.

Nevím, co na to odpovědět. Pořád jsem se sám sebe snažil udržovat v režimu, kdy o nic nejde. Jen ten sex a prostě příjemně strávený čas. Vím, že pokud se oficiálně zařadím do klasického vztahu, začnou časem problémy, jež si ani neumí představit.

Můžu se pokusit je korigovat, ale nevím, jestli to půjde pokaždé.

„Štefane, nebreč. Přisoudil jsem tvé přiznání jen tomu momentu, zrovna ses udělal. Nevěděl jsem, že to myslíš vážně,” vysvětluji klidně, zatímco v duchu vymýšlím, jak to zaonačit dál.

„No ale myslel som to vážne a teraz ti to hovorím znova, jednoducho ťa milujem,” zvedne ke mně náhle jistý pohled. „A ty mi neodpovieš? Kľudne povedz, že nie! Že potrebuješ viac času, je mi to jedno, hlavne sa nechovaj, akoby sa nič nestalo!”

Nahrál mi do karet. „Dobře, necítím to stejně, ovečko. Mám tě rád, rád s tebou šukám, rád s tebou trávím čas…, vlastně miluju tvůj zadek, už od první chvíle. Ale co se týče toho zbytku, na to zkrátka potřebuji delší společnou cestu,” zkusím co nejjemněji sdělit své niterné pocity.

K mému šoku se na mě vrhne a stulí se mi na nahé hrudi, kterou obsypává letmými doteky svých rtíků.

A tohle je co za reakci? Neměl mi tu právě předvést nějaké divadlo ve stylu: „Ty mě nemiluješ! Hajzle!” A odejít?

„Som rád, že si mi povedal pravdu,” opře se bradou mezi má prsa a zakloní hlavu, aby se podíval do mých překvapených očí. „Z tvojich slov je mi jasné, že ma nehodláš poslať k šípkam. Chceš so mnou byť, je to tak?”

Přikývnu a víc ho stisknu. „Jasně, že jo.”

„A preto som šťastný, verím tomu, že z tvojho rád raz bude milovať.”

Nebo už je, jenom se to blbě říká. Nemám tucha, nepřemýšlel jsem nad tím. Doposud jsem spíš řešil, jak se mu vyhnout než své vlastní city.

„Jo, to jsou slova do pranice!” zabublá mi v hrudi smích a on mě naštvaně kousne do bradavky (jen na oko).

„Jdeme na to jídlo, ty moje zvířátko,” lípnu mu lehkou pusu do vlasů, odtáhnu jeho ruce a odkráčím do svého pokoje. Nechám ho tam šokovaně stát, asi nečekal takový příval něhy. Inu, co se dá dělat, právě mi řekl, že mě miluje a tunu tak moc hezký keců… zasranej oxytocin!

Následující týdny prožívám dilema, připadám si jako těhule, které se bouří hormony. V jednu chvíli bych ovci nejraději skopal ze schodů, ve druhé zase samou “láskou” sežral. Jsem více citlivý, vznětlivý a občas mírně labilní. A moje strava jde taky dolů, třeba chleba potřený tatarkou?! Nejsou to náhodou těhotenské chutě? Nebo pištící ovce, kterou donutím, aby po sobě mazala čokoládovou zmrzlinu (a to nebyl dobrý nápad, ta čokoška vypadá všelijak… hlavně na povlečení). Nechovám se ani zdaleka normálně a snažím se vyřešit, jak dalece sahá moje postižení – čili jsem zamilovaný, či nejsem? Ale pouze uvnitř sebe, navenek se chovám tak nějak stále stejně. Z toho taky zřejmě plyne moje hormonální nerovnováha. Kdyby se mi nevyznal, taky mohl být klid! Takhle člověk pořád přemýšlí: mám to stejně? Nemám?

Ale Štefan už se mého vyznávání citů nedožaduje, sám mi ty své říká skoro pořád, občas se i přistihnu, že mě potom jeho procítěném „Milujem ťa!” dostihne orgasmus dřív, než by měl. Ano, až tak mě to bere. Ale k nějakému vyznávání se prostě nemám.

Trvá mi to skoro celý měsíc, než si plně uvědomím, jak na tom vlastně jsem. Ano, asi tu proklatou ovci taky mám víc než rád. Ovšem říct to nahlas? To asi chvíli potrvá.

A tak si jedeme dál v nově vyjetých kolejích.

Ovce už v podstatě bydlí u mě, dělá mi snídaně, občas spolu vaříme večeře, koukáme na televizi nebo dokonce i paříme hry, chodíme ven, chodíme do kina, na večeře, dotáhne mě i na muzikál (není to tak děsivý, jak jsem si myslel), posléze i na balet (to mě silně nebavilo, spal jsem), na operu (hrozivé, kde se to v těch lidičkách bere? Jen jsem čekal, kdy ten těžký křišťálový lustr nevydrží nápor těch vysokých tónů a prostě odpadne, a spát se tam rozhodně nedalo). Ve zkratce naprosto všude, kam může a já mu to dovolím a bohužel mu odkývnu skoro všechno, (každou noc mi ty své nápady splácí). Zároveň se spolu i učíme, občas jde se mnou do posilovny a asi dvakrát i zvedne činku, jinak tam většinou civí a hraje si na mého zarytého fanouška. Klidně by si mohl vymyslet nějaký obleček a v tom přede mnou poskakovat jako roztleskávačka a přitom drmolit nějaký pokřik.

Náš vzťah nabral nový smer. Zrazu sa z nás stal úplne normálny pár.

Od Radkovho vyznania (síce nepriameho, no stále to bolo vyznanie), je to pol roka a jeho prítomnosť po mojom boku mi každé ráno vyčaruje úsmev na tvári. Mám oči iba pre neho. Sledujem ho vždy a všade. Na tréningoch, v škole, v bare, v telocvični, doma… správne, prakticky u neho bývam.

Každé ráno mu robím raňajky. Nikdy som ich pre seba nerobil, no voči nemu cítim akýsi druh zodpovednosti. Musím sa o neho predsa starať, nie? Inak by jedol tie hlúposti, čo v poslednej dobe začal. Chleba s tatárskou? To kto kedy videl? Viem, že ma sleduje. Zistil som to, keď som sa mu raz (prvý a poslednýkrát) hrabal v mobile. Mal tam nejakú aplikáciu, kde jasne svietila moja poloha. Nezazlievam mu to, varoval ma. Pokiaľ to je iba pri sledovaní, tak je to v poriadku. Nerobím nič zlé, nepodvádzam ho, neklamem mu. Hlásim mu čo, kde a s kým robím prakticky 24/7. Ani to mi nevadí. Milujem ho.

Chodí so mnou do kina, na večere, niekedy len tak sedíme doma a pozeráme telku vo vzájomnom objatí. Dokonca so mnou chodí na muzikály, opery a balet. Aj keď ho vždy musím uplatiť sexom pred a po. Zadok už mám ako práčku na jeho vtáka (a že si ho perie často – niekedy aj trikrát denne). Postupne ho poznávam tak, ako máte svojho priateľa poznať. Poznám jeho dobrú aj zlú stránku, dokonca poznám aj jeho minulosť. Poznám, čo má rád a čo mu vadí. Viem, čo preferuje a čo naopak zavrhuje, viem o ňom skoro všetko. Naučil som sa prekuknúť tú jeho ľadovú masku. Vidím, aký mám na neho vplyv.

Už je to pol roka, čo spolu sme. Definitívne u neho bývam. Skriňa sa rozdelila na polovice. V kuchyni pribudli riady a v kúpeľni uterák so zubnou kefkou. Radkov nočný stolík obsahuje okrem budíka iba naše hračky, ktoré sem-tam využijeme pri sexe. Lenka sa presťahovala k Romanovi. Radek bol u mňa doma. Mama ho má rada a otec je spokojný, že je tak zručný v prácach okolo domu. Boli sme u nás celý týždeň a Radek sa nezastavil. Stále otcovi niečo pomáhal. Aj s Jankou si rozumejú. Zrazu sa v ňom prebudila akási stránka, vďaka ktorej sa k sebe mali natoľko, že Janka prehlásila, že si ho nezaslúžim a že keď vyrastie, tak si ho vezme ona, s čím ochotne súhlasil. Tu sa ozvala tá moja žiarlivá stránka a na dva dni som sa urazil.

Dan sa s Markétou rozišiel a mám pocit, že to, ako často nás už s Radkom videl v najlepšom, ho preorientovalo minimálne na bisexuála. Minule pochválil zadok akéhosi chlapca v telke. Jeho vkus sa nezmenil. Stále ide po tých malinkatých. Keď ma niekto viac ako 175cm, už sa mu to nepáči. Radek si ho rád doberá rovnako ako Romana. A Roman si rád doberá Radka. Doberajú sa presne zato, že majú vzťah, začo ich najviac zotierame my s Lenkou. V bare už sa na nás Milan teší, pretože vie, že sa nasmeje.

S Michalom si iba píšeme. Je rád, že sa Radkovi takto skvele darí. Praje nám to a ja mu to prajem s jeho priateľom. Je to nejaký dvojmetrový ramenáč, ktorý dáva jeho masochistickej stránke poriadne zabrať, a on ho zato miluje. Milujú sa vraj obaja a za štyri mesiace im kúpil byt (ma nehorázne peniaze), v ktorom je teraz Michal prvotriedna žienka domáca. Minule sa mi posťažoval, že asi bude potrebovať plienky… to sme dvaja.

Sedíme na gauči a pozeráme nejakú hlúposť, keď mi zapípa mobil v oznámení, že mi prišla správa. Strhnem pohľad na mobil na stole a hneď nato na Radka. Naše oči sa stretnú. Chvíľu sa premeriavame a potom sa pomaly, opatrne natiahnem po telefón. Odomknem mobil a nájdem si správu od Michala.

„Kdo ti píše?” začne Radek.

„Michal,” odpoviem bez rozmýšľania, čo si hneď vyčítam ako chybu. Veď viem, že sa mu nepáčilo, keď som si s ním písal…, tak prečo som mu to povedal?

„Jo? Domlouváte se na podvádění? Nějaká nová móda? A co trojka? Ale to už by asi postrádalo smysl, kdybych tam byl, že? Nebo vezmete do trojky Dana? Ten taky už vypadá, že by tvým zadkem nepohrdl,” vychrlí na mňa spŕšku informácií a hlavne konšpiračných teórií, ktoré majú od pravdy viac ako ďaleko. Posielal mi správu, kde mi ďakoval za blahoželanie, ktoré som mu v mojom a Radkovom mene posielal.

„Radku, ja…,” nestihnem nič povedať a Radek sa začne strašne smiať. Pozerám na neho ako na panenku Máriu. Čo má toto znamenať?

„Já vím, ovečko. Miluješ mě, nikdy bys mě nepodvedl. Věřím ti to, ale kdybys nebyl tak sexuálně aktivní, asi bych začal mít pochybnosti, na to pamatuj. Předpokládám, že ti jenom děkoval za smsku, kterou jsi mu poslal ráno. Pozdrav ho,” dopovie a žmurkne na mňa. Som v šoku, srdce v krku a oči do korán. On si zo mňa robí srandu? Kretén!

Skočím na neho a spojím naše pery v dlhom bozku.

„Toto mi už nikdy nerob… vieš, ako som sa zľakol? Milujem ťa,” mumlem mu do pŕs zatiaľ, čo mi hladká vlasy.

Doteraz mi nepovedal, že ma miluje, ale nevadí mi to. Jeho činy hovoria za neho. Nepotrebuje slová.

„Já vím, promiň. Nechceš mi to nějak dokázat?” zasmeje sa.

Myslel to ako vtip, no ja jeho želanie vyplním a poriadne mu ho vyfajčím…, samozrejme to neskončí iba pri tom a nakoniec som ja ten, komu on dokázal svoju lásku, posledným výkrikom, na ktorý som nestihol reagovať a zaspal som.

Psychiatra nepotřebuji. Umím se zařeknout a naučím se jedné krásné věci, ve chvíli, kdy mě napadají šílené blbosti o tom, jak mě ovce támhle podvádí s tímhle, si jdu prostě zacvičit. Nechám si kvůli tomu do pokoje nainstalovat velký boxovací pytel. Vymlátit se mi doopravdy pomáhá, stejně mi ale dovede projasnit myšlenky i běh nebo plavání.

Můj boj s žárlivostí tedy nese i plody v podobě lepší kondičky a hlavně figury jako z časáku. Mé sebevědomí roste, protože konečně vypadám tak, jak jsem vždycky chtěl. Silná muskulatura, avšak nijak přehnaná, naopak. Vyrýsuji si pověstný “V” trup, dovedu ho k hotové dokonalosti, až chudák ovečka vyžaduje, abych po bytě chodil vždycky jen ve slipech. Baví mě, jak místo zírání na televizi, kterou jsme si pořídili do našeho pokoje, civí na mě, když cvičím. Ramena mám konečně tak silná, jak jsem chtěl. Zvedám mnohem těžší váhy, ale jsem daleko štíhlejší (značka ideál). Nepůsobím už tak hromotluckým dojmem.

Je možné, že k mé schopnosti vytěsnit nepravděpodobné úvahy o podvádění přispívá právě fakt související s vlastním vyšším sebevědomím. Dál sex, čím víc sexu, tím méně hloupých myšlenek. Dost toho využívám (jak jinak).

Seznámil jsem se i se Štefanovou rodinou. Jeho sestru bych bral za svoji všema deseti. Tatík mé týdenní přítomnosti u nich značně využívá, nějak mi to nevadí. Práce jsem se nikdy neštítil, takže ochotně a rád pomůžu.

Michal si našel nového přítele, který je přesně podle jeho gusta, co mi tak občas zmíní ovečka, jenž si s ním zuřivě dopisuje. Raději se nepídím po tom, o čem si ti dva píší, neboť bych asi nebyl daleko, kdyby o mně a Michalovu protějšku. Nevadí mi to, zkraje teda trochu jo, ale časem se dostanu do fáze, kdy se spíš bavím, hlavně v případech, kdy naběhne s tím, že “akutně potřebuje vyzkoušet novou hračku, kterou viděl někde na internetu” (Michal už je asi google.com).

Daniel se skoro po půl roce, co jsme s ovcí spolu, rozejde s Markétou. Překvapí mě i tím, jak se stane skoro přihřátým. Ovce ho tipuje na bisexuála, podle mě je to jen tím, v čem chudák musí žít. Ale to nic nemění na tom, že Dan si jednou vezme ženskou a rozhodně jí bude milovat. Není to gay, nezamiluje se do chlapa, třeba ho vyzkouší, ale tím to bude končit.

Po skoro dvou letech přijde s tím, že se odstěhuje.

„Ty nás chceš opustit?!” podiví se Štefan a nemít v každé ruce zvlášť právě padesát kilo, možná se i naštvu, takhle jen víc zaberu. Co mu do něj je? Už je dospělý, taky by si mohl najít svůj byt, popravdě nenápadně jsem ho k tomu kopal už delší dobu.

„Ano, našel jsem si dva plus jedna v centru za rozumný peníze, navíc se scházím s jednou kočkou,” odvětí vesele.

„Jo? Nebo s kocourem?” pronesu v mezičase, kdy jen stojím s činkou v ruce.

„S kočkou,” odfrkne si. „Nejsem buzerant,” dodá, což mě i ovci pobaví.

„No, to možno nie, ale chváliš chlapom zadky,” rýpne si Štefan.

„Hej, to bylo jednou, a navíc měl zadek jako holka a v první chvíli jsem si i myslel, že je!” hájí se.

„Tak to abychom uspořádali nějakou rozlučkovou párty ne?” ušklíbnu se.

„Můžeme a pak kolaudaci,” přikývne.

„Nebo co takhle to spojit? Kolaudaci a rozlučka v jednom?”

„Radku, ty a to tvoje: nesmím pít alkohol, fajn, tak to spojíme,” protočí oči.

„Hele, když cvičíš, tak nechlastáš, víš, jak je to nezdravé?!”

„Káva je taky nezdravá a ty ji chlastáš po hektolitrech!” baví se.

„Ne, piju ji kvůli kofeinu, a ten rozhodně není nezdravý. Hovno víš, kofein je totiž mnohem lepší než steroidy. Dodá ti energii, stejně ho máš i v černém čaji a mnohem víc v zeleném,” nedám se.

Hádáme se ještě další dvě hodiny, než uzná svou porážku. S tou kávou je to dost diskutabilní, někdo ji nepije, když posiluje, jiný naopak ano. Jsem ten druhý, což už asi všem došlo.

Dan své slova skutečně myslel vážně, odstěhuje se hned následující týden. Nám se sice zvedne nájem, ale na druhou stránku, peněz mám dost. Šetřím už roky, nekouřím, nepiju, sexuálně žiju, ale to nic nestojí, a navíc už oficiálně vyučuji na katedře dva předměty. Do baru chodím dál, nějak si neumím představit, že bych tam přestal pracovat. Baví mě to.

Jeho rozlučka s kolaudací v jednom probíhá v pátek. Trefí se to do našeho “výročí” s Ovcí. Mně to nevadí, ale jeho to málem stojí život. Upřímně na tyhle oslavy jsem nikdy nebyl. Až spolu budeme třicet let, tak budu slavit, že jsem to přežil, ale blbé dva roky? Asi jsem cynik, pardon.

„Ty si sa vôbec nezmenil!” osopí se na mě v pátek ráno.

„Proč? Protože chci jít na oslavu, kde jsme stejně slíbili účast?” směji se.

„Nie! Protože nechceš ísť predtým aspoň na večeru!”

„Nemůžu, vždyť jdu cvičit!”

„Áno? A to musíš?! Tebe nestačí, že cvičíš skoro každý deň? Nútiš behať aj mňa!”

„Tak pozor, já tě nenutím běhat. Ano, mám svůj režim, a jak sám víš, je pro mě lepší z něj nevypadávat.”

„Raz sa snáď nič nestane, nie?!” prská.

Ten kluk je s každým měsícem, kdy jsme spolu, drzejší a drzejší. Výhružně se narovnám a lehkým krokem k němu zamířím. Vykulí na mě očka a podvědomě ustupuje, dokud nenarazí do stěny.

„Čo je? Prečo sa tváriš tak naštvane?” sonduje náhle tichým hlasem.

Zapřu se dlaní podél jeho hlavy a skloním se ke štíhlému krku. Jazykem oblíznu pulzující tepnu, až sebou ovečka škubne jako po zásahu bleskem. Bříšky prstů volné ruky pohladím odhalenou pokožku bříška až k lemu boxerek. Hlasitě vydechne. Pootočí hlavu, na uchu mě zašimrá jeho horkých dech. Při narovnávání se nosem otřu o jeho tvář. Zaháknu ukazováček za černou gumu a pomalým, ledabylým tahem je shrnu níž. Špičkou prstu přejedu přes celou jeho vztyčenou délku.

Reaguje na mě pořád stejně. Vždycky mu dojdou slova, dech a jeho malý kamarád se staví do pozoru.

„Ovečko, na víkend si zajedeme do lázní, zarezervoval jsem nám wellness pobyt. Jako dárek k výročí, takže dnešní večeři můžeme klidně vynechat, tam totiž bude mnohem líp. Nemyslíš?” zadívám se mu do očí a zářivě se usměji.

Chvíli zpracovává obsah mých slov, neboť je duchem zjevně někde u svého nedočkavého otvůrku. „Prečo si mi o tom nepovedal skôr?”

„Mělo to být překvapení, ještě jsem nestačil vytisknout potvrzující papíry, které jsem ti chtěl odpoledne nechat na posteli,” vysvětlím a položím si i druhou dlaň podél jeho hlavy a přiblížím se k jeho tváři.

Sjede mi pohledem na rty. „Ďakujem, ale toto tvoje chovanie nie je vôbec fér! Nemôžem sa sústrediť,” vyčte mi.

„To taky vůbec nemusíš,” ujistím ho s ústy skoro na těch jeho.

Nemusí, proč by měl? Láska je přece slepá, je fajn, že nejsem slepý sám.