Láska na první zásun - Kapitola 3

„Vidíš ho? Vypadá to, že tě až tak moc nežere,” rýpne si Roman při pohledu na přiopilou ovečku, která se chichotá, jako kdyby mu ten nijak extra vysoký brunet právě vyprávěl nejlepší vtip na světě.

„A? Tím líp, je dobře, že se baví,” pokrčím rameny.

Během těch třech hodin, co utekly od naší prapodivné domluvy, mě asi tak třikrát napadlo, že to možná přehání. Chce, abych žárlil? Proč bych asi sakra měl?

A taky… nepřál by si mě zažít žárlivého.

Byl jsem napružený sám na sebe, že jsem ho pohledem vyhledával víc, než bych chtěl.

I teď, místo nalévání vína si prohlížím jeho snad už pátého balícího amanta. A ode mě bude chtít lekce svádění? Vidí se vůbec? Je taková koketa, že by klidně mohl napsat knihu s návodem jak sbalit muže. Bože, to je zase vtipný.

Jako kdyby můj pohled vycítil, otočí se a věnuje mi široký úsměv. Poklepu si na čelo a rozhodnu se víc si jeho maličkosti nevšímat.

Honza mě během večera přišel třikrát informovat o svém objektu zájmu. Jaká pak byla smůla, když si jeho vyhlídnutý koloušek sedl na bar a začal mě na féra balit přímo před ním.

Jsem sice svině, podle Romči teda jen hraná, ovšem až tak velká taky ne. Kluk to sice byl pěkný, hnědooký, snědý a s velmi milým úsměvem a tak sexy rty, že jsem se okamžitě viděl v nich, bohužel jeho okatý zájem jsem razantně odmítl. Nakonec se teda přece jen rozhodl, že Honza asi bude snazší volba, ale ten se nejspíš naštval, protože si v tu dobu, kdy ho začal vyhlížet, dávno našel jinou kořist.

Osudovou kořist. Někoho s kým zůstane, minimálně chvíli určitě.

Vím to, protože spoléhám na svůj instinkt, kdybych byl žena, nazvu to „šestým smyslem”.

„Znáš ho dobře?” zeptá se mě blondýn. Honza se se mnou před chvílí trochu zapovídal, když objednával pití. Teď si odskočil na toaletu a nechal tu blonďáka čekat.

„Ano, proč?”

Ve skutečnosti ne, ale tuším, že troška pomoci nikdy neuškodí.

„Je… ehm, hodně promiskuitní? Nechci hned sex, chci se prvně seznámit a Honza se mi moc líbí.”

„Kolik ti je?”

„Osmnáct, proč?”

„To vysvětluje tu debilitu, asi takhle. Honza je super kluk. Rozhodně bys ho měl poznat, a pokud chceš něco víc než sex…, řekni mu to hned. Když nebude na stejné vlně, tak ti to poví. A teď huš, musím makat.”

„Tohle už není bar, ale gay bar,” rýpne si Roman.

„Spíš se lidé už tolik nebojí jít se svou pravou orientací na trh. Podívej se kolem sebe, je tu dneska asi deset teploušů, když nepočítáš mě a ovci. Dohromady dvanáct, ale lidí je tu minimálně dvě stě, myslíš si, že gay bar je skutečně vhodné označení?”

„Co ti je? Byl to vtip, proč si dneska tak vážný?” zasměje se.

„Nevím, neřeš,” mávnu nad tím rukou.

Po zbytek večera už ovci nevyhledám pohledem ani jednou až do zavíračky. Nevím, kdy odešel, ale tuším, že asi ve stejnou chvíli, kdy Romana vystřídal Milan.

Vyhnat poslední lidi se nám povede až někdy v šest ráno. Další hodinu v deseti lidech uklízíme bordel, aby šéf neprskal. Nesnáší, když se to nechává na odpoledne.

Domů dorazím někdy kolem půl osmé. Hodím rychlou sprchu. Nastavím si asi pět budíku a jdu spát.

Ani jeden mě nevzbudí. Povede se to až Danovi, kterému se rozehraje telefon v obýváku. Přesně před mými dveřmi. Nejspíš by mě ten zvuk také nevzbudil, kdyby neměl na vyzvánění zrovna českou zhovadilost Nafrněná. Ta písnička mě tak neskutečně irituje, že mě i probere.

S hrůzou zjistím, že je půl jedenácté. První, co mi bleskne hlavou, je chudák ovečka. Nejspíš už nebude čekat. Na chvíli zvážím možnost, že se na to vykašlu a půjdu prostě dál spát, ale nakonec vystřelím z postele. Obléknu si první čisté věci, co mi přijdou pod ruku. Ledabyle pročísnu své zacuchané vlasy a zamířím na zastávku.

Proč jsem mu sakra neřekl, aby čekal někde u metra?! Proč trolejbus?!

Taky by to mohl řidič valit rychleji… jede s námi jako s porcelánovými panenkami.

Nebude tam. To je jasný, že nebude čekat. Kdo by sakra stál na zastávce skoro hodinu?

Ale on tam stál. Zaraženě zírám na jeho postavičku, která právě jde pár metrů od zastávky.

Vyrazil pryč až teď?!

Vystřelím z autobusu, jako kdybych měl průjem, a doběhnu ho. Sice cvičím, ale takový běhání skoro ještě v polospánku mě docela zadýchá.

Chytím ho za rameno a hlasitě oddechuji, zatímco on se ke mně překvapeně otočí. Pár sekund mě lustruje pohledem.

„Takže mám meškať a dostanem niekoho ako si ty? Ak si mi týmto chcel naznačiť toto, tak to učenie pôjde celkom ľahko,” rýpne si.

„Zaspal jsem,” odvětím a uhnu pohledem.

„A?” vyčkává dál.

Mám se mu jako omlouvat? Mohl jít domů už dřív! Je přece jeho blbost, že tu stál hodinu! Být to já, počkám maximálně čtvrt hodiny a mizím.

„No, omlouvat se ti nebudu,” ušklíbnu se.

„Tak fajn, ty si si o to povedal,” propálí mě vražedným pohledem.

Nakrčím přemýšlivě čelo. „Co?”

„Takže ty si si myslel, že na to neprídem? Strkal si mu ho do zadku každý druhý večer, zatiaľ čo ja som ťa doma čakal ako kretén! Všetky tie tvoje sladké rečičky a pritom klátiš iných! To ti už môj zadok nestačil? Alebo si si iba potreboval otestovať iný terén? Si obyčajné prasa! A pre tvoju informáciu ani ten sex s tebou nebol taký dobrý, ako si myslíš! S tým trpaslíkom nedokážeš vôbec nič poriadné!” vychrlí na mě hlasitě snůšku totálních píčovin.

Asi deset sekund si ho přeměřuji šokovaným pohledem. Nedělá si ten skrček ze mě náhodou dobrej den?

Omlouvám se pouze v ojedinělých případech a zrovna tenhle k nim podle mého soukromého mínění prostě nepatří.

„Hodláš tu hrát divadlo? Prosím, ale beze mě. Víš ty vůbec, v kolik jsem se dostal do postele? Šel jsem spát v půl osmé ráno! Celou noc jsem makal, chápeš to?! Ale fajn, slíbil jsem ti, že tu budu. Sám jsem to navrhl. Ale proč ty tu stojíš hodinu jako trubka? Proč si nešel domů, když tě to teda tak sere? Hm?” zkřížím si ruce pod prsy. Nemluvím tak hlasitě jako on. Naopak. Ze včerejška mě bolí hlasivky. Nesvlažil jsem si hrdlo vodou, takže spíš děsivě šeptám.

Nadechne se v odpověď, ale nemíním mu dát prostor.

„Kvůli tobě jsem vstal, i když bych se za jiných okolností na to vykašlal a spal dál. Víš, že nikdo normální by tu tak dlouho nestál? A já bych sem jel úplně zbytečně? Ale jsem tu. Tak se sakra tvař šťastně, protože mi věř, že bych se na to normálně vysral. A ještě něco, ten tvůj hlasitý výstup mě netankuje…,” zvednu ukazováček a ušklíbnu se. „Lekce číslo jedna, to, co si myslí ostatní, tě absolutně nemusí zajímat. Důležitý je, že ty víš…” zapíchnu mu prst do hrudi, až překvapeně zamrká, „kde je pravda.”

Pár sekund mě užasle pozoruje. „To síce neznie vôbec ako ospravedlnenie, ale asi sa od teba ničoho viac nedočkám… Nie si smädný?” zajímá se.

Musím se pobaveně zasmát.

„Ano, docela jo. Voda by mi bodla, skoro nemůžu mluvit,” odpovím chraptivě a demonstrativně si odkašlu.

Široce se usměje. „Takže kam chceš ísť? Do nejakej kaviarne? Ku mne domov?” zamrká to drzé stvoření.

„Do kavárny. Vím o jedné, kde budeme mít dost soukromí,” mrknu na něj a čapnu ho za ruku. Pár lidí, kteří nás stále vyjeveně pozorují, úspěšně ignoruji. Jak jsem říkal, mě nezajímá, co si myslí ostatní. Většinou.

Celých deset minut, co jdeme, zarytě mlčíme. Ovečka mě občas sjede pohledem, ale kdykoliv k němu tázavě otočím hlavu, zase jím uhne. Nijak jeho jednání nekomentuji. Zakážu si i nad tím přemýšlet.

K čemu jsem se to sakra nechal přemluvit? A co mu asi tak budu povídat?

Dojdeme k menší kavárně, kde dělají výbornou kávu. Za menší příplatek je možno jít i do malého salónku, kde jsou tři stolky a příjemné přítmí. Obvykle tam bývá prázdno. Snad bude i dnes.

Mám štěstí, protože službu má Tereza. Moje dlouholetá kámoška.

„Ahoj Radku! Chceš salónek?” zajímá se živě a sevře mě v náručí. Na oplátku jí obtočím ruce kolem pasu a přitlačím na sebe. „Hej! Nemůžu dýchat, obře,” stěžuje si na oko.

Propustím ji ze svých tlap a široce se usměji. „Chci salónek, je tam někdo?”

„Kdepak, budete tam sami… téda, kdo to je?” zeptá se zvědavě, když si všimne ovečky, která se celou dobu krčí za mými zády. Docela dobrý tah, protože skoro nejde vidět.

„To je Párek, můj student. Potřebuje něco doučit,” pokrčím rameny a o dva kroky ustoupím, abych se otočil a mohl se pokochat, kterak mu zrudnou tváře.

„Nie som Párek, som Štefan,” odpoví a natáhne k Terce ruku.

„Tereza, těší mě,” usměje se mile a prozíravě přehlédne mé rýpnutí.

„Tak fajn, už se znáte… teď pojď za mnou,” kývnu na ovečku.

„Užij si to se „studentem”,” pronese se smíchem Terka. Moudře její poznámku ignoruji. Dojdu k bílým dveřím a gentlemansky k nim mávnu.

„Prosím, dámy první,” pobídnu ovečku, která na mě nechápavě zírá.

„Ty si vážne debil,” protočí oči a mně zacuká v koutku úst.

Nevím proč, ale ta jeho drzost mě stejným způsobem štve jako baví.

„Ale no tak, přece znáš etiketu, ne?” vypláznu na něj jazyk.

Od kdy na lidi vyplazuji jazyk?!

Zarazí se s rukou na klice. „Na to, že si nespal, máš celkom dobrou náladu. Žeby to bolo mnou?” usměje se líbezně a vejde dovnitř.

„Neměj tak velké sebevědomí, jdu tě trápit, jasně, že se na to těším,” odpovím.

Usadíme se hned k prvnímu stolku. Tereza nám dá asi pět minut na prolustrování nápojového lístku, než přijde. Objednám si litrovou karafu vody a silné presso. Ovečka si dá zázvorovou limonádu a latte.

„Vidíš to, seš ukázková dáma. Dokonce piješ i dámské pití,” bavím se, sotva co Terka odejde.

„Hodláš do mňa rýpať? Ak áno, tak ja pôjdem,” oznámí mi podrážděným tónem.

„Prosím, jen běž…,” mávnu rukou, „támhle jsou dveře,” bavím se.

Zase sklopí uši i ocas. „Nie, zostanem.”

„Fajn, takže asi si přes noc nezměnil názor, co? Pořád chceš lekce svádění?” hádám.

Položí lokty na stůl a podepře si propletenými prsty bradu. „Áno, chcem.”

„Myslel jsem si to,” odvětím a on mi věnuje široký úsměv s nezbednými jiskřičkami v očích. Celkem by mě zajímalo, co za chůjoviny se mu teď honí hlavou.

„Čím teda začneme?” zeptá se zvědavě.

Vím já.

„Bude lepší, když položíš konkrétní otázku a já ti odpovím,” rozhodnu se přehodit iniciativu na jeho stranu.

Zamyslí se a přitom si skousne spodní ret, takže pro jistotu zapíchnu pohled do stolu. Tereza nám mezitím donese naše objednávky.

Než se pořádně rozhodne, co chce vlastně vědět, vypiju skoro celou karafu. Ta voda mi neskutečně pomůže.

„Jak zaujať niekoho ako si ty?”

„Specifikuj: někoho jako jsem já?” nakloním zvědavě hlavu na stranu.

„Není to potrebné, veľmi dobre vieš, aký si. Ale pokiaľ ťa to poteší… výstavného chlapa, čo je chladný ako kus ľadu,” odpoví klidně, ale neujde mi, jak mu pobaveně jiskří v očích.

„Chceš zaujmout ledovou sochu? Dej ji na pláž v Karibiku, to jí rozhodně zaujme,” odfrknu si.

„A nie si snáď ľadová socha?”

„A nejsi ty trochu drzý?”

„Som,” přikývne. „A to sa ti tak páči,” dodá sebevědomě.

Neodolám a zasměji se. „Vidíš, tady máš první bod. Když chceš zaujmout někoho, jako jsem já, musíš být víc otrslý, ale zase to nemůžeš přehnat. Muži jako já potřebují po svém boku milence, který si nestěžuje. Ideálně skoro na nic. Můžeš si trochu rýpnout, ale nesmíš to přehánět. Ovšem, to už jsme jinde. Zaujmeš drzostí, kterou spojíš s dokonalou submisivitou v posteli.”

Zamyšleně přikývne. „Inak povedané, môžem si rypnúť, ale v skutočnosti musím byť vždycky ten, čo bude poslúchať.”

„Dá se to tak říct, samozřejmě. V první fázi, kdy se snažíš zaujmout, nesmíš dát najevo strach. Nesmíš se vzdát po prvním třeba i hnusném odmítnutí. Typy jako já si rádi hrají, ale také rádi ubližují. Testují, co vydržíš,” vysvětluji.

„V podstate si ako mačka a ja som tu myš.”

„Výborně, a když mě hodně naštveš, klidně tě i sním,” zamrkám.

„Áno, to viem, minule si ma kusol ako kus steaku,” usměje se zářivě.

Zrak mi okamžitě padne na jeho odhalený krk. Otisky mých zubů už jsou pryč. Mrzuté.

 

Po jeho zdĺhavom monológu (ktorý ani zďaleka neodpovedal tomu, čo som chcel dosiahnuť) mi napadne iba jedna otázka.

„To síce neznie vôbec ako ospravedlnenie, ale asi sa od teba ničoho viac nedočkám… Nie si smädný?” jeho hlas znie ako zo starého hrnca, a tak mám pocit, že mu to pomôže.

„Ano, docela jo. Voda by mi bodla, skoro nemůžu mluvit,” odpovie mi trocha zarazene, načo si hneď odkašle.

„Takže kam chceš ísť? Do nejakej kaviarne? Ku mne domov?” odpoveď mi je viac ako jasná, no pomaly zisťujem, že mi robí väčšiu radosť si ho doberať ako s ním spať.

„Do kavárny. Vím o jedné, kde budeme mít dost soukromí,” chytí ma za ruku a vlečie za sebou ako neposlušné decko. Keď moju ruku prepustí zo zovretia, dorovnám s ním krok.

Celú cestu rozmýšľam nad tým, čo ma na ňom vlastne priťahuje. Otočí na mňa hlavu s otáznikom v zelených smaragdoch a prejde ma nechápavým pohľadom. Odvrátim svoj zrak ako by ma popálili horúcou vodou a (mám pocit že aj) sčervenám. Môže to byť nimi? Tými zelenými očami, ktoré nemá žiaden iný človek na svete? Tými očami, ktoré pôsobia tak chladne, ale predsa v sebe schovávajú akýsi cit a nežnosť? Ak to neboli ony, do ktorých som sa pri prvom stretnutí zamiloval, tak čo potom.

Obrátim zrak zasa na jeho tvár. Pery? Sú pekné, ale to nebude ono. Postava? Jasne má perfektnú… božskú postavu, na ktorej môžem nechať oči (aj ruky).

Za cestu sa na mňa ešte zopárkrát otočí a moja reakcia je stále rovnaká. Ďakujem bohu, že sa nikde po ceste neobjaví žiadna značka, inak by som do nej pri zaujatom civení na jeho dokonalosť plnou silou napálil. Poslednýkrát ho zbehnem pohľadom. Bude to tak… nemilujem žiadnu konkrétnu vec… milujem jeho ako celok, ktorý akoby vyskočil z reklamy na dokonalosť. Áno, milujem ho a nemenil by som na ňom ani chlp!

„Ahoj Radku! Chceš salónek?” vrhne sa na neho pekné dievča, ledva vojdeme dnu. Pri srdci ma pichne… žiarlivosť? Úspešne to ignorujem a skrývam sa za jeho chrbtom, nechcem veľmi prerušiť ich privítanie sa, ktoré vyzerá viac ako priateľské. Žeby aj ju narval do regála?

„Kdepak, budete tam sami… téda, kdo to je?” preruší moje myšlienkove pochody o tom, ako ju rozporcujem, keď to je pravda.

„To je Párek, můj student. Potřebuje něco doučit.” To je kretén! Očividne nie som jediný, koho baví si robiť srandu z toho druhého.

„Nie som Párek, som Štefan,” oznámim a s úsmevom jej podám ruku.

„Tereza, těší mě,” prijme moju ruku s rovnako milým úsmevom ako je ten môj a ja som šťastný, že ignoruje moju prezývku.

„Tak fajn, už se znáte…, teď pojď za mnou.”

„Užij si to se „studentem”,” odhalí jeho trápne divadlo a mne sa na tvári objaví škodoradostný úsmev. Očividne tu nie som prvý.

„Prosím, dámy první,” prenesie ten najdetskejší vtip, aký poznám, a môj úsmev je ako šibnutím čarovného prútika preč.

„Ty si vážne debil,” prenesiem na oko urazene.

„Ale no tak, přece znáš etiketu, ne?” vysmeje sa mi a odhalí mi jazyk.

„Na to, že si nespal, máš celkom dobrou náladu. Že by to bolo mnou?” prenesiem so sladkým úsmevom, keď stojím pred dverami od salónika. Mám pravdu… toto ma baví.

„Vidíš to, seš ukázková dáma. Dokonce piješ i dámské pití,” okomentuje môj výber nápoja a mňa jeho podrypovanie už začína srať. Je iné, keď podrypujem ja jeho…, on nemá city, ale mne jeho poznámky dokážu niekedy aj ublížiť.

Robím si srandu! Všetko moje urážanie sa je len naoko, aby mal pocit, že má navrch. Však ja mu ešte ukážem!

„Hodláš do mňa rýpať? Ak áno, tak ja pôjdem.”

„Prosím, jen běž… Támhle jsou dveře,” baví sa na môj účet a ja nahodím masku krotkého baránka (možno ovečky?).

„Nie, zostanem.”

„Fajn, takže asi si přes noc nezměnil názor, co? Pořád chceš lekce svádění?” otočí tému smerom, kde sa mi to začína páčiť.

„Áno, chcem,” odpoviem s podobrenou hlavou a sledujem jeho reakcie.

„Myslel jsem si to.” Ako ho tak sledujem, začínam mať chuť na ďalšie kolo v tom sklade… Pri tejto predstave sa mi samovoľne zvlnia pery do širokého úsmevu.

„Čím teda začneme?” som nedočkavý ako dieťa na Vianoce.

„Bude lepší, když položíš konkrétní otázku a já ti odpovím,” odbije ma. Nepáči sa mi to… Má ma učiť a nie odpovedať na moje otázky.

„Jak zaujať niekoho ako si ty?” vyslovím prvú najobšírnejšiu otázku, ktorá je zároveň aj témou celého tohto stretnutia.

„Specifikuj: někoho jako jsem já?”

„Nie je to potrebné, veľmi dobre vieš, aký si. Ale pokiaľ ťa to poteší…, výstavného chlapa, čo je chladný ako kus ľadu,” pomastím mu trocha ego.

„Chceš zaujmout ledovou sochu? Dej ji na pláž v Karibiku, to jí rozhodně zaujme.” Jasné, hneď potom, čo tú ľadovú sochu na tej pláži pretiahnem.

„A nie si snáď ľadová socha?”

„A nejsi ty trochu drzý?”

„Som… A to sa ti tak páči,” zasa vsádzam všetko na sebavedomie a priamočiarosť… Predsa len mám pocit, že sa mu to akosi páči.

„Vidíš, tady máš první bod. Když chceš zaujmout někoho jako jsem já, musíš být víc otrslý, ale zase to nemůžeš přehnat. Muži jako já potřebují po svém boku milence, který si nestěžuje. Ideálně skoro na nic. Můžeš si trochu rýpnout, ale nesmíš to přehánět. Ovšem, to už jsme jinde. Zaujmeš drzostí, kterou spojíš s dokonalou submisivitou v posteli.” Takže takto fungujú jeho myšlienkove pochody?

„Inak povedané, môžem si rypnúť, ale v skutočnosti musím byť vždycky ten, čo bude poslúchať,” skonštatujem jeho monológ a sám si v hlave predstavím, ako to uskutočniť. Nevraví vlastne presne o mne? Mám rad sex v akomkoľvek podaní (aj keď preferujem drsnejší) plus som aj drzí…, takže som dokonalý.

„Dá se to tak říct, samozřejmě. V první fázi, kdy se snažíš zaujmout, nesmíš dát najevo strach. Nesmíš se vzdát po prvním třeba i hnusném odmítnutí. Typy jako já si rádi hrají, ale také rádi ubližují. Testují, co vydržíš,” vysvetľuje niečo, čo som už dávno pochopil.

„V podstate si ako mačka a ja som tu myš.”

„Výborně, a když mě hodně naštveš, klidně tě i sním,” hlavou mi preletí spomienka na náš sex v sklade.

„Áno, to viem, minule si ma kusol ako kus steaku,” usmejem sa na neho. Neujde mi, ako skontroluje môj krk, ktorý na sekundu obdaruje sklamaným pohľadom. Vadí mu, že jeho zuby už zmizli?

„Nebudem sa hnevať, ak to zopakuješ,“ vrátim sa naspäť k podrypovaniu.

„Ne, díky,“ odmietne ma, no mne neujde, ako nasucho prehltne. Musím uznať, že ten chlap má skvelé sebazaprenie. Dokázať si takto dlho odmietať to, čo tak veľmi chce, aj keď sa mu to samé núka…, to chce silu.

„Mám ďalšiu otázku,“ nedá mi jedna myšlienka a ja ju musím vysloviť nahlas.

„Poslouchám,“ odpije si z pohára a venuje mi pozornosť.

„Ako často a s akými „priateľmi“ alebo „študentmi“ tu chodíš?“ hneď ako to vyslovím, mám chuť si nafackať. Jeho výraz sa zmení na diabolský úškľabok a mne prebehne mráz po chrbte.

„Žárlíš?“ mohol ma odhaliť takto skoro? Je pravda, že som si nedával veľký pozor, no aj tak…

„Mám pocit, žeby ťa to nemalo tak tešiť, nie? Sám vravíš, že ťa absolútne nezaujímam… takže?“ chopím sa prvej veci, ktorá mi pripadá ako záchranné lano, a očividne to zaberie. V jeho tvári sa na okamih mihne šok, ktorý sa v sekunde zmení na kamenný výraz.

„Co je ti do toho?“ budeme sa hrať? Tak fajn!

„Tak ja si to zistím sám… Inak kde je tu záchod?“ premeria si ma pohľadom.

„Hned vedle baru,“ oznámi mi a ja sa s úsmevom vyberiem uskutočniť môj plán. Vyjdem zo salónika a vyberiem sa smerom – BAR. Pripomína mi to prvé stretnutie s Radkom… tiež som si to mieril k baru… vtedy som však ešte nevedel, že to je škodoradostný kretén.

„Potřebuješ něco?“ preruší ma Terka.

„Ehm… vlastne áno. Vieš, vzhľadom k Radkovej minulosti mám dosť pochybností o tom, čo mi vraví, a neviem, čomu mám veriť…,“ spustím a snažím sa tváriť, čo najviac strápene dokážem. Predsa správny priateľ sa trápi, keď mu jeho priateľ niečo tají.

„Ptáš se na jeho sexuální život? Nevím, že by to patřilo k minulosti… a ty jsi vlastně jeho co?“

„Priateľ,“ skočím jej doreči. Chvíľu na mňa civí so sánkou na zemi a očnými buľvami na tej striebornej tácke, čo drží v rukách. Keď jej zamávam rukou pred očami, preberie sa.

„Počkej… on s tebou spí pravidelně?“ odloží tácku na bar a založí si ruky na prsiach. Vyzerá, že mi neverí.

„Spali sme spolu už štyrikrát. Všetci čo ho poznajú, sú najprv prekvapený a on o tom nerád hovorí…, mám pocit, že sa za to hanbí,“ jej pohľad zmäkne a ja vidím náznak dôvery.

Funguje to! Teraz ti ukážem. Pri troche šťastia sa to roznesie a on bude mať peknú klebetu na krku.

„Tak vzhledem k jeho minulosti, dá se říct, že i ano. Zapřísáhl se, že už nikdy s nikým nebude chodit,” oznámi mi a prejde za pult. Chvíľu ju sledujem, ako pripravuje kávu.

Takže nejaká zaujímavá udalosť v minulosti?

„Čo sa stalo v jeho minulosti?“ Tereza sa prestane venovať kávovaru a otočí sa na mňa.

„Promiň, ale to ti musí říct on. Pokud ses přišel ptát na tohle, tak ti to nemůžu říct já.“

„Nie, to nebola moja otázka.“ Čo už… na minulosť prídem inokedy. „Moja otázka je, či si tu privádza často svoje objekty záujmu,“ zasa mi venuje jeden z tých neveriackých pohľadov, no nakoniec mi odpovie:

„Ne, chodí sem pouze s kamarády, často. Jako jeho přítel jsi tu první,“ venuje mi širokánsky úsmev.

Zrazu sa zovretie okolo môjho srdca povolí. Ani som si neuvedomil, kedy mi myšlienka na to, že som iba jeden z mnoha, začala takto naháňať hrôzu. Tereze som sa poďakoval a ona mi dala svoje číslo. Vraj keby že sa potrebujem vyrozprávať. Tiež mi povedala, že sa s ním vychádza strašne ťažko… akoby som to už nevedel. Zdržal som sa tam celkom dlho, čož mi nezabudol vytknúť. 

„Kde jsi byl tak dlouho?“ spražil ma ešte, len som otvoril dvere.

„Na záchode?“

„A cos tam dělal?“

„Rodil… no čo sa asi robí na záchode?“

 

„Rodil… no čo sa asi robí na záchode?“ protočí oči, když se vrátí z wc po dobrých deseti minutách. Už jsem tu pomalu začal zapouštět kořeny.

Jak ty ke mně…

„Aha, sral si,” přikývnu naprosto vážně a silou vůle potlačuji smích, když mu oči vyjedou z důlků a bradou skoro surfuje po podlaze. „V tom případě rozhodně nemůžeš očekávat, že se naše dnešní schůzka zvrhne ve vášnivý sex. Přiznám se, že mít exkrementy na svém penise není zrovna můj sen,” oznámím mu klidně.

Ten jeho výraz je k nezaplacení. Ze samého přemýšlení se mu nad čelem utvoří důrazná vráska. Když mu secvakne, co chtěl básník říci, celý očervená.

Bože, tímhle tempem mě z něj za chvíli začnou bolet zuby.

Jasně, že to, co jsem řekl, jde obrátit proti mně. Prosím, jen do toho. Nemůžu si pomoct, ale hrozně mě baví ho šokovat.

Neodpovídá, protože přemýšlí do doby, než se posadí naproti mně a v očích mu bleskne vítězný pohled.

„Prepáč, ale práve s vášnivým sexom som vôbec nepočítal. Veď si mi dôrazne povedal, že nič také predsa nehrozí, nie?” zamává řasami jako dokonalá imitace mrkací panenky.

Člověk by si myslel, že je má nalepovací, takhle dlouhé smetáčky nemají na očích snad ani dívky. Pomalu by jimi mohl vymetat prach.

„Jen jsem si chtěl rýpnout,” usměji se nevinně.

„Nehovor,” věnuje mi stejně roztomilý úsměv.

„Fajn, zanechme toho cvrklikání. Nejsme přece hrdličky. Co dál tě zajímá?” zapíchnu do něj zkoumavý pohled.

„Keď sa mi podarí ho získať, ako si ho mám udržať? Nechcem ho iba úspešne dostať do postele. Chcem viac.”

Pobaveně povzednu obočí. „Víc? Myslíš jako vztah? Podle mě ho musíš přesvědčit, že o něj skutečně stojíš. Flirtovat s ním, vyjadřovat mu obdiv a hlavně se snažit, aby to všechno bylo upřímné… od srdce.”

„Aha, takže ho vlastne musím obdivovať ako najkrásnejší poklad a neustále sa mu pchať do riti, aj keď sa mi napríklad práve ani nechce a nemám náladu?”

„Přesně tak,” odvětím. „Ale to není vše, k tomu musíš dbát na to, aby se neustále cítil uspokojený. Po fyzické stránce,” zasměji se.

Sevře v dlaních své z půlky vypité latte a zamyšleně usrkne. „Ale takto náš vzťah zostane len na fyzickej úrovni,” pronese skoro zklamaně.

„Náš? No, náš nezůstane na vůbec žádné úrovni,” ujistím ho. „Ale jinak, nemyslím si. Pokud hledáš samce, musíš mu prostě dopřát rozkoš a to takovou, aby se nemusel dívat jinde. Pak tě nejspíš i on odmění svým zájmem a že bude hodně podpořen právě sexuálním pudem? A vadí to? Vylučuje se láska a sex? Ne, spíš naopak. Když budeš svolný, budeš mít i projevy citů. Třeba ne hned, ale časem určitě. Hormony fungují spolehlivě. Jakmile s někým spíš častěji, pravděpodobnost, že se do tebe jeho mozek poblázní, je s každým sexem vyšší a vyšší. A to bez ohledu na pohlaví…,” utnu svůj monolog a rychle dopiji zbytek vody.

Málem jsem vyslovil, co jsem vůbec říkat nechtěl! Kurník. Už od včerejška vím, že tenhle nápad s vyučováním „svádění” je hloupý.

On chce lásku… proč? Vždyť přináší akorát problémy. Mám pravidlo, že nikdy nevsunu svůj penis do jednoho zadku dvakrát. Není bezdůvodné. Je čistě bezpečnostní. Stejně jako alarm, který si někdo nainstaluje do baráku. Prostě opatření proti citům. Láska totiž není v srdci. To je tak šílený blábol jako třeba fakt, že štíři jsou žárliví. Láska je v palici.

Své myšlenky, chutě, domněnky a i emoce lze velmi dobře ovlivnit. Ovšem jakmile se v hlavě začne rozlévat oxytocin, který s každým dotekem, mazlením a hlazením vyvolává v mozku zmatek – lásku a důvěru, začínáte být čím dál víc v hajzlu. Věřit někomu se silně nevyplácí. Lidé jsou svině. Byli a budou. Snažím se být větší.

Tenhle hormon lásky je v malých dávkách docela fajn, ale jakmile je ho hodně, člověk se pak chová jako blbec. Nebo třeba jako patologický žárlivec. Nevidí, neslyší a ubližuje sobě i druhému.

A já teda blbec už nikdy nebudu.

Zatřesu hlavou ve snaze vyhnat přiblblé úvahy. Podívám se na něj. Upřeně mě pozoruje a po dlouhých letech mi přijde, že ve mně někdo čte.

Ihned nasadím svůj obvyklý ironický výraz. „Dál je důležitá věrnost. Nejhloupější věc, kterou můžeš udělat, je zaměřit svou pozornost na jiného muže. Musíš mít oči jen pro něj. Navenek „ledové sochy”,” s úšklebkem naznačím prsty uvozovky, „bývají tvrdé a bezcitné jen do doby, než se jim dostaneš pod kůži. Při troše píle se ti může podařit z nich udělat skoro krotké tygříky.”

Opře se o lokty a nakloní se ke mně blíže. „Je mi jasné, že tebe niečo tak nezmyselne ako láska nič nevraví. Avšak mám pocit, že práve ty si býval tým krotkým tygríkom,” usměje se vševědoucně.

Zabiju Terezu! Musí si pouštět hubu na špacír? Proto tak dlouhá toaleta? To i vysvětluje jeho hlod, že si to zjistí jinak.

Taktéž se k němu přikloním. Dechem ovanu jeho ústa, která se pootevřou, zatímco jeho oči sjedou na mou pusu. „Víš…,” šeptnu a špičkou jazyka objedu jeho plný spodní ret, „tobě do toho vůbec nic není,” odtáhnu se.

Chvíli mě zmateně pozoruje a mimoděk si přejede se zastřeným pohledem palcem po spodním rtu.

Dostanu nápad. Další stupidita! V posledních dnech mě snad nic jiného než hlouposti nenapadá.

„Ale dost teorie, přejdeme na praxi,” složím si ruce pod prsy a věnuji mu široký úsměv.

„Prax?” podiví se.

„Samozřejmě, první lekce bude umění nenápadného svádění, které tobě bohužel zrovna dvakrát nejde. Umíš jít na věci přímo, ale neumíš na to jít oklikou. Víš, co je uměním svůdce?” zeptám se a záměrně si prostředníčkem pohladím rty, jako kdybych stíral kapku zatoulané vody.

Znovu sjede očima tam, kam má. Ani si to neuvědomuje, co s ním dělá jen hloupá neverbální komunikace.

„Netuším,” odpoví a trhne hlavou, jako kdyby si právě až teď uvědomil, kam mi celou dobu civí.

„Donutit lovce si myslet, že ho svedl on sám. Vzbudit v něm pocit, že to všechno je jeho vlastní touha, přičinění a i vina. Takže k prvnímu cvičení… oči, ty jsou nejdůležitější.”

„Oči?” překvapeně zamrká.

„Ano, pohledem můžeš říci hodně. V podstatě všechno.”

„Nemyslím si, že všetko.”

„Ne? Hlupáčku, jen pouhým pohledem dokážeš vyslat nespočet signálů. Můžeš jím projevit zájem, upozornit na sebe, přitáhnout pozornost. Jen očima, nic víc nepotřebuješ. Dlouhý pohled, lehké zamrkání a mimovolné zvednutí koutku úst v úsměvu.”

„Jasne, tým by som ohromil fakt všetkých,” vyprskne smíchy.

Jen počkej, až ti to ukážu, ty drzá ovce!

Teď ale jeho poznámku budu igrnorovat. „Takže rty. Našpulením úst stočíš pozornost právě k nim. Nemyslím tím žádný duckface, ale takové mírně vyklenutí. Spíš naznačení. A nemusíš nutně použít zrovna tohle, lze na rty upozornit i jinak. Prostě provokace a teď nemyslím žhavou, ale spíš jen dráždivou, nenápadnou.”

Hlasitě se rozesměje. „Pozri, to je jak z lacnej komédie.”

„Tak poslyš, pokud mé rady hodláš podrývat, tak ti žádné dávat nemusím!” zavrčím naštvaně.

Zavrtí hlavou a zklidní svůj řehot jako na povel. „Prepáč, iba mi to príde lacné. Prečo chodiť okolo horúcej kaše, keď je lepšie ísť na vec priamo? Nie si práve ty ten typ, čo to oceňuje?”

Protočím oči. „Ano, ale ty nechápeš, co ti tu povídám. Nemluvím o přímém útoku, mluvím o tom, jak si pro něj připravit pole… názorná ukázka,” chytnu židli a posadim se před něj.

Otočí se ke mně a zmateně mě pozoruje.

„Teď ti předvedu nevinnou praxi,” usměji se.

Nedůvěřivě si mě přeměří.

Jen ať sleduje, co všechno jde, když se lovec rozhodne být hladovou ovcí.

Dobrou minutu ho pouze sjíždím očima. Představuji si přitom, že se ho skutečně dotýkám. Jeho rtů, brady, klíčních kostí, stále rychleji se zvedajícího hrudníku, bříška a tam pro jistotu skončím. Vysílám k němu svou energii, touhu a on ji přijímá jako hladový hromosvod bouřkové blesky. Pomalu se vrátím k jeho modrým očím, kde je místo nedůvěry upřímný zájem s jasným pomalu plapolajícím ohněm.

Mírně natočím hlavu bokem, lehce pootevřu ústa. Nevědomky mě zrcadlí. Atmosféra kolem nás znatelně houstne. Tichý šum z kavárny, jako by ustoupil do pozadí. Na spánku mu vyskočí žíla. Zaryje si prsty do stehen a vystrčí ke mně bradu.

Přejedu si ukazováčkem přes pusu a trochu se přikloním. Též se přiblíží.

Položím pravačknu na jeho odhalené předloktí jakoby omylem, jako kdybych nevěděl, co s ním tento nevinný dotek provádí, kolik horké krve mu rozproudí tepnami.

Pár sekund si užívám promíchání našich vzájemných tužeb, které jsou skoro stejné a přesto jiné.

Jeho jemná a doufajicí. Moje dravá a troufajicí.

Zamrká vědom si těch výbojů kolem nás, které by snad i zaply mikrovlnku, jak elektrizující jsou. Zatnu čelist, abych nezašel s ukázkou příliš daleko.

Pohladím hebkou pokožku jen bříšky prstů, jako když s někým hovoříte a omylem se ho dotknete. Pozoruji jeho zuřivé nasávání vzduchu, kterého má nedostatek. Přeruším kontakt našich rukou a jazykem si zvlhčím rty.

Bohužel, tahle „ukázka” má vliv i na mě. Jen díky dokonale vypěstované schopnosti sebezapření už ho tu nedrtím pod sebou.

Přikloním se o dalších pár centimetrů blíž, až mě jeho jemná vůně, kterou jsem doposud nezaregistroval, příjemně pozdraví a ve chvíli, kdy ho touha přemůže, se postavím.

„No… rovnou jsem ti ukázal i kouzlo nevinného doteku,” vydechnu těžce s jeho nosem zapíchlým v podbřišku.

To bylo jen tak tak.

„Až veľmi… efektívne, toto by som nezvládol, asi mi to budeš musieť ukázať ešte raz,” promluví úžasně nadrženým hlasem a přestane mi fetovat tričko, neboť se způsobně oddálí.

Ani omylem. Nebudu si dobrovolně kopat hrob.

 

Po jeho nevhodnej poznámke o záchodových činnostiach sčervenám. Sadnem si pred neho a ozrejmím mu, že so sexom ani nepočítam (aj keď v neho dúfam).

Počúvam jeho rady a typy a pripadá mi to vtipné. Vážne? Ide mi o niekoho ako je on a on mi ukazuje úplný opak toho, čo oceňuje? To, že to neskutočne skvelo funguje, zisťujem postupne. Ani si neuvedomím a sledujem jeho prst ne pere. Som presne tam, kde ma chcel mať.

„Teď ti předvedu nevinnou praxi,” prenesie sediac oproti mne na mojej strane stola. Ten jeho rýchli a predsa ladný presun ma šokuje.

Skenuje ma pohľadom. Od hlavy až po brucho (dúfam, že si nevšimol moju erekciu, to by bol riadny trapas) a naspäť. Sledujem jeho oči, ktoré si ma premeriavajú s jasným záujmom. Stačí len sekunda a moje telo sa rozklepe od vzrušenia a intenzity pocitov, ktoré to vo mne vyvolalo. Vzrušenie, túžba, radosť a potom ten jeden, ktorý mám, od kedy ho do mňa prvýkrát zasunul… láska.

Opakujem jeho pohyby hlavou, len preto aby som z toho čo najviac zachytil. Nevnímam okolitý svet. Táto jeho názorná ukážka je viac ako intenzívna. Chcem ho! Chcem cítiť jeho dotyky, jeho mohutne telo. Chcem počuť jeho vzdychy. Chcem ho proste celého.

Pokúsim sa nenapadne vystrčiť bradu. Chcem, aby ma pobozkal…, nie, ja to potrebujem. Keď sa k sebe nakloníme a jeho ruka sa dotkne mojej, mam pocit, že asi umriem. Jeho blízkosť, teplo, vôňa…, všetko mi je to tak povedomé a moje telo na to patrične reaguje.

Nakloní sa ku mne ešte bližšie a ja to už neviem vydržať. Chcem to. Ak sa mi podarí ho pobozkať, tak dostať ho do postele už nebude až tak ťažké. A potom… no dajme tomu, že čo sa stalo raz, sa môže stať dvakrát, a čo sa stalo dvakrát…, to sa určite stane ešte tretíkrát (a takto donekonečna).

Jeho jemne dotyky na mojej ruke sú tak nežne, akoby sa ma ani nedotýkal, a pritom tak sexi. Ten pocit vznikajúci z jeho pokožky na mojej sa ani nedá opísať. Chcem, aby sa ma dotýkal o mnoho viac.

Pobozkaj ma! Pobozkaj ho! To je jedine, čo je moja hlava schopná vyprodukovať.

Moja túžba po ňom ma prekoná a ja sa natiahnem pre bozk.

„No…, rovnou jsem ti ukázal i kouzlo nevinného doteku,” postaví sa a ja skončím s nosom tesne nad jeho opasok. Jeho vôňa je tak opojná.

„Až veľmi… efektívne, toto by som nezvládol, asi mi to budeš musieť ukázať ešte raz,” pokúsim sa, no môj pokus je ocenený iba prenesením stoličky na svoje miesto a zasadnutím za stôl s výrazom alá ľadová socha.

Premeriavame sa pohľadom hodnú chvíľu.

„Mal by som to zopakovať? Vieš, aby si vedel, že čo som sa naučil,” opýtam sa a venujem mu jeden zo svojich sladkých úsmevov.

Potrebujem, aby súhlasil. Chcem ho zasa cítiť. Je pre mňa ako droga a ja už som s abstinenčnými príznakmi na hrane. Čím viac sa ku mne priblíži, tým viac ho potrebujem.

„Není třeba, musíš si to stejně vyzkoušet sám,” odbije ma a opätuje mi úsmev, pri ktorom si všimnem jeho dokonalý chrup.

„Strojček?” vyslovíme svoju úvahu nahlas a moju tvár zaleje červeň.

„Prosím?” zmenil svoj pohľad z ironického úsmevu na nechápavý.

„Len mi napadlo, či si nosil strojček,” prebehne ma pohľadom a napije sa kávy.

„Ne, nepotřeboval jsem ho,” jeho odpoveď ma šokovala hneď z dvoch dôvodov. Prvý bol, že mi vôbec odpovedal, a druhý… môže sa niekto takto dokonalý už narodiť? Očividne mu moja žiarlivosť dopne a so sarkastickým úsmevom sa ma pokúsi povzbudiť (nepýtajte sa prečo, ten chlap je menej predvídateľný ako globálne otepľovanie).

„A ty? Máš taky rovné zuby.”

Jazykom si podvedome prejdem po hornom pravom, mierne vyrotovanom druhom rezáku (to je zub hneď vedľa prvých dvoch predných rezákov). Vyrotoval sa vďaka tomu, že som ignoroval nosenie nočného strojčeka, potom čo mi dali dole ten normálny. Našťastie to nie je spredu vidieť. Cítim to, iba keď si prejdem jazykom z vnútornej strany po zuboch.

„Ja som nemal také šťastie. Nosil som ho dva roky.”

Po tomto rozhovore sme tam strávili ešte skoro dve hodiny. Vravel mi veľa veci a niektoré boli aj vážne užitočné. Názorne ukážky sa zredukovali iba na dve. Pri oboch som mal pocit, že mu erekciou vypichnem oko, a on pritom vyzeral, že ma z toho dobrý deň, pričom bol stále nevzrušený.

Pri odchode som sa rozlúčil s Terkou, ktorá ma objala, akoby sme boli starý kamaráti. Pričom mi nezabudla zašepkať, že vie, že som klamal.

„Si dnes večer v práci?” opýtal som sa menej sebavedomo, ako som chcel. Neviem prečo, ale začína mi pripadať viac ako človek a to ma vyvádza z miery. Doteraz to bol bezcitný sexi chlap, do ktorého som sa zamiloval, a tak som sa k nemu správal všelijako, no keď začína prejavovať (aj keď minimum) city, tak sa bojím, že mu ich mojimi urážkami zraním. Dokonca sa ma sem – tam aj opýtal na môj názor.

„Jsem, proč? Víš, že spát s tebou nebudu. Jen jednou a dost,” spražil ma svojim typickým ľadovým pohľadom a pritom ani netušil, o čo mi ide.

„Áno o sexe medzi nami dvoma, to neznamená, že sa tu nenájde aj iný pekný chlap,” žmurkol som na neho a vybral sa na zastávku.

„Jsem rád, že se někde mezi pilinami skrývá i mozek,” podrypne ma, no ja to múdro ignorujem.

Kedy sa to takto zvrtlo? Od kedy ja uháňam chlapov? Ty vždy uháňali mňa! Ach… nemá zmysel si klamať. Zvrtlo sa to hneď, keď sa na mňa pozrel v Midnighte.

Domov dorazím okolo druhej (skočil som ešte na nákup). Lenka je doma a má sa celkom blízko k Romanovmu bicepsu.

„Pekný deň sa praje,” preruším ich cukríkovanie. Nechápem to. Ten chlap snáď nemá vlastný byt? Navyše, pripadal mi presne ako ten typ na jednu noc a nie na trvalý vzťah.

„Oh Štefan, aké bolo rande?” zasmeje sa Lenka, začo ju ocením vražedným pohľadom.

„Rande? Jaký rande? Jen si se sešel s Radkem, ne?” nechápe Roman.

„Veď aj stretli… nechal ma hodinu mrznúť na zastávke. A nebolo to rande,” vysvetlím s vajíčkami v ruke. Roman sa zasmeje a daruje Lenke jednu mľaskavú ranu po zadku, začo ho ona obdaruje piskľavým chichotom.

Vyložím celý nákup a vyberiem sa do kúpeľne. Vykonám potrebnú hygienu a ľahnem si do postele.

Zobudí ma Lenkyn krik, na ktorý vyletím z postele iba v trenírkach.

„Čo sa deje?“ vybehnem na Lenku a pritom sa cítim ako v Kobre 11.

„Mravce! Máme tu mravce, Štefan!” ziape ako zmyslov zbavená. Lenka ma totiž fóbiu z hmyzu. Raz v škole do triedy vletela včela a Lenka dostala záchvat, ktorý zastavila až profesorka biológie uvedením do protišokovej polohy (bola to sranda).

Prejdem k miestu v kuchyni, kde Lenka z linky ukazuje na zem. Vážne sme tu máme mravce… až dva. Znudene si povzdychnem a prišliapnem ich bosou nohou.

„Štefan! Prečo si ich zabil?!” prejaví sa jej ďalšia vlastnosť. Lenka neznáša ubližovania zvieratám. Či už je to hmyz alebo nie.

„Kuš babo! Ziapala si, a tak som zakročil.” Presmerujem som svoj pohľad na hodinky na mikrovlnke. Štvrť na šesť. Akurátny čas. „Obliekaj sa, ideme do Midnightu,” jej rozzúrený vyraz nahradí radosť. Živo si viem predstaviť, ako jej pred očami prebehla Romanova tvár. Závidím jej.

Trvalo nám trištvrte hodiny, kým sme sa vychystali, a ďalšiu pól hodinku, kým sme sa dostali do baru. Gorila nás pustí dnu bez prehľadávania (očividne si nás už pamätá). Očami zablúdim k baru. Je tam a má na sebe tu debilnú škrabošku.

Lenka nečaká ani sekundu a už sedí na bare (doslova) a flirtuje s tým svojim Romanom. Ja sa ležérnym krokom dopravím k baru a posadím sa pred Radka, ktorý vyzerá, že toho má veľa na práci, a tak si ma ani nevšimne.

„Dobrý deň, pán profesor,” očividne ho prekvapím, až mu skoro vypadne šejker.

„Pane bože, co tu chceš?”

„Tak v prvom rade Martini a učiteľský dozor,” žmurknem na neho a obdarujem úsmevom nižšiu blondínu, ktorá ma vzrušene skenuje.

„Co chceš?” hodí na mňa nechápavý pohľad a rozleje oranžovú tekutinu do pohárov.

„Martini a dozor!” zakričím dosť nahlas.

„Slyším tě, jen mi vysvětli, proč dozor?!” povzdychne si a utrie si ruky do zástery. Mal ju vždy?

„No, chcem vyskúšať tvoje rady, a tak potrebujem, aby si mi vravel, čo robím zle a čo dobre,” usmejem sa mu do tváre a ignorujem jeho náhlu blízkosť.

„Mám snad vedle vás sedět a psát si hodnocení?!”

„Nie, sem-tam nás sleduj, a keď sa niečo poserie, tak sa ťa opýtam, že čím to bolo.” Otočí sa ku mne chrbtom a vezme zopár ingrediencií, ktoré potrebuje na prípravu Martini.

„Nemám čas tě sledovat celý večer. Pokud nevidíš, tak já pracuju.”

„Tak nás nesleduj, ja ti to dosť živo opíšem,” žmurknem na neho a sledujem prípravu môjho nápoja. Fakt mu to ide od ruky.

„Tak fajn… koho sis vybral?” prenesie zatiaľ, čo predo mňa položí pohár.

„No to je tiež problém, potrebujem radu. Predpokladám, že tu poznáš väčšinu ľudí,” ozrejmím a odpijem si z Martini. Nič nepovie, iba si ma na chvíľu premeria a potom hodnú chvíľu hľadí do priestoru.

„Tak fajn… Tamto je Tomi,” nakloní sa ku mne a ukáže prstom do rohu. Moje srdce vynechá úder. Využijem všetku svoju silu, aby som neslintal, a pozriem sa smerom, kde ukazuje. „Ma rád malé pevne zadky, na tvoje skúsenosti akurát,” zasmeje sa a odtiahne sa odo mňa. Pohľadom skenujem chlapa okolo 30. Má blond vlasy sčesané dozadu. Na svoj vek maskulatúru úchvatnú a na sebe perfektne padnúci oblek. Ak by som bol na starých alebo bohatých, beriem, no takto nie.

Otočím sa smerom na Radka a zapichnem do neho vražedný pohľad.

„Učím sa viac než rýchlo, takže mi ukáž chlapa, ktorý je ľadový ako psi nos a vyzerá ako sám Zeus,” osopím sa na neho a vyklopím do seba obsah pohára. Chvíľu si ma šokovane prezerá a potom sa s šibalským úsmevom pozrie kamsi za mňa.

„Jak si přeješ. Za tebou v rohu sedí Johny. Je mu kolem třiceti a svoje úlovky si odtud odvádí tak jednou za měsíc. Chce ho dost lidí, ale on je odmítá jako dotečný hmyz. Má rád muže, šuká ale i ženy. Je mu to u zadku. A navíc miluje drsný sex,” pri posledných slovách nasucho prehltnem. Milujem drsný sex! Otočím sa a pohľadom zavadím o chlapa, o ktorom mi vravel. Je obrovský. Určite ma cez dva metre. Ramena široké tak, že sa nevopchá cez dvere (preháňam, ale ďaleko od toho nemá), no pas úzky. Silne stehná a prísna tvar. Na sebe čierne tielko, ktoré dokonalo odhaľuje jeho potetovane bicepsy a zároveň perfektne obopína jeho obrovský vypracovaný hrudník rovnako ako jeho sixpack (možno aj 12-pack). Ma holú hlavu a pri oku celkom zreteľnú jazvu, ktorú môžem vidieť aj odtiaľto.

„Pobil sa s medveďom?”

„Jeho otec je prý kápo mafiánu, asi už si o téhle sortě lidí něco slyšel, ne? Takže tak,” smeje sa mi Radek. Po tejto informácií mam sto chuti utiecť domov, no to mu nemienim darovať. Nasucho prehltnem (znova) a s pohárom whisky, ktorú mi Radek prezieravo nalial, sa vyberiem k jeho stolu.

Odignorujem dievča, ktoré s plačom odišlo od jeho stola.

„Ahoj, otravná spoločnosť?” pokúsim sa o priateľsky začiatok rozhovoru. Zdvihne ku mne čierne oči a bez ostychu si ma prezrie od hlavy až k päte.

„Hej,” odpovie a preklopí do seba zlatavú tekutinu z jeho pohára. Ma tak hrubý a zároveň maznavý hlas. Nečakám na pozvanie a rovno si prisadnem. Snažím sa nevšímať si jeho pohŕdavý pohľad a pohodlne sa opriem.

„Ja som Štefan,” usmejem sa na neho a odpijem si z pohára. Chvíľu si ma zasa premeriava a potom z neho vypadne:

„Johny.” Naznačí rukou štrngnutie pohármi (ma ich na stole asi 7 a z toho iba dva plné) a ja to zopakujem. Položím pohár na stôl a palcom si nenápadne utriem spodnú peru, pričom mu stále pozerám do očí. Zaberie, všimnem si, ako jeho pohľad hypnotizuje moje pery, a tak ich trocha pootvorím. Rukou zídem cez odhalený krk, po kľúčnej kosti až ku golieru bielej košele a akoby omylom jeden gombík rozopnem. Chytá sa ako hladný pes na kus steaku. Pri tomto prirovnaní mi pohľad nevedomky zaletí k baru. Nevšíma si nás ani kúsok.

„Čo sa stalo tomu dievčaťu?” pokúsim sa zahrať, akoby som ho vôbec nebalil. Reakcia sa dostaví okamžite, chytí jeden z dvoch plných pohárov a vypije ho na ex.

„Dal som jej košom, čož mi pripomína…” Trocha sa nadvihne, aby sa mohol dostať rukou do vrecka a vytiahnuť odtiaľ kľúče.

„Dlhy vzťah?” Nevravel mi Radek niečo, čo sa s vzťahom vylučuje?

„Asi tak dve minúty,” odvrkne a ďalej sa trápi so zvesovaním jedného kľúčiku. Neriešim, prečo ho dáva dole, no hneď sa chopím príležitosti. Presuniem sa po širokej sedačke v tvare polkruhu až k nemu.

„Môžem?” darujem mu svoj sladký úsmev. Tentokrát si odpustí pohľad a rovno mi tie kľúče dá. Netrvá ani desať sekúnd a kľúč je dole. Teraz prichádza na rad nevinný dotyk. Nechám kľúč nenapadne spadnúť na zem priamo medzi jeho nohy. S ospravedlnením sa po neho zohnem, pričom sa opriem rukou o jeho stehno. Cítim, ako sa v ňom všetky svaly stiahnu. Reagoval by takto aj Radek? Kdeže, on by ma chytil a hodil tri metre ďaleko za narušenie osobného priestoru.

„Nech sa páči,” podám mu kľúč a chcem sa vrátiť na svoje miesto, keď ma chytí za zápästie.

„Ale som dosť drsný,” prenesie tajomne. Určite nie tak ako on, pomyslím si, keďže ihneď pochopím, čo tým myslel, a tak sa na neho otočím s pobaveným výrazom.

„Ja rád drsné,” ani sa nenazdám a už som tiahnutí smerom k čiernemu Porsche. Nemilosrdne ma hodí na sedadlo spolujazdca a zabuchnú dvere. Nasadene na miesto šoféra a namiesto toho, aby štartoval, sa prisaje na moje pery. Jazykom dobíja moje ústa lepšie ako kráľovská armáda nové územie. Pri srdci ma zahreje predstava, že sa ma takto dotýka Radek. Len kvôli tejto predstave tak ochotne spolupracujem.

Zopár sekúnd a som tvrdý sťa kameň, predsa je to nejaký ten piatok, keď som mal naposledy sex (s Radkom). Vdychujeme jeho živočíšnu dravú vôňu (ktorá ani zďaleka nie je taká sexi ako jeho) a obmotám mu ruky okolo krku. Moje nutkanie ma premôže, a tak zamierim rukou na jeho hlavu, že ho zatiahnem za vlasy, no oni tam nie sú. Síce moja predstavivosť funguje na plne obrátky, ale vlasy na plešatej hlave nevyčaruje, a tak sa mi Radkov obraz pomaly vytráca.

 

Můj trénink s ovcí se protáhne. Nakonec netrápím jeho, jak jsem původně chtěl, ale rovnou nás oba. Navíc se dozvím i věci, které jsou k mému životu naprosto nedůležité. Například, že nosil rovnátka. Taky, že má rád stejný seriál jako já a to American Horror Story. Samozřejmě, moudře mu neřeknu, že jsme na tom obdobně. Nemám v plánu s ním (pro jistotu) navázat ani přátelský vztah. Vytuším, když odněkud cítím problémy. Tady by být mohly. Můj osobní radar bliká červeně (nebo růžově?).

Stačí už jen to, že s ním sedím v kavárně skoro dobré tři hodiny.

Stačí i to, že jsem kvůli němu vstal a běžel na autobus.

Stačí i to, že bych ten jeho zadek rád zprznil podruhé.

Kdepak. Tohle smrdí problémy víc než banda islámistů s batohy v Praze na náměstí.

Gentlemansky ho doprovodím na zastávku a hned, co bus vezme čáru, zamířím zpátky.

„Tak to vyklop, co ti nakecal?” usměji se na Terku.

„Prý je tvůj přítel… vážně jste spolu čtyřikrát spali?” vykulí na mě oči.

Znám ji skoro deset let. Ví o mých starých bolístkách, zakopaných několik kilometrů pod zemí a uzamčených v aladinově lahvi.

„Blázníš? Znáš moje pravidla! Jestli jsi mu něco řekla…”

„Ne,” skočí mi do řeči a pak lehce zrudne.

„Ne? Terezo, sakra! Nemůžeš si vyprávět moje problémy lidem na potkání! Vypadám snad jako někdo, kdo potřebuje, aby ho druzí litovali?” nahněvám se.

„Ne a ne a ne. Radku, neřekla jsem mu nic. Prostě vypadal dost důvěryhodně! A navíc, ty si sem krom svých kámošů nikoho nevodíš! Řekla jsem mu jen, že se ti v minulosti něco přihodilo a díky tomu se chováš, jak se chováš. Ptal se dál, ale odkázala jsem ho na tebe, aby se tě zeptal přímo! V podstatě jsem mu neřekla vůbec nic,” vysvětluje zbytečně zdlouhavě.

Prohrábnu si rukou vlasy a věnuji jí naštvaný úšklebek.

„Seš kráva, neměla jsi mu říkat ani tu blbost s mojí minulostí chápeš?! Je mu hovno do toho, co mi je nebo není! Je to jen debilní ovce, která si usmyslela, že se do ní vlk zamiluje! Kretén!” řvu skoro přes celou kavárnu.

Přeháním to. Za to může ta debilní ovce!

Tereza zatne zuby. Zná mě a ví, že hádat se se mnou v tuto chvíli nemá vůbec cenu.

„Máš pravdu, příště o tobě neřeknu ani písmenko. Jako kdybys neexistoval, dobře? A teď prosím tě vypadni, kráva má taky práce až nad hlavu…,” obejde mě. Vzteky se celý klepu a musím zatínat ruce v pěst, abych nenarval ránu do prvního stolku, který by se asi klidně i rozložil na díly.

„Ale leží ti v žaludku víc, než je zdrávo, Radku. Pokud se tomu vážně chceš vyhnout, zbav se ho. Ale byla bych raději, kdybys to nedělal,” neodpustí si svoji poslední radu dražší než sůl (a ta je prej nad zlato!)

Tereza ráda radí, Roman se taky ve všem vrtá, ale naštěstí není ženská, takže to nebývá až tak horké. Ten je spíš chytrý jak televizní přijímač.

Její kavárnu opustím v režimu rozzuřeného býka. Popravdě, nejsem si jistý, co všechno mě sere. Nejspíš krom její pusinky, kterou si otevřela na špacír, i moje palice, v níž mám zmatek. Po dlouhých letech takový bordel v hlavě!

Nejspíš vážně vypadám jako vrah, protože lidé se mi na chodníku vyhýbají a ustrašeně mě obcházejí. V narvané městské mám kolem sebe metr místa, ačkoliv lidé si skoro nestojí na vlastních nohách.

Jindy by mě to bavilo. Mám rád, když se mě lidé bojí. Protože když z vás mají strach a myslí si o vás to nejhorší…, vyhnete se tomu, že je někdy zklamete. Jak může gauner a hajzl někoho zklamat? Nijak. Akorát zvládne překvapit. A to se s jeho zlou povahou přece nevylučuje, každý má někdy světlé dny.

Dnes je mi to jedno. Ať se klidně strachy zakousnou do kovové tyče a hrají si na držátko.

Doma si vezmu věci na cvičení a vyrazím do fitka. Roba požádám o vpuštění do jejich tréninkové místnosti s obrovským boxovacím pytlem a nějakými panáky na mlácení. Potřebuju si tu zlost vybít z těla.

Už po hodině usilovného mlácení pocítím značnou úlevu. Po další hodině už jsem úplně v pohodě. Vznětlivým povahám bych skutečně radil mít doma alespoň boxovací pytel. Opravdu dost pomůže, když se člověk vymlátí, a hlavně je to daleko lepší a méně rizikové, než když si svou zlost vybijete na konkrétní osobě (případně osobách), neb za roztrhání boxovacího pytle vám nehrozí vězení.

Z posilovny vyrazím domů, abych se mezi dveřmi setkal s Danem. Vybavím si jeho intrikánství s Honzou.

„Hele, tys věděl, že mě Honza chce, že?” zeptám se ho přímo.

„Promiň! Ale fakt ses mu líbil, když mi ujelo, že jsi gay, nedal mi pokoj, dokud jsem mu neslíbil menší pomoc. A navíc, on nelhal! Vážně obdivuje tvoji postavu!” omlouvá se hned.

Kdyby tohle vypustil z pusy před třemi hodinami, tak mu ji snad i natáhnu.

„Pohoda, ale příště už nic podobného nezkoušej. Svoje kurvičky si vybírám sám, ok?” usměji se a Dan se nestačí divit.

„Samozřejmě! Už nikdy nic podobného neudělám!” slibuje.

Pochybuji. Ještě to zkusí, lidé rádi dělají stejnou chybu několikrát po sobě, dokud si opravdu pořádně nerozbijí hubu (nebo dokud jim někdo pořádně nesrovná fasádu).

Další pár hodin strávím hledáním nového proteinu, protože mi připadá, že ten můj už není to pravé ořechové. Objednám si rovnou pětikilový pytel. Chtějí za to nekřesťanský peníze, ale zase to dlouho vydrží.

Ještě shlédnu novinky ze světa kulturistiky, bohužel nic co bych nevěděl, a těsně před čtvrtou vyrazím do baru.

Cestou uvidím na rohu sedět bezdomovkyni se psem… vybavím si Romanova slova o rozdávání drobných chudým. Opravdu nejsem hodný člověk a lidi mě nezajímají. Jenomže toho psa je mi líto. Jeho hladové oči mě donutí skočit do Billy, která je od jejich tábořiště pár metrů, a vzít tam pár konzerv, a když už jsem v tom, naberu i rohlíky a salám.

Cestou zpátky k té smutné dvojici se několikrát rozhlédnu. Nikdo mě nesmí vidět! Rychle jim dám igelitku s logem k nohám a vezmu čáru. Zaslechnu ještě hlasité děkování, ale to mě donutí přidat na rychlosti.

Kdyby tuhle scénu viděl Roman, tak si můžu jít zavolat do krematoria, kdy mají nejbližší volný termín, protože by mě jeho kecy asi ubily k smrti.

V práci na mě Romča vybafne s černou zástěrou.

„Proč mi to dáváš?” nechápu.

„Nově to prý musíme nosit,” pokrčí rameny.

„Děláš si prdel?!” naseru se, ale tu stupiditu si obtočím kolem pasu.

Teď budu za blbečka. To mi ještě scházelo!

„Mimochodem… málem jsem si musel dojít koupit kapesníky, když jsem tě viděl, jak nenápadně neseš tu tašku s jídlem chudince bez domova,” vybafne na mě přesně ve chvíli, kdy nalévám víno. Nevybral si dobrý moment. Dobrá decka mi unikne na pult.

„Cože jsi?!”

„Šel jsem kolem… jak ses začal rozhlížet, tak mě napadlo zajet za strom. Byl jsi nenápadný jak bagr v koupelně!” tlemí se ten vůl.

„Pokud se o tom hodláš dál bavit, tak ti přísahám, že tě zakopu třicet kilometrů pod zem!” naštvu se preventivně a výhrůžně mu zamávám pěstí před obličejem.

„Ale! Přece se nestydíš za to, že jsi ve skutečnosti jen moooc hodný kluk!” zanotuje si.

Čapnu ho pod krkem, za límec černé košile. „Vážně tě zabiju, jestli se v tom budeš víc rýpat,” pronesu svým nejvýhrůžnějším tónem, jaký dovedu.

Zvedne ruce v obranném gestu. Už vytuší, kdy nelžu. „Rozumím!” dvěma prsty naznačí zamčení úst. „Nikdy se o tom ani slovem nezmíním, dobře?”

Vidím mu na očích, že se baví, protože tohle není poprvé, kdy musí držet pysk. Pomalu, abych se začal bát, jestli nemá sledovací zařízení.

Chvíli si ho ještě přeměřuji, než ho propustím, neboť lidé už se začínají dovolávat pití a taky to nevypadá zrovna vhodně.

Následuje slet včel na med, nebo spíš alkoholiků na bar.

Jako tradičně obsluhuji ten přední, ale dneska je teda fakt frmol. Navíc lidé nechtějí stejné drinky, ale objednávají si i takové, u kterých se musím mrknout do receptu.

Něco se stalo? Je snad světový den alkoholu?

Kdyby jo, určitě bych o něčem takovém věděl!

„Dobrý deň, pán profesor,” promluví do mých myšlenek ovečka.

Leknu se, ale jeho náhlý slovní výpad ustojím.

„Panebože, co tu chceš?” vyjevím se.

Teda, to, že přišel, mě až tak nepřekvapuje, spíš mě podivuje, že se mu podařilo dostat tak blízko k baru, který je obsypán lidmi.

„Tak v prvom rade Martini a učiteľský dozor,” zamrká a usměje se na nízkou blondýnku.

Teď bude balit ženský? Taky by si mohl vybrat.

Zavrtím hlavou a rozhodnu se tyhle úvahy prostě vypustit. Je mi do něj putna, pomohl jsem mu. Pochybuji, že by po mých slovech znovu přišel škemrat o prznění svého zadku.

O pár minut později si uvědomím, že skutečně přišel kvůli své nadrbané prdeli, akorát nechtěl moji kládu, nýbrž jinačí. To ho ten zájem docela rychle přešel… a není to vlastně to, co jsem chtěl?! Takže bych měl asi skákat radostí do stropu.

Akorát po mně chce, abych mu vybral partnera. Do očí mi padne Tomáš.

„Tak fajn… Támhle je Tomi,” nakloním se k němu a ukážu prstem do rohu na vyššího blondýna. „Má rád malé a pevné zadky, na tvoje zkušenosti akorát,” zasměji se a vrátím se k přípravě nápoje, zatímco on ho sjíždí pohledem.

„Učím sa viac než rýchlo, takže mi ukáž chlapa, ktorý je ľadový ako psi nos a vyzerá ako sám Zeus,” překvapí mě svým sebevědomý prohlášením.

Přeměřím si ho. Chce někoho, kdo je ledový jako psí čumák?

Hned za ním sedí dokonalý adept. Ten chlap natrhl prdel už kdekomu a to svým klackem.

„Jak si přeješ. Za tebou v rohu sedí Johny. Je mu kolem třiceti a svoje úlovky si odtud odvádí tak jednou za měsíc. Chce ho dost lidí, ale on je odmítá jako dotěrný hmyz. Má rád muže, šuká ale i ženy. Je mu to u zadku. A navíc miluje drsný sex,” informuji ho.

Hodně drsný sex. Oproti němu jsem miláček a král romantiků.

Není vyloženě krasavec, ale lidi láká, protože působí nebezpečně a záhadně. A taky je slušná vazba. Jo, je hodně namakaný. Tak moc, že kdybych takhle vypadal já, asi nevylezu ven. Nesnáším tyhle šílený bomby. Ovšem ovečka ho skenuje docela dlouho a tváří se velmi zaujatě.

Takže on má rád tyhle nabušený typy? Proč sakra vyjížděl po mně?! Jsem sice vazba, ale do tohohle Kyklopa mám teda daleko. Vždyť nevidí, že ho slupne jako malinu?!

„Pobil sa s medveďom?” vytrhne mě ze zamyšlení, při kterém jsem krom míchání drinků zvládl i sledovat jeho narůstající zájem.

Neodolám a jeho stupidní otázce se zasměji. „Jeho otec je prý kápo mafiánu, asi už si o téhle sortě lidí něco slyšel, ne? Takže tak,” bavím se.

Co se dá dělat. Chce ho, jen ať si svůj natržený zadek užije. Nepochybuji, že ho sbalí. Je to přesně jeho typ, což mu nahrává do karet, a mé rády, kterak se má stát svůdce, postrádají smysl, protože by na něj nejspíš dostal chuť, i kdyby stál na deset metrů od něj a přitrouble se červenal bez větších projevů náklonosti.

Naleji mu panáka whisky na posilněnou, který do sebe kopne na jeden lok (buran, takhle se přece whisky nepije!), a vyrazí na „lov”.

Nesledujem ho. Nemám čas, jen si stačím o pár minut později všimnout, jak ho Johny vleče pryč.

Tak, a má to.

„Hele, ty ho vážně necháš jít s ním?” přitočí se ke mně Roman, který má oči taky všude.

„Jasně, chtěl ho,” pokrčím rameny.

„Protože jsi mu ho doporučil.”

„Ty vážně slyšíš i trávu růst, co?” rýpnu si.

„Ne, ale Johny mu natrhne prdel. Pamatuješ toho sladkouše z posledně, ne? Vždyť měl na stehnech krev! A kolem krku obtisk jeho prstů!” vybaví si jednu děsivější příhodu.

Ten kluk měl po tom všem ještě odvahu lézt zpátky do baru. Nestěžoval si, nemohl, protože s ním šel dobrovolně a on mu v podstatě nijak neublížil ani ho neznásilnil. Navrch byl dost zlitý.

„Pochybuji, že ho to vůbec bolelo. Byl rád, že chodí. Ten mlaďas byl na káry, tak co?”

„Jo, možná v tu chvíli mu to bylo jedno, ale co druhý den? Navíc tohle je nevinná ovečka… Hele… zvládnu to tu sám… třeba se ještě nedostali daleko…,” snaží se mě citově vydírat.

„Tak nevinná ovečka?! Má rád drsný sex! A že ho trošku přiškrtí? Prosím tebe, tuhle jsem mu pomalu rval vlasy a nijak to s ním nehlo!” protočím oči.

Johny je ale opravdu něco jiného…

„Jo, jenomže ty a Johny… sorry, ale ty dáváš tašky s jídlem…,” věnuji mu takový pohled, že raději nedopoví. „Zkrátka ty jsi drsný, ale on je hovado, není drsný, ale krvelačný a vyloženě sadista! Vždyť je od mafie!”

Nemyslím si. Neumí se ani prát, vždyť to vím z vlastní zkušenosti!

„Jo, a víš to jistě? Říká se to, ale co když to není pravda? Jsme v Česku ty vole, tady to zase není tak horký! Nepředstavuj si ty americké kraviny!”

„Fajn, ale zatímco my si tu vesele meleme, tak tvoji ovečku možná škrtí… mlátí…”

„Vypadám jako ochránce zvířat?! Mám na tu ovci snad papíry?! Není moje!” zavrčím a odhodím zástěru stranou.

Proč tam sakra chci jít? Proč?!

Vyhnu se Romanovu určitě vítěznému pohledu a obejdu bar, abych se rychle podral davem. Nemilosrdně všechny odstrkuji a je fakt, že dost lidí mě tu už zná, takže se mi sami vyhýbají.

Venku se rozhlédnu. Chvíli mi trvá, než pohledem vypátrám to debilní černé Porsche se zatmavěnými skly. Stojí prozíravě schován v nejzazším rohu parkoviště, kryjí ho větve stromů. Až sem ke dveřím vidím, jak se auto třese.

Měl bych si přestat hrát na hrdinu a raději jít dovnitř. Vždyť to přece sám chtěl!

Otočím se zpět ke vchodu, ale všimnu si blondýna, o kterém před chvíli padla řeč.

„Čus, ten sadista si zase někoho vzal pod ruce! Už teď je mi toho kolouška líto! Posledně jsem si kvůli němu měsíc nezašukal a ještě jsem si myslel, že mě uškrtí,” oznámí mi živě.

Proč na mě vůbec mluví? Poslal ho snad Roman?! Do prdele! Fajn.

Neodpovím mu a rovnou vyrazím k autu. Důrazně zabuším na boční okénko. Auto se třese dál.

„Otevři ty dveře, Johny, nebo z tebe nadělám pět malých do školky!” zařvu hlasitě a opřu se oběma rukama do střechy, div se auto nenakloní na stanu. Je to takový malý komár, docela mě překvapuje, že se do něj stavba jako on vůbec vejde.

Houpaní vozu ustane a tónované sklo sjede dolů. „Radku?! Co to sakra děláš? Mám práci!” zavrčí Johny.

Během sekundy zhodnotím situaci. Ovce vypadá jako vyděšené kůzle, krčí se na druhém konci auta a musím se trošku sklonit, abych na něj viděl. Vypadá hodně mimo, když se ani nesnaží utéct.

Johny už se stačil zbavit půlky svého oděvu a nejspíš právě chtěl bez jakýchkoliv pomůcek svým údem, jenž mu trčí do prostoru, navštívit anál vyjukaného zvířátka.

Ještě že mě k tomu Roman dokopal.

„Poslyš, nelez mi do zelí. Tahle roztomilá hračka patří mně, takže ji koukej propustit ze svého království a vrať mi ji,” pronesu klidným tónem podbarveným jasnou výhružkou.

Je mi jedno, jestli je to mafián nebo třeba diktátor. Znám ho a vyhýbám se jeho rajónu, stejně jako on mému. Jsou to nepsaná pravidla. Jednou to porušil a nepěkně dopadl. Tehdy jsem si uvědomil, že kdyby byl od mafie, už jsem dávno pod kytkami.

Ale říká se to, takže to předávám dál.

Je to jen obyčejná steroidová vazba, co si na malých zajíčcích (nebo ovečkách) či roztomilých kočičkách honí své sadistické ego. Můj osobní názor.

„Děláš si prdel? A to jsi zjistil až teď?!” naštve se.

Hrábnu volnou rukou do auta, obmotám mu prsty kolem hrdla a napůl ho silou povytáhnu ven. Musím hodně zabrat, protože mi ho skoro nejde tím okénkem protáhnout, jak je rozložitý, ale podaří se. Lidské tělo je pružné.

Z těsné blízkosti mu vztekle zavrčím do obličeje jako nějaký rozzuřený pes. Klidně bych se svému jednání i zasmál, ale asi by to nebylo zrovna vhodné.

„Prostě ho nech jít a roztrhej si zadnici někoho jiného.”

Jsem rád, že ovce prozíravě mlčí. Jeho strach cítím až sem.

S Johnym se hodnou chvíli měříme pohledem. Samozřejmě, že se mu nelíbí, jak ho držím, sotva lape po vzduchu, ale nehodlá se na veřejnosti (i když tu zrovna v blízkém okolí nikdo není) projevit jako slaboch.

„Fajn,” zachrčí. Povolím své sevření kolem jeho hrdla, aspoň si vyzkoušel, jaké to je, když ho někdo trošku přiškrtí. Ztratí oporu a rukama, kterými se chytne skoro zasunutého okénka, zabrání svému vypadnutí ven.

Víc se o něj nestarám, obejdu jeho vůz a otevřu dveře z druhé strany. Čapnu ovci za ramena a vytáhnu ven. Nijak se nebrání, jen se klepe, sotva stojí na nohou.

Povzdechnu si a pomůžu mu doobléct kalhoty, podám mu i tričko, a jelikož se mu prsty klepou tak moc, že si není schopný ani zapnout zip či knoflík, udělám to za něj.

„Tak pojď, blbečku. Měl bys mi poděkovat, právě jsem tvůj rytíř v bílé zbroji,” šeptnu mu do ucha a důrazným plesknutím přes zadek ho pobídnu k pohybu.

Johny něco nadává, ale neposlouchám ho.

Spíš by měl poděkovat Romanovi, ale zase… ten, kdo pro něj došel, jsem byl já, že. Kdyby totiž Roman neměl jen plnou hubu keců, ale taky uměl trochu přiložit ruku k dílu, mohl sem dojít klidně on.

„Ďakujem…,“ otočí se ke mně těsně před vchodem.

Zatnu čelist, protože mě napadne, že bych ho možná mohl i obejmout. Ale proč bych něco takového dělal?

„Nemáš zač, trochu… je to moje chyba, ukázal jsem ti ho. Nicméně, chtěl jsi ho,” pokrčím rameny a obejdu ho, protože nemám v plánu se s ním déle vybavovat.

Opravdu jsem mu řekl něco takového? Proč se s tím vůbec zatěžuji?!

Chytí mě však za paži a to docela silou. Má úplně ledové prsty.

„Není to tvoja chyba, iba moja. Vravel si, že je drsný. Netušil som, že až tak…,” překvapí mě svým uvažováním.

„Prosím? Věděl jsem, do čeho jdeš. Měl jsem tě víc informovat, ne ti jen říct, že je to asi mafián a že má rád drsný sex, to je dost široký pojem. Mimochodem, podle mého soukromého názoru není mafián. Prostě to neřeš, pomohl jsem ti. Byla to i moje chyba. Netřeba vděku, dej si uvnitř panáka. Pokud teda raději nechceš jít domů…,” sjedu ho pohledem. Nelíbí se mi, jak se pořád klepe, a už vůbec se mi nelíbí, že ho ten kretén stačil přiškrtit.

Romanovi pak poděkuju já. Výjimečně mi jeho rýpání bylo k užitku. Jsem rád, že jsem pro něj došel.

Nemám páru, proč to udělám, ale natáhnu ruku k jeho krku. V údivu cukne hlavou, ale neodtáhne se.

Přejedu prsty po červených stopách otisků a tiše pronesu: „Bolelo to?”

 

Bozk sa razom zmení na boj o život, keď sa jeho ruky z môjho zadku (neviem, ako sa tam dostali) zavrú okolo môjho hrdla. Vzduch mi dochádza, no on ma nemieni pustiť. Mam jeho jazyk v ústach a ruky pevne okolo krku. Začína ma prepadať panika a strach, a tak sa z celej sily zapriem do jeho hrudníka. Podarí sa mi ho odstrčiť a nadýchnuť sa, no moja radosť netrvá dlho.

„Vravel som, že som drsný. Zmier sa s tým,” osopí sa na mňa a zhodí ma na chrbát. Dopadnem na sklopené sedadlo, ktoré tak určite nebolo, keď som nastúpil, a som uväznený pod jeho obrovským telom.

Jeho bozky sú čím ďalej tým viac nechutne. Jeho dotyky sú mi vrcholne nepríjemné, a preto som šťastný za tu sekundu oddychu, keď mi preťahuje tričko cez hlavu. Netrvá dlho a zrazu ležím úplne holý pod ním s jeho rukami znova okolo krku. Som ako mačka. Škriabem ho po teraz už holej hrudi, chrbte, ramenách a rukách. On si to očividne užíva, a tak si rozopne nohavice a vytiahne z nich svoj penis.

Nie je taký dlhy ako Radkov, no je o niečo hrubší. Do nosa ma udrie zápach starého semena (tak toto nebude najčistotnejší človek).

Začne sa mi ním ryť medzi polky rovnako naliehavo, ako mi zviera hrdlo, a dobíja sa do môjho hrdla. Pomaly sa začínam zmierovať so svojim koncom, keď zachytím údery na okno autá. Pohľad sa mi tam automaticky stočí a ja zbadám cez slzy iba nezreteľnú postavu, no aj tak vo mne vzplanie iskrička nádeje.

„Otevři ty dveře, Johny, nebo z tebe nadělám pět malých do školky!” ozve sa hrubý mužský hlas a klopanie sa razom zmení na trieskanie do auta. Keď sa s nami celé auto nebezpečne nakloní, Johny uzná za vhodne otvoriť môjmu záchrancovi okno.

Využijem príležitosť a cely vyklepaný od strachu a zhnusenia sa natlačím na stenu auta, kde sa krčím ako vystrašený ratlík. S niekým sa tam rozpráva.

„Radku?! Co to sakra děláš? Mám práci!” Radek? Moje srdce zachváti náhly príval radosti, no keď si uvedomím, ako tu sedím, tvar mi zaleje červeň.

„Poslyš, nelez mi do zelí. Tahle roztomilá hračka patří mně, takže ji koukej propustit ze svého království a vrať mi ji,” prenesie a moje srdce zovrie. Som si vedomí toho, že to vraví len, aby ma odtiaľto dostal, no aj tak počuť niečo také od neho je…

„Děláš si prdel? A to si zjistil až teď?!” rozzúri sa Johny a netrvá ani milisekundu a už ho vidím iba od pól pása nadol. Radek ho vytiahol cez okienko a ja ich rozhovor počujem trocha horšie, no aj napriek tomu zreteľne.

„Prostě ho nech jít a roztrhej si zadnici někoho jiného.”

Chvíľa ticha, ktorá povzbudzuje moje srdce ku zlomeniu rekordu vo fibrilácii.

„Fajn,” sledujem jeho telo, ako skoro vypadlo von, a mojim telom sa zasa rozleje to známe teplo šťastia. Ani si neuvedomím ako a už stojím oblečený pred Radkom. On ma obliekol? Môj šok je očividne väčší, ako som si myslel.

„Tak pojď, blbečku. Měl bys mi poděkovat, právě jsem tvůj rytíř v bílé zbroji,” zašepká mi do ucha a obdarí môj skoro znásilnený a roztrhaným zadok silnou, no príjemnou ranou.

„Ďakujem…,” otočím sa ku nemu, keď už sme skoro v bare. Dnes si viac ako kedykoľvek predtým uvedomujem, že tohto chlapa naozaj milujem.

„Nemáš zač, trochu… je to moje chyba, ukázal jsem ti ho. Nicméně, chtěl jsi ho,” prenesie akoby nič a prejde okolo mňa. Chytím ho však za ruku. Nemôžem ho nechať, aby si myslel, že ma na tom čo i len najmenší podiel viny. Ja som to všetko chcel… už od začiatku som všetkému na vine ja.

„Není to tvoja chyba, iba moja. Vravel si, že je drsný. Netušil som, že až tak…,” prenesiem čo najpokojnejšie.

„Prosím? Věděl jsem, do čeho jdeš. Měl jsem tě víc informovat, ne ti jen říct, že je to asi mafián a že má rád drsný sex, to je dost široký pojem. Mimochodem, podle mého soukromého názoru není mafián. Prostě to neřeš, pomohl jsem ti. Byla to i moje chyba. Netřeba vděku, dej si uvnitř panáka. Pokud teda raději nechceš jít domů…,” prenesie. Neviem, čo mam robiť. Jeho slova sú teraz viac hrejivé ako inokedy a ja sa bojím, že ak to bude trvať ešte chvíľu, tak sa do neho zamilujem tak, že už nebudem schopný a ochotný sa ho vzdať.

„Bolelo to?” zašepká, keď prejde prstami po mojom krku. Komu tu klamem? Už dávno som do neho tak zamilovaný.

„Dosť… ale viac to bolo desivé,” venuje mi chápavý úsmev a moje srdce prestane byť. Prejdeme do baru. Potrebujem si opláchnuť tvár, a tak si to zamierim na WC. V zrkadle zbadám svoj krk. Mám ho červený od Johnyho rúk. Pri pohľade na to ma strasie. Vrátim sa za bar a posadím sa na stoličku hneď vedľa Lenky.

Radek predo mňa postaví pohár s vodou a ja ho vďačne vypijem. Lenka sa len chvíľu snaží zistiť, čo sa stalo, a potom sa zasa venuje Romanovi. Už dávno som ju nevidel takto zamilovanú. Za normálnych okolnosti by sama išla za Johnym mu jednu vraziť, no teraz tu bol však Roman.

Radek so mnou sem tam nadhodí nejakú konverzáciu, no moja momentálna nedostatočnosť slovnej zásoby ju dlho v chode neudrží.

Niekedy okolo pól tretej Romana vystrieda akýsi chalan, ktorý mi je predstavený ako Milan.

„Poď, Štefan, ideme domov,” usmieva sa na mňa Lenka, zatiaľ čo je zavesená v Romanovi. Keď si predstavím, čo nasleduje…

„Nie vďaka, ak by som chcel vidieť porno, tak mám internet,” odbijem ju a napijem sa už asi z 30 pohára vody, ktorý pred sebou mam. Lenka len niečo zafrfle a už jej nie je.

Radek ma posiela domov už od polnoci, no ja nemienim odísť. Neviem prečo, ale chcem byť s ním čo najdlhšie. Ale hovno. Viem prečo! Pretože ho kurva milujem!

„To vážně nehodláš jít domů?” opýta sa ma Milan tesne pred záverečnou. Ja iba s milým úsmevom záporne zavrtím hlavou.

„Hele Párku, nechci, aby můj student skončil jako bezdomovec…, můžeš jít ke mně,” oznámi mi Radek niekde zozadu baru. Moje srdce urobí perfektnú akrobatickou zostavu, za ktorú by na hodinách telesnej výchovy dostalo určite jedna. Otočím sa na neho a zbesilo prikyvujem hlavou. Odpoveďou mi je úškľabok a mlčanie až do príchodu do bytu.

„Prosím, dámy první.”

„Nato, že si celu noc nespal, máš akúsi dobrú náladu,” obaja sa zasmejeme pri spomienke na tento rozhovor z nášho stretnutia.

„Hele, kuchyň, obývák a koupelna jsou jen tvoje. Ale jako doma se tu cítit nemusíš, moc dlouho tu stejně nebudeš. Gauč si klidně rozlož a můj pokoj je pro tebe jako lví klec… vlezeš tam a ukousnu ti celou hlavu,” vysvetli mi, zatiaľ čo mi na gauč hodí deku a vankúš.

„To ma chceš nechať spať tu?” hodím na gauč nesúhlasný pohľad.

„Nějaký problém? Pokud vím, tak ovce spí v daleko horších podmínkách, ne?”

Týmto skončím so svojim zdržiavaním sa a prejdem až úplne k nemu.

„Pokiaľ viem, tak byť vzrušený z ovce nie je celkom zdravé,” zasmejeme sa mu do tvare z bezprostrednej blízkosti. Chvíľu si ma premeriava pohľadom, keď prenesie:

„A kdo říká, že jsem vzrušený?! Sebejistota ti teda nechybí. A teď mazej na gauč,” rozkáže mi a stratí sa za dverami do kúpeľne. Chvíľu na ne iba nemo civím a potom sa rezignovane poberieme ku gauču. Posadím sa naň a v tichosti počúvam zvuky vychádzajúce z kúpeľne. Záchod, umývadlo, sprcha, umývadlo a dvere.

Keď okolo mňa prechádza, nevenuje mi ani na sekundu očný kontakt. Sledujem jeho široký chrbát a snažím sa krotiť svoje predstavy, ktoré sa mi tvoria v hlave pri pohľade na jeho telo iba v boxerkách.

Slintám ešte aj v kúpeľni, kde si doprajem poriadnu sprchu. Využijem rovno aj záchod a po pól hodine v kúpeľni sa vyberiem na gauč rovnako iba v boxerkách. Už som skoro pri gauči, keď pohľadom zavadím o dvere, kde zmizol.

Potichu sa k ním priblížim a ešte po tichšie ich otvorím. Som vďačný bohu zato, že majú aspoň namazane pánty. Prejdem pohľadom postavu na veľkej posteli prikrytú iba do pól pása. Leží na chrbte a to znamená iba jedno. Pomaly sa dostanem až k nemu a po všetkých štyroch sa čo najladnejšie dostanem až nad neho. Skloním tvar k tej jeho a nadýchneme sa jeho opojnej mužnej vône, ktorá je aj cez šampón jasne cítiť.

 

„Dosť…, ale viac to bolo desivé,” odpoví mi.

To se dá pochopit, takže se jen lehce usměji a zamířím dovnitř. Nehodlám tam Romana nechat samotného dlouho.

Když se ocitnu zpět za barem, natočím Štefanovi sklenku vody. Roman se celou dobu tváří jako někdo, kdo sežral atlas světa a globus k tomu.

„Díky za to, že jsi mě k tomu dokopal. I tak přestaň se takhle tvářit, nebo ti někdo omylem zlomí nos,” zavrčím mu do ucha.

Ovečka se zatím svěřuje své kamarádce, která je přesně v takovém stavu, jakému se roky vyhýbám. Miluje Romana, to je jasný jako pěst na oko. A ona mu taky nebude lhostejná.

„Tím „někdo” myslíš sebe? A nemusíš děkovat, kdybys nechtěl jít, nenecháš se zviklat,” baví se.

Jo, v tom má pravdu. K dokonalosti mi chybí jen meč a brnění…

„Ano, a co ty, miluješ pastýřku?” zeptám se tiše a zkontroluji, jestli si stále šeptají.

Romanovi má slova setřou úsměv ze rtů. „Nevím…, nechávám tomu volný průběh,” trhne rameny a pro jistotu se přesune na druhý konec baru.

Aha, tak tohle je asi mnohem vážnější, než jsem si myslel. Jenomže když už i Roman podlehl té hormonové mrše, co potom já?

Dostávám strach, abych se tím taky nenakazil. Je toho plný vzduch!

Ovce se nemíní hnout ze svého čestného místa před barem a ani moje skoro prosby, aby si šel lehnout, nezabírají.

Tak on zažije takový traumatizující zážitek a v klidu si tu loká hektolitry vody, zatímco mě neustále skenuje pohledem. Co chvíli očekávám, kdy mu z pusy vyjedou rentgenové snímky mojí kostry a všech orgánu k tomu.

S každou další hodinou jeho krk ztrácí na rudosti. Nahlas bych to nepřiznal, ale jsem rád, že rdoušením jeho štíhlého krčku nevznikly větší podlitiny a stopy.

„Pod Štefan, ideme domov,” pobídne ho Lenka, kterou svírá Roman kolem ramen.

Milan už se otáčí u pípy.

Roman na mě dost okatě dělá posunky, který mi naznačuje, co právě má v plánu s pastýřkou dělat. I kdyby si ta oplzlá gesta odpustil, věděl bych to.

„Nie vďaka, ak by som chcel vedieť porno, tak mam internet,” odpoví ovečka.

Povzdechnu si a položím před něj nevím kolikátou sklenku vody. Normálně to účtujeme, ale vysral jsem se na to. Šéf tu není a nemá tu žádný měřák, takže to stejně nepozná. Je to obyčejná kohoutovka.

Dřepí tam dál, a dál… až do zavíračky.

„To vážně nehodláš jít domů?” zeptá se ho Milan, když už máme všechno uklizené.

Samozřejmě, že nechat ho tu nemůžeme. Kluci neřešili jeho přítomnost, protože patří ke mně (nebo spíš, oni si to myslí, skutečnost je jiná).

Zarazím se při přepočítávání kasy. Fajn, když už jsem se dneska skutečně stal svatým, tak to dotáhnu až do konce. Ať mám i svatozář!

„Hele Párku, nechci, aby můj student skončil jako bezdomovec… můžeš jít ke mně,” oznámím mu, aniž bych se otočil. Koutkem oka zaznamenám jeho přemrštěnou reakci. Zalituji toho, že jsem tak hodný, milý a obětavý.

Lidé by mě měli na rukách nosit!

Ne, nejspíš by mě málokdo uzvedl.

Protočím oči a nasadím svůj typický ironický výraz, který mi vydrží až k našemu bytu. Ovce samým nadšením celou cestu pomalu leze po stropě autobusu… vážně, jen čekám, kdy začne radostí pištět. Jako kdybych ho bral na výlet do obrovského Disneylandu a ne k sobě domů.

„Prosím, dámy první,” pobídnu ho před dveřmi bytu.

„Na to, že si celu noc nespal, máš akúsi dobrú náladu,” zasměje se a já se trapně přidám. Vím, na co naráží.

„Hele, kuchyň, obývák a koupelna jsou jen tvoje. Ale jako doma se tu cítit nemusíš, moc dlouho tu stejně nebudeš. Gauč si klidně rozlož a můj pokoj je pro tebe jako lví klec… vlezeš tam a ukousnu ti celou hlavu,” vysvětluji, zatímco ze skříně vytáhnu polštář a deku. Občas tu někdo přespí, takže tyhle věci máme v rezervě.

„To ma chceš nechať spať tu?” diví se a kouká na pohovku, jako kdyby ho snad měla kousnout.

„Nějaký problém? Pokud vím, tak ovce spí v daleko horších podmínkách, ne?” bavím se.

Překoná krátkou vzdálenost, která nás od sebe dělí. Stoupne si až těsně ke mně. Snažím se tvářit jako ledová socha (tak mi přece i říká).

„Pokial viem, tak byt vzrušený z ovce nie je celkom zdravé,” zasměje se mi do obličeje.

Teda to je odvaha! Ale žádný takový. Mám tak vytrénovanou schopnost sebezapírání, že nemá šanci. Nesmím podlehnout jeho zjevné chuti po zprznění.

Jednou je dost. Dvakrát moc! Tak proč si to sakra pořád neuvědomuju?!

„A kdo říká, že jsem vzrušený?! Sebejistota ti teda nechybí. A teď mazej na gauč,” odfrknu si a zmizím v koupelně dřív, než stačí mrknout.

Ještě to tak! Nechat se zlákat pouhým sexuálním pudem. Vím, jak to pak dopadá. Čím víc sexu, tím víc oxytocinu a tím větší zblbnutí mozku. Kdepak, už to tu párkrát bylo, a to stačilo.

Dopřeji si rychlou sprchu (zkraje studenou), vyčistím zuby, navléknu boxerky a vystřelím do ložnice, aniž bych mu věnoval pohled.

Sotva co dopadnu do postele, rozjedou se mi v hlavě oplzlé představy.

Dobrých pět let jsem s nikým v posteli nespal… to je drsný uvědomění. Vždycky si to rozdávám s lidmi jen formou rychlovky. Jo, párkrát jsem byl na hotelu, ale většinou jsme se k posteli ani nedostali a odbili to třeba už v chodbě.

Takhle v hlavě si to přiznat klidně můžu. Mám ze sexu na posteli prostě strach, je to divný, ale je to tak. Postel je teritorium partnerů, milenců, lidí, co spolu prožívají něco víc… a to já rozhodně nikdy nedělám. Už sedm let se vztahům úspěšně vyhýbám.

Z mých úvah mě vytrhne tiché otevření dveří. Ani se nehnu, je mi jasné, že ta ovce je asi snad úplně blbá, takhle lézt do lví klece!

Nechám ho dopatlat se až ke mně. Jeho dech mi ovane tvář a můj výstražný signál v hlavě se rozehraje.

Měl jsem ho vyhodit rovnou! Sakra!

Otevřu oči, ovce překvapeně vypískne (vážně věřil tomu, že spím?!), chytnu ho za ramena a odstrčím. Dopadne na záda přede mě. Přesunu se nad něj, lokty se zapřu podél jeho hlavy. Upírá na mě překvapený pohled, který vidím jen díky světlu z veřejného osvětlení, jenž sem proniká skrze velké okno. Vybavím si náš první živočišný sex, pomalu se dobývá do mého vědomí. Nemám z toho radost, protože vzrušující vzpomínky překrývají můj rozum, jenž mi radí, abych vycouval. Bohužel moc slabým hláskem.

„Lví klec a ovce… ovce a lev… jde ti to dohromady? Víš, že můžeš být rád, že máš ještě celou hlavu?!” zavrčím a skloním se, abych ho důrazně kousl do spodního rtu.

„Nikdy sa nevzdávam nádeje ešte pred bitkou,” podaří se mu vyhrknout i přestože má půlku pusy mezi mými zuby.

Propustím jeho ret ze sevření a odtáhnu se. Ta jeho sebejistota mě docela znervózňuje.

„A nebojíš se, že si při své snaze ublížíš?” zeptám se ho.

Nechal jsem ho dojít až sem, až na moji postel. Věděl jsem, že to zkusí? Ano, určitě ano. Tak proč jsem ho nechal?!

„Nie. Chcem ťa,” vydechne vzrušeně a vysune ke mně svou pánev. Tomuhle cviku se říká silnice, ne?

V momentě, kdy se mi důrazně otře o rozkrok, který i navzdory ledové sprše znovu nabyl důkladného prokrvení, mám jasno.

Výstražný signál vystřídá zatmění. Všechny pochybnosti odsunu stranou. Podruhé a naposledy, slíbím sám sobě.

Významně sklopí zrak k mému vyboulenému klínu. Látka boxerek je napnutá k prasknutí. S úsměvem Sirény, která láká námořníky do svých spáru smrti, vsune ruku pod lem černé látky a začne se horkou dlaní mazlit s mým tvrdým mužstvím.

Potlačím tiché zaúpění a zatnu zuby.

Nechám ho osahat celou svou délku, palcem polaskat uzdičku a bříšky prstů dráždit žalud.

Netrpělivě se k němu nakloním a protáhnu mu ruku pod pasem. Druhou mu zajedu do navlhlých vlasů, prsty sevřu v pěst a důrazně zatáhnu. Zasténá před mými ústy. Cítím jemný třas jeho těla a silné napětí. Nedočkavost a touhu.

Zkontroluji jazykem tvar brady a zuby se zakousnu do místa, které jsem si posledně označil (ale nevydrželo to věčně). Z hrdla se mu vydere něco mezi bolestným a radostným zabubláním. Sevře v dlani těsněji můj penis a rychle ho začne třít. Koulemi se otřu o jeho podbřišek.

Prozkoumám rty klíční kosti a skousnu mezi zuby jednu z bradavek. Procházejí mnou vlny chtíče po té přidrzlé a nebojácné ovci, která právě samým tichým sténáním přichází o veškerý vzduch. Svíjí se a kroutí. Čekám na svůj bod zlomu, ne na zatmění ale na úplnou noc.

A ta nastane ve chvíli, kdy prsty potěžká moje kulky, jako kdyby odhadoval jejich cenu. Vím, co chci, a následky hodlám řešit někdy příště.

Odtáhnu se a kývnu za sebe k čelu postele. „Zadkem ke mně, ruce na kovové příčky a ani se nehni! Prostě čekej,” rozkážu a slezu z postele.

Nemám tu nic, ani blbé kondomy. Nikdy jsem si sem nikoho nepřivedl, tahle postel byla do dneška panna.

Zabuším na Dana a rovnou vpadnu dovnitř jako neřízená střela.

„Co je?” drmolí rozespale a snaží se ukrýt před zářivým světlem, které jsem ranou pěstí rožnul.

„Kondomy a gel, naval,” pobídnu ho a stoupnu si k posteli s nataženou ruku.

To ho probere. „Cože?!”

„Spíš si na uších?!” zavrčím a zamávám prsty v jasném gestu: davaj, davaj.

Doufám, že tu něco takového má. Měl by, když chodí s Markétou už pěkných pár let, byť ji sem nevodí zrovna často, stále se tu občas objeví.

Překvapeně zamrká a sáhne do nočního stolku, aby mi podal balíček durexů a fialovou tubu od stejné značky. Oboje ještě nenačaté. Pozastavil bych se nad tím, ale nemám čas a popravdě ani myšlenky.

„Díky, pak ti koupím nový,” kývnu a zase odběhnu.

Zapomněl jsem zhasnout, nu což. Má nohy.

Kdybych si bágl nenechal v práci, nemusel bych za ním chodit, ale, koho by napadlo…, že budu něco takového potřebovat i doma. Možná jsem to tam nechal schválně, abych měl chabou výmluvu, kdyby se ovce nenechala odbít. Jo, že mi to k něčemu bylo.

Najdu ho v přesně takové poloze, jaké jsem chtěl. Pomalu si svléknu boxerky a chvíli se kochám na skvělý výjev, který jsem na téhle velké posteli ještě neviděl.

Silueta štíhlého, nahého mužského těla, které je prohnuté v dokonalý luk a samou žádostí se chvěje.

Pohled pro nadržené božstvo.

Dvakrát obejdu postel a odolávám chuti si to vyfotit. Rajcuje mě, jak se snaží zírat do zdi, jak plní, co se mu řeklo. Jak vyčkává. Hrudník se mu zvedá v prudkých nádechách a výdechách. Jeho kůže se leskne v slabém světle a tvrdý úd mu trčí směrem k čelu postele.

Trpělivě se drží kovových příček, svůj oplzlý malý zadeček špulí do prostoru jako nadržená čuba, a když se pod váhou mých kolen zhoupne matrace, nadšeně vypískne.

Málem se zasměji jeho šťastným reakcím.

Odhodím propriety stranou a oběma dlaněmi tvrdě plácnu vystrčené půlky. Uštědřují jim rány, dokud nejsou úplně rudé. Mám to rád, vždycky mě vzrušují ty pleskající zvuky kůže o kůži. Ovce si u toho vesele sténá, chuděra postel skučí pod nenadálými pohyby, a to ještě nepřišlo to nejlepší…

Skloním se k jeho zádům a věnuji jemné pokožce několik kousanců. Vyhledám pravačkou gel a notnou dávku si vymáčknu na prsty, kterými zajedu mezi hebké půlky a potřu žádostivostí stahující se otvůrek chladivou tekutinou, vniknu dovnitř jedním článkem prstu a zase ho opustím. Několikrát mu dám jen ochutnat…

Divím se, že se tak držím. Jemu to jde o poznání hůř. Snaží se přirazit na mou ruku.

„To je mučenie!” vyčte mi tiše a podaří se mu vcucnout celý můj prst svými horkými útrobami.

„Kdepak… tomu se říká ochutnávka,” zasměji se, ale přidám i druhý.

Natisknu se na jeho záda a druhou rukou mu polaskám tepající chloubu. Okusuji jeho orosený zátylek se slanou příchutí. Ta jeho jemná vůně v kombinaci s mým sprcháčem mě dráždí v nose.

Kroužím v jeho análku už třemi prsty.

„Prosím ťa, bože,” zaúpí jako štěně, kterému držíte nad hlavou flákotu masa.

„Za toho boha…,” zasměji se pracně. Můj vlastní dech i hlas prozrazují, jak moc sebeovládání právě předvádím. Nobelovka by byla málo.

Vytáhnu z něj prsty, vyhledám balíček kondomů. Podaří se mi jeden stříbrný obal vysvobodit a zuby roztrhnout.

„Kurva… je mi to malý,” uvědomím si svou chybu.

Do háje! Ne, spíš do… mnohem dál.

„Tak poď bez neho, nemusíš sa bať. Vždycky som sa chránil. Nič nechytiš,” ujistí mě, aniž by se byl otočil.

Dvacka do automatu… cena za tvůj život.

Stojí mi za to jeho zadek?

Stojí mi a už to bolí.

„Fajn,” zavrčím jako divá zvěř a zaparkuji do něj dřív, než si to stačím rozmyslet. Ustrnu, ten svíravý pocit, ta horkost a vlhkost… začínám mít před očima mžitky.

Zakloní hlavu, polodlouhé vlasy se mu rozprostřou po lopatkách jako zlatavá deka. Neodolám a vjedu do nich prsty. Mé nalité koule pleskají o jeho prdelku jak nadšené publikum dlaněmi o sebe po vystoupení. Užívám si to živo uvnitř ovečky.

S každým hlubokým napadením jeho nitra si s hrůzou uvědomuju, jak kurevsky dobrý pocit je prznit něčí zadeček bez ochrany. Mám z toho tep jako amatér na olympiádě.

Obtočím si jeho vlasy kolem dlaně. Posadím se na paty a přitom ho povytáhnu na svůj klín. Podaří se mu dosednout a mně zase nevyjet z něj. Chytnu ho za boky a posunu výš, tak abych dokonale zapadl.

Jsem opravdu hluboko. Položím mu ruku na podbřišek, abych se ujistil, jestli už mi žalud nekouká ven. Naštěstí ne, ale chybí málo, když se zkusmo pohnu i s ním, cítím se skrze jeho kůži a zatnuté svaly. Nebo už mi jen přeskočilo? Nejspíš to fyziologicky není možné.

Položím si hlavu mezi jeho lopatky a za boky ho začnu nadzvedávat. Pochopí, zapře se dlaněmi o má stehna a chytne se rytmu neznámé sexy hudby, kterou slyší jen naše nadržená těla. Sám mu vycházím v ústrety. Objevuji to nejhlubší dno.

Slyším zběsilý tlukot jeho srdce skrze hrudník. Natočí ke mně hlavu, má přitažlivý tvar rtů, o kterých vím, jak chutnají a jaký je to pocit cítit jeho jazyk ve svých ústech, ať už nadržený nebo zkoumající. Bohužel, při tom zběsilém rytmu se k líbání nechci uchylovat.

„Bože, už budem…, asi umriem,” vyráží ze sebe mezi vzdechy. Pomůžu mu zrychlit. Napichuji ho na sebe jak maso na špízy.

Asi chcípneme spolu. Ten jeho úžasný anál je pro mě vyrobený.

„Áááh… kur…va,” sevře se kolem mé erekce v orgasmických křečích. Přijde to i na mě… ráj. S posledním zbytkem rozumu se ho pokusím odstrčit.

„Urob sa do mňa…,” dosedne zpátky.

Následuje totální zkrat.

Zatlačím mu do zad a on se zapíchne hlavou do polštáře, přesunu se nad něj, ruce zapřu někde u jeho hlavy. Postel nesouhlasně zavrzá, ale je jí to k ničemu. Trefím se mezi jeho půlky jako zkušený střelec do středu terče a zajedu prudce až na doraz. Nehlídám svůj hlasitý zvířecí projev. Seru na Dana, zapomenu na všechno. Vnikám na samý konec a vrcholím uvnitř něj. S myšlenkami v prdeli… doslova.

Když červená ustoupí a výbuchy raket doznějí, svalím se vedle něj. Svaly se mi stále chvějí. Po celonoční šichtě je tenhle závod skoro sebevražedným nápadem, kterého ale nelituji. Zatím.

Jeho sperma mám asi po celé posteli. Až vstanu, čeká mě další sprcha a výměna povlečení.

Bylo to úžasný… kurník!

Po pár minutách prudkého oddechování mi dojde, jak daleko jsem zašel.

Tohle nebudou jen problémy. Tohle bude boj a já nemůžu prohrát. Nesmím.

Musím ho poslat zpátky do obýváku…

Přitáhnu si jeho horké tělo do náruče, až překvapeně vydechne. Zabořím hlavu do vlhkých jemných vlasu, které voní po heřmánku? Asi.

„Dobrou noc,” stačím ještě zaslechnout. Ale neodpovím. Jen zesílím své sevření kolem ovce.

Zítra se zkusím vymluvit na kompenzaci za narušený sex… potřetí už to nemůžu udělat. I tohle je děsná chyba.

 

Keď otvorí oči, skoro umriem. Môže má ten debil takto strašiť? V okamihu sa naša poloha vymení.

„Lví klec a ovce… ovce a lev… jde ti to dohromady? Víš, že můžeš být rád, že máš ještě celou hlavu,“ zavrčí a skusne mi spodnú peru. Moje telo na to reaguje okamžite. Penis mi stvrdne a dierka sa mi nedočkavo zachveje.

„Nikdy sa nevzdávam nádeje ešte pred bitkou,” zamumlem mu do úst. Nemienim sa vzdať, keď som takto blízko.

„A nebojíš se, že si při své snaze ublížíš?” opýta sa, keď prepustí moju peru a oddiali svoju tvár. Báť sa? Asi by som mal, no ja nepociťujem tento druh emócie. Jedine, čo pociťujem v tejto chvíli (rovnako ako vždy v jeho blízkosti), je láska a neskutočná sexuálna príťažlivosť.

„Nie. Chcem ťa,” odpoviem a výrazne sa obtriem svojou panvou o jeho prebudenú erekciu. Tento pohyb je tak vzrušujúci, že už nemôžem viac čakať.

Presmerujem svoj pohľad z jeho tváre do jeho rozkroku. Aj cez látku boxeriek môžem jasne vidieť jeho veľkosť. Neodolám a s úsmevom mu vsuniem ruku za lem boxeriek. Neviem, či si niekedy zvyknem na tú mohutnosť (ak mi po tomto nevybaví súdny zákaz priblíženia).

Hrajem sa s jeho penisom najlepšie, ako viem. Očividne sa mu to páči, keďže vidím, ako zatína zuby. Pohľad na jeho tvár, keď sa snaží silou mocou potlačiť vzdychy, je na nezaplatenie.

Dráždim mu žaluď a sťahujem predkožku v tempe, aké uznám za vhodné. Neviem, či si to uvedomí, ale podvedome mi jemne narazí do ruky. Moja radosť netrvá dlho.

Nakloní sa pred moju tvár, rukou mi zájde pod pás a druhou ma dosť dôrazne zatiahne za vlasy.

Ach bože, ako ja milujem tieto jeho drsné prejavy. Neskrývam svoje vzrušenie a rovno ho aj potvrdím hlasným vzdychom rozkoše.

Prejde mi jazykom po brade a zakusne sa mi do miesta, kde ma kusol v sklade. Cítim sa ako kus mäsa, no aj tak je to neskutočne vzrušujúce. Z hrdla sa mi vyderie zvuk, ktorý jasné vyjadruje, že chcem, aby v tom pokračoval. Vypočuje moju modlitbu a zakusne sa do jednej mojej bradavky. Ani si neuvedomím a už triem jeho penis najrýchlejšie, ako viem. Vzdychám pod jeho dotykmi ako najlepšia kurva a nehanbím sa zato. Dostáva má na takú hranicu rozkoše, o ktorej som ani netušil, že existuje. Zrazu mám nutkanie sa pohrať s jeho guľami, čo aj vykonám. Vezmem do ruky jeho miešok (ktorý sa mi tam ledva vlezie) a poriadne ho poťažkám. Je zrejmé, že nejakú dobu neupustil paru.

„Zadkem ke mně, ruce na kovové příčky a ani se nehni! Prostě čekej,” rozkáže mi. Táto hra sa mi začína páčiť čím ďalej tým viac. Vzrušený na maximum ho počúvnem a vykonám, ako chce.

Pozorne počúvam, no jedine, čo zachytím, je nejaký (pre mňa nekonečný) rozhovor. Tesne predtým, ako sa vráti, mi napadne si dať dole boxerky. Vojde do izby a mňa nájde v polohe, v akej ma zanechal. Cítim sa tak odhalený a to ma ešte viac vzrušuje.

Počujem, ako sa prechádza po izbe, no nepozriem sa na neho. Som pevne rozhodnutý túto jeho hru hrať až do konca.

Tep mám zrýchlený, mám nedostatok vzduchu, v penise mi škube a moja dierka plače od prázdnoty… trpím, no aj tak si to užívam. Užívam si jeho prítomnosť a všade prítomnú vôňu jeho tela. Je tak sexi a vzrušujúca.

Srdce mi od radosti spraví výmyk na kovovej týči, ktorej sa držím, keď ucítim jeho prítomnosť za mnou. Pri prvom údere po zadku sa úprimne zľaknem. Nešetrí ma a ja to ani inak nechcem. Každý jeho úder je pre mňa, akoby sa mi hral s penisom. Mám pocit, že sa urobím iba z toho.

Keď ma začne bozkávať na chrbte, moja erekcia sa stane neznesiteľná, a keď sa začne hrať s mojim análnom, chcem, aby ma jej niekto zbavil. Tak veľmi som vzrušený a tak veľmi sa chcem urobiť… no nejde to. Snažím sa prebrať vedenie nad jeho prstami, no on sa tomu úspešne bráni.

„To je mučenie!” osopím sa na neho a konečne sa mi podarí vtiahnuť celý jeho prst dnu.

„Kdepak… tomu se říká ochutnávka,” vysmeje sa mi no pridá ďalší prst. Dostávam sa na hranicu únosnosti, keď sa na mňa natlačí a začne ma okusovať. Strčí do mňa tretí prst a poriadne nimi plieni môj anál.

„Prosím ťa, bože,” už to nedokážem vydržať. Potrebujem cítiť toho malého obra v sebe.

„Za toho boha…,” jeho slova vnímam iba okrajovo, no správa o tom, že mu veľkosť silikónovej ochrany nestačí, ma celkom nakrkne. Ako dlho to chce ešte preťahovať?

„Tak poď bez neho, nemusíš sa báť. Vždycky som sa chránil. Nič nechytíš,” ozrejmím mu celkom nedočkavo.

„Fajn,” je posledná vec, ktorá má delí od nebies. Vrazí mi ho tam až na doraz a ja dostanem zatmenie. Svoj krik už nekrotím ani v najmenšom, aj keď viem, že tu nie sme sami. Urobím sa.

Bez kondómu je to úplne iný pocit. Jeho horúce mužstvo sa priamo dotýka mojich stien a tak to je ešte intenzívnejšie. Triafa všetky moje citlivé body naraz. Kričím od slasti a stále nemám dosť.

Za vlasy ma vytiahne do kľaku a jeho penis mi vykukuje cez brušnú stenu von (taký mám pocit). Očividne mu to tiež nedá, a tak sa sám uisti svojou rukou, či je všetko tam, kde má byť.

Naráža do mňa svojim guľami a ja cítim chĺpky okolo jeho údu na mojom zadku.

Vysilený sa oprie hlavou o môj chrbát a naznačí mi, aby som prebral iniciatívu. Moje telo pochopí skôr ako mozog, čo chce, a začne samo dosadať na jeho pýchu.

Sám mi pomáha a prehľadáva moje najhlbšie vnútro. Môj pocit mi zasa vraví, že je až v mojom žalúdku, no mne je to jedno…, aj keby mi mal vyliezť cez ústa…, ak to bude takto neskutočne skvelé, tak nech. Cítim, ako sa blíži môj vysnený cieľ.

„Bože, už budem… asi umriem,” vytlačím zo seba medzi vzdychmi. Jeho ruky dopomáhajú môjmu telu, aby na neho dosadalo v ešte rýchlejšom tempe. Ak po tomto nebudem mať prešúchaný zadok, tak už po ničom. Jeho penis vrazí do steny môjho konečníka a pritom trafí všetky citlivé body.

„Áááh… kur ...va,” zakričím tak, že ma musí počuť aj suseda na prízemí, a v orgasmickych kŕčoch zovriem jeho kladu vo mne. Pokúsi sa má odstrčiť, no ja sa nemienim toho, čo teraz príde, vzdať. Semeno v anále mi vždy prišlo nechutne, no nie v jeho prípade. Dalo by sa povedať, že ak by sa do mňa nevystriekal, tak by som sa urazil.

“Urob sa do mňa…,” dosadnem na neho najtvrdšie, ako viem, až ma to zabolí.

Nasledujúce sekundy si pamätám iba ako náhlu zmenu polohy, najprudší príraz v mojom živote a horúce plno rozlievajúce sa v mojom anále. Som v nebi… tento pocit nechcem nikdy zabudnúť.

Ležím na bruchu a rozdýchavam najlepší sex v mojom živote, cítim, ako sa zvali vedľa mňa.

Čo by som mal robiť? Mal by som sa poďakovať a vrátiť do obývačky… alebo odísť úplne? Ale keď ja ani jedno z toho nechcem.

Čo mám robiť?

Moje myšlienkové pochody preruší Radek. Keď si ma pritiahne k sebe, môj srdce dneska už asi po stýkrát vynechá úder.

„Dobrú,” prenesiem do ticha. Chvíľu čakám na odpoveď, no keď sa nedostaví ani potom, čo sa jeho dych a srdce ustália, uznám, že asi zaspal.

Čo sa to deje? Ležím v objatí chlapa, ktorého milujem, a namiesto toho, aby som sa rozplýval od radosti, tak sa klepem strachom.

Bojím sa. Bojím sa toho, čo nastane, keď sa preberie. Bude to ľutovať? Zmení sa všetko, alebo to bude tak ako doteraz? Alebo ma vykáže úplne zo svojho života?

Zrazu sa mi v hlave vynoria Terkyne slová. Čo sa stalo v jeho minulosti, že sa zaprisahal, že už nikdy nebude mať vzťah?

Chcem, aby sme takto zaspávali každý večer… jeho objatie je tak, hrejivé, majetnícke a príjemné. Chcem sa ráno prebúdzať vedľa tej krásnej tváre.

So strachom o to, čo príde neskôr, zaspím aj ja.

Zobudím sa na nepríjemný pocit. Je to ten druh pocitu, ako keď sedíte v autobuse a viete, že na vás niekto pozerá. Unavene rozlepím oči a môj pohľad sa stretne s dvoma smaragdami. Chvíľu na seba iba nemo hľadíme. Nadýchnem sa, že mu poprajem dobré ráno (aj keď je pravdepodobne poobede), no on ma predbehne.

„Víš, kde je koupelna. Až ji použiješ, tak vypadni, díky,“ prenesie s ľadovým kľudom a posadí sa na okraj postele. Zmôžem sa iba na nemé civenie. Sledujem jeho široký chrbát. Sedí na posteli a nevyzerá, že má v pláne odísť. „Ležíš si na uších nebo co? Prostě zmiz!” to už na mňa kričí.

„Nie si ty náhodou schizofrenik?“ ozve sa moja drzá stránka. Vyplnila sa presne najhoršia možná verzia našej spoločnej budúcnosti, ktorá mi napadla predtým, ako som zaspal.

„Jediná věc, kterou po tobě chci, je, abys prostě odešel. Pokud nechceš skončit s rozbitou pusinkou, poslechni mě,“ vraví potichu, no z jeho hlasu je cítiť tak nesmierna zlosť. až ma to desí. Hnevá sa na mňa?

„Nikam nejdem, pokiaľ mi nedáš jasné vysvetlenie prečo,“ stojím si tvrdohlavo za svojím. Cítim, že sa môj hlas každú chvíľu zlomí, a tak nepokračujem v monológu, ktorý sa mi tvorí v hlave. Po líci mi stečie prvá slza. Moje vnútro zovrie chladné zovretie strachu a paniky.

„Moje zásady ti nestačí? Vtrhneš si do mého života jako uragán a chceš ho stejně tak zničit? Nejsme v románu, kamaráde. Ze záporáka neuděláš klaďase mávnutím kouzelného proutku. Nejsi výjimečný, nemáš super schopnosti, neoplýváš nebeskou krásou ani neumíš střílet amorovy šípy. Jsi jen obyčejný nadržený adolescent. Všechno, co děláme, plyne z prachobyčejné sexuální přitažlivosti. Nic víc, nic míň. Už to, že jsme si vrzli podruhé, byla chyba,“ začne potichu, no posledné slová už kričí, až sa otriasajú steny. Neotočí sa. Stále mám výhľad iba na jeho chrbát. Moje srdce sa pomaly, ale isto láme na milión kúskov. Tvár mám mokrú od sĺz, no nemienim sa vzdať.

„Neviem, čo sa stalo v tvojej minulosti, že si takto zanevrel na tento smiešny cit, no mal by si si uvedomiť, že takto to dlho nepôjde,“ vravím potichu, pretože pri hlasnejších slovách by sa môj hlas zlomil. Plačem. Plačem ako malé decko a po dlhých minútach ticha si uvedomujem krutú skutočnosť. Ten chlap predo mnou nikdy nebude môj a nikdy nedovolí mne, aby som bol jeho. Pomaly sa postavím z postele a vyberiem sa k dverám. Kašlem na trenky. Oblečenie som si nechal včera v obývačke, tak snáď tam ešte bude. Ignorujem pálčivú bolesť zadku. Teraz je tu niečo iné, čo ma bolí omnoho viac.

„Vzdej se svých citů, ať jsou jakékoliv. Nehodlám ublížit někomu dalšímu,“ prenesie tak ticho, že mu ledva rozumiem. No aj to málo, čo som počul, stačí na to, aby sa vo mne niečo preplo.

„Ty kretén! Nechceš viac už nikomu ublížiť? Tak prečo mi ubližuješ!?“ kričím. Všetka ta bolesť sa mení na hnev a moje činy sú ním poháňané. Sledujem jeho prekvapený výraz, ktorým ma obdaroval. Keď sa k nemu dlhými krokmi priblížim, nadýchne sa, aby mi niečo povedal. Tentokrát som to však ja, kto ho nenechá. Moja ruka s pľasnutím dopadne na jeho tvár. Urobil som to najženskejšie, čo som mohol. No bolo to jediné, čo sa mi tam hodilo. „Ak nechceš ľuďom ubližovať, tak neubližuj. Ale neubližuj ani mne. Ja nie som človek? Nezaslúžim si aspoň vedieť, prečo ma tak hnusne odmietaš?“ Netrvá ani sekundu a už som prirazený na stenu a Radek zviera moje hrdlo. Mysľou mi prebehne spomienka na Johnyho.

Sledujem ten hnev v Radkových očiach, ale… mám pocit, že tam okrem toho hnevu je aj niečo iné… smútok? Bolesť? Čo sa skrýva v jeho minulosti?

„Takže, ovečko, aby bylo jasno. Jsme, kde jsme, díky tobě. Kdybys nebyl tak vlezlý a sexuchtivý, tak jsme si oba mohli tuhle estrádu ušetřit. Ubližuji ti? Kdepak, jediný, kdo tady někomu ubližuje, seš ty. A dokonce sám sobě. Zapamatuj si jedno: láska je krásná, ale taky umí kurevsky bolet a bodat tak hluboko do srdce, že se jí nikdy nic nevyrovná. Věř mi, sám to znám“.

Omotám prsty svojich rúk okolo jeho zápästia. V pľúcach mám akútny nedostatok vzduchu a aj napriek môjmu lapaniu po vzduchu sa cez pevné zovretie jeho ruky do nich nový nedostáva. Upieram na neho vystrašený pohľad. So slzami v očiach sa snažím vyčítať z jeho tváre aspoň drobnú časť toho krutého tajomstva, pre ktoré ma odmieta. Stisk jeho ruky povolí a ja sa zosuniem k zemi.

„Prostě na mě zapomeň,“ rozkáže mi a zvalí sa na posteľ. Prekryje si rukou tvár (čo iba hádam z pohybov, ktoré vidím, keďže som pod úrovňou jeho postele) a mne sa naskytne perfektný výhľad medzi jeho nohy. Sledujem jeho klenoty, ktoré by som za normálnych okolností bez zaváhania ohmatal, no v tejto chvíli sa iba postavím na nohy a s rukou šúchajúcou svoj krk si sadnem vedľa neho. „Ty vole, jsi snad hluchý? Nebo vaši šetřili na tvém vedení?“

„Odídem. Sľubujem, že odídem hneď, keď mi povieš, čo sa stalo. Chcem vedieť, čo ťa prinútilo sa uzavrieť pred citmi ostatných,“ zašepkám a sledujem jeho tvár. Naozaj ju má zakrytú rukou. Môj pohľad zaujme jeho prudko sa zdvihnutý hrudník. Povzdychne si.

„Vážně vypadneš?“

„Naozaj,“ bolí ma to. Bolí ma vysloviť to slovo, no preto, aby som sa to dozvedel, som zrazu ochotný urobiť čokoľvek.

 

Vzbudí mě horko. Chvíli mi trvá, než plně procitnu. Sluneční paprsky dopadají na pramen zlatých vlasů, který mám obtočený kolem zápěstí. Vybavím si dnešní ráno.

Ovce mi spokojeně leží na ruce, kterou už skoro necítím. Podaří se mi ji vyprostit zpod jeho hlavy.

Zadívám se na jeho klidně oddechující obličej. Pozoruji ho i ve chvíli, kdy se jeho víčka zachvějí a on mi odhalí svá modrá kukadla, která díky přímému slunečnímu světlu vypadají jako nebeská obloha za parného léta.

Pár sekund na sebe zíráme, než se nadechne, že mi něco poví.

„Víš, kde je koupelna. Až ji použiješ, tak vypadni, díky,” předběhnu ho a posadím se na kraj postele. „Ležíš si na uších nebo co? Prostě zmiz!” zavrčím, když se stále povaluje v mojí posteli. Ano, je jen moje a nikdy nikoho jiného nebude.

„Nie si ty náhodou schizofrenik?“ zeptá se mě s lehkou ironií v hlase.

Proč jsem se ráno nechal tak snadno ovládnout prachobyčejnou touhou?

„Jediná věc, kterou po tobě chci, je, abys prostě odešel. Pokud nechceš skončit s rozbitou pusinkou, poslechni mě,” řeknu vztekle.

„Nikam nejdem, pokiaľ mi nedáš jasné vysvetlenie prečo,“ odpoví mi vzdorovitě. Kdyby býval stál, ještě k tomu určitě přidá dupnutí nožičkou. Šašek.

„Moje zásady ti nestačí? Vtrhneš si do mého života jako uragán a chceš ho stejně tak zničit? Nejsme v románu, kamaráde. Ze záporáka neuděláš klaďase mávnutím kouzelného proutku. Nejsi výjimečný, nemáš super schopnosti, neoplýváš nebeskou krásou ani neumíš střílet amorovy šípy. Jsi jen obyčejný nadržený adolescent. Všechno, co děláme, plyne z prachobyčejné sexuální přitažlivosti. Nic víc, nic míň. Už to, že jsme si vrzli podruhé, byla chyba!” snažím se krotit, ale s každou větou přidávám na volume. V podstatě na něj křičím a ani nemám koule se mu přitom dívat do očí.

„Neviem, čo sa stalo v tvojej minulosti, že si takto zanevrel na tento smiešny cit, no mal by si si uvedomiť, že takto to dlho nepôjde,“ řekne tiše a konečně se vyhrabe z postele.

Že to tak dlouho nepůjde? Ani mě nezná, neví o mně nic a hodlá se chovat, jako kdyby sežral encyklopedii lidstva?

Pozoruji, jak kolem mě prochází v celé své nahé ublížené kráse. Hromádka neštěstí je na tom oproti němu ještě dobře.

Ucítím jakési bodnutí u srdce a to mě donutí otevřít zobák a už ve chvíli, kdy ho otvírám, vím, že dělám další chybu.

Chlad, nepřístupnost a hlavně ošklivé chování mi vždycky zajistilo to, co jsem chtěl. Lidé mě nechávali na pokoji. Nesnažili se mi vetřít do života, změnit mě. Přetočit můj svět naruby a nasadit mi ty zkurvené růžové brýle, přes které se fakt blbě kouká.

„Vzdej se svých citů, ať jsou jakékoliv. Nehodlám ublížit někomu dalšímu.”

Co to tu sakra plácám? Proč mu dávám možnost se pídit?!

„Ty kretén! Nechceš viac už nikomu ublížiť? Tak prečo mi ubližuješ!?“ otočí se ke mně hněvivě. Udělá pár kroků zpátky a postaví se přede mě jako pravý rytíř od kulatého stolu, připravený na boj v přední linii.

Než mu stačím říct, aby prostě vypadl, vrazí mi mlaskavou facku. „Ak nechceš ľuďom ubližovať, tak neubližuj. Ale neubližuj ani mne. Ja nie som človek? Nezaslúžim si aspoň vedieť, prečo ma tak hnusne odmietaš?“

Vyletím do stoje a přeměřím si ho vražedným pohledem.

Taková drzost! Proč je tak hloupý? Proč si lidé pořád dokola chtějí rozbíjet hubu?

Bezmyšlenkovitě ho chytnu pod krkem a natlačím na zeď těsně vedle dveří, kdyby se Dan náhle rozhodl otevřít, aby zjistil, co se tu to právě odehrává za divadlo, tak by nás nejspíš sejmul.

„Takže ovečko, aby bylo jasno. Jsme, kde jsme, díky tobě. Kdybys nebyl tak vlezlý a sexuchtivý, tak jsme si oba mohli tuhle estrádu ušetřit. Ubližuji ti? Kdepak, jediný, kdo tady někomu ubližuje, seš ty. A dokonce sám sobě. Zapamatuj si jedno: láska je krásná, ale taky umí kurevsky bolet a bodat tak hluboko do srdce, že se jí nikdy nic nevyrovná. Věř mi, sám to znám,” rozpovídám se naštvaně a zase mu vykládám věci, co bych vůbec nemusel. Navíc jsem u něj tak blízko, že cítím tu jeho jemnou vůni, která mě s každým dalším vdechnutím štve čím dál víc.

Moje slova, nebo možná tón mého hlasu, mají však účinek. Lehce se rozklepe a zorničky se mu rozšíří strachem. Obtočí své štíhlé prsty kolem mého zápěstí a mně dojde, že ho svírám trošku víc, než bych měl. Chudák nemůže dýchat. Povolím stisk své ruky okolo jeho krku, sesune se podél zdi k zemi.

Pecka, není to tak dlouho, co ho někdo rdousil, a já se rovnou můžu přiradit na začátek seznamu jako druhý hrubián. Na mou omluvu, nepřidusil jsem ho, protože se mi to líbí.

„Prostě na mě zapomeň,” poradím mu a vrátím se k posteli. Svalím se do peřin a předloktím si zakryji obličej.

No to mi neříkejte, že tu ještě začnu slzet jako patnáctka po prvním nevydařeném sexu?!

Ovce mě ale zase nemíní poslechnout a místo toho, aby si uchránila svojí prdelku a odešla, si sedne ke mně na kraj postele. „Ty vole, jsi snad hluchý? Nebo vaši šetřili na tvém vedení?!” rýpnu si.

„Odídem. Sľubujem, že odídem hneď, keď mi povieš, čo sa stalo. Chcem vedieť, čo ťa prinútilo sa uzavrieť pred citmi ostatných,“ zašeptá.

O můj bože. Za co? Za co?!

Kdyby byli takhle nebojácní, drzí a vytrvalí i jiní, zase bych se nechal vynést do nebe na růžovém obláčku?

Ještě štěstí, že tahle ovce je jen jedna, víc takových a asi bych se nechal zavřít do blázince, pro jistotu v kazajce.

„Vážně vypadneš?” zeptám se odevzdaně. Vlastně je to taky řešení, říct mu, jak se věci mají. Ještě rád odejde, ne… on odtud spíš poběží.

„Naozaj,” přisvědčí.

Odkryji si svoji tvář a propálím ho vážným pohledem. „Nejsem člověk, se kterým bys chtěl něco mít. Jakmile s někým jsem… ve vztahu mám sklony žárlit. Hodně žárlit,” zapřu se o dlaně a vysunu se k čelu postele. Kovové příčky se mi zaryjí do kůže, má to na mě uklidňující účinek. Jsem doma, na svém území. „Jsem majetnický a žárlivý. Mám sklony to přehánět. Můj bývalý by ti mohl vyprávět. Nemohl se chudák pomalu ani svobodně vychcat. Je to se mnou těžký, nevěřím lidem. Občas to přeháním a pak akorát trpím já a i osoba, co je se mnou. Sice už jsem sám sedm let, ale pochybuji, že by se mé chování nějak diametrálně lišilo. I tehdy jsem moc dobře věděl, že ubližuji nám oběma naráz. Zbytečně vyvolané hádky, zbytečné estrády, zbytečná bolest. Shrnuto podtrženo, láska je svině.”

Do peprných detailů nehodlám zabíhat, nemám na něj celý den. Nicméně s ním to ani nehne.

„Sedem rokov si sám? A ako si môžeš byť taký istý, že budeš stále rovnaký? Si už dospelý, vieš toho oveľa viac. Ty sa celé tie roky vyhýbaš vzťahom len preto, že si majetnícky a žiarlivý? Vieš, koľko je takých ľudí?”

Povzdechnu si, protože mi svými kecy právě připomněl Romana. Každý v mém okolí si nejspíš myslí, že o mně ví víc, než já sám.

„Ano, je jich hodně,” přikývnu. „Ale ne všechny to sere,” dodám.

Nadzvedne tázavě obočí. „Serie?”

„Samozřejmě, přehnaná žárlivost a majetnictví nedělá dobrotu. Lidé ve vztahu potřebují trošku volnosti, ale tu já neumím dopřát. Nechci, bojím se toho, a proto je pro mě snazší se těmhle obavám prostě vyhnout.”

„Takže ty sa proste bojíš, že ťa zradí?”

Bože, kdo by byl řekl, že bude tak těžký někomu vysvětlit vlastní složité myšlenkové pochody? Nemíval jsem s tím problémy. To bude taky tím, že jsem se k takovýmto emočním výlevům neuchyloval.

„Ne jen oni mě, ale i já je. Posledně jsem Michala podezříval, že mi zahýbá, a víš co? Prostě jsem mu preventivně zahnul taky, aniž bych si byl ověřil, jestli ty moje debilní myšlenky jsou vůbec pravda. On to ale překousl, pochopil mě. Nechápu, jak mohl něco takového pochopit, ale prostě ok, šlo se dál. Jenomže jsem ho stalkoval víc, než by se hodilo. Namátkově jsem kontroloval, kde je, co dělá, s kým, co říká, co si píše atd. No, ve zkratce jednoho dne už to nevydržel a sbohem. Po dvou letech konec, on miloval mě, já jeho, ale moje kreténská povaha to zabila. Jasně, zpětně jsem zjistil, že on nebyl tak svatý, jak jsem si myslel, což mě nasralo úplně, a rozhodl jsem se, že to víc riskovat nebudu. Lidé se rádi podvádějí, lžou si, ubližují. K čemu mi to je? Mám se takhle dobře, zašukám, kdy chci, jdu si, kam chci, nemusím nikoho hlídat, nemusím někomu věřit. Nemusím nic.”

Věnuje mi ten svůj drzý úsměv, který mě donutí prudce nasát nos vzduchem a preventivně zatnout pěsti, protože očekávám, že zase řekne nějakou kravinu.

„A čo keď ma majetníckosť a žiarlivosť nezaujímajú, pretože som rovnaký? Je možné, že keď si budeme navzájom odrážať svoje chovanie, tak nám nakoniec dojde, aké je to hlúpe, alebo nie?”

Chvíli si ho nedůvěřivě přeměřuji. „Ty,” dloubnu mu prstem do prsou. „Ty, takové malé drzé škvrně a žárlivé? Majetnické? Kde se to v tobě bere?” zasměji se hrdelně.

„To je snáď jedno, nie? Stačí, že viem, aký som,” odpoví a zamrká na mě jako dokonalá parodie na panenky.

„Fajn, řekni mi vlastně, co po mně vůbec chceš?” zeptám se přímo, protože to je asi to nejideálnější řešení. Rozhodně lepší, jak můj, případně jeho, detailní psychologický rozbor osobnosti.

„Šancu. Len jednu šancu,“ položí mi dlaň na hruď a drze si o ni opře bradu.

„Šanci na co?” změřím si ho nedůvěřivě.

„Na to, aby som ti dokázal, že lepšieho nenájdeš,” vyplázne na mě jazyk a zatváří se tak sebevědomě, až mám chuť mu lípnout jednu výchovnou na zadek.

Vyjednavač by z něj mohl být. To je prvně: uč mě svádět, druhý den: dej mi šanci! Děsivý, jak se v něm ta zastydlá puberta mlátí.

A víte, co je ještě hrozivější?

Já to toleruji. Tohle si fakt na nástěnku nevyvěsím.

„Máš týden, jeden týden, to je tvá šance, bereš?”

Proč to dělám? Proč zase lezu tam, kam jsem roky nechtěl?

„Všetkými desiatimi,” odpoví s nehranou radostí.

„Co jsi zač, Štefane?“ zeptám se rezignovaně.

„Iba jedna po uši zamilovaná, skurvene sexi ovečka.“

A taky zkurveně drzá a hloupá.