Láska na první zásun - Kapitola 5

Keď Radek súhlasí s návštevou kina, som radosťou bez seba. Školu mám už za sebou, a tak premýšľam, čo teraz. Nemienim byť ako nadržaná pätnástka, a tak si zasa ľahnem do postele a pustím si ďalšie diely American Horror Story. Tento seriál milujem a nemôžem sa ho nabažiť. Škoda, že mám pred sebou už iba jednu sériu.

Okolo siedmej si skočím do sprchy. Rozhodnem sa byť trúfalý a zbalím si nejaké veci, ktoré si k nemu prinesiem. Nezabudnem sa mu zas a znova vyznať a zatlačiť aj na jeho city. Očividne to funguje, pretože ma pozve na kávu.

„Dej si Flatwhite, to je dobrá káva, tady v Costě mi chutná nejvíc,” odporučí mi a mne to už nedá. Je úplne iný ako doteraz. Je viac milý a ľudský.

„Hej, dám,” prijmem jeho odporúčanie a venujem mu jeden neveriaci pohľad. Je mu zle? Umiera?

„Co je?” vytrhne ma z myšlienok o jeho, možno vážne zlom zdravotnom stave.

„Chováš sa… inak.”

„Jak jinak?!”

„Normálne…,” zasmejem sa.

„Můžeš mi to víc vysvětlit?”

„No, už mi nepripadáš tak chladný.”

„To se ti zdá, ještě jsem nebyl v Karibiku.” Čo má s tým Karibikom? Chce, aby som ho tam pozval? No povedzme si úprimne, kto sa rozplýva nad predstavou úžasného sexu na pláži pri mori. Ja! A ak ja, vy tak… KUŠ! Táto ľadová socha je len moja!

Kávu za nás zaplatí on a ja si neodpustím poznámku.

To, čo nasleduje potom, sa dá popísať ako minúty totálneho šoku a nasledujúcej depresie.

Sledujem to privítanie s nízkym blond chlapcom. Radek je zrazu tak iný. Objíma ho tak úprimne a… šťastne. Vyzerajú ako milenci, ktorí boli od seba oddelení riadne dlhú dobu. Prehodia si zopár poznámok o veciach, ktoré sú známe iba im.

Môj pohľad sa stretne so smutným pohľadom bruneta, ktorý stojí asi dva metre za nimi. Žeby jeho priateľ? Slova nízkeho blondína to však vyvrátia. Brunet mi venuje jeden smutný úsmev. Je na tom rovnako ako ja?

Vymenia si čísla. Sledujem ten výjav, ktorý trhá moje srdce na kusy. Oni sú dokonalí… ako ying a yang. Všimnem si, ako mu Radek prehrabne vlasy rovnako, ako on pobozká jeho prst. Moje srdce krváca. Obaja vyzerajú tak šokovane, ale šťastne. Aj Radek má na tvári dokonca niečo, čo pripomína výraz lásky. To ho až tak miloval? Je mi jasné, o koho sa jedná.

Nízky, štíhly blondín s hnedými očami, plnými perami a krásnym oslnivým úsmevom. To je môj rival v jeho srdci? Ale kdeže… ja nemôžem byť súper niekomu, kto prinúti Radka sa takto zmeniť v sekunde.

Zlatý malý chlapec sa otočí a po boku s brunetom odíde. Radek si prisadne naspäť ku mne.

„Promiň,” venuje mi neprítomné ospravedlnenie a ja som si vedomý svojej prehry. „Takže… proti tomuto zlatému stvoreniu bojujem?” zašepkám, pretože viem, že pri pokuse o hlasnejšie vyslovenie by ma môj hlas skôr sklamal, ako podporil. Radek mi venuje jeden zo svojich šokovaných výrazov, ktorý však neskôr nahradí niečo ako sklamanie. Nekomentuje to. Sedíme tam ešte asi desať minút a smutne si hľadíme do očí. Má to vôbec význam? Milujem ho a chcem, aby bol šťastný. No chcem, aby bol šťastný po boku niekoho iného? Neviem… jediné, čo viem, je, že neviem.

„Mali by sme ísť, inak to nestihneme,“ oklepem sa a pokúsim sa o celkom normálny výraz. Postavím sa zo stoličky a prejdem okolo neho.

„Štefan,“ chytí ma za ruku a ja zastanem. Nič nevraví. Neotočím sa a viem, že ani on nie. Jeho stisk povolí a ja sa snažím nerozplakať. Keď zaregistrujem odsunutie stoličky, prehltnem hrču v krku a pomalým krokom sa vyberiem smer kino.

Celý čas sa snažím, aby nezaregistroval, ako veľmi som zlomený. Film nevnímam. Rozhodujem sa, že čo budem robiť. Šokujú ma záverečné titulky a Radkov hlas, ktorý mi oznamuje, že film skončil.

Celú cestu sa normálne rozprávame, akoby sa nič nestalo, aj keď úsmevy, podpichovanie a smiech sú obmedzené na maximálne minimum.

Tesne pred Radkovým bytom sa nálada zmení a z konverzácie sa stane ťaživé ticho. Ja mám vlastne celkom jasno, čo chcem teraz urobiť, no neviem, ako na to Radek zareaguje… a je mi to vlastne aj jedno. Nato, aby som spracoval dnešný deň, potrebujem viac ako pár hodín.

Svoje veci mám zbalené a sedím v autobuse v rekordnom čase. Úspešne sa mi podarilo ignorovať Radkove prekvapené pohľady a tiché vyslovenie môjho mena (ďalšie). Chcel mi niečo povedať?

Doma sa rezignovane zvalím na posteľ a ešte oblečený zaspím. V hlave my prebiehajú spomienky ako zaseknutý film. Šťastný Radek, pekný blondín, smutný brunet, sladký rozhovor a výjav milujúceho páru. Presne tak vyzerali. Ako pár zaľúbencov, ktorý sa stretli po dlhšej dobe.

Ráno sa zobudím s nezvyčajne zlou náladou, a tak ma Lenka zasa obchádza po špičkách. Celý deň nevnímam. Jediné, na čo sa sústredím, je to, aby som vymyslel, čo teraz. Prečo by som sa ho mal vlastne vzdať? Nepatrí Michal iba do jeho minulosti? Ja som tu a teraz… ja som prítomnosť. Snažím sa upokojiť sám seba. Klamem si aj napriek tomu, že viem, že to tak vôbec nie je.

Keď stretnem Radka na chodbe, otočím sa na päte a obídem celú školu, len aby som sa dostal do učebne. Jeho náhle zjavenie prinúti moje celkom “ustálené“ myšlienky zasa poletovať v nekonečnom víre. Pocity sa mi miešajú, až ma z toho začína bolieť hlava. Lenka ma má už plné zuby, a tak sa na večer vybrala z domu.

Sedím sám v prázdnom byte. Nesvieti tu žiadna lampa. Som tu iba ja a moje myšlienky.

Je nejaká šanca, žeby som ho dokázal nahradiť? Dokážem vytlačiť jeho prvú lásku z jeho srdca? Dokázal som už toľko vecí, ktoré sa u neho zdali nemožné, tak prečo nie toto? Otázka je však… chcem to? Chcem pripraviť Radka o ten šťastný výraz?

V hlave mi duní a ja sa oddám spánku.

Spím nepokojne. Celú noc sa prehadzujem a neviem si nájsť správnu polohu. Konečne sa mi podarí zaspať, keď sa mi rozsvieti telefón. Správa od Lenky. Do školy pôjdem sama… nečakaj ma. Tak tá ma musí mať teda riadne dosť.

Ráno ledva vstanem. Cítim sa, akoby ma prešiel parný valec. Na počudovanie mám v hlave celkom prázdno. Nemyslím naozaj na nič… ani na Radka a ani na to, čo sa stalo. Všetko sa však zmení, keď nám príde suplovať. Prečo sa to deje takto často? Myslel som, že na vysokej ti skôr predmety odpadnú, akoby sa suplovali.

Vyzerá však príšerne. Stále je sexi, no vyzerá nevyspato. Strnisko, kruhy pod očami, zvesené kútiky… Nechcem ho takéhoto vidieť. Radek má byť Radek a nie takáto troska. Vtedy mi to dôjde… chcem, aby bol Radek v živote šťastný, a ak to má znamenať, že to bude po boku toho slnko nesúceho chlapca, tak prečo nie.

Síce mi toto rozhodnutie trhá srdce na kusy, no je to to najlepšie, čo pre neho môžem urobiť. Keď prídem domov, napíšem mu SMS-ku, že sa s ním musím porozprávať. Odpoveď mi príde do niekoľkých minút… kladná.

Stojím pred jeho dverami a potím sa ako prasa. Som pevne rozhodnutý, tak prečo sa bojím urobiť tak málo, aby som mu to oznámil. Musím sa vzchopiť. Dvakrát sa zhlboka nadýchnem a so zavretými očami mu zaklopem na dvere.

„Je odemčeno, pojď dál,“ ozve sa z vnútra. Pomaly otvorím dvere a vyzujem sa (sila zvyku). Prejdem očami obývačku a kuchyňu ponorené v tme. Nie je tam, a keď nepočujem ani žiadne zvuky z kúpeľne, tak si to zamierim do jeho izby.

Hneď ako otvorím dvere, do hlavy ma tresnú spomienky… spomienky, čím som si prešiel, aby som sa dostal do tejto miestnosti prvýkrát, a spomienky na to, čo som v tejto miestnosti zažíval.

Ako druhý do tváre mi tresne Radek vo svojom zúboženom stave sediaci na posteli.

„Tak spusť,“ prenesie svojim typickým ľadovým hlasom.

„Poviem ti len toľko. Keď som vás vtedy videl, videl som pár, z ktorého vyžaruje neskutočná láska a symbióza. Videl som síce dvoch mužov, no vnímal som ich ako skutočný pár, ktorý sa miluje. Viete o sebe toľko, pamätáte si neskutočné detaily…, ak sa toto nevolá láska, tak ja neviem,“ odmlčím sa. Chvíľa ticha mi trhá uši, no napokon ju preruším ja sám. „Choď za ním. Dajte sa dokopy,“ hlas ma sklame a po tvári mi stečú prvé slzy. Vzlykám, no aj napriek tomu sa usmievam. Usmievam sa do jeho šokovanej tváre aj cez slzy, cez ktoré nič poriadne nevidím. Sledujem, ako sa snaží zo seba niečo dostať, no iba naprázdno otvára ústa.

Nechcem tu byť už ani sekundu. Zajtra si ho v škole zastavím a pripomeniem mu, že som tu pre neho. Postavím sa a rýchlim krokom si to mierim von.

„Teda, není to ani den, co jsi mi tvrdil, jak se nevzdáš a jak žárlíš, kam se to všechno podělo? Hodláš prostě odejít?!“ okríkne ma z izby, až ma zamrazí pri vchodových dverách. Má pravdu… klamal som mu. Moja majetníckosť a žiarlivosť na tom nie sú ani zďaleka tak zle ako u neho.

Pomaly sa otočím do bytu.

Stojí vo dverách od svojej izby a prepaľuje ma zelenými smaragdami. Nič nevraví a mňa to ubíja. Človek sa tak snaží a on to všetko ničí.

„Nevzdávam sa ťa úplne. Budem tvoj najlepší priateľ…, tvoj brat a…“

„Bratr? Co to tu meleš? Nemůžu se k němu vrátit ani nechci. Miloval jsem ho kdysi, ale tak každý už někdy někoho miloval. Ty určitě taky. Jen mě na chvíli dohnaly vzpomínky,“ posledné slová prenesie úplne pri mne.

Má pravdu. Na Tomáša si spomínam skoro každý večer. Jeho úsmev, jeho tvár, jeho hlas a aj jeho dotyky…, to všetko mám živo vryté v pamäti a všetko to milujem. Tomáš však umrel pred 4 rokmi, a tak je tu nulová pravdepodobnosť, že ho niekde stretnem a nechám sa tým pocitom zviesť.

Nechávam slzy voľne dopadať na dlažbu na chodbe. Pozerám sa mu do očí a plačem. Neviem to zastaviť. Dokopy tu ani niet prečo plakať, no ja proste plačem.

Radek ma zovrie v medveďom objatí.

„Nerad to přiznávám, ale tvoji vůni si taky budu pamatovat,“ oznámi mi a stisne ma pevnejšie. Nadýchnem sa jeho vône a musím s ním súhlasiť.

„Si si týmto istý?“

 

Sedíme mlčky. Dost mi to vyhovuje, nevím, nad čím přemýšlí on, ovšem moje hlava je právě plná vzpomínek, kterých jsem se už pěknou řádku let snažil vyvarovat. Nebo spíš je prostě vypustil.

Michal nebyl moje první láska. Myslel jsem si však, že bude poslední. Ovšem, asi každý ví…, co se o myslet říká: hovno vědět.

Ano, to skutečně sedí. Hraju si roky na necitu a pak se po jednom setkání s minulostí pomalu zbořím jako domeček ze sirek. Tvářím se jako silák i sám před sebou.

„Mali by sme ísť, inak to nestihneme,“ vytrhne mě z přemýšlení Štefan. Párkrát mrknu víčky a zaostřím na jeho tvář. Má výraz někoho, kdo usilovně přemýšlí.

Asi je na čase se přestat vodit za nos. Ovce mě pomalu naťukávala a Michal mi zasadil poslední ránu, která definitivně rozkřupla moji pracně vybudovanou skořápku. Zjevně nebyla dostatečně silná (ta skořápka, protože rána to byla ukázková).

Projde kolem mě s nepřítomným výrazem.

„Štefane,” obtočím mu prsty kolem zápěstí. Nenajdu však další vhodná slova.

Mlčky dojdeme do sálu. Ponořím se do děje V zajetí démonů tak usilovně, až mě konec hororu skoro rozpláče. Vím, co mě čeká. A vůbec se na to netěším.

Potřebuji si ujasnit, co chci, a hlavně koho a taky, co bude dál. Jako nejschůdnější se mi jeví hodit všechno, co se do dneska odehrálo, za hlavu. Vrátit se do zajetých kolejí. Bylo by to dobré i pro mě, i pro Michala a pro ovci nejvíc.

Musím Štefana několikrát upozornit, že je konec filmu. Je úplně mimo. Vím proč, už si to konečně můžu připustit. Všechno začalo jet prvním rychlíkem do háje přesně ve chvíli, kdy si ve svém ovčím kostýmu nakráčel přede mě a započal svůj lov.

Vyrazíme ke mně. Povede se nám navázat hovor, akorát není zpestřený tolika vtípky jako jindy. Cítím z něj, jak ho to moje divadlo s Michalem vzalo. Nejspíš se mu honí hlavou tuna blbin, ale nemám koule na to mu je vzít, zatím.

Nezůstane na noc, což mě nějak nepřekvapí. Pokusím se ho zastavit, ale ne důrazně. Jen řeknu jeho jméno, jenomže další slova, jejichž přesné znění sám nevím, nevyplují na povrch.

Načnu si lahev vína, rozhodnut se propít k rozhřešení téhle svízelné situace.

Jsem přece ten typ, co s nikým nechodí!

Och, vážně? Od kdy?

Od rozchodu s Michalem.

A proč?

Protože moje žárlivost lidi ve vztahu ubíjí a nutí k pitomostem. Jasný, každý má nějakého strašáka ve skříni. Ale ten můj mě děsí, stejně jako klauni (nesnáším ty zmalované zrůdy, mám z nich skoro fobii). Můj strach plyne z mé vlastní osobnosti a to pouze ve stavu zamilovanosti, kdy se najednou chovám jako kretén, co má na druhého vlastnické právo.

Dobře, s nikým nechodím, ale nechám si ladně vplout do života chlupaté zvířátko, které mi ho převrátí vzhůru nohama.

Asi bych měl navštívit psychologa, mám rozdvojenou osobnost, nebo lehkou formu demence.

Vtip. Je to ve skutečnosti hrozně jednoduché. Stačí se jen rozhodnout. Buď se vrátím tam, kde jsem byl před pár dny, nebo napíšu Michalovi a znova vlezu do jámy lvové, případně nechám ovci, ať mi zamotá hlavu.

Už mi ji zamotal.

Ne, na to je ještě brzy.

Dojde mi, že to dneska nevyřeším, a to ani s celou lahví vína v sobě, takže se umyji, ulehnu a usnu, jako kdyby mě nadopovali prášky na spaní.

Vzbudím se dřív než obvykle a na displeji telefonu mi bliká zpráva od Michala. Neodpovím, což je mrzuté, protože už si později možná nevzpomenu vůbec. Znám se.

Ve škole si odbudu své dva semináře, kde si pilně zapisuji poznámky a občas tam napíšu i nějakou svoji myšlenku, která tam vůbec nepatří.

Až se z toho budu učit, vztek mě nemine.

Kurva! Co mám dělat dál?

Macháček mě požádá o záskok. S nelibostí vejdu do posluchárny, kde na mě vybafne ovce, která vypadá jako po ráně kladivem. Odvyprávím jim historii, jako kdybych ji snad vystudoval. Je to však jen tím, že už mám tenhle předmět za sebou a prezentace slouží jako kvalitní opěrný bod.

Po hodině si skočím na oběd a cestou z něj zahlédnu povědomé blonďaté vlasy, jejichž majitel s modrými kukadly mě zaregistruje o pár sekund déle a rovnou se rozhodne, že uteče. Vezme čáru, jako kdybych byl nějaký poděs, jenž ho hodlá na chodbě plné studentů odkráglovat tenisovou raketou, kterou u sebe ani nemá, ale co kdyby ji vytáhl z klobouku (ten taky nemám).

Kolem večera mi napíše, že si chce promluvit. Musím se zasmát, kdykoliv tohle někdo řekne, dopadá to vážně blbě. Jo, doopravdy, vím to z vlastních zkušeností. Věta: musíme si promluvit je pomalu stejně hrozivá jako klauni. Většinou se neobejde bez slz a šílených srdceryvných monologů případně dialogů.

Ale tak proč ne, lepší dříve, nežli později, napíšu mu: Jasně, tak přijď.

Jsem přece frajer, co musí znít nenuceně. Pardon, že se ta maska tak blbě zahazuje. Ona to vlastně ani tak není maska. Jsem takový, trošku blbec, trošku drsný, trošku hodný a prostě hotová míchanice od pejska s kočičkou. Ale s těmi vztahy jsem lhal sám sobě. Ano, to je jasné. Nechci být sám, ale bojím se být s někým.

Michal je minulost a v té taky zůstane. Včera mě vyhodil z konceptu, ale dnes musím přiznat, že se cítím mnohem líp. Vím, co se mezi námi odehrálo, a taky vím, že i když je to už řadu let, člověk se vrací do zajetých kolejí poměrně snadno. Raději si vyjedu nové s čistým štítem a pokusím se to nepodělat svojí povahou.

Ovšem sejít se klidně můžeme, což mi připomene, že mu taky mám napsat. Sdělím mu, kdy mám nejbližší volný termín. A to hned v pátek. Rád se s ním sejdu a popovídám si, co se za ta léta událo.

Usadím se na postel a nechávám své myšlenky jen tak prolétávat hlavou. Lehké zaklepání na dveře mnou škubne a vytrhne mě z civění do blba. Vyzvu ovci, aby šla dál.

Než spustí, tak si mě prohlíží, jako kdyby mě viděl prvně. Nedivím se. Jsem neoholený a navrch dost mimo. Sice jsem spal, ale zdály se mi samé šílenosti. Honil mě tuším tygr, pak stádo slonů… prostě blbosti.

Ovce na mě vychrlí další snůšku blbin, která by mi za jiných okolností nahrála do karet. Po jeho dojemném a skoro srdceryvném výlevu (neříkal jsem, že to tak bude?), bych ho hravě mohl poslat k šípkům a prostě se zase ukrýt za své ledové hradby. Na jeho radu, abych se dal s Michalem do kupy, bych se samozřejmě vykašlal. Neměl jsem to ani v plánu.

A do určité chvíle jsem to skutečně chtěl udělat. Hodit to za hlavu. Jenomže nemám rád, když lidi brečí, a u ovce to platí tak stonásobně.

Došlo mi jedno: on mě o tom, že je pro mě jako stvořený, přesvědčil už dávno. Aby bylo jasno, nemyslím to v tom sladkém a romantickém smyslu, na to je brzy, ale ten jeho zadek… jo, ten mi pasuje. Ten jsem si zamiloval, už když jsem ho navštívil prvně. Jenom přiznat si to mi zabralo dalších pár týdnů.

Na jeho návrh s bratrem (teda fuj, takový incestní sklony to zvíře má!) reaguji tedy skoro jako ze šablony pro romantický film, ale nemám scénář (bod k dobru). A svůj v podstatě pravdivý, ale na můj osobní vkus až moc přeslazený monolog, zakončím pevným objetím jeho ubrečené maličkosti.

Asi jsem fakt trošku mačo, mě ty jeho slzy prvně sice dojaly, ale teď spíš rozpálily.

A pak mi někdo bude tvrdit, že nejsem sadista!

„Nerad to přiznávám, ale tvoji vůni si taky budu pamatovat,” řeknu mu, neb je to vskutku tak, jeho vůně a slzy mě prostě dostaly na hranici únosnosti. Ještě víc ho podrtím v náručí a dávám si pozor, abych tu kouzelnou atmosféru nezabil svojí erekcí, ale tuším, že už o ní ví, jen mu to nedochází.

„Si si týmto istý?“ zeptá se ubrečeným tónem.

„Ano, jako vlastní smrtí,” kývnu vážně, ale neudržím se. Musím se prostě začít smát.

„Počkaj… ty si vzrušený?!” dojde mu, když si plně uvědomí, že to, co ho tlačilo do břicha, nebyl šroubovák v kapse.

Snažím se tvářit jako nevinnost sama. „Lehce, promiň, já vím, že ty to prožíváš, ale mě to vážně nevzalo tak, jak by mělo. Už jsem se s tou tvojí postavičkou, co si vplula do mého života, smířil. A díky včerejšímu střetnutí s Míšou ti teda slavnostně oznamuji, že ti klidně budu prznit zadek každej den. Dokud se navzájem neomrzíme a dokud tě ta moje žárlivost neodežene pryč.”

Hm, tuším, že zrovna tohle asi není úplně vyznání, které by chtěl slyšet. Ale tak, co čeká od “ledové sochy”?

„Tvoja žiarlivosť ma neodradí, počítam s ňou. Bol som s ňou oboznámený. Ale aj tak… to si robíš srandu?! ” naštve se a vyprostí se z mého sevření. „Tak ja sa tu kvôli tebe trápim a ty zasa myslíš len na to jedno?”

„No tak promiň, že jsem chlap,” protočím oči.

„Si bezcitný!” osopí se na mě a ukáže na mě prstem.

„Ach, neříkej mi, že jsi to zjistil až teď? Sám jsi mě nazval ledovou sochou!” bavím se.

Není to tak horký. Nejsem necita. Jen prostě… už jsem se smířil s porážkou. Ta růžová svině je prostě nezdolná. Bojím se, že mě to bude mrzet. Jenomže tyhle úvahy úspěšně hodím za hlavu (mám v tom letité zkušenosti).

„Áno! Ale včera… keď si ho videl… a ty by si tu teraz kľudne… zase chceš šukať! Nič iné ťa nezaujíma!” rozčiluje se.

Slzy jsou ta tam. Ale tahle jeho vzteklá část je mnohem lepší.

I přesto, že se mi brání, ho přitlačím ke zdi. Ignoruji jeho ručičky, kterými mě chce odstrčit. Dojde mu, jak marný je to boj, a tak mě začne škrábat jako nějaká rozvášněná číča, ale když mu narvu jazyk hluboko do pusy, kolenem oddálím nohy od sebe a v prstech sevřu jeho vlasy, přestane se vzpírat. Zaryje mi prsty do bicepsů a něco ještě zamumlá do mých rtů.

Ojedu ho na stojáka. Ani se neobtěžuji s kondomem, protože je mi jasné, že ten už nepotřebuji. A uklidit podlahu je mnohem jednodušší než měnit povlečení.

Ovšem náhlá vlna energie, která se mi vlila do žil, když jsem se konečně přestal bránit a rozhodl se vyzkoušet si, jaké to je znova s někým být (možná budu litovat, ale to až zítra), mě uvedla do stavu maximální nadrženosti. Takže jsem ho průběžně ojížděl celou noc.

Ráno se širokým úsměvem pozoruji, jak se postaví na nohy, aby se vzápětí s rukou na zádech skácel zpátky na postel.

„Magor je to, totálne nadržané hovädo,” mrmlá si pod vousy.

„Chtěl jsi mě, tak si zvykej,” oznámím mu zvesela, až se na mě s úlekem podívá. Nedám mu prostor pro reakci, čapnu ho za ramena a zalehnu, až těžce vydechne.

„Nie! Ďalšiu návštevu môjho zadku ti už nedovolím!” řekne vztekle a zapře se proti mé hrudi.

Rozhodnu se ho vyzkoušet. Jak vážné to s ním je?

„Ovečko,” usměji se mile (tak mile jsem se ještě asi neusmíval), „nechci k tobě do zadečku,” pokračuji stejným tónem. Jeho ruka povoluje, až ji dá pryč úplně a s vyvalenýma očima mě pozoruje. „Ale jeden polibek bys v kapse mít mohl ne?” sonduji a otřu se svým nosem o ten jeho.

Hlasitě polkne. „Iba pusu!” pronese tiše, ale rozhodně.

Jasně, jasně.

Pro info, nenechal se přemlouvat ani ke kouření. A pak, že jen polibek!

 

Z jeho slov sa vo mne rozleje tak príjemné teplo, no ihneď ho zarazí Radkov penis, ktorý sa okato tlačí na moje podbruško.

Skutočnosť, že si tento chlap nerobí nič z toho, z čoho mám ja hlavu úplne niekde v riti, ma poriadne vytočí. Je to kretén!

Snažím sa brániť, no ubráňte sa medveďovi (aj keď veľmi sexi medveďovi). Nejde to… a popravde, ani to nechcem.

Keď sa na mňa vyštverá už asi štvrtýkrát (rátam aj prvé kolečko na stojáka na chodbe), začínam rozmýšľať, že či neutečiem. Akože jedno, dve, maximálne tri kolečká sa s jeho nasadením dajú prežiť, no každé ďalšie je boj o život.

Ráno sa pokúsim o nenápadný útek, no bolesť zadku a jeho okolia z Radkových nočných návštev ma priklincuje naspäť k posteli. A hneď nato ma priklincuje aj Radek pod sebou.

„Nie! Ďalšiu návštevu môjho zadku ti už nedovolím!” zavrčím na neho.

„Ovečko, nechci k tobě do zadečku, ale jeden polibek bys v kapse mít mohl ne?” prenesie s tak sladkým úsmevom, až mám pocit, že sa mi zvýšila hladina cukru v krvi.

„Iba pusu!” proste mu neodolám… rovnako ako neodolám jeho smutným očiam, keď ma poprosí, aby som ho vyfajčil. Ak to bude takto pokračovať ďalej, tak si toho vtáka ani nebude musieť umývať. Počet návštev môjho zadku je priamo úmerný s počtom návštev mojich úst.

Cestou do školy (začínam jeho prednáškou) sa bavíme o všetkom. Zisťujem, že nemáme absolútne nič spoločné (teda až na našu záľubu v káve a American Horror Story… možno horory, všeobecne). Radek mi však povie pár podarených vtipov, a tak na mňa ľudia v MHD čudne pozerajú. Keď autobus prudko zabrzdí, neustojím to a padnem priamo na Radka.

„Nevěděl jsem, že tě rajcují veřejná místa, pokud jinak nedáš, tvůj zadek neodmítnu…,” zašepká mi do ucha pobavene a ja ho celý červený odstrčím do nejakej babky. Ešte pred bránou školy sa smejem z toho, ako na neho nakričala a nakoniec ho tresla kabelou.

Samozrejme mi nezabudne pripomenúť, že mi to večer zráta. Keď prídeme pred učebňu, zistíme, že sa naša hodina presunula do jednej z menších. Dôjdem tam asi tak päť minút pred začiatkom hodiny, Radek si odniesol veci do kabinetu.

V triede už sú voľné iba dve miesta. V prvej lavici a v strede vedľa Lenky. No nie tak úplne vedľa Lenky, pretože ona sedí na kraji trojmiestnej lavice pri okne a v strede je akýsi vysoký vyšportovaný brunet. Lenka mi venuje smutný úsmev a ja si s povzdychom sadnem k nim.

„Čus, jsem Marek,” žmurkne na mňa a podá mi ruku. Vyzerá byť za riadneho extroverta. To som si myslel, pravý význam žmurknutia mi dôjde hneď, ako mu podám tu svoju. Prudkým trhnutím si ma nakloní k sebe a jeho dych mi ovanie ucho.

„Nemusíš se představovat, vím, kdo jsi. A taky vím, že máš rád kvalitní provětrání zadních partií,” zašepká mi do neho a odtiahne sa.

Čo sa to tu deje? To je zrazu táto škola plná gayov? A prečo ide po mne? Akože viem, ako vyzerám, ale prečo?

Hneď ako vojde Radek do dverí, všimnem si, ako mu zamrzne výraz. Vedel som, že nemám ignorovať ten varovný signál, čo sa mi rozoznel v hlave, keď som kráčal k tejto lavici.

Jeho pohľad preskočí zo mňa na Mareka a naspäť. Trvá to len milisekundu, takže to postrehnem asi iba ja, no aj tak mám z toho zlý pocit.

Hodina prebieha celkom kľudne, teda ak nepočítam Radkov vražedný pohľad, ktorým už párkrát podpálil túto lavicu. Niekde v polovici sa však Marek rozhodne, že bude dnes za zlého. Položí mi ruku vysoko na vnútornú stranu stehna, prakticky sa maličkom dotýka mojich gúľ a nakloní sa ku mne, že mi niečo zašepká.

„Pane Párek, buď odejděte, nebo si přestaňte špitat, a pokud vás to opravdu tak láká, tady vepředu je volné místo,” zachráni ma Radek ľadovým hlasom, o ktorom iba ja viem (snáď), že je predzvesťou maximálneho nervového výbuchu. Ale mohol si zvoliť lepšie oslovenie!

Zídem ho šokovaným pohľadom a až vtedy si úplne uvedomím, že to vôbec nie je dobré. Rýchlo si zhrabnem notebook, termosku a tašku.

„Áno pán profesor,” odpoviem zatiaľ, čo sa presúvam do prvej lavice. Keď si konečne sadnem, Radek ma zbehne ešte skúmavým pohľadom a potom sa zasa venuje výuke. Zvyšok hodiny sa na mňa ani nepozrie… teda až na konci.

„Za mnou,” oznámi rovnako ľadovým hlasom, akým ma dostal od Mareka, a ja na sucho prehltnem. Toto nebude dobré.

Chvíľu počkám, zaklapnem notebook a hodím si ho do tašky. S ňou na pleci a s termosku v ruke zaklopem na jeho kabinet. Netrvá ani sekundu a už ma volá dnu.

„Potrebovali ste niečo, pán profesor?” pokúsim sa, no moja snaha je ohodnotená iba vraždením pohľadom.

„S tím oslovením jdi do kelu, nikdo tu není. Co to mělo znamenat?” pokračuje rovnakým tónom ako v triede a mne stečie po chrbte pot. Môžu sa takéto veci začať diať už takto skoro? S hlbokým nádychom a výdychom mu odpoviem.

„Tak fajn, nemám, čo skrývať. Ten chlap po mne vyštartoval, ale ja s ním nič nemám a ani som nikdy nemal. Spoznal som ho až dnes ráno. Je to…”

„Já vím, kdo to je, Štefane. To mě právě rozčiluje asi ze všeho nejvíc,” skočí mi do reči a hneď sa odmlčí. Prepichuje ma svojimi smaragdami s rukami založenými na prsiach a ja sa začínam reálne báť. Nakoniec si iba povzdychne a stlačí si koreň nosa. „Nic si s ním neměl?” opýta sa rezignovane.

Kto je tento chlap? Ešte pred viac ako dvoma týždňami ma chcel iba pretiahnuť a už nikdy v živote nevidieť a teraz fakt žiarli. Toto uvedomenie ma uspokojuje viac ako hocijaký sex.

„Nie,” odpoviem s úsmevom na perách.

„Čemu se směješ?”

„Tvojej žiarlivosti. Je to svojim spôsobom, akoby si mi vyznal lásku,” zasmejem sa a položím si tašku aj s termoskou na jeho stôl.

„Aby tě ten úsměv nepřešel,” jeho výraz sa zmení v nebezpečný úškrn. Viem, čo to znamená, a viem, že tým, že som sa presunul až úplne k nemu po bozk, dosť riskujem, no verím, že to nebude robiť v škole. Venujem mu dlhý bozk s jazykom v hrdle. Keď sa od neho odlepím, sleduje ma svojim zastreným pohľadom.

Kurva! Prehnal som to!

Strelí pohľadom kamsi za mňa (predpokladám, že na hodiny).

„Tak švihem na kolena! Máš maximálně pět minut.”

„Čože?” vyjavím sa na neho, no to už som za ramena zatlačený na zem a sledujem, ako si rukou rozopína zips.

Ešte chvíľu som sa ho pokúšal presvedčiť, no napokon si jednoducho vzal moju hlavu do rúk a prirážal do nej ako do môjho zadku. Urobil sa v rekordnom čase a mňa prepustil s tvárou celou červenou, dychom páchnucim za jeho semenom a nejakými random papiermi na moju dnešnú druhú a zároveň poslednú hodinu.

 

Marek. To jméno mi nevadí, ale jeho nositel je na tom podstatě hůř.

Naštvalo mě už jen to, že nás Kučera odsunul do jiné učebny, aniž by mi býval dal vědět. Kučera je tajemník katedry, krom jiného, a pěkný debil.

Gayů, které znám, nebo alespoň vím o jejich orientaci, je pár. Marek Šebesta patří k těm, na něž se nezapomíná. Je mu jedno, jakou pozici zastává, hlavně, že dostane sex. Preferuje spíš být ten nahoře, ale se mnou byl dole a líbilo se mu. Už to bude nějaký ten pátek. Tehdy jsem ho znal jen od vidění. Líbil se mi, já jemu, slovo dalo slovo, sliny daly sliny a penis mohl do zadku. Nic světoborného. Bez citů, vzato super rychlovka. Ukázková, řekl bych.

Šlo o jednorázovou věc (jako vždy). Od té doby jsme spolu ani nemluvili. Dokonce bych na jeho drobnost pomalu i zapomněl. Jak už jsem zmiňoval, nezajímá mě, co si myslí ostatní, a k tomu se vážou i drby nebo šplechty, ať si tomu kdo chce, říká, jak chce. Důležité ale je, že ve chvíli, kdy jsem vešel do přednáškové auly, ten hnědovlasý blbeček se měl k mojí ovci. A mně v tu chvíli prolétly hlavou všechny dostupné informace o basketbalovém nadšenci, co si jede zadkovou první ligu. Není to vyloženě typ, co by ojížděl i suché větve, naopak, rád se vrací ke starým dobrým análkům. Ovšem je to taky přesný opak mě. Zajímá se o všechny a drby hltá jako blesk.cz, aby z nich pak mohl stejně dobře udělat přefouknutou bublinu, která se vesele posílá dál a dál, zvětšuje se, až… praskne. Bubliny rády praskají. Je také upovídaný, milý, usměvavý a zkrátka typ, co sedne každému.

A právě si dovoluje na moji ovci.

Ano, moji. Sice se pořád musím srovnávat s faktem, že jsem s někým ve vztahu, ale můj režim: je to moje, nesahat!, už je online. Pochopím, jak vážně na tom jsem, přesně ve chvíli, kdy se k mému oplzlému zvířátku skloní a něco mu šeptá do ouška. Mého ouška, mojí ovci, s rukou na stehně, jenž patří taky mně. Nevidím sice pod lavici, ale vzhledem k úhlu jeho těla je mi jasné, kam až mu šahá. Možná i dál?

Nezaobírám se tím. Prostě si vymyslím kravinu a donutím Štefana si přesednout.

Samotného mě překvapí, jak se mnou zalomcoval jen takový blbý výjev. Odbudu si přednášky s hraným klidem, ale v hlavě ho teda rozhodně nemám.

Přesně proto jsem do vztahu nechtěl znovu jít. Vždyť mě sere kdejaká blbost. Okamžitě mě napadají scénáře, kdy ovce vesele rajtovala na Markovi, zatímco běhala za mnou, hrál to na obě strany? Nebo třeba už mě bere jako jistotu a hodlá si teda nabídnout anál někomu jinému? A dál… a dál… a dál…

Snažím se to nějak ukočírovat. Vím, kam mě tyhle moje závěry zavedly před sedmi lety. Nemůžu ale takhle fungovat. Zavřít ho doma a přivázat k posteli není řešení. Zkoušel jsem to (u Michala).

Po hodině si ho zavolám, aby šel za mnou do kabinetu. Peroutka naštěstí zase někde hulí (nebo nevím, co celé dny dělá, ale jeho vzhled v poslední době… bych té trávě klidně přisoudil).

Silou vůle se udržím v relativním klidu a nevybafnu na něj hned všechny svoje debilní domněnky. Zatím je to fáze, kdy si ještě uvědomuji, jak hloupé mé myšlenky jsou. Ale co bude dělat, až můj selský rozum začne prohrávat a nahradí ho nepravděpodobné a obviňující scénáře?

Zkusím se k tomu bodu nedostat, ale své šance vidím bledě.

Spíš jen pro svůj vlastní majetnický pocit, pro utvrzení toho, že je skutečně jen můj a nikoho jiného, ho donutím mě vykouřit v kabinetu, kam kdykoliv může zavítat můj kolega. Je to riskantní, adrenalin mi běhá žílami a jeho odmítání mě absolutně nezajímá. Je můj, má smůlu. Nedělá mi problém chytit jeho hlavu a prostě mu ho do té brebtající pusinky nacpat. Jde to ráz na ráz, přeci jen podmínky v mém kabinetě nejsou vhodné pro nějaké delší prasárny. Nabuzený potlačovaným vztekem jsem hotov během pár minut (jestli to byly dvě, tak to bylo hodně).

Vyšoupnu ho před dveře s prázdnými listy, alespoň bude mít do čeho psát si rozumy z hodin a sám se přichystám na vlastní přednášku.

Odpoledne se potkáme na tréninku. Býval by nastal další problém, kdybych duchaplně nezasáhl.

„Tak se rozdělte do dvojic,” pobídnu je po názorné ukázce, jak se vyprostit v případě, že vás někdo napadne zezadu, což lze hned několika způsoby, ale pro hodiny sebeobrany se ukazují názorně pouze tři. Okamžitě mi secvakne, že by mohl skončit s klukem, a abych předešel případným hloupým myšlenkám, tak se rozhodnu zasáhnout.

„Štefane, ty budeš trénovat ve dvojici s Dášou,” oznámím mu hlasem nepřipouštějícím námitky.

Oba mi věnuji překvapené pohledy. Ovce se mírně usměje, vytuší, kde je problém. Paradoxně mi to nevadí, furt lepší, než aby tu začal dělat scény.

Zbytek hodiny tak proběhne v klidu.

„Ty naozaj veľmi žiarliš, že?” obtočí mi ruce kolem pasu.

„A ty jsi zase čekal, až všichni odejdou,” vyhnu se odpovědi.

Položí mi hlavu mezi lopatky. „Hrozně hezky voníš, i když jsi trochu zpocený,” sjede dlaněmi níž a vklouzne pod lem mého tílka, aby rukama polaskal orosené břišní svaly.

„Páči sa mi tvoje telo, máš nádhernú kostru,” pokračuje v lichocení.

„O co ti jde, nemusíš chodit kolem horké kaše,” protočím oči a vysmeknu se mu.

„Prečo by mi malo o niečo ísť?” podiví se a znovu se ke mně nasomruje. Bez rozpaků mě chytí za ruce a položí si je na zadek a celým tělem se ke mně přilepí. Zaboří mi hlavu na prsa a prostě jen vdechuje, co je mu dovoleno.

„Iba sa snažím držať tvojich rád. Si pre mňa jediný, nikto ťa neprekoná. Sám musíš vedieť, ako dobre vyzeráš. Prečo sa práve ty bojíš, že ťa niekto podvedie? Veď krajšieho chlapa pomaly nenájdeš.”

„Nemyslím si, že jde jen o vzhled. Marek je dokonalý prototyp kluka, který se zavděčí všem. Je milý, hodný a dobře se s ním povídá. Má samé kladné vlastnosti…”

„Mňa Marek nezaujíma, ale čo ty? Máš snáď depku zo svojej chladnej povahy?” zasměje se a zvedne ke mně zrak.

„Možná,” přikývnu zamyšleně. „Nikdy jsem nebyl zrovna milý a hodňoučký typ člověka. Na romantiku mě taky neužije a na lichotky skoro vůbec. Jsem vznětlivý, rád do lidí rýpu, bavím se na jejich účet, mám vysoké mínění… jaké další negativní vlastnosti chceš slyšet?”

„V podstate si taká ľahšia verzia Dr. Housa,” vyprskne smíchy. „A do neho sa tiež zamiloval anjel.”

A taky jim to nevyšlo… anděl prohrál, co si tak pamatuji (ne teda kvůli žárlivosti… Dr. House je trošku jiná liga, vyšší level). Ale fajn, to nechme, až to bude aktuální.

S pobaveným úsměvem ho drapnu pevněji a vysunu výš. Obtočí mi nohy kolem pasu, zakloním hlavu, abych mu viděl do tváře. „Pokládáš se za anděla?”

„Napríklad. Anjel a diabol, to by šlo, nie?”

„Spíš anděl a čert,” zasměji se.

„To je jedno, každopádne nemyslím si, že si zlý. Tvoj sarkastický humor ma baví, rovnako ako tvoja úprimnosť. A milý si tiež, aj keď nie tým takým typickým spôsobom. Nerád dávaš najavo, že si slabý, a byť milý je v tvojich očiach slabosť. Zakrývaš to sarkazmom a iróniou. Si taký, aký si. S tou tvojou žiarlivosťou sa taktiež naučím pracovať. Jednoducho jej budem predchádzať.”

Neodpovím. Nemám to srdce ten jeho optimismus zabít hned v zárodku. Mluví, jak kdyby mě znal deset let a ne pouhý měsíc, kdy jsme se z toho čtrnáct dní neviděli.

I když se bude snažit sebevíc, stejně budu žárlit. Ale pokusím se to nezahnat do extrémů.

Vážně to hodlám prubnout, udržet své vnitřní poplachy na uzdě.

A jestli pro ty modrý oči, nebo sexy prdelku, to je fuk.

Věnujeme si jen dlouhý polibek, zatouží po něčem víc, ale přislíbím mu svou plnou pozornost doma (hlavně, že si ráno stěžoval na svůj zadek). Nechci znova zbytečně riskovat. Nesnesl bych myšlenku, že ho viděl nahého někdo jiný.

„Kolik si vlastně měl partnerů?” zeptám se, když dorazíme ke mně domů.

„Určite tak stokrát menej ako ty,” zasměje se. „V skutočnosti som miloval iba jedného…, umrel…, bol to najlepší človek na svete. Rodina ho zavrhla, pretože sa im kvôli svojmu prvému priateľovi vyznal, a ten ho odkopol vo chvíli, keď prišiel o ich peniaze. Aj napriek tomu, že musel od sedemnástich žiť a pracovať ako normálny dospelý človek, stíhal aj štúdium. Zoznámil som sa s ním na strednej, kde prestúpil. Bol o rok starší a stále sa usmieval. Bavil sa iba s ľuďmi, s ktorými sa nikto iný nebavil, aj napriek tomu, že ako kapitán basketbalového tímu bol obľúbený. Zbalil ma prakticky on, na školskom výlete pre prvé dva ročníky. Povedal mi všetko o svojej minulosti a nerval mi ho tam. Bol nežný a milý, no po mesiaci vzťahu sa z neho vykľul milovník úderov po zadku, a tak som mával modriny ako od teba. Po roku a pol mu diagnostikovali leukémiu, no on sa neprestal usmievať. Sľúbil mi, že sa z toho dostane kvôli mne…, nedostal. Ako posledné mi povedal, že si mám v srdci uchovať spomienku na neho, no mám ísť ďalej, pretože ak sa kvôli nemu budem trápiť viac ako mesiac, tak nebude mať kľudný posmrtný život. A tak som aj urobil. Mesiac som plakal každý večer a potom som to uťal. Vo štvrtom ročníku som začal so svojimi jednorázovkami a kamarátmi na sex a teraz som tu a bojujem o tvoje srdce.”

Dojdou mi slova. „To mě mrzí,” vzmůžu se jen.

„Minulosť…, prítomnosť a budúcnosť mi pripadajú oveľa krajšie… aj za cenu permanentnej žiarlivosti,” zamrká na mě a už se po mně rovnou začne sápat.

„Tak zase prr, nejste tu sami,” ozve se pobaveně Dan, který se zjeví na prahu kuchyně.

Jemně ovečku odstrčím. „Ahoj, jak se máš?” kývnu ledabyle na svého spolubydlícího.

„Já fajn…,” zasměje se a dojde až ke mně. Než se naději, drapne mě za hlavu a vrazí mi jazyk do pusy, až mi oči vyjedou z důlku. Nevzmůžu se na pražádnou reakci, a když mi v mozku secvakne, co se to děje, zase mě pustí.

Z nevinné ovce se v mžiku stane ukázková lvice hájící si své území. Podívám se na jeho pomalu rudolící obličej (asi vzteky), ohrnutý ret a byl bych přísahal, že i vystrčil drápky. Vážně, fakt jsem to viděl!

„To sa takto vítate bežne?!” zavrčí a mně vyjede obočí skoro ke stropu.

Ne, Dan určitě uzavřel další svoji debilní sázku.

„Jasně, máme se rádi,” přikývnu se šibalským zamrkáním, které věnuji Danovi. Pochopí a ihned se chopí příležitosti.

„Jasná páka, neboj, nikdy nic víc neděláme. Mám holku, ale ten Radkův jazyk v mojí puse…,” až přehnaně vášnivě zamlaská. „To je ti boží, takhle jednou denně si od něj rád nechávám provětrat mandle.”

Bože, to je kokot.

Ovce vypadá jako papiňák a v momentě, kdy vybuchne, vrhne se na mě! Na mě! A to těma svýma pěstičkama, neudržím se a vyprsknu smíchy. Stejně jako Dan a vzápětí i Markéta, jejíž přítomnost mi zůstala utajena.

Chytnu naštvaného Štefana za zápěstí a natlačím na svoji hruď, i když se škube, nemá šanci. „Byl to jen vtípek, ovečko. Nečil se, zůstaň v klidu. Takže předpokládám, že ses zase vsadil s Markétou, co?” stočím pohled k Danovi, který se skoro válí smíchy po zemi.

„Jo, tvrdila mi, že nikdy nepolíbím chlapa. Vsadili jsme se o kilo!” otočí se ke své ženě a vztáhne k ní dlaň. „Tak šup, sem s tím,” baví se.

Markéta zavrtí hlavou. „Ne, to neplatí. Je to jen Radek, musíš políbit cizího muže.”

Nemíním se pozastavovat nad jejich hloupými sázkami. Už roky se vsází o kdejakou kravinu. Posledně musel Marek přejít celou naší ulicí jen v růžovém županu a v botách na podpatkách, s natáčkami ve vlasech. Tehdy jsem se vsadil i já, že to nedá. Překvapil, protože to splnil. Jaký pak byl jeho šok, když byl vyfocený na facebooku a pěkných pár týdnů si z ně každej dělal srandu, že je travestita. Očividně mu tahle poslední zkušenost nijak nebrání ve vymýšlení dalších blbin. Vlastně spíš jim, protože Markéta už taky měla různé divadelní představení.

„Jak “jen” Radek?!” zvýším hlas. „Kdybych nebyl tak v šoku a měl trošku horší náladu, tak už tady Dan leží v kaluži krve,” zasměji se zákeřně.

„Vidíš! Vidíš ho! A s tím já mám bydlet!” postěžuje si na oko. „Je to gay, ale vlastního kamaráda by za pusu poslal na jednotku intenzivní péče!”

Prej pusu, ještě teď cítím v ústech vanilkovou zmrzlinu. Tu mimochodem vážně nemám rád, preferuji čokoládovou.

Rozhodnu se mu zatopit. „Samozřejmě, neměl bych to srdce něco takového Markétce udělat…, je to skvělá žena a ty bys jí takhle podváděl! Že se nestydíš!”

Hned, co dopovím, drapnu ovci za paži a zamířím do svého pokoje, kde se složím na postel a dusím smích v polštáři.

Fakt hodně dlouho jsem se necítil takhle… uvolněně, mladě a bezstarostně.

Čím to?

„Pôvodne som ti chcel vynadať, že to vôbec nebolo vtipné. Mal som sto chutí ho uškrtiť, keď ťa začal bozkávať, no keď vidím, aký si… veselý a ako sa smeješ, tak sa nemôžem hnevať,” oznámí mi s přiblblým uculováním.

Jo, je to asi v pěkným loji.

Přetočím se na záda a rukama si podložím hlavu. „Půjdu cvičit, chceš teda jít se mnou?” zeptám se s lehkým úsměvem.

A večer ho čeká pomsta za to, že mi ráno způsobil problémy.

 

Na hodine sebaobrany sa proste musím usmievať. To, ako zakročil, len aby som neskončil s nejakým chlapom… Radek je svojím spôsobom aj zlatý.

Na konci hodiny neodolám a jednoducho mu vysolím, čo vlastne cítim. Nie priamo, ale tým sprostým vychvaľovaním všetkého, čo sa len dá. Trocha ma prekvapí, keď začne rozprávať o Marekovi. Takže toto ho trápi? Myslí si, že mu utečiem s niekým iným len preto, že on je ľadová socha? Chcem ho, no on to utne. On? Najväčší nadržanec široko ďaleko a jednoducho ma stopne pri tom, ako sa ho snažím zviesť?

Našťastie mi sľúbil perfektnú noc a to ma troška ukľudní.

U neho doma ma šokuje otázkou na telo. Vysvetlím mu, ako to je so mnou a mojím jediným milovaným. Nemám, čo skrývať… aj keby som mal, tak to určite nebudem skrývať pred ním.

Keď sa jeho spolubývajúci ozve, chcem sa s ním zoznámiť, no chuť ma prejde, akonáhle narve jazyk do krku môjho priateľa. Neviem, čo mám robiť, a tak na tento (btw sexi) výjav iba civím s otvorenými ústami. Chcem ho zabiť! Zabiť a rozporciovať! Ale najprv ho nechať znásilniť hrochom! Čo hrochom… nosorožcom… a celým stádom! Že sa nehanbí, takto sa mi tu sápať po frajerovi.

Keď vytiahne svoj jazyk z Radkovej dutiny ústnej, vráti sa mi vedomie. Začnem do Radka mlátiť. Prečo sa tak ľahko nechal? No to presne pochopím, keď sa dozviem o prítomnosti Danovej (ako mi bolo neskôr oznámené) priateľky. Takže stávka? To nemohol bozkať niekoho iného? Musel bozkať MÔJHO Radka?

Až v izbe si definitívne uvedomím, ako to vlastne celé je. Radek vyzerá mať z toho dobrú náladu a to ma teší. Ten chlap čím ďalej tým viac prejavuje emócie. Už dávno nie je tou ľadovou sochou.

Po jeho pozvaní do posilňovne začnem slintať nad predstavou jeho kompletne spoteného tela. S radosťou prijmem a behom pol hodiny už stojím v telocvični oblečený vo veciach na sebaobranu.

Radek sa mi veľmi nevenuje. Má svoj rituál a ja to chápem. Využijem príležitosť a poriadne preskenujem jeho bicepsy, ktoré sa práve napínajú pri záťaži možno aj 50kg (odhad na diaľku). Je tak neskutočne sexi. S cvičením som prestal už dávno, nebaví ma to, no on si ide už skoro hodinu svoje a nevníma svet okolo seba. Rovnako ani ja nevnímam nič okrem neho. Ani mi nenapadne sa pozrieť po iných spotených, vypracovaných, sexi mužských telách. Na môjho Radka proste nikto nemá.

„Je sexi, že? Vídávám ho tu pravidelně skoro každý den. Dal bych si říct hned, stačilo by, aby kývnul prstem,“ prisadne si ku mne nejaký chlap. Je tak zhruba môjho vzrastu s nabúchanou postavou. Prsné svaly má ako ďalšie dve hlavy a bicepsy ako ďalšie dve (preháňam samozrejme). Je to presne ten typ, o ktorom viem, že sa Radkovi nepáči. Sám mi to povedal, že takto nikdy nechce dopadnúť, a tak ho mám pri najhoršom stopnúť (tu druhú časť som si možno domyslel, no vážne mi vravel, že takto dopadnúť nechce).

„Škoda, že je heterák,“ povzdychne si. Neudržím sa a vyprsknem smiechom. Prejde si ma skúmavým pohľadom a nadvihne jedno čierne obočie. „Něco vtipnýho?“

„Ja len, že… on nie je heterák, on je čistokrvný gay,“ smejem sa mu do tváre a jeho to očividne mierne vytáča.

„Někdo jako on? Se na něj pořádně podívej, určitě je heterák,“ pokračuje si ďalej vo svojom. Nečudujem sa mu… aj ja so svojím dokonalým čuchom na gayov som si pri ňom nebol celkom istý.

„Nie, ver mi. On je gay,“ poviem už celkom vážne a kľudne. Neviem prečo ho presviedčam o pravde. Mal by som byť rád, že si myslí, že je hetero. Aspoň sa mi po ňom nebude vešať. Avšak moje ústa sa chcú proste pochváliť. A tak mu na jeho otázku: „Jak to můžeš vědět?“ odpoviem pravdivo.

„Pretože som jeho priateľ,“ žmurknem na neho. Tentokrát sa začne smiať on.

„No jasně a já jsem čínský bůh srandy,“ smeje sa, až si utiera slzy. Čudujem sa, že nám ešte nikto nevenuje svoju pozornosť. Vlastne ani nie. Kde sa pozriem, tam vidím ľudí zaujatých svojou muskulatúrov natoľko, že nevnímajú nič iné.

„Neveríš? Tak príď za dve minúty na pánske WC,“ oznámim mu a postavím sa z lavičky pod zrkadlom. Prejdem priamo k Radkovi a obkročmo si sadnem na jeho panvu a rukami sa mu zapriem do pŕs, keďže ich práve posilňuje, tak sú brutálne nepnuté.

„Co potřebuješ, ovce?“ odfukuje medzi zdvíhaniami činky. Absolútne sa nepohoršuje nad tým, ako som si tu pred všetkými na neho sadol.

„Potrebujem tvoju pomoc,“ oznámim mu a zaryjem prsty do jeho pŕs (moja úchylka). Prestane dvíhať činku, položí ju do stojana a posadí sa.

„Tak fajn, co posiluješ?“

„To ti vôbec nevadí, ako tu na tebe sedím?“ ignorujem jeho absolútne nevhodnú a nepresnú otázku.

„Ne, stejně tu nikdo nevnímá nic jiného krom sebe, tak proč by mělo?“ oznámi mi akoby nič a zohne sa po fľašu s nápojom, ktorý som mu pripravil (podľa jeho pokynov).

„Takže s čím potřebuješ pomoci?“ opýta sa a odpije si z fľaše.

„No je to chúlostivejšia vec ako tie, ktoré by sme tu mohli riešiť,“ zažmurkám a nepatrne zahýbem bokmi v jeho rozkroku. Cítim, ako v ňom všetko stuhne (vážne všetko… aj TO).

„Ovečko,“ zavrčí výstražne.

„Ja to už do večera nevydržím,“ posťažujem sa mu do ucha. Očividne to vzdá a moju nadržanosť (podporenú neverou toho kreténa, čo po ňom ide) jednoducho prijme. Sám ma dotiahne na záchod. Snaží sa ma natlačiť do kabínky, no ja sa mu šikovne vyšmyknem a vyskočím si na umývadlo.

„Adrenalín,“ prenesiem vzrušene. Netrvá dlho a Radek je pri mne. Dáme si úplne úžasnú rýchlovku, počas ktorej dnu strčí hlavu ten kretén z lavičky presne v čase, keď Radek vysloví moje meno. Stane sa to prvýkrát, žeby Radek počas sexu povedal moje meno, a rovno v tak príznačnú dobu.

Urobím sa behom piatich minút a Radek hneď po mne. Našťastie je uvedomelý, a tak namiesto toho, aby mi to vystriekal do zadku, tak mi radšej zašpiní brucho.

Umyjem sa a ešte skontrolujem, či som náhodou nepraskol zrkadlo, ako som sa o neho opieral. Nebyť Radkovej výšky, tak táto poloha by nebola možná.

O čo mi išlo, mu vysvetlím až doma a dostanem za to pekné skarhanie, ktoré nasledujú tri hodiny mučenia v posteli (proste si povedal, že to bude všetko naťahovať ako žuvačku). Vyčerpá ma to však natoľko, že keď Radek vyjde zo sprchy, už dávno spím.

Ráno sa zobudím s Radkovou rukou prehodenou cezo mňa rovnako ako nohou.

„Tak ja ťa objať nemôžem a ty sa hráš rovno na brečtan?“ zasmejem sa a vyprostím sa z jeho zovretia.

„Musel jsem tě nějak přidržet, jinak bys mi tím svým špinavým zadkem zasral celou postel. Nemám ještě vyprané povlečení,“ zavrčí na mňa a prepáli ma smaragdami, ktoré sú ešte stále trocha potemnené zo spánku. To mi pripomenie…

Natiahnem sa do tašky na tréning a vytiahnem odtiaľ dve balenia povlečenia a tri balenia plachiet na posteľ, ktoré som kúpil iba zo srandy v obchode, keď som si spomenul na Radka.

„A teraz môžem striekať, koľko chcem,“ Radkova sánka navštívi povrch postele.

„Ty jsi magor.“

 

Pozvání do posilovny neodmítne. Dokonce se i převleče, ačkoliv tam pak jen sedí a kouká. Nejspíš.

Nehlídám ho, protože při cvičení zásadně ignoruji okolí. Nejsem sám, většina lidí si tu hledí svého. Ovce po nějaké době vypluje napovrch se svou říjí. Prvně ze mě dělá nadržence a pak je to on, kdo to neustále vyžaduje snad za každé situace. Pravý důvod mi prozíravě řekne až potom. Že bych musel při souloži mít svědky, to se říct nedá. Ale i tak na jednu stránku mě potěší (a pobaví), na druhou ale vycítím příležitost ke sladké pomstě, kterou mu doma několikrát předvedu.

Ráno se na mě vytasí s povlečením a i prostěradlem.

„A teraz môžem striekať, koľko chcem,“ oznámí mi vítěžně.

Zas tak růžově bych to neviděl…

„Ty jsi magor,” vyprsknu smíchy. „Mám lepší řešení, prostě nějaký ručník. Bude sloužit jako podložka i utěrák. Nemusíš ho podle mě pokaždé prát, stačí třeba jednou týdně, pokaždé se utřeš do něj. Jednoduchý, co si pamatuji, tak jsme to tehdy měli i s Míšou. Jeden růžový ručník, spíš teda osuška, nebyl to ten malý hajzlík, ale větší, byl na topení a přesně pro tyto případy se využíval. Jednou za čas navštívil pračku a dobrý,” zasměji se při vzpomínce.

Ovce se však neusmívá. „Chápem, to znie dobre,” kývne a otočí hlavu k oknu.

„Máš školu?” zeptám se.

Nechci probírat jeho vnitřní myšlenkové pochody. Nejsem psycholog, pokud mu něco vadí, má to říct. Ale o bývalém bych asi nemusel mluvit, to uznávám. Zkusím se tomu příště vyhnout.

„Hej,” odpoví stroze.

„Jo, já ne,” zasměji se a přitáhnu si ho do objetí. „Máš pořád na krku můj kousanec,” pohladím prsty fialový flek. Není to zrovna něco, čím by se lidé asi chlubili, já vím, ale ve mně to vzbuzuje super pocity vlastnictví.

„Čuduješ sa? Keď ho stále obnovuješ?” usměje se.

Ať už se mu tou vlasatou palicí prohánělo cokoliv, za chvíli je v pořádku. Zvykám si na něj až moc rychle, což mi dojde přesně ve chvíli, kdy vpadne do koupelny a já mu podám jeho zubní kartáček i pastu. Udiví mě, jak to sakra vím, když těch kartáčků je tu tak pět (ačkoliv tu určitě bydlíme jen 2) a past asi ještě víc.

Zarazíme se oba, ale jsem první, kdo pokračuje v čistění úst, aniž by cokoliv řekl.

Pak se v klidu nasnídáme, proložíme to vtípky a on se začne pakovat. Škola volá…, jak já mu to nezávidím!

„Čo budeš robiť ty?” zajímá se, zatímco si balí část svých věcí. Neušlo mi, jak si tady každý den něco “zapomene”. Tímhle tempem u sebe doma za měsíc nebude mít ani jednu ponožku. Jde na to fikaně… a já ho nechávám.

Děsivý, co to se mnou kurník je?!

„Co by? Teď něco do školy, pak plavání, mám taky schůzku, následně skočím za Terkou a ve čtyři jdu do baru,” odvětím.

„Ty aj plávaš? A schôdzka s Terezou, tá pôsobila fajn, rád by som ju spoznal,” zasměje se.

Ne, za Terezou skočím, ale schůzku mám s Michalem.

„Plavu občas, ne pravidelně. Jo? Abys zase mohl vyzvídat?! Myslíš si, že to nevím?”

„Vieš? Asi áno, inak by si sa tak netváril. Vadí ti to veľmi?”

„Že se rýpeš ve věcech, do kterých ti nic není?”

„Nie, že som bol veľmi akčný a zvedavý,” zavrtí hlavou.

„Ne, už ne. Je mi to jedno, běž raději do té školy.”

Na prahu dveří se zarazí a věnuje mi zkoumavý pohled. „Ale… kedy se uvidíme?”

Neodolám. „Nemusíme se vídat každej den, alespoň o víkendu mi dej svátek, jo? Díky,” a s ironickým úsměvem mu zabouchnu před nosem.

Pak dveře zase otevřu, stále tam stojí. Drapnu ho kolem zátylku a vrazím mu jazyk do krku.

„Ale to, co jsem říkal, je pravda,” dodám hned, co se odtáhnu, a v jeho očích je takový ten idiotský výraz korunovaný přiblblým úsměvem.

Teď už zabouchnu definitivně.

Nemyslím si, že to bylo nějak extra hnusné. Koneckonců je to pravda, jen podaná trošku upřímnějším způsobem. Nemůže čekat, že se z nás během dvou týdnů stanou siamská dvojčata. Potřebuji dýchat a ne se udusit hned v začátcích. Byl jsem roky sám a tohle je pro mě nová situace, se kterou se sice děsivě rychle smiřuji a sžívám, to nemění nic na tom, že chci zamezit svým žárlivým scénám. Michala jsem neustále poutal k sobě, je to špatně. Lepší bude, když se na sebe nebudeme až tak vázat. Prostě hezky v klidu.

Odpovím Michalovi, který zjišťuje, v kolik máme sraz, že jedna hodina je ideální. Vrhnu se na svoje poznámky z hodin, které přepíšu do počítače. Raději se učím z vytištěných papírů, než ze sešitu. Kolem desáté skočím na plavečák se porochnit v bazénu. Zvládnu jich patnáct, než usoudím, že je čas na lehký oběd a výpravu na za Míšou.

„Ahoj!” usměje se na mě, hned co vystoupím z městské, a rovnou se obejmeme.

„Ahoj, tak kam chceš jít?” zajímám se, když se dostatečně pomačkáme.

„Tak zase Costa? Maj tam výborný flat whait, ta káva mi děsně zachutnala, mohl bych to pít po hektolitrech.”

„Máme stejný vkus, mně taky chutná,” přikývnu s úsměvem.

Za celkem družného hovoru, který mě ani nepřekvapí (sedm let je prostě kurňa dlouhá doba), dorazíme do kavárny, kde se stojí fronta jako na pomeranče za komunismu.

Meleme dobrých čtyřicet minut ve stoje, než na nás přijde řada, a konečně se usadíme k jedinému volnému stolku. Je štěstí, že dost lidí preferuje spíše kávu s sebou, jinak by tu seděli snad i na zemi.

„Hele a co ten blonďáček z minula? Vážně je to jen kámoš? Mohl na tobě oči nechat,” vzpomene si.

„Ovce? Kdepak, ta už prodělala upgrade,” vyprsknu smíchy.

„Ehm, jakože už není jen kamarád?”

„Nevím, jen kamarád ne, ale přítel… to asi taky ne. Snažím se to zatím nebrat tak vážně, ale docela mi to jeho přístup stěžuje. Dejme tomu, že jsme ve vztahu,” vysvětluji své dementní myšlenkové pochody.

„Tím pádem je to tvůj přítel… pokud jste ve vztahu, ne?” baví se.

„Jo, je to můj přítel,” to slovo nechutně přemlasknu v ústech.

Zvážní. „Jak je na tom tvoje žárlivost?”

„Nevím, od té doby, co jsme se rozešli, jsem s nikým nechodil,” pokrčím rameny. „Ale nebude to zrovna ideální,” dodám.

„Zkus… psychiatra, třeba ti to pomůže,” navrhne tiše.

„Už zase?! Nevidíme se sedm let a ty ze mě opět děláš magora, co potřebuje doktora, aby mu vysvětlil, že moc žárlí a měl by to omezit?! Myslíš si, že to nevím?” rozohním se.

Položí mi ruku na předloktí, což na mě má překvapivě uklidňující efekt. Jako kdyby se před rozjetým vlakem objevila skála. Začne brzdit…, ale nabourat může, možná musí. Jen to nebude až taková katastrofa, třeba i někdo přežije.

„Nejsi magor. Ale určitě ti pomůže, když se s někým poradíš,” promluví až moc něžným hlasem. „Můžu jít s tebou.”

„Nechceš to zase doufám zkoušet slepovat?”

Přikloní se blíž a položí mi i druhou ruku na předloktí. „Nevím, Radku, občas si na tebe vzpomenu. Lituji toho, co jsem ti tehdy udělal. Miloval jsem tě a ty jsi na mě pořád vyjížděl kvůli kdejaké blbosti…, zamykal jsi mě, házel si po mně věci…, ale i tak. Já tě vážně miloval, hrozně moc. Měl jsem tehdy zkrat, řekl jsem si, že když už se pořád hádáme, ať aspoň máme důvod. Bylo to blbých deset minut, deset minut, kdy jsem nemyslel, ale celé to podělal. Chtěl bych dostat druhou šanci,” vychrlí ze sebe.

„Ne, to já bych dostal šanci, ne ty,” nesouhlasím.

Právě mám v hlavě něco jako pivnický guláš bez knedlíků. Michal je přede mnou v celé své kráse, vzpomínky zase zatemňují moji mysl (bohužel jen ty hezké, jak to tak bývá, lidé mají tendence špatně věci zapomínat), jeho oči mají barvu jako jantar a upřímně na mě hledí. Vybavím si, ač nechci, náš sex. Michal byl masochista, co měl rád pouta, svazování, různé bičíky, robertky a další pomůcky. Jen občas, nebylo to žádné sadomaso. Prostě občasné zpestření. Nevadilo mi to, kdepak. Žral jsem to, miloval, nenáviděl… po čase, v době, kdy už nebyl se mnou a mně všechny ty serepetičky ležely ve stolku a pokaždé, kdy jsem otevřel šuplík, se mi posmívaly, protože věděly, že je nikdy na nikom jiném nevyzkouším. Nakonec jsem je vyhodil, jak jinak.

Zatřesu hlavou, abych vyhnal hloupé úvahy.

„Dobře, řekněme tedy, že oba bychom dostali druhou šanci nebo třeba stou. Prostě další, chceš?” zeptá se s nadějí a nakloní se tak blízko, až mě ovane jeho kávou provoněný dech.

Tak sedm let jsem v naprostém klidu a během blbých čtrnácti dní se stanu lovnou zvěří číslo jedna. Veděl jsem, že se těm vztahům mám raději vyhýbat. Sakra!

Jenomže už jsem si to udělal takové…, takže se s tím musím porvat.

Minulost, nebo budoucnost? Může fungovat něco, co ani dřív nejezdilo dobře? Nebude lepší zůstat u nové káry, neojeté (v rámci možností)?

Vím, že bych měl říct ne. Ne, Michale, už se neuvidíme, raději. Vždyť jsem se tak i rozhodl.

„Nevím, dej mi čas, promyslím si to,” odpovím, ale jeho ruce ze svých shodím.

Nadávám si za tu neurčitou odpověď. Nicméně Michal zaběhne v hovoru jinam. Nevzpomínáme, ale během té hodiny, co máme k dispozici, si sdělíme stručně události, které se za sedm let stačily stát.

Michal měl vztahy, ale nevycházely mu. Vždycky se po nějaké době ocitl sám. Momentálně je nezadaný celý rok, což je pro něj ohromně nové. Je ten typ, co pořádně sám být neumí. Stále pracuje na katastru.

„Ví ten tvůj, že jsi se mnou?” otočí se ke mně na zastávce.

„Ne, kdyby se zeptal, řekl bych mu to. Ale jen jsem mu sdělil, že mám schůzku,” odpovím. Mohl jsem mu říct s kým. Sám nevím, proč jsem to neudělal.

„Nechci ti zasahovat do nového vztahu —”

„To už právě děláš.”

„— ale je to nové, ještě spolu nejste dlouho. Proto mi můj návrh tolik nehaní svědomí.”

„Jasně, už mi to jede, dáme si vědět,” rozloučím se a přidám rychlý polibek do vlasů. Nevím, proč ve mně Michal vzbuzuje tyhle něžné až skoro romantické tendence.

Ve skutečnosti mám tak nabitý víkend, že nad Michalem a ani Štefanem nepřemýšlím.

V pátek je totiž v baru plno, končíme pozdě a já v sobotu vstanu, abych zase šel na plac, protože nám dva barmany skolila nemoc, je nedostatek zaměstnanců. Jedu v podstatě nonstop.

V pondělí ráno nezamířím do školy, protože z práce vycházím až hodinu po první přednášce, takže to naklopím rovnou domů a do postele.

Spím do pozdního odpoledne, kdy mě probere až Dan. „Hej, Radku, včera tu byl ten tvůj amant. Někdy kolem poledního, řekl jsem mu, že tu nejsi a že asi budeš s někým jiným, protože práci máš až později. No, on se na to vůbec netvářil.”

Vystřelím do sedu. „A proč jsi mi to třeba nenapsal? Proč mi to říkáš až teď?” jevím se.

„Sorry, jsem zapomněl. On se ti teda neozval?”

„Ne,” zakroutím hlavou.

 

Ráno je pre mňa kúzelné. Pripadám si ako ozajstný pár a strašne ma to teší. Aj keď reči o jeho bývalom, s tým zasneným (zamilovaným?) výrazom sú trocha bolestivé.

Našťastie je všetka bolesť preč s jeho prvým objatím a napokon s posledným bozkom, vďaka ktorému som celý deň v škole ako slniečko na hnoji. Lenka sa zo mňa smeje celý čas, až pokiaľ nezastaneme pred kaviarňou, kde sme chceli ísť na kávu.

Je tu neskutočný rad. Chcel som si dať flatwhate, ktoré mi naposledy poradil Radek a chutilo prekvapivo dobre. Vtedy sme tu stretli jeho bývalého… bývalého, na ktorého práve pozerám cez sklenenú výplň okna s otvorenými ústami. Lenka ma zbehne nechápavým pohľadom, no keď zaregistruje na čo sa pozerám, pochopí.

Sledujem, ako sa Radek baví a sledujem ich spojené ruky. Čo to má znamenať? Vravel mi, že ide na stretnutie, no malo to byť s Terezou.

„Keď chceš, ja tam nabehnem,” prenesie rozhodne Lenka. Preberiem sa z tranzu a venujem jej smutný úsmev.

„Nie, to určite nič nie je. Poďme domov,” nečakám na odpoveď a za ruku ju ťahám na zastávku. Ignorujem jej frflanie. Presviedčam sám seba, že to nič nemuselo znamenať.

Môže to byť iba kamarátske stretnutie s bývalým, na ktorého si nikdy nezabudol, pri ktorom sa držíte za ruky a vyzeráte veselo a spokojne. Presne. Vôbec nič to neznamená!

Celú sobotu si opakujem všetky možné nevinné scenáre, ktoré by to ospravedlňovali, no hlavu mám čím ďalej tým viac preplnenú tými zlými konšpiračnými teóriami. V nedeľu ma to prestane baviť a s odhodlaním sa rozhodnem opýtať priamo Radka, ako to bolo.

„Ahoj, co ty tady?” otvorí mi Dan.

„Prišiel som za Radkom… je doma?” Dan mi naznačí hlavou, aby som vošiel dnu. Prejde k dverám od Radkovej izby, ktoré bez zaklopania otvorí.

„Není. Nejspíš je někde s někým venku. Do práce chodí déle,” poznamená a prejde do kuchyne.

„Dáš si kafe? Když už tu jsi, akorát si vařím vodu.”

„Nie, ďakujem,” odpoviem sklesnuto a opustím jeho byt.

Prečo mám pocit, že mi tento nápoj prináša nechcené situácie?

Je Radek niekde s ním? Čo môžu práve teraz asi tak robiť? Nevolá a nepíše mi už dva dni, zatiaľ čo sa s ním stretáva. Akoby som to nevedel. Nikdy som proti tomu stvoreniu nemal šancu. Je tak milý a zlatý a znamená pre Radka tak veľa.

S prvotriednou depresiou sa vrátim domov, kde narazím na Lenku a Romana. Nerobia nič pohoršujúce, iba sedia na gauči a pozerajú niečo v telke.

„Pane bože. Poď sem,” vydýchne Lenka zhrozene a roztvorí náruč, v ktorej skryjem svoju uslzenú tvár. Vzlykám jej do svetra a počúvam jej tichý rozhovor s Romanom.

„Co se děje?”

„Načapal Radka s nejakým pekným blondínom, ako sa držia v kaviarni za ruky a usmievajú sa.”

„No a? Vždyť je to Radek, co čekal.”

„Hlupák! Si riadne pozadu. Radek súhlasil s ich vzťahom, ktorý sa celkom pekne vyvíjal.”

„Radek? Jakože ten Radek, se kterým se znám skoro deset let?!”

„Áno Roman. Ten Radek.”

„Jak vypadal ten kluk?”

„Nízky blondín, s milým úsmevom od ucha k uchu…, veľa som toho nezachytila.”

„No jestli se drželi za ruce, tak mě napadá akorát Michal, jenomže s tím nejsou v kontaktu už pěknou řadu let.”

„Neviem, kto je Michal.”

„Jeho bývalý. Áno bol to on,” skočím im do rozhovoru a utriem si slzy. Roman ma zbehne prekvapením pohľadom.

„Ty ho znáš?”

„Videl som ho raz. Keď sme išli s Radkom do kina a Radek ho stretol. Bolo to tak plné citov, že som mu povedal, že nech ide za ním, že mu dám pokoj,” vyrozprávam mu v kocke, čo sa stalo v osudný deň.

„Aha, a teď tu bulíš, protože za ním šel?” nechápe Roman.

„No on mi na to vtedy povedal, že s ním nechce nič mať, a taktiež povedal, že sa so mnou v jeho živote už zmieril a že bude môj zadok przniť, až dokiaľ nás to neomrzí a mňa jeho žiarlivosť neodoženie,” pri spomienkach na najkrajšie chvíle môjho života sa znova rozplačem.

„Hm, neviděl bych to tak černě. Ale pokud se nepleteš, tak je to vůl,” pohorší sa Roman a Lenka sa k nemu pridá.

Celý zvyšok nedele strávim v spoločnosti ich dvoch a s prekvapením zistím, že Roman je pecka chlap. S Lenkou im to sekne a ja im to prajem.

V pondelok ráno ma Lenka zobudí pätnásť minút pred budíkom s raňajkami. Keby som vedel, že sa po nevere, ktorú som zažil, začne chovať takto, tak si nejaký príbeh vymyslím už dávno.

Počas cesty do školy mi vysvetľuje, ako sa mám zachovať, keď ho stretnem. Brada hore, vystretý chrbát, ramená… proste hrdý postoj. Rovnako mi aj povedala, že ak ho uvidí ona, tak mu kopne poriadne do kolena… a potom aj do píšťali. Nad tou predstavou som sa musel usmiať.

V škole som ho nestretol, no stretol som Mareka. Začal som uvažovať nad tým, že mu to vrátim, no rozhodlo som sa počúvať varovný signál v mojej hlave a nechal to tak.

„Ideme na kávu?” preberie ma Lenka z tranzu.

„Nie. S tou koefeínovou hovadinou som skončil. Prejdeme na horúcu čokoládu,” Lenka sa zasmeje, no keď zistí, že to myslím úplne vážne, prikývne.

Naozaj ideme na horúcu čokoládu. Mladý predavač (možno 21) sa na mňa usmeje a prikáže mi, aby som sa usmieval aj ja. Je milý, no mne hlavou preblesne iba to, ako by žiarlil Radek. Teraz už asi nijak.

Cez zopár ľudí som sa dostal k číslu na Dana a dohodol som sa s ním, že mi prinesie moje veci z ich bytu. Ak nemá ani gule na to mi napísať alebo niečo, tak načo sa mám ja týrať?

Presne tak. Prešiel som zo stavu úplnej depky do stavu, kedy je ten druhý najväčší hajzel a vy chcete spáliť všetko, čoho sa dotkol.

Je niečo malo cez pol tretiu, keď nám niekto zaklope na dvere. Asi Dan.

„Co to má znamenat?!” vybafne na mňa Radek, ledva otvorím dvere. V ruke drží tašku s mojimi vecami a máva mi ňou pred očami.

„No čo asi? Ja som to myslel vážne, a tak som si u teba nechal zopár vecí,” odvrknem nasrane a vytrhnem mu tašku z ruky.

„Já se ptám, proč ti to měl Dan všechno zabalit a odnést zpátky?”

„Lebo sú to moje veci,” odvrknem a tresnem dverami. Teda… aspoň sa o to pokúsim. Radek ich zastaví nohou.

„Ovce! Ty mě neser a řekni mi, co se ti zase honí v té tvojí palici!” prská naštvané a natlačí sa mi do bytu.

„Ha? Ja? To ty si tu ten, kto by mal vysvetľovať,” odbijem ho a šmarím po ňom prvou vecou, ktorú mam v ruke. Zhodou okolnosti je to taška s mojim oblečením a hygienickými vecami, ktorú mi priniesol. Tá sa vo vzduchu roztvorí a všetok jej obsah sa rozletí po izbe. Len horko-ťažko zadržiavam smiech, keď mu dopadnú moje trenky na hlavu.

Tak mu treba. Kreténovi!

 

„No, tobě se neozval, ale mně jo,” usměje se váhavě.

To mě i donutí vstát z postele. „Co chtěl?” vyjevím se.

„Svoje věci, volal mi kvůli tomu. Vy jste si něco udělali?” zajímá se a už se rozhlíží po mém pokoji. „Asi mi budeš muset říct, co všechno je jeho…,” zvedne do ruky černé boxerky. „Tohle asi jo, je to dost malý,” mrmlá si pro sebe.

„Nech to být, udělám to a věci mu odnesu. Nevím, co mu zase lítá před nosem. To je šílenej člověk! Párek jeden párkovatej!” ulevím si a dojdu k Danovi. Vytrhnu mu tašku z ruky a naházím tam všechno, co si tu za těch pár dní stačila ovce nasyslit. Docela zírám, spodního prádla tu má skoro víc jak já (a to tu prosím pěkně bydlím!).

„Fajn, adresu asi taky budeš chtít, nebo ji znáš?”

„Ne, dej mi i tu.”

Nechvátám, zase se kvůli jeho náhlému bláznovství nepotentuju, že. Hlavně mi to tak hýbne žlučí, že bych ho asi musel normálně praštit a to odmítám. Proto hodlám prvně vychladnout.

Proč jsou všechny vztahy tak dementně složitý?!

Sbalím jeho věci. Sám se umeji a v klidu najím. Prohlédnu korespondenci a zarazím se při pohledu na zprávu od Michala, který navrhuje další pátkové shledání.

Má pro mě vůbec smysl řešit všechny tyhle blbiny? Nemá! Samozřejmě, že nemá!

„Dane, vezmeš mu teda ty věci?” nakouknu k němu do pokoje.

„Já? Neříkal jsi, že mu je odneseš ty?” otočí se na mě překvapeně od svého počítače.

„Jo, ale pokud mu je doneseš ty, budu mít asi svatý pokoj. Můžu se vrátit do zajetých kolejí.”

„Ne, to nedělej!” zamítne razantně.

„Jak nedělej?! To je snad moje věc ne?”

„Ano, ale od té doby, co si ho sem vodíš, je s tebou úplně jiný vycházení. Už tolik nenadáváš, nevztekáš se a ani mě pořád nebuzeruješ, abych uklízel každé smítko, které se zjeví na podlaze. Jen mu je běž odnést, užij si to a mně dovol si užívat svátého klidu.”

Vážně? Že by to zvířátko mělo až takový vliv? Určitě ne na dlouho.

„A já zadoufal, že ti jde o kamaráda! O moje štěstí, a ono ne, jen počkej! Až se zajedu do těhle kolejí, tak tě zase začnu prohánět!” slíbím mu se smíchem a zabouchnu dveře.

No fajn, je něco kolem druhé hodiny. Už by mohl být doma.

Je doma. A vypadá dokonce vztekle, něco ho kouslo?

„Co to má znamenat?!” osopím se na něj hned, co otevře dveře. No hned ne, zabralo mi dvě sekundy zhodnotit situaci.

„No čo asi? Ja som to myslel vážne, a tak som si u teba nechal zopár vecí,” odfrkne si a vytrhne mi tašku z ruky.

Jsem jak v jiříkově vidění, ten kluk je snad rozdvojená osobnost. Jednou by to pořád jen šukalo a muckalo se, pak to zase vrčí jako rozzuřený vlk, kterému někdo přišlápl ocas. Mám já se v tom vyznat?

„Já se ptám, proč ti to měl Dan všechno zabalit a odnést zpátky?”

„Lebo sú to moje veci,” odpoví mi a pokusí se mi přibouchnout dveře před nosem.

Nikdy jsem neměl, nemám a mít nebudu bezedný pohár trpělivosti. A momentálně už přetéká.

„Ovce! Ty mě neser a řekni mi, co se ti zase honí v té tvojí palici!” pobídnu ho hněvivě a rukou odstrčím jeho tělíčko, abych se mu nastěhoval do předsíně.

„Ha? Ja? To ty si tu ten, kto by mal vysvetľovať,” vyjede po mně a ještě po mně drze hodí tašku se svými věcmi, která samozřejmě nemá zip ani žádnou jinou vychytávku, takže v letu pěkně rozpřáhne křídla a svůj obsah rozsype všude okolo. Jakýsi černý kus látky mi přistane na hlavě.

Automaticky po něm hrábnu, boxerky, proto se ovce tváří, jako kdyby co chvíli měla vybuchnout v záchvat smíchu.

Mám toho tak akorát… ne, mám toho úplně dost.

Narovnám se do celé své výšky a oběma rukama roztáhnu gumovou černou látku, která dost výhružně zapraská. Odhodím jeho spodní prádlo stranou, zatímco ovce místo zadržovaného smíchu zkusí prchnout někam do bytu.

Pozdě, hrábnu po něm, chytím ho za tričko na zátylku a zvednu do vzduchu jako kočka do tlamy své kotě, až na to že místo tlamy používám tlapu a chytám ovci.

„Au! To bolí, ty kretén!” stěžuje si.

„Jo, tebe to bolí, a mě snad ne? Bolí mě srdce, které mi lámeš! A ani mi neřekneš proč!” nasadím něco mezi líbezným tónem smíchaným se sarkastickým.

Postavím ho zase na zem, ale zablokuji mu únikovou cestu svým tělem.

„Robíš si zo mňa srandu? Okamžitě odstúp!” syčí na mě.

„Ne, dokud mi nepovíš, o co tu jde, a nechoď na mě s tím, že za to můžu já! Celý víkend jsem makal od rána do večera, dneska jsem ani nešel do školy, jak jsem byl kantáre, a ty si tu na mě zkoušíš nějaký svoje mišuge pochody! Co ti kurva přelítlo přes ten tvůj frňák?!”

„Ty jsi byl v práci celý víkend?” zeptá se mě překvapeně.

„Jasně, že jo. Co bych asi tak dělal jiného? V pátek jsi vypadl, šel jsem do bazénu, setkal jsem se s Michalem, Terku už jsem nestihl a pak jsem jen pracoval a pracoval a pracoval. Ale dost o mně, spíš mi řekni, o co jde tobě?”

Chvíli si mě udiveně prohlíží, než vybuchne v hurónský řehot. Nebo možná zoufalý?

Ty bláho, bych klidně věřil, že ten kluk má PMS, tohle totiž není normální. Ani trochu.

Obtočí mi paže kolem ramen. „Nemohol si mi povedať v piatok rovno, že sa stretneš s Michalom? Vravel si, že ideš za Terkou. Prečo si sa s ním stretol? Keby si to s ním chcel dať dokopy, asi tu nie si…”

„Neřekl jsem ti to, protože ses neptal. Říkal jsem, že mám schůzku, pak že skočím za Terkou. Ne že mám schůzku s ní, ale… počkat, proč se vůbec tohle celé děje! Vysvětli mi to!” dojde mi, že mi stále neobjasnil, proč se chová tak pošahaně.

„Videl som ťa v piatok s Michalom v kaviarni, dosť ste sa k sebe mali. Užili ste si?” pronese na můj vkus až moc klidným hlasem.

Vybavím si ten den. I to své váhání. I moji nespokojenost s nastalou situací. Měl bych se konečně rozhodnout. Ne jen na oko, ale definitivně.

„Takže seš naštvaný, protože si myslíš, že jsme zase spolu? Vypadám snad jako někdo, kdo by si přelítával ze vztahu do vztahu, když celých sedm let se zrovna tomu vyhýbám?” nadzvednu obočí v nehraném údivu. Opomeňme fakt, že to tak chvíli vypadalo.

„Nie, iba si mi nepovedal, že ideš za ním, a potom vás vidím, ako sa držíte za ruky. V nedeľu mi Dan povedal, že s niekym si a nie v práci. Čo som si asi tak mal myslieť? Ale že som sa mýlil mi došlo hneď, keď si naprosto úprimne vymenoval, čo si robil,” přizná s náznakem hanby.

Zadívám se do modrých očiček, které mě zvědavě a oddaně pozorují. Nadzvednu ho za zadeček, aby se ke mně mohl přitisknout celým tělem.

„Štefane, příště mi raději volej, když mě nezastihneš doma. Nebo piš, nebo mě nech vyhlásit v rozhlase, ale pro krindapána, nedělej si vlastní závěry. Neužili, neužijeme. Ende šlus, s Michalem se sejdu tenhle pátek, a pokud chceš, klidně můžeš jít se mnou, co ty na to? Aspoň pochopíš, že minulost je prostě minulost,” nabídnu mu.

A o té nabídce, kterou jsem dostal a ještě neodmítl? Co oči nevidí, srdce nebolí, co uši neslyší, to taky srdce nebolí. Jednoduchý, pokud půjde se mnou, bude to pro Michala zároveň i odpověď.

 

Po úprimnom rozhovore som Radkove pozvanie prijal.

Ukážem jeho bývalému, že je iba bývalý.

Náš rozhovor sme zakončili neskutočným sexom, pri ktorom sa Radek asi rozhodol, že ma bude trénovať na gymnastickú súťaž. Niektoré polohy boli na hrane s nemožným. Nebyť mojich tanečných predispozícií, asi by mi tie nohy urval.

Ráno som mu zasa pripravil raňajky (neviem prečo ma to tak začalo baviť), no na pitie som mu priniesol iba vodu a to hneď z dvoch dôvodov. Prvý je, že tu nemám proteín, a druhý, že nemienim počúvať jeho komentáre o tom, ako som to zle pripravil.

„Dobre ráno,” zasmejem sa zo svojej strany postele. Otvorí jedno oko (zasa leží na bruchu, nejaká úchylka?).

„Už zase? Stejně jako minulý týden?” okomentuje ranný výjav, posadí sa a oprie sa o čelo postele.

„Bolo, no teraz sme u mňa,” usmejem sa a podám mu tanier. Prezrie si raňajky, vianočku s maslom a džemom. Chcel som sa činiť viac, no zistil som, že máme skoro prázdnu chladničku.

„Budu tě muset naučit dělat snídani, když si se toho tak ochotně ujal,” zamrmle, no do jedla sa pustí.

„Zasa začínaš?” urazím sa na oko a postavím sa na odchod. Radek ma chytí za ruku a stiahne na posteľ. „Ja ťa budem musieť naučiť, jemnejšie zachádzanie.”

„Nestěžuj si, stejně se ti to jemně nelíbí,” odpovie mi pobavene a kusne ma do krku.

„Teba to veľmi baví, však?” zasmejem sa aj napriek jemnej bolesti. Odpoveďou mi je iba súhlasne zamumlanie.

Ešte chvíľu ma tam okusuje, keď sa mi podarí zastaviť jeho sexuálne chute. Keď sa nad tým zamyslím, tak je to celkom zaujímavé. Ráno je to on, kto je nadržaný ako zajac. V priebehu dňa som to ja a v neskorých nočných a skorých ranných hodinách je to zasa on. Vlastne mám pocit, že ak budeme raz sami doma celý deň, tak sa z postele ani nedostaneme.

V škole sa zasa rozdelíme.

Cely deň si s Lenkou vymieňame sexuálne zážitky. Neviem presne, ako sme sa dostali k tejto téme, no držali sme sa jej ešte aj na čokoláde. Dozvedel som sa, že Roman má rád veci ako putá a podobne hlúposti. Netušil som, že sa to Lenke páči, no proti gustu žiaden dišputát.

Lenka sa pri opisovaní mojich pikantných scén často červenala (aj keď tie jej boli horšie) a zaprisahala sa, že nás niekedy musí pristihnúť. No a teraz sa nemám báť spať so svojím priateľom?

Celý týždeň prebehol ako po masle. Radek si na moju prítomnosť zvykol až abnormálnou rýchlosťou. Všetky veci, ktoré mi doniesol, sú naspäť u neho. Dokonca má aj on nejaké trenky u mňa.

V stredu sme šli do kina na nejaký nový horor. V škole sa tvári akoby nič, až na tie chvíle, keď sa rozprávam s nejakým chlapcom. Vidím, ako sa snaží, no žiarlivosť z neho priam srší a mne sa to páči. Musím sa priznať. Niekedy sám vyhľadám spoločnosť iného muža, len aby som videl, ako Radek žiarli.

Napríklad vo štvrtok v midnighte. Radek rozbil pohár, ako ho zvieral. Viete, keď Radek žiarli, potom má potrebu si niečo dokázať, a tak je sex akosi… drsnejší? No čo narobím? Keď ide o Radka a sex, som proste masochista.

Je piatok poobede a ja stojím pred skriňou a rozmýšľam, čo na seba, keď mi padne pohľad na najväčší kus oblečenia v mojej skrini. Je to Radkova mikina, ktorú si tu raz zabudol a akosi ju nehľadá. Presne to si vezmem.

Okolo pol druhej mi klope Radek na dvere.

„Co to máš na sobě?“ vyjaví sa ledva otvorím dvere.

„Tvoju mikinu,“ zasmejem sa a otočím sa okolo vlastnej osi s rozpaženými rukami.

„To vidím, ale proč?“

„Pretože som majetnícka ovca,“ žmurknem na neho a vyjdem cez dvere von. Bundu držím v ruke a druhou rukou zamykám dvere, keď sa mi obmotajú jeho ruky okolo pásu.

„Jsem taky majetnický, ale tvoje věci nenosím,“ zašepká mi do ucha, až ma strasie.

„Tak takto. Do mojich vecí by si sa ani nezmestil a vadí ti snáď, že ju mám na sebe?“ otočím sa a zapichnem do neho výhražný pohľad. Prejde ma skúmavým pohľadom a nakoniec záporne zavrtí hlavou.

„Ne, nevadí,“ odpovie a otočí sa smerom k schodom akoby nič. Tento chlap ma raz zabije. Vždy, keď mi takto šepká do ucha, moja krv sa zhromaždí iba v dvoch miestach a on to veľmi dobre vie. Mám pocit, že sa tým dokonca baví.

Cestou do TEJ kaviarne sa bavíme o všetkom a o ničom. Viete, to také rozprávanie, keď nemáte vyložene jednu tému, ale lietate z jednej do druhej a nikdy sa pri ničom dlho nezdržíte.

V kaviarni nám Radek nájde stôl pre štyroch, pretože trojku som mu rázne zakázal už v autobuse. Nemienim v takejto chvíli sedieť oddelene.

Akurát vychádzam z WC-ka (doma som na to akosi zabudol), keď zbadám blonďavého chlapca, ako sa zozadu vešia na môjho priateľa. Zhlboka sa nadýchnem, aby som tam proste bezmyšlienkovito nevtrhol, a pomalým krokom sa vydám k nim. Môj pomalý krok sa zmení na razantné dupanie, keď sa štíhle prsty chlapca, ktorý sa stihol premiestniť oproti Radkovi (aspoň, že tak), obmotajú okolo jeho zápästia.

„Takže, jak jsi se rozhodl?“ je prvé, čo počujem, keď sa k ním priblížim dosť blízko.

„To uvidíš,“ prednesie Radek, keď zastanem pri stole bez toho, aby sa na mňa pozrel.

„Čože?“ zhrozím sa a až vtedy mi venuje pozornosť.

„Ježíš…,“ pochopí, kto som, a pustí Radkovú ruku.

„Nie, Štefan,“ poznamenám a podám mu ruku. Predsa len som sľúbil Radkovi, že budem milý. Blondín ju prijme a ja sa posadím vedľa Radka. Chvíľu si nás premeriava, keď spustí.

„Tak jak jste se poznali?“

„Pretiahol ma v sklade v bare,“ odpoviem úprimne.

„Jak jinak,“ zasmeje sa Michal.

„On si s tím začal,“ bráni sa Radek, začo ho obaja obdarujeme šokovanými pohľadmi. Ja len hraným, no Michal úprimným.

„Nevěřím,“ vydýchne a Radek prikývne. „Takže jsi ho vlastne zbalil ty? Tak to klobouk dolů,“ venuje mi jeden zo svojich slniečkovských úsmevov.

„No povedzme si úprimne. Radek sa chytí ľahko, keď je návnadou sex,“ zasmejem sa a odpijem si z kávy.

Rozprávame sa tam asi dve hodiny. Hlavne ja s Michalom. Vážne je to milý chlapec. Prezradí mi na Radka kopu zaujímavých vecí, ako napríklad ako sa prvýkrát zľakol, keď ho Michal porosil, aby ho spútal. Alebo ako bol v šoku, keď chcel, aby ho udrel.

Áno, Michal sa mi priznal so svojou masochistickou stránkou a ja silne uvažujem, že si aj ja zaobstarám niečo také.

Na konci stretnutia sme si s Michalom vymenili čísla a dohodli sa, že si niekedy sadneme na kávu. No už bez Radka, keďže ten povedal za dve hodiny možno tri súvislé vety.

Na moje počudovanie je vážne Michal extrémne milý človek (možno trocha naivný). Zistil som, že sa nemám čoho báť, že na Radka už ani nesiahne. Na zastávke sme sa rozlúčili, pretože Michal išiel na pešo.

„Můžeš mi vysvětlit, co to mělo znamenat?“ obráti sa na mňa Radek?

„Čo by sa stalo?“

„Proč se bavíš s mým ex jako s nejlepším kamarádem? Kde je ta tvá žárlivost?“ nechápe. Pripadá mi to celkom vtipné. Sám neviem, prečo je to tak. Michal je proste ten typ človeka, s ktorým sa proste musíte skamarátiť.

„Tak to so mnou asi nebude až tak zlé ako s tebou. Michal je skvelý, milý človek a ja som rád, že som ho aj reálne spoznal. Inak by som ho asi naďalej bezvýznamne preklínal a nenávidel,“ smejem sa. Radek si ma ďalej premeriava nespokojným výrazom.

Keď prídeme k nemu domov, mám chuť na jeho drobca, no on to zatrhne a proste sa umyje a ide spať. Žeby sa ho to až tak dotklo, že sa bavím s jeho bývalým?

 

Co obvykle následuje po udobření?

Sex, jak jinak. Takže hned, co jsme si Štefanem vše vyjasnili, už jsem dychtivě zápolil s jeho oblečením. Dotáhl mě k sobě do pokoje, neboť chodba mu nepřipadala zrovna vhodná. Seděl mi bokem na klíně, když do sebe nořil můj tvrdý penis, a jeho vzdechy zaplnily celou místnost.

Následně jsem mu v praxi předvedl, že umím více poloh než jen jednu, jak si bláhově (anebo záměrně rýpal?) myslel a neopomněl to zmínit nahlas. Sice nejsem zrovna chodící Kámasútra, ale za život jsem se našukal tolik, až chudák litoval svých drzých slov. U mě se totiž neplatí jen za blbost, ale i za drzost.

Na schůzku s Michalem kývl, a tím nevědomě zabil dvě mouchy jednou ranou.

Zbytek týdne proběhne v relativně klidném tempu. Zjišťuji, že ovce se docela rychle stala součástí mého života. Ne vždy se mi ten pocit líbí, neboť mě často uváděl do stavu přetlakovaného papiňáku. Jen jen bouchnout, moc dobře ví, jak jsem žárlivý, a přesto ho co chvíli vidím, jak se lísá k nějakému klukovi. Má jediný štěstí, že gayů je stále málo, a tak mě to nechává víceméně chladným. Pokud nepočítám jeden jeho exces ve čtvrtek v baru, kdy jsem jen čekal až po tom vysokém a hubeném týpkovi, co byl výjimečně skutečně teplej, skočí a začne ho ojíždět přímo před mýma očima. Naštěstí si brzy uvědomil, kde je jeho místo. Nic nenamítal, když jsem ho dovlekl do skladu jako prvně a nechal se ojet bez větších výlevů emocí, což mu připsalo bezvýznamných sto bodů do plusu. Kdyby totiž ještě držkoval, nevím, co by následovalo.

V pátek vyrazíme za Michalem. Ovce dokonce v mojí mikině. Pozastavím se nad tím, protože jde o černou mikču s lebkou, která mi k tomu něžnému stvoření vůbec nejde, a také je tak o dvě velikosti větší, takže mu končí pomalu někde u kolen. Ovšem, chce jí mít na sobě, tak prosím. Mně je to putna, jako člověk, co nezná vlastní velikost, vypadá on. Ne já.

Michal můj záměr pochopí okamžitě. Ba co hůř. Chtěl se sejít se mnou, ale nakonec se baví s Ovcí, jak kdyby se s ní pásl na louce už od dětských let. A to chtěl slepovat náš vztah?! S každou další minutou jejich cvrlikání mě napadá, jestli se mi ta Michalova žádost spíš nezdála.

Ve chvíli, kdy přímo přede mnou zabrousí bez rozpaků na sex a vyměňují si své masochistické úchylky, vypnu. Snesu hodně, ale takový rozhovor mezi dvěma lidmi, jejichž zadek jsem prznil víc než jednou, to už je na pováženou i pro mě. Ať si klidně vyměňují své zkušenosti, ale bez mé ctěné přítomnosti, na čemž se neopomenou domluvit, pozoruji je s nadzvednutým obočím a přemýšlím nad tím, do jakého vesmíru jsem se to kurva dostal.

Dojde mi docela rychle, že jediný žárlivý člověk v našem čerstvém vztahu jsem já, a on mi to vesele potvrdí.

Z kavárny dorazíme až ve večerních hodinách. Výjimečně mám volný víkend, ale chuť na sex mě potom, co jsem si potvrdil svoji zjevnou až moc žárlivou povahu, přejde. Umyji se a zalehnu. Štefan má sice ruce šmátralky, ale v mojí hlavě stále bliká Michalův návrh, abych navštívil psychiatra. Nakonec ho musím zpacifikovat, sevřu ho v pevném objetí, aby nemohl provokovat, a během pěti minut se mi i s hlavou plnou myšlenek povede usnout.

V sobotu po obědě mě ovce vytáhne do víru velkoměsta.

„A kam vůbec jdeme?”

„Nechaj sa prekvapiť,” usměje se záhadně.

Jo, nerad to přiznávám, ale začínám se bát. Tuším neplechu. Ovšem Štefan si dává na čas. Prvně se chce procházet. Naštěstí ne ruku v ruce, to už bych mu asi doopravdy něco řekl.

Z Václaváku se však postupně dostáváme dál a dál, až staneme před sexshopem, kde se na mě ovce s rozzářeným úsměvem otočí.

Trvá mi to pouhé dvě sekundy. „Neříkej mi, že chceš něco z toho, co ti Michal doporučoval?!”

„Presne tak,” přikývne a drapne mě za ruku.

S výrazem člověka, co dostal slušný zásah elektrickým proudem, vejdu do menšího čtvercového prostoru plného erotických pomůcek, a to jak relativně normálních, tak i těch kýčovitých.

„Ale no tak! Tváriš sa, akoby si chcel utiecť,” směje se, zatímco si se zaujetím prohlíží vystavené obojky na krk, u některých nechybí vodítko a dost jich má jako třešničku na dortu i pouta. Takové “dva v jednom”.

„Jo, to bych nejraději udělal,” odfrknu si z uctivé vzdálenosti. Nemíním se tu nějak více rozhlížet. Ne, že bych proti těmhle věcičkám něco měl. Pár už jsem měl i tu čest vyzkoušet. Ale z neznámého důvodu je mi po několika letech trapně. Prodavačka se na nás zářivě usmívá, ale naštěstí si prozatím odpustila ty klasické věty: s čím vám mohu pomoci? Máte přání?, kdyby je totiž řekla, už jsem venku.

„No tak!” drcne mi do ramene. „Čo ti je?” zeptá se a stoupne si na špičky, aby si mě mohl zvědavě prohlížet.

„Ty vážně chceš, abychom si po necelých dvou týdnech chození pořizovali takovéhle…,” rozmáchnu ruce kolem sebe, „hračičky? Není na to brzy?”

Navrch na D/s vztahy nejsem zrovna odborník. Doufám, že až tak dalece jeho touhy nesahají.

„A kto povedal, že to všetko musíme hneď použiť? Iba, proste… ja by som to chcel,” opře se mi dlaněmi o hrudník a zvedne ke mně očička.

Víte, jak vypadal ten kocour v botách ze Shreka, když nasadil takový ten nyny kukuč?

Jo, tak přesně tak teď vypadá on.

Já budu litovat! Jak já toho budu litovat!

„Fajn,” zavrčím a otočím hlavu k prodavačce. „Věci na zakázku?” zeptám se.

„Jistě, cokoliv si budete přát,” odvětí.

„Na zakázku?” vyjeví se Štefan.

Přikývnu. „Jo, je to levnější než ty vystavené kraviny a navrch kvalitnější. Začneme jen pár věcmi,” vysvětlím a zamířím k pultu.

„Takže pouta, ne klasické, ale se sucháčem na ruce i na kotníky, bič kolem šedesáti centimetrů s minimálně třicítkou rukojetí, roubík, maska na oči, peří na lechtání a skřipce na bradavky,” vyjmenuji na prstech a úkosem pohlédnu na ovci, které s každým mým slovem vylézaly oči s důlků.

Nepočítám s tím, že bychom vůbec tohle všechno měli využívat. Nejsem sadista, ale ovce zjevně bude rozený masochista. Tímhle vyjmenováváním ho určitě dostávám do velkých rozpaků, což mi potvrzuje jeho rudá tvář, je to zábavné.

„A támhleto chci taky!” ukážu prstem na anální kolík s liščím ocasem (ovčí asi nebude v nabídce, ale tak co, zvíře jako zvíře). Je to kýčovitý, ale ten Štefanův výraz mi za to stojí. Navrch nebudu lhát, jestli mu to někdy skutečně zasunu do zadečku, tak ten pohled asi bude stát za mnohem víc.

„A chcete umělý nebo kovový?” zajímá se.

Schválně se otočím na rudolícího drzého tvora, který ztratil veškerou svoji odvahu už ve chvíli, kdy já jsem získal zpět svou sebejistotu. „Jaký chceš?” zeptám se se zářivým úsměvem.

„Ne… neviem,” odvětí a zapíchne pohled do podlahy.

Strašně rád bych se začal smát, ale ovládnu se.

„Tak obě verze,” pokrčím rameny. „Ty mi můžete dát rovnou, zbytek si vyzvednu.”

„Předpokládám, že materiál kůže a ocel?” ujistí se bruneta s úsměvem.

„Ano,” kývnu.

„Bylo by to tak za týden,” oznámí mi s pohledem do diáře.

Zanechám svůj telefon, aby mě mohli kontaktovat. Vypláznu patnáct stovek jako zálohu a další dva tisíce za ty ocásky, plus dvě kila za bičík, který vezmu taky (zrovna tenhle vypadá kvalitně).

Sotva, co vyjdeme ven, se na mě ovce vrhne. Respektive rozepne mi zip a nasomruje se mi na hrudník, nemít na sobě tak upnuté tričko, možná i pod něj. Ignoruje hrstku procházejících lidiček a zaboří mi nos mezi prsa.

„Co se děje?” zajímám se s hraným klidem.

„Hanbím sa, ako môžeš byť taký suverénny?”

„Nekupuju to prvně, a navíc nebyl jsi to ty, kdo mě sem dovedl?!” jevím se, ale v hrudi mi probublává smích.

„Bol, ja viem, ale aj tak sa hanbím,” přizná.

Obtočím kolem něj paže. „Jen počkej, až to na tebe použiji, to se teprve budeš stydět,” ujistím ho. A taky klepat vzrušením, na což se těším ze všeho nejvíc. Už dlouho jsem tohle nedělal, upřímně anální kolík s ocasem jsem ještě neměl v šuplíku nikdy. Tohle bude premiéra. Jednou.

Chce ještě do cukrárny a taky na jídlo, ale všechno zamítnu. Chci domů, chci si sednout na pelest postele a koukat se, jak vrtí ocáskem. Té myšlenky se nemůžu zbavit ani při sebevětší snaze. Oba kolíky mám v černé neprůsvitné tašce a slyším, jak se dovolávají svého uplatnění. Bohužel, vím, že dnes na ně nedojde. Možná tak na ten bičík, když si rád nechává napláct, tak ten by vskutku zvládnout mohl. I tak ho musím postupně obeznámit, nejde to hned. Zrovna tohle se prostě nemůžeme uspěchat, už teď vím, že to moje roky budované sebezapření dneska projde šíleně těžkou zkouškou (jestli projde).

Jedeme metrem, celou dobu mu špitám do ouška, jaké prasečiny ho čekají doma. Spíš ze srandy, nic z toho ve skutečnosti v plánu nemám.

Chudák neví, co dřív. Čím blíže jsme domovu, tím více rudne. Rukou nenápadně překontroluji jeho džínové kalhoty, které sice zakrývají na pohled všelicos, ale na dotek už méně.

Dan není doma, což je dost příjemné zjištění. Vysprchuji se a pošlu do koupelny i jeho. Zabere mu to na můj vkus až moc času, ale nevyptávám se, co tam takovou dobu dělal.

Hned jak vejde dovnitř, oblečený jen v boxerkách a tričku, dopluje až ke mně jeho nervozita. Ano, mluvit v teorii, slyšet něco málo… je jedna věc, ale skutečně zažít, zase druhá.

Nejsem žádný sadista, nebo už vůbec ne někdo, kdo si hraje na člověka, co má letité zkušenosti s takovými praktikami. O tom vím jen to, že těch stupidních padesát odstínů je blbost, neboť hlavní hrdinka si nechává díky své slepé zamilovanosti líbit všechno i manipulativní jednání hlavního hrdiny, který ještě navrch má sklony k sadismu už někdy z dob svého dětství. Ta kniha vlastně říká, že kdo má sadistické choutky, musel si automaticky projít v životě šíleně těžkým traumatem, kterého vede k vymýšlení idiotských smluv (já bych chtěl vidět některého právníka, když by takovou kravinu četl) a k tomu, že se k ženám chová jako k otrokům. Tereza to četla a nadšeně mi vylíčila celý děj, plus přečetla některé pasáže. Velice rád jsem jí tehdy shodil z jejího obláčku. Vždyť klidně můžou mít lidé vztah dominantna a submisiva, aniž by to automaticky znamenalo, že podřízený musí dostávat tresty, které mu způsobují bolest. Na tom to vůbec nemusí být založené. Ne každý submisiv je automaticky masochista, jenž potřebuje modřiny a krev k dosažení orgasmu (ale ano, jsou i takový, to jo). Ovce třeba vůbec není ryze submisivní typ, jen se mu líbí drsnější jednání, což znamená, že má pouze masochistické sklony a i tam bych dovolil pochybovat jak dalece sahají. Proto to vyzkoušíme.

Dojdu až k němu. „Nedívej se za mě, ale na mě,” přikážu mu. „Svlékni se.”

„Čo?”

„Do naha.”

Přetáhne si tričko přes hlavu, aniž by uhnul pohledem. Rty má stažené do úzké linky a bradu vystrčenou dopředu. Složím si ruce na hrudi a čekám, až si stáhne i boxerky a zůstane kompletně nahý. Dost mě zaměstnává pohled na štíhlé, atletické tělo.

„Zůstaň stát, ani se nehni.”

Z tašky vytáhnu tři pomůcky a každou pečlivě prohlédnu a pomalu vyjmu z obalu. Koutkem oka sleduji, jak poulí oči a hluboce dýchá. V momentě kdy vytáhnu černý bičík opletený tmavě modrou kůží, doširoka rozevře oči a stále jen zarytě mlčí. Vyzkouším pružnost, čím tvrdší, tím více je třeba citu v ruce. Může to totiž kurevsky bolet, tenhle je však pružný a měkký. Ideální pro začátečníky, kam spadám, neboť jsem naposledy tuhle věcičku používal před sedmi lety.

Můj penis je v režimu online už delší dobu, ale když ho přejedu lačným pohledem s bičíkem, který ledabyle držím v ruce, zatím poklidně podél své nohy, cítím, že mi chybí málo k tomu odhodit hračky a prostě ho klasicky ojet.

Ale nechci, když si nechá rád naplácat, tak s tímhle by rozhodně problém mít neměl.

Důkladně si prohlédnu každou skulinku jeho těla, potěší mě, jak mu tvrdne penis, když se pohledem dlouze zastavím v jeho rozkroku.

„Ke mně.”

Pomalu překoná dvoumetrovou vzdálenost a zastaví se na patnáct centimetrů přede mnou.

„Buď v klidu, neublížím ti. Chtěl sis to vyzkoušet, prosím. Kdyby cokoliv, řekni prostě dost,” informuji ho.

Pouze přikývne. Odložím hračku na zem a přesunu se za jeho záda. Podvědomě se narovná. Položím mu dlaně na lopatky, škubne sebou. „V pohodě, Štefane.”

Bříšky prstů pohladím nahá záda, nahoru a zase dolů, vnímám každý sval, obratel, lopatky. Má velmi štíhlé a pružné tělo, které svědčí o cvičení, to bude tím tancem.

Sjedu dlaní níž až na jednu jeho půlku. Nehne se. Pokleknu na jedno koleno a druhou rukou už silněji přejíždím mezi svalnatými stehny. Chvíli ho jen takhle hladím. Jednou letmo, podruhé tvrději. Postavím se a přejdu před něj, abych to samé dělal i zepředu. Záměrně se vyhýbám jeho údu, který sebou s každým přiblížením mých prstů či dlaně povážlivě zaškube. Postupuji výš po jeho těle a sám se narovnávám, dokud se neocitnu před jeho vzrušením staženou tváří. Neodolám a hluboce ho políbím.

Obtočím ruku kolem jeho zátylku a silně stisknu. Překvapeně zamrká a nadechne se v komentář, který z něj nakonec nevyjde. Aniž bych povolil sevření, vjedu mu prsty druhé ruky do úst. Ne jemně, ale ani hrubě. Nechám ho je důkladně navlhčit a rovnou s nimi zamířím z jeho pusy mezi jeho půlky.

Musím se kvůli tomu na něj víc natisknout. Vnímám lehké chvění jeho těla a odevzdaný postoj. Krouživými pohyby dráždím jeho otvor.

„Řekni, že chceš, abych tě šukal.”

Očekávám nějakou drzou poznámku.

„Ošukaj ma,” překvapí mě.

Na to přijde řada později.

„Hodný kluk,” vniknu jedním prstem dovnitř.

Přidušeně zasténá. Stále mi upřeně hledí do očí, zatímco postupně přidávám další prsty. Musí vnímat moji vlastní erekci, žár našich těl. Přesto je krásně poslušný. Po přidání třetího prstu ustanu v dráždění. Dobré dvě minuty se vůbec nepohnu. Cítím tep jeho zrychleného srdce, horkost nahého těla. Vím, kde je jeho citlivý bod, a svým dalším pohybem po něm přejedu a přitlačím.

Unikne mu hlasitý sten, ale stále mě propaluje očima. Uvolním zátylek, vyklouznu prsty z tepla a sehnu se pro černou hračku. Vím jen jedno, mě osobně tohle nikdy úplně nebralo, nicméně sledovat jak si to druhý užívá, už je jiný kafe, přesně proto jsem se k tomuhle týrání nechával občas Michalem přemluvit. Ale nikdy mě nedonutil si hrát na nějaké pošahané vztahy typu: pán a otrok, nebo pán a pes. A latex už vůbec, to podle mě patří na ženský.

Odstoupím a začnu placatým koncem jemně přejíždět po rozpálené pokožce, krku, klíčních kostí, prsních svalů, lehounce plesknu obě bradavky, až sebou škubne, z úst mu unikne sten. Objedu linii břišních svalů, podbřišku a několikrát polaskám celou jeho délku.

Co nejněžněji plesknu odhalený žalud, na němž se skví první kapička preejakulátu. Zakloní hlavu a táhle zasténá. Šokovaně přihlížím jeho vyvrcholení, dostřik má daleký, pár kapek jeho spermatu krom podlahy zasáhne i má stehna.

Tak zrovna takhle rychlý vývoj jsem nečekal, přisuzuji to vzrušení z neznáma.

Zadívá se na mě a mlčí. Měříme se pohledy a já očekávám, že prolomí ticho první. Nestane se tak.

„No fajn, pro dnešek asi stačí,” promluvím první.

 

Prejdem k nemu a sotím ho na posteľ. Obkročmo sa na neho posadím. Cítim jeho erekciu, ako ma tlačí do zadku cez jemnú látku boxeriek.

„Žiadne také. Teraz to chcem použiť všetko,“ zavrčím a hladne sa mu vrhnem na pery. Nerozpojím ich, až dokiaľ sa Radek aj so mnou nepretočí.

„Cože?! Seš si jistý?“ venuje mi skúmavý pohľad a ja len vzrušene prikývnem. Spojí zasa naše pery a aj s boxerkami na sebe sa natlačí na môj otvor. Neviem, ako sa to presne nazýva… sex na sucho? Ale práve teraz to vykonávame. Radková erekcia uväznená v jeho boxerkách sa trie medzi mojimi polkami. Je to vzrušujúce a Radkov výraz tesne predtým, ako sa takýmto spôsobom urobí, je na nezaplatenie.

„Na čtyři, však víš jak,“ zasmeje sa a postaví sa z postele. Najprv mi padne pohľad na jeho na nitku premočené boxerky, pod ktorými sa vyníma jeho pomaly chabnúci penis. Potom si však všimnem aj Radkov naliehavý pohľad, a tak prejdem po štyroch k čelu postele, o ktoré sa opriem rukami a vyšpúlim zadok. Radek sa prejde po izbe, otvorí nejaký šuflik a nakoniec sa vráti za mňa na posteľ.

Ani neviem ako a moje ruky sú k čelu postele priviazané tmavomodrou kravatou.

Nekomentujem to, pretože na to ani nemám energiu. Môj mozog je zastrený hmlou vzrušenia a ja som v móde, kedy je moja slovná zásoba ovplyvnená čisto na slová spojené s aktom uspokojovania.

„Uvolni se,“ zašepká mi do ucha a olizne ho. Zježia sa mi všetky chlpy na tele. Bozkáva mi krk, chrbát, zadok a naspäť. Rukami sa stará o prednú časť môjho tela. Hladká ma, hrá sa mi s bradavkami a sem-tam len tak akoby náhodou mi zavadí o penis a gule.

„Prosím… už mi tam… nie… čo strč,“ vytlačím zo seba s vypätím všetkých síl.

„Takové chlípné zvířátko,“ zasmeje sa, no jeho ruky a ústa z môjho tela zmiznú.

Cítim, ako sa mi zrazu niečo studené tlačí na dierku. Žeby ten kovový? Tlačí sa, no nejde to. Ani zďaleka nie je tak veľký ako Radkov, no je úplne suchý, takže to proste nejde. Radek sa ešte chvíľu snaží a mne tým spôsobuje miernu bolesť, ktorá však uspokojuje moje masochistické ja.

„Ne, takhle to nepůjde, musím použít gel,“ zamrmle si a mňa predstava toho, že aj to málo, čo je vo mne, ma zasa opustí, vydesí. Nechcem byť zasa prázdny. Potrebujem niečo v sebe. Ani neviem prečo, no jednoducho prirazím na kovový análny kolík. Bolesť mnou prejde v doprovode slasti. Prehnem sa v dokonalý luk a zakričím v zmesi slasti a bolesti.

„Zbláznil ses? Chceš se roztrhnout?!’“ zhrozí sa Radek, no ja jeho hlas vnímam iba okrajovo. Chcem viac… potrebujem viac!

Otočím zaslzenú tvár na Radka (čo mi to biologické predispozície dovolia).

„Prosím… viac,“ zašepkám, pretože na viac nemám silu. Sledujem Radkov šokovaný výraz, ako ho nahradí výraz maximálneho vzrušenia. S tichým zakliatím sa pozrie na môj anál a kolík povytiahne, aby ho mohol prudko vraziť naspäť.

Chcel by som vzdychať. Naozaj… chcel by som, aby z mojich úst vychádzali vzdychy. No zo mňa vychádza iba krik. Kričím v návaloch slasti a bolesti, ktorá mi spôsobuje ešte väčšiu slasť.

Sledujem Radka, ako sleduje miesto, kde sa do mňa vnára kolík. Udiera ma po zadku bez premýšľania. Vsadím sa, že na ňom budem mať zajtra modriny.

Na chvíľu prestane a natiahne sa po niečo na zem. Využijem túto príležitosť a trocha sa nadýchnem, rovnako ako prehltnem aspoň nejaké sliny, keď už väčšina končí na matraci podo mnou.

Po čo sa zohol, zistím hneď ako dopadne ďalšia rana na môj zadok. Je to bič. Udiera ma bičom a kolíkom plieni môj zadok neskutočným spôsobom. Zopár rán mi dopadne aj na chrbát, lopatky a boky. Kričím, až mi nestačí hlas. Zopárkrát už ma sklamal a môj výkrik znel, ako keď sa snaží spievať horár vysoké C v opere, kde zohráva hlavnú ženskú rolu. Ešteže tu nie je Dan.

Kolík opustí zadok. Reagujem na to smutným zamumlaním.

„Chtěl jsi použít všechno,“ odbije ma Radek a strčí mi tam ten umelý. Je to iné. Vážne je to iné. Neviem popísať, čo sa mi páči viac, no tento tak veľmi nestudí. Teda aspoň na začiatku. Predpokladám, že keď ma ten kovový opustil, už nepatril medzi studené kovy.

Radek mi vlepí zopár pús na kostrč, pričom vráža kolíkom najhlbšie, ako to ide. Bičíkom ma udrie po stehne a kusne mi do krku, zasa.

„Jo, seš sexy…, kurva, málem bych zapomněl,“ narovná sa a prestane so všetkým.

„Čo… čo robíš?“ pozriem sa na neho. Nerobí nič, iba sleduje kolík v mojom zadku.

„Zavrť zadečkem,“ prenesie zastreným hlasom a mne poskočí srdce. Fakt ho to vzrušuje. Mám pocit, že si to možno užíva viac ako ja. Chcem mu na to niečo povedať, no keď vidím ten jeho vzrušený pohľad, neodolám.

„Takto?“ opýtam sa a zavrtím jemne zadkom. Radek iba zavrtí hlavou. Čo po mne chce? Zavrtím zadkom najviac, ako viem. Cítim, ako ma jemný chvostík plieska po stehnách. Pripadá mi to skôr nechutné ako sexi, no Radek to očividne vníma inak. Oči má vytreštené a ústa otvorené.

Nechá ma zadkom vrtieť celkom dlho, než jednoducho ten kolík vytiahne von. V sekunde mám dnu jeho obrovský penis, ktorý sa s kolíkmi nedá porovnať, a tak to zabolí viac. No… som predsa masochista, nie?

Sex sa zvrhne na prahpusté sexuálne uspokojovanie. Radek do mňa buší, ako mu zvieracie pudy porúčajú, a ja ho nechávam. Takýto sex mám najradšej.

Vystriedame niekoľko polôh, keď sa urobím tretíkrát a Radek druhý. Za celý sex ma prinútil povedať asi milionkrát: „Patrím ti… som tvoj.“

Asi stotisíckrát: „Som tvoja čubka!“

A asi… no proste veľa: „Šukaj ma tvrdšie! Hlbšie! Rýchlejšie!“

Kričal som tieto frázy a im podobné asi 2 hodiny, kým sa konečne unavil, poslednýkrát ma vyplnil a padol aj so mnou na sebe do postele.

„Čo sprcha?“

„Serem na to,“ odpovedal mi a pevne ma objal. V takejto polohe (on na chrbte a ja celý na ňom) sme jednoducho zaspali. Neprikrytý, neumytý, neutretý. A že čistotný človek.

Ráno sa zobudím v rovnakej polohe, ako som zaspal, no jeden rozdiel tu je. Radkova pravá ruka je na mojom zadku a končekom prostredného prsta sa dotýka mojej dierky. Môže na to myslieť, aj keď spí? Zvrhlík!

Chcem sa postaviť, no neskutočne ma bolí zadok. Asi prvýkrát v živote ma zadok bolí tak, že sa neviem pohnúť.

Môj chabí pokus o pohyb zobudí Radka, ktorý si ma premeria pohľadom.

„Bolí?“ opýta sa.

„Neskutočne,“ zasmejem sa.

„Jo, kdybys nebyl tak nadržený a nevrazil si ten kolík do sebe, bylo by to teď mnohem lepší,“ skarhá ma a rukou mi odhrnie vlasy z tváre.

„Keby bolo keby, boli by sme v nebi. Prestaň byť ako moja mama a radšej mi pomôž.“

Neviem, akými zázračnými pohybmi ma dokázal Radek postaviť zo seba na nohy bez toho, aby to nejako extrémne bolelo.

„Ovce, co to je?“ opýta sa zhrozene, zatiaľ čo si ukazuje na podbruško. Miesto, kde som mal zhruba svoj análny otvor, keď som spal.

„Čo by to bolo? Tvoje semeno. Ja som sa chcel ísť umyť,“ poviem ihneď na svoju obranu, no Radkov šokovano-zhrozený výraz sa nestratil. Keby som vedel v pohode stáť a nemusel sa opierať, tak by som možno aj utekal, no teraz mi stena dodáva jedinú oporu, a tak mu môžem iba čeliť.

„Ne, to není jen sperma. Štefane, to je krev,“ prenesie potichu, akoby sa bál, že ma vydesí. Čož sa mu aj celkom podarilo.

„Krv?“

„Krev.“

„Chceš mi povedať, že si ma natrhol?“ neubránim sa obvyňujucému tónu.

Radek mi nič neodpovie, iba sa postaví a prejde až ku mne. Prudko ma otočí a prinútí sa rozkročiť a predkloniť.

„Máš ji i na stehnech, asi budeš natržený, snad jen to. Kurva!“ uľaví si a narovná sa. „Nemohl jsi prostě počkat? Chtěl jsem to nalubrikovat!“ osopí sa na mňa. Horko-ťažko sa na neho otočím a venujem mu vražedný pohľad.

„Takže ty mi roztrháš zadok a ja som tu ten zlý?“

„Já?! Zadek sis natrhl sám. Ovce jedna hloupá! Víš, co to znamená? Minimálně tři týdny bez sexu!“ rozčuľuje sa zatiaľ, čo pochoduje po izbe ako lev v klietke.

Po krátkej výmene názorov o tom, že ja nebudem môcť minimálne týždeň srať a jeho serie, že 3 týždne nezasunie, ma doniesol do kúpeľne, kde ma nechal samého sa umyť a napokon ma nechal takéhoto odísť samého domov. Hotový gentleman!

Po ceste som si v lekárni kúpil masť na hemoroidy. Niekto mi niekedy vravel, že to vraj pomáha. Malo by to urýchliť hojenie.

V nedeľu som zostal doma a preklínal deň, kedy som stretol Radka. Rovnako ako každý ďalší deň, keď som potreboval ísť na záchod.

V stredu sa mi na moje prekvapenie Radek vo svojom kabinete ospravedlnil. Ako spečatenie nášho vzájomného (neviem, čo odpúšťal on mne) odpustenia, ma prinútil mu ho vyfajčiť. Nesťažujem si (teda aspoň nie teraz, tam som frflal ako stará baba), Radkov penis milujem v akomkoľvek podaní, no je to kúsok nepríjemné.

„Už si spokojný?“ prednesiem trucovito, zatiaľ čo zapíjam chuť jeho semena.

„Ne, budu až večer, pokud tohle předvedeš alespoň třikrát,“ žmurkne na mňa.

„Ha, tak na to zabudni. Večer ma nemáš k dispozícii,“ odbijem ho a prejdem k zrkadlu na stene, aby som sa upravil.

„Jakto? Chodíme spolu, ne? Měl by si mi být k dispozici kdykoliv,“ vrčí na mňa a ja cítim, že každú chvíľu vybuchne.

„Idem s Michalom do kina,“ odpoviem mu akoby nič, akoby som nevedel, že ho táto informácia rozpáli do biela. S Michalom chodíme každý deň von. Má neskutočnú srandu z toho, že ma Radek natrhol. Rozumieme si a rozumie si aj s Lenkou (to bude tým, že milujú, keď ja trpím).

Radek tresne päsťami do stola, až spadne zakladač s papiermi.

 

„S Michalem do kina? Na co jdete?” zeptám se a sám se divím, jak poklidně to zní, na to, že moje prudká reakce v něm vyvolala vyděšený pohled.

„Na nejakú romantickú komédiu, nespomeniem si na názov,” odpoví a pozoruje mě s nadzvednutým obočím.

„Aha, no, tak si to užijte,” usměji se.

„Čože?” zeptá se hloupě.

„Abyste si to užili,” zopakuji a zvednu se, abych posbíral spadané papíry. Má to hned dva důvody, první, že opravdu potřebuji sesbírat ty papíry, abych nějak zaměstnal ruce a pokusil se uklidnit. Druhý, nechci, aby mi viděl do tváře.

„Rozumieme si, chodíme spolu von v podstate skoro každý deň,” odvětí klidně.

Aha. Chodí spolu každý den ven a mně se o tom ani neobtěžuje říct?! Proč asi? Teď ať mi někdo zkusí tvrdit, že nepřiměřeně žárlím! On chodí ven s mým bývalým, rozumí si spolu, ani se mi tuhle maličkost neobtěžuje sdělit a pak tu budu já ten, co žárlí až moc? Není zrovna důvěra to, na čem vztah stojí?

Ale fajn. Nebudu za žárlivého. Ovládnu se, o nic nejde. Jak on ke mně, tak já k němu. Ukážu mu zrcadlo.

Zatímco pomalu skládám papíry na hromadu, snažím se zklidnit dech. Nádech, výdech, nádech, výdech.

Nemůže mi na něm záležet až tak moc. Ještě je brzy a navíc… furt řeším svoji žárlivost, ale nikdy mě nenapadlo řešit jeho věrnost. Vždyť ho pořádně ani neznám! Nevím, jak si na tom je. Může si tvrdit stokrát, že jsem pro něj bůh, ale i boha lidé zradili, proč by nemohl on?

„Jsem rád, že sis našel kamaráda, i když je to zrovna můj bývalý. Teď mě omluv,” popostrčím ho ke dveřím a ignoruji jeho překvapený výraz. „Mám seminář, kde musím za chvíli být, tak ahoj, napíšeme si,” usměji se skoro mile a zabouchnu za jeho vykulenýma očima dveře.

Před pár dny mě obvinil z natrhnutého zadku. Ten kluk mě začíná prostě srát. Drzost je jedna věc, ale neschopnost přiznat chybu je zase druhá.

Udělal chybu s tím, že mě obvinil. On přirazil na ten kolík, on si může za roztrhnutou prdel. Chtěl jsem ho nalubrikovat…, ale komu není rady, tomu není pomoci. Budiž, tohle bych ještě zvládl. Přešel bych to, až tak velkorysý jsem.

Ale aby každý den randil s mým bývalým a ani se neobtěžoval mi o tom říct?

Pardon, to nepřejdu.

Nezbývá mi, než starý dobrý způsob ignorace. Postupně ho vytlačím ze svého života. Dostal se do něj rychle, neměl by být problém ho stejným tempem vyřadit. Mohl bych si s ním promluvit a zase poslouchat chytré kecy, kterak svoji žárlivost a majetnickost přeháním. Neměl mi zrovna tenhle “malinkatý” detail sdělit? Měl.

Už nechci se znova motat v kruzích a poslouchat, že ten “magor” jsem tu já. Pardon, ale s tímhle končím.

Zkrátka já si s láskou nerozumím. Jednoduchý. Proč jsem se na chvíli nechal obalamutit? K čemu mi to celé bylo?

Naházím pár svých švestek do batohu a zamířím na seminář.

Po celý den se cítím podivně lehký, jako kdybych se zbavil břemena, co mě celou dobu táhlo ke dnu. Kolem páté hodiny potkám ovci před vchodem do školy, kterak se vykecává s Markem, když mě spatří, polekaně od něj uskočí, jak kdyby to nebyl jen Marek, ale rovnou kobra královská.

Ani to mnou nehne. Ani trošku. A sakra! Tenhle pocit lhostejnosti mi doopravdy chyběl.

Projdu kolem něj jen s jednoduchým: „Čus.”

Neotočím se, i když za mnou zavolá. Jdu dál a s každým dalším krokem získávám ztracenou sebejistotu.

Nebudu něčí ochočený tygřík, co skáče, jak ovce píská. Kdepak.

Rozhodnu se navštívit Terezu. Ve stručnosti jí sdělím, jak se Ovce chová, pro jistotu. Je někdy dobrý vyslechnout si rádoby nezaujatou stranu.

„Až dneska ti řekl, že se s ním vídá pravidelně?!” vyjeví se.

„Ano, proč bych si něco takového vymýšlel?”

„Mě hlavně překvapuje, že jsi vůbec někomu dal šanci. Ale co takhle mu naznačit, že se k tobě nezachoval právě fér?” projeví se v ní její odvěká snaha neřešit problémy jednoduchým přímým řezem. Taky jsem býval takhle naivní a teď jsem si to znova vyzkoušel, sice na pár dní, ale to mi stačilo.

„Myslíš si, že je ideální mít zkraje vztahu takovéto problémy? Na začátku má být všechno růžové, ne? Lidé jsou pořád spolu, nemůžou jeden bez druhého být. Jsme spolu asi tak třetí týden a on už víc času tráví s Michalem než se mnou, uznej Terko, že to není normální.”

Sklopí zrak do desky stolu. „Jste oba jiný, na to, aby takový vztah fungoval, by to asi chtělo víc důvěry a taky víc empatie. Věděl, do čeho jde, tohle vypadá, jak když ti to dělá schválně. Na druhou stránku, třeba se nikdy s nikým tak žárlivým nesetkal a…”

„Co do toho sereš moji žárlivost?! O tu nejde, jde o princip. Obviní mě z natržené prdele, kterou si natrhl v podstatě sám. Chodí ven s mým ex, ale řekne mi to až x dní poté a ještě v podstatě omylem. Ne, Terezo, podle mě pro tohle není vysvětlení. Takhle to nemá zkraje být. Funguje nám to v sexu, ale nikde jinde ne. Nemá to smysl.”

„Víš, já se ti teď bojím poradit. Neznám ho, ale znám tebe. Udělej, co si myslíš, že je správně. Buď to pak olituješ, nebo ne,” usměje se smutně.

No, alespoň jsem se vykecal, hned jsem šel domů o další gramy lehčí. Skoro jsem si připadal jako dřív. Jako v době, kdy mi ovce nelezla do života. Doma jsem sbalil všechny jeho věci a pod menším úplatkem v podobě pozvání na tři pivka jsem vyslal Dana, ať to předá. Byl zpátky do hodiny s tím, že to dal Romanovi, kupodivu ani jeden z vlastníků bytu nebyl doma, nebo spíš pastýřka byla, ale ve sprše.

O kom se mluvívá…, hned, co mi Dan oznámí, komu předal těch pár švestek, volá mi Roman.

„Ahoj Radku, dal jsem mu to na postel. Lence jsem nic neříkal, ale ty mi řekni, o co jde? Ať se můžu připravit.”

Bez větších průtahů mu shrnu situaci a i své dojmy. Po mém vysvětlení nastane pár sekund ticha.

„Nevím, co říct. Podle mě on to tak vůbec nemyslí, ani ho nenapadlo, že to tak budeš brát. Ale, chápu, co se mi snažíš sdělit… a nemusíš se bát, tentokrát nejsi žárlivý magor ani trochu. Jsem na tvojí straně.”

„Díky, hlavně mi nezačni brečet do telefonu! Nebo zavěsím! Vlastně, já zavěsím i tak. Čus,” rozloučím se s lehkým smíchem.

Kolem večera mi ovce napíše, že se chce stavit. Odpovím naprosto jednoduše: Šetři kroky, jdu spát. Někdy jindy, možná. Dobrou noc.

Vzbudím se s takovým divným pocitem na hrudi. Je mi těžko, ale ranním krátkým běháním čítajícím pouhých deset kilometrů se mi povede ten pocit shodit. Nahradí ho lehkost. Přemýšlím celou cestu nad tím, jestli se chovám správně. Neměl bych si přeci jen s ním promluvit?

Jenomže myšlenka na to, že takhle vztah na začátku opravdu vypadat nemá, co bude dál? Přesně ta mě utvrdí v tom jak správné je mé jednání.

Štefana potkám jako na potvoru třikrát, ale pokaždé v davu lidí. Vždy ho jen s milým úsměvem pozdravím: „Ahoj Párku.” Nic víc, nic míň.

Na tréninku si ho krom pár vysvětlení, co dělá špatně, a trošku komandování, neboť mívá záseky, jinak nevšímám. Ani neřeším, s kým trénuje. Popravdě, kdyby se mě někdo zeptal, tak to nejsem schopen ani říct, jestli byl ve dvojici s tím, oním či případně tou.

Záměrně hned, co skončí hodina, vyjdu z cvičebny ještě dřív než většina lidí.

Zajdu do fitka, navštívím Romana, který je výjimečně doma. Zahrajeme starý dobrý CS 1.6 klasik. Boží věc, doporučoval bych střílečky hrát během zkouškového, ale i mimo. Kdykoliv má člověk ne zrovna dobrou náladu, tak to ohromně zabírá.

Mluvíme o všem možným, ale tématu mého (ne)vztahu se vyhneme. Roman mi přizná, že pastýřku asi miluje. Málem se válím smíchy po zemi, když to jeho “asi” zazní. Tak pokud jsem do někoho tvrdý, vím to určitě, ne?

V pátek si užiji volného dne lelkováním. Nejdu vůbec nikam. Nikdo mě na bytě neobtěžuje, když nepočítám odpolední návštěvu Markéty, která mě i Dana zapřáhne a společnými silami uvaříme Lasagne a nějaký random zeleninový salát. Navečer jdu do práce. Ovce mě bombarduje zprávami úspěšně už druhý den a tak si někdy kolem třetí hodiny mobil jednoduše vzteky vypnu. Nebaví mě to.

Už od začátku jsem věděl, že to celý je špatný nápad.

Podvědomě očekávám jeho přítomnost v baru. Dokonce mám i připravené, co mu povím, až na mě naběhne a zase začne mě obviňovat, jako kdybych já za to mohl, protože on chyby nedělá. Jen já.

Nasrat! Kdo mu sakra pomohl, když dobrovolně šel do auta se sadistou? (ano, já ho k němu navedl, ale šel s ním sám, kdyby měl trochu rozumu, tak by nevlezl do auta k někomu, koho zná dvě minuty, to sorry, ale jeho blbost). Kdo mu dovolil skoro všechno, co jiným celé roky zakazoval, aby se jen utvrdil v tom, že důvěra je drahá a blbě se zasluhuje? Varoval jsem ho o své žárlivosti a jak se mi odvděčí? Schází se s mým ex, aniž by mi to byl řekl.

Ubohý. Začínám se těšit, až mi přijde od plic říct, na co si to hraju, a pak mu já od plic řeknu, jaký hovado je on.

Proč mě to kurník tak sere?

Nepřijde. Ani v sobotu, ani v neděli.

Vzato v pondělí na mě čeká před kabinetem.

„Ahoj,” usměje se na mě smutně.

„Ahoj, můžu? Potřebuji dovnitř,” kývnu na dveře, před kterými stojí.

„Mohol by som s tebou hovoriť?” zeptá se tiše.

„Ááá Radku! Vás mi poslalo samo nebe!” ozve se za mými zády Peroutka.

Můj dnešní zachránce! Nevěřil bych, že ho někdy budu potřebovat.

„Copak potřebujete?” zeptám se zvědavě.

Jen něco těžkého přenést, ale když si všimne ovce, tak se stáhne. Bohužel, nesouhlasím.

„Ale, tady pan Válek už ví, co potřeboval. Rád vám pomůžu,” usměji se upřímně a ignoruji ten smutný ovčí výraz, který mi rozbuší srdce. Naštěstí se mi podivný tlukot podaří cestou do školní knihovny uklidnit.

 

Trápi ma to. Viem, že som mu to mal povedať skôr…, nie, mal som mu to povedať hneď. Alebo sa ho rovno spýtať, či mu to nevadí, keďže viem, aký je. No to, čo s Michalom riešime tri dni, má byť pred jeho ušami ukryté. Michal sa ku koncu týždňa sťahuje a Radek má za dva týždne narodeniny. Vlastne by som to ani nebol vedel, keby mi to Michal nepovedal. Viem, že Radek na také veci nie je, no rovnako viem, že chcem, aby mal so mnou všetko, čo do vzťahu patrí. Bol som bezradný… jediné, čo mi napadlo, bolo kúpiť mu nejaký proteín (ja viem, som veľmi kreatívny). Michal mi však dal zopár rád o tom, čo má Radek rád. Chodil s ním dlhšie, a tak o ňom vie oveľa viac, a preto som sa rozhodol sa s ním stretávať, pokiaľ je ešte v tomto meste, aby sme to naplánovali čo najlepšie. 99,9% jeho rád sa točilo okolo sexu, a tak sme pri tom aj zostali. Rozhodol som sa dať Radkovi najlepšiu noc jeho života, kedy si môže uspokojiť všetky svoje chúťky a potom to len tak akoby náhodou zakončiť tým 10 litrovým vedrom proteínu, ktoré som mu objednal. Nanešťastie sa nič z toho pravdepodobne neuskutoční. Radek ma ignoruje. Poslal mi všetky moje veci a správa sa, akoby som bol iba jeho študent. Trápi ma to. Viem, že je nahnevaný, a rovnako viem, že je to moja chyba, a tak sa rozhodnem stretnúť v piatok pre zmenu s Terkou, pretože predsa len ona o ňom vie tiež oveľa viac.

„Tebe jsem dlouho neviděla…, tak povídej, tuším, o čem chceš mluvit,“ neprekvapuje ma, že vie, o čo ide, aj keď som jej o tom ešte určite nevravel. Som si viac ako istý, že Radek sa s ňou o tom rozprával, čo je pre mňa istým spôsobom dobrá správa, pretože to znamená, že mu na mne záleží. V kocke jej vyrozprávam, prečo som sa stretával s Michalom a hlavne prečo som mu o tom nič nepovedal.

„Myslela jsem si, že to bude jinak,“ vyhŕkne šťastne a prestane sa venovať robeniu kávy.

„Čože?“

„Dostat se k Radkovi je docela umění, bylo mi jasné, že nemůžeš být takový hlupák, abys ho při první příležitosti podváděl navrch s jeho ex,“ vysvetlí mi vševediaco. Ako môže jeden človek vedieť všetko iba z jedného stretnutia? Vážne sme sa do teraz videli iba vtedy, keď som tu bol s Radkom.

„No tak mi poraď, čo mám robiť,“ prepichnem ju prosebným pohľadom. Terka si iba povzdychne a oprie sa o operadlo stoličky, na ktorú sa pred chvíľou posadila (sedíme v kaviarni, pretože už som nemohol čakať a musel som sa vyrozprávať hneď).

„Co asi? Omluvit se.“

„Ja viem. Snažím sa o to už dva dni, no nedvíha mi a moje SMS ignoruje,“ odpoviem sklamane, načo Terka vyskočí zo stoličky.

„A ty se mu chceš omlouvat přes telefon?! Běž za ním a prostě mu to řekni. A teď huš! Musím pracovat,“ vytlačí ma z dverí kaviarne a hodí po mne môj kabát.

No bola úprimná a mala pravdu. Dar z nebies mať takúto známu/kamarátku.